TCDM - 2. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Jitka

Kapitola 2 – Henrik

            Henrik Drakeson uslyšel volání právě, když byl uprostřed jedné ze svých osamělých procházek. Přemýšlel, jak by to mohlo být vůbec možné, protože nikdo nemohl vstoupit na jeho území. Pokud to tedy nebyli další dračí měniči, a to by samozřejmě jejich přítomnost už dávno vycítil.

            Ale někdo byl na jeho pozemcích ve velkém nebezpečí. Cítil to ve všech vláknech své bytosti. Smysly jeho draka byly spojeny s jeho zemí i pokladem a táhly ho silou, kterou nikdy předtím nezažil.

            Pospěš si, zašeptali. Pospěš si, než bude pozdě!

            Bylo nemožné ignorovat toto volání, i když se dlouho neproměnil a věděl, že by ho to vážně oslabilo. O několik vteřin později však mohutné tělo jeho draka stoupalo vzduchem, hnáno kupředu podivnou naléhavostí, kterou nikdy předtím necítil.

            Posledních dvacet let věřil, že z jeho srdce v hrudi zbyla jen kostka ledu, něco chladného a zmrzlého, což ho věčně zatracovalo, aby zůstal sám.

            Stejné srdce mu teď bušilo v hrudi, naplňovalo ho hrůzou a zároveň i potěšením, které nemohl pochopit.

            Samozřejmě to všechno dávalo smysl, jakmile ji uviděl.

            Ztratila se ve sněhu - prošla ochrannými opatřeními, která zajišťovala, že jeho osamělý domov zůstal nerušený. Sníh a led byly navrženy tak, aby nedocházelo k nežádoucím návštěvníkům - a posledních dvacet let byl kdokoli nežádoucím návštěvníkem, s výjimkou jeho strýce.

            Ale tento ochranný systém nebyl nikdy navržen tak, aby ublížil nevinnému. Vetřelci měli být odvráceni u brány, jakmile udělali první krok na jeho pozemek.

            Jak se dostala tak daleko do jeho země? Mělo to být nemožné.

            Moje družka, zašeptalo jeho srdce.

            Při té myšlence se Henrikovi při letu třásla křídla. Může to být pravda? Byla ta vetřelkyně opravdu ... jeho družka?

            Henrik roztáhl křídla, aby zpomalil přistání. Jakmile jeho nohy narazily na led, proměnil se zpět do lidské podoby. Při proměnách mu oblečení zůstávalo, a teď byl za to rád. Byla mrazivá zima, i když jeho přílet uklidnil sněhovou bouři, která měla chránit jeho samotu.

            Ta žena byla jeho družka. A ten pocit byl úplně nový, ale jeho tělem se šířil jako požár. Bylo to vzrušující. Nikdy se neodvážil doufat v družku ... Rozhodl se osud, že mu bylo konečně odpuštěno? Stačilo dvacet let trýznivé samoty, aby byly smazány jeho minulé hříchy?

            Ale teď nebyl čas na přemýšlení. Jeho družka v bouři téměř umrzla. Vzal ji do náruče. Od té doby co ztratila vědomí a on ucítil v srdci staré panické sevření.

            Ublížil jsem všem, které miluji ...

 

            Odstrčil strach a znovu se proměnil. Opatrně ji držel v předních pařátech, zvedl se do vzduchu a letěl kupředu směrem k zámku, který byl po generace domovem jeho rodiny dračích měničů.

***

            O několik hodin později seděl Henrik po boku své družky a sledoval, jak spí. Ležala v teplých přikrývkách na jeho posteli. Také zapálil krb, i když jeho zámek byl už dávno vybaven moderním vytápěním.

            Tváře jí zčervenaly teplem a jakmile ji přinesl dovnitř, téměř okamžitě se uvolnila. Jeho dračí instinkty mu říkaly, že už není v nebezpečí a že to byl prostě spánek z úplného vyčerpání. Přesto se od ní nedokázal pohnout. Vzal ji rovnou do své ložnice, i když na zámku bylo mnoho neobsazených pokojů. Ale bylo to správné rozhodnutí. A zdálo se, že to pomohlo.

            Už se začala vrtět. Henrik z ní nedokázal odtrhnout oči.

            Její tvář měla tvar srdce, tváře růžové. Rozkošné ďolíčky, které ukazovaly, že se často a hodně směje. Jemné rýhy na čele prozrazovaly starosti. Vlasy - spleť hnědých kadeří, které jí padaly až k bradě. Měkké, velkorysé křivky rozpálily srdce jeho draka, její končetiny byly jemně zaoblené a dokonalé - dokonalejší než jakýkoli diamant z jeho pokladu.

            Byla to jeho družka a Henrik, který se dvacet let skrýval před světem, stěží mohl uvěřit, jaké má štěstí.

            Sledoval, jak se jeho družka protáhla. Potom se sladkým úsměvem otevřela oči. Byly hnědé jako její vlasy a orámovány jemnými černými řasami.

            Nyní na něj zamrkala. Než mohla začít panikařit, chytil jí Henrik za ruku.

            „Jsi v bezpečí,“ řekl. „Jsem Henrik Drakeson, majitel Sněžného zámku.“ Našel jsem tě právě včas.“

            Její úsměv se trochu rozšířil. „Dara Jenkins, ráda tě poznávám,“ zamumlala. Pak se pomalu zamračila, jako by ji dohnaly vzpomínky.

            „Sněžný zámek ... bylo to tedy všechno skutečné? Zámek ... bouře ...“ Najednou zalapala po dechu a oči se jí rozšířily. „Drak! Ty jsi ... ty jsi drak?“

            Na chvíli byl Henrik zaskočený. Tohle nečekal.

            Ona zcela určitě nebyla měnič - to by dokázal vycítit. Pro obyčejné lidi byl ve své dračí podobě buď neviditelný nebo okamžitě zapomněli, co viděli. Byl to starý obranný mechanismus, který sloužil jako ochrana před tím, aby nemohlo být drakům ublíženo.

            Ale ... Dara ho viděla. A pamatovala si ho.

            Na jeden úder srdce se jejich oči setkaly. Henrik se cítil ztracen, jako by se propadal své družce přímo do očí. Takové to je, když se setká se svou druhou polovinou? Někým, kdo ho prostě poznal?

            „Jsi ... měnič?“ Dara se snažila posadit. „To je v pořádku - moje nejlepší kamarádka je vdaná za měniče. Ale on je - víš. Pes. Zlatý retriever. Rád se válel po podlaze a hrál si s dětmi. Neřekl mi, že existují draci!“

            Henrik se tiše zasmál. Zaskočila ho - ale věděl, že to byla úleva. Nebyl si úplně jistý, jak očekával, že tato konverzace proběhne, ale rozhodně si ji nepředstavoval takhle.

            „Je to trochu tajemství,“ řekl. „I mezi měniči. Nemůžu uvěřit, že ti někdo řekl, že měniči vůbec existují, všichni jsme velmi opatrní! „

            Daře zaškubaly rty. „Beru to tak, že jsi nikdy nepotkal zlatého retrívra. Jsou to milí a dobromyslní psi. Bez zaváhání bych jim svěřila i své děti. Ale nikdy bych jim nesvěřila tajemství.“

            Henrik se znovu zasmál. „To si budu pamatovat. Díky za radu!“

            „Nemáš zač.“ Dara se na něj pobaveně usmála, potom odsunula pokrývky - nebo se o to alespoň pokusila.

            Henrik se spěšně natáhl, aby ji uklidnil. „Ne tak rychle! V té bouři jsi téměř umrzla. Prosím, zůstaň chvíli v posteli. Pojďme na to pomalu. Přinesu ti horkou čokoládu, jak to zní? „

            „Nebo ... kávu?“ Řekla prosebně Dara.

            Henrik sklonil hlavu, snažil se skrýt úsměv a ne zcela se mu to podařilo. „Cokoli si přeješ.“

            Když se vrátil s kouřícím hrnkem, Dara stále ležela v posteli, jen se opřela o polštáře. Teď vypadala, že je úplně vzhůru a už nebyla tak vyčerpaná.

            „Perníkové latte,“ řekl Henrik hrdě, když jí předával nápoj.

            „Velmi vánoční!“ Dara se na něj zazubila a tváře jí začervenaly, když se jejich ruce o sebe na okamžik otřely.

            Pokud věděla o měničích - věděla také o druzích?

            Možná to není zrovna první věc, kterou bych na ni měl vytáhnout. Pravděpodobně by nebylo dobré, takhle zaskočit někoho, kdo ještě nemůže ani stát.

 

            Pojďme nejprve ukázat své družce naši zemi, drak v něm šeptal se vší svou majetnickou pýchou.

            „Díky,“ řekl Henrik trochu opožděně. „Tyhle věci jsou teď v módě, nebo tak mi to bylo řečeno. Lidé v údolí naložili všechny potřebné věci do mých dodávek. Mám perník a dýňový kořenící sirup. A iPhone. A CD někoho, kdo se jmenuje, hm ... Taylor Swift? Myslím, že je to jejich způsob, jak se mě snaží přimět, abych zůstal ve spojení se světem.“

            Dara usrkávala kávu, když si ho prohlížela. „Asi se nemůžeš dostat ven? Je to proto, že sníh znemožňuje řízení? Ne, samozřejmě, že ne - jsi drak, můžeš létat,“ opravila se.

            „Ta bouře je moje práce. Promiň.“ Henrik se zašklebil. „Je navržena tak, aby udržela vetřelce od zámku dál. My draci máme určité propojení se zemí, o které si myslíme, že je naše. Takže kdykoli se někdo přiblíží, nastartuje se sníh a vítr a lidé se otočí a odejdou. Lidé z vesnice prostě nechávají dodávky u brány. Nemám žádné návštěvníky - dobře, někdy mě navštěvuje můj strýc, ale ten je také měnič a země ho pozná jako rodinu.“

            „Páni,“ vydechla Dara a oči na něj zářily. „Omlouvám se, ale je to mnohem lepší, než se nechat poslintat psím měničem. Vy máte všechny skvělé věci, hm?“

            Henrikovi unikl překvapený smích. „Jsem rád, že si to myslíš! Většina lidí by se mě bála.“

            „Kdybys mě chtěl sníst, mohl jsi to už dávno udělat.“ Když se jejich oči setkaly, Dara se znovu začervenala. „A já se tě nebojím. Zachránil jsi mě. A tvůj drak byl krásný! Nikdy jsem nic takového neviděla!“

            Drak uvnitř Henrika se při té pochvale naparoval a byl již naplněný majetnickou pýchou, když konečně našli svou družku.

            „Ještě jsi nic neviděla,“ slíbil Henrik, celý rozjařelý.

            Byl sám už celých dvacet let. Žádní návštěvníci. Žádní turisté.

            Ale najednou se nemohl dočkat, až ukáže družce svůj domov a sledoval, jak se naplňuje jeho život.

            O hodinu později, poté, co snědla ohřátou polévku a sendvič, který připravil, Dara prohlásila, že je úplně uzdravená a připravená vstát z postele. Nyní, znovu zabalená ve své teplé bundě, zírala s vytřeštěnýma očima, když společně kráčeli chodbami jeho domu.

            „Není to skutečný zámek,“ vysvětlil Henrik. „Moji pra-pra-prarodiče se zde usadili už dávno. Vždy jsme měli velký rodinný dům - je to dračí věc, jsme velmi hrdí a chráníme to, co je naše. Ale nebyl to zámek - jen průměrné sídlo dračích klanů.“

            „Průměrné sídlo,“ řekla Dara přiškrceně, když se podívala dolů na velké točité schodiště, které vedlo do prvního patra. Stěny zdobily obrazy a staré tapiserie. Henrik rozsvítil světlo a všechny lustry se třpytily a zářily. Chodbou se při chůzi ozýval zvuk jejich kroků.

            Henrik vypadal rozpačitě. „Pro draka je to vlastně docela skromné,“ řekl. „Každopádně to byl nápad mého otce, přeměnit dům na to, co teď vidíš. Přidal část zámku, která je vidět, když vstoupíš bránou. Ve skutečnosti jsou to jen dvě věže a potom kámen v přední části, aby to vypadalo, že je to skutečný zámek. Protože to byl jeho nápad, jak vidíš: lidé dole v údolí zde s obtížemi přežívali. My draci se vždycky dobře staráme o naši zemi a ty, kteří na ní žijí. Takže místo těžby dřeva, lovu a hornictví se údolí změnilo na Vánoční údolí a náš domov na Sněžný zámek. Měla jsi to vidět - bylo to kouzelné. Každou zimu, když jsem byl dítě, sem jezdily na dovolenou stovky rodin. S dětmi jsem měl na dvoře bitvy se sněhovými koulemi. Postavili jsme sněhuláky. Strávili jsme hodiny hraním si ve sněžném zámku - skutečný Sněžný zámek! Každý, kdo sem přišel, byl šťastný. A údolí prosperovalo.“

            „A teď ... teď je všechno prázdné.“ Dara se zastavila a podívala se na velkou místnost, do které dorazili.

            Kdysi to byl sál. Henrik matně stále slyšel smích, když se lidé točili místností za zvuku hudby, cinkání skleniček a jásotu.

            Zvedl závěs a ve vzduchu teď tančil prach. Balkon venku byl pokryt sněhem. Uvnitř byl nábytek zakrytý pod prostěradly. Dařin hlas se děsivě ozýval obrovským prostorem.

            Najednou ho bolela hruď. Bylo to prázdné. Příliš prázdné. Toto místo mělo být plné života a smíchu.

            Jak jsme to mohli nechat zajít tak daleko? zašeptal jeho drak. Měli bychom se lépe starat o to, co je naše ... toto je klenot, kterým se máme pochlubit, ne ho skrývat.

            Henrik polkl. Měl své důvody. V té době neviděl jiný způsob, než se zde schovat se svou bolestí. Samota byla cena, kterou zaplatil za to, co se stalo.

            Ale teď, když Dara vtrhla do jeho života, zvědavýma a zářivýma očima, jak vše prozkoumávala, cítil v sobě pochybnosti.

            Možná by toto místo nemělo být uzamčeno. Možná už nepotřeboval samotu. Proč by mu jinak osud poslal jeho družku sem?

            „Moji rodiče zemřeli před dvaceti lety. Byla to nehoda.“ Henrik těžce polkl. „V té době se uzavření toho všeho, se zdálo jako nejlepší nápad.“

            „Je mi to líto,“ řekla Dara tiše. Dotkla se jeho paže. „To pro tebe muselo být velmi těžké. A toto místo určitě v sobě nese tolik vzpomínek ...“

            Dara na chvíli ztichla.      

            „Víš, odjela jsem na tuhle dovolenou z rozmaru,“ pokračovala. „Moje máma se znovu vdala a přestěhovala se do Evropy. Moje nejlepší kamarádka se vdala a odstěhovala se daleko. A já zůstala na místě, které už najednou nebylo cítit jako domov. Takže jsem se sebrala a rozhodla se hledat - ani nevím. Dětinský sen. Skutečnou vánoční dovolenou se sněhem a šťastnými lidmi a ... laskavostí, myslím. Chtěla jsem najít místo, kde by lidem na sobě záleželo.“

            „Jsi na správném místě,“ řekl Henrik tiše.

            Nemohl od Dary odvrátit zrak. To, jak se na něj dívala, probudilo v jeho hrudi něco, o čem si myslel, že už dávno ztratil.

            Cítila to také? Bála by se, kdyby na to šel příliš rychle? Nechtěl ji vyděsit - ale její slova probudila duši jeho draka a jeho drak si ji chtěl nárokovat.

            „Pojď, odtud vidíš sněžný zámek,“ řekl nakonec Henrik trochu drsným hlasem.

            Vyvedl Daru ven na balkon. Kdysi dávno by byl ozdoben malými světly. Lidé zde stáli se sklenicí v jedné ruce a druhou měli ovinutou kolem milovaného člověka, zatímco se dívali na zámecký areál táhnoucí se pod nimi.

            Nyní bylo vše tiché. Místo světel se v pomalu slábnoucím světle večerního slunce leskly rampouchy.

            Dara zalapala po dechu, když se zastavili u zábradlí. Tato strana zámku byla z druhé strany silnice, která kdysi umožňovala návštěvníkům cestovat sem od brány.

            „Vidíš, říkal jsem ti, že ve skutečnosti to není moc zámek,“ řekl Henrik a kývl na dvě velká křídla obklopující nádvoří, na které se dívali dolů. „Je to hlavně to, co zbylo z původního sídla. Můj otec nechal tyto budovy zvětšit, když přišel s myšlenkou na Sněžný zámek. Jsou tu pokoje pro hosty, ale hlavně to bylo místo pro svatby a oslavy, a tam jsme měli restauraci a…“

            „Tam!“ Přerušila ho Dara a téměř poskakovala, když ukázala dopředu. „Ach, je to opravdu skutečný sněžný zámek!“

            „Říkal jsem ti, že tady to není ten pravý.“ V Henrikově hlase byla veškerá pýcha jeho draka, když přistoupil blíž k Daře. „Samozřejmě nebyl správně udržován - ale tamhle je skutečný sněžný zámek. Dvě patra vysoký a celý ze sněhu. Uvnitř jsou pokoje a skluzavky a vůbec tam není zima. Děti si tam hrály celé hodiny. Měli jsme skutečné bitvy se sněhovými koulemi a předstírali, že to byla pevnost, na kterou jsme útočili.“

            „A tam?“ Zeptala se Dara. „To je bludiště?“

            Henrik přikývl. Když se podíval na vchod do sněžného bludiště, proběhlo jím malé zachvění. Vyhýbal se tomu místu stejně jako vnějšímu světu ...

            „Bylo to oblíbené místo dospělých. Je mnohem větší, než vypadá odtud. Pravděpodobně ho nebudeš chtít prozkoumat, nebylo řádně udržováno a mohla by ses tam docela dobře ztratit.“

            Dara se zachvěla a objala rukama. „Ne, díky. Myslím, že toho mám na jeden den dost. Nebo na jeden rok.“

            Henrik ji jemně objal. „Je ti zima? Měli bychom se vrátit dovnitř?“ zamumlal.

            Dara se otočila v jeho náručí. Oči jí zářily, když se na něj dívala, tváře červené od zimy. „Momentálně mi není zima ...“

            Henrik v úžasu sledoval, jak opět začal padat sníh. Daře přistála na nose velká sněhová vločka a s malým úsměvem se natáhl a otřel ji palcem.

            Při tom doteku jím proběhl další malý elektrický výboj. I přes těžké zimní oblečení cítil proti sobě žár Dařina těla. Rty měla rudé a jak se na ně díval, lehce se rozdělily, když si povzdechla.

            Odvážně jí přejel prstem po tváři a sestřel sněhové vločky, které stále padaly. Proti jeho prstům byla její kůže horká a jemná. Lehce voněla jako perníkové koření kávy.

            Pomalu se naklonil dopředu. Dara se neodtáhla. Místo toho zvedla hlavu a oči se jí rozšířily, když se jejich rty setkaly.

            Henrik držel její tvář sevřenou v dlaních. Polibek byl krátký a sladký, ale přesto v něm probudil oheň, který nikdy předtím necítil. Její vůně přemohla jeho smysly. Všechno v něm toužilo vzít ji znovu do náruče a odnést ji zpět do ložnice. Tělo mu ztuhlo bolavou potřebou jen při pouhé myšlence - místo toho se přinutil ji jemně pustit.

            „Promiň, jestli jsem na to šel příliš rychle,“ řekl chraplavě. „Já jen…“

            „Ne, to bylo ... to bylo hezké,“ řekla Dara a silně se začervenala. „Ne, to nemyslím pěkné, myslím ... chtěla bych to udělat znovu. Hodněkrát.“

            „Ach, dobře,“ řekl Henrik s úlevou. „Nechtěl jsem tě vyděsit, ale -“

            Dara mu věnovala malý škádlivý úsměv. „Draka se nebojím. Co ještě máš, co by mě mohlo vyděsit?“

            Henrik předstíral, že chvíli přemýšlí. Cítil se živější než za posledních dvacet let, vzal ji do náruče, zatímco se chichotala a kopala nohama.

            „Stále se nebojím!“ prohlásila s nakažlivým smíchem. „Co ještě máš?“

            „Mohl bych ... odnést tě dolů, abych ti ukázal sál,“ řekl Henrik s úšklebkem. Potom trochu vystřízlivěl a pokračoval tišeji: „Nebo ... mohli bychom se vrátit zpět -“

            „Do tvé ložnice?“ Dara se na něj podívala s vykulenýma očima. Trochu se začervenala, jako by byla překvapená svou vlastní odvahou, ale slova vyslovila pevně, oči vytřeštěné a tmavé s náznakem potřeby.

            Henrik tiše přikývl. Kdyby se pokusil vysvětlit, co k ní cítí, určitě by to všechno nějak pokazil. Za dvacet let s nikým nemluvil, kromě svého strýce.

            „Zapomněl jsem na všechny své způsoby,“ řekl nakonec.

            Vítr nabral na síle, Dara se zachvěla a přitiskla se blíž.

            „To je v pořádku,“ zašeptala Dara. „Možná jsi drak, ale já nejsem princezna. Jsem dospělá žena. Vím co chci.“

            Henrikovy rty se zvedly v pobaveném úsměvu. Pro jeho draka byla už cennější než kterákoli jiná princezna na světě. „A ty chceš -“

            „Vraťme se zpět,“ řekla Dara a naklonila hlavu, aby se na něj podívala těma širokýma hnědýma očima, které mu vyslaly náraz ohně přímo k rozkroku.

            Sklonil hlavu, aby ji znovu políbil. Tentokrát v tom nebyla žádná jemnost. Její blízkost rozpoutala oheň jeho draka. Jakmile znovu začal prozkoumávat její horká ústa, oba zasténali.