TCDM - 7. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Jitka

Kapitola 7 – Dara

            Nezastavili se na jablečný mošt, vaječný koňak ani na dušené maso paní Hendersonové. Jakmile se dostali do vstupní haly malého prázdného hotelu, Henrik objal Daru a ta se mu roztavila v objetí.

            Bylo to, jako by se nikdy nerozešli. Ať se předtím stalo cokoli, ať věřil Henrikův strýc - v tu chvíli Dara věděla, že to tak mělo být.

            Henrikovy rty na jejích byly horké a ruce požadující, protože ji pevně držely. Když se od sebe nakonec oddělili, byla Dara bez dechu a Henrik se na ni díval očima plnými touhy, díky níž se chvěla potřebou.

            Dokonce i teď byla pro něj mokrá, kalhotky měla nasáklé vzrušením, když si vzpomněla, jaké to bylo mít to velké a silné tělo proti sobě - v sobě.

            Bez jediného slova zasunula ruku do jeho a jemně za ni zatáhla. Teplo v jeho očích rostlo a o chvíli později vyrazili po schodech do jejího velkého pokoje ve druhém patře. Měl krásný výhled do údolí, ale žádný z nich tomu nevěnoval pozornost.

            Místo toho Dara se zatajeným dechem sledovala, jak si Henrik stáhl košili a potom džíny. Už byl tvrdý; z toho pohledu jí vyschlo v ústech. I teď viděla v jeho očích neuvěřitelnou sílu draka. Byly jak bledě modré ledovce, ale vůbec z nich nevyzařoval chlad. Místo toho je naplnil žár, díky kterému Dara zasténala a natáhla k němu ruce.

            „Chyběl jsi mi,“ zašeptala mu do vlasů, když sebevědomě zasunul ruce pod její triko a rozepnul jí podprsenku, než ji stáhl spolu s trikem.

            Bradavky ji bolely pro jeho dotek a ona v pozvání vyklenula záda, když se Henrikovy velké ruce dotknuly jejích prsou.

            „Také jsi mi chyběla,“ zašeptal Henrik proti její kůži.

            Řetízek ze zlata, který jí připevnil kolem krku, byl na její kůži cítit horký a diamantový přívěsek těžký mezi prsy. Přitiskl na něj polibek, jeden z jeho palců jemně švihl po bradavce, až zalapala po dechu. Kroutila se a ze záhybů jí stékal další pramínek vlhkosti.

            S dalším zasténáním ho chytila za ruku a přitiskla na prsty polibek, než ji stáhla dolů a přitiskla si ji na kalhoty.

            Uculil se, ale jeho ruka následovala pozvání a prozkoumala ji pod látkou džínů.

            „Jak moc jsem ti chyběl?“ zeptal se a špičkou prstu sledoval její klitoris přes promočenou látku kalhotek. Poté odtáhl na stranu a špičkou prstu vklouzl dovnitř.

            Povzdechla si nad tímto pocitem, napjala se kolem něj, zatímco jí po páteři vyrazil prskající zvuk, který vypadal jako syrová elektřina.

            „Hodně,“ vydechla a pak ho objala kolem krku, aby ho vtáhla do hladového polibku.

            Jeho prst si s ní dál hrál, klouzal dovnitř a ven škádlivými pohyby, dokud nezakňučela. Pocit byl příliš dobrý, potřeba tak silná, až to bolelo. Nehty mu zabořila do kůže, když se třásla v náručí, držela se tam na pokraji orgasmu a čekala na ten jediný dotek, který by ji dostal - a pak se odtáhl.

            „Počkej,“ řekl drsným a hladovým hlasem. Jeho oči byly ztmavlé touhou, temně modré a zářily stejně brilantně jako safíry, které visely na jejich stromku.

            Jemně ji zatlačil dozadu na postel a plazil se po ní, svaly se mu napínaly, když jí stáhl kalhoty. Zvedla boky, aby mu pomohla, zalapala po dechu a její kalhotky už byly také fuč.

            Pak se jeho ruka vrátila zpět k ní, dvěma prsty jemně škádlil její hladké a citlivé záhyby, zatímco se nad ní skláněl pro další hladový polibek.

            Jak si vůbec mohla myslet, že jde o peníze, že se k sobě nehodí, že vždy bude vypadat jako zlatokopka?

            Tady, oba nazí s dušemi obnaženými jeden k druhému, už žádná tajemství nebyla. A pravda byla taková, že na žádné z jejích obav nezáleželo.

            Nezáleželo na tom, že byl drak a ona obyčejný člověk. Nezáleželo na tom, že vlastnil zlato, šperky a zámek, a jediné co měla ona, bylo staré auto její matky.

            Chtěla jen Henrika, ať už s jeho penězi a schopnostmi, nebo bez nich. A cítila, že jeho se zmocnila stejná zoufalá potřeba.

            Jeho silné tělo se přesunulo nad ní, poté do ní vklouzl a bylo to dokonalé. Ten pocit ji rozechvěl a vykřikla. Konečně to vypadalo, jako by byla úplná, veškerá osamělost jejího starého života byla pryč. Obklopilo ji žhavé teplo a prudký pocit sounáležitosti.

            S každým silným přírazem teplo uvnitř rostlo a vnitřní stěny se utahovaly kolem velké hřídele, která ji znovu a znovu naplňovala. Bezmocně se proti němu vyklenula, budovala se v ní rozkoš, až to bylo téměř bolestivé, celé tělo se jí chvělo potřebou uvolnění - a pak ji postrčil přes okraj, zuby našel její kůži, tlumil jeho sténání rozkoše, když ji kousl.

            Přímo skrz ní projel žár. Vzepřela se proti němu a stehny mu svírala boky, když pocítila, jeho orgasmus. Potěšení se přes ní valilo ve vlnách, jak kolem něho pulzovala znovu a znovu, v extázi se mu vyklenula do náruče, zatímco celé její tělo vypadalo, že se promění v tekutý oheň.

            O chvíli později zjistila, že mu v náruči stále lapá po dechu, pohodlně stočená na té silné hrudi, zatímco on ji hladí nahoru a dolů po stehně s majetnickým obdivem.

            „Většinu života jsem si myslel, že nemůžu poslouchat svého draka,“ zamumlal jí Henrik do vlasů. „Ta jediná tragédie pochází z poslechnutí jeho divokosti. Ale můj drak nemohl snést, aby tě nechal jít a měl pravdu. Je to správné. Jsem vyděšený, že ti nakonec ublížím, ale když jsi byla pryč - bolest byla horší než osamělost těch dvaceti let.“

            Dara se unaveně zasmála. Otočila se v jeho náručí, do koutku úst mu vtiskla jemný polibek a konečky prstů táhla po tvrdých liniích prsních svalů.

            „Jsem dospělá žena, víš,“ řekla tiše. „Toto rozhodnutí za mě nemůžeš udělat ty. Pokud skončím zraněná - no, to je nebezpečí v každém vztahu, že? Ale je milé, že si o mě děláš starosti. A to je pravděpodobně dobré znamení. Jsi jediný přítel, který se kdy obával, že mi ublíží.“

            Znovu ho políbila a povzdechla si na jeho ústech, zatímco on kolem ní uzavřel paže.

            „To je prostě špatně,“ řekl vážně. „Pokud někoho miluješ -“

            „Většina z nich pravděpodobně ne,“ řekla zamyšleně. „Nebo alespoň ne opravdu. Před bouří mě nikdo nikdy nezachránil. Nebo se mnou dobrovolně strávil večer u vánočního stromku. Nebo-“

            „Nevědí, o co přišli,“ řekl Henrik a přitiskl jí ruku na tvář.

            Spokojeně si povzdechla nad tím, jak palcem sledoval něžnou cestu dolů od koutku oka k hrdlu.

            „Ačkoli jsem za to rád.“ Jeho hlas byl nyní ještě hrubší. Při těch slovech se ozvalo malé, přivlastňovací zavrčení.

            Dara se zachvěla. Bylo to zatraceně sexy a přimělo ji to, chtít se k němu přitlačit ještě blíž.

            „Draci nemají rádi soupeře,“ pokračoval. „Zvlášť ne, pokud jde o jejich nejcennější poklad.“

            Dara se na něj pobaveně usmála. „Henriku Drakesone, pro tebe nikdy nikdo nebyl soupeř. Kdo by se ti mohl vyrovnat? Jsi…“ Pokusila se vymyslet jediné slovo, kterým by shrnula zkušenost mazlení v posteli s mužem, který byl zároveň i hrůzostrašný drak, jenž se leskl jako křišťál, vlastnil zámek, chtěl ji odobit zlatem a drahokamy a zacházel s ní jako kdyby byla ona to nejcenější na světě.

            „Jsi nesrovnatelný,“ zašeptala. „Jediný svého druhu. Můj vlastní vánoční drak.“

***

            Henrik ji probudil velmi brzy ráno, když sotva začalo stoupat slunce.

            „Měl bych se vrátit domů,“ zašeptal a políbil ji. „Vrátíš se také? Nebo se můžu vrátit později a můžeme jít na oběd -“

            „Mmm.“ Natáhla se, stále příjemně unavená a spokojená, aby se schovala pod přikrývkami na další hodinu nebo dvě. „Potřebuji sprchu a odhlásit se z hotelu a pravděpodobně také poděkovat paní Hendersonové ... co kdybych přijela před obědem na zámek a znovu spolu uvaříme?“

            „To zní perfektně.“ Henrik jí políbil do vlasů. „Nechci, aby si můj strýc dělal starosti, plánoval odejít dnes ráno. Vrací se do Pekingu nebo možná do svých pařížských kanceláří ...“

            Dara si oddechla. Včera v noci ji Henrik ujistil, že ji chce, a že mu na penězích vůbec nezáleží - ale bylo těžké zapomenout na hrozné věci, které řekl jeho strýc.

            Zároveň nechtěla rozrušit Henrika, kterému zjevně na strýci záleželo a kterému zbýval jen ten jediný člen rodiny.

            Alistair miluje Henrika. Chce ho jen chránit. To je normální, když někoho milujete, že?

 

            Přesto ji přepadla obrovská úleva z vědomí, že už nebude muset znovu Alistaira vidět. Než dorazil, všechno bylo perfektní. A bez toho, aby ji o sobě přiměl pochybovat, by určitě ona a Henrik našli způsob, jak to všechno vyřešit.

            „Miluji tě,“ řekla, pak musela skrýt malé zívnutí.

            „Také tě miluji. Vrať se ke spánku.“ Henrik ji znovu políbil do vlasů a potom začal sbírat své věci z podlahy, kde včera skončily.

            Dara se usmála, cítila se naprosto v bezpečí a milovaná, že opět usnula, Henrikovo teplo ji stále obklopovalo.

            Když se znovu probudila, venku bylo světlo, slunce svítilo na zasněženou vesnici. Cítila se dokonale odpočinutá a nemohla se přestat usmívat, když se sprchovala a oblékala.

            Stále měla na sobě náhrdelník, který jí dal Henrik, a často natahovala ruku, aby přejela prsty po zlatém řetízku. Na její dotek byl teplý a podivně uklidňující. Bylo to skoro, jako by cítila, jak ji Henrik objímá a obklopuje ji svým teplem.

            Po krátkém rozhovoru s potěšenou paní Hendersonovou, která se velmi snažila protestovat proti platbě za pronajatý pokoj, se Dara znovu vydala autem na vrchol hory po úzké silnici, která označovala Sněžný zámek. V noci nastěstí nesněžilo a cesta byla v dobrém stavu. Bez ohledu na to, Dara jela pomalu a opatrně, stále se trochu bála síly bouře, které byla svědkem poprvé.

            Byla to opatrnost, která ji zachránila, když zahnula za roh a zjistila, že silnice je blokována tělem velkého černého draka.

            Dokázala včas zabrzdit.

            Srdce jí bušilo v hrudi a v žilách jí pumpoval adrenalin. Byla vyděšená. Tam, kde se v Henrikově případě cítila ohromena silou a půvabem ledového draka, se zdálo, že tento drak vyzařuje vlny hrozby.

            Nějakou dobu na něj zírala a cítila se uvězněná jeho krutým pohledem, jako myš čelící hadovi.

            Potom jedna silná noha vystřelila. Dračí drápy se zabořily do karoserie auta a s ohlušujícím zvukem trhajícího kovu drak vytrhl dveře.

            Dara zakřičela.

            O chvíli později zjistila, že je zvednutá stejnými drápy, a pak byli ve vzduchu.

            Dračí obří křídla mávala do vzduchu, když mu visela v pařátech. Byla vyděšená hrůzou. Pod sebou viděla silnici a její auto stále menší a menší.

            Kdyby ji teď drak upustil, byla by mrtvá.

            Dara se nikdy nebála výšek, ale v tuhle chvíli byl strach tak ohromující, že nemohla myslet. Nebyl prostor pro nic jiného než paniku. Všechno ostatní zmizelo, zatímco jí bušilo srdce a v uších se jí ozýval puls hlasitý jako buben.

            Pod ní bylo všechno bílé.

            Nesl ji drak pryč do své říše, aby ji snědl?

            Potom se objevilo něco jiného. Zpočátku to bylo příliš malé na rozeznání, pak to narůstalo, až Dara uviděla cestu lemovanou stěnami ledu a sněhu, složitý systém bílé proti bílé.

            Bludiště. Tohle muselo být sněžne bludiště, o kterém Henrik mluvil.

            Sněžné bludiště, které bylo uzavřeno, protože bylo pro návštěvníky příliš nebezpečné…

            Drak sestupoval a Dara stále bezmocně visela z jeho drápů. Země se stále přibližovala. Letěli kolem ledové zdi, tak blízko, že Dara cítila její chlad na tváři.

            Pak se drápy náhle uvolnily a Dara znovu zakřičela, když upadla.

            Ale pád trval jen vteřinu, než dopadla do měkkého sněhu. Lapala po dechu, srdce jí stále bilo jako o závod, přinutila své roztřesené tělo vyskočit - jen aby čelila tomu, jak se černý drak před ní otřásl a přeměnil.

            V jednu chvíli na ni zíralo krutými, tmavými očima strašlivé zvíře. V příštím okamžiku před ní klidně stál Henrikův strýc Alistair v elegantním černém proužkovaném obleku, který křičel Armaniho, nebo Gucciho jménem, nebo nějakou jinou předraženou značku, kterou Dara nikdy předtím zblízka neviděla.

            V mysli jí začalo vířit. Byl drak po celou dobu Alistair? Ale proč by ji Henrikův strýc unesl?

            Pak si uvědomila, že drží v ruce zbraň.

            Alistair se zasmál, když viděl, že si konečně všimla zbraně. „Jen preventivní opatření. Opravdu to nepotřebuji, že? Přesto nikdy nemůžeme být příliš opatrní.“

            „Nerozumím,“ řekla Dara se suchými ústy, když se podívala na zbraň.

            Alistair se zasmál. Zvuk byl chladný a bez humoru. „Samozřejmě, že ne. Proč bys měla? Hloupá holka. Nakráčíš si sem a téměř se ti podaří zvrátit plány, které jsem tak pečlivě stavěl dvacet let.“

            Kývl směrem k otvoru ve stěně ledu napravo od ní. „Zkus ten vchod. Pokud se dostaneš do nitra bludiště, kdoví ... můžeš dokonce přežít zimu.“

            Dara se třásla a panika pomalu ustupovala vzteku. „Proč to děláš? Jestli Henrik zjistí -“

            „Doufám, že ano,“ řekl Alistair a vypadal, jako by si to nesmírně užíval. „Ve skutečnosti, vzhledem k tomu, že se tomu bláznovi nakonec podařilo navléknout ti zlato, jsem si jistý, že se tu brzy objeví. Je to ten druh draka, který nemůže v nouzi odolat své dívce. Tak předvídatelné. Tak nudné. A velmi brzy bude - mrtvý.“

            Alistairův úsměv se rozšířil, když Dara zalapala po dechu. „Neboj se. Dobře se postarám o rodinné jmění. Kdyby ses neobjevila, možná bych mu dokonce dovolil žít dlouhý a osamělý život. Jakmile jsem dostal jeho rodiče z cesty -“

            „To jsi byl ty?“ Dara se narovnala. Přepadla ji oslepující, chladná nenávist, když pomyslela na Henrikovu bolest. Strávil dvacet let v přesvědčení, že smrt jeho rodičů byla jeho vina - a Alistair ho tomu nechal uvěřit. Henrik utekl ze světa a skrýval se tady sám ... ale možná to byl Alistairův plán po celou dobu. Zabít jeho rodiče. Aby Henrik uvěřil, že to byla jeho chyba. Ale jak? A proč?

            „Kapka nebo dvě z vašich hnusných lidských drog v jejich šampaňském na charitativní večírku.“ Alistair se zaculil. „Jak jsem mohl vědět, že budou brzy odvoláni, protože jejich drahocenný malý syn se ocitl uvězněn v horských proudech, když letěl tam, kam nesměl? Ach pravda,“ řekl s posměšným sklonem hlavy. „Možná jsem strávil celý večer tím, že jsem mu naplnil hlavu příběhy o tom, jak jsme se s jeho otcem proplížili, když jsme byli v jeho věku, abychom si mohli hrát ve stejných horských proudech celé hodiny. Jak jsem řekl - chlapec byl vždy předvídatelný.“

            Dara věnovala Alistairovi pohled plný nenávisti. „Ty nechutný bastarde -“

            „Ale teď.“ Alistair trochu zvedl zbraň. „Tento malý rozhovor byl sice tak zábavný, ale teď už musím vydat na cestu.“ Jsem si jistý, že Henrik dorazí dostatečně brzy. Samozřejmě, pokud tu předtím zemřeš, bude si to vyčítat až do konce svého života. Ale i s tím dokážu pracovat. Možná byste tu měli zemřít oba - jaká to bude tragédie! Postarám se, abyste oba dostali pěkný hrob. Mauzoleum, samozřejmě vkusné. Možná italský mramor. Není třeba mi děkovat.“

            Když Alistair ustoupil o krok zpět, Dara se stále vzpamatovávala z odhalení. O vteřinu později se jeho obrys zatřpytil a pak obří černý drak znovu vzlétl do vzduchu, silný úder jeho křídel ji přinutil přikrčit se ve sněhu.

            Každou sekundu očekávala, že se kolem ní uzavře obří čelist nebo ty kruté drápy, které teď a tady ukončí hru - ale nic se nestalo. Když se konečně odvážila vzhlédnout, černý drak byl vysoko ve vzduchu a pak zmizel v oblacích.

            Dara se zhluboka nadechla. Třásla se.

            Nemohla uvěřit věcem, které právě slyšela. Vzpoměla si, jak včera seděla vedle Alistaira, když jedli dezert a povídali si o plánech, které Henrikův otec udělal pro modernizaci zámku!

            Už tehdy se jí Alistair po celou dobu tajně plánoval zbavit. Proto ji nazval zlatokopkou, aby zjistil, zda ji dokáže přimět k útěku. Byla tak hloupá, že dokonce uvěřila strašným věcem, které o ní řekl!

            No, už ne. Jakmile si promluví s Henrikem -

            Ovinula kolem sebe ruce a zachvěla se, když si vzpomněla, kde je. Ztracena v bludišti, které už roky a roky nevidělo žádné návštěvníky.

            Henrik pro mě přijde. Věděl, kdy jsem byla v nebezpečí předtím; přijde znovu.

 

            Alistair to samozřejmě plánoval také. Ale teď s tím nemohla nic dělat. Její nejlepší možností bylo najít východ a zůstat naživu, nebo alespoň počkat na Henrika a poté společně vymyslet plán - ten, který by nejlépe neskončil u italských mramorových mauzoleí.

            Podezřele se podívala na otvor na který Alistair ukázal, a pak kolem něj ostře prošla. Od místa, kde ji Alistair upustil, vedly další dvě cesty. A možná mu včera uvěřila, ale nebyla tak hloupá, aby vešla přímo do jeho pasti.

            Šla po cestě nalevo. Vedlo ji to kolem dvou rohů, než se dostala do slepé uličky. Sníh se zde nahromadil vysoko a ona se zachvěla, když si vzpomněla, jak Henrik říkal, že místo bylo pro návštěvníky zrušeno a mohlo by být nebezpečné pro lidi, kteří se v něm ztratili.

            „A teď už vím proč,“ zamumlala, když se vypotácela ze závěje. Sníh jí sahal po kolena; ani dobré sněhové boty, které měla na sobě, s tím moc nepomohly.

            Vrátila se tam, kde začala, a stále ignorovala druhý otvor. Tentokrát se zdálo, že se stezka točí a otáčí se kolem sebe, až si nebyla jistá, kterým směrem kráčí. Stěny ledu po obou stranách byly příliš vysoké na to, aby vyšplhala nahoru. Chvíli se bála, že ji cesta vede hlouběji do bludiště, místo aby se vrátila k východu. Co když umrzne k smrti, než ji Henrik najde?

            Ale v tu chvíli se zdálo, že se jí zlatý náhrdelník posunul na kůži. Kov byl teplý. Připomínalo jí to jemný dotek Henrikových prstů a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.

            Nebyly tam žádné další otvory ani cesty. Neztratila se. Kdykoli chtěla, vždy se mohla otočit a vrátit se zpět.

            Rozhodně kráčela kupředu. Stále bylo velmi chladno. V bludišti nefoukalo, ale i tak jí studený vzduch kousal do odkryté kůže obličeje. Obloha byla zatažená; nesvítilo slunce, aby ji zahřálo.

            Cesta se nakonec otevřela do malého prostoru. Vděčně do něj vklopýtala - a s hrůzou zalapala po dechu, když se ocitla tváří v tvář známému otvoru.

            Byla zpátky tam, kde začala. Jak se to stalo? Neopustila cestu, na které byla a věděla, že se neotočila.

            Nebo ano?

            Na okamžik zaváhala. Ale bez přestávky šla kupředu, vyděšená z toho, co by Alistair mohl udělat, kdyby nenašla způsob, jak zastavit jeho plány.

            Ne, neotočila se. Toto místo na ni hrálo triky.

            Otřásla se, když si vzpomněla, jak ji brána rampouchů lákala a zdálo se, že ji pustila dovnitř. Ne, nebyla to její chyba. To byl dračí domov. Stávaly se tu podivné věci.

            Ale tohle byl Henrikův domov a ten by nedovolil, aby jí něco ublížilo.

            Sevřela ruce v bezmocné zuřivosti a vykročila rovnou skrz otvor, na který Alistair dříve upozornil. Pokud to byla Alistairova past, setká se s ním nebo s čímkoli, co na ní čekalo tváří v tvář ...

            Jakmile vstoupila, narazila na ni bílá zeď.

            Nic neviděla. Do očí jí foukal sníh a vítr fučel, když jí trhal šaty a vlasy.

            Na okamžik si myslela, že byla poslána zpět na začátek toho všeho - že se zase znovu ztratila u brány. Pak znovu převládl rozum.

            Pořád jsem v bludišti. Toto je jeden z triků Alistaira. Nebo snad stejný ochranný systém, jaký Henrik používal, aby udržel návštěvníky daleko ...

 

            Při pomyšlení na Henrika se zdálo, že je zlatý náhrdelník těžší, pulzující jemným teplem. Jednou rukou se snažila chránit oči před bouří, druhou svírala na hrudi, kde jí diamant spočíval na kůži.

            Postupně bouře utichla stejně náhle, jak se objevila.

            Poznalo ji něco? Cítilo toto ledové bludiště, že je Henrikova družka? To Dara nevěděla, ale ať to bylo cokoli, byla za to vděčná. Tváře ji stále štípaly od bolestivého kousání ledovým větrem, ale teď, když bouře utichla a sníh se usadil na zemi, místo kde skončila, vypadalo téměř klidné.

            Rozhlédla se a studovala chodbu, která se před ní otevřela. Stále byla uvnitř bludiště, ale něco se změnilo. Tato část vypadala ... tak nějak starší. Cesty na které předtím narazila, vypadaly jako obyčejné bludiště postavené ze sněhu a ledu, aby pobavilo návštěvníky zámku, ale tato část bludiště byla zcela nepochybně vytvořena pro jiný účel.

            Možná, že bouře do které vstoupila, byla skutečně navržena už dávno, aby držela zvědavé turisty daleko od srdce bludiště - právě tam teď byla Dara, i když nedokázala říct, jak to věděla.

            Zdi kolem ní byly mnohem vyšší. Byly postaveny z tlustých ledových desek, které jako by zářily jemně modrou - nebo byly vůbec postaveny lidskými rukama?

            Dara se zachvěla, když se otočila a podívala se na stěny, které se zvedaly vysoko kolem ní. Z nějakého důvodu nemohla setřást přesvědčení, že ty, které se zvedly přímo ze země ...

            Byla to část bludiště, která byla vyhrazena drakům? Byl Alistair stále kolem a čekal za rohem, aby ji zabil?

            Ale mohl ji zabít už dávno. Chtěl ji uvěznit v bludišti. Chtěl ji chytit do pasti a přinutit Henrika, aby k ní přišel, aby to s nima mohl skončit najednou.

            Nebudu čekat, pomyslela si a zachvěla se, když zírala na nekonečné tiché chodby před sebou. Pokud se nemůžu dostat ven, budu muset jít kupředu. A doufám, že Alistair stále věří, že jsem se v té bouři ztratila a vyzvala Henrika, aby přišel za mnou.

            Znovu sáhla po náhrdelníku. Jemně zavřela prsty kolem zlatého řetězu a zhluboka se nadechla, když se soustředila na teplo kovu.

            Mohl Henrik opravdu cítit, co si myslela? Cítila se trochu rozpačitě - ale viděla, jak podivná bouře reagovala na jeho zlato. Působila zde nějaká dračí síla, a i když tomu nerozuměla, mohla by s tím pracovat. Vždy byla hrdá na svou schopnost přeměnit chaos na pořádek - kouzelné dračí bludiště se určitě nelišilo od každodenního chaosu v kanceláři jejího šéfa a její došlé pošty?

            Ta myšlenka jí vyvolala na rtech malý úsměv. Pak se soustředila.

            Nebezpečí, pomyslela si a snažila se myslet co nejjasněji, když pevně utáhla prsty kolem zlata. Nebezpečí! Buď opatrný. Past!

            Netušila, jestli a kolik se ze zprávy dostane k Henrikovi. Ale možná to stačilo k tomu, aby byl opatrný, místo aby k ní běžel rozzuřený, jak Alistair očekával.

            Koneckonců se Alistairovy zlé plány zdály závislé na skutečnosti, že si myslel, že Henrik je předvídatelný. Henrik však jeho plány zmařil už dříve - tím, že se do ní zamiloval. Ne, Henrik nebyl tak předvídatelný, jak si Alistair myslel. A společně - společně najdou způsob, jak Alistairovi splatit všechny ty hrozné věci, které udělal.

            Dara polkla a uvolnila zlato, cítila se podivně klidná, jako by mezi ní a Henrikem skutečně existovalo spojení. Pak vykročila cestou před sebou.

            Cesta vedla vpřed a ona ji pečlivě sledovala, její boty nevydávaly žádný zvuk v čerstvě napadaném sněhu. Když došla na konec chodby, uviděla, že cesta zahýbá za roh a vede do malého otvoru. Nebyl zde žádný sníh, jako by bouře, kterou zažila, byla skutečně zadržena jen v malém vstupním prostoru.

            To dokazuje; mělo mě to odvrátit, pomyslela si a snažila se nabrat odvahu. Bludiště mě nechce zabít, pravděpodobně jen chce přimět ztracené turisty k odchodu. Je to Alistair, kdo chce, abych byla mrtvá.

            Tato myšlenka nebyla tak povzbudivá, protože věděla, že Alistair se každou minutu může znovu objevit. Přesto, pokud by to bylo srdce bludiště, a kdyby to bylo postaveno pro draky, možná by Henrik věděl, že je tady i Alistair.

            A pokud ano, budeme se mu moci vyhnout. Jestli mě Henrik najde jako první. Pokud už Alistaira nesleduje.

 

            Jsou to samé „kdyby“. Ale v sázce byl Henrikův život, nebyl čas na starosti. Neměla jinou možnost, než pokračovat vpřed v naději, že Alistair nečekal, že zvládne vše, co bylo ukryto v srdci bludiště.

            Opatrnými kroky vešla do vnitř, vypadalo to tam jako ledová místnost. Obklopovaly ji velké průsvitně modré a bílé stěny. Byla zima, ale protože jí krev zaplavil adrenalin, už chlad necítila.

            Cesta, na kterou se dostala, byla za ní. Nalevo a napravo od ní byly stěny příliš vysoké na to, aby se po nich dalo šplhat.

            A před ní byly v ledové stěně tři otvory.

            Byly neoznačené. Za nimi byla tma, jako by vedly do tunelu. I když se Dara pomalu přiblížila, nemohla v nich nic rozeznat.

            Bude si muset jeden z nich vybrat.

            Dara polkla. Nelíbilo se jí to. Co když v té tmě čekal Alistair?

            A pokud byli dračí měniči skuteční, co vlkodlaci? Alistair mohl nastražit nejrůznější strašné pasti ...

            Znovu se natáhla po náhrdelníku, jako by se chtěla uklidnit. Zlato bylo stále teplé; kov jí tentokrát jemně pulzoval na pokožce a uvolňoval jemné vlny tepla, které ji trochu uklidnily.

            Toto je Henrikovo bludiště. I když ještě neví, že jsem tady, něco co postavil, by mi neublížilo, řekla si.

            Zdálo se, že jí na pokožce sílilo teplo řetězu.

            Dara se zamračila a prošla podél otvorů ve zdi. Byla natolik blízko, že stačil jen jeden nebo dva kroky, aby se do nich dostala, ale stále nedokázala rozeznat, co je za nimi. Viděla jen temnotu.

            Zastavila se před posledními dveřmi, nejvzdálenějšími vlevo. Trochu se zachvěla. Adrenalin se zjevně vyčerpával natolik, že jí studený vzduch začal znovu bodat do odhalených rukou.

            Dara našpulila rty. Ne, nebylo to tak. Něco jiného se změnilo ...

            S úlekem si uvědomila, že náhrdelník, který stále svírala, už nevydával žádné teplo.

            Co to znamenalo? Stalo se něco Henrikovi?

            Náhle vyděšeně o krok ustoupila - a náhrdelník znovu pulzoval jemným žárem.

            Dara zírala na vchod, před kterým nyní stála. To byl otvor uprostřed. Dveřmi ledu viděla jen stejnou temnotu.

            Experimentálně se přesunula napravo, dokud nestála před prvními dveřmi.

            Zdálo se, že zlato opět ztratilo veškeré teplo.

            „Zajímavé,“ zamumlala a srdce jí bušilo rychleji, když se vrátila ke dveřím uprostřed. Zlatý řetízek jako na povel uvolnil jemný dotek tepla na její kůži.

            Je docela zřejmé, kam chceš, abych šla, pomyslela si a zhluboka se nadechla.

            Ještě jednou si připomněla, že bez ohledu na to, co si Alistair může myslet, tato země patří Henrikovi.

            Drak se o svou zemi dobře stará a na oplátku se země dobře stará o svého draka. A snad také o dračí družku!

 

            Odhodlaně udělala krok vpřed a vstoupila do tmy druhých dveří, než si to rozmyslela.

            Všechno bylo temné. Nic neviděla ani necítila. Polkla proti svému strachu. Náhrdelník jí stále pohodlně pulzoval na kůži.

            Slepě udělala další krok vpřed a modlila se, aby nevkročila přímo proti zdi nebo do čelistí čekajícího draka - a najednou byla v místnosti plné světla.

            Změna byla tak náhlá a pohled tak ohromující, že hlasitě zalapala po dechu.

            Stála na místě, které vypadalo jako jeskyně z křišťálu - jen si byla docela jistá, že stěny lesknoucí se a zářící všude kolem ní, jsou ve skutečnosti z ledu. Zdi se třpytily jako diamanty, lámaly a odrážely světlo stovkami způsobů. Když vzhlédla, uviděla, že se zdi zvedají vysoko nad ní. Připadalo jí to, jakoby stála v katedrále.

            Nahoře nemohla vidět oblohu - předpokládala, že někde nahoře musí být také střecha z ledu. A skrz tento led dopadalo sluneční světlo a osvětlovalo vše kolem ní, až musela na okamžik zavřít oči, přemožená neuvěřitelnou krásou toho všeho.

            Draci, pomyslela si a zadržela slzy úžasu. Nedělají nic polovičatě.

            Přes slzy se musela smát a zvuk se rozléhal velkým prázdným prostorem.

            Když znovu otevřela oči a přemýšlela, jestli už dosáhla všeho, co bylo v srdci bludiště, uviděla, že stojí na cestě namodralého ledu, která se leskne ve slunečním světle. A tato cesta vedla přímo k -

            „Ach ne!“ Dara zalapala po dechu, když si uvědomila, co jí brání v cestě.

            Nebyl to hladový drak ani rozzlobený vlkodlak. Tohle bylo horší.

            Před ní byla hluboká propast, příliš široká na to, aby ji přeskočila. Když se opatrně přiblížila, srdce jí znovu začalo bušit v hrudi.

            Roklina byla hluboká. Tak hluboká, že ani nemohla uvidět dno. Pokud by do této propasti spadla, byla by mrtvá a nemohl by s tím udělat nic Henrik ani jeho náhrdelník.

            Polkla, vyschlo jí v ústech, když pečlivě zkoušela led, na kterém stála. Nebylo kluzké, ale kdyby se znovu objevil vítr, vklouzla by přímo do ní ...

            Daře se náhle udělalo mdlo. Než se jí podlomila kolena, opatrně se usadila na zem. Led byl chladný i přes její džíny - ale nachlazení bylo teď z jejích nejmenších starostí.

            Možná Alistair doufal, že do toho spadnu. Pravděpodobně je to na vyřazení nedračích návštěvníků. Drak nad ní mohl přeletět. Ale neexistuje způsob, jak bych to mohla přeskočit!

 

            Dara se pomalu přiblížila tak blízko, jak se odvážila, a zůstala na rukou a kolenou. Tak blízko cítila slabý vítr: uvnitř propasti vál studený vzduch. Jakmile byla dost blízko na to, aby mohla sklopit zrak, otřásla se a zkroutil se jí žaludek.

            Ne, neexistoval způsob, jak by se přes to mohla dostat. Neměla křídla. Nedokázala se proměnit v draka nebo dokonce v obyčejného ptáka.

            To byl konec. Snažila se, jak nejlépe mohla, ale dál to nedokáže. Musí počkat na Henrika a doufat, že Alistair neplánoval, že je tu zažene do kouta -

            Náhrdelník jí znova zapulzoval na kůži, zlatý řetízek byl stejně teplý jako Henrikovy prsty, když byly naposledy spolu.

            Dara zoufale zavrtěla hlavou. Co od ní zlato chtělo? Mohla být dračí družka, ale nebyla žádný drak. Co to od ní žádalo, bylo nemožné!

            „Nedokážu to přejít!“ řekla a zachvěla se, když se podívala na propast a pokusila se vypočítat vzdálenost.

            Nemožné. Ani olympijský sportovec nedokáže skočit tak daleko!

 

            „Podívej, jsem obyčejný člověk! Nedokážu to udělat!“

            Cítila se pozoruhodně hloupě, seděla tady a mluvila se svým náhrdelníkem - ale stejně, jako by se dalo dělat něco jiného, když byla uvězněná mezi ledovými stěnami a bezednou propastí.

            Aby dokázala náhrdelníku, že není zbabělec, popadla malý kousek ledu vedle sebe a hodila ho do propasti, aby ukázala, že pád byl tak hluboký, že nemohla přežít -

            Jenže ten malý kousek ledu nespadl. Zdálo se, že se vznáší ve vzduchu, přímo před ní.

            „Co ...?“ Dara se pomalu přisunula o další centimetr dopředu. Led se stále vznášel.

            Více dračí magie? Nebo možná…

            Odvážně natáhla ruku do vzduchu. A narazila na překážku.

            Tam, přímo před ní se přes propast táhl most z ledu. Led byl dokonale průsvitný, takže vypadal, jako by mezi ní a propastí vůbec nic nebylo. Ale po pravdě řečeno cesta, na které stála vypadala, jakoby byla odříznuta.

            Most. Most z ledu.

 

            Dokázala by přes něj přejít. Pokud led unese její váhu. Jestli se na něj odváží vstoupit ...

            Náhrdelník ji příjemně hřál na pokožce. Dara s povzdechem sevřela prsty kolem malého diamantu.

            „Opravdu chceš, abych pokračovala, hm?“

            Hádání se s dračím pokladem nebylo příliš produktivní, jak už zjistila. Jedinou odpovědí náhrdelníku, bylo uvolňování jemných vln tepla na její kůži, až Dara zavřela oči a zavrtěla hlavou.

            „Musím být šílená. Tohle je šílené.“

            Ale v sázce byl Henrikův život. Henrikův i její vlastní. Alistair vše naplánoval přesně tak, aby mu jeho plán vyšel. A co byla nejvíce nepředvídatelná věc, kterou by mohla udělat?

            Přejít most z ledu a důvěřovat vedení dračího zlata. Alistair pravděpodobně ani nečekal, že se dostane tak daleko.

            Dara se zhluboka nadechla a narovnala se.

            Most byl dostatečně široký na to, že by přes něj mohlo projít několik lidí vedle sebe, a dostatečně robustní pro celé stádo slonů. Přesto to byla ta nejděsivější věc, kterou Dara kdy udělala. Po celou dobu měla stažený žaludek. Jednou rukou pevně držela kolem zlatého řetězu a oči pevně připnuté na druhém konci mostu, kde na ni opět čekala pevná zem.

            Nedívej se dolů. Ať se stane cokoli, nedívej se dolů.

 

            Když to konečně zvládla, klesla na kolena. Nohy se jí třásly. Bylo jí tak špatně, že si myslela, že bude muset zvracet.

            Ale zvládla to. Opravdu to zvládla.

            Dech se jí pomalu uklidnil. Nakonec dokázala vstát, i když se jí nohy stále třásly. Musela pokračovat. Opravdu nebyl čas ztrácet čas.

            Buď opatrný, pomyslela si znovu a pevně sevřela prsty kolem zlatého řetězu, až to bolelo. Prosím buď opatrný. A najdi mě!

            Teď před ní byla jen jedna cesta. Tady na druhém konci ústící do tunelu. Tento nebyl přinejmenším naplněn temnotou. Dara za ním viděla led.

            „Co jiného by to bylo, než víc ledu,“ zamumlala si pro sebe a promnula si ruce. Opravdu si přála, aby si sebou vzala rukavice.

            Nebo baterku ...

 

            Když vstoupila do tunelu, rychle se zachmuřilo. Pořád dokázala rozeznat odrážející se stěny ledu po obou stranách, ale čím dál vstupovala do tunelu, tím více světlo odumíralo, dokud neviděla jen matné tvary. Jak postupovala vpřed, držela jednu ruku na zdi nalevo a modlila se, aby tam už nebylo další bludiště. Bylo to dost špatné uváznout v jednom předtím, ale ztratit se v podzemním bludišti a bez světla ...!

            Najednou pod ní půda zmizela. Dara zděšeně vykřikla, ale už padala a sjížděla po strmém svahu ledu, stále rychleji a rychleji, aniž by se mohla něčeho zachytit, aby zastavila její pád.

            Všechno bylo temné.

            Zemřu tady, pomyslela si v hrůze - a pak už i led pod ní zmizel a ona padala volným pádem.

            Najednou tam bylo světlo.

            Už nepadala, ale zdálo se, že - stoupá?

            Když se podívala dolů, omotal se kolem ní obří dráp. Srdce téměř vyletělo z hrudi hrůzou.

            Alistair, pomyslela si omámeně, ale pak vzhlédla.

            Nebyl černý drak, který jí přišel zachránit. Drak, který ji momentálně nesl do bezpečí, zářil ve světle stejně jako ledové stěny a odrážel světlo zpět na ni v tisících odstínech stříbra, zlata a nejsvětlejší modré.

            Henriku!

 

            Mám tě, zašeptal jí jeho hlas v hlavě.

            Byl to nepochybně Henrikův hlas, ale za ním byla dračí síla, takže se při tom pocitu zachvěla.

            Mám tě, řekl znovu. Nepustím tě.