TCDM - 8. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Jitka

Kapitola 8 – Henrik

            Henrik opatrně položil Daru na skalní římsu, která se klenula nad velkou síní s jeho poklady. Pak se proměnil a přitáhl si ji pevně do náruče.

            Na okamžik cítil, jak se chvěje a prsty mu zarývá do kůže, jako by se stále bála, že spadne. Ale pak ho odtlačila dozadu, takže stáli proti sobě. Dara byla bledá a oči měla zarudlé, ale byla v nich zuřivost a odhodlání, které Henrik předtím u ní nikdy neviděl.

            „Tvůj strýc,“ řekla Dara. „Unesl mě a hodil mě do tvého bludiště. Musíš být opatrný, on -“

            Henrik se na ni omračeně podíval. „Ale ... proč by Alistair dělal něco takového?“

            Dařina slova nedávala smysl. Ale i tak - nebylo by možné, aby zde byla, kdyby do toho nebyl zapojen drak. Henrik si uvědomil svůj pochybovačný výraz, když se podíval dolů na Daru, ale zároveň něco na jejích slovech zaznělo jasně a děsivě pravdivě.

            „Řekl mi to,“ zalapala Dara po dechu, i když se vyděšeně rozhlédla po jeskyni. „Tohle je pravděpodobně past. Chce, abys zemřel. Řekl mi, že zabil tvé rodiče - namíchal jim do drinku drogu poté, co tě přemluvil, abys letěl tam, kam jsi neměl!“

            Henrik zavrávoral, jako by byl zasažen kulkou.

            „Můj strýc?“ zeptal se a mysl mu jela na plné obrátky. Nedávalo to žádný smysl ... Alistair tu pro něj vždy byl!

            Ale na druhou stranu ... nebyl Alistair až příliš ochotný převzít rodinný podnik, oh-tak-ochotně se vypořádat se všemi rozhodnutími a investicemi, o které se Henrik po smrti rodičů už nestaral?

            „Nevím, jaký je jeho plán - myslím, že chtěl, abych zemřela v bludišti. Takže jsem se rozhodla pokračovat. Bylo to, jako by mě tvé zlato vedlo kupředu.“ Dara se znovu podívala na střechu ledu nad nimi, jako by očekávala, že se Alistair každou chvíli vrátí. „Můžeš se proměnit zpět a odletět s námi?“

            Henrik na chvíli zaváhal. Teď se za tak krátkou dobu proměnil třikrát, nebyl si jistý, zda to zvládne. Koneckonců důvodem, proč zamkl dračí srdce, bylo to, aby se nemohl proměnit, protože se musel ujistit, že už nikdy nikomu neublíží.

            Využil všechnu svou sílu, aby se znovu proměnil, když na něj jeho dračí smysly křičely, že jeho družka je v nebezpečí. Cítil se teď na hadry, vyšťavený - i když Daru bezpečně držel v drápech, každé mávnutí křídel bolelo, jako by se pokoušel letět se smrtelnou ranou.

            Ale potřeboval dostat Daru do bezpečí. Svou družku musel ochránit bez ohledu na cokoliv.

            „Jsme blízko místa, kde je ukrytý můj poklad,“ řekl Henrik hrubě a kývl směrem k velké ledové bráně, která před nimi zakrývala další tunel. „Mezi mým pokladem je něco skrytého. Říkáme tomu srdce našeho draka - nejcennější kousek našeho pokladu. Každý drak si ho drží co nejblíže. Je s ním spojena spousta naší síly.“

            „A místo toho jsi ho uzamkl?“

            Henrik chmurně přikývl. „Abych se udržel bezmocný - nebo alespoň mnohem méně silný. Nikdy jsem si nemyslel ...“ Bez slov zavrtěl hlavou.

            Jeho strýc se mu to tehdy snažil vymluvit - nebo ne? Ačkoli si teď Henrik najednou vzpoměl jen na povrchní protesty - a pak na dlouhá léta, během nichž mu jeho strýc říkal, že se rozhodl správně.

            Henrik se hořce usmál. „Muselo se mu hodit, když věděl, že mě může kdykoli vyzvat k boji.“

            „Musíme kámen dostat zpět,“ řekla Dara naléhavě, popadla ho za ruku a táhla ho k bráně.

            Henrik ji následoval a nechal ji vést, když poslouchal smysly svého draka. Ozvalo se brnění, když věděl, že je jeho družka v nebezpečí. Neodeznělo, i když Daru našel, a to byl dostatečný důvod, aby zůstal ve střehu.

            Ale jak blízko jeho strýc byl? Protože Alistair byl rodina, Henrikův drak nikdy nevykazoval stejný pocit poplachu, jaký by pociťoval, kdyby to byl vetřelec. Země považovala Alistaira za součást tohoto místa, stejně jako Henrika. Jak se na to Henrik soustředil, stále cítil vzdálené vědomí, že Alistair je někde tady na jeho území - ale kde? Jak blízko?

            Když dorazili k bráně rampouchů, které jim zatarasily cestu, Henrik natáhl ruku a položil ji na led. Během několika vteřin se to rozplynulo, zatímco Dara v úžasu znovu zalapala po dechu. Přesto nebylo času nazbyt. Stále se drželi za ruce a utíkali tunelem.

            Před nimi teď byla jemná záře. Bylo to sotva patrné, ale draka v Henrikovi to přesto přimělo k majetnické radosti. Už to cítil: volání jeho zlata, hromady pokladu, kterou jeho drak nashromáždil. A mezi nimi spočívalo dračí srdce, velký bezchybný diamant, jediný svého druhu a v hodnotě milionů, kdyby se s ním obchodovalo na otevřeném trhu. Pro Henrika měl větší cenu, než celé jmění jeho rodiny.

            Než se mu v životě objevila Dara, byl to jeho největší poklad, klenot, který by bránil svým životem. Sám ho pečlivě vybrousil a vyleštil, trvalo to několik týdnů, aby byl dokonalý. A v těch týdnech se jeho drak spojil s drahokamem a vytvořil tak odvěké spojení, které dokáže vytvořit jen drak s jeho pokladem. Na konci byl diamant jeho součástí stejně jako jeho paže nebo srdce, jeho dračí síla se soustředila na bezchybný klenot a byla jím zesílena.

            Když byl hotový, konečně využil plný potenciál své síly: spojení jeho draka s ledem a sněhem, které umožnilo Henrikovi vytvořit tuto ledovou jeskyni, bariéry rampouchů a sněhových bouří, které chránily jeho tajemství před vetřelci. Kromě toho byl mezi draky považován za dospělého, někoho, kdo plně vstoupil do jeho schopností.

            Ne, vůbec se nedivil, že Alistair tak podporoval jeho rozhodnutí uzamknout diamant, a tedy i jeho sílu. Tímto způsobem nebyl Henrik pro svého strýce žádným nebezpečím. Ale dokud dokáže získat svůj poklad dřív, než je jeho strýc najde, bude schopený Daru chránit bez ohledu na cokoliv.

            To ale také znamenalo, že jeho strýc udělá vše, co je v jeho silách, aby jim zabránil…

            Náhlý závan chladu způsobil, že mu naskočila husina. Na okamžik se záblesk před nimi ztlumil, jako by se do tunelu vedle nich vkrádala tma.

            Alistair.

 

            Černý drak mohl ovládat temnotu stejně jako Henrik led.

            „Pospěš si,“ zalapal Henrik po dechu a tlačil Daru vpřed. „Můj poklad čeká. V hromadě je diamant - musíme se k němu dostat dřív, než to udělá můj strýc.“

            „Jak poznám -“

            „Poznáš ho, až ho uvidíš.“ Henrik se otřásl a jeho drak cítil temnotu, která se k nim rychle přibližovala. „Můj strýc přichází. Běž! Najdi ten kámen! Pokusím se ho zastavit!“

            Dara otevřela ústa, jako by chtěla protestovat, ale v tu chvíli se k nim rozběhla vlna temnoty, mrak nejhlubší temnoty, který zaplnil tunel, ze kterého přišli. Dara se zděšením uvolnila jeho ruku a rozběhla se.

            Henrik se otočil. Byli teď velmi blízko jeho pokladu. Další dvě zatáčky tunelu a Dara vyjde do jeskyně plné zlata a stříbra, šperků, drahokamů, zlatých talířů a všeho, co si jeho dračí fantazie oblíbila. Henrik poklad nenavštívil roky, od kdy zamkl svou sílu svého diamantu - ale jeho drak byl na poklad naladěn. Po všechny ty roky tu nerušeně odpočíval. Henrik by věděl, kdyby se někdo pokusil přiblížit.

            Proto to udělal? Alistair nikdy nemohl prorazit moji ochranu, tak mě přiměl, abych ho sem a kolem mých ledových bran zavedl?

 

            Ta myšlenka byla bolestivá. Jeho strýc byl celá rodina, která mu zůstala - Henrik stále nechtěl uvěřit, že ho takto zradil!

            Ale děsivá temnota, která hnala k němu, byla nezaměnitelná. Jeho strýc útočil. A jestli chtěl Henrik Daru zachránit, musí najít způsob, jak ho porazit.

            „Vím, co jsi udělal,“ zavolal Henrik do temnoty, která k němu hnala. „Tím to končí! Nedovolím ti ublížit mé družce!“

            Se syčivým zvukem se temnota odtáhla tak rychle, jak se blížila. O vteřinu později k němu kráčel strýc, oblečený v jednom ze svých elegantních obleků, vlasy uhlazené dozadu gelem, jako kdyby byl na náštěve exluzivního střešního baru kvůli obchodu, místo aby hrozil svému jedinému synovci.

            „Byla to spousta legrace,“ řekl Alistair a oči měl chladné, když zíral na Henrika, „ale myslím, že je čas to teď dokončit. Víš, kdybys nebyl tou hloupou holkou tak posedlý, mohl bys zde žít v míru ve svém depresivním zámku až do konce svého života.“

            „Zatímco bys uzmul tolik rodinného majetku, kolik bys jen mohl,“ řekl Henrik a odmítl se nechat zastrašit. „Nejsem hloupý. Ani Dara. Myslíš si, že si můžeš dělat, co chceš? Že to nebude mít žádné důsledky? Zabil jsi mé rodiče -“

            Hlas se mu zlomil, když v něm znovu povstala stará bolest jako rána, která se nikdy nezhojila a byla znovu otevřena. Ne, i kdyby ho teď jeho strýc prosil o odpuštění, nikdy by mu to nedokázal odpustit.

            „Byl jsi taky hloupý kluk,“ posmíval se Alistair. „Tak předvídatelný. Jediné, co jsem musel udělat, bylo naplnit tvoji prázdnou hlavu příběhy o tom, jak moc jsme se s tátou bavili ve všech těch nebezpečných větrných proudech, když jsme byli ve tvém věku. A další noc, když byli tvoji rodiče venku, jsi se vykradl, aby ses dostal do nebezpečí. Předvídatelné jako hodinky. Udělal jsi mi to mnohem jednodušší. Opravdu bych ti měl poděkovat.“

            Henrik zaťal čelist. „Vždycky mě zajímalo,“ řekl pomalu, „proč se neproměnili, když auto spadlo ...“

            Alistairovi se zasmál. „Jsem na to docela hrdý; jsem rád, že jsi se na to zeptal. Geniální nápad - už jsi někdy zkoušel kombinovat dračí drogy s lidskými? Byl to mírný dotek dračího jedu na jejich kůži, který jim zabránil v proměně jen s takovou dávkou extáze, aby byli trochu zmatení, a nepřemýšleli o účinku dračího jedu na jejich tělech. Nechci se moc naparovat, ale to byl opravdu jeden z mých lepších nápadů. Poté jsem se jen musel schovat do hor a jedním tahem křídel odtlačit jejich auto ze silnice. Bylo to až příliš snadné.“

            V Henrikovi se znovu vařil vztek. Tolik let si vyčítal, co se stalo. A tolik let v něm jeho strýc pečlivě pěstoval tu vinu a bolest, aby ho tu v tomto osamělém zámku udržel uvězněného.

            Už ne. Zajistí, aby Alistair už nikdy nikomu neublížil.

            Na záchranu jeho rodičů už je pozdě, ale Alistairovo zlo v této jeskyni skončí. Nedovolí svému strýci otrávit štěstí, které našel u své družky.

            Jako by četl jeho myšlenky, forma jeho strýce se začala měnit a třpytit. O chvíli později Alistair zmizel a místo něj před ním stál černý drak. Tunel byl dostatečně velký, aby v něm mohl drak stát - ale ne dost velký na to, aby roztáhl křídla nebo letěl.

            Henrik se také zhluboka nadechl. Naposledy když se musel proměnit to bylo bolestivé, aby chytil Daru a zachránil ji. Tentokrát to nebyla jen bolest - došlo k agónii. Cítil, jako by jeho tělo zasáhl blesk, každá kost a šlacha syčela mučící proměnou, jak už vyčerpal to málo, co zbylo z jeho sil.

            Když se tak často v tak krátkém časovém rozpětí proměňoval a jeho síly byly uzamčeny v dračím srdci, mohlo by ho to zabít.

            Ale stejně tak i jeho strýc. Nebylo na výběr. Teď byla jen jedna myšlenka: chránit svou družku.

            A jestli bude muset položit svůj vlastní život, aby odstranil Alistaira a udržel ji v bezpečí, pak to udělá.

            Henrik otevřel čelisti. Těsně předtím, než na něj Alistair mohl vyrazit, vypustil řev a víc než to. Jeho drak ovládal led, stejně jako jeho strýc mohl vyvolat temnotu. Nyní, když Henrik zařval, ze země vystřelily stěny ledu a tam, kde předtím žádná nebyla, rostla obrovská bariéra, která blokovala tunel mezi Henrikem a Alistairem.

            Zatímco Alistair vztekle zařval, Henrik se rychle rozběhl dozadu. Každou chvíli se zastavil a zaměřil se na sílu svého draka a jeho spojení s ledem, který ho obklopil, aby vyvolal další bariéry ledu rašící ze země. Po návratu do tunelu stále slyšel svého strýce zuřit. Tu a tam v dálce lesk ledu každou chvíli pohltily náhlé výbuchy temnoty doprovázené burácejícími a tříštěnými zvuky.

            Alistair strhával jeho bariéry.

            Henrik věděl, že ho nezastaví - ale modlil se, aby zpomalily Alistaira tak dlouho, aby se Dara dostala z tunelu. Už cítil, jak slábne. Zaryl drápy do ledu, vzdoroval nutkání v úzkém tunelu zkusit roztáhnout křídla a soustředil se na zem pod sebou.

            O vteřinu později se objevila nová ledová zeď. Tahle nevystřelila ze země, ale pomalu a rozechvěle se vzdouvala, a když to bylo hotové, Henrik těžce dýchal.

            Už mu moc síly nezbylo. Pokud Alistair prorazí také tuto bariéru ...

            V tu chvíli, když se pokusil udělat další krok zpět, se jeho nohy setkaly se vzduchem místo ledové podlahy. Na okamžik téměř zakopl, ale pak se chytil a otočil se. Před ním se šířil zářivý led jeskyně, která byla skutečným srdcem jeho domova. Vysoko nad ním se táhl ledový strop. Pod ním byla země pokryta pokladem.

            Hromada zlatých mincí byla téměř stejně vysoká jako jeho dračí tělo - a bylo toho mnohem víc než jen zlato, které i teď zpívalo sladkou píseň jeho dračí duši. Byly tam drahokamy, které jeho drak žárlivě hromadil: safíry, rubíny, smaragdy a diamanty. Byly tam drahokamy pokryté talíře, stříbrné a zlaté náramky. Meče s rubíny na rukojeti, pro které by zabíjelo každé muzeum, ptáčci z platiny a topazu a diamantová čelenka, která kdysi patřila francouzské princezně a kterou mu darovala babička.

            A tam na vrcholu té hromady jeho pokladu stála deska z ledu. Vyzařovala z ní jemná záře, takže led jiskřil, jako by v něm byla duha.

            Mé dračí srdce.

 

            Kdysi dávno uzavřel zdroj síly svého draka v té ledové desce. A teď k ní Dara s odhodláním ve tváři směřovala a probojovávala se po pohyblivé hromadě zlata a stříbra.

            Dara, pomyslel si a roztáhl křídla, aby se snesl dolů a pomohl jí - ale právě v tu chvíli z tunelu za ním znovu propukla temnota a s ní i jeho strýc.

            Zařvali a oba se svrhli vzduchem. Jeden ze strýcových drápů mu otevřel bolestivou ránu na boku, než se Henrik vzpamatoval natolik, aby roztáhl křídla a unikl. Jeho strýc ho následoval, řval a chrlil další temnotu, která hrozila, že sasáhne Henrikova křídla.

            Přestože mu svaly hořely bolestí, Henrik se přinutil roztáhnout křídla a vystřelit výš do vzduchu, čímž jen stěží unikl dalšímu závanu strýcovy jedovaté temnoty.

            Henrika pálily plíce a srdce mu bušilo. Připadalo mu, jako by se jeho dračí tělo třepilo na okrajích. Jak dlouho ještě dokáže vydržet ve vzduchu?

            Horší – nebo hůře, než ztratí kontrolu a promění se zpět na člověka?

            Pokud by se to stalo, Dara by byla bez ochrany ...

            Ta myšlenka stačila k tomu, aby skrze něj vyšla poslední vlna síly. Zkroutil se ve vzduchu, jeho silné tělo se otáčelo a plíce se mu plnily - ale jeho strýc útok předvídal.

            Černý drak se vrhl přímo na něj a Henrik s řevem bolesti klesal dolů.

            Alistairovy silné čelisti se mu uzavíraly kolem jedné z nohou. Henrik v zoufale mával křídly. Už mu nezbylo dost síly, aby unesl obě jejich váhy, ale Alistair ho odmítal pustit.

            Zasténal bolestí, jistý, že se každou chvíli bude muset něco stát - a pak se stěny jeskyně přibližovaly blíž a blíž. Jakkoli se snažil, nemohl změnit směr, protože strýcovy zuby se mu stále zakusovaly hluboko do nohy.

            Společně narazili do zdi.

            Henrikem pulzovala bolest. Drápy škrábal po ledu a hledal oporu, cokoli, co by zadrželo jeho pád. Jeho drak volal po ledu, aby ho ještě jednou podpořil - ale odpovědělo jen ticho.

            Pak Henrik spadl. Cítil se podivně lehký, jako by už vyčerpal veškerou svou moc, byl teď jen něco víc než prázdná nádoba, vypálená a zbytečná. Nezbylo mu ani dost síly, aby se pokusil mávnout křídly.

            Pocítil chvilku unaveného uspokojení, když zahlédl, jak padl i jeho strýc. Jedno z Alistairových křídel vypadalo podivně zkroucené, jako by ho jejich náraz na zeď zlomil.

            Možná ho ten pád zabil. Možná bude Dara v bezpečí, i když jsem ztratil ...

 

            Dara. Ta myšlenka mu obnovila dost síly, aby natáhl krk, i když se svalil k zemi.

            Dara stála na hromadě pokladu a bezúspěšně bušila do velké ledové desky. Kolem ní leželo několik promáčknutých zlatých talířů. Jiskřilo na ni sluneční světlo, když zvedla meč s drahokamy, aby se rozsekla led, který chránil dračí srdce.

            Dara vypadala krásně. Dokonce i teď, když se obával, že umírá, pohled na ni mu vyrazil dech a rozespíval jeho srdce.

            Jakou to nebojácnou družku měl. V jiné době a čase, kdy draci žili otevřeně mezi lidmi, by nebyla bezmocnou princeznou, kterou by bylo nutné zachránit. Ne - byla by hrdá královna. A byl by položil veškerý svůj poklad k jejím nohám spolu se svým srdcem.

            Potom Dara otočila hlavu. Na okamžik se jejich oči setkaly. Náhlé matoucí spojení, které mezi nimi prsklo od prvního okamžiku, kdy ji uviděl, se znovu objevilo.

            Dara vytřeštila oči, když ho viděla padat. Její prsty ztratily sevření meče. Henrik sledoval, jak se čepel převrátila na zem a s řinčením přistála mezi zlatými mincemi.

            Stále se na něj dívala, Dara se slepě natáhla - a tam, kde se její ruka setkala s ledem, roztál.

            Jeho drak v něm řval radostí, protože led, který vždy poslechl jeho příkaz, poznal jeho družku a ustoupil jí, jako by se už spojili.

            Henrik cítil okamžik, kdy sevřela prsty kolem dokonalého diamantu, který leštil tolik týdnů. Proudilo jím teplo, pulzující proud, který mu naplnil unavené svaly náhlým životem.

            Polovinu jeho života byl diamant uzamčen. Polovinu jeho života byl jeho drak oddělen od tohoto zdroje síly.

            Nyní najednou ta síla spěchala zpět a naplňovala ho, dokud se ní nespojil.

            Henrik se zuřivým řevem roztáhl křídla a zastavil svůj pád. Pod ním udělal jeho strýc totéž, už se vzpamatovával, i když stále ještě plně neovládal své zraněné křídlo.

            Jejich oči se setkaly - a pak Alistair otočil hlavu.

            Nezaměřoval se na Henrika. Místo toho teď čelil Daře a otevřel čelisti. Henrikova hrůza a strach o jeho družku se spojily.

            Henrik otevřel ústa. Ledově studená síla, která se skrze něj vinula a naplňovala ho silou, z něj nyní vybuchla společně s řevem, který otřásl jeskyní. Proud ledu zasáhl jeho strýce, pokrývající celé jeho tělo během vteřinky, od špičky ocasu až po kruté čelisti, a zmrazil ho na místě, právě když se chystal vychrlit na Daru mrak jeho jedovaté temnoty.

            Černý drak na okamžik nehybně visel ve vzduchu a silou Henrikova draka se změnil v led.

            Pak spadl. Byl to krátký pád, ale když dopadl na zem, se led pokrývající velké tělo zvonivým zvukem rozbil, vibroval jeskyní a ve vzduchu se rozprášily tisíce malých střepů ledu. Dara si zakryla tvář rukama a sledovala Henrika, jak se vznesl nad ní a ochraně roztáhl křídla.

            Déšť ledových střepů postupně ustal. Jeskyně se vrátila do ticha.

            Černý drak se nehýbal, ale po chvíli se zachvěl a proměnil se zpět do lidské podoby Alistaira.

            Než se jeho strýc probral, Henrik se rychle vzpamatoval. Proud ledu dopadal na zem, až se kolem jeho strýce vytvořilo vězení. Alistaira to neudrží věčně - ale jeho strýc byl oslabený a Henrik měl znovu plnou kontrolu nad svou mocí. Jeho strýc bude uvězněn alespoň na jeden nebo dva dny.

            Bude muset někoho kontaktovat, aby se o Alistaira postaral. Koneckonců jeho strýc porušil zákon a nechtěl, aby tu zůstal, dokonce ani jako vězeň.

            Ačkoli Henrik už věky s jinými měniči nemluvil, stále existovaly vzdálené vztahy, na které se mohl spolehnout. Černý drak byl příliš nebezpečný, než aby zůstal na svobodě; ostatní draci by s tím souhlasili.

            Henrikovo srdce stále bilo hrudi, síla v něm hořela tak jasně, že se na okamžik začal bát, že jeho strýc má pravdu, že v sobě vypustil strašlivé monstrum - ale pak jeho pohled znovu padl na Daru.

            Dara se na něj usmívala. Dara se nebála.

            Stále držela jeho diamant v ruce a nyní jej jemně zvedla, aby ho viděl.

            „Myslím, že tohle je tvoje,“ řekla a pak se začala smát, dokud si nemusela sednout na hromadu zlatých mincí. „Tvůj strýc mě nazval špatně. Vůbec nejsem zlatokopka - myslím, že to ze mě dělá diamantokopku!“