CP - 28. kapitola

Překlad: Ivča

Kor.: Evča

 COLTONOVA KAPITOLA/ 28

Převzato z Aspeniny tabule citátů:

Miluju, když se mi díváš do očí. Miluju, když říkáš moje jméno. Miluju, když se dotýkáš mého srdce. Miluju svůj život, když jsi jeho součástí.

– Autor neznámý.

 

Z krásného snu mě probudilo zvonění telefonu na nočním stolku, který byl jen kousek ode mě. Musel jsem to rychle vypnout, takže jsem ho jen poslepu hledal. Nějak jsem zvládl směr palcem přes obrazovku a zvednout hovor bez otevření očí.

„Haló,“ zachraptěl jsem.

Na druhé straně bylo ticho, než se váhavě ozvalo: „Coltone?“

Brandt.

„Jo? Co chceš?“ Zamumlal jsem a zívl, zatímco jsem se snažil zapnout mozek.

„Já, ehm.“ Nervózně se zasmál a v tu chvíli jsem otevřel oči. Pak řekl: „Nic. Nesnažil jsem se ti volat. Spletl jsem se.“

S úlevou jsem zasténal s zamumlal jsem: „Dobře.“ Nemusel jsem teď vymyslet odpověď na cokoli, co se chtěl ptát. „Vrátím se do postele.“

Zavěsil jsem a chtěl položit telefon zpátky, ale pak jsem si uvědomil, že měl jinou barvu. Mrkl jsem a všiml jsem si, že měl i jinou velikost.

Nakonec jsem řekl: „To není můj telefon.“

„Co?“

Nadskočil jsem. Vedle mě zašustila deka a všiml jsem si místa, kde vykukovala tmavá ruka pod bílou dekou. Tohle nejsou moje peřiny, ani moje postel.

O chvíli později se objevila Juliannina hlava, na které měla pořád ještě šátek. Vypadala roztomile. Mrkla na mě unavenýma očima a zívla. „Co se děje? Kdo volal?“

Chvíli jsem na ni zíral a řekl jsem: „Brandt.“

Nevypadala překvapeně, ani se necítila provinile. Po dalším hlasitém zívnutí si přejela dlaní po obličeji a řekla: „Dobře, co chtěl?“

„Nevím,“ řekl jsem jí. „Nevolal mně.“

„Co?“ Spustila ruku a podívala se na mě, jako by jí to nedávalo smysl.

Zamával jsem na ni telefonem, který jsem pořád držel. „Nevolal mně,“ zopakoval jsem. „Volal na tento telefon. Tenhle není můj.“ Podívala se na telefon v mojí ruce a otevřela pusu, když jí to došlo.

Tak jsem se pomalu zeptal: „Proč ti můj bratr volal?“

„Já,“ zavrtěla okamžitě hlavou a naléhavě se na mě podívala. „Nevím. Muselo to být něco kvůli práci.“ Když jsem se na ni bez odpovědi dal díval, ujistila mě: „muselo to tak být.“

Telefon v mé ruce začal znova zvonit. Oba jsme se na něj dívali, jako kdyby mu měly narůst uši a ocas. Ani jsem se nemusel dívat na obrazovku, věděl jsem, že jí volal Brandt. Zatnul jsem bradu a předal jí telefon. Tvářila se na mě, jako bych jí předával jedovatého hada.

„Je to tvůj telefon,“ řekl jsem suše.

Povzdychla si, vzala si ho a zašklebila se, když se podívala na obrazovku. „Asi chce, abych za něj vzala směnu, nebo něco takového,“ říkala, když lehla z postele a otočila se ke mně zády, aby vzala telefon.

„Haló?“

Založil jsem si ruce na hrudníku a sledoval jsem ji přecházet okolo postele jen pár kroků ode mě. Chvíli poslouchala, než odpověděla: „Jo, v pohodě. Žádný problém. Opravdu, nemusíš si dělat starosti. Vše je v pořádku.“ Podívala se na mě přes rameno, než se otočila a tiše řekla ano a ne, než vyhrkla: „Podívej, musím jít. Přísahám, vše je v pořádku. Promluvíme si později.“ A pak zavěsila.

Chvíli ji trvalo, než se otočila a přitom se šklebila.

Když viděla můj výraz, vydechla a řekla: „Nedívej se na mě takhle, prosím, nedívej se na mě takhle. Přísahám, ať si myslíš cokoli, není to tak.“

Pokrčil jsem rameny. „Co si myslím?“

Sám jsem to netušil. Jako bych měl v hrudníku díru, srdce mi tvrdě a pomalu bušilo, ale jinak… jsem si nebyl jistý. Jen jsem věděl, že mé přítelkyni volal můj bratr, můj bratr, do kterého byla zamilovaná. Můj bratr, a kvůli tomu hovoru opustila postel a otočila se ke mně zády, aby měla soukromí.

Šla ke mně, vlezla do postele, pak mně do klína a vzala mi tváře do dlaní. „Přestaň si myslet něco, co tak není,“ řekla tiše. „Znáš mě. Víš, že jsem s tebou a že chci být s tebou. A jeho znáš taky. Šíleně miluje Sarah. A já tebe. Nemusíš si dělat starosti.“

Slyšel jsem ji a dávalo to smysl, ale pořád jsem si strašně dělal starosti. „Takže volal jen kvůli práci?“ Musel jsem se zeptat… protože jsem byl hloupý, kurevsky nejistý a nemohl jsem si pomoct.

Julianna se dramaticky odmlčela, jako kdybych ji přistihl při lži, než mi odpověděla. Pak pomalu řekla: „Ne, ne tak docela. Prostě se včera něco stalo v práci a chtěl o tom mluvit, prostě…“

Něco přede mnou tajila. „Co se stalo v práci?“

Zasténala a svěsila ramena. Pak se na mě trošku zamračila, než váhavě řekla: „Shawn se ukázal.“

„Shawn?“ zvedl jsem obočí. To jsem nečekal. „Bývalý násilnický manžel Shawn?“

Julianna přikývla. „Ano. On,“ uhnula pohledem, bylo jí to nepříjemné. „No, asi o nás ví…“ pomalu se podívala na mě. „O mně a o tobě. A moc se mu to nelíbilo.“

Ale stalo se ještě něco dalšího. Poznám to podle jejího výrazu. „Co udělal?“

„Nic.“ Odpověděla ihned. Když jsem na ni zúžil oči, zvedla ruce. „Přísahám. Chytil mě za zápěstí –“

„Chytil tě za zápěstí?“ Okamžitě jsem ji chytil za paži a prohlížel jí zápěstí. „Ani tam není modřina. Brandt ho uviděl, když mě chytil a hned ho vyhodil. Celé to trvalo asi deset nebo nanejvýš patnáct sekund. Nic se nestalo.“

„Nic se nestalo?“ řekl jsem s spadla mi brada. „Ten chlap tě sleduje s dokonce ví, s kým chodíš. Nikde jsme se nevystavovali, aby to o nás někdo věděl, víš. Musí tě opravdu sledovat dost podrobně.“

Převrátila oči. „Nebo to ví od Thea, Tylina přítele. Myslím, že jsou kamarádi.“

„Je mi jedno, jak se to dozvěděl. Nemá právo se tě na to ptát a sahat na tebe. Do prdele, už jste spolu skončili a on tě nenechá být. Bude to problém.“

Když si chtěla povzdychnout, zúžil jsem na ni oči: „Bude z něj vážný problém, Julianno. Nepřehlížej, co se teď stalo. Tohle byl začátek. Bude to jen horší. Musíš to nahlásit.“

Zavrtěla se mi v klíně, nebylo jí to příjemné. „Opravdu si nemyslím, že je to až take zlé. Chce, abychom se k sobě vrátili, nechce mě zabít. A tak moc mě nekontaktuje, protože za mnou chodí, když zrovna nemá holku. Myslím si, že to časem pomine.“

Jen jsem zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. Ještě nepřestal, tak pochybuju, že se to někdy stane. Jsem s tebou a vím, jak jsi návyková.“ Frustrovaně jsem zavrčel a chytil se za vlasy.

„Díky bohu, že jsi mi zavolala. Nechci, abys byla doma sama, když tě, do prdele, šmíruje.“

„Ach můj bože, Coltone, až tak zlé to není. Přísahám.“ Ale já si pamatuju její výraz, když jsem tady zůstal přes noc poprvé, to jsem spal na gauči, a on jí klepal na dveře. Silná a nezávislá žena jako ona, která mě v tu chvíli nenáviděla, mi dovolila tady přespat. Už v tu chvíli věděla, že jeho chování bylo špatné, jako já.

„Měla jsi mi zavolat z práce,“ řekl jsem jí: „přijel bych a doprovodil tě domů.“ Když se ošila, musel jsem se zeptat: „co?“

Vydechla, než uhnula pohledem a zamumlala: „Domů mě doprovodil Brandt.“

Nedokázal jsem okamžitě vypnout nastupující žárlivost. Můj bratr tady byl pro ni, zatímco já ne.

Nesnášel jsem to.

Ale přikývl jsem jako dospělý muž, kterým jsem měl být. „No, dobře. Ale měl tě taky doprovodit ke dveřím a zkontrolovat byt.“

„Doprovodil mě ke dveřím,“ řekla: „ale nepustila jsem ho dál.“ Ustaraně se na mě dívala svýma hnědýma očima, zatímco si prohlížela moji tvář.

Znova jsem přikývl a zopakoval: „dobře.“ Měl jsem opravdu nepříjemný pocit, rozhlédl jsem se okolo a odkašlal si.

„Měli bychom se asi obléknout. Jsem si jistý, že by se policisté mračili na nahé lidi, kteří by chtěli podat hlášení.“

Otevřela pusu a zavrtěla hlavou. „Počkat. Co? Proč bychom šli na policii? Nepůjdeme na policii.“

„Ano, půjdeme.“ Vstal jsem a natahoval ruku ke kalhotám. „Podáme dočasný soudní zákaz přiblížení na tvého bývalého.“

„Co? Ne. Ne, nepodáme. Proč bychom to dělali?“

Podíval jsem se na ni, než jsem si oblékl kalhoty. „Tohle musí přestat, panenko. A přestane to dneska.“

Jen se na mě dívala. „Nemyslíš si, že je to drastické? A co bychom jim řekli? Že přišel, mračil se na mě a byl zklamaný mými posledními rozhodnutími? Kvůli tomu se mi akorát budou smát.“

„Chytil tě za paži,“ připomněl jsem jí.

Hned zavrtěla hlavou. „Ani tam nemám modřinu. Nechci jít na policii, Coltone. Vážně. Není to nutné.“

Oblékl jsem si tričko a šel ke kraji postele. Pak jsem ji vzal za ruce a čekal jsem, než se na mě podívala. „Pro mě tvoje bezpečí důležité je. Neříkej mi, že ne. Teď mi řekni, proč to opravdu nechceš udělat. Bojíš se, že ho to naštve a půjde po tobě ještě víc?“

„Ne.“ Nevěřícně se na mě podívala. „Myslím, že ho to vyděsí nadobro.“

Usmál jsem se. „Dobře. To přesně chceme. Tak jdeme.“ Ale její nejistý výraz mě zarazil. „Tohle chceme, ne?“ zeptal jsem se pomalu. „Teda, chceš, aby tě přestal obtěžovat, ne? Neříkej mi, že se ti to tajně líbí a chceš se k němu vrátit.“

Sakra. Možná jsem to všechno pochopil úplně špatně a Shaunovo sledování pro ni bylo sexuální hrou, jako když jsme se my dva škádlili.

Naštvaně se na mě zamračila. „Samozřejmě že chci, aby s tím přestal.“

„Jsi si jistá.“ zeptal jsem se pomalu.

Plácla mě do paže. „Ano. Prostě… sakra.“ Zamračila se na mě ještě víc a zamumlala: „Strašně se stydím. Nechci jít za úplně cizími lidmi a říkat jim tak strašně osobní věci, aby si pak mysleli, že dělám takovou vědu kvůli ničemu.“

Ach Ježíši. Moje holka a její myšlenky týkající se toho, co si myslí ostatní. Strašně mě to štve a zároveň ji miluju ještě víc.

Posadil jsem se vedle ní na postel a přitáhl jsem si ji k objetí. „Sleduje tě skoro dva roky, panenko. Chceš, aby přestal, nebo ne?“

„Ano,“ řekla, zatímco se mi tiskla k hrudníku. „Ale –“

„Není žádné ale. Co si myslí ostatní, je jejich problém. Policie bude dělat svou práci. Chci, abys byla šťastná a ne aby sis dělala starosti kvůli nějakému debilovi a jeho neschopnosti odejít.“

Dlouze vydechla a chvíli čekala, než se mi podívala do očí. Pak zamumlala: „Dobře.“

„Dobře?“ zopakoval jsem překvapeně s narovnal jsem se. „Opravdu? Doopravdy půjdeš se mnou?“

Sakra, bylo to jednodušší, než jsem si myslel.

Převrátila oči a trochu mě šťouchla do ruky. „Jsem tvrdohlavá, ne úplně nemožná.“

„Jsi úplně krásná,“ opravil jsem ji a rozesmál, když jsem ji lechtal na posteli a začal přehnaně líbat na krku.

Kroutila se a smála, než mi to začala oplácet. Hladila mě vzhůru po pažích, chytila mě za vlasy a začala mě líbat. Pak mi strčila jazyk do pusy.

Začal jsem ji hladit na prsou, vracel jí polibek a pak jsem si uvědomil, co jsem udělal. Podařilo se mi přestat, pak jsem se párkrát nadechl a zamumlal jsem: „Sakra, přestaň mě svádět. Jdeme na policejní stanici. Hned.“

V očích ji zajiskřilo a zakřenila se na mě. „Ty jsi mě políbil jako první.“

„No kdybys tak neseděla a nevypadala tak sexy, dokázal bych ti odolat.“ Ještě jednou jsem jí stiskl prso a olízl bradavku, než jsem slezl z postele. „A teď se obleč, nebo se už znova neovládnu.“

Zvedla na mě obočí, tvářila se pobaveně a zároveň ne. „Dal jsi mi teď právě na výběr?“

Máme dvě možnosti. Mohl bych dál pokračovat, ale vím, jak by to skončilo. Chytila se mojí rozpustilé výzvy a taky mi dala na výběr a pak bychom zase skončili u sexu.

Ta možnost se mi líbila. Hodně. Popravdě –

Počkat, ne. Její bezpečí je nejdůležitější. Nebudeme mít sex, dokud nepůjdeme na policii.

Takže jsem si vybral možnost číslo dvě, přehnaně jsem na ni zamrkal řasami a prosil jsem: „Pěkně prosím, panenko, oblečeš se?“

Odfrkla si, nesežrala mi to. Ale alespoň vylezla z postele. Můj pták si všiml, jak hezky vypadala nahá a byl by mě nasraný, že jsem si nevybrali možnost číslo jedna. Ale slíbil jsem mu, z na to dojde později, tak se uklidnil.

Trvalo mi to skoro patnáct minut. Věděl jsem, že si dělala starosti s tím, co si budou myslet o jejím udání, protože chtěla vypadat dobře a oblékla se do černé, bílé a šedé. Ale já jsem jí k tomu nic neřekl. Udělá to a to mi stačilo.

Vzal jsem ji za ruku a povzbudivě jí stiskl prsty, když řekla, že je připravená. Vyšli jsme z jejího pokoje bok po boku a šli jsme až ke dveřím. Čekal jsem, než si oblékla kabát a vzala kabelku. Pak jsem ji vzal za ruku, otevřel dveře a najednou jsem se najednou díval do tváře svého bratra.