UAC - 1. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Henry

„Trochu doleva,“ řekne mi Shelly, zatímco věším ozdoby na zdi kanceláře. Posunu zlatý vánoční řetěz vlevo a podívám se na ní kvůli jejímu názoru. Přikývne a já ho zajistím na místě připínáčkem. Obvykle nudné, holé, světle růžové stěny vypadají mnohem lépe, když se třpytí ozdobami.

Shelly z účetního oddělení Eimer Insurance – kde pracuju v marketingovém a obchodním oddělení – jsem se nabídl pro výzdobu hlavních kancelářských prostor na vánoční večírek. Vždycky jsem si večírky užíval a nevadilo mi pomoct.

Už roky nejsou Vánoce mým oblíbeným obdobím. Nesnáším je i vše co je s nimi spojeno. O vánočních prázdninách během prvního roku na vysoké jsem se velmi náboženské rodině přiznal, že jsem na chlapy – i když jen náhodou. Nevzali to dobře, což jsem věděl a na místě mě zavrhli. Několik dalších let jsem nesnášel své oblíbené svátky, protože téměř před devíti lety jsem se během nich cítil strašně.

Když jsem začal pracovat v Eimer Insurance a spřátelil se s několika kolegy, ve skutečnosti jsem se na Vánoce začal znovu těšit. I když ne na ten konkrétní den jako takový. K tomu jsem ještě nedospěl. Stále trávím Štědrý den, každý rok sám. Rochním se v sebelítosti a přeju si, abych měl rodinu se kterou bych mohl slavit, stejně jako všichni moji přátelé z práce.

Jistě, několik kolegů mě pozvalo, abych strávil Vánoce s jejich rodinami, ale vždycky jsem se cítil jako přítěž. Smutný, osamělý chlap, který nemá nikoho a byl pátým kolem u štědrovečerní večeře. Odmítl jsem být tak ubohý.

„Co ještě zbývá?“ Zeptám se Shelly, jakmile mi dojdou řetězy k zavěšení.

Porozhlédne se po pokoji, který je teď důkladně ozdobený červenou, zelenou a zlatou. Ze stěn kójí visí světélka, v části, kde děláme kafe, stojí stoosmdesáti centimetrový strom, stoly se prohýbají pod jídlem a pitím a je zde tolik ozdob a světla, že by vás pokoj mohl oslepit.

„Nemyslím, že je tady ještě něco, co by se dalo přidat,“ zasměje se.

„Dobře, tak potom zaběhnu domů a převleču se.“ Vezmu si batoh z mé kóje.

Mám na sobě své obvyklé oblečení do kanceláře, šedé kalhoty a bílou košili… které jsou příliš nudné na párty.

V rekordním čase se mi podaří dostat metrem domů, rychle se převléknu do vínových kalhot a zářivě zeleného vánočního svetru se sobem vyšitým na přední straně. Je to tradice Eimer Insurance, že si každý obleče hloupý vánoční svetr. Čím propracovanější, tím lepší.

Minulý rok, můj nadřízený Jeff přišel ve svetru, který konkuroval Blackpool Illuminations (pozn. každoroční festival světla v Blackpoolu). Stovky mini LED diod roztroušených mezi flitry a bambulkami… byl to kurevsky působivý svetr.

V době, kdy jsem se vrátil zpět do kanceláře, začali lidé právě přicházet. Slyším hrát hudbu linoucí se budovou, jakmile vykročím z výtahu ve třetím patře – kde sídlí Eimer Insurance. Firmu tvoří několik prosklených kanceláří, ale většina prostoru je otevřená, zaplněná kójemi.

Pár lidí postává okolo, s drinky v ruce a všichni zatím vypadají, že se baví.

Jdu ke stolu s pitím a naliju si rum s kolou. Každý rok mám v úmyslu vypít jeden či dva drinky, ale vždy se tak nějak stane, že vrávorám domů ožralý jak doga. Tento rok ani nebudu předstírat stabilitu.

Seru na to. Jsou Vánoce.

 Loni se Shelly tak opila, že tančila bosá na mém stole, zatímco zpívala Mariah Carey do sýrové tyčinky, jako by to byl mikrofon – čert ví, jak se k ní dostala.

Poté, co dostanu pití, kroužím okolo a zdravím kolegy a obdivuji svetry všech. Když se vracím k nápojovému stolu… možná počtvrté? Všimnu si Calluma, jak si nalévá pití.

Nikdy jsem tak úplně nevěděl, jak se kolem Calluma chovat. Je nádherný… i když netuším, jestli je gay, nebo hetero.

To je největší problém, který s ním mám. Vlastně o něm nic nevím. Pracuje v tom samém oddělení jako já a naše kóje jsou hned vedle sebe, ale za téměř dva roky jsme spolu nepromluvili více jak čtyři slova.

Vypadá hodně nesmělý. Neviděl jsem ho mluvit s mnoha lidmi a jen zřídka s námi chodil ven se napít do hospody přes ulici, kam chodíme někdy v pátek po práci.

Je roztomilý a zvláštně záhadný.

Sleduju ho přilévat pomerančový džus do toho, co už má ve skleničce. Má na sobě tmavě modré džíny a červenobílý, pletený svetr se vzorem.

Stojí sám, tak se rozhodnu jít za ním a promluvit si.

Koneckonců je to večírek, ten správný čas se družit.

„Hezký svetr,“ řeknu, zatímco se k němu blížím.

Podívá se dolů na zmíněné oblečení. „Och, díky. Tvůj je také pěkný.“

Pokrok. Tohle byly více než čtyři slova.

„Díky. Šťastné a veselé,“ pozvednu plastový kelímek k přípitku a on váhavě ťukne do mého.

Už nic víc neřekne, takže jsem to já, kdo vyplní ticho. Doufám, že když budu pokládat otázky, bude víc mluvit. Nevadí mi tiché, hezké typy… ale jednostranná konverzace nikdy není příjemná ani pro jednu stranu.

„Bavíš se?“

„Jo.“ Odpoví s lehkým přikývnutím a dalším plachým úsměvem, než se napije.

Chvíli pokračujeme v rozhovoru a já se začínám cítit trochu namazaný. Dětinsky mě napadne, že by se mi líbilo vidět Calluma opitého. Zda by zmizel roztomilý a plachý Callum a kdyby ano, kdo by ho nahradil.

„Takže, jaké máš plány na Vánoce?“ Zeptám se ho, zatímco do kelímku přilévám další rum a pokynu láhví k němu, jestli chce taky dolít. Přikývne, takže doliju i jemu.

„Jedu k rodičům. To je skoro všechno. Nic moc vzrušujícího.“

Mě to připadá vzrušující. Snažím se nežárlit, že má rodinu, se kterou tráví Vánoce. Ale přeci jen mnou trocha žárlivosti projede.

Není to jeho vina, nebo kohokoliv jiného, že cítím neutuchající smutek, když přijde na Vánoce. Jsem šťastný, že Callum a všichni moji kamarádi mají rodiny, se kterými můžou svátky trávit – opravdu. Ale není to pro mě lehčí, když si představím, jak odlišné by mé Vánoce byli, kdybych měl lidi, se kterými bych je trávil.

Potřebuju vytrhnout z tohoto mentálního kolotoče. Je večírek. Párty, kterou jsem si každý rok užíval – je pro mě vrcholem svátečního období – a já z toho chci vytřískat co nejvíc.

Nějakým zázrakem se mi podařilo přimět Calluma, aby pokračoval v mluvení – i když jsem obstaral osmdesát procent hovoru, přesto mluvil.

Dostali jsme se přes všechny zdvořilostní fráze a prodiskutovali obchod. Typické věci, kterým se kolegové nejsou schopni vyhnout, dokonce i když na ně není vhodný čas. Naše nejnovější účty, drby nebo novinky o klientech, jak budeme zahlceni po volnu – prostě nudné sračky.

Ukázalo se, že Callum není naprostý amatér. Není úplně na sračky, ale jsem si jistý, že od toho nemá daleko.

Nemůžu ho vinit. Mluvíme spolu už asi hodinu a půl a napočítal jsem, že vypil aspoň tři nebo čtyři rumy a pomerančové džusy. Většina lidí už by byla mimo.

Je stejně rozkošný, i když má skelné oči a neobratně zápolí se slovy při mluvení.

Když jsem k němu přišel, bál jsem se, že najde výmluvu, aby se ode mě dostal, nebo se snažil, aby naše konverzace rychle skončila. Byl jsem příjemně překvapen, když jsem nakonec strávil většinu večera v jeho společnosti. Společnosti, kterou jsem si opravdu užil.

Nejen, že je nádherný a rozkošný, ale ukázalo se, že je opravdu milý chlap.

Snadno si dokážu představit, že bychom se stali dobrými přáteli, pokud by se nevrátil zpět do své ulity poté, co by vystřízlivěl.