Entangled - 5. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Myslela jsem, že nemáš rád sex v naštvanosti,“ řekla Cara, které seděla na kraji Gianovy postele. „Nebyl jsi to ty, kdo říkal, že to je nezdravé?“

„Nejsem naštvaný.“

Ona možná ano.

On si byl zatraceně jistý, že on ne.

Jak by mohl být Gian naštvaný právě v tenhle okamžik, když tu měl svléknutou Caru, pouze v její vlastní kůži ve svém penthousu, na své posteli? Jak by vůbec mohl být naštvaný?

„Ani trochu nešílíš?“

„Kvůli čemu?“ zeptal se a shodil při tom ze sebe poslední kousky svého oblečení.

„Udeřila jsem tě.“

Pokrčil rameny. „To já tě vyprovokoval.“

„Věděla jsem, že jsi to udělal úmyslně.“

„A podívej se, kde teď jsi, má sladká dívko.“

Oči Cary zářily touhou spojenou s podrážděním. „Ano, jak je ode mě hloupé, že jsem spadla zpátky do tvojí postele.“

„Přesně tam, kam patříš, Caro.“

Její červené rty se v okrajích zvedly v polovičatém úsměvu. „Jsi nemožný.“

„To už jsi mi párkrát řekla.“

Gian si ze sebe stáhl své boxerky. Cařin pohled se ani na okamžik neodlepil od jeho prominentní erekce. Od okamžiku, kdy se jí v restauraci dotkl, byl zatraceně tvrdý jako ocel.

Byl to vážný problém, který měl v plánu, co nejdříve napravit.

Gian překročil malý prostor, který ho dělil od místa, kde Cara seděla na jeho posteli. Stále na něj zírala a čekala. Nechtěl nic víc, než nakrmit tu temnotu, uklidnit ty sračky, které mu běžely myslí. Všechny touhy, které nemohl naplnit nikde jinde, a potřeby, se kterými mu jeho vzpomínky na Caru nepomáhaly.

Držel se zpátky.

Jen stěží.

„Mohl bys na mě lusknout prsty?“ zeptala se sladce.

Až příliš sladce.

„Proč?“

„Alespoň pak můžu říct, že když jsi zavolal, tak jsem přiběhla kvůli něčemu.“

Kurva.

Gian se zhluboka nadechl. „Caro, zůstaň nebo běž.“

Ani se nepohnula, neuhnula ani svým modrým pohledem - oknem do té nejkrásnější duše, kterou měl kdy to potěšení poznat.

„Ale neseď tu a netvař se tak, že ti nedávám na výběr,“ pokračoval, když mlčela. „Chci tě tady. Chtěl jsem tě tady od toho dne, kdy jsem tě nechal odejít, ale nedělej z toho jakousi událost „kurva tě nenávidím“. To se nikdy nestane, a pokud potřebuješ ospravedlnění pro to, jak se budeš cítit zítra, pak odejdi. Hned teď.“

Její pohled z něj sklouzl pryč. „Nemůžeš mi dovolit něco mít, že?“

„Ne, když přes tvoje sračky můžu přímo prohlédnout, bella.“

„Děláš mi to těžké.“

„Z místa, kde stojím, mi přijde, že je to zatraceně snadné.“

„Samozřejmě, že pro tebe ano.“

Gian otevřel ústa, aby odpověděl, nicméně Cara po něm natáhla ruce a svými prsty pevně sevřela jeho penis. Vzduch se mu zachytil v hrdle. Svou dlaní sklouzla níž, aby se dotkla jeho koulí. Pevnými, dlouhými tahy ruky – u základny zatraceně sevřenými a směrem ke špičce trochu volnějšími – přejížděla po jeho penisu. Z hrudi mu uniklo silné zasténání. Když pak sevřením mezi palcem a měkkou dlaní přejela po jedné z jeho koulí, penis mu sebou v její ruce trhl.

Dotýkala se ho jemně, ne příliš drsně, jeho délka, dokonce i když nepohnul boky, se natahovala směrem k ní, aby dostala víc.

Bylo mu úplně jedno, zda šlo o její ruce, ústa nebo její kundičku. Dokud v tom byl zapojený jeho penis, byl na ní, v ní nebo jí byl uchvácený. Dokud se ho dotýkala, šukala, nebo s ním cokoli dělala, potom v jeho světě bylo všechno v pořádku.

Ať už to bylo cokoliv, ona pro něj byla jeho nebem.

Byla jako jeho droga.

Jak dlouho to bylo, co se ho takhle dotýkala naposledy?

Až zatraceně příliš dlouho.

„Měl jsi pravdu,“ řekla Cara, „myslím tím v restauraci.“

„Povídej.“

„Po tobě nikdo další nebyl. Nemůže být. Oni nejsou ty, Giane.“

„To mi rozhodně není líto,“ zamumlal.

„Nemyslela jsem, že by mohlo být.“

Ve skutečnosti tím byl až příliš potěšený.

„Nebuď milý,“ řekla Cara tiše, čímž ho přiměla, aby se na ni podíval. „Nebuď jemný, sladký a dobrý. Ne dneska v noci, protože po tom všem, co se stalo, chceš šukat s mou hlavou. Tohle my neděláme, Giane.“

„Caro -“

„ Ne.“

„Caro,“ zamumlal Gian, napůl v zasténání svými prsty se zapletl do jejích vlasů a zatáhl za ně, aby ji přiměl skončit. V modři jejích očích našel směs důvěrně známého chtíče a lásku, ale viděl v nich i ostražitost. Hluboko se to do něj zařízlo. „Kdy jsem ti tohle udělal?“

Nezaváhala. „Nikdy.“

„A neudělám ti to.“

Odpovědí se mu stalo jediné přikývnutí.

„Teď… Bože, vezmi můj zatracený penis do svých úst. Raději ať vidím skvrny po tvé rtěnce přesně tam, kde to mám rád, Caro. Buď hodná holka, přesně taková, jako vím, že dokážeš být a zatraceně vysaj můj penis. “

Udělala to, co požadoval, a bylo to nádherné. Horká, mokrá, důvěrně známá blaženost, která mu v jediné vteřině mlčky vyčistila mysl. To jediné, co musela udělat, bylo svými hezkými červenými rty obejmout jeho penis, tvrdě a hluboko ho nasát přímo do svého hrdla až tak, že se jí svaly kolem jeho délky svíraly, a on byl hotový.

Bože, věděla, jak penis sát.

Giana to dohánělo k šílenství.

Svým jazykem přejížděla po pulzující žíle na spodní straně jeho penisu, ostrými zuby ho přitom škrábala. Když přišlo na orální sex, Gian nemusel Caru nijak popohánět ani jí pomáhat. Věděla naprosto přesně, co dělat. I tak ho to nezastavilo před tím, aby ji zatahal za vlasy silněji a mohl pocítit, jak její drobné šťastné steny vibrovaly celou jeho hřídelí. Nezastavilo ho to před tím, aby své boky vyklenul dopředu, a ona ho nasála hlouběji, jen proto, aby viděl, jak se kolem jeho penisu mazaně usmívá, zatímco se jí v očích objevila voda.

„Se svými ústy jsi tak dobrá, mon ange. Succhiami il cazzo.“

Saj můj penis.

Saj můj penis.

Řekl to třikrát – jednou v každém z jazyků, kterými mluvil.

Teprve v okamžiku, kdy mu páteř začala tuhnout a koule měl tak zasraně tvrdé, se konečně z Cary vytáhnul. I když se tak moc chtěl dívat, jak ho vysaje dosucha, potřeboval, když se konečně udělá, být v její kundičce pohřbený tak hluboko, jak jen mohl být.

Až zatraceně moc dlouho, připomínal sám sobě.

Než ji mohl zatlačit na záda do postele, Cara se už se po něm natahovala. Stehna měla otevřená tak, aby se tam vešlo jeho tělo, svými ústy se srazil s jejím rozdělenými, mokrými rty.

Zatáhl za její vlasy a donutil ji tak zaklonit hlavu, aby ji mohl políbit na hrdlo a pak kousnout do ramene tak silně, až jí tam po sobě zanechal otisk, povzdechla si. Vklouzla rukou mezi jejich těla a navedla jeho penis do své kundičky. Cítil, jak mu srdce bušilo jako hrom. Vlhkost jejího vzrušení promočila hlavu jeho penisu. Jediným tahem se dostal dovnitř.

Domov, nebe a blaženost.

To byly přesně ty věci, které našel, když se konečně poprvé za měsíce až po koule hluboko zabořil do Cary Rossi.

Láska, sobectví a další. To byla slova, která mu vklouzla do mysli, když se pod ním zachvěla a svými nehty se mu zaryla do zadku, až po sobě nechaly pálící škrábance.

„Kurva si mě vezmi,“ zavrčel do jamky na jejím hrdle. „Vezmi si mě celého, Caro, a ukaž mi, jak moc to chceš. Ukaž mi, jak jsi pro to dobrá, sladká dívko.“

Cara vydala jen zlomený výkřik jeho jména. Z postele vyklenula záda nahoru, nohy rozevřela ještě víc. Hlavu měla spadlou do přikrývek, a zatímco ji šukal tvrději, skrz zuby cedila další kňučení.

Nemohl se dostat dost hluboko.

Nemohl ji šukat dost tvrdě.

Ne dost na to, aby měl pocit, že kdy bude uspokojený tak moc, jak tuhle zatracenou ženu potřeboval, miloval a chtěl.

„Chci... chci...“ Slova Cary se změnila do chraplavého výdechu, kterému nemohl rozumět. Ale s každým tahem svého těla proti jejímu, s každým vklouznutím jeho penisu dovnitř mokrého sevřeného tepla její kočičky věděl, co to bylo. Chtěla se udělat a on to potřeboval taky. Více než své vlastní potěšení potřeboval to její. „ Prosím.“

Věděl, jak to chtěla.

Ne mile, ne lehce a ne jemně ani pomalu.

Chtěla cítit jeho ruku na svém krku, aby jí sebrala vzduch a chtěla to brutální šukání, které až se konečně udělá, by přineslo bolest. Dal jí přesně to, co potřebovala a liboval si v tom pocitu, jak její kundička svírala jeho penis, zatímco ji svými prsty pevně sevřel kolem krku a pak, když se jeho rytmus stal drsnějším, v modři jejích očí se zatřpytily jiskřičky blaženosti.

Kurva, její orgasmus přišel rychle.

I s jeho rukou na jejím krku byl její výkřik nádherný.

Gian si myslel, že by byl možná schopný potlačit svou vlastní potřebu udělat se na tak dlouho, aby ji důkladně ošukal a pak ji dostal na kolena, aby to dokončil.

Mýlil se.

Při posledních záchvěvu, který projel Cařiným tělem, se tvrdě udělal, vyprázdnil se do její kundičky až do poslední kapky semene. Jeho prsty uvolnily její krk – když se udělal, nikdy nevěřil své sebekontrole a rozhodně nechtěl začít zkoušet tyhle vody.

„Kurva, kurva, kurva,“ zamumlal Gian.

Z toho všeho byl najednou až zatraceně moc citlivý a zkurveně slabý. Vytáhnout se z její teplé kočičky byla ta nejtěžší věc, kterou kdy musel udělat, ale udělat to, aby mohl dýchat.

Místností se ozval Cařin lehký a bezdechý smích. Jeho penis - pokrytý jejich tekutinami – se stále ještě polotvrdý tiskl k jejímu stehnu. Cítil, jak konečky prstů přejela po jeho délce a pohledem sjel níž, aby našel, jak využila jejich tekutiny smíšené se semenem k tomu, aby si je nanesla na klitoris a svými prsty si ho začala rychlými kruhy dráždit.

„Kurva,“ vydechl Gian. „To je zatraceně žhavé, Caro.“

Její úsměv byl hříšný. „Sleduj, jak znovu vyvrcholím.“

Ježíši Kriste.

Jeho penis už znovu ožil.

„Sleduj mě, Giane,“ zašeptala Cara.

Celou. Zkurvenou. Dlouhou. Noc.

*********

„Tabernac.“ Z úst mu jako tiché zavrčení vyšla kletba. Zatímco byl Gian donucený odvalit se od jemné nahé kůže, kterou měl ve své posteli, jeho podráždění stoupalo. Nedokázal Caru úplně pustit, takže zvedl vyzvánějící mobilní telefon z nočního stolku a druhou rukou jí přejel po páteři. V okamžiku, kdy na hovor odpověděl, do jeho unaveného hlasu se dostala všechna jeho frustrace: „Víš, kolik je zkurveně hodin a co kurva chceš?“

„Jo, je to po deváté a je neděle, Giane. Od kdy v tuhle hodinu spíš a kde sakra jsi?“

Domův hlas přiměl Giana v posteli si sednout, ale i když se pohnul, stále se nepřestal dotýkat Cary. Uzemnila ho - její přítomnost ho uklidňovala. Celé měsíce byl v bordelu, ale v tomhle okamžiku byl v pořádku.

„Je neděle, Giane,“ zopakoval Dom. „Mše už začala. Když ses ráno v usedlosti neukázal, i když jsi tam měl celou minulou noc být, Elena zavolala pár lidem. Co se kurva děje?“

Sobota v usedlosti.

Neděle v kostele, spolu s manželkou.

Merda.

Když Gian předchozí večer uviděl Caru, na tyhle plány se úplně vykašlal. Neměl to v úmyslu, ale přišlo mu do nich něco lepšího a na těchto plánech už dál nezáleželo. Překvapilo ho, že Elena měla tolik starostí, aby někomu zavolala a sháněla se po něm. Pravděpodobně to bylo jen proto, že doufala, že by se někde mohlo objevit jeho tělo.

„Včera večer jsi byl na večeři s jejím otcem, ne?“ zeptal se Dom.

„Jo, byl jsem na večeři s Gabrielem.“

„A?“

„A nic. Tuším, že jsem na to zapomněl.“

„Ty jsi za-“

„Giane, je všechno v pořádku?“

Otázka Cary zazněla v tiché ložnici až příliš hlasitě, než aby se dala skrýt. Střelil po ni uklidňujícím úsměvem, znovu ji pohladil po zádech, ale nic neřekl. Znovu se přitulila do svých přikrývek, šťastná tam, kde mohla být, ale Gian věděl, že ji jeho bratr slyšel.

„No, do prdele,“ řekl Dom rychle.

„Takže, něco do toho přišlo,“ zamumlal Gian.

„Máš na mysli někdo.“

„To je záležitost sémantiky.“

„Když to tak říkáš. Cara Rossi?“ zeptal se Dom.

Gian si povzdechl. „Na tohle nemám náladu a ani trpělivost. Nehodlám dneska ráno poslouchat ničí kousavé připomínky, člověče.“

„Ano, jistě. Kdy se to znovu stalo? Jak dlouho?“

„Nebo tvoje otázky,“ dodal Gian. „Zpovídám se Bohu, svému knězi a papeži, ale rozhodně ne tobě. Tak to ode mě ani nečekej.“

A Caře…

Jí se Gian také zpovídal.

„Co řeknu mámě a tátovi... nebo tvojí ženě?“

„Omluv mě. Řekni, že jsem se necítil dobře. Před polednem dorazím na usedlost, abych se vypořádal s ostatními, protože si tam stejně potřebuju vzít nějaké věci.“

„Jistě, jistě,“ řekl bratr a znělo to jako cokoli jiného, jen ne jistě.

„Au revoir, Dome.“

Gian se ani neobtěžoval s tím, aby svému bratrovi poskytl možnost rozloučit se. Hovor zavěsil. Telefon pak vrátil zpátky na noční stolek a okamžitě se vrátil zpátky k Caře, svýma rukama objímal její teplé tělo a pod bílými přikrývkami si ji k sobě přitáhl blíž.

Nechtěl mluvit ani myslet.

Chtěl jen chvíli prostě jen být.

Cařino rytmické dýchání bylo až příliš lehké a Gianovi řeklo, že nespala. Čekal na její nevyhnutelné otázky, ale to, co nakonec řekla, čekal.

„Nechci být tou ženou, Giane.“

„Caro -“

„Nechci být tou druhou ženou.“

Z ramene jí odhrnul její divoké kadeře, obnažil tak její jemnou kůži, aby ji políbil. Cítil, jak se Cařino tělo zachvělo, takže ji políbil znovu, aby to ještě jednou ucítil.

„Já vím,“ zamumlal, své rty stále tiskl k jejímu tělu.

„Ale jsem tady.“

„Tohle jsou detaily, a já vím, že to jsou ty detaily, na kterých některým záleží, ale i tak to jsou jen detaily, bella mia. Pro mě nejsi ta druhá žena. Vždycky jsi byla moje. Není tu žádná jiná. Je tu jeden muž a jedna žena. Jeden muž, který miluje jednu ženu - miluju tě, Caro. Tak to je.“

„Jeden muž s manželkou,“ řekla Cara tiše.

„Ona rozhodně není moje, ne v tomhle smyslu,“ řekl Gian suše. „Na papíře, možná, ale ve zbytku… ne.“

„Nejsem si jistá, zda je to díky tomu lepší, ale chci to. Přála bych si, aby ano, a jsem si dost jistá, že to ze mě dělá příšerného člověka.“

Přitáhl si ji k sobě blíž, pod přikrývkami si s ní propletl nohy, svými pažemi ji přitom pevně sevřel kolem pasu, aby si ji udržel na místě.

„Chceš vědět něco o ní nebo o -?“

„Ne,“ pronesla Cara rychle, čímž ho umlčela.

Gian ji znovu políbil na rameno. „Dobře.“

„Musíš jít?“

„Za chvíli ano. Musím vyrazit na usedlost a popadnout si tam pár věcí na další týden. Taky jsem ráno zmeškal kostel, takže teď musím zajet i na návštěvu za svou mámou, abych ji ujistil, že nejsem mrtvý.“

„Takže, usedlost. To je tam, kde... Elena, že?

„Mmm.“

„Je to tam, kde žije?“

Gian se pomalu nadechl. „Jo.“

Při tichém potvrzení svého podezření mu Cara v náručí ztuhla.

„I když zůstaneš tu?“ zeptal se Gian.

„Proč?“

„Dneska později během dne nebo někdy v noci se vrátím. Rád bych se vrátil a viděl bych tě tu. Měli bychom si promluvit nebo tak něco. Jen promluvit, Caro. Bez křiku nebo mlácení, bez boje a šukání. Jen si promluvit.“

„Nechci být tou ženou, Giane,“ zopakovala.

I když jeho žádost však neodmítla.

Gian to vzal jako svou výhru. „Ale?“

„Ale taky tě miluju. Miluji tě a přitom tě chci nenávidět.“

Jo, tohle byla ta těžká část.

Tohle byl jediný důvod, proč byla v jeho posteli a ne ve své vlastní. Protože kdyby ji miloval byť jen o trochu méně, nebo možná lepším způsobem, nechal by včerejší noc její věci a život na pokoji.

Až na to, že nemohl.

Protože miloval.

Nebo to bylo to, co si dál sám sobě hodlal říkat. Jinak by byl nucený přiznat si, jak sobeckým sráčem ve skutečnosti byl.

„Zůstaň,“ řekl a svými polibky posel křivku ramena Cary. „Zůstaň kvůli mně.“

„Možná.“

Nebylo to ne.

*******

Gian ve své šatně popadl jeden z pěti nových ochranných pytlů s obleky. V usedlosti používal druhou největší ložnici. Tu největší, hlavní ložnici, která byla přímo proti té jeho, používala jeho manželka. Co se týče osobních věcí, v usedlosti si nechával jen své oblečení, takže sem mohl přicházet a odcházet podle své libosti, a ve skutečnosti to vypadalo, jako by tam žil.

Příležitostně se na usedlosti zabýval i svými obchody. Pořádal zde večeře pro muže a další podobné nesmysly, při kterých pozval lidi do svého „osobního“ prostoru, i když to bylo jen naprosté divadlo. Domovem pro něj byl jeho penthouse, ne tahle usedlost.

Shodil ze sebe džíny a koženou bundu, což bylo oblečení, ve kterém odešel ze svého penthousu. Zavolal své matce a slíbil jí, že dorazí na večeři, aby si to u ní vyžehlil za to, že zmeškal mši, a ona by rozhodně neocenila, pokud by se objevil v džínách.

Byl potřeba oblek.

Právě v okamžiku, kdy si přetahoval přes hlavu košili, uprostřed činnosti ho zarazilo odkašlání. Mírně se pootočil k otevřeným dveřím šatny. V nich našel stát Elenu, která na něj zírala.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se.

„Je dobré vidět, že jsi stále naživu.“

„Ano?“

Jen pokrčila rameny.

„Kde jsi byla, když jsem dorazil?“

Elena si přehodila volnou, blond kadeř přes rameno dozadu. „Převlékala jsem se z oblečení do kostela. Zahlédla jsem tvoje auto, tak jsem se po tobě šla podívat. Mohla bych se zeptat na to samé, Giane. Kde jsi byl včera v noci a dneska ráno?“

„Zaneprázdněný. Něco mi do toho přišlo.“

Gian se otočil zpátky k obleku, který si vyndal, a když promluvil, natahoval si kalhoty: „Máma nás čeká na večeři. Nemusíš tam jít, ale ocenil bych, kdybys to udělala.“

„Jak chceš. Jak včera večer probíhala večeře s mým otcem?“

„Stejně jako vždycky. Gabriel je… Gabriel.“

Elena zabručela souhlasem. „Chtěl něco konkrétního?“

„V poslední době s ním udržuješ víc kontaktů než já, takže mi to řekni.“

„Požádal o večeři tebe, ne mě.“

Gian protočil oči. „Jak jsem ti řekl, je to pořád to samé. Obchody, rodina a vy. Nic nového, kvůli čemu by sis musela dělat obavy. Nechystá se sem vlézt oknem a v noci si tě ukradnout zpátky.“

Elena okamžitě neodpověděla a Gian po ní přes rameno střelil pohledem. Zjistil, že mlčky zírala do země. Byla chladná jako led, ale měla svá místečka, na která mohl člověk zatlačit, a pak zalezla do své ulity.

Gian musel na jedno z nich právě zatlačit.

„Mohl jsem to formulovat lépe,“ řekl.

Elena pokrčila jedním ramen. „Rozhodla jsem se svého otce nepodceňovat. Už od patnácti mě využíval, abych byla jeho nabídkou a hrála jeho hry, a to až do dne, kdy jsem se setkala s tebou. Víš, že jen díky tomu, že věří, že už mu dál nejsem užitečná, si teď drží odstup.“

Gian nespokojeně zavrčel. „Ano, a pak jsi využila ty mě. Jaký je mezi vámi ve skutečnosti rozdíl?“

„Využila jsem tě, abych se dostala pryč.“

„Tohle to nijak neospravedlňuje, Eleno.“

Jen se usmála. „Dostala jsem to, co jsem chtěla. Nikdy jsem nemusela šukat s dalším mužem, aby z toho měl můj otec prospěch. Musela jsem šukat jen s tebou. A potom už jsem nemusela dělat ani to, Giane. Takže ano, mám to, co jsem chtěla.“

„Ano, uvíznutá v manželství se mnou. Kde sebou navzájem pohrdáme, kde jsi mi o všem lhala a podvedla mě falešným těhotenstvím a pak ztrátou -“

„Za to všechno jsem se omluvila!“

Gian se na patě rychle otočil, svůj hněv neskrýval. „To je ten problém. Myslíš si, že jen proto, že jsi vyplivla pár smutných slov, tak to napraví to, co jsi udělala. Nenapraví, Eleno. V tomhle zkurveném pekle jsi mě spolu s tebou uvěznila. Jsem tak zkruveně šťastný, že ti to nevadí, protože máš všechny ty nádherné věci, které máš, protože jsi se mnou vyjebala, že? Na mě na a na všechno, co jsem možná od života chtěl, nasrat, Eleno.“

„Byla jsem naučena, že v tomhle životě na tom nezáleží, Giane. Záleží pouze na konečném cíli. Možná, že by ses měl naučit to samé. Moje škoda, že jsem si splnila své cíle dřív, než ty ty své.“

Na pocitech záleželo jen tehdy, když šlo o ty její.

To bylo to, co tím chtěla říct.

Gian nebyl hloupý.

„Zkurveně vypadni, Eleno.“

„Za minutku.“

Gian přes rameno zavrčel na svou ženu varovným tónem hlasu. S jejími nesmysly a hrátkami pro dnešek už skončil. Elena na to jen stěží zareagovala. Ve skutečnosti dál stála ve dveřích, ruce měla založené na prsou, pohled přibitý k jeho zádům.

„Co chceš, že jsi ještě neskončila s mým obtěžováním?“ zeptal se. Se svou trpělivostí už byl u konce.

„S kým jsi ve skutečnosti včera v noci byl?“

Gianova ramena ztuhla. „Prosím?“

„S kým jsi šukal?“ Elena pečlivě vyslovovala každé slovo. „To proto jsi sem včera večer nedorazil a to proto jsi ani nepřišel dneska ráno do kostela, že? Celá záda máš poškrábaná. Bože, musela si to užívat, ať už jsi jí dělal cokoli. Nebolí to? To je ta jediná věc, ve které jsi docela dobrý - vzpomínám si, že ženu dokážeš přimět zas a znovu vyvrcholit. Křičela tvé jméno tak, jako to dělají dobré děvky? Bylo to dost hlasité, aby to přehlušilo mě a všechno ostatní, co naplňuje tvoje myšlenky?“

Gian zareagoval jen na skutečnost, že Elena použila slovo děvka. Rychle se na patě otočil. Elena ustoupila o obrovský krok zpět, dost daleko od dveří, aby když je Gian popadl a s prásknutím je zavřel, ji neuhodily.

Ještě dřív, než se kompletně zavřely, ho zastavil její hlas.

„Oh, někdo je tu nedůtklivý. Je to zase ona, Giane, ta, co před tím?“

Gian jí nechal dveře zabouchnout přímo před obličejem. Byl odhodlaný nedat Eleně ze svých mrtvých rukou nic z toho, o co se modlila. Když jí muž podal malíček, vzala si celou ruku a utekla s ní, dokud z ní nezbylo nic než krvácející, bezcenný zničený zmatek, který po sobě vždy zanechávala. Bylo to přesně to, co dělala, bylo to přesně to, co byla naučena dělat a Gian odmítal tu hru někdy se svou ženou znovu hrát.

Když to udělal naposledy, prohrál. Prohrál svou svobodu. Prohrál svá práva. Prohrál to, o čem si myslel, že bylo jeho dítě. Prostě jen zkurveně prohrál.

Takže ne, nasrat jí a jejím hrám.

„Cara, že?“ zeptala se Elena zpoza dřeva. „Tak se jmenuje, že? Znovu ses zapletl s tou děvkou?“

„Táhni do pekla, Eleno, než tě tam pošlu sám.“

Zasmála se.

Nijak ho to nepřekvapilo.

Příběh jejich života…

*******

„Elena nechtěla přijít?“ zeptala se Celeste, když Gian políbil mámu na tvář.

Byl připravený říct lež, kterou si připravil, ale zda tomu jeho máma uvěří, nebo ne, představovalo další příběh.

„Necítí se dobře,“ řekl.

Celeste se zamračila. „Dneska ráno byla v kostele v pořádku. Nebo ne, Fredericu?

Gianův otec přikývl. „Vypadala tak, Tesoro.“

„No?“ Celeste se podívala na Giana. „Vidíš, i on -“

„Necítí se dobře,“ zopakoval Gian, „a nemůžu ji přimět, aby přišla na večeři, když se na to necítí, mami.“

„Fajn.“

Jeho matka však nezněla nijak potěšeně. Na to, že Elena zůstala doma, si nehodlal stěžovat.

„Co je k večeři?“ zeptal se Gian.

Celeste mávla rukou a pokynula svému synovi a manželovi, aby ji následovali. Gian šel vedle svého táty, jen pár kroků za svou mámou, Celeste cestou popisovala jídlo, které na něj čekalo. I když to tak dobře znělo a on měl hlad, to jediné, co chtěl, bylo sníst to, pár minut strávit povídáním a pak odtud zatraceně táhnout pryč.

Cara na něj bude čekat.

Možná…

Už dřív jí poslal textovou zprávu a dostal odpověď. Takže byla v penthousu, ale otázkou bylo, zda tam stále ještě byla nebo ne.

Cara měla špatný zvyk přehnaně přemýšlet.

Ne, že by ji za to Gian obviňoval.

„To zní výborně, mami,“ řekl Gian.

Celeste se na něj podívala přes rameno. „Samozřejmě, že ano.“

Právě, když se rodina posadila k jídlu, ozvalo se zazvonění telenou. Do místnosti vešla služebná jeho rodičů a s doširoka rozevřenýma očima podala Gianovi telefon. Pak z místnosti rychle vyšla ven.

Když si přiložil telefon k uchu, Celeste s Fredericem ho sledovali jako dva jestřábi.

Gian se snažil rozeznat, co mu Elena panicky říkala, nicméně dokázal rozeznat jen pár slov.

Bylo to víc než dost.

Bylo toho až příliš mnoho.

Policajti.

Soudní zatykače.

Usedlost.

Právě tady, teď.

Gianovi stačilo jen vyjít ven před dům rodičů. Policisté na něj čekali už i tam.

Vypadalo to, že usedlost byla jen jedním z mnoha míst, kam se dostavili se soudními zatykači, a on byl jen jedním z mnoha mužů, který se ocitl v horké policejní vodě. Dům jeho tchána, jen hodinu cesty od Ottawy, byl dalším. Dřív, než Gian byť jen mohl říct svému otci, co dělat, se ocitl se spoutanýma rukama v zadní části policejního křižníku.

„Obvinění?“ dožadoval se Gian odpovědi od důstojníka.

Muž jen pokrčil rameny, ale než zavřel dveře, řekl: „Až se dostanete na stanici, zeptejte se Seeleyho. Říkal, že jste tenhle týden zmeškali svou společnou schůzku.“

Gian si uvědomil, že byl v prdeli.

Jen nevěděl proč.