Entangled - 14. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Trochu víc, prosím.“

Cara sklonila hlavu o trochu níž, díky čemuž jí přes rameno spadlo víc kudrlin vlasů.

„Takhle?“

„Tohle je už trochu moc,“ odpověděla fotografka. „Teď, místo jen pár pramínků kudrlin, se už jedná spíš o oponu z vlasů.“

„Tady, nech mě pomoci.“ Gian vkročil do výhledu Cary a přímo před bílé pozadí. Usmál se na ni a svými prsty přejel po linii jejího hrdla, aby odhrnul vlasy, které jí spadly přes rameno. Cara se musela držet, aby se nezachvěla. Podle toho, jak se Gianův úsměv prohloubil, mohla hádat, že to viděl i on. „Takhle, to je dokonalé.“

„Ustup a dovol, abych se podívala sama, Giane.“

Při fotografčině žádosti Gian na Caru mrkl a udělal to, co mu bylo řečeno.

„Ano, tohle je mnohem lepší,“ řekla žena. Pak fotoaparát znovu začal cvakat a zachytil Caru v nehybné pozici, zatímco v jejím náručí spal týden starý nahý Marcus. „Vypadá, že na tenhle druh věcí máš dobré oko, Giane. Koketuješ nějak s focením?“

Cara střelila po Gianovi pohledem, u kterého doufala, že ho udrží před tím, aby s ní nemluvil o svém malém koníčku ohledně ní a kamery. Ze svého místa v rohu, kde teď seděl v křesle a sledoval celé sezení, vypadal uspokojeně a potěšeně. Ve svém obleku a naleštěných kožených botách ji propaloval svým temným pohledem a nikdy nevypadal pohledněji. Na Cařino nevyslovené varování jen stěží zareagoval.

„Rozhodně mám pro někoho dobré oko,“ zamumlal.

„Doufám, že ho používáš.“

„Ach, ano. Rozhodně ano. “

„Giane,“ řekla Cara tiše.

Obývací pokoj penthousu naplnil jeho chraplavý smích. Fotografka si vybrala obývací pokoj díky všem těm oknům, které sahaly od podlahy až ke stropu a kterými dovnitř proudilo přirozené světlo. Caře by nevadilo dorazit do ženina studia, ale Gian říkal, že to nebylo nutné. Ona chtěla fotky a Gian chtěl, aby žena přišla za ní. Fungovalo to.

„Myslím, že jsme právě...“

Začal zvonit Gianův mobilní telefon. „Skončili.“

Fotografka se usmála. „Ano. Nechte mě to všechno sbalit. Caro, mušelínovou podložku pro Marcuse si můžeš nechat, protože tyhle věci pro další novorozence už znovu nepoužívám. Musím říct, že byl jedním z dětí, se kterými šlo tenhle týden focení snadněji.“

„To proto, že než ses sem dostala, celou hodinu a půl strávil u mého prsa,“ napůl zavtipkovala Cara.

„Opilý mlékem.“

Nebyla to lež.

Bylo to svým způsobem zábavné.

Pravdou bylo, že Marcus byl úžasné dítě. Jistě, v noci raději řádil, než by spal, a měl rád své prostory tiché a matně osvětlené, ale Cara si myslela, že to prostě jen byl jeho způsob přechodu do světa pomalejším tempem. Marcus jen málokdy křičel, spíš trochu povykoval.

A pak tam byl Gian... Přísahala by, že dítě prostě vědělo, že jeho táta byl v místnosti, dokonce i když Giana nemohl vidět.

Ano, Marcus byl s Carou spojený.

Ale s Gianem to bylo úplně jiné.

„Tady, dovol mi, abych ho vzal, mon ange,“ řekl Gian a zatímco si fotografka balila své věci, znovu se postavil Caře po bok. „Běž se převléknout do těch nových šatů, které jsem ti včera přivezl z Ottawy. Bude tu se mnou v pohodě. “

Marcusovy hnědé hnědé oči se už při zvuku tátova hlasu se zachvěním otevřely. Pokusil se rozhlédnout kolem sebe, ale když ho Gian převzal z Cařina náručí, spokojil se s vědomím, že jeho otec byl blízko. Pak dítě rychle na svého otce párkrát zamrkalo a okamžitě znovu usnulo.

„Giane, tohle není druh oblečení na doma.“

Usmál se a políbil ji na tvář. „Možná, že ne, ale je vhodné pro královnu v jejím zámku. Běž si ho obléknout. Já dám plenku malému a taky ho obléknu.“

Cara pomyslela na zazvonění Gianova telefonu, které přerušilo konec sezení, i když on hovor nepřijal. Přemýšlela proč… „Někdo přichází?“

„Vlastně pár lidí.“

„Kdo?“

„Rodina.“ Jeho pohled klesl dolů k Marcusovi. „I když hlavně kvůli němu.“

Aha.

„Jdu se převléknout,“ řekla Cara.

Gianovi musela být jasná nervozita v tónu jejího hlasu, protože natáhl ruku a dvěma prsty ji pohladil po tváři. „To jediné, co musíš udělat, je úsmívat se, krásko. Když se usmíváš, svět je mnohem lepší.“

Vždycky říká ty správné věci…

Když Cara vyklouzla z bílých bílých šatů, které si oblékla na focení, a místo toho si oblékla postavu tvarující korálové šaty Dolce & Gabbana, které visely v její šatně, stále ze sebe nedokázala setřást svou nervozitu. Usoudila, že šaty představovaly od Giana tichou omluvou za to, že se mu v týdnu objevilo něco, kvůli čemu musel odjet do Ottawy, aby to vyřešil.

Většinu prvních pár dní po Marcusově narození strávil ve svém penthousu, a pak na jednu noc zamířil zpátky do usedlosti. Slíbil, že hned příští noc dorazí zpátky, ale přišla ta věc v Ottawě a všechny tyhle plány zničila.

Když Cara vkouzla do páru černých lodiček a na krk si nasadila diamantový obojek, rychle se zkontrolovala v zrcadle. Další drahý dar, který dostala hned první ráno poté, co se po Marcusově narození probudila. Když se Cara zeptala, kde se vzal, Gian jen pokrčil rameny a mazaně se usmál.

Díkybohu za to, že se jí její fit a štíhlá postava poměrně rychle vrátila zpátky. Za tenhle malý dar od Boha mohla poděkovat kojení, dobrým genům a skutečnosti, že byla před a i během celého těhotenství ve slušné formě. Samozřejmě, že věci byly jiné.

Její tělo bylo stále jiné. V bocích mírně širší. Prsa měla větší. A bříško měla mírně změklé, i když už bylo znovu zploštělé.

Dělala si obavy kvůli změnám, a to jak ze sobeckých důvodů, tak i díky marnivosti. Teď si přála, aby s přemýšlením o tomhle nesmyslu vůbec neztrácela čas.

Cara vyšla z ložnice ven a zamířila do hlavní sekce penthousu. Zjistila, že fotografka už odešla, ale místo ní dorazili noví hosté. Zatímco stála ve stínu vchodu, její přítomnost zatím zpozorována nebyla, takže sledovala, jak nově příchozí nad jejím synem v tátově náručí obdivně vzdychali slova jako ooh a aach.

Gianina matka a otec a jeho sourozenci. Všichni byli otočení k malému Marcusovi a věnovali mu všechen čas a pozornost.

„Ach, podívej se na jeho malé prstíčky,“ řekl Crystal jemně.

„Guzziho oči,“ poznamenal Domenic.

„Ne jen oči,“ řekla Celeste o svém vnukovi. „Podívej se na toho chlapce - je to Gianův věrný obraz, můj bože. “

„To ano, že?“ zeptal se Gian, z jeho slov prýštila naprostá hrdost.

„Oui, vypadá přesně jako ty, když jsi byl čerstvý novorozenec, Doux bébé,“ přizvukovala Celeste a přejížděla prsty po Marcusových tmavých vláscích.

„A ona,“ řekl tichý, vysoký muž, který stál od ostatních jen o pár stop dál. „Vypadá i jako ona. To ti nemůže ujít.“

Když mužův pohled zajel na Caru u vchodu do místnosti, pohnula se. Vypadalo to, že sem nepřišla tak bez povšimnutí, jak si předtím myslela. Poznala, kdo to byl - Gianův otec, Frederic. O tom muži toho moc nevěděla, Gian jí toho moc nenabídl, ale něco o něm přece jen slyšela.

Neschvaloval to.

Ne ji.

Ne její dítě.

Ne Gianova rozhodnutí.

Přesně v okamžiku, kdy ji Frederic přejel chladným pohled a pak ho vrhl zpátky na chlapečka v Celestině náručí, Cara věděla, že všechny tyhle věci byly pravdivé.

„I po Carě toho hodně zdědil,“ řekl Gian a jeho předchozí šťastnější tón hlasu byl pryč. Otočil se k Caře a s nataženou rukou ji pobídl, aby přišla blíž a přijala ji. Udělala to, i když v srdci stále cítila nejistotu a neklid. „Nezapomeň, co jsem ti o dnešku řekl, tati.“

„Přišel jsem, ne?“ zeptal se Frederic.

„Sì, ale i tak na to nezapomínej. Tohle není tvůj domov. Tvoje pravidla tady neplatí. Platí tu moje. A její.“

Dom si odkašlal a rychle přitáhl pozornost zpátky k dítěti. I když to trochu pomohlo, Cara stále nedokázala setřást chlad, který na ni ve Fredericově pohledu čekal nebo to, jak odmítl uznat její přítomnost, dokonce i když stál přímo vedle ní.

Bylo to náročné.

V hrdle ji pálilo zahanbení.

Nemohla očekávat nic jiného.

Cara se uvolnila teprve v okamžiku, když Gian bez ohledu na lidi, kteří je sledovali, přitiskl rty k jejímu spánku. Jeho rty se pohybovaly, do kůže jí šeptaly slůvka ujištění a lásky.

„Nikdy nejsi méněcenná, ne ve svém vlastním domě, mia cara bella. Požaduj ve svém prostoru respekt, protože tohle je tvůj prostor, a nikomu nedovol, aby ti ho bral. Jsi královna a tohle je tvůj zámek. Tohle je tvůj domov a ti, kdo mají to štěstí, že je jim povoleno vstoupit dovnitř, by měli chápat, co to znamená. Usměj se. Vždycky se tu usmívej.“

Měl pravdu.

Vždycky ji měl.

*********

Cara měla pocit, že mrkla - jen jednou - a Marcusovi už byl jeden měsíc.

Všichni jí zas a znovu opakovali, že si má užívat čas, který měla se svým dítěm jako novorozencem, protože dřív, než si to uvědomí, už nebude tak drobný a nový.

Jistě, Marcus byl stále novorozenec, ale bylo neskutečné, že jim první měsíc v oparu dlouhých nocí, špinavých plenek a spousty dalších věcí uplynul tak rychle.

A sladce.

Caru z myšlenek vytrhlo zacinkání výtahu. Právě včas zvedla pohled od syna, který jí spal v náručí, aby uviděla Tommase, který s širokým úsměvem a již otevřenou náručí vystupoval z výtahu v penthousu.

„Caro.“

„Tommy,“ odpověděla Cara, aniž by dokázala zastavit svůj narůstající úsměv.

„Pojď sem.“

Než věděla, co se stalo, ji bratr sevřel do tak pevného objetí, až z ní zatraceně skoro vymáčkl všechen život. Ale nehodlala si stěžovat. I když se spolu snažili mluvit alespoň jednou týdně, od doby, co naposledy viděla svého bratra, uplynulo tak hodně času.

„Můj bože, podívej se na tohle bambino,“ řekl Tommas a ustoupil, aby Marcuse ještě jednou přejel pohledem. „Bude lamač ženských srdcí.“

Cara se zasmáním plácla bratra po ruce. „S tím zatím ještě ani nezačínej. Je to jen dítě.“

„Připrav se na to, Caro. Připrav se.“

Protočila oči a otočila se, aby společně zamířili dovnitř. „Chceš kávu? Jaký byl tvůj let?“

„Káva by byla skvělá. A let stál za prd, ale to vždycky, když neletím soukromým letadlem.“

„Jak se má Abriella?“ zeptala se Cara.

„Nádherně a krásně,“ řekl Tommas o své ženě. „Příště přijede i ona. S tím maličkým na to teď prostě jen nebyl ten správný čas.“

I Tommas byl novopečeným rodičem. Jeho syn, Tommaso, byl jen o pár měsíců starší než Marcus. Vzhledem k tomu, že Tommas byl stejně jako každý pyšný táta, s kamerou neustále v ruce, Cara už viděla spoustu fotek svého jediného synovce, ale naživo se s dítětem ještě nesetkala.

„Chápu to, bez obav,“ ujišťovala ho Cara. „Mimochodem, ani ty jsi sem nemusel tak pospíchat. Pochopila bych to, Tommasi.“

Její bratr s pokrčením ramen odložil svou tašku stranou a společně vešli do kuchyně. „Kdo jiný sem dorazí a podívá se na tvé děťátko, co? Já jsem jediná rodina, kterou máš – musím tady být pro něho. A i pro tebe.“

„Sedni si. Udělám ti kávu.“

Tommas si sundal sako a usadil se k velkému kuchyňskému stolu. Caře neušlo, jak se její bratr v penthousu rozhlížel, alespoň po té troše, co mohl vidět. Ani trochu ji nepřekvapilo, když se zmínil, že sem chce zajet na víkend na návštěvu, ale rozhodně byla trochu v šoku, že si skutečně udělal čas, aby tak učinil. Její bratr vedl v Chicagu rušný život, zvláště teď, když byl ženatý a měl své vlastní dítě, nemluvě o tom, že byl bossem Chicagské mafie. Měla podezření, že bratrův čas už teď byl v každém směru napjatý, a přesto si ho udělal i pro ni. Čas pro Marcuse.

Cara to oceňovala víc, než kdy to Tommas mohl vůbec tušit.

„Takže, tohle je hezké místo,“ řekl Tommas tiše.

Když Cara před bratra položila šálek kávy, po očku se na něj podívala. „Řekni mi, o čem přemýšlíš. Přestaň chodit kolem horké kaše.“

„Kdy ses přestěhovala z bytu?“

„Pár týdnů před narozením dítěte.“

„Nebylo to v době, kdy se stal ten problém v útulku?“ zeptal se Tommas.

Cara se zašklebila. „Jo, v té době.“

Tommas se zamračil, ale rychle to skryl tím, že upil ze své kávy.

„To nebyla Gianova vina,“ řekla Cara a upravila si Marcuse na rameni tak, aby si mohla sednout vedle svého bratra. „To s Gianem nemělo vůbec žádnou souvislost, Tommy.“

„To už jsi říkala. Manžel oběti domácího násilí, že?

„Správně.“ Cara rukou mnula zádíčka svého syna. „A prostě se stalo, že Gian… dostal se doprostřed toho všeho, což bylo hlavním důvodem, proč se všechno dostalo do zpravodajství.“

„A ty taky. Skončila jsi v televizních zprávách, Caro.“

„Ne proto, že bychom to chtěli.“

Tommas si povzdechl a znovu se rozhlédl po penthousu. „Tuším, že tě sem po tom všem přestěhoval, že?“

„Vlastně jsem to udělala já sáma. Ohledně toho neřekl ani jedinou věc, protože to bylo to, o co mne celé těhotenství žádal. Bylo to pár dní poté, co konečně udělal něco, co mě sem dostalo.“

„A co to bylo?“

Když to Cara přiznávala, odvrátila pohled od svého bratra: „Přepsal tohle místo na mě. Teď není jeho. Je moje. Nikdo mi ho nemůže vzít, nikdo mě nemůže donutit vystěhovat se. Všechno tohle je moje.“

Tommas vydal zamumlání plné ocenění, čímž Caru překvapil. „Dobře, tedy.“

„Penthouse mám ráda.“

„Je velice vysoko.“

„Cítím se tu bezpečněji, Tommy. Být tady mi přijde správné.“

„Jste tady i šťastnější?“

Cara se znovu podívala na svého bratra, a zjistila, že zkoumal její tvář, jako by hledal nějaké znamení lži nebo možná i nespokojenosti. „Jsem s ním šťastná.“

„Dokonce i když víš, co děláte - i po tom všem?“

„Neomlouvám Giana. Rozhodla jsem se ho milovat. Zbytek jsou detaily. Na nich nezáleží.“

„To by nikdy nemělo.“ Tommas přikývl a natáhl se po Marcusovi. „Teď mi mého synovce dej. Je na čase, aby se probudil a řádně se se mnou seznámil. Mimochodem, kde je Gian?“

Cara mu předala spící dítě. „Myslel si, že než se do toho vloží i jeho přítomností, tak bych ráda strávila trochu času s tebou sama.“

„To je v pořádku a skvělé,“ odpověděl Tommas stejně tak rychle, „ale neodpovídá to na mou otázku.“

„V usedlosti.“

Tommas střelil po Caře pohledem a právě v tom okamžiku se Marcus probudil. „To je tam, kde žije ona?“

„Jmenuje se Elena. Jeho žena. Můžeš přede mnou pronést její jméno, Tommy.“

„Zase, není to odpověď na mou otázku.“

„Je.“

„To vidím,“ řekl její bratr tiše.

„Není to vždy snadné nebo hezké. I když jsem si nikdy nemyslela, že to bude.“

„Ale to je láska, že?“

Cara se usmála. „Jo, láska, Tommy.“

*******

„Ještě jsem se nerozhodl, zda tě mám rád nebo ne,“ zaslechla Cara, jak říkal její bratr dole v chodbě.

Opatrně zavřela dveře Marcusova dětského pokoje. Po jeho nakojení před uložením do postýlky nechtěla dítě probudit. Bylo pravděpodobné, že by si dítě myslelo, že než by znovu mohlo spát, potřebovalo další kolo kojení. Cařina prsa byla v tenhle okamžik prázdná.

„Upřímně si nemyslím, že je to od tebe požadováno,“ odpověděl Gian se smíchem.

Když Cara mířila chodbou směrem ke kanceláři, ve které Gian s Tommasem zmizeli, zatímco šla po večeři nakojit Marcuse, držela své kroky lehké a tiché. Jen pár kroků od otevřených dveří se zastavila, na místě, kde nemohla být zahlédnuta, a poslouchala rozhovor, který se odehrával za dveřmi kanceláře.

Moc dobře věděla, že by je neměla odposlouchávat.

Ale nemohla si pomoci.

Od okamžiku, kdy Gian dorazil zpátky do penthousu, se celý večer oba muži navzájem drželi velice bezpečných témat hovoru. Skoro to vypadalo tak, jako by kolem sebe nazvájem kroužili a navzájem velice opatrně vážili svá slova a činy, aby ani v nejmenším jeden druhého neurazil.

Cara si nebyla jistá, zda to bylo kvůli jejich postavení v jejich rodinách ve světě organizovaného zločinu, nebo kvůli ní.

„Líbí se mi, že ji miluješ,“ řekl Tommas, „a to se hodně počítá.“

„Naprosto ji miluju.“

„A také svého syna. To je zřejmé.“

„On je mou největší pýchou a radostí a ona mi ho dala.“

„Ale ten zbytek se mi nelíbí,“ přiznal Tommas. „Nelíbí se mi, že je v očích ostatních odsunuta stranou, ani ty nálepky a jména, která si nezaslouží. Nelíbí se mi, že jí musí ubližovat to, že půl týdne stráví s tebou a druhou polovinu přemýšlením o tobě. Nelíbí se mi, že jsou noci, kdy je sama, kdy se sama stará o vaše dítě, protože ty máš rozptýlení jinde.“

„Odpovědnost - povinnosti,“ opravil ho Gian rychle a ostře. „Rozptýlení naznačuje něco, co tam není a nikdy tam nebylo. Používej správné slova Tommas. To je minimum, co můžeš udělat, když už mě tu budeš urážet přímo do obličeje.“

„Nesnažím se tě urážet, Giane. Chci to pochopit.“

„Jsi jako já, že? I ty sedíš na mém místě. Znáš ta pravidla, tenhle život a tyhle lidi. Rozvod by znamenal přinejmenším zničení dědictví celé mé rodiny. V nejhorším případě by se obětí mohl stát můj život. Takže jsem tady a dělám to, co musím dělat.“

„Rozhodně ne to, co chceš dělat.“

„Ne,“ zamumlal Gian.

„Slyšel jsem, že máš nějaké problémy na ulicích a s policií.“

„Problémy s policií se vzhledem k tomu, co se stalo minulý rok a i předtím, se daly čekat. Na druhou stranu ulice… no, to se mě jen můj bastardský tchán snaží donutit, aby vládl přes mou ruku mé rodině a mým mužům. Minulý měsíc byl překvapivě klidný. A po všem, co udělal, problémy, které začal, muži, které zabil, a hrozby… soustředí se na to. I on se drží mimo radar, takže je těžší ho sledovat. Dokonce i jeho muži se teď momentálně drží mimo dohled. Chtěl, aby se zaměřili na mě, nebo spíš, udělal ze mě cíl. Neuspěl s tím, ale to neznamená, že skončil.“

„Proč je to překvapující? Možná, že konečně dospěl k poznání, že mu nedáš to, co chce.“

„To bys toho muže musel znát,“ řekl Gian s povzdechem. „Všichni mu vždy dají to, co chce, i když to občas chvíli trvá. Jednoduše musí najít to správné tlačítko, na které zatlačit, aby člověka zvládl.“

„Takže, klid a to, že mizí, je špatná věc.“

„Když člověk nemůže vidět Gabriela přicházet, je to vždycky špatné, Tommasi.“

Než Tommas znovu promluvil, mezi oběma muži se rozhostilo těžké ticho.

„A tohle všechno kvůli čemu? Proč způsobuje tyhle problémy?“

„Věří, že mám ve své rodině krysu, a on si myslí, že donutí moji ruku, abych řízl mezi muže a to bez jakýchkoli rozdílů, dokud se problém nevyřeší,“ odpověděl Gian.

„Máš krysu?“

„Velkou a tlustou.“

Tommas znechuceně zavrčel. „Ale ty se tolik nezajímáš o krysu, jako o -“

„Gabriela. Přesně tak.“

„A proč to tak teď je?“

„Zatlačil na každé tlačítko, o kterém si myslí, že mám, Tommasi,“ řekl Gian, „a nic mu to nepřineslo. Teď už mu zbývá jen jediná věc, po které může jít, aby svůj postoj vyjasnil naprosto nahlas a jasně.“

„Mluvíš o Caře.“

„Každá moje část si přeje, aby to tak nebylo.“

„Ale říkal jsi, že držíš její přítomnost v tajnosti, a že když sem přicházíš a odcházíš, jsi ohledně toho vždy velice nenápadný. Říkal jsi, že jsi opatrný, Giane.“

„Nikdy nemůžu být dost opatrný, teď můžu být jen v maximální pohotovosti.“

„Co to vůbec znamená?“

„Znamená to, že vše sleduji a čekám, až se pokusí o stisknutí tohoto tlačítka, protože si je velice dobře vědom toho, že tam je. Udělám vše, abych ji udržel v bezpečí, protože to já jsem ji dostal do tohoto postavení, i když ona o tom neví.“

„Proč ho prostě nezabiješ?“ zeptal se Tommas.

„Nikdy to není tak snadné. Pokud by se další osoba na mém sračkovém seznamu objevila jako zavražděná. Nepotřebuju tu zkurvenou pozornost, což je pravděpodobné, že ji to přinese, pokud mi nedá na výběr. Podařilo se mi zvládat Gabriela tak dlouho, zatímco ostatní se s tím vůbec neobtěžovali, takže ho můžu zvládnout i o trochu déle. Jistě. Do tohohle nepořádku jsme byli zapleteni už celé roky. Jeho hry znám.“

„Tak ho prostě zabij.“

„Řekni mi, proč jsi nezabil toho, kdo stál v cestě tobě, Tommasi?“

Tommas si odkašlal. „Nebylo to tak snadné.“

„Přesně tak, merci.“

„A pokud půjde po Caře?“

„Dělám všechno, co je v mých silách, abych se ujistil, že se to nestane.“

„Ale pokud ano,“ zatlačil na něj Tommas a ani to nepoložil jako otázku.

„Pak ho zabiju. Přitáhne to na mě všechny oči - způsobí to válku mezi organizacemi. Je to všechno, co si právě teď, vzhledem ke stavu mé svobody a famiglia, nemůžu dovolit.“

„Ale?“

„Udělám to. Kvůli ní spálím i celý zkurvený svět. Představ si, co bych udělal jen s jedním mužem.“

********

Když Cara otočila dětskou autosedačku tak, aby byl měsíc a půl starý Marcus vidět, tvář Jenny se rozzářila čirou radostí. „Podívej se na něj!“

„To dělám,“ řekla Cara se smíchem. „Každý den, celou dobu.“

„Ach můj bože. Je až příliš drahocenný.“

A právě prostě jen tak se do jejího syna zamiloval někdo další. Skutečně za to nemohla lidi obviňovat. Na Marcusově sladké tvářičce a hnědých očích se zlatými skvrnami bylo něco, díky čemuž se to stalo každému. Když se usmál, všichni doslova táli.

„Vypadá přesně jako jeho otec,“ poznamenala Jenny. „Ty oči jsou prostě neskutečné.“

„Tak to všichni říkají.“

Jenny opatrně vyndala Marcuse z autosedačky. Dítě se dívalo na nového, cizího člověka ve svém světě, ale stále se přes svůj dudlík culil. „Jsem tak ráda, že jsi ho přinesla do útulku ukázat. Všem se tu po tobě tak moc stýská. Začali jsme přemýšlet, že se nikdy nevrátíš.“

Cara nad tím mávla rukou. „Vrátím se. Souhlasila jsem se čtyři měsíci volna a až se vrátím zpátky, mám domluveno, že ho můžu nosit s sebou. Žádné starosti.“

„Dobře, pojďme všechny pozdravit, sladký chlapečku.“

Další hodinu přecházela Cara z kanceláře do kanceláře a ze sekce do sekce a sledovala, jak se ještě víc lidí do jejího chlapečka zamilovalo. Chtěla do útulku přijít už dřív, protože její spolupracovníci pro ni byli její rodinou stejně tak, jako její vlastní bratr, ale vypadalo to, že jí do toho vždycky něco přišlo do cesty. Odkládala to až příliš dlouho.

Cara byla vděčná, že si na to dneska udělala čas.

„Takže, jak to s ním jde?“ zeptala se další z jejích spolupracovnic.

„Rušně. Unaveně. Báječně.“

Když žena zamířila zpátky do své kanceláře, usmívala se. „To děti rozhodně dokážou.“

Cara ustoupila stranou, protože se ve dveřích kancelářského křídla objevil muž s vozíkem s poštou. Muž, který doručoval poštu, se zastavil na dost dlouho, aby Caru a dítě rychle pozdravil, a pak do každé kanceláře roznesl poslední kousek svých manilových obálek.

„Budeme tak rádi, až se vrátíš,“ řekla Jenny, „i když chápu, proč chceš s tímhle krásným malým stvořením strávit co nejvíc času.“

Jenna jí nabídla stále ještě napůl probuzené dítě zpátky, Cara si svého syna vzala. „I když se sem chci vrátit zpátky. Mám pocit, že za dobu, co jsem byla mimo, toho budu mít asi až moc, co dohnat.“

„Neboj se, o moc jsi toho nepřišla, Caro. Poslední měsíc jsme strávili prací, abychom se dostali přes to, co se stalo při střelbě, všechno znovu usadili a všichni se dostali zpátky do normálu. Nic příliš stresujícího.“

„I tak…“

„Užij si čas se svým dítětem,“ řekla Jenny.

Cara si povzdechla. „To si užívám, věř mi.“

„A vždycky jsi tu vítána, aby sis přijela jen tak popovídat. Nikdo tě tu nehodlá s malým Marcusem vyhodit ven.“

Zasmála. „Ano, ne proto, že chceš tady mě. Teď je to celé o něm.“

„No, podívej se na něj!“

„Ach bože.“

Cařinu i Jennynu pozornost přitáhl tichý výkřik někde za jejími zády. Ve dveřích své kanceláře stála předchozí spolupracovnice, která obdivovala Marcusa, v ruce držela manilovou obálku. Její pohled těkal mezi tím, na co zírala a Carou. Tváře měla celé rudé.

„Něco se děje, Nancy?“ zeptala se Jenny.

„Em. Uhm. No -“

„Dostaň to ze sebe.“

V žaludku Cary se usadil zvláštní, těžký pocit. Nebyla si jistá proč, ale podle toho, jak se na ni Nancy znovu podívala a pak se vrátila k věci ve svých rukou, to bylo znepokojující.

Přinejmenším…

„Páni“

Ozval se další výkřik od někoho z jiné kanceláře.

„Dostala jsi jednu z nich?“ zeptala se Nancy a zvedla obálku, aby ji Jenny viděla. I když předměty v ní držela skryté.

„Nejsem si jistá.“

Pohled Nancy znovu zajel k Caře. „Měla bys to zkontrolovat, Jenny.“

„Jenom… Bože,“ řekla Jenny, vykročila kupředu a vytrhla ty věci Nancy z rukou. „Dej mi to. Co to s tebou je?“

Jenny se neobtěžovala skrýt věci, které byly uvnitř obálky tak, jak to předtím dělala Nancy. Cara si skoro přála, aby její šéfka právě tohle udělala. Uviděla svoje fotky velice nahé v těch nejšpinavějších, nejvíc kompromitujících pozicích. S každou fotkou, kterou Jenny prolétla, se fotky pro Caru postupně stávaly ještě špinavější a horší.

„Ach, můj bože,“ zašeptala Cara zděšeně.

Ty fotky poznávala.

Byly to ty, které udělal Gian.

Některé z nich byly z doby ještě před jejím těhotenstvím, pár z nich z raného stádia jejího těhotenství, a dokonce i pár upřímných záběrů z pozdní fáze těhotenství, i když ty ve své povaze nebyly špinavé, jen prostě soukromé.

Rozmazaná rtěnka. Semeno na jejím zadku. Otisk ruky na jejím zadku. Ústa plná jeho penisu. Nohy doširoka rozevřené. Kundička celá mokrá a otevřená. Všechny fotky jasně ukazovaly viditelně její obličej.

Cařino srdce jí v hrudni tvrdě bušilo a to ovládlo všechny ostatní pocity. Krev jí zvonila v uších, snažila se ignorovat náhlou záplavu absolutní hanby.

„Na poštovním vozíku bylo hodně těch stejných obálek,“ řekla Nancy tiše.

„Pravděpodobně jedna pro každou kancelář, Jenny.“

Jenny zůstala ještě tišší než Cara, ale nakonec přikývla. „Dobře.“

„Je mi to tak moc líto,“ bylo to jediné, co se Carě ze sebe podařilo dostat ven.

Jen to. Byla jistá, že její slova budou následovat zvratky.

Jenny se podívala na Caru, v očích měla ostražitost a lítost. „Je to vůči tobě velice úmyslné jednání, Caro.“

Bylo?

Cara nevěděla vůbec nic.

„Proč?“

„Přijdeš do útulku poprvé od okamžiku, co sis vzala volno, a jsou sem poslané.“ Jenny si nepohodlně odkašlala. „Pravděpodobně do všech kanceláří.“

„Ach můj bože.“

Bude zvracet.

„Kdo věděl, že sem dneska přijdeš?“ zeptala se Jenny.

Gian. Pokud Cara věděla. A Chris, její strážce, protože jí nebylo dovoleno jít bez něj. Nemyslela si, že by jí to jeden z těch dvou lidí udělal.

„Měla bych jít,“ zamumlala Cara a ze země zvedla dětskou autosedačku. „Tak strašně moc se omlouvám.“

„Caro, počkej...“

Nečekala.

Hanba by jí to nedovolila.

Sžírala ji zaživa.