Entangled - 4. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Malebné místo, ne?“

Hlava Cary vyskočila nahoru, při pohledu na Frankieho Ricci ji okamžitě přepadla nervozita. S rukama v kapsách a malým úsměvem na tváři vypadal uvolněně. Kavárna kolem nich bzučela hlukem.

„Frankie, ahoj,“ pozdravila ho Cara.

„Studuješ?“

Zavřela otevřené knihy. „Snažím se. Posaď se.“

Posadil se na jedinou volnou židli u stolu. Nemohla si pomoci, a když se na ni díval, musela přemýšlet, zda viděl Leu a ne ji?

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Frankie.

Cara pokrčila rameny. „Tak nějak.“

„Nečekal jsem, že mi zavoláš, a zejména ne, že mě požádáš, abych se s tebou sešel.“

„Já, emh... kapku jsem se pohybovala ve sračkách.“

Cara odložila své knihy stranou. Jen získat odvahu, aby Frankieho kontaktovala, nemluvě o tom, o čem by mohli skutečně mluvit, jí trvalo celé měsíce. Měla toho hodně na co zeptat a co říct. I když otázkou bylo... zda a co by  mohl odpovědět.

„Díky, že jsi se setkáním souhlasil,“ řekla Cara.

Frankie se ve své židli opřel, svůj postoj zjemnil. „Žádný problém. Všiml jsem si, že poslední době o tobě nebylo moc slyšet.“

„Ticho?“

„Ne tak úplně... venku a dál.“ Frankie s úsměvem dodal: „S bossem.“

„S Gianem.“

Zvedl ruku, jako by chtěl říct s kým jiným.

Cara si odkašlala. „S Gianem nejsem už tři měsíce.“

„Ach.“

„Nezníš překvapeně.“

„Protože nejsem,“ odpověděl. „Jsem překvapený ještě méně, protože vím, že jeho manželka v obchodní sféře jeho života převzala mnohem aktivnější roli. Více než tehdy, když se vzali. To tě odtlačilo dozadu, že?“

Cara se naježila. „Nejsem s ním vůbec.“

„Ani jsem to nepředpokládal.“

Cara dostala pod kontrolu svou impulzivní obranu. „Omlouvám se, nezlob se na mě za to. Je to automatická reakce. Mám pocit, že každý, s kým jsem se setkala, věděl, co se děje. Všichni, až na mě. A nikoho ani nenapadlo mi říct, že on je ženatý, nebo že jsem byla jen aférkou. “

Frankieho výraz se ani trochu nezměnil. „Definuj mi slovo „aférka“, Caro.“

„Proč?“

„Protože tvoje definice příliš neladí s názory mnoha ostatních lidí.“

„Opravdu?“

Frankie přikývl. „To je to, co jsem řekl.“

„Je ženatý.“

„Ano.“

„Byl se mnou zapletený do vztahu.“

„Znovu ano,“ řekl Frankie.

„Takže je to aférka,“ poukázala Cara.

Frankie stále nevypadal, že by mu Cařino zdůvodnění příliš vadilo. „Jistě, technicky ano. Ale jen proto, že muži, kteří jsou spojeni s naší... věcí, většinou jim rozvod není dovolený. Jistě, někteří to dělají, ale vědí, že se nikdy zkurveně nikam nedostanou. Gian v té době jako underboss, si vzhledem k okolnostem svého manželství něco jako rozvod dovolit nemohl.“

„Okolnosti jako co?“ tlačila Cara.

„To je něco, na co by musel odpovědět on sám. Já vím jen to, že dohodnuté sňatky obvykle nebývají zničené.“

„I tak se mnou měl stále aférku. Udělal ze mě svou milenkou a dokonce ani neměl tolik slušnosti, aby mi to řekl.“

„Protože neměl papír s razítkem řádného rozvodu,“ odpověděl Frankie tiše. „Po kolika letech odloučení od manželky je mu dovoleno mít vztah s někým jiným? I když byli zcela jasně od sebe, proč do toho musí být hozena slova jako aféra? Proč musí být skutečnost, že je ženatý - ale opět odloučený od své ženy – tou první věcí, kterou je třeba vytahovat v hovoru? Přijde mi to vůči němu nespravedlivé.“

„Pro tebe je snadné říct to, obhajovat jeho činy. Ale lidé ji stále považují za jeho ženu. Stále jsou svoji.“ Cara odvrátila zrak. „Přijde mi to nespravedlivé i kvůli sobě, protože jsi ve vtahu se svou ženou nešťastný a občas jsi našel šťastnou pauzu od toho všeho s mojí sestrou?“

Frankie se pomalu nadechl. „Šťastná pauza?“

„Stále jsi se svou ženou, že?“

„Ano. Máme jedno dítě, dívku. Na cestě je náš první chlapec, termín porodu bude za měsíc. Tak moc jsme byli spolu. Mohl bych dodat, šťastní.“

„Šťastní. Dokonce i po tom všem, co jsi udělal?“

„Moje žena a já jsme spolu měli hodně podobný vztah, jako byl mezi mnou a Leou, než do cesty přišla ta věc s těhotenstvím. Příležitostné schůzky, žádné závazky, a na emocionální úrovni jsme se navzájem nezapletli příliš hluboko. A pak přišlo těhotenství, takže nás naše rodiny donutily udělat správnou věc.“ Tón Frankieho hlasu zhořkl, rty se mu zkřivily do úšklebku. „Nechtěli jsme se brát. Nechtěla mě tam a ani já jsem tam nechtěl být. Myslíš, že ona to nevěděla? Věděla to, ale bylo jí to jedno. Nepovažovala nás za pár, dokonce i když všichni ostatní ano, protože jsme nebyli rozvedeni.“

„Ach,“ zamumlala Cara.

„Naše neštěstí pro nikoho jiného nic neznamenalo. Ne, když jsme pokračovali s děláním správných věcí pro ty, kým jsme,“ pokračoval Frankie s těžkým povzdechem.

„A tak Lea…“

„Byla tam,“ řekl, „a bylo to hloupé a snadné, ale oba nás to i hodně bolelo.“

„A co tvoje žena?“

„Narodila se naše dcera a já jsem tam začal být mnohem víc. Zůstával jsem s ní, abych jí pomohl s dítětem a čímkoli jiným. Dalo by se říct, že dítě nás k sobě svedlo blíž, i když to zní strašně hloupě. Než Lea zemřela, byly doby, kdy jsem Leu jen stěží vídal,“ přiznal Frankie zamračeně. „Neexistoval žádný řádný rozchod ani žádné sbohem. Nic. Bylo to těžké a na chvíli mě to znovu odtáhlo od mé ženy pryč, protože jsem měl pocit, jako bych nedokázal vysvětlit, co se dělo uvnitř mé hlavy. Okolnosti jsou to, čím byly a tím vším. “

„Ale udělal jsi to?“

„Nakonec.“ Frankie se zasmál. „Moje žena je velice úžasná.“

„Milovala jsi mou sestru?“ odvážila se Cara zeptat.

„Ne tím správným způsobem,“ řekl Frankie, aniž by o tom byť jen na okamžik přemýšlel. „Ne tak, jak by měla být milována. Ne tak, jak teď miluji svou ženu. Než jsem to zjistil, nějakou dobu mi to trvalo.“

„Nezdravým způsobem?“

„Přesně tak.“

Cara poklepala konečky nehtů o stůl. V srdci cítila klid, ale v duši měla stále neklid.

„Díky, že ses se mnou setkal a promluvil o tom. Vím, že je to soukromé, a že kdybys nechtěl, skutečně jsi mi nemusel nic říct.“

„Nemyslím si, že promluvit si a dozvědět se to o Lee, nebylo jen o tobě.“

„Dobře -“

„Tím chci říct, že to můžeš tvrdit, ale nemyslím si, že to tak je. Myslím si, že ty sama ses zapletla do své vlastní situace s mužem a stejně jako tvá sestra stále utíkáš -“

„Vlastně jsem se ještě ani jednou nevrátila.“

„Ale uvažuješ o tom. Chceš to.“

Cara se Frankiemu nepodívala do očí. „Nejsem jako Lea a nejsem jako tvoje žena, Frankie. Mám své zásady, které nechci překročit, a rozhodně neoceňuji to, že jsem k tomu byla donucena, byť jsem vůbec nevěděla, co se děje. “

„To je fér. Pak na tebe mám otázku.“

„Do toho.“

„Pokud by ti Gian řekl předem, že má ženu – se kterou je roky odloučený, v podstatě s ní žije odděleně, cokoli – pokračovala bys s tím, aby ses s ním vídala?“

„Nevím,“ odpověděla Cara.

Ale hlas se jí zachvěl.

Tu odpověď by si musela promyslet.

Frankie na ni dál zíral a v ten okamžik si nemyslela, že by se na ni díval a viděl Leu. Viděl jen zmatenou, smutnou ženu.

„Myslím, že to víš, Caro. Znovu, okolnosti a to všechno kolem. To v tom dělá ten rozdíl.“

Cara vydala odmítavý zvuk. „No, tak jako tak rozhodně. Jak jsi řekl, jeho manželka je očividně přítomná.“

„Bohužel v tomhle životě má veřejné mínění až příliš velký význam a my mafiáni za to neseme zodpovědnost.“

Na to neodpověděla.

Nevěděla jak.

********

Cara se v pokusu uklidnit svou nervozitu, trochu vrtěla, zatímco hosteska v luxusní restauraci D' na svém tabletu procházela seznam rezervací. Nepomohlo to, a když vzala v úvahu, že od posledně, kdy se oblékla a vyrazila na formální schůzku, už uběhly celé měsíce, cítila se velmi rozpačitě.

„Vaše jméno?“ zeptala se žena.

„Rossi. Cara.“

„Ach, tady. Následujte mě.“

Při pohledu na vysoce klenuté stropy restaurace a křišťálové lustry, které visely nad každým stolem, se Caře podařilo trochu uklidnit se. Byla vedena k místu poblíž otevřené kuchyně restaurace, které bylo dál od baru.

„Slečno,“ řekla hosteska a vytrhla Caru z jejího omámení. „Váš stůl.“

Cara ženě poděkovala a posadila se k prázdnému stolu. Na svém telefonu si zkontrolovala čas. Nepřišla brzy, ale neměla ani zpoždění.

Nathan - lékař, se kterým se setkala v kavárně – dorazil ani ne o pět minut později poté, co byla usazena ke svému stolu. Na sobě měl oblek a usmíval se. „Caro.“

Vzal její ruku do své, sklonil se a políbil ji na hřbet ruky. Umožnil jí přitom zůstat sedět. Pak se posadil na jedinou další židli, která u stolu byla.

„Proč vypadáš tím, že jsem se tu objevila, překvapený?“ zeptala se Cara.

Nathan se zasmál a vzal si od číšníka menu. „Žádné sliby, vzpomínáš si? To je to, co jsi mi řekla, když jsme se potkali. Přišla mi zpráva, zrovna když jsem se dostal z operačního sálu, ve které ses ptala na večeři a nic jiného. To mi od tebe nezní jako moc závazné?“

To mu Cara přiznat, že pochopil správně. „Dobře, to je fér.“

„Vypadáš nádherně.“

„Děkuji. A tohle místo je…“ Cara mávla rukou kolem sebe. „Úžasné.“

„Občas pomáhá znát lidi,“ zavtipkoval Nathan. „Majitel je kamarád. Když ostatní zruší svou rezervaci, tak mi ji vždy i na poslední chvíli udělá.

„To je dobré vědět.“

„Před jídlem něco k pití?“

„Žádný alkohol. Myslím, že tě nechám objednat jídlo pro nás oba. Překvap mě.“

Nathan po ní blýskl úsměvem. S tím mužem rozhodně nebylo nic špatně. Byl okouzlující, dobře vypadal a podle všech standardů slušný. Působil, že je ve formě, dobře oblečený a ve svém životě se ubíral tou správnou cestou. Byl vším, co by měla od muže chtít, protože byl bezpečný, příjemný a vhodný.

Jen při pohledu na něj Cara nic necítila.

Nathan s ní nic nedělal.

Opravdu smutné.

Chtěla se prostě jen znovu cítit normálně.

Nepomáhal tomu ani fakt, že ji někdo sledoval. Cara se ze sebe pokusila ten podivný pocit setřást a ignorovat ho. Navzdory tomu, že Cara litovala svého impulzivního rozhodnutí poslat Nathanovi zprávu s nabídkou schůzky, rozhodla se, že to přežije.

Teprve poté, co jim bylo doneseno jídlo, a Cara před sebou měla talíř, Nathan si hlasitě odkašlal.

Cara se na něj podívala. „Ano?“

„Neslyšela jsi ani slovo z toho, co jsem právě řekl, že?“

On mluvil?

Au.

„Omlouvám se,“ řekla Cara. „Nejsem moc dobrá společnice, co?“

Nathan se usmál, ale v jeho pohledu mohla vidět pravdu. „Buďme upřímní, Caro. Tohle už nebudeme znovu opakovat, že?“

„Asi ne. Není to tebou… je to mnou. Skutečně. Myslím, že v tenhle okamžik nemám prostě zájem o to, abych chodila na schůzky. Myslela jsem, že by setkání s tebou mohlo pomoci. Nepomohlo.“

„I tak jsi mě požádala o to, abychom si vyšli.“

„Byl to takový pokus na houby, přála jsem si, aby došlo ke změně,“ řekla Cara jako vysvětlení.

Nathan nevypadal, že by to pochopil, ale kdo by mohl?

Cara byla v bordelu.

A ne v dobrém slova smyslu.

Nathan naštěstí vzal její odmítnutí stylově. I když po zbytek jídla byl tišší. Nabídl Caře, aby jakmile dojedí, si spolu vyšli někam jinam, ale ona souhlasila jen s tím s tím, že ji vezme na bar. Nechtěla pít, jen na chvilku sama sedět a přemýšlet. Nathan se k ní na baru naklonil, položil jí ruku na spodní část zad a políbil ji na tvář. „Děkuji ti, že sis se mnou dneska večer vyšla.“

Cara se lehce zasmála. „Musíš být jedním z nejpodivnějších mužů, kterého jsem kdy potkala. Odmítnutí ti ani trochu nevadí, co?“

„Občas vyhrajeme, občas prohrajeme.“

„Díky za to, že nejsi... kretén.“

Nathanův úsměv se rozšířil a Cara mu dovolila, aby ji ještě jednou políbil na tvář. „Užij si zbytek svého večera, Caro. Moje číslo máš a pro případ, že bys někdy chtěla, můžeš ho použít.“

Ale ona by ho nepoužila.

Cara sledovala, jak Nathan s rukama v kapsách zamířil z restaurace ven. Jeho úsměv nebyl ani o trochu menší než v okamžiku, kdy dorazil. Barman přijal její objednávku na sklenici vody s ledem a Cara, zatímco čekala, pohledem zkoumala zbytek restaurace.

Teprve, když její pohled přistál na známé dvojici tmavých očí, konečně pochopila, proč měla pocit, jako by ji někdo pozoroval.

Gian.

Seděl u rohového stolu, zastrčeného v klidnější části restaurace s tlumeným osvětlením, a před sebou měl něco, co vypadalo jako sklenice whiskey. Naproti němu seděl starší muž, oblečený stejně dobře jako on, i když tento muž byl kolem pasu o pár liber těžší. Vypadalo to, že jeho hostovi byla očividná skutečnost, že si Gian už dál vůbec nevšímal jejich hovoru, ale místo toho se soustředil na Caru u baru, jako by byla jediným člověkem v místnosti.

Jeho pohled nebyl cítit tak, jako obvykle.

Byl těžký.

Tak chladný.

Dokonce rozzlobený.

Jeho tmavé oči ji připíchly na místo, rty měl stažené do tenké, ponuré linie, a když ji přejel pohledem, ostře řezanou čelist měl napjatou. Neušlo jí ani to, jak jeho pohled zajel doleva, směrem kudy Nathan odešel. Rukou svíral svou sklenici tak pevně, až Cara viděla, jak měl klouby prstů bílé.

Skvěle.

Cara by ten pohled poznala kdekoli, dokonce i kdyby s tou věcí neměl Gian nic společného. Zkurveně žárlil.

Všudypřítomná, naprosto zbytečná žárlivost. A zatraceně, velice mu slušela. Jako každý jiný zatracený výraz, který na něm viděla, od lhostejnosti až po vztek nebo sladkost během rán a toho, jak se na ni díval, když ji šukal. Všechno mu zatraceně moc slušelo.

Právě strávila něco víc než hodinu s mužem, který byl jistým způsobem vším, čím Gian nebyl. Ale nedokázala k němu vůbec nic cítit, dokonce ani ždibec toho matoucího nepořádku, který ucítila při pouhém pohledu na Giana Guzzi.

Jak to mohlo být fér?

Teď už by měla být nad tímhle směšným bordelem.

Dokonce i Gian jí řekl, že bude v pořádku - že je druhem ženy, která by mohla zas a znovu upadnout, ale vždy by se dokázala zvednout a pokračovat ve svém životě dál. Tentokrát, ale stále na místě a zatraceně se nepohnula dál.

Cara se od Giana frustrovaně odvrátila a odmítla se znovu setkat s jeho pohledem nebo dát najevo, že cítí jeho přítomnost. Měla za sebou měsíce, aniž by na něj ve městě narazila, a teď, během pouhých pár týdnů ho potkala hned dvakrát.

Někdo nahoře se jí vysmíval. Očividně neměla žádné strážné anděly, kteří by na ni dohlíželi.

Když jí barman konečně donesl její drink, sklenici ledové vody popadla a napila se. Možná, kdyby prostě předstírala, že si nevšimla Giana, který byl o deset metrů dál, mohla by pokračovat stejnou cestou, kterou se vydala.

Cara doufala v příliš mnoho.

Právě, když svou vodu dopila a poslala skleničku na druhou stranu baru, ucítila jeho přítomnost, protože vklouzl přímo za ni. Bylo zatraceně šílené a hloupé, zároveň intenzivní, jak to fungovalo. Samotná skutečnost, že ani nemusel mluvit, ani vydat žádný zvuk, a ona to prostě věděla.

Věděla, že tam byl.

Věděla, že se na ni díval.

Věděla, že to byl on.

„Chystáš se mě zahnat někam do rohu a přimět mě, abychom si znovu promluvili?“ zeptala se Cara, aniž by se otočila.

„Ne,“ řekl Gian. Jeho hlas zněl jako hrubé zamumlání.

„Dobře, protože se chystám odejít.“

„Tvoje rande na tebe čeká venku?“

„To není tvoje věc,“ odpověděla Cara.

„Možná ne, ale zeptal jsem se, Caro.“

Pomalu se otočila k Gianovi tváří v tvář a všimla si, že vypadal ještě napjatěji než obvykle. Dokonce i když měl ruce zastrčené v kapsách, v jeho přimhouřených očích viděla neklid. Čelist měl zaťatou.

„Nemáš vůbec žádné právo se ptát,“ připomněla mu Cara.

V Gianově čelisti se objevil tik. „Takže mi tedy nechceš odpovědět?“

„Není co říct, a ty se nemáš co ptát.“

„Já -“

„Nemáš u svého stolu hosta?“ přerušila ho. Její podrážděnost rychle narůstala.

„To bylo před více než deseti minutami, ale trvalo mu to dost dlouho uvědomit si, že hovor, který mi nabízel, mě vůbec nezajímal. Ale dost o mně, vraťme se zpátky k tobě.“

Cara se naježila. „Prosím?“

„Kdo byl ten muž?“

„Nic z toho není tvoje v-“

„Caro.“ Při tom tichém způsobu, jak řekl její jméno, tak těžce a silně, narovnala záda a po páteři jí přejelo zachvění. Zatraceně. Gian přistoupil k Caře o krok blíž, čím si zajistil, že nemohla se pohnout, protože jinak by zády narazila do zatraceného baru. „Aspoň mi řekni, kdo je. To je všechno.“

„Rande, někdo s kým jsem se seznámila. Šťastný?“

V Gianových očích probleskla žárlivost. I za to ho nenáviděla.

„Ne, nejsem šťastný.“

„Dobře. Když to skutečně nechceš vědět, tak se neptej.“

„Jak dlouho?“ zeptal se.

„Na tuhle otázku nehodlám odpovídat.“

„Už jsem ho tady viděl dřív. S majitelem. Vždycky se můžu... poptat kolem.“

Cara trochu ztuhla. „Na to nemáš žádné právo, Giane. Ať už se s někým vídám nebo ne, nebo s někým chodím, nebo s někým šukám, není důvod, abys to věděl, nebo na to dával najevo svůj názor. Teď nejsem tvoje. Nemůžeš vůbec mluvit do toho, co dělám. Nauč se to a udělej to rychle. “

Než dokončila svou tirádu, hlas se jí změnil v drsný šepot.

Gian v reakci na její vztek jen stěží mrkl okem.

„Dohání mě to k šílenství,“ řekl s pokrčením ramen, „vidět tě s někým jiným. Když se usmíváš, tak jak se usmíváš, a to jen… zasraně to sere, Caro. Myslel jsem na to, kdo to kurva je, a co zatraceně ona dělá a proč? A je kurva nechutné, jak rychle jsem přemýšlel o tom, abych zjistil, kdo to je, abych ho prostě zabil. A ty - bože, Caro – ty si ani neuvědomuješ, jak mě sralo, že mě tohle přiměješ udělat jen tím, že ses usmála na něho, mon ange.“

Cara se nadechla. Chtěla získat pocit jistého klidu.

Nepomohlo to.

Nasrat za to, že ji přiměl cítit takové horko i touhu, a to jediné, co přitom musel udělat, bylo vyhrožovat muži, kterého dokonce ani neznal. Bože, nenáviděla to a nenáviděla i tu zmatenost, kterou cítila.

„Tenhle druh věcí mi neříkej. Nejsme spolu. Můžu se scházet s kýmkoli, chci. Už jsem ti to řekla. A přestaň mě oslovovat těmi svými pěknými francouzskými slovíčky, Giane.“

„Proč? Stále to sedí. Můj anděl.“

„Nejsem tvá,“ odsekla Cara. „Už ne.“

Gian se ušklíbl, jeho arogance se stala ještě očividnější. „Ach, Caro, vždycky budeš moje. Semper, amore.“

„Dovoluji si nesouhlasit.“

„Chceš hrát tyhle hry?“

„Giane -“

„Ty jsi moje, Caro, a to, i když nejsi se mnou. A chceš vědět, jak to vím, moje sladká dívko?“

Cara se mu odmítla podívat do očí. Přistoupil k ní tak blízko, až se jeho tělo tisklo na to její, ale nemohla uhnout. Hlavu držela otočenou ke straně, dokonce i když svou rukou vyjel výš, aby ji pohladil po tváři a prsty zajel do jejích vlasů.

„Vím, že jsi stále moje, protože na zemi neexistuje žádný způsob, jak bys mi mohla říct, že ten muž, nebo jakýkoli jiný o tobě ví cokoli, co stojí za to vědět.“

„Přestaň, Giane.“

Proč byl její hlas tak zatraceně slabý?

A proč se chtěla položit do jeho dlaně a ne se odvracet tak, jak to dělala?

Tohle není fér.

„Dotkl se tě po mně on nebo kohokoli jiný? Dokážeš vůbec vystát to, abys někomu dovolila to, co jsi dovolila mně?“

Cara se na něj rychle podívala. „Giane.“

„Řekni mi to.“

„Ne.“

„Ne, neřekneš to, nebo ne, nikdo se tě nedotkl?“

Obojí.

Cara to odmítla říct nahlas. Gian se jen usmál, jako by tu zatracenou pravdu znal, jako by ji celou viděl vepsanou přímo do její tváře.

„Správně. Klidně bych se vsadil, že když přijde na tebe, on neví zatraceně všechno,“ řekl Gian s temným, chraplavým zasmáním. „Stejně jako třeba to, že ráno nejsi ochotná dostat svůj zadek z postele, nebo všechna tvá malá tajemství, které v sobě ráda držíš, protože jsi až příliš pevně zamčená ve svém vlastním srdci, a na to, aby se do něj někdo dostal, je potřeba zatraceně silné kladivo.“

Gian se k ní dostal ještě blíž, do plic Cary se vsakovala jeho jedinečná vůně přesně tak, jako by byla důvěrně známou drogou.

Alkohol a kůže a muž. „Buďme upřímní, Caro. On skutečně nezná ty sračky, na kterých záleží. Pravděpodobně ani neví, co se ti líbí. Vsadím se, že neví, že máš ráda být trochu přidušena, když vyvrcholíš nebo to, jak prosíš přesně tak jako dobrá malá coura, aby ti byl naplněn zadek, zatímco tvůj -“

Ruka Cary se rychle zvedla a tvrdě zasvištěla vzduchem. Dokonce o tom ani nepřemýšlela. Její dlaň dopadla na Gianovu tvář s takovou silou, že lidé u blízkých stolů ztichli.

„Promiňte, slečno, potřebujete něco?“

Zvuk hlasu barmana způsobil, že Gianův hořící pohled přejel přes rameno Cary směrem k muži a pravděpodobně tomu chudákovi, který se je odvážil přerušit, propaloval do těla zatracenou díru.

„Je to v pořádku,“ řekla Cara. „Jsme naprosto v pořádku.“

„Pokud jste si jistá...?“

„Je si jistá,“ procedil Gian skrz zaťaté zuby.

V Carě se svářely emoce, rozehřívaly její tváře a celé tělo jí vibrovalo. Dlaň ji pálila, ale bylo jí to ukradené. Mračila se na Giana, mlčky ho vyzývala, aby se odvážil říct cokoli dalšího, i když její ruka klesla zpátky dolů k jejímu boku. Neodvrátil zrak. Jeho úšklebek se stal hříšným, jako by dostal přesně tu reakci, kterou chtěl.

„Jestli chceš, můžu pokračovat,“ řekl.

„Sklapni. Jak se opovažuješ, Giane?“

„Řekni mi, že se mýlím. Jmenuj mi jiného muže kromě mě, který ty věci zná a vlastní ty věci, které tě zajímají. Řekni mi ho.“

Nemohla.

„Nemůžeš ho říct, že?“ zeptal se.

„Naser si.“

„Pak mi řekni, abych táhl do pekla.“

Cara to neudělala.

I za to se nenáviděla.

A pohrdala s sebou ještě víc, když ji políbil - tvrdě, náročně a drsně, přesně tak, jak to měla ráda – a ona ho od sebe neodstrčila. Ne, sevřela ho za sako a přitáhla si ho k sobě ještě blíž a povzdechla si nad tím důvěrně známým pocitem, jak ji jeho ruka objímala kolem jejího krku a jak s ní tančil jeho jazyk. Vpíjela se do jeho vůně, libovala si v jeho chuti a každou vteřinu za to sama sebe nenáviděla.

Chtěla víc, takže si ho přitáhla ještě blíž.

V polibcích Cary byl cítit každý kousek zlosti a znechucení, dokonce i když měla pocit, jako by díky tomu krvácela, nedokázala se donutit Giana zastavit. Ne, když svým palcem zatlačil na místo, pod kterým uháněl její puls, nebo když svými zuby skousl její spodní ret.

Nemohla dýchat, ale kurva, poprvé po dlouhých měsících měla pocit, že byla znovu živá.

Proč to muselo být takhle?

Proč on a ona?

Proč?

Věděla, že ji provokoval. Jeho slova byla určena k tomu, aby ji vyprovokovala. A ona byla dost slabá, že mu to umožnila.

Rty jí díky brutalitě Gianova polibku brněly ještě dlouho poté, co se odtáhl. Bože, zbožňovala to.

Gian ji sledoval pohledem dravce. Odmítal jím uhnout byť jen o milimetr a nehodlal ji pustit. Viděla, jak mu v očích jako ohňostroj vybuchovala žárlivost, ale zároveň v něm našla i spoustu věcí, které se odrážely z jejího vlastního pohledu.

Muž, po kterém se jí měsíce stýskalo. Muž, kterého stále milovala, i když věděla, že to bylo špatné. Muž, o kterém si už dokonce ani nebyla jistá, že ho znala.

Tak proč byl pro ni tak důvěrně známý?

„Tohle jsi udělal úmyslně,“ řekla Cara a její obvinění z ní vyšlo mnohem klidněji, než to měla v plánu. „Záměrně jsi mě provokoval, Giane.“

„Neudělal jsem nic, co bys nechtěla, abych udělal, mon ange.“

Nenáviděla ho i za tohle oslovení, za všechny věci, které jí říkal.

Cara téměř zapomněla, že stále byli v restauraci a stáli u baru. Nicméně bylo nemožné ignorovat to, když se od blízkého stolu ozval zvuk řinčení rozbitého nádobí, které ji vytrhlo z jejího omámení, a ona si uvědomila, jak byla scéna, kterou právě vytvořili, velice veřejná.

Konečně opustila Gianův pohled.

„Pojď se mnou,“ zamumlal Gian.

Cara zavrtěla hlavou. „Ne, a ty víš proč.“

„Nedělej to, Caro. Neodmítej mě, když je to ta poslední věc, kterou chceš udělat. Pojď se mnou, buď se mnou přes noc a na zbytek se vyser. Co máš za problém?“

„Víš naprosto přesně -“

Gian od ní odstoupil a vysoko zvedl obočí. „Oba bychom mohli dělat mnohem lepší věci, než tu stát a dohadovat se o nesmyslech a detailech, na kterých, když přijde na nás, mi nikdy nebude záležet. A dřív, než ze svých hezkých úst vyplivneš něco dalšího, nemyslím si, že by na nich právě teď tak moc záleželo i tobě. Odcházím. Moje auto bude čekat u chodníku. Dám ti deset minut a pak odjedu. Ať už se mnou pojedeš nebo ne, nebudu tu stát a byť jen další vteřinu se s tebou hádat.“

Cara si myslela, že žertoval nebo blafoval.

Měla ho znát lépe.

Gian nežertoval, ani neblafoval.

Jemně ji políbil na tvář a pak se na patě otočil a zamířil z restaurace ven. Bylo toho v ní tolik, co mu v tenhle okamžik chtěla vykřičet do zad. Nasrat na detaily, jak to nazýval on. Nasrat mu za to, že ji přiměl, aby si tohle vybrala. Nasrat za to, že ji přiměl, aby ho milovala, on jí pak rozbil srdce a pak jí udělal tohle.

Proč nebyla silnější?

Proč nebyla lepší ženou?

Když přišlo na Giana, Cara zjevně nebyla ničím víc než hloupou, pošetilou dívkou, která nad sebou, co se jeho týče, neměla žádnou sebekontrolu a nechtěla mít ani žádné hranice.

Sledovala hodiny za barem.

Po osmi minutách zvítězilo její srdce.

Když Cara vklouzla dovnitř auta, Gian nic neřekl.