UAC - 2. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Callum

Jako nejvíce nespolečenskému chlapovi na zemi si myslím, že se mi na tomhle večírku docela daří.

Je pravda, že to má pravděpodobně víc co dočinění s množstvím alkoholu, který jsem vypil než s čímkoli jiným. Nejsem si úplně jistý jak, nebo proč, ale nakonec jsem skončil pěkně ožralý, sedící pod mým stolem s Henrym, zatímco jsme společně pili láhev rumu, kterou jsme šlohli ze stolu s pitím.

Kdybyste se mě zeptali, jaký je náš důvod, proč sedíme pod mým stolem, nebo jak dlouho už tam jsme, neměl bych pro vás odpověď. Bez ohledu na to, bavilo mě si s ním povídat a smát se. Hihňat se věcem, u kterých si nemůžu vzpomenout, proč to vlastně dělám.

„Nikdy jsem se tě nezeptal na tvé plány na Vánoce,“ má řeč je poznamenána alkoholem.

„Žádné nemám,“ Henry pokrčí rameny, jeho hravý úsměv zakolísá a světlo v očích potemní.

„Žádné?“

Zavrtí hlavou a přihne si z láhve.

„Nemáš rodinu, kterou bys navštívil?“ Zeptám se, aniž bych si to nejdříve promyslel. Co když se jeho rodině něco stalo? Co když je to pro něj citlivé téma? Co když ho mé otázky rozruší? To je to poslední, co bych chtěl. Sakra. Po téměř dvou letech se mi konečně podařilo s ním konverzovat a já to podělám. „Omlouvám se. Nemusíš mi odpovídat. Bylo necitlivé se na to ptát. Příliš osobní. Ignoruj mě. Teď sklapnu –“

Henry zastaví mé nesouvislé, zpanikařené blábolení tím, že mi přitiskne prst na ústa.

„Omlouvám se,“ zamumlám proti jeho prstu.

Henry se zachechtá, a jakmile zůstanu pár vteřin zticha, odtáhne prst pryč.

„To je v pořádku,“ usměje se. „I když je tvé blábolení rozkošné, nechci, aby ses stresoval. Byla to naprosto přijatelná otázka a ne, nemám žádnou rodinu, kterou bych mohl navštívit, ale jsem v pohodě s tím o tom mluvit, takže se neciť špatně, že ses zeptal.“ Jeho tón je lehký, jako obvykle a to mě ujistí, že jsem ho nenaštval.

Zajímá mě, proč nemá žádnou rodinu, ale naštěstí mám stále dost zdravého rozumu, abych věděl, kdy je dobré to nechat na pokoji. Opravdu chci, aby mě měl rád. Nikdy předtím jsem neměl odvahu iniciovat s ním jakýkoli smysluplný rozhovor, ne kvůli nedostatku pokusů. Jen jsem byl huhňající idiot, který byl příliš nervózní, kdykoli jsem s ním mluvil a vždycky jsem nakonec skončil tak, že jsem zapomněl, jak se mluví.

Henry vždycky vypadal jako milý chlap, přátelský ke všem a nezapomeňme zmínit, že je neuvěřitelně pohledný. A já byl do něj zamilovaný téměř tak dlouho, jako jsem v Eimer Insurance. Věděl jsem, že je gay, protože jsem v minulosti slyšel několik rozhovorů, ve kterých to zmínil, ale nikdy jsem mu neřekl, že jsem na tom stejně. Sotva jsem s ním promluvil, bylo by směšné prostě jednoho dne strčit hlavu nad stěnu kóje a říct: „ach, jsem taky gay, jen pro případ, že bys to chtěl taky vědět.“

Nestaral by se, jestli jsem gay nebo hetero. Proč by taky měl?

Ozve se pronikavý zvuk ze zpětné vazby mikrofonu a pak spousta jásajících a smějících se lidí. Zaujatí s Henrym vylezeme z pod stolu, abychom viděli, co se děje. Na podiu je náš nadřízený Jeff, který se neohrabaně narovná na otáčející se židli – pokouší se o beatbox – neúspěšně – do mikrofonu, který je připojený k PA systému.

S Henrym vybuchneme nekontrolovaným smíchem. Je to zatraceně k popukání, pravděpodobně jedna z nejhroznějších a zároveň nejvtipnějších věcí, jaké jsem kdy viděl. Shellyiny šaškárny jsem viděl minulý rok, vánoční večírky se strmě řítí k chaosu, takže bych neměl být šokovaný.

Jakmile se uklidníme, zalezeme zpět pod stůl.

„Do prdele. Doslova nikdo zde nezvládá své opilství,“ uchechtne se Henry.

„Myslím, že nám se daří dobře,“ řeknu i když se můj svět točí kolem své osy a já začnu pochybovat o svých slovech.

„Pravda.“ Zasalutuje mi láhví rumu a pak si několikrát dlouze přihne. Nabídne mi ji a já udělám to samé. Čirá tekutina mi zahřeje hrdlo a hruď cestou dolů a přidá se k povznášejícímu pocitu, který už cítím.

„Takže,“ začne Henry. „Jaké jsou Vánoce v domě tvé rodiny?“

Povzdechnu si.

„Není tam zábava?“ Zeptá se očividně v reakci na můj povzdech.

„Je to v pohodě. Je tam zábava… většinu času,“ řeknu a on mi věnuje tázavý pohled. „Má rodina je posedlá tím, že se mi snaží najít hodného muže, se kterým se usadím. Vážně, během pěti let, kdy jsem se objevil v domě mých rodičů se buď jim, nebo mým bratrům podařilo přivést chlapa, který právě neměl plány na Vánoce.“ Zachechtám se. „Celé je to směšné. Nezáleží, kolikrát jim řeknu, aby to nedělali, každý rok, neúspěšně. Vždy sedí u našeho štědrovečerního stolu nový, vhodný, starý mládenec.“

Henry se zasměje. „Ještě se jim nepodařilo pro tebe najít Pana Pravého?“

„Ani zdaleka. Je to vždycky kurevsky trapné.“ Uchechtnu se. „Cítím se špatně kvůli chlapům, kteří se nakonec stanou objektem toho všeho. Sedět u štědrovečerního stolu s nekonečnýma historkama, jak je 'Cal úžasný'.“

„Aspoň vypráví hezké příběhy a ne ty trapné.“

„Dobrý postřeh.“ Přikývnu.

„Tak proč kujou takové pikle?“

„Opravdu netuším, můj nejlepší odhad je, že jsem ten jediný, kdo ještě nemá manžela a děti. Oba moji bratři mají manželky a děti a myslí si, že o to přicházím.“ Což je pravda. Vím, že jednoho dne si chci najít manžela a mít rodinu, ale mělo by to být moje rozhodnutí najít si muže, se kterým budu randit a ne mé rodiny. Navíc je mi teprve devětadvacet. Není to tak, že by mi docházel čas. Jen protože oba moji bratři byli ženatí před pětadvacátým rokem, neznamená, že musím spěchat, protože já nejsem.

Uvědomím si, že jsem neúmyslně Henrymu řekl, že jsem gay a on nijak nezareagoval. Jak jsem předpokládal.

„Měl bys jeden rok přivést nějakého chlapa domů, to by zastavilo všechny pokusy,“ navrhne Henry s chichotem, jako by to byl vtip, ale je to ten nejgeniálnější nápad, který jsem slyšel.

Přesně to musím udělat.

„Jsi génius.“ Řeknu vzrušeně.

„I já mám své dny.“ Ušklíbne se. „Mám nápad… vezmi mě domů na Vánoce.“

Co?

„Cože?“ Vykřiknu. Zrovna nenavrhl, že bude předstírat, že je můj přítel a pojede se mnou na svátky k rodičům… nebo jo?

„Je to perfektní. Jak víš, na Vánoce nemám plány. Můžeš teď napsat rodičům, že přivezeš svého… přítele? Partnera? Ať už mě budeš nazývat jakkoli. To je zastaví, aby pozvali zase nějakého náhodného cizince, se kterým tě chtějí seznámit.

„Vážně?“ Jsem zmatený a na devadesát procent jistý, že se začne smát a řekne, že si ze mě dělá prdel, ale on jen přikývne. V jeho výrazu nejsou známky humoru.

„Ani ses mě nezeptal, kdy tam jedu a kde moji rodiče žijí. Sakra, sotva mě znáš a jsi ochotný kvůli mně strávit Vánoce s bandou cizinců?“

„Znám tě,“ usměje se. „Vím toho dost. Líbíš se mi a jsme přátele, ne?“

„Jo, jsme přátele.“

„Skvělé, tak kdy a kam pojedeme?“

„Zítra,“ řeknu a pomyslím si, že třeba změní názor. Když to tak není, pokračuju. „Má rodina žije v Somersetu a chystám se tam jet ráno prvním vlakem a budu tam až do dvacátého sedmého.“

„Dobře, skvěle. Jaké máš telefonní číslo a adresu? Ráno se sejdeme u tebe.“

Dám mu své číslo a adresu a on si je zapíše do telefonu.

„Teď mi dej svůj telefon,“ řekne. Vytáhnu telefon z kapsy džínů, vyťukám kód, abych ho odemkl, a podám mu ho. Párkrát ťukne na displej a pak na mě kývne, abych se přiblížil.

„Úsměv,“ řekne. Podívám se na telefon a vidím, že má zapnutý přední foťák a namíří ho na nás. Usměju se a on nás vyfotí. „Napiš svým rodičům.“

Vrátí mi můj telefon a já se podívám na fotku. Vypadáme pěkně -  oba se široce usmíváme  - a naštěstí z fotky není poznat, že jsme ožralí a sedíme pod stolem. Napíšu zprávu mámě a připojím obrázek. Přečtu si text po sobě čtyřikrát, abych se ujistil, že můj opilý mozek to napsal bez chyb.

 

Callum: Ahoj mami, tohle je můj přítel Henry. Vím, že je to na poslední chvíli, ale je v pohodě, když s námi stráví Vánoce?

 

Vím, že s tím nebude mít problém, ale je slušnost se zeptat spíš než jí oznámit, že přijde, ať už se jí to líbí nebo ne.

Po odeslání fotky se s Henrym začneme znovu bavit, dokud večírek neskončí a všichni se nevydáme domů.

Na chodníku před budovou se s Henrym rozloučím. Snažím se nekolébat, zatímco čekám, až mě vyzvedne taxi.

„Dobrou noc, uvidíme se ráno,“ mrkne na mě Henry, než se otočí k odchodu.

„Jo uvidíme.“

Začnu střízlivět při cestě taxíkem domů, a čím jsem střízlivější, tím víc pochybuju, že skutečně ráno Henryho uvidím.

Pravděpodobně se ráno probudí se zabijáckou kocovinou a bude litovat, že mi slíbil, že pojede se mnou.

Nebo se vzbudí a vůbec si nebude pamatovat náš rozhovor.

Uvažuju, že napíšu mámě a řeknu jí, že jsem si dělal srandu a že je to jenom kamarád z práce, který nechtěl jít se mnou a zůstat u nich doma na svátky, ale rozhodnu se nechat to až na ráno, když se neukáže, napíšu jí, až budu ve vlaku.