Entangled - 13. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Při pohledu na mozkomíšní hmotu, která byla jako uvítací znamení rozstříknutá za recepčním pultem útulku, se Gian se nedokázal zbavit šílenství. Když byl jeho telefonní hovor s Carou tak náhle skončen, pomyslel si, že bylo něco špatně. A když se pak jako zatracený šílenec přiřítil na místo a našel hlavní vchod útulku potemnělý, bez obvyklých teplých světel, které osvětlovaly jeho vchod, věděl s jistotou, že bylo něco špatně.

Uvnitř našel dvě mrtvé ženy, což ho poklusem hnalo do kancelářského křídla. Dom zůstal u vchodu, aby pomohl vyděšeným, šokovaným ženám, které byly ušetřeny.

„Caro!“

Gian kontroloval kancelář po kanceláři, ale nic nenašel. Několik lidí z personálu bylo zamknutých ve svých kancelářích, ale nemyslel si, že by Cara byla v kanceláři s někým jiným. Volala mu z telefonu ve své kanceláři, takže proto mířil nejdřív tam. Dal si dohromady dvě a dvě ohledně toho, co mu řekla o vysokém riziku díky nově přijaté ženě v útulku a usoudil… co se to stalo.

V polovině chodby zaslechl za dveřmi nouzového východu směsici hlasů. Nebyl si jistý, kam dané dveře vedly, ale věděl, že útulek byl rozdělen do sekcí, aby byl víc cítit domovem a ne jen jako komplex.

„Otevři ty zkurvený dveře,“ vyštěkl muž. „Hned teď, jinak tu vyhodím tvoji zkurvenou hlavu do vzduchu.“

„Poslouchete, prosím. Dveře nejdou otevřít. Prosím ne-“

„Otevři ty zkurvený dveře!“

„Nemůžu je otevřít!“

Ženin výkřik, který následoval po jejím prohlášení, Giana přiměl zvýšit jeho tempo. Jeho oblíbená Berretta už byla připravena. Neměl by se tu potulovat se zbraní, ne s policajty, kteří byli dost žhaví na to, aby dostali jeho zadek, opět za mříže, kde si právě odseděl trest za nelegální držení zbraní.

Ale Gian usoudil, že mít zbraň byla právě teď zatraceně dobrá věc.

„Děvko, zabiju tě.“

Gianova noha kopla do dveří nouzového východu křídla a zároveň přitom namířil zbraň směrem k hlasům. Chlápek s poloautomatickou puškou v ruce mířil na ženu, která se krčila na podlaze tak, že Giana ani neviděl.

Ne, dokud nebylo až příliš pozdě.

Spoušť se pod Gianovým prstem hladce a lehce stiskla. Kulka zasáhla chlápka do čela, přiměla ho doširoka rozevřít oči a pak ochromeně klopýtnout o pár kroků zpět. Jeho hlava se přitom morbidně cestou k zemi ještě stihla odrazit o zeď.

Gian zvažoval, že by tomu sráči střelil ještě jednu kulku do prdele, jen pro jistotu, ale zastavil ho zděšený výkřik ženy. Přejel jí pohledem a okamžitě ji poznal. Cařina šéfka.

Jenny, pomyslel na její jméno.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Gian.

Jenny na něj jen zírala a mrkala.

„Zavolal někdo policajty?“

Stále nemluvila.

„Kde je Cara?“ dožadoval se Gian.

Jenny ztěžce polkla, její pohled těkal mezi tělem, které na zemi krvácelo z rány mezi očima, a Gianem, který byl jen o pár stop dál. „Pokud není zamčená ve své kanceláři, pravděpodobně je v kuchyni a jídelně.“

„Ve své kanceláři zamčená nebyla.“

„Zabil jsi ho.“

„Chystal se tě zabít,“ řekl Gian s pokrčením ramen. „Co byla lepší volba? Myslím, že tahle možnost se nám oběma líbí víc. Ještě před koncem víkendu můžu nechat vyměnit koberce. Neboj se, bude to tu vypadat, jako by se tohle nikdy nestalo.“

Ten muž možná zranil Caru.

Nebo Gianovo dítě.

Gianovy otupělé smysly ovládl vztek, ale potlačil ho. Skončil s tím a vyřešil to. Objevil se problém a on ho napravil. Tohle bylo prostě to, co Gian dělal.

„Zásahová jednotka, zvedněte prázdné ruce nahoru!“

Když Gian za dveřmi, kterými právě přišel, uslyšel policejní výkřiky s varováním, v okamžiku odhodil Berrettu na stranu. Zatímco si dal ruce za hlavu a klekl si na podlahu, střelil po Jenny úsměvem.

Takhle nebyl hrozbou.

Takhle by to bylo rychlejší.

Opravdu potřeboval vidět Caru.

********

„Giane!“

Když Cara vykřikla, Gian se otočil za zvukem důvěrně známého hlasu. Právě v čas, protože narazila přímo do něj, rukama ho sevřela tak pevně, až ho skoro dusila, a pak si ho přitáhla ještě blíž. Její polibek přistál na jeho ústech rychle a tvrdě a sebral mu všechen dech.

Konečně mohl cítit.

Chtěl Caru obejmout, dostat ji k sobě blíž, ale to jediné, co se mu podařilo udělat, bylo přitisknout své spoutané ruce k oblině jejího bříška. Stačilo to. Dítě ho koplo a jeho srdce se rozběhlo o trochu rychleji.

„Ahoj, je to v pořádku, mon ange,“ uklidnil Gian Caru do ucha. „Teď je všechno v pořádku.“

„Co je tohle?“ dožadovala se Cara a odtáhla se, aby se dotkla jeho pout. „Oni tě zatkli?“

Policajt, který poblíž zadní části policejního auta na Giana dohlížel, při Cařině zamračeném pohledu směrem k němu jen trochu pokrčil rameny.

„Detaily,“ řekl Gian, „nic víc. Měl jsem u sebe zbraň bez papírů, nemluvě o povolení pro nošení skryté zbraně. Jsou to jen detaily. “

„Giane, díky těmto detailům jsi naposledy strávil ve vězení pět zasraných měsíců!“

„Jo, ne tak hlasitě, Caro. A naposledy to bylo o něco víc než jedna zbraň, i když ne, že by to v tenhle okamžik díky tomu vypadalo nějak zatraceně dobře.“

Zamračila se. „Ale ty jsi ten, kdo… kdo…“

„Přišel a zachránil den?“

„Chci říct, jo!“

Gian si povzdechl. „Buď v klidu. Nemusíš si dělat tolik starostí, až bys právě teď tím stresovala i mého syna. Dobře? Je tady i pár sanitek, takže bys měla být ještě zkontrolována.“

„Jsem v pořádku,“ řekla Cara s odrfknutím.

Možná, že si to myslela.

Gian si tím musel být jistý.

„Důstojníku, mohl byste tu ženu zkontrolovat -“

„Giane, nech toho!“

Caru ignoroval, a když se důstojník zazubil, kývl směrem k ní. „Chci říct, pokud by vám to nevadilo. Opravdu se nechystám nikam jít.“

„Doprovodím ji, pane Guzzi.“

„Ty kreténe,“ zamumlala Cara tiše směrem k Gianovi.

„Prostě se nech zkontrolovat, lásko. A dítě - jeho tep a vše ostatní. Stále budu tady, kam jinam bych sakra šel?“

Cařin přimhouřený pohledem nezměkl, ale důstojník ji rychle pobídl směrem k čekající ambulanci, která stála na ulici o nějakých dvacet metrů dál. Gian využil tu vteřinu, co zůstal sám, aby dýchal a dostal přímo do svého mozku jakýkoli příběh, který potřeboval říct. Ne, že by mu to s právní stránkou věcí nějak pomohlo.

Důstojník se až příliš brzy vrátil zpátky, sám, bez Cary.

„Dobře, pane Guzzi, je čas zamířit na stanici.“

Gian se podíval směrem, kterým Cara odešla. „Mohl bych alespoň počkat na aktuální informace o jejím stavu?“

„Vypadá, že je v pořádku, a když byl záchranář při kontrole dítěte trochu drsnější, vysloužil si plnou hrst kázání.“

„Ach, ano?“

Dokonce se ani nesnažil skrýt svůj vztek ani to, jak nebezpečný tón se v jeho hlase ozýval.

Policajt si Giana pobaveně prohlížel. „Dneska jste už jednoho člověka zabil. Nestačí to?“

„Ne, když přijde na ni.“

„Pojďme, Guzzi.“

*******

Gian si ve vězeňské cele opřel hlavu o betonovou stěnu, vděčný za to, že byl pro tenhle okamžik sám. Byl strčený do cely, ve které bylo půl tuctu dalších zadržených, ale během noci a rána byli ostatní přesunuti jinam, případně po vyspání se z opileckého omámení propuštěni.

Sáhl do své kapsi, aby z ní vytáhl telefon, a když si uvědomil, že ho neměl u sebe, zaklel. Všechno - od telefonu až po klíče a pár drobností včetně peněženky – mu bylo odebráno.

Tohle nebylo místo, kde Gian chtěl být.

Ne znovu.

„Vypadáš, že je ti možná až moc dobře.“

Gian se neobtěžoval s tím, aby otočil hlavu směrem k novému, přesto i tak známému hlasu. Těsně před mřížemi se objevil detektiv, který se pro něj stal jeho druhým stínem. Seeley sledoval spis, který držel v druhé ruce. „Docela zmatek, ve kterém ses znovu ocitl, Giane.“

„Oui.“

„Proč by sis pro boha za všechno na světě myslel, že je dobrým nápad dostat se do zuřivé přestřelky, když jsi sakra dobře znám tím, že nemáš žádné zbraně, legální nebo jiné?“

Gian pokrčil rameny. „Nemyslel jsem.“

To byla pravda. Když měl ten hovor od Cary, rozhodl se tam zamířit a pak už šly všechny věci k šípku.

„Policisté říkali, že jsi odmítl podat výpověď,“ poznamenal detektiv.

„Až ji udělám, chci u toho mít svého právníka.“

„Je víkend. Sám víš, že tady o víkendech právníky a všechny ty jejich nesmysly nevedou.“

„V tom případě moje výpověď může počkat.“

„Usnadni jim to, podej svou výpověď,“ řekl Seeley. „Koho by to mohlo zranit? Už víme, co se stalo, prostě jim to zopakuj.“

„Až se objeví můj právník,“ odpověděl Gian.

Seeley sám pro sebe něco zavrčel. „To zatracené oddělení jsi rozdělil uprostřed, Guzzi. Polovina z nich si myslí, že by tě za to, co jsi udělal, měli propustit. Druhá polovina si myslí, že nejsi nic víc než…“

„Zločinec, já vím. Pravdu má tahle polovina.“

„Aspoň jsi si toho vědom.“

„Protože jsme bratři, je Domenic držený v jiné cele?“ zeptal se Gian, unavený z té opakující se konverzace, která by stejně nikam nevedla. Také přemýšlel o svém mladším bratrovi, a co měl Dom na víkend v plánu. „Myslím tím, chápu, proč byste nechtěli, abychom byli pohromadě. Byla by skutečně škoda, kdybychom si vymysleli nějaký příběh, který by mě odsud dostal ven, že?“

Seeleyova tvář se změnila v kámen. „Domenic nebyl zatčený.“

„Ano?“

Gian své překvapení neskrýval.

„Nebylo to potřeba, protože jeho zbraň byla zaregistrovaná a legální. Ani nikoho nezastřelil a pomáhal u hlavního vchodu obětěm. I když na dnešní ráno byl předvolaný, spíš jen proto, aby podal svou výpověď.“

Gianovu pozornost zachytilo něco v detektivově hlasu.

„Byl tady?“ Gian se na lavičce o něco napřímil. „Povídej.“

„Odkud jsi vzal svou zbraň?“

Gian neřekl nic.

„Jak dlouho jsi ji měl?“ zeptal se Seeley.

Gian zůstal zticha.

Koneckonců, pro tyhle otázky musel mít svůj důvod.

Důstojník se frustrovaně odtáhl od mříží a zamračil se. „Všechny jsi oklamal, Guzzi, ale mě ne.“

„Prosím?“

„Dlužíš svému bratrovi - spoustu času.“

Gian svůj vnitřní zmatek velice dobře skryl. „Až budeme moci, vyřídíme si to spolu.“

„Vypadá to, že tohle není žádný rozdíl. Domenic vzal obžalobu z držení nelegální zbraně na sebe. Řekl, že nelegální zbraň byla jeho, v jeho autě a že když jste vy dva přijeli, ty jsi musel popadnout. Neexistují žádné jiné důkazy, zvlášť když vezmeme v úvahu, že i on měl u sebe zbraň, i když ta jeho byla legálně držená a registrovaná. Tvoje obvinění, s výjimkou střelby ze zbraně, bylo zrušeno, ale -“

Gian se temně zasmál. „Za daných okolností bude soudem roztrháno na kusy.“

Seeleyho tvář zrudla. „Pravděpodobně.“

„Kdy se dostanu ven?“

To bylo to jediné, o co se Gian staral.

Měl doma těhotnou Caru, která čekala na jeho návrat.

Na tuhle sračku neměl čas.

Seeley při té otázce trochu ožil, byl o něco šťastnější než předtím. „Tenhle víkend máme poměrně málo personálu a vypadá to, že kolem není nikdo, kdo by tě mohl řádně propustit. Jaká ostuda. Pravděpodobně až v pondělí.

Gian odolal nutkání okázat mu vztyčený prostředníček. Místo toho se na lavici znovu opřel, mnohem pohodlněji než předtím. „Merci, Seeley. Uvidíme se příště. Oba víme, že k tomu znovu dojde. A jsem zvědavý, zda mi někdo přinese něco slušného k jídlu. Mám restaurace, které poskytují donášku.“

*******

„Je dobré vidět, že se usmíváš,“ řekl Stephan, když se Gian přiblížil ke svému čekajícímu underbossovi.

Gian měl ruce v kapsách kalhot a užíval si sluneční paprsky. „Proč bych se neusmíval? Je pondělí, nádherný den a nejsem ve vězeňské cele.“

„Šťastlivec, bossi.“

„Obrovský. Kde je můj bratr?“

Stephan pokrčil rameny. „Dom říkal, že má nějaké sračky, které potřebuje dohnat. Nevadilo mi dorazit, abych tě vyzvedl a odvezl domů.“

Gian držel výraz tváře prázdný, ale uvnitř ho naplnilo zklamání. Ve vězení si se svým bratrem nebyl schopný promluvit, a věděl, že za to, že na sebe Dom vzal obvinění za nelegální držení zbraně, mu dlužil díky. Doufal, že to udělá jako to první a potom hned bude pokračovat dál.

„Tvoje auto je stále v policejní úschově,“ řekl Stephan.

„S tím si budu dělat starosti zítra.“

„Možná ani ne pak ne.“

Gian zvedl obočí. „A proč ne?“

„V tuhle chvíli máš větší problémy, bossi.“

Tím si nebyl tak jistý.

„Větší než to, že Caru od termínu porodu mého prvorozeného syna dělí jen dva týdny? Větší než přesvědčit ji, že se musí přestěhovat do mého penthouse, abych se o ni mohl postarat? Větší než to, že jsem jen stěží unikl z dalšího času stráveného ve vězení? Řekni mi, co je v tenhle okamžik větším problémem, Stephane.“

Underboss střelil pohledem po ulici, jako by čekal, že je někdo sledoval. Nikdo je nesledoval, nebo to tak alespoň vypadalo. I když Gian by nemusel jejich stíny vidět.

„Předvedl jsi další show, bossi.“

Gian naklonil hlavu na stranu. „Excusez-moi?“

„Všichni se tady pohybujeme na ulicích a snažíme se držet naše ruce čisté, zůstat v tichosti a mimo dohled policajtů, nemluvě o tom zkurveném kreténovi Gabrielovi. A pak si tam přijdeš ty, uděláš svoji show a všechna pozornost je zpátky na nás. Všechno kvůli tvé milence, bossi. Neříkám to tak, že by to mělo vyznít neuctivě,“ dodal Stephan, protože si pravděpodobně v Gianovýc rysech všiml jeho narůstajícího vzteku. „Říkám to, protože někdo musí být tím, kdo tě varuje, a právě teď s tím nikdo jiný přímo nevystoupí. Právě teď je to o tom, že bojujeme proti policajtům a Gabrielovým mužům, nemluvě o tom, jak všichni chodí jeden kolem druhého po špičkách a přemýšlí, že někdo mezi námi je policejním informátorem.“

„Slyším tě.“

„Ano?“ zeptal se Stephan. „Posloucháš teď, Giane?“

Gian se naježil. „Zkus to znovu.“

„Bossi, teď posloucháš?“

„Nechtěl jsem vyvolat žádnou scénu,“ řekl Gian tiše. „Ne s tímhle nebo s Carou. Reagoval jsem. Tak, jak by to udělal každý muž.“

„Každý muž, který by nebyl ve tvém postavení, možná,“ souhlasil Stephan.

Gian nesnášel, jak měl Stephan zatraceně dobré postřehy.

„Jistě to samo nakonec přejde. Za čas.“

„Až na to, že se tak skutečně nestane. V tuhle chvíli pojďme neuvažovat o policajtech a jen o Gabrielovi. Už nám vyhrožoval, že nám bude brát lidni a jako důvod ukazoval prstem na tebe a jen na tebe. Možná, že dřív by to muži v rodině přehlédli. Ale až se příště kvůli tomu hajzlovi objeví další mrtvý muž, nebudou tak příjemní a odpouštějící. Budou si pamatovat tvou tvář v televizi a jako další důvod, proč se to stalo, tvou těhotnou milenku.“

Gian se už necítil tak bezstarostně, jako ještě před pár minutami. „Přijdu na to.“

Nějak.

Měl by něco vymyslet.

„Ale dneska,“ řekl Gian, „mám ženu, které se musím omluvit, takže musím jet tam.“

Stephan přikývl. „Takže penthouse, bossi.“

„Nežádala, aby byla odvezena k sobě domů? Cara nežije v penthousu a nikdy mi nedovolí zapomenout na to.“

Zatím.

„No, tohle je místo, kde je. Chris říká, že odtud neodešla. Očividně na ni dohlíží.“

Dobře, tedy... možná, že konečně bylo něco, co jednou zapracovalo v Gianův prospěch. Bral, cokoli mohl dostat.

******

„Ach můj bože. Smrdíš jako vězeňská cela.“

Cařina slova byla zamumlána proti Gianovým rtům, ale i tak slyšel naprosto dokonale.

Jeho smích rozhodně nepomohl s tím, jak Cara nakrčila nos a v chodbě penthouse se od něj odtáhla. Chtěl si ji k sobě znovu přitáhnout blíž – zkurvený smrad vězeňské cely - ale měla pravdu. Potřeboval sprchu, kartáček na zuby a čistý oblek.

„Promiň, mon ange. Dostanu se k tomu.“

Cara se usmála tak sladkým způsobem, ale v očích měla stále ostražitost. „Takže, ohledně obvinění…“

„Všechno je v pořádku,“ ujistil ji. „O tyhle věci je postaráno.“

„Jak?“

„Opatrně.“

To bylo nejlepší, co jí mohl za daných okolností nabídnout.

„Dost o mně. Jak se cítíš? Nebylo by ti mnohem příjemněji u tebe doma?“

Cara zavrtěla hlavou. „Nechci odejít.“

„Nemusíme. Tak jako tak ne dnes.“

„Vůbec,“ řekla Cara a podívala se na něj, aby mu to dala jasně najevo. „Možná, že jsem si dala trochu na čas s přemýšlením, zatímco jsem tě neměla poblíž sebe, abys mi stále říkal svůj názor na celou věc. Líbí se mi dětský pokojíček, který jsi zařídil naproti hlavní ložnici.“

„Říkal jsem ti, že jsem ho tu chtěl, jen pro případ.“

„Je… plně vybavený a připravený. Všechno je tam zařízeno. Dokonce i stěny jsou pastelově modře vymalované.“

Gian se zamračil. „Samozřejmě, že ano. Jsi v třicátém osmém týdnu, bella. Nejsem si jistý, kdy si myslíš, že by bylo vhodné zařídit to, ale pro mě je vhodná doba rozhodně předtím, než dítě přijde na svět.“

„Ale já jsem ti neřekla, že bych tu žila, Giane.“

„Takže?“

„Máš všechno, co potřebuješ.“

„Proč bys měla tam a zpět jezdit se spoustou věcí, když nemusíš?“ zeptal se Gian.

„Proč na tom netrváš? Nosím tvoje dítě, jsme v… ať už je tenhle vztah čímkoli. Proč nechceš víc? Proč nepožaduješ víc?“

„Protože si nemyslím, že ty bys to ode mě chtěla, a já si nejsem jistý, že by se něco změnilo, pokud bych požadoval, abys udělala to, co jsem chtěl,“ odpověděl Gian upřímně.

Cara na něj jen zírala, stěží vůbec reagovala. „A to je vše?“

„Miluju tě, Caro. Budu tě milovat, ať žiješ se mnou nebo ne. Budu tě milovat, ať už jsi se mnou nebo ne. Budu tě milovat, dokonce i když ty mě milovat nebudeš. Takže i když nezískáme naprostou normálnost a okolnosti kolem nás jsou svým způsobem podělané, koho to zajímá? Ty mě děláš šťastným; dáváš mi všechny důvody, proč být šťastný. Proč bych to komplikoval požadováním toho, abys změnila něco, když jsi v pořádku s tím, co mi dáváš?“

Neodpověděla hned.

Cara místo toho řekla: „Ráda bych tu zůstala.“

„Žít tady,“ vyjasňoval si Gian.

„Chci být s tebou, Giane.“

„Myslím, že to může udělat.“

Na tento den čekal; skutečně v něj doufal. Žít tam byla obrovská věc. Co se týče jeho penthousu, Gian chtěl dát Caře něco mnohem trvalejšího. Něco, co by jí nikdo nemohl vzít. Potřeboval už jen její podpis na již připravených dokumentech, ale to by mohlo počkat i na další den.

Na Cařiných rtech vykvetl ten nejhezčí, nejširší úsměv a Gian si nedokázal pomoci a musel si vzít další polibek. Cara se jeho chtíči podvolila, nechala ho brát si a brát, až nezůstala naprosto bez dechu a se smíchem.

„Ale smrdíš,“ řekla.

„Jdu si dát sprchu, Tesoro.“

Chodbou ho následoval její zvonivý smích, ale její škádlení mu nevadilo. Ve sprše nehodlal ztrácet čas, protože na něj čekalo něco mnohem lepšího. V koupelně připojené k hlavní ložnici se rychle osprchoval, ani se neobtěžoval s holením. Ven vyšel bez jediného kousku oblečení, v ruce měl jen ručník, kterým si vysušoval vlasy.

Caru našel zírat samu na sebe do velkého zrcadla naproti posteli.

Ztěžka si povzdechla. „Nemůžu na něj dosáhnout.“

„Dosáhnout na co, lásko?“

„Ten pitomý zip na těchto šatech. Předtím jsem si ho zapla a teď ho nedokážu rozepnout.“

Gian potlačil svůj smích. „Proč ses vůbec s těmi šaty obtěžovala? Je tady to pohodlné oblečení, které máš tak ráda.“

„Chtěla jsem mít na sobě něco jiného než kalhoty s elastickým pásem, Giane.“

„A teď si chceš ty šaty sundat?“

„Chybí mi moje pohodlné kalhoty,“ přiznala a přes rameno se na něj podívala, rty měla našpulené.

„Pomůžu ti,“ řekl jí Gian.

Gian si uvázal ten zatracený ručník kolem pasu a ani na okamžik mu neuniklo, jak Cařin pohled klesl k jeho tvrdé erekci, než si ji zakryl. Opravdu si nedokázal pomoci. Byla blízko a tak nádherná jako vždycky – dokonce ještě víc, když nosila jeho dítě - což znamenalo, že jeho penis byl připravený hrát a dělat svou věc.

„Jak vůbec můžeš chtít šukat?“ zeptala se Cara.

„ Tebe,“ opravil ji, když se za ní postavil. „Chci tě šukat, protože jsi na dosah a jsi mia bella cara. Kdybych nechtěl, pak by to byl problém.“

„Giane, teď je moje sexuální přitažlivost na úrovni nula. Nemůžeš to myslet vážně.“

„Chceš se vsadit?“

„Vsadit o co?“ Cara se zasmála a nechala ho, aby jí na šatech stáhl zip dolů. „To, že jsem obrovská jako dům a ne přesně zatraceně sexy zboží v oddělení sexu?“

„Caro, ty jsi...“

Její pohled našel v zrcadle jeho. „Co? Velice těhotná. Velice nepohodlně. Velice -“

„Tak moc moje,“ přerušil ji Gian pevně a doufal, že se mu podaří uklidnit jakýkoliv nesmysl, který si vzala do hlavy. Začal jí z těla sundávat šaty dolů a dával si na čas s tím, aby zatímco to dělal, si užil její nahou kůži a její křivky. „Možná, že je toho na tobě teď o něco víc, co si užiji, a myslím, že jsi díky tomu ještě víc sexy. Možná, že se díky tomu o trochu rychleji rozpálíš, když se tě dotknu, a tvoje chvění přichází odněkud z hlubin. Zbožňuji tohle,“ řekl a svou dlaní přejel oblinu jejího bříška. Pak sklouzl níž, pod její krajkové kalhotky. „Mám rád, že díky mně vypadáš s mým dítětem tak nádherná a sladká. Proč bych neměl mít rád každý kousek toho, Caro? Který muž by díky tomu nešílel?“

Když její šaty konečně dopadly na podlahu, Gianovy prsty přejely kolem jejího klitorisu, Cara se zajíkla. Bože, byla na dotek tak horká a bylo to úžasné.

„A-a pak?“ zeptala se Cara tiše. „Potom, až nebudu taková jako dřív?“

Gian se zazubil a naklonil se, aby ochutnal jemnou kůži za Cařiným uchem. Díky zachvění, které bylo odpovědí na jeho dotek, ho penis rozbolel ještě víc – byl ještě tvrdší. „Tak možná budeš plus douce… doux, mon ange. Měkčí na některých místech. Sladší na jiných. Možná, že budeš mít nějaké nové linie nebo křivky, které budu zkoumat a milovat, ale nemyslíš si, že si ty věci zasloužíš? Nemyslíš si, že tvoje tělo a to, co dělá, si zaslouží být zbožňováno a milováno, a to bez ohledu na to, zda na něm toho bude o něco víc nebo bude trochu jiné?“

„Já -“

„Protože já si myslím, že ano,“ přerušil ji a oždiboval místečko za jejím uchem, aby ji uklidnil. „Myslím si, že něco, co je nádherné, by to mělo vědět, a já mám v úmyslu se o tom ujistit, že to ví, Caro.“

„Takže, žádný nulový sexappeal?“

„Ani trochu. To je nesmysl. Pro mě jsi tak nádherná a sexy, jako jsi pro mě byla vždycky. Nevidím, že se to změní. Ani ne v průběhu času nebo během života. Ne s dalšími dětmi nebo díky stáří. Prostě se to nestane, bella mia. Jsi dokonalá. Pro mě jsi dokonalá. A čekal jsem na tebe dlouho, Caro, tak zatraceně dlouho.“

Zatímco Gianovy prsty pokračovaly každým tahem v pomalém a stálém tlaku na její klitoris, Cařino chvění narůstalo a její dech se změnil jen v roztřesený proud nádechů. „Už budu.“

„Jo, to je cílem.“ Jeho volná ruka vklouzla k jejímu hrdlu a přiměla jí natočit obličej tak, že zatímco jí celým tělem lomcoval orgasmus, musela se přitom sama na sebe dívat v zrcadle. „A podívej se, jak jsi zatraceně nádherná. Takhle, se mnou. Proč bych to nechtěl vidět, Caro? Proč ne?“

A dobrý bože, když se udělala, byla nádherná.

Kůži měla zrudlou, spodní ret se jí chvěl. Oči měla přivřené, její hezkou tvář rámovaly červené kadeře. Třásla se od hlavy až k patě, z jejích zatracených úst unikl výdech maximálního potěšení. Zbožňoval každý milimetr této ženy. Každou její jednotlivou křivku a linii, která do jeho těla tak zatraceně dobře zapadala. Miloval ji.

„Giane.“

„Hmm?“ Jeho prsty zpomalily svůj pohyb po jejím klitorisu. Zamumlala tak, jako by ten orgasmus, který procházel jejím tělem, trval celé věky. Zapátral hlouběji, její štěrbinku našel mokrou a horkou, přesně tak, jak očekával a jak chtěl, aby byla. „Mluv se mnou, Caro.“

„Říkal jsi, že je to všechno docela dobré, aniž bych to potřebovala.“

„Zkusím to,“ zamumlal. „A vím, že ti chybí to, když ti omezím přísun vzduchu, jak to dobře bolí nebo když tě beru tvrději; vím, že chceš, abych tě šukal blázen, a já to udělám. Ale nikdy ne takhle, ne když jsi v tomhle stavu, srdíčko.“

Ne, když byla křehká.

Ne, když v ní rostlo něco, tak vzácného.

Ne, když by ji mohl uctívat, když byla vším.

Prostě to nedokázal. Teď ji chtěl milovat jinak. Ne, že by to bylo lepší, ale měl to prostě stejně tak rád.

Cařa v zrcadle upřela pohled do jeho a opětovala mu jeho lásku. „Tohle je taky dobré.“

Gian znovu naklonil Cařinu hlavu zpátky tak, že mohl zachytit její ústa v dlouhém, spalujícím polibku. Propletla si s ním jazyk, on své prsty zabořil do jejích vlasů, aby ji udržel na svém místě tak dlouho, jak jen chtěl. Nemohl se toho nabažit - její měkkosti, sladkosti, její chutě a vůně, nebo všeho ostatního, co tvořilo její nádheru.

Nikdy mu to nestačilo.

„Ukaž mi tedy, jak dobře,“ naléhal na ni. „Ukaž mi, jak je ti dobře, jak dobře se se mnou cítíš, Caro. Ukaž mi, že to vidíš i ty.“

Dřív, než Gian mohl z úst dostat další slovo, se Cara ohnula. Svůj nádherný zadeček měla vysoko ve vzduchu, okraje zrcadla používala jako oporu, aby udržela rovnováhu. Gian využil pár okamžiků k tomu, aby mohl obdivovat ženu, která žadonila, aby se jí dotkl svýma rukama, aby ji jeho penis ošukal a to, jak vypadala naprosto dokonale, když byla skloněná, připravená a tak zaraceně svolná. Nechal svůj ručník spadnout dolů a hluboce ji svým penisem naplnil. Její pohled přitom celou dobu zůstal v odrazu zrcadla přímo na jeho.

Cítil, jak ho brala každá její zatracená píď, jak ho pevně tiskla a slibovala přitom něco hříšného a nebeského. Stále se jí díval do očí. S každým tvrdým tahem, se kterým se s ním setkala, a s každým dlouhým tahem, který přišel o něco rychleji než ten předchozí, ji sledoval.

Musela vidět, co cítil, i kdyby strávil zbytek života tím, aby toho dosáhl.

Gian by to udělal.

Šťastně.

*******

Gian si promnul čelo, aby zmírnil napětí, které se mu tam usadilo, a znovu se vrátil zpátky k e-mailům, které měl ve ve své e-mailové schránce. To, co potřeboval, byla trocha spánku, ale už tak byl se svou prací pozadu, než aby si mohl dovolit odpočinout.

Nikdy to nekončilo.

Život se vždycky dostal do toho stavu.

„Giane?“

V okamžiku, kdy se ze dveří kanceláře ozval hlas Eleny, na stole mu právě zazvonil mobilní telefon. Gian hovor přijal a zvedl prst, aby Elenu na chvíli umlčel.

„Ciao, bonjour, “ pozdravil Gian, aniž by se podíval na ID volajícího.

„Je čas.“

Gianovi trvalo až příliš mnoho vteřin a pár dalších mrknutí očima, aby si uvědomil, kdo byl na druhém konci linky a co přesně mu říkal.

Cara.

A její slova mohla znamenat jen jedinou úžasnou věc.

„Jsi si jistá?“ zeptal se.

Cara drsně vydechla, až reproduktor zapraskal. „Ach, ano. Rozhodně ano, Giane. Tyhle kontrakce v porovnání s těmi falešnými, které jsem měla, nejsou ničím podobným. Zatraceně to bolí.“

Gian sebou trhl a v hlase potlačil paniku, kterou náhle pocítil. Zaprvé proto, že věděl, že Cara si nepotřebovala dělat ještě víc starostí, a za druhé proto, že jen o pár stop dál stála Elena a poslouchala jeho konverzaci.

„Měřila jsi rozestupy?“ zeptal se.

„Ano, nedříve dvě hodiny a teď jsou po deseti minutách. Taky to svým způsobem nasere, protože už teď to kurva bolí, tak si jen pomysli, Giane.“

„Pomysli co?“

„Pomysli, jak moc to bude bolet, až budou v třiceti vteřinových intervalech.“

„Budeš v pořádku,“ ujišťoval ji.

Cara byla zatraceně silná.

Tichá síla.

Vytrvalá láska.

Prostě byla.

„Voda?“ zeptal se opatrně, stále si vědom Eleniny přítomnosti.

„Ještě ne,“ odpověděla Cara, „ale doktoři říkali, že to stejně není tak jako ve filmech. Spoustě žen voda nepraskne dřív, než během aktivního porodu.“

„Mířím k tobě.“

„Nespěchej, máme čas.“

Gian se uchechtl a zavrtěl hlavou. „To nemyslíš vážně, že ne? Samozřejmě, že budu spěchat.“

„Nenech se zabít na dálnici nebo něco podobného, Giane. Přísahám Bohu.“ Cařin další výdech se zajíkl a její hlas se napjal. „Dobře, zavěsím, protože začíná další a já během ní nechci mluvit.“

„Poslechnu tvé běsnění, pokud je to -“

„Sbohem, Giane.“

Když mu zavěsila telefon, zasmál se. Nepochyboval o tom, že Cara bude během porodu a po něm v pořádku. Kdyby nic jiného, byla až příliš tvrdohlavá, než aby se dala přemoci něčím tak hloupým, jako byla bolest. Bylo pravděpodobnější, že to on skončí na podlaze v panice, v mdlobách nebo s něčím stejně ponižujícím.

Porod nebyl pro slabé srdce. Nebo alespoň to bylo Gianovi řečeno.

„Odcházíš?“ zeptala se Elena.

Gian zavřel svůj notebook, sbalil ho a z opěradla své kancelářské židle popadl své sako. „Ano.“

„Jsou na řadě gratulace, hmm?“

Střelil po své ženě pohledem. „Prosím?“

„Jediný důvod, proč by ses v noci po telefonickém hovoru rozběhl pryč, je to, že tvoje goomah rodí. Na řadě jsou gratulace, takže gratuluji.“

Gian při telefonování očividně nebyl tak vágní, jak si myslel. Buď to, nebo byla Elena velice vnímavá.

S odkašláním si založila ruce na hrudi. Podle pohledu na hedvábný župan, který měla na sobě, odlíčený obličeje a zapletený cop z vlasů, byla připravena do postele. Bylo vzácné, že Gian viděl Elenu ve stavu, který nebyl jiný než naprosto dokonalý.

„Snažil jsem se být při hovoru diskrétní,“ řekl Gian.

„Dalo by se to říct, ale taky nejsem hloupá.“

„Pravděpodobně se pár dní neobjevím. Nečekej na mě, i když jsem si jistý, že ti to nebude vadit.“

Elena odvrátila zrak a pevně zaťala čelist. Ale v jejích rysech byl jen stěží skrývaný smutek. To Gian vůbec nečekal.

„Znovu gratulace,“ zamumlala. „Doufám, že to je všechno, co chceš, a všechno, co my nemáme, Giane. Je to tak pro tebe snadnější, že? Když všechno, co s ní sdílíš, není nic podobnému, co na tebe čeká tady?“

„Na to opravdu nepotřebuješ, abych odpovídal, Eleno. Ty už to víš.“

Pomyslel si na to, jak jiné by to mohlo být. Jak naprosto jiný by jejich společný život mohl být.

Jen kdyby jí na tom dost záleželo.

Gian už to bylo naprosto ukradené.

*******

Marcus Gian Guzzi přišel na svět téměř na minutu přesně po dvaceti čtyřech hodinách, co Cara zavolala Gianovi. Přišel na svět tichý, růžový, hladký a od krve. Ze začátku ani neplakal, ale ne proto, že by s ním bylo něco špatně.

Ne, neplakal, protože se narodil s očima doširoka otevřenýma, kterými se už díval na lidi, kteří patřili jen jemu.

Ta nejmenší věc, která Giana kdy za celý život zastraceně děsila.

Ta nejkrásnější věc, kterou ho kdy jeho život obdařil, kromě jeho matky.

Bylo to úžasné, maličké, hnědovlasé stvoření, které mělo tmavé oči. Nepodobal se ničemu, co Gian očekával, ale bylo toho tak moc víc. Deset dokonalých prstíčků na rukou a deset dokonalých prstíčků na nohou. Jemná, teplá kůže a rysy ve tváři, s důlkem ve tváři, který odpovídal tátovu.

Rysy, které odpovídaly genům Guzzi.

Cara byla během celého procesu tak tichá, ztěžka dýchala, slova se jí chvěla. Chtěla mít Giana blízko, ale jen stěží s ním mluvila. Reagoval na její narážky, dával jí, cokoli chtěla a nežádal, aby mu řekla, co dělat. Koneckonců, nebyl to on, kdo udělal tuhle nádhernou věc. Všechno to bylo jen na ní.

Teprve v okamžiku, kdy v porodní vaně, kterou si vybrala, vytlačila Marcuse na svět, poprvé a naposledy zakřičela.

A nebyl to ani tak výkřik, jako spíš řev.

Svým způsobem bylo i to dokonalé.

Hodiny poté, co Cara konečně upadla do spánku, a Gian byl stále v soukromém pokoji vzhůru, držel svého mrkajícího novorozeného syna v náručí a užíval si ten tichý okamžik, aby ho obdivoval.

Tak ohromený, plný údivu.

Jeho dítě pro něj bylo vším.

Gian zvedl chlapce o něco výš, aby si ho k sobě dostal blíž, takže Marcusův zamžený pohled mohl svého tátu zachytit. Byl si dost jistý, že dítě, zachumlané do svých přikrývek, se na chvíli zadívalo přímo do Gianovy tváře, a v ten okamžik bylo všechno v pořádku, dobré a nádherné.

„Sladký chlapče. První mé krve a domu a sedmý svého jména. S krví stvořenou ze zlata, štěstí a špíny, chlapče. Nevíš, co tě čeká; nemáš ani ponětí, jak budeš úžasný, ale to zatím nemusíš vědět. Ještě ne. Máš celý život na to, abych tě to všechno naučil, takže to může počkat. Guzzi Principe, tenhle svět je tvůj. Tenhle celý skvělý, velký svět je všechen tvůj, Marcusi.“

Stejně jako všichni chlapci Guzzi, i Marcus se narodil jako princ.

A stejně jako všichni muži Guzzi bude nakonec králem.