Entangled - 15. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Když Gian bouřlivě vtrhl do penthousu, našel Chrise sedět u kuchyňského stolu. Strážce měl malého Marcuse položeného do houpací kolébky a dítěti očividně četl noviny. Vedle něj stála řada otočených fotek a na stole byla zdánlivě zapomenuta, odložena rozříznutá manilová obálka.

Při pohledu na otočené fotky zaváhal, ale jen proto, že věděl, co bylo na jejich druhé straně. I on, zatímco obědval se svým obchodním partnerem, dostal balíček.

Očividně tak ho měla i jeho máma.

Jeho táta.

Jeho bratr a sestra.

Několik jeho mužů.

Lidé, se kterými spolupracoval.

Lidé, kteří pro něj pracovali.

Jeho teta v Quebecu.

Jeho bratranci.

Gian tušil, že jich je víc, ale lidé spojeni s jeho životem byli pravděpodobně buď tak šokováni, v rozpacích, nebo si nebyli jistí, zda ho kontaktovat a zeptat se na špinavé fotky Cary. Zjistil, že bylo doručeno pár těch, které nepotřebovaly žádné vysvětlení. Jako ty, které byly doručeny jeho rodičům - nebylo tam žádné vysvětlení. Některé, které byly doručené jeho mužům nebo lidem, se kterými pracoval, obsahovaly jednoduchý vzkaz, který vysvětloval, kdo je ta žena na fotkách a jak to souvisí s Gianem.

Další jako ty, které byly doručeny jemu nebo Eleně, byly popsány přímo. Nebo alespoň tak mu to Elena řekla. Gian jí věřil, i kdyby jen proto, že i jeho balíček obsahoval nahé fotky Cary, přes které bylo červeným inkoustem napsáno děvka a coura. Přímo přes její tělo.

„To ti přišlo dneska?“ zeptal se Gian Chrise.

Strážce věnoval pozornost dítěti. „Balíček jsem našel přímo pod stěračem svého auta, když jsem si odběhl sehnat kávu, zatímco Cara byla v útulku.“

Gian potlačil vzrůstající vztek, kterým se začínal dusit. „Chápu.“

„Obsluha u vchodu byl tak milý, že mě informoval, že i na recepci obdrželi stejný balíček fotek.“

Gian se snažil uklidnit, stoličky zatínal tak moc, až ho bolely. „Znič je.“

„Myslel jsem, že bys dával přednost tomu, abys to udělal raději ty. Jakmile jsem je vytáhl a uviděl první, neobtěžoval jsem se dívat na další. Stačilo mi to, abych věděl, že bych se na ně neměl dívat. A pak z útulku vyběhla Cara, jako by ji honili lovečtí psi… takže jo.“

„Ví, že jsi viděl ty fotky i ty?“

Chris zavrtěl hlavou. „Neřekl jsem ani slovo, bossi.“

„Nech to tak i dál.“

„To mám v plánu. Tohle je špatné, co?“

Malý Marcus vypadal ve své kolíbce, kterou Chris houpal, dokonale spokojený. Dítě rozhodně nevědělo, že jeho matce se právě celý svět obrátil vzhůru nohama a že už se nikdy nebude cítit bezpečně nebo nepoškozeně. Dokonce ani ve své vlastní kůži. Jak by mohla, když pokaždé, když se na ni někdo podíval, by musela přemýšlet, zda jí tohle neudělali oni nebo zda to viděli?

„Je to špatné,“ řekl Gian, „ale ne tak, jak by si někteří mohli myslet. Někdo mě chtěl dostat do rozpaků, zahanbit mě a to, co udělali, bylo mnohem horší.“

„Ublížili Caře.“

„Ano.“

Chris si povzdechl, a když se otočil ke svému bossovi, přestal kolébkou pohupovat. „Kdo měl k těm fotkám přístup?“

„Jsou přístupné pouze z mého telefonu a ty víš, jak jsem s ním opatrný.“

„Ale kdo by mohl, bossi?“

Gian musel svou odpověď vážně zvážit, protože si nebyl jistý. Ano, svůj telefon měl zamknutý na PIN, ale pokud by někdo zvedl zařízení, když byl otočený zády a dřív, než jeho obrazovka potemněla, mohl se snadno dostat dovnitř a prozkoumat jeho velice osobní a soukromý život. Kromě toho telefony nebyly maximálně spolehlivé. Každý, kdo má slušný počítačový program, by se do něj mohl nabourat stáhnout soubory, ať už zamčené nebo ne, aniž by o tom měl majitelem sebemenší tušení.

„Myslím si, že ať už to byl kdokoli, musel by mít telefon na okamžik u sebe. Některé z fotek jsou z doby po tom, co byla na moje auto připojena bomba, když jsme spolu s Carou teprve začínali. Najít ty fotky v galerii, kde byly hodně vzadu, by nějakou dobu trvalo.“

„Pak můžeš ze seznamu pár jmen vyškrtnout,“ řekl Chris s pokrčením ramen. „Takže, kdo to byl?“

„Odškrtávání jmen?“ vrátil mu Gian zpátky. „Protože to tu nechává pár lidí, se kterými jsem strávil dost času na to, aby mohli možná získat můj telefon dolů a podívat se do něj, ale to neznamená, že jsem to udělal nebo chtěl udělat.“

„Pak je tu další otázka.“

Gian si myslel, že ten, kdo tu potřebuje klást otázky, je on, ale neviděl ani žádný problém v tom, aby nechal ptát se Chrise. „Jaká?“

„Kdo by to udělal - udělal někomu něco tak příšerného, jako je tohle?“

Gian se zasmál, temně a nenávistně. „Moje manželka. Její otec. To smrdí jako oni. Je to ten druh šíleností, který odpovídá jim.“

„Nezníš jistě.“

„Nikdy jsem nenechal svůj telefon v dosahu Eleny samotný a i ona dneska dostala balíček s těmito fotkami. Nebo alespoň tak to říkala, když volala a ječela na mě. Gabriela jsem neviděl už od doby, co se narodil Marcus, a znovu, ani on neměl žádný přístup k mému telefonu. Rozhodně to však smrdí jimi.“

„Kromě toho jak,“ zamumlal Chris.

„Oui.“

„Cara zmizela do ložnice. Nechtěl jsem ji vyrušovat a principe je se mnou v pohodě, bossi.“

Gian přikývl. „Děkuji.“

Když Gian zamířil do ložnice, nebyl si jistý, v jakém stavu by mohl Caru najít.

Otevřel dveře a uviděl, jak se na něj díval výsledek hurikánu zkázy. Na zemi ležely hromady oblečení, pomačkaného nebo i roztrhaného. Poházené šperky, převržené parfémy a obsah rozdrcených lahviček make-upu vytvářel na tvrdém dřevu podivnou duhu barev. Bílé přikrývky byly z matrace rozervány pryč a na podlaze se třpytily střípky skla z rozbitého zrcadla. Byly tam i boty, které byly očividně použité k jeho rozbití.

Našel ho tam stát vztek.

Tichem řvala hanba.

Cara, tak klidná a sebejistá, tak silná i ve svých slabostech, se pod celou novou tíhou zcela jasně zlomila. Bylo to vidět v tom, jak napadla věci, které vyzdvihovaly její život, krásu či image. Své oblečení, parfémy a make-up. Své šperky a zrcadlo, které ukazovalo její odraz, když se do něj dívala.

Zabíjelo ho to.

Protože byla tak krásná. Protože byla tak nádherná. Protože ve svém srdci byla ve všem tak sladká, dobrá a zasloužila si lásku, zbožňování a úctu.

Někdo jí to všechno bez sebemenší péče či obav vzal. Vzal jí soukromé okamžiky jejího života, věci, které mohl vidět nebo mít od ní jen on a ukázal je celému světu.

Jak se opovažovali udělat to?

Cařina hodnota by nikdy neměla být svázána s činy v ložnici a přesto byl teď vyděšený, že by to mohlo být ni až příliš mnoho. Pravděpodobně to věděla i ona.

„Caro?“ zavolal Gian do ložnice a udělal do ní jeden krok. „Mon ange?“

Zpoza otevřených dveří připojené hlavní koupelny se ozval tichý, dusivý vzlyk.

Gian okamžitě zamířil tím směrem a ujistil se, že za sebou dveře do ložnice zavřel. Caru našel vtisknutou do rohu koupelny, promočenou díky stále ještě puštěné sprše a celou nahou, i když k sobě pevně tiskla ručník. Nepodívala se na něj, ani když znovu vyslovil její jméno a dokonce ani tehdy, když si klekl a natáhl se po ní. Jakmile se jí dotkl, odtáhla se od něj, ale i tak ji strhl do svého objetí.

„Je mi to líto,“ říkal zas a znovu.

„Proč by mi to někdo udělal, Giane? Proč?“

„Nevím.“

Ale myslel si, že ano. Myslel si, že to možná věděl. I tak jí to nechtěl říct. Jak by mohl vysvětlit, že někdo násilně porušil její soukromí a život jednoduše jen proto, aby ublížil jemu? Nebylo dost špatné, že Cara musela vědět, že ty fotky začínaly u něho? Že nebyl dost opatrný s něčím takovým, v čem mu věřila?

Cara se pod silou svých vzlyků chvěla. Bez ohledu na to, jak moc se Gian snažil, nedokázal jí stírat slzy dost rychle, takže jí stékaly dolů po tvářích.

„Je mi to moc líto,“ znovu zopakoval.

Nemohl udělat nic lepšího.

Tohle nebylo možné napravit.

Gian za to sám sebe nenáviděl.

*********

„Caro, podívej se na mě,“ požadoval Gian.

Udělala to, ale zpátky na něj se díval ten smutek, který byl celý týden neustále v jejích očích. Byl sám na sebe tak rozzlobený a zklamaný, protože se ho každý den ptala na totéž: proč a kdo. K odpovědi nebyl ani o krok blíž a pokaždé, když jí nedokázal dát to, na co se zeptala, selhával ještě víc.

„Bude to v pořádku, budeš mít klidný víkend, kdy budu pryč,“ řekl jí.

Cara přikývla, její pozornost se zajela zpátky k dítěti, které spalo v autosedačce vedle ní.

„Možná, že pomůže dostat se na chvíli pryč.“

To bylo to, co jí říkal.

Doufal, že to byla pravda.

„Chris na tebe bude dohlížet,“ slíbil jí Gian, „ale pokud budeš cokoli potřebovat, pokud mě budeš chtít, prostě jen zavolej. Dobře?“

„Jistě, Giane.“

Ani na okamžik si nemyslel, že by mu zavolala. Svým způsobem ho obviňovala a Gian jí to nemohl mít za zlé. Byl to jeho telefon, jeho fotky. Byla to ztráta její práce, její nově začatá kariéra už byla poškozená a poskvrněná, její pověst byla jedním sobeckým, odporným činem zničena. Byl zničený její obraz a její sebehodnota, ne jeho. A do prdele, protože jí ani nemohl říct kým nebo proč.

„Je jiný?“ zeptala se Cara. „Myslím tím penthouse v Ottawě. Od doby, kdy jsem tam byla naposledy, se liší?“

Gian se usmál. „Trochu. Udělal jsem tam pár úprav. Potřeboval je. Myslím, že se ti bude líbit. Tak jako tak udělat si trochu času, aby sis to užila. Zatím jsem toho nebyl schopný. Ne úplně.“

„Mohl bys přijet.“

„I když ty to skutečně nechceš, abych to udělal, že?“

Cara odvrátila zrak. „Potřebuji prostě vypadnout z tohohle města a nadechnout se, Giane.“

„Já vím, mon ange.“ Ani za to ji nijak neobviňoval. Gian se naklonil se do SUV, políbil Caru na čelo, a když ho měkké konečky jejích prstů pohladily po tváři, trochu se uvolnil. Bylo to jako tichý příslib toho, že se věci zlepší… nakonec. Rychle pohladil rukou svého syna po hlavě a Marcusovi oči se při tátově dotyku otevřely. „Kvůli čemukoli, Caro. Zavolej mi.“

„Zavolám. Miluju tě, Giane.“

O tom nepochyboval.

Ani trochu.

„Ti amo, Cara.“

Gian zavřel dveře SUV, dlaní zaklepal na střechu auta a zachytil Chrisův pohled z předního sedadla auta. Na to, aby muž odvedl svou práci, nemusel svůj rozkaz vyslovit nahlas. Chris vždycky udělal to, co musel, aniž by mu to muselo být řečeno.

Ještě dlouho poté, co SUV zmizelo z dohledu, Gian zůstal stát na chodníku. A právě v okamžiku, když zamířil k podzemní garáži, aby si vzal své vlastní auto, začal mu vyzvánět jeho mobilní telefon. Dom, pomyslel si, nebo možná Stephan. Vždycky měl až příliš mnoho sraček, které musel udělat, a už nikdy neměl čas na odpočinek.

Aniž by zkontroloval ID volajícího, hovor přijal.

„Ciao, bonjour.“

„Už je to dlouho, Giane.“

Při zvuku tchánova hlasu se každý kousek Gianova těla změnil v led.

„Gabrieli,“ pozdravil ho Gian, zatímco se dostal ke svému autu. „Rád bych řekl, že je příjemné tě slyšet, ale my oba víme, že by to byla zkurvená lež.“

„Ano, no, slyšel jsem, že mě hledáš.“

Gian vklouzl do auta a nastartoval. „Slyšel jsi správně. Přece jen rád sleduji muže, kteří mě a mé muže ohrožují. Za to mě obviňovat nemůžeš.“

„Samozřejmě, že ne. Už jsi našel svou krysu?“

„To není tvoje věc.“

„Takže, ne,“ řekl jeho tchán, spíše vesele. „Přesně jak jsem předpokládal. Stále až příliš zaneprázdněn tím, že věnuješ svou pozornost a čas, něčemu, co si to ani nezaslouží, ani nepotřebuje. Taková ostuda, Giane. Myslel jsem si, že když ti dám trochu prostoru a času na to, abys možná došel k něčemu, co by mohlo změnit tvůj názor – zejména teď, když má tvá děvka dítě. Myslel jsem si, že děti věci mění. Nutí člověka… vidět věci trochu jinak. Není to s děvkou tak zábavné, když ji jen nešukáš, ale měníš plenky a posloucháš, jak dítě celé hodiny brečí. Myslel jsem, že to dítě tě pošle zpátky tam, kde bys měl být.“

Gian se zamračil. „Kde bych měl být? Co to kurva znamená?“

„S mojí dcerou. Kde jinde?“

Oh, kurva.

Gian netušil, kde vzal Gabriel ten nesmysl, ale nehodlal mu dopřát to potěšení zeptat se. „Můj osobní život není dneska na pořadu dne.“

„U muže jako ty, ve tvém postavení, je vždycky na pořadu dne.“

„Bylo to vůbec někdy o kryse v mé rodině, Gabrieli?“ přemítal Gian nahlas.

Starší muž se zasmál. „To bylo. Jsou věci, které se musíš naučit a to rychle, Giane. Řekni mi, líbil se Caře dárek, který jsem jí minulý týden poslal?“

Gianovými žilami znovu projel led spojený s ohněm. Který hrozil, že ho pošle do spirály vzteku ještě dřív, než by vůbec věděl, co se stalo.

„Jak jsi ty fotky získal?“ zeptal se Gian.

„Mám své způsoby.“

„Právě sis podepsal svůj rozsudek smrti, Gabrieli.“

Usoudil, že si ten muž zasloužil alespoň varování.

„Špatně,“ zamumlal jeho tchán. „Podepsal jsi ho ty jí a jejímu dítěti. Varoval jsem tě. Dokud jsi neublížil tomu, co patří mě, spoustu tvých osobních věcí bych přehlížel.“

„Cože?“

„Dal jsem ti Elenu. Měl ses o ni lépe starat; nebudu jí nechávat brečet kvůli něčemu tak hloupému, jako jsi ty. I když možná, že tvůj muž z toho vyjde živý. Myslím toho, který řídí. Doufám, že ses rozloučil.“

Hovor skončil.

Gian nedokázal dostat ze svého zkurveného auta dostatečnou rychlost. Uháněl po silnici, porušil všechny zkurvené rychlostní limity, ale věděl, že pravděpodobně bylo už příliš pozdě.

*********

Nemocnice byly příšerná a šílená místa. Příšerná, protože samotný ten zápach přinášel vzpomínky na víc úmrtí a nocí strávených v obavách, než si Gian chtěl pamatovat. Šílená, protože ten zápach přinášel vzpomínky i na zachráněné životy a poskytnutý čas.

To jediné, co ho udržovalo při zdravém rozumu, zatímco seděl v nemocničním pokoji a čekal?

Jeho syn.

Jakmile sestra Gianovi dřív přinesla láhev láhev s umělým mlékem, aby chlapce nakrmil, Marcus po jejím vypití usnul. I když pokud měl být fér, Marcus vůbec nechtěl do svých úst umělé mléko nebo tu podivně tvarovanou savičku, která se v ničem nepodobala prsům jeho mámy. Dítě, v nemocniční postýlce zachumlané do teplé přikrývky, nemělo ani ponětí, jak blízko smrti se ocitlo.

Ani sebemenší ponětí.

Gian, navzdory unaveným nohám a bolestem v zádech, svého chlapce sledoval. Při každém zachvění Marcusových víček a každém pohybu dětských končetin v pevném objetí zavinovačky, se napjal. Marcus byl v naprostém pořádku – na své krásné, nevinné hlavičce neměl ani škrábanec nebo ránu. Když SUV sjelo ze silnice a pak se následně převalilo do škarpy u cesty, jeho autosedačka odvedla svou práci.

I tak však Gian nedokázal dostat z hlavy obraz autosedačky svého syna, ve které byla jediná dírka po kulce, jen o pár centimetrů výš, než kde spočívala hlava jeho syna. Nemohl zapomenout na kousky rozbitého skla z okénka, kterými bylo pokryto tělo dítěte, nebo na poskvrněnou deku, zbarvenou dočervena krví Cary.

Cara.

Gianem jako výboj blesku projela bolest.

Jeho pohled zajel k zavřeným dveřím nemocničního pokoje a on se musel vší silou držet, aby nevyšel ven a nepožadoval, aby mu někdo dal více odpovědí. Každopádně, i kdyby to udělal, nic by nezískal. Ne do doby, než skončí Cařina operace.

Tři střelné rány.

Jedna na ruce.

Jedna na stehně.

Poslední - nejsmrtelnější a pravděpodobně ta, která působí komplikace - na hrudi. Mířili na její srdce, i když výstřel do hlavy by byl rychlejší a čistčí. Gian usoudil, že to nebylo o rychlosti nebo čistotě. Bylo to o tom, předat jasný vzkaz.

Vzkaz, který slyšel hlasitě a zkurveně jasně.

„Bossi?“

Giana z jeho vnitřní války vytrhl zvuk Stephanova hlasu. Underboss stál teď už v otevřených dveřích, pohledem měl stočený k telefonu v ruce.

„Dom chtěl, abych ti dal vědět, že informoval Tommase Rossiho, a že teď už je vaše matka na cestě sem,“ řekl Stephan. „Tommas se teď nemůže dostat pryč z Chicaga, ale požaduje každou hodinu novinky ohledně jejího stavu. Tuším, že vaše matka je teď v naprosto klidném stavu a žádá o to, aby viděla dítě.“

Gian přikývl, ale celým jeho tělem začala prosakovat znecitlivěnost. Brala mu všechnu touhu mluvit či dokonce jen myslet. Bylo to tak lepší, protože když opustil své dítě a Caru, aby se v nemocnici zotavovala bez něho, zatímco dokončí práci, kterou měl udělat už dávno, necítil takovou provinilost.

Jistě, vina se dostaví později.

Pak se s ní vypořádá.

*********

„Pane Guzzi,“ pozdravila služebná, když Gian v usedlosti míjel kuchyni. „Nebylo mi řečeno, abych vás dneska večer očekávala, pane.“

Gian sám pro sebe zaklel, ale s nuceným úsměvem se k Marianě obrátil. „Ani já jsem nečekal, že se tu dneska v noci objevím. Jsi tu ze zaměstnanců teď večer už jediná?“

Přikývla.

„Dobře,“ řekl Gian, „můžeš odejít dřív. Nejlépe teď hned.“

„Ale já jsem ještě nedokončila...“

„To je v pořádku. Běž prosím domů.“

Gian počkal, až si Mariana shromáždí své věci, a pak sledoval, jak hlavními dveřmi odešla pryč.

Spokojený s tím, že byl teď v usedlosti Guzzi sám - i když někde tady byla jeho žena – zamířil zpátky ke svému úkolu. Nalezení Eleny.

Netrvalo mu to dlouho.

Elena odpočívala ve vířivce s bublinkami, které voněly po vanilce a přetékaly ven na podlahu. Na okraji vany seděla napůl prázdná láhev vína, v dohledu nebyla vidět žádná sklenice. Očividně ho pila přímo z láhve. Pára v hlavní koupelně byla tak hustá, že byl Gian nucený ke své ženě se sklonit. Ignoroval její nahotu, s jeho touhami stejně dělala jen pramálo a nešlo o nic, co by neviděl už dřív.

„Eleno,“ vyštěkl Gian.

S trhnutím se ve vaně probrala, po jejích stěnách stoupaly bublinky vzhůru, až ven na podlahu a Giana. Neobtěžoval se s pohnutím, prostě jen stál nad ní a zíral na ni.

Když si Elena uvědomila, že tam byl, setkala s jeho pohledem. „Giane! Co tu kurva děláš?“

„Mohl bych se tě zeptat na to samé.“

„Prosím?“ Elena se ve vaně vyškrábala do sedu, jednou paží si zakryla hruď, druhou se natáhla po ručníku poblíž. I když na něj nedosáhla a Gian jí nenabídl pomoc. „Co chceš?“

„Znovu, tuhle otázku bych mohl položit i já tobě, ženo.“

Svraštila obočí. „Jak to asi vypadá? Chtěla jsem se vykoupat.“

„A očividně při tom procesu vypít láhev vína.“

„Je to jen půl láhve.“

„Detaily. Vypadni z té zkurvené vany ven.“

Přimhouřila oči. „Já -“

Gian dneska neměl žádnou náladu hrát s touhle ženou hry. Trhnutím za zápěstí vytáhl Elenu z horké vody ven a nijak se nestaral o to, že než se jí podařilo získat rovnováhu, uklouzala a zaklopýtala. Pak se s rozzlobeným odfrknutím vzpamatovala. Kdyby pohled mohl zabíjet, byl by tam na místě mrtvý.

„Dnes večer nebudeme hrát žádné tvoje hry, Eleno,“ varoval ji. „Mám pocit, že tak jako tak jsi už se mnou hrála svých her víc než dost. Já budu mluvit, ty budeš poslouchat. Já se budu ptát, ty budeš odpovídat. Pokud mi zalžeš, budu to vědět. Pokud na mě zkusíš svoje kecy, budu to vědět. Rozumíš?“

„Mohla bych se alespoň obléct?“

Gian popadl z háčku na věšáku velký ručník a strčil ho směrem ke své ženě. „Zakryj se. Tohle je to nejlepší, co v tuhle chvíli můžu udělat.“

„Jsi kretén -“

„Ano, toho jsem si vědom,“ přerušil ji dřív, než ho mohla urazit. „Ty víš, že tvůj otec mi znovu a znovu říkal, že jsem na tebe měl dohlížet. Pokoušel se mi do mé tvrdé hlavy dostat, že ženám, jako jsi ty, není možné věřit. A po všech těch sračkách, které jsi mi už udělala, bych měl toho muže poslouchat. Až na to, že jsem to nedělal, protože jsem až příliš mnoho poslouchal to, co jsi říkala ty. Jsi stejně tak velký had, jako je tvůj otec.“

Elena zamrkala, hnědý pohled se jí změnil v led. „O čem tohle je? Neměl bys šukat s tou svojí děvkou, kterou máš na druhé straně města? Já -“

Gian se pohnul kupředu, rukou sevřel Elenu kolem krku a přitiskl ji ke stěně koupelny. Tvrdě ji tiskl a cítil, jak pod jeho sevřením ve snaze získat trochu vzduchu tvrdě polyká. „Já mluvím, ty posloucháš.“

„D-dobře, Giane.“

„Nevím proč, ale vypadá to, že jsi svého otce krmila nějakými šílenými kecy ohledně tebe a mě. Přiměla jsi ho věřit, že ti na mně na jisté úrovni skutečně záleží. Přiměla jsi ho myslet, že jsem ti ublížil. Že jsi tady sama, beze mě, a ubohá Elenka má prostě tak zkurveně zlomené srdce.“

Z Gianova hlasu odkapával sarkasmus.

Dokonce ho ani nedokázal ovládat.

Všechno to byly lži.

„A čemu nerozumím, Eleno,“ pokračoval Gian, „je proč bys to všechno vůbec chtěla udělat. Měli jsme zatraceně dobrý důvod, proč z našich životů držet tvého otce pryč. Byl tebou, tvou přílišnou blízkostí, až příliš fascinovaný. Ovládající. Mstivý. Nebezpečný. To je to, co jsi říkala. Viděl jsem tyhle věci i já sám a věděl jsem, že to byla pravda. Chtěla jsi od něj pryč, a abys to udělala, využila jsi mě, takže jsem tě celé ty roky, i když jsi mi lhala a ubližovala mi, chránil. Stále jsem tě chránil. Chránil jsem tě před ním?“

Přikývla, i když led z jejích očí nezmizel. Navzdory skutečnosti, že by stačilo, aby sevřel její hrdlo jen o trochu silněji a nezbyl by jí žádný vzduch k dýchání, nedívala se na něj se strachem. Gian si myslel, že to bylo proto, že to nebyla poprvé, kdy se jeho žena v takové pozici ocitla.

„Tak proč?“ zařval Gian. „Proč bys toho muže pozvala zpátky? Proč bys mu lhala, manipulovala jím díky osobním věcem o tobě a mně, když ty věci nejsou ani vzdáleně blízko pravdě? Proč jako oběti ve svých hrách používáš ženu, kterou miluju a moje dítě - nevinné dítě? Proč cokoli z toho?“

Elena pomalu, tak vyrovnaně, jak jen mohla, vydechla, a pak se usmála.

Zatraceně.

Byl to chladný úsměv.

Smrtící.

Pálil.

Jako ona sama.

„Protože se na sebe podívej,“ zašeptala, hlas měla chraptivý a napjatý. „Podívej se na sebe, Giane. Podívej se, jak jsi naštvaný, jak jsi připravený zabíjet. Před lety, když jsi mě našel díky němu potlučenou a zbitou, byl jsi naštvaný, ale ne takhle. Tak chladný a vyrovnaný, ale se vztekem tak skutečným, že z tebe přímo vyzařuje. Myslela jsem si, že by to bylo dost na to, aby tě to dotlačilo k tomu, abys ho zabil - vidět mě tak a to, co mi udělal - ale nebylo to tak. A kvůli tomu jsem si tím musela projít, že? Abych se dostala pryč, neměla jsem jinou možnost, než se s tím vypořádat s další částí plánu.“

Na Giana ramena jako mrtvá váha dopadlo těžké uvědomění si ze slov své ženy.

„Myslíš tím provdat se za mě.“

Elena chabě pokrčila rameny. „Nemůžu si pomoct, že najít něco, co ti dá dost sraček pro to, abys zabíjel, trvalo tak dlouhou, ale nemůžeš mě vinit za to, že to použiji, Giane. Víš naprosto přesně, kým jsem - nemůžu si pomoci, že i můj otec to na nějakou dobu zapomněl.“

Ano, věděl to.

Byla had.

Stejně jako její otec.

Elena zamrkala. „Sss, sss, Giane.“

Všechen ten vztek, který se v Gianovi dral na povrch, se konečně přelil. Ovládání, o kterém si myslel, že má, bylo pryč. Prostě jen tak. V těch pár vteřinách neexistovala jediná Gianova část, o které by se dalo říct, že je racionální. Když Elenu, přitisknutou ke zdi koupelny, dusil – jak bojovala se slovy a její tělo se napínalo nutkáním bojovat, užíval si maximální potěšení z toho, jak viděl v jejích očích vodu. Co se jí týče, byl to jeden z nejkrásnějších pohledů, jak ji kdy viděl.

„Zasloužíš si shnít v pekle, Eleno. Skoro je zabil! Kvůli tobě.“

„Budeme volní,“ zachraptěla pod jeho rukama. „Nechápeš to?“

„Ty jsi -“

„ Budeme volní, Giane.“

Nebyl si zcela jistý, co ho přimělo od Eleny se odtrhnout. Částečně její slova. Částečně její modro-rudý úsměv a šťastný pohled v jejích očích.

„Jsi zkurvený šílenec,“ řekl a ukázal na ni prstem. „Jsi šílená.“

„Proč, protože jsem pro nás oba vymyslela cestu z toho ven? To jediné, co musíš udělat, je zbavit se problému, Giane. Dala jsem ti důvod udělat to, ne? Důvod k ospravedlnění všech problémů, které by z toho mohly vzniknout. Jsi rozzlobený, vzpomínáš si? Skoro zabil Caru a dítě - tvoje drahocenné věci. Takže ho zabij.“

„Myslíš, že se to tak vyřeší?“ zeptal se Gian a mával mezi nimi. „Myslíš si, že je to dost?“

„Nemělo by být?“

„Tohle je život, Eleno! A ne kvůli pravidlům tvého otce, ale kvůli těm, pod kterými jsem já nucený žít. Jsi hloupá, pitomá žena.“ Temně se zasmál, ustoupil od své ženy o další krok zpět a vrtěl hlavou. „Jsi tak zaslepená svou potřebou manipulace a ovládáním a získání si výhod tím, že ubližuješ ostatním, že si ani neuvědomuješ, jak jsi v prdeli. Jeho zabití ti rozvod nezíská. Nikdy ti rozvod nedám!“

Ztuhla, náhle roztřesenýma rukama si přitiskla ručník k tělu blíž. „Ale… ale -“

„A největším problémem je, že tě za to, co jsi tentokrát udělala, nemůžu zabít,“ zavrčel na ni Gian. „Udělali jsme z tohoto ostudného manželství takovou zkurvenou velkolepou show – jak jsi nešťastná, jak jsem rozptýlen jinde. Zabít tě by nepřineslo nic jiného, než že by se všichni obrátili proti mně právě v době, když je potřebuji nejvíc. Ale bože, možná, že by to za to stálo, Eleno.“

Konečně se v jejím pohledu objevila jiskra strachu. „Nemůžeš mě zabít. Jsem tvoje žena, Giane.“

Přesně tak.

A nemělo to nic společného s ní, ale všechno s ním. Byl mafiánem - vybral si tento život, žil v něm, byl tím, kdo nosil pravidla a kdo je prosazoval, i když je nenáviděl. Nikdo by nikdy nedokázal pochopit boj, který v něm zuřil, a dokud by dotyčný nebyl na jeho místě, nikomu by to nikdy nedokázal ani vysvětlit.

Nikdo by to nikdy neudělal.

„Jediný důvod, proč bych ti někdy dal rozvod, a to navzdory tomu, jak by mě to zničilo,“ řekl Gian, „je tehdy, když se na mě konečně všichni přestanou dívat, a ty si myslíš, že jsi konečně dostala to, co jsi chtěla. Pak bych ti mohl všechno vzít. Mohl bych tě zabít a nikdo by se na mě nikdy nepodíval, Eleno. To je důvod, proč bych se rozvedl, proč bych obětovat své jméno a své dědictví, protože to je to, co si zasloužíš. Jak moc chceš být volná? Už jsi mi vzala všechno. Kdy se to konečně otočí k tobě?“

Elena na něj dále jen zírala, vypadala vyděšeně a zároveň nevěřícně. To byl jejich život - nemohl nijak pomoci tomu, že ignorovala věci, které měla přímo před obličejem jen proto, že si myslela, že by se z nich pomocí manipulace mohla dostat.

Tohle možná mohlo fungovat ve světě Camorry jejího otce.

Ve světě Cosa Nostra to nefungovalo.

„Oblékneš se,“ řekl Gian tiše, „naneseš si make-up, značky na krku zakryješ pomocí šátku, uděláš si vlasy. Pak zavoláš svému otci a řekneš mu, že potřebuješ, aby sem dnes večer přišel. Budeš při tom znít příjemně a sladce a jakkoli jinak, co potřebuje slyšet, aby si ani na okamžik nepomyslel na to, že se něco děje. A až bude tady, budeš dělat to samé a když budeš muset, budeš se dívat jinam a nikomu neřekneš nic o tom, co se tu stane. Rozumíš?“

Eleniny ruce se roztřásly ještě víc. „Ano.“

„Ano, co?“

„Ano, rozumím, Giane.“

Položil svou ruku na kliku dveří od koupelny. „Pospěš si. Nebudu nikde daleko, takže si nemysli, že neuslyším, pokud se se mnou pokusíš vyjebat, Eleno.“

Gian udělal přesně to, co řekl, že udělá. Zatímco se jeho žena připravovala a pak zavolala svému otci, byl hned za ní. Zatímco přesvědčovala Gabriela, aby za ní přijel, nic neřekl. Elena se celou dobu držela své role.

Kdyby vůbec něco cítil, možná, že by byl pyšný.

Nic necítil.

Ani ne o hodinu později měl Gian ve své usedlosti místo jednoho hada, hady hned dva.

„Tati,“ řekla Elena, v tónu svého hlasu měla falešnou srdečnost. „Stýskalo se mi po tobě.“

„Reginella,“ odpověděl Gabriel a políbil ji na tvář mokrým polibkem, jehož zvuk se donesl chodbou až na místo, kde se skrýval Gian. V tom jediném slově bylo víc náklonnosti, než kdy dřív Gian slyšel svého tchána použít, zejména k Eleně. Přinutilo ho to přemýšlet - uvažovat - jak moc se bylo pravdivé to chování, kteří ti dva předváděli světu. Kolik z jejich hnusnosti vůči tomu druhého bylo prostě jen to, čemu chtěli, aby lidé věřili, a ne to, co bylo skutečnou pravdou.

„Vypadáš unaveně, Eleno.“

„Dlouhý den,“ odpověděla. „Pojď, posaď se.“

„Beru to tak, že tvůj manžel není nikde poblíž.“

„Kdy je někdy poblíž, tati?“

„Mmm,“ zamumlal Gabriel, „skutečně ostudné.“

„V tuto chvíli je prostě šťastnější někde jinde.“

„Ne na dlouho, dolcezza. O tom tě ujišťuji.“

„Ano?“ zeptala se Elena.

Chodbou se rozlehl Gabrielův hlas, který následovaly kroky. „S tím ve své krásné hlavičce nedělej žádné obavy. Vždycky se o svou bambinu postarám, ne? Samozřejmě, že ano. Kde je ten kořeněný rum, který mám tak rád?

„V obývacím pokoji. Neměl bys na své léky na srdce nepít?“

„Neřeš to, donna. Nepoučuj mě o mém zdraví.“

„Já jen -“

„Ne.“

„Dobře,“ řekla Elena s tichým povzdechem.

Poté, co ho Elena se svým otcem míjeli, Gian vystoupil ze stínů skříně ve výklenku v chodbě. Následoval je pár kroků za nimi a poslouchal jejich rozhovor. Přitom na svou zbraň nasazoval tlumič.

Co bylo tohle za bordel..

Co to bylo za válku, která by začala.

Přál si, aby mu na tom záleželo.

Zatímco Elena směřovala svého otce směrem k baru s alkoholem, Gian zůstával ve vchodu do obývacího pokoje. Teprve v okamžiku, kdy Gabriel zvedl sklenici kořeněného rumu ke rtům a lehce jím zatočil, uviděl Giana, který tam čekal, s odjištěnou zbraní s prstem připraveným na spoušti.

Gabriel upil ze svého nápoje a spolkl doušek, aniž by u toho sebou byť jen trhl. Pak řekl: „Věřil jsem ti, Eleno.“

Když ten muž promluvil, na svou dceru se ani nepodíval.

„Měl jsi moc dobře vědět, že je lepší hadovi, kterého jsi vychoval, nevěřit,“ řekl Gian svému tchánovi. „Učila se od těch nejlepších, ne, Gabrieli?“

„Eleno.“

Elena neodpověděla. Místo toho udělala to, co jí Gian řekl už dříve. Pohnula se směrem k němu, připravena odejít z místnosti, aby neviděla to, co se stalo, nebo co bude dál.

„Alespoň by ses mi mohla omluvit, Eleno!“ vykřikl Gabriel do zad své dcery. „Po to všem, co jsem pro tebe udělal!“

„Proč bych se ti měla omlouvat, tati? Ty ses nikdy neomluvil za to, že jsi mě takovou stvořil.“

Gian čekal, až uslyší, jak kroky jeho manželky vystoupaly do druhého patra křídla, a pak stiskl spoušť. Vypálil další tři výstřely, s každým dalším krokem, který udělal, jeden, až stál přímo nad mrtvým tělem Gabriela.

Jen pro jistotu.

„Cazzo, Giane!“

Gian se při zvuku hlasu svého bratra rychle otočil na patě. Ve vchodu dveří stál Dom, který pohledem těkal mezi bratrem a tělem na podlaze. „Co tu sakra děláš?“

Domovi nevolal. Od okamžiku, kdy opustil nemocnici, svého bratra neviděl.

„Já… myslel jsem…“ Když Domův pohled zajel stranou a podíval se na něco v chodbě, a pak zpátky přímo k Gianovi, jeho slova se vytratila. „Stephan říkal, že kvůli tomu, co se stalo Caře a dítěti, musíš v usedlosti něco vyřídit. Nic dalšího nevysvětloval.“

„Takže co, rozhodl ses jet za mnou?“

„Myslel jsem, že možná budeš potřebovat pomoc.“

Gian svůj postoj trochu zmírnil. S bratrem už dlouho dobu nebyly věci dobré. Delší dobu, než byl ochotný přiznat si. Od prvního dne ve vězení, před všemi těmi měsíci, když Gian potřeboval usadit Doma na své místo, mezi nimi vznikl zdravý odstup. Nemusela to být nutně špatná věc. Jeho bratr se tím stal lepším mafiánem, solidním poradcem pro svého bosse. Ale to pouto, které měli mezi sebou - jako bratři – bylo vážně napjaté.

„Pokud chceš pomoci,“ řekl Gian a kývl bradou směrem k tělu na podlaze, „pak by bylo skvělé mít dnes večer další pár rukou navíc.“

„Gabriel zaútočil na Caru?“

„Udělal to. Ta děvka nahoře mu pomohla, aby jednal, ale s ní se toho moc udělat nemůže.“

To bylo to jediné, co ohledně toho Gian hodlal říct.

Dom si mohl doplnit prázdná místa sám.

„Pomůžu,“ řekl Dom rychle. „Jen mi řekni, kde začít.“

„Najdi bělidlo.“

„Je tu ještě něco dalšího.“

„Co?“ zeptal se Gian a zastrčil svou zbraň za svůj opasek.

„Chris operaci nezvládl. Právě ho připojovali na přístroje, když mu selhaly mozkové funkce.“

Dobře, kurva.