TCDM - 5. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Jitka

Kapitola 5 – Dara

            „Je mi to líto,“ řekl Alistair Drakeson a usmál se na Daru. „Obvykle takhle neutíká. Nevím, co ho to popadlo.“

            Dara se přinutila k úsměvu, a to navzdory obavám, které se jí vryly do srdce. Usadila se do křesla u ohně ve velkém obývacím pokoji a Henrikův strýc do křesla vedle ní. V rohu místnosti zářil vánoční strom zdobený byť skutečnými rubíny, safíry a diamanty - ale ten pohled jí už neposkytoval radost.

            Henrik byl někde venku na sněhu a ani jí neřekl, že odchází. Nikdy předtím se necítila tak neklidná.

            Ve své práci byla Dara vždy sebevědomá žena, která se ujistila, že její práce byla hotová a bezchybná. Znala svou hodnotu a byla hrdá, protože věděla, že bez ní by se kancelář rozpadla.

            Ale jakmile večer přišla domů, tato důvěra rychle upadala, protože sledovala, jak se postupně její přátelé usazují, zatímco se zdálo, že pro ni nikdo vhodný není. Někdo, kdo by zůstal s ní.

            S Henrikem se cítila dobře. Od prvního okamžiku se v tomto velkém prázdném zámku cítila jako doma.

            Možná by se měla bát duchů minulosti, zašlou slávou tohoto zámku, který už příliš mnoho let neviděl šťastné rodiny - ale to, co Dara místo toho viděla, byla výzva. Její mysl, která byla tak dobrá v hledání problémů a jejich řešení, ji svrběla pomoci. Nedokázala přestat přemýšlet o tom, jak proměnit tyto opuštěné chodby a prázdné místnosti na znovu plynně běžící podnik, stánky s popcornem, kluziště a nadšené děti, které sem každou zimu táhnou své rodiče.

            Ale možná si byla příliš jistá. Henrik ji nazýval svou družkou - ale co věděla o dracích? A co věděla o rodinách, které byly tak bohaté, že si mohly dovolit pověsit na vánoční stromek skutečné safíry a rubíny?

            Pohledem se vrátila k osvětlenému stromu. Byl krásný. Jiskřil v odstínech stříbra, zlata a modré, stejně úžasných jako měl ledový drak, který ji zachránil.

            A stejně všechno působilo mimozemsky.

            To není můj svět. Jedna z těchto ozdob má větší cenu, než jakou jsem vydělala za celý svůj dosavadní život. Nepatřím sem a on to určitě také ví.

 

            „Neboj se o něj. Henrikův strýc přerušil její myšlenky. „Bude v pořádku.“ Sníh mu neubliží.“

            Dara se kousla do rtu a přinutila se znovu usmát. „Nemám obavy. Pravděpodobně ho už unavovalo, že je tady zavřený. Předpokládám, že drak musí chtít každý den roztahovat křídla - ne že bych věděla, jaké by to bylo ...“

            „To je pravda,“ řekl Alistair s povýšeneckým úsměvem. „Lidé opravdu nerozumí. Ale o měničích už jsi věděla, že?“

            Během oběda se zmínila o své přítelkyni a doufala, že tak prolomí ledy. Teď přemýšlela, jestli tím nebyla porušena nějaká etiketa měničů ...

            „Psí měnič,“ odpověděla, když s náhlou touhou přemýšlela o své nejlepší kamarádce Mirandě. Právě teď mohla opravdu využít její rady. Bylo pro Mirandu tak děsivé, že se setkala s rodinou měničů?

            „A věděla o druzích.“

            Představovala si to, nebo Alistairův tón nabýval ještě větší povýšenost?

            „Ano,“ řekla opatrně a nebyla si úplně jistá, kam to vede.

            Kde byl Henrik? Začínalo to působit čím dál víc jako výslech ...

            „Předpokládám, že se ti to zdá celkem fantastické,“ řekl Alistair a ukázal na velkou místnost s bohatými gobelíny a lustry, lesklým vánočním stromem a sametovými závěsy. „Draci, zámek - a samozřejmě dračí bájný poklad. Docela štěstí že, ztratit se v bouři a najít v ní bohatého druha dračího měniče…“

            „Měla jsem to štěstí, že jsem z toho vyšla živá,“ řekla Dara tiše a vrhla na okno další toužebný pohled. Ale obloha byla šedá; nebylo vidět žádného blížícího se ledového draka, který by ji tentokrát zachránil.

            „Samozřejmě, samozřejmě.“ Alistairovy prsty nečinně klepaly rytmem na loketní opěrku křesla. Potom se najednou, stejně rychle jako had, se naklonil dopředu, aby se svýma hrůzostrašnýma dračíma očima podíval do jejích. Vypadaly černě, jako zrádná propast, která se před ní rýsovala a temnota, která hrozí, že ji spolkne celou…

            „Jsem si jistý, že pro tebe vypadal jako snadný cíl,“ zasyčel Alistair. „Ale nemysli si, že nevím, co děláš. Využíváš jeho osamělosti. Nemáš tušení o bolesti, kterou s sebou nese. Druhové? Jsi první člověk, kterého viděl za posledních dvacet let, kromě mě! Nepoznal by svou družku ani kdyby ho kousla! Jediné, co jsi potřebovala, bylo laskavé slovo, které si ho obtočilo kolem tvého malíčku. Jak dlouho tu jsi? Den? Dva? Cítím ho na tobě. Druhové ... nenech se vysmát.“

            Dařina mysl jela na plné obrátky. Nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Nikdo se s ní ještě nikdy neodvážil takto mluvit. Při těch krutých narážkách se jí oči naplnily slzami - ale i tak je zadržela a zuřivě zírala zpět do těch hrůzostrašných dračích očí.

            „Nic o mně nevíš,“ řekla a dusila se slzami. „Nestarám se o jeho peníze - myslíš si, že to byl nějaký podvod? Že jsem se tu schválně ztratila? Cítila bych totéž k Henrikovi, i kdyby to byl normální člověk - žádný drak, žádné jmění! Záleží mi na něm! Já -“

            „Ach,“ řekl Alistair s posmáním, „kdyby to byla pravda, nedovolila bys mu, aby tu svůj první večer vytáhl rodinné klenoty.“ Alistair pokývl na vánoční stromeček, kde ve světle ohně zlověstně zářily safíry. „Tvůj plán funguje dobře. Neviděl jsem je venku už věky. Jsme draci - zabijeme dříve, než cizince necháme dotknout se těch nejcennějších kousků našeho pokladu. Jaká podivná náhoda, že jsi ho donutila vyvést jeho nejcennější majetek právě v tu hodinu, kdy jste se setkali ...“

            Dara beze slov zavrtěla hlavou a naplnila ji hrůza. To si o ní Henrik myslel?

            Ale ne, byl tak potěšen, že si vybrala oblíbené dekorace jeho babičky ...

            „Nikdy,“ začala, a dostávala závratě ponížení nad cestou, kterou tato řeč vedla. „Ví, že miluji -“

            „Ne,“ řekl Alistair klidně. „Ne, to ne. Vím to, protože ho miluji. Je to moje rodina. Znám ho od malička. Starám se o něj, chápeš to? Nedovolím ti ublížit mu. Měl dost bolesti, a kdyby ses o něj vůbec starala, taky bys to viděla. Pokud bys ho opravdu milovala, nebyla bys tady a každou hodinu dne ho přemáhala svou přítomností, dokud už nebude moc myslet rozumně. Kdybys ho milovala, brala bys to pomalu, jako to dělá normální člověk. Zůstala bys v hotelu, chodili by jste na večeři nebo na procházku místo toho, aby ses rovnou přestěhovala do rodinného zámku. Pokud by ses starala o jeho bolest -“

            „Dost!“ Dara zalapala po dechu. Vyskočila z křesla a třásla se z krutosti těchto slov. Srdce ji v hrudi bolelo, jako by ji někdo bodl. „Tohle nemusím poslouchat!“

            „Ne, to ne.“ Alistair se opřel o opěradlo křesla a věnoval jí chladný pohled. „Ale jestli ti na něm vůbec záleží, možná budeš přemýšlet o tom, co jsem řekl.“

            Dara se neobtěžovala s odpovědí. Už si nemyslela, že by byla schopná snášet další slova. Bolest se jí svírala kolem krku, dokud necítila, že se dusí ponížením a zármutkem.

            Běžela zpět nekonečnými chodbami a věděla, že prchá, ale nedokázala strávit byť jednu minutu ve stejné místnosti s Henrikovým strýcem.

            Kde byl Henrik? Proč ji takhle opustil - tak náhle, bez jediného slova?

            Věřil Henrik také tomu, že jediné, co chce, jsou jeho peníze?

            „Kde jsi?“ zašeptala a stočila se na jeho posteli s hlavou na polštáři, který stále voněl jako on. „Proč jsi mě tu nechal s ním?“

***

             Když Dara znovu otevřela oči, venku byla ještě větší tma. Se zívnutím se protáhla - a pak ztuhla, když se najednou všechno vrátilo.

            Měla hrozný rozhovor s Henrikovým strýcem a Henrik od ní beze slova odešel. Byl stále venku ve sněhu? I když jeho drak zimu nepocítil, co když se mu něco stalo?

            „Ráno.“

            Stín po její pravici se posunul, pak Henrik vykročil vpřed do světla. „Nebo spíš večer. Už se začíná stmívat.“

            Slova, která se Dara chystala říct, se jí zasekla v krku, když se na Henrika poprvé dobře podívala.

            Vypadal hrozně.

            Byl bledý a pod očima měl stíny. Vypadal, jako by nespal týden. Jeho oči, které na slunci vždy zářily jako krystaly ledu, byly studené a prázdné.

            Způsobila mu to ona? Přemýšlel v obavách, že se příliš unáhlil, když ji prohlásil za svou družku?

            Už litoval, že ji pozval do svého života?

            Potichu si přitáhla deku kolem sebe a zachvěla se, jak si vzpomněla na pocit jeho rukou klouzajících po její kůži. Bylo to tak dokonalé. Nikdo se jí nikdy nedotkl jako on, jako by byla drahocenný poklad ...

            A teď vypadal tak vyčerpaně, že něco v ní bolelo při pomyšlení, že mu to udělala ona. Způsobila mu starosti.

            „Vrátil jsi se,“ řekla tiše. Najednou jí bylo chladno, přestože přikrývku měla stále omotanou kolem sebe.

            Místo toho potřebovala jeho dotek. Chtěla, aby ji ty silné paže pevně držely, dokud nezapomene na všechno, co se stalo.

            Ale Henrik se k ní v posteli nepřipojil. Místo toho zůstal v polostínu, kde nedokázala úplně rozeznat výraz jeho tváře.

            „Omlouvám se, jestli jsem tě vystrašil,“ řekl. „Šel jsem se proletět a zapomněl na čas. Neudělal jsem to už po dlouhá léta ... je tak snadné zapomenout na sílu mého draka.“

            Dara pomalu přikývla a stále se cítila znepokojená. Něco na něm najednou vypadalo tak vzdáleně. Dříve mu vždy dokázala přečíst všechny jeho myšlenky ve tváři. Teď už tu nebylo nic jiného než hra stínů a jeho klidný, rezervovaný hlas.

            To a prázdnota postele bez něj.

            „Přemýšlel jsem,“ pokračoval pomalu. „Viděl jsem tvé auto stále zaparkované u brány a vzpomněl si, že jsi plánovala zůstat ve Vánočním údolí. Měl jsem ti nabídnout, že tě tam odvezu, jakmile bouře skončí ... Nikdy jsem se opravdu nezeptal -“

            „Ne,“ přerušila ho Dara a její srdce se najednou cítilo prázdné a bolavé. „Ne, to nebyla tvá chyba. Neudělal jsi nic špatného.“

            Věřil tomu samému, co řekl jeho strýc? Že je podezřelé, jak se právě objevila a vnucovala se mu do života?

            Ale ona se nestarala se o jeho peníze. Záleželo jí na Henrikovi. Chtěla by ho stejně, i kdyby zůstala v hotelu ve Vánočním údolí a byl by žhavým lyžařským instruktorem místo mocného draka.

            Najednou se sama v jeho posteli cítila zoufale, a to navzdory skutečnosti, že jeho vůně přilnula k její kůži a on byl tak blízko, že kdyby se natáhla, mohla by se ho dotknout.

            Ale nebylo to tak, jak celý tento zmatek začal? Natahovat se po něm místo toho, aby věci bral pomalu?

            „Pokud chceš, můžu tě odvézt dolů do města,“ nabídl nakonec a mluvil pomalu, jako by ho to bolelo.

            Dara těžce polkla, pak se přinutila narovnat se a usmála se na něj. Nebyla to první bolest, kterou prožila. A byla už sakra žena, ne zamilovaná teenagerka. Mohla to zvládnout jako dospělá osoba. Což znamenalo pokusit se to napravit tím, že udělá správnou věc, místo aby plakala do Henrikova polštáře.

            „Není třeba, můžu odjet sama. Cestu k bráně jsem našla v pohodě, pamatuješ?“

            Vypadal že se mu po její odpovědi ulevilo? Vidět ho tak bolelo, i když věděla, že dělá správnou věc.

            „Pravděpodobně je nejlepší věci neuspěchat,“ řekl a stále tam stál jen kousek od postele. „Vánoční údolí se ti bude líbit. Měla bys to tam trochu prozkoumat.“

            Dara přikývla, i když měla pocit, že jí láme srdce. Jak je možné, že myšlenka na jeho odchod byla mnohem horší, než když se její nejlepší kamarádka odstěhovala, i když Henrika znala jen dva dny?

            Ale možná to byl o to větší důvod, zkusit věci brát pomaleji. Nebylo divu, že na ni měl jeho strýc tak špatný názor.

            „Mohli bychom spolu poobědvat,“ řekla a sevřela prsty kolem deky, aby zakryla jejich chvění. Kdyby ji teď odmítl ...

            „Rád bych,“ řekl a trochu se posunul, jako by si nebyl úplně jistý, co teď říct nebo udělat. Potom po chvíli něco vytáhl z kapsy.

            Instinktivně to Dara uchopila, když jí to podával. Bylo to těžké - nějaký druh řetězu ...

            „Ach,“ vydechla a oči se jí rozšířily, když na něj dopadlo slábnoucí světlo večerního slunce. Řetěz se na okamžik zachvěl. Byl to náhrdelník ze zlata. Skutečné zlato - ne levné šperky, které si pro sebe kupovala. Bylo to těžké a po zkušenostech se zdobením stromku spolu s Henrikem ani na okamžik nepochybovala, že je to pravé.

            Zlato jí v ruce připadalo podivně teplé. Visel z něj malý drahokam, odrážející světlo ve stovkách aspektů šumivého stříbra, zlata, růžové nebo modré podle toho, jak jej posunula.

            Ústa jí vyschla. Byl to skutečný diamant? Přívěsek byl malý, ale úžasně krásný - dostatečně vkusný, aby se dal nosit v kombinaci s jejími jednoduchými černými vlněnými šaty, stejně jako svatebními šaty ...

            Ta myšlenka ji zasáhla jako studená sprcha. Nebylo to přesně to, čeho se Henrikův strýc obával? Tady byla, přijímala dary v hodnotě vyšší, než vydělala za rok, a myslela na svatbu! A to poté, co se právě rozhodla chovat jako dospělá a pokuší se to napravit!

            To nemohla přijmout. Bylo to příliš mnoho, příliš mnoho.

            „Chci, abys ho měla,“ začal Henrik trochu chraplavým hlasem.

            Dara ho to nemohla nechat doříct. Znovu se viděla tak, jak ji viděl jeho strýc - zlatokopka, nově příchozí, dychtivá dostat do rukou rodinný poklad.

            „Děkuji,“ řekla odhodlaně, „ale to nemohu přijmout. Je krásný, Henriku - ale je to příliš.“

            Nechala řetěz sklouznout z ruky zpět do jeho. Klouzání zlata na pokožce bylo téměř jako pohlazení, kov zahříval její kůží, ale přinutila se potlačit touhu, která v ní stoupala.

            Henrik neodpověděl a nemohla snést pohled na jeho tvář. Už tak to bylo dost těžké, i když věděla, že je to pro oba nejlepší.

            Spěšně vstala a popadla šaty. Přitlačila si je na hruď a utekla do koupelny, ulevilo se jí, když mohla za sebou zavřít dveře, než by Henrik uviděl slzy, které hrozily, že jí stečou po tvářích.

***

            Dara vypnula rádio, když se vracela po klikaté horské silnici do Vánočního údolí. Tentokrát ji krása zasněžené malebné vesnice nezajímala. Místo toho se zastavila na prvním místě, které inzerovalo volné pokoje.

            To bylo vše o čem snila, když se rozhodla, že potřebuje dovolenou. V přízemí byl útulný salonek s měkkými křesly a ohněm v krbu. Majiteli byl starý manželský pár, který ji pozval, aby se k nim večer připojila s několika dalšími hosty na karetní hry a vaječný koňak. Její pokoj měl krásný výhled na radnici a osvětlený vánoční stromek před ní. Dokonce i teď slyšela smích dětí, které se venku koulovaly.

            Ale místo radosti cítila jen únavu a smutek tak obrovský, že v ní pohltil všechny naděje a sny.

            Vklouzla na postel a uvažovala o dalším spánku. Ne, že by to spánek zlepšil - ale přinejmenším kdyby spala, nemusela by na něj myslet a jaké to bylo spát vedle něj, jeho dech horký na kůži a jeho silné paže ochranně obalené kolem ní.

            Ale slíbila, že přijde na večeři dolů. Ostatní hosté toho večera šli ven, ale když Dara zamumlala něco o tom, že je unavená a potřebuje si jít brzo lehnout, majitelka malého hotelu paní Hendersonová na ní naléhala, aby si alespoň vzala trochu guláše, který uvařila k obědu.

            „Toto je Vánoční údolí, má drahá,“ řekla paní Hendersonová vesele. „Nikdo tu nejde spát hladový, pokud do toho mám co mluvit!“

            S povzdechem se Dara odtáhla do sprchy. Jakmile se konečně dostala dolů, byla hala opuštěná. Ostatní hosté už odešli na večeři a Daře se ulevilo.

            V kuchyni pro ni paní Hendersonová připravila talíř a naložila do něj dušené maso, jakmile Dara vstoupila do místnosti. Kousky jasně oranžové ořešákové tykve plavaly v bohatém vývaru spolu s mrkví, bramborami a velkým množstvím italské klobásy.

            Vůně byla božská a jakmile si dala Dara sousto, uvědomila si, jak moc je hladová. Od toho katastrofálního oběda nejedla. Teď vděčně jedla z talíře, zatímco paní Hendersonová procházela svou velkou kuchyní a pobrukovala koledy které hráli v rádiu.

            „Jsi si jistá, že nechceš jít ven, drahá?“ zeptala se poté, co uklidila stůl. „Dětský sbor dnes zpívá na radnici a poté proběhne charitativní aukce. Teď ti to bude znít divně, ale máme tu své tradice. Víš, děti vyrábějí malé draky - většinou ze dřeva nebo je malují na papír, všechny druhy krásných drobností, které visí na stroměčcích. Místní legenda říká, že pro příští rok je štěstí mít draka na stromě.“

            Dara se bezútěšně usmála. Samozřejmě že vesnice má nějaký druh dračích zvyků. Nebylo to přesně to, co jí řekl Henrik? Že jeho rodina dračích měničů dávala na tuto vesnici pozor po celou dobu, co tu bydleli?

            Paní Hendersonová na ni ustaraně pohlédla, když neodpověděla. „Nemáš ráda draky? Předpokládám, že je to zvláštní zvyk, ale měla bys vidět ty malé miláčky, kteří předvádějí své výtvory pro aukci!“

            „Ne, tak to není.“ Dara polkla a pak se zhluboka nadechla. „Já ... možná jsem už viděla dost draků pro tuto dovolenou, to je vše.“

            Paní Hendersonová pomalu přikývla a vypadala zamyšleně. „To jsem si myslela. Víš, když můj Walter jel na zámek, aby doručil krabice se zásobami na tento týden, viděl opuštěné auto stojící u brány. Dělal si docela starosti. Ten zámek neměl žádné návštěvníky více než deset let. A pak, o dva dny později k nám domů přijede stejné auto…“

            Dara na chvíli pohlédla dolů, aby shromáždila myšlenky. Když znovu vzhlédla, už se neusmívala. „To znamená, že víš o Henrikovi.“

            „Mladý pan Drakeson?“ Paní Hendersonová na ni pronikavě pohlédla. „Takže je to pravda. Byla jsi na zámku. A - promiň má drahá, ale nevypadáš jako drak. Žiji zde celý život, poznám je, když je vidím.“

            Dara se proti své vůli usmála. „Předpokládám, že by to všechno bylo snazší, kdybych byla,“ připustila. „Ale ne, nejsem. Byla jsem jen na zámku. Ztratila jsem se v bouři – zemřela bych, ale Henrik mě našel. Zachránil mě. Vzal mě na svůj zámek a bylo to…“

            Láska na první pohled? To si myslela. A byla to pravda. Nikdy předtím s nikým jiným necítila takové okamžité spojení.

            Ale platilo to pro něj? Pokud dvacet let nemluvil s nikým jiným než se svým strýcem, měl Alistair pravdu. Henrika možná zmátly jeho city. Koneckonců, co o něm věděla? Měl v sobě tolik viny a bolesti a ona stále nevěděla proč.

            Najednou vzhlédla a uvědomila si, co to paní Hendersonová řekla.

            Žije zde celý svůj život ... to znamená, že by mohla vědět, co se stalo, že se skryl ve svém zámku!

 

            „To je úžasná zpráva,“ řekla tiše paní Hendersonová a v očích jí zablesklo. Pomalu se posadila. „Doufali jsme ... ale už uplynulo tolik let a báli jsme se, že by mohl zůstat sám v té prázdné staré budově své ...“

            „Co se stalo?“ Zeptala se Dara. „Prosím. Pokud víš ... mám obavy, že jsem udělala velkou chybu. Miluju ho. A myslím, že on mě také miluje. Ale o dracích ani o jeho rodině nic nevím a všechno šlo tak rychle…“

            Paní Hendersonová se zasmála. „Pokud tě miluje, jsem překvapená, že tu vůbec sedíš! Nikdo nevkročí mezi draka a jeho poklad. Jsou to strašně majetnická stvoření. Proto pořádáme tyto charitativní aukce. Může věnovat velké dary na pomoc městu a jeho drak je spokojený, protože na oplátku získává dětské drobnosti.“

            „Opravdu posledních dvacet let neopustil zámek ani s nikým nemluvil?“ Zeptala se Dara.

            „Ne ode dne, kdy zemřeli jeho rodiče.“ Paní Hendersonová se smutně usmála. „Byla to tragická nehoda. Nebyla to jeho chyba. Na silnici byl led a jeho rodiče jeli do hor. Odletěl do hor - což je hrozný nápad, protože se tam objeví náhlé stoupání proudu, nebo tak mi to aspoň řekl můj manžel. Henrik byl každopádně mladý a zasekl se na malé římse u boku útesu, vítr byl příliš silný na to, aby ho mohl mladý drak zvládnout. Jeho rodiče tedy odjeli hned. Byla to noc naší charitativní aukce - upřímně řečeno, nevím, proč neletěli, ale ani jeden z nich ten večer nevypadal moc dobře. Nebyli pod vlivem, všechny policejní zprávy to rozhodly rovnou. Byla to prostě nehoda. Takhle to tady v zimě je. Bylo velmi chladno, bouřka a nízká viditelnost, takže mohli odbočku vidět příliš pozdě. Silnice byla jedna ledová vrstva. Vůz prorazil zábradlí a spadl.“

            „Ach bože,“ vydechla Dara a naplnila ji hrůza, když si pomalu začala uvědomovat velikost bolesti, kterou v sobě Henrik celé ty roky nosil. „A myslí si, že to byla jeho chyba?“

            Není divu, že se ho jeho strýc po tom pokusil ochránit před dalším zármutkem ...

 

            Paní Hendersonová přikývla a zvedla ruku, aby si otřela oči. „Naposledy jsme ho viděli na pohřbu,“ řekla tiše. „Chudák chlapec. Nebyla to jeho chyba. Byla to strašná nehoda. Mladí draci prostě létají, stejně jako děti chodí a běhají. Nikdo ho za to neobviňoval. Když byli mladí, jeho rodiče závodili a dostali se do problémů ve stejných proudech. Byla to tragédie - ale vím, že jeho rodiče by ho nikdy neobviňovali. Nikdo ne.“

            „Ale stále se obviňuje,“ řekla Dara a polkla, když si pamatovala bolest v jeho hlase. Dvacet let samoty. Trestal se celé ty roky.

            Paní Hendersonová natáhla ruku a jemně stiskla její. „Možná se konečně začíná léčit. Je to úžasné znamení; oh, obávala jsem se, že se to za mého života nestane! Jen počkej, každý den tě obdaruje šperky a pak -“

            „Už to udělal,“ řekla Dara a usmála se na paní Hendersonovou. „Odmítla jsem to. Znala jsem ho jen dva dny; Vím, že vypadám jako zlatokopka a nechtěla jsem, aby si myslel - „

            „Odmítla jsi dračí dárek?“ Paní Hendersonová si sevřela rukou hruď a Dara vypadala šokovaně. „Ach, moje drahá ... neřekl ti o dracích a jejich pokladu?“

            „Opravdu milují jejich zlato?“ Zeptala se Dara opatrně.

            Paní Hendersonová s hlubokým povzdechem zavrtěla hlavou. „Ach, to je pěkná šlamastika. Nikdy neodmítej dračí dárek. Jsou o svém pokladu velmi konkrétní. Budou ho bránit svým životem proti zlodějům. Ale zároveň, pokud se z něj něco rozhodnou darovat, je to nejvyšší představitelná čest nebo známka nejhlubší lásky. A odmítnutí tohoto daru -“

            „By byla hrozná urážka,“ řekla Dara pomalu a její hrůza rostla. „Nebo možná ... odmítnutí té lásky? Ach, co jsem udělala?“

            „Přesně tak, drahoušku.“ Paní Hendersonová ji poplácala po ruce, i když stále vypadala ustaraně. „Ale nemůže přeci očekávat, že to všechno víš! Měl ti to říct. Za normálních okolností by si tě jeho otec vzal stranou, aby ti to vysvětlil, nebo jeho matka - taková laskavá a krásná žena. To je proto, že žije v té prázdné budově úplně sám, aniž by se o něj starala rodina. Chlapec zapomíná na své způsoby.“

            „Budu si s ním muset promluvit,“ řekla odhodlaně Dara. Myšlenka na setkání s jeho strýcem ji stále naplňovala hrůzou - ale myšlenka, že by mohla Henrikovi náhodou ublížit, byla ještě horší.

            Nezajímají mě jeho peníze ani jeho zámek, ani nic z těchto dračích věcí, kterým úplně nerozumím. Ale potřebuji, aby věděl, že ho miluji a že ho chci víc než cokoli jiného, šperky, nebo ne!

 

            „Venku je příliš tma, než abys jela zpět na zámek,“ řekla paní Hendersonová a kývla směrem k oknu.

            Dara viděla, že opět začalo sněžit. V dálce teď slyšela slabý zvuk dětského sboru začínajícího Rudolfem s červeným nosem.

            Daře se na rtech objevil nepatrný úsměv.

            „Vím, ale ... myslím, že bych dneska mohla jít ven,“ řekla pomalu a její úsměv se rozšířil. „Draci přináší štěstí, říkáš? Možná si koupím jednoho z těch draků pro štěstí a hned ráno odjedu zpět na zámek.“

            „Přinést jim dárek do jejich pokladu, je cesta do dračího srdce,“ řekla paní Hendersonová na potvrzení. „Ne, že bych si myslela, že to budeš potřebovat. Ale už dvacet let neměl na stromě jednoho z našich vesnických draků. Myslím, že ocení toto gesto víc, než si myslíš ...“