TCDM - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Jitka

Kapitola 1 – Dara

            „Sním o bílých Vánocích, o takových, které jsem znala,“ ozval se hlas v rádiu.

            Dara Jenkins se zhluboka nadechla a zírala na silnici před sebou. Byly téměř Vánoce. Už zbývaly jen dva týdny a ona byla tady: úplně sama na silnici. Začala si potichu zpívat a byla ráda, že ji nikdo neslyší.

            Vždy milovala Vánoce: sníh a mnoho světel, veselé tváře, pečení cukroví a trávení času s blízkými.

            Samozřejmě, že většina z těch představ o dokonalých Vánocích v její hlavě byly scény z filmů. Přesto, i když nikdo z její rodiny neměl náladu na šťastné staromódní setkání, to neznamenalo, že Dara nemohla prostě vzít věci do svých rukou a vybrat si pěknou, dlouhou vánoční dovolenou někde, kde by mohla chodit dlouhé procházky po sněhu. Že jo?

            Jako na povel jí začal zvonit telefon. Jediný pohled na ID volajícího stačil na to, aby jí řekl, o koho jde: její nejlepší kamarádka Miranda, která se minulý měsíc přestěhovala až na druhé pobřeží, aby se provdala za svého snoubence, se kterým byla zasnoubená tři roky.

            Někteří lidé mají všechno štěstí, pomyslela si Dara s povzdechem.

            Ne že by Mirandě její štěstí záviděla, ale teď byla její nejlepší kamarádka pryč a to právě ve chvíli, kdy ji Dara nejvíce potřebovala. Ocitla se na Vánoce úplně sama. Žádní přátelé. Žádná rodina.

            Musí si myslet, že jsem takový ztroskotanec.

 

            Telefon přestal zvonit. O minutu později telefon zapípal! Čímž jí oznámil, že dostala textovou zprávu.

            S hlubokým povzdechem Dara zastavila. Přiblížila se skoro až na úpatí hor, kde doufala, že si najde útulný malý hotel. Nezarezervovala si pokoj dopředu - odešla z rozmaru a zdálo se jí romantické jednoduše řídit a zastavit, jakmile najde místo, které jí bude přitahovat.

            Zasněžené údolí. Dům se svíčkami v oknech. Smějící se děti.

 

            Znovu pocítila malou závist. Nikdy předtím takové Vánoce neměla. Možná bylo dětinské se držet svého snu. Všichni už byli dospělí. Měla by vědět, že skutečný život málokdy znamenal dokonalé a šťastné rodiny, které tak nádherně ukazovaly všechny její oblíbené vánoční filmy. Ale Dara tak nějak nikdy nepřestala snít.

            Popadla telefon a poté vystoupila z auta. Potřebovala čerstvý vzduch.

            Venku bylo krásně. Už se dostala dostatečně vysoko, aby pod sebou viděla úsek údolí, řeku a sem tam nějakou tu osadu.

            Samozřejmě ještě nebyl žádný sníh, ale určitě přijde, až vyjede výš do hor. Všechny brožury zaručovaly sníh.

            Zhluboka se nadechla. Vzduch byl čistý a chladný. Poprvé po měsících měla pocit, jako by jí z ramen spadla všechna tíha. Bylo příjemné opustit město i její práci, alespoň na týden nebo dva. Už jí nezbylo nic, co by ji drželo zpátky.

            Matka ji vychovala úplně sama. V loňském roce se znovu vdala - a teď její matka vyrazila poznávat Evropu, kam dostal její manžel, která byl učitel, pracovní smlouvu na příštích pět let.

            Máma si zaslouží štěstí. Udělala pro mne toho tolik, pomyslela si Dara, když zvedla telefon. Přesto, tak blízko Vánoc, bylo těžké necítit se úplně sama a opuštěná.

            Jsi v pořádku? přečtený text. Zavolej mi zpět. Nabídka strávit Vánoce s námi, stále trvá. Na jeho rodinu si zvykneš!

            Dara se zašklebila. Miranda se vždy dostane přímo k jádru věci.

            Jsem v pořádku, poslala SMS zpět. Víš, že na vánoce moc nejsem. Každopádně jdu lyžovat. Zavolám ti zítra.

            Trvalo méně než tři sekundy, než jí telefon znovu zapípal.

            LYŽOVAT????!! přečtená zpráva.

            Dara se tiše zasmála při představě tváře své kamarádky. Ani jedna z nich neuměla lyžovat, a co je důležitější, nikdy ani nepomyslely na to, že by se chtěly naučit. Dara o sobě nikdy nepřemýšlela jako o člověku milující adrenalin - ani ne o někom, kdo by podnikal jakákoliv dobrodružství. Procházky v parku byly pro ni dostatečným zážitkem.

            Ani nemohla nikomu říct, že plánuje trávit zimní dovolenou na nějakém útulném, malém místě v horách a snažit se najít vánoční kouzlo, o kterém snila od dětství.

            Doufala, že objeví malý hotel s přátelskými lidmi: ráno palačinky a večer vaječný koňak, noční setkání s dalšími hosty u krbu a dlouhé procházky ve sněhu. Webové stránky a brožury zaměřené na tuto část hor slibovaly malebné osady vhodné pro rodiny s dětmi. A Dara byla už úplně nemocná z toho, že vánoční rána trávila úplně sama jen s kávou, která ji zahřívala.

            Daro Jenkins, pokud za tím vším je muž, řekni mi VŠE! další přečtená zpráva. Zavolej mi zítra!!!

            Dara se znovu zasmála a poté odložila telefon. Možná by mohla vymyslet sexy lyžařského instruktora. Asi by to znělo mnohem lépe, než připustit, že se pokoušela znovu vytvořit vánoční svátky, o které už od dětství přišla.

            Otočila se a podívala se na hory tyčící se před ní. Byl to působivý pohled. Nikdy nic takového neviděla. Byla dívka z města a se svou matkou, která během většiny jejího dětství měla dvě práce, se mimo krátké víkendové pobyty nikdy nedostala mimo město. I tehdy si nikdy nemohly dovolit plážové letovisko nebo horské městečko.

            Dara se znovu zhluboka nadechla. Ve vzduchu byla cítit vůně jedlí i něco ostrého a krystalického, že by to byl příslib sněhu? Viděla, jak se po stranách hor, které v dálce stoupaly, leskla bílá barva.

            Nebyla si úplně jistá, jak daleko cesta povede, ale průvodce, kterého si koupila, doporučoval vyjet po malé silnici a ty ji měla vést celým dlouhým údolím s malými městy a vesnicemi, kde bylo vše připravené na zimní turisty, kteří si chtěli užít sněhu.

            Zastavím se na prvním místě, kde je sníh, ale žádní opilí snowboardisté, pomyslela si.

            Nechtěla vzrušení - jen klidné místo na dovolenou. Něco teplého a útulného.

            Právě se chystala nastoupit zpět do auta, když ji něco na kraji silnice upoutalo. Stála tam stará cedule zvětralá větrem a deštěm, ale když šla trochu blíž, rozeznala něco, co vypadalo jako lesknoucí se zámek sněhu.

            Navštivte Christmas Valley! Bylo tam napsáno. Domov největšího sněžného zámku ve státě!

            „To zní slibně,“ řekla Dara nahlas a na tváři se jí začal šířit zdráhavý úsměv.

            Na obrázku byly barevné tečky - děti si hrály v obřím sněhovém zámku. Byly tam rozkošné domky s osvětlenými stromy a střechami pokrytými sněhem.

            Skutečné vánoční město. Možná, že její spěšný útěk z města byl nakonec dobrý plán.

            Dara si broukala, když se vrátila ke svému autu. Poslední tóny Bílých Vánoc dozněly, jakmile znovu nastartovala motor. Začalo hrát Jingle Bells a Dara si pobrukovala, když se otočila do směru kam ukazovala značka, která sice neříkala, jak daleko je zámek; ale měla v autě telefon a mapu a zbývaly celé hodiny, než se začne stmívat.

            Tak či onak, malé horské středisko najde. Vánoční údolí nebylo jedinou možností - ale z nějakého důvodu ji to už okouzlilo. Jak zvláštní, že ho její průvodce nezmínil.

            Pravděpodobně se nestarali o bohatý snowboardový a lyžařský dav. Proto o něm nebyl nikde žádný článek. Ale Dara byla v pohodě s tím, že upřednostní sněžný zámek před luxusním barem.

            Cesta, na kterou ji značka nasměrovala, byla úzká. Vedla přímo do srdce hor, nebo se to alespoň zdálo. Jela hodinu, zatímco podhůří se změnilo v hory a silnice se začala zakřivovat po straně strmých útesů. Cesta byla v dobrém stavu, ale přesto Dara jela pomalu. Nebyla zvyklá na tento druh řízení, a i když bylo vzrušující prozkoumat tuto oblast, ale bylo to zárověň také děsivé.

            Poté co zdolala další část cesty kolem vyčnívající horské strany, najednou se před ní otevřelo údolí. Pohled byl tak krásný, že jí vyrazil dech. Do údolí byly zasazeny domky, všechny zdobené vánočními světly. Na stromech byla také světla a z komínů stoupal kouř.

            To muselo být Vánoční údolí! Uvnitř Dary probublávalo vzrušení, i když si o chvíli později uvědomila, že není vidět žádný slibovaný sníh.

            Pak na okno jejího auta se snesla bílá tečka.

            Sněhová vločka!

 

            Potom padala další a další, jakoby se všechny zapojily do pomalého tance, Dara uviděla novou značku ukazující na silnici, která vedla pryč z malého údolí, dál na horu.

            Bylo tam napsáno: Navštivte sněžný zámek!. Cesta, která pokračovala nahoru, už byla pokrytá tenkou vrstvou sněhu. Dara bez přemýšlení otočila auto směrem k místu, kam ji značka naváděla.

            Koneckonců, bylo ještě brzy. Hledat hotel ve Vánočním údolí může později. Nejprve chtěla zahlédnout skutečný sníh!

            Jela velmi opatrně. Nebyla zvyklá jezdit na sněhu, ale před touto cestou se ujistila, že je její auto připravené na zimu. Když její matka odjela se svým novomanželem do Evropy, nechala Daře své staré auto. Bylo hezčí než jakékoliv, které předtím Dara vlastnila a přesto, že bylo víc, jak deset let staré, bylo dobře udržované. Ale co bylo nejdůležitější, že tohle auto mělo pohon všech kol. Průvodce říkal, že na horských silnicích bude v bezpečí - pokud se bude držet na silnicích a bude poslouchat předpověď.

            „To je dobrodružství,“ zamumlala Dara s úsměvem na rtech, jak projížděla padajícím sněhem. Připadala si, jako by projížděla závojem bílé. Bylo to krásné a nemohla se dočkat, až konečně bude moc zastavit auto a udělá si procházku sněžným zámkem.

            Cesta byla teď velmi strmá. Doposud její pneumatiky neměly problém se sněhem.

            Ale…

 

            S náhlým otřesem přemýšlela, proč nevidí žádné známky toho, že po této silnici v poslední době jela jiná auta. Byla by tam však byla značka, kdyby byl zámek zavřený?

            A taky sněží, hlupačko. Samozřejmě, nevidíš žádné stopy po pneumatikách!

 

            Už to nemohlo být daleko. Na obouch stranách silnice se vynořily strmé stěny holé skály. Cítila se jako kdyby projížděla tunelem - jen místo tmy bylo všechno bílé.

            Dara si stále pobrukovala spolu s rádiem. Před chvílí se hudební program změnil zpívání koled na orchestrální skladby. Nepřeladila si stanici, protože to znělo slavnostně a připomínalo jí kouzlo vánoční noci.

            Zahnula další roh. Všechno bylo klidné a bílé - a pak najednou zalapala po dechu a co nejsilněji zabrzdila brzdy.

            Na zlomek sekundy auto dostalo smyk a srdce se jí téměř zastavilo. Nakonec se zastavila - pouhé centimetry od toho, co vypadalo jako uzavřený tunel.

            Dara zamrkala na padající sníh. Před ní se spojovaly strmé skály, které obklopovaly úzkou cestu, která pokračovala tunelem a nad ním byl umístněný velký obraz sněžného zámku. Působil, že byl vyrobený z jakési průsvitné umělé hmoty a na světle leskl jako skutečný led.

            Ale tunel byl zablokován. Brána znemožňovala vstup. Vypadalo to, že je ze stejného lesklého plastu jako značka, takže celé to vytvářelo dojem, že jí cestu znemožňují obrovské rampouchy.

            Bylo to velmi krásné, ale i tak v sobě Dara cítila frustraci.

            „Dnes je samozřejmě zavřeno! Samozřejmě!“ zamumlala a prsty jí zlostně bubnovaly po volantu.

            Měla to být její dokonalá zimní dovolená - ale nic nešlo podle plánu.

            S povzdechem vypnula rádio.

            Myslím, že se zítra vrátím. Měla bych alespoň zkontrolovat, zda mají zveřejněnou otevírací dobu, když už jsem sem jela celou tu cestu ve sněhu.

 

            Kromě toho jela tak dlouho, ráda se trochu projde po sněhu.

            Když vystoupila z auta, zvedla kapuci na hlavu. Pro toto zimní dobrodružství si koupila novou bundu. Byla ve výprodeji a ona nemohla odolat, když ji uviděla.

            Vypadala jako ta věc, kterou v zimním středisku nosí šťastí lidé: byla růžová a objímala její plné křivky tak akorát, celá lemovaná bílou chlupatinou, tak nádherně hebkou na dotek. Přípomínala jí sen o lenošení u ohně v teplé dece. Bunda byla plněná prachovým peřím, které ji mělo udržovat v teple jako žádný jiný materiál, nebo alespoň tak ji o tom ujistila prodavačka. Správná bunda pro zimní dovolenou. Nikdy předtím nepotřebovala skutečné zimní vybavení. Možná nastal čas podrobit toto peří zkoušce.

            Oči se jí rozšířily, když zavřela dveře a narovnala se. Bylo chladno!

            Vítr si okamžitě začal hrát s jejími vlasy a škádlil krátké hnědé prstýnky, které unikly z kapuce, takže si je musela odtáhnout z očí. Otřásla se a pak si vzpomněla, že si bundu nezapnula úplně nahoru.

            Lepší! Na tváři ji štípala zima, ale teď se cítila v teple a útulně.

            Potěšila ji její důkladná příprava a pohladila bundu, která vypadala jako jediná barevná skvrna v tomto bílém světě. Potom vytáhla z kapes rukavice a také si je navlékla, než přešla k bráně z falešných rampouchů.

            Z blízka byla ta práce působivá. Rampouchy zářily jako skutečný led, byly silné jako kmeny stromů. A téměř to vypadalo, že byly osvětleny zevnitř…

            Dlouhou chvíli z nich nemohla odtrhnout oči. Rampouchy se třpytily v bledých odstínech světle a tmavě růžové, poté se pomalu změnily na tajemnou světle modrou a Dara se pomalu nadechla.

            Nemohla říct, co ji k tomu nutilo, ale najednou zjistila, že si stahuje rukavici a tiskne holou dlaň k falešnému ledu.

            „Ach!“ vydechla, šokovaná náhlým, kousavým chladem.

            Připadalo jí to jako skutečný rampouch! Jak divné.

            Když odtáhla ruku, na pokožce se jí leskla vlhkost, jako by rampouch po jejím dotekem začal tát.

            Nebuď hloupá. Plast je pokryt skutečným ledem, protože sněží a je opravdu zima, řekla si. Je to nějaký zábavní park, ne pohádka!

            Narovnala ramena. Za rampouchy na druhém konci tunelu mohla rozeznat nějaký druh oznámení.

            Byla na něm napsána jejich otevírací doba?

            Frustrovaně se rozhlédla. Na této straně brány nebyly žádné informace ani mapa pro návštěvníky, ani cena vstupného.

            Ale teď, když byla tak blízko brány, si uvědomila, že by dokázala proklouznout kolem obrovských rampouchů z plastu. Po její pravici vypadal jeden rampouch trochu křivý; také prostor tam byl širší, a když pokusně prostrčila rameno mezerou, nezazněl žádný poplach.

            „Haló?“ zavolala trochu nejistě. Nechtěla porušit nějaký zákaz, ale bylo by opravdu hloupé jet tak daleko a vrátit se bez toho, aby zjistila jejich otevírací dobu. „Chci se jen podívat na informace o vaší návštěvní době!“

            Bez odpovědi. Možná dnešní den měl zámek zavřeno?

            S rozhodností se protáhla mezerou mezi rampouchy. V tunelu bylo trochu tepleji. Vítr se do ní už nezakusoval. Když šla směrem k místu, kde viděla značku, strčila si rukavice zpátky do kapsy.

            Tunel nebyl dlouhý: asi dvakrát delší než její auto. Z otvoru před ní dopadalo světlo. Dál nic neviděla, protože stále silně sněžilo. Všechno bylo bílé.

            Pod nohama měla sníh a její kroky způsobovaly děsivou ozvěnu. Na okamžik se zachvěla; připadalo jí, jako by byla na světě úplně sama. Nebylo nic než ona a sníh, nikde poblíž žádná jiná živá bytost.

            Poté, co jí připadalo jako záhadně dlouhá doba je, došla ke značce, kterou viděla od vchodu. Většina byla pokryta sněhem, který musel do tunelu navát vítr. Znovu si natáhla rukavice, aby sníh setřela - ale právě v tu chvíli venku přestalo husté sněžení a náhle se objevilo sluneční světlo.

            Dara ohromeně zalapala po dechu. Před ní se objevil pás zářícího sněhu, který se jemně svažoval nahoru.

            A tam na vrcholu hory se tyčil sněžný zámek.

            „Páni,“ vydechla.

            Pohled byl neuvěřitelný. Slunce se odráželo od veškerého ledu a sněhu, což ztěžovalo vidět detaily, ale Dara nikdy neviděla nic tak krásného. Rozeznávala věže a zasněžené střechy, široké stěny a okna.

            Je to obrovské!

 

            Dara měla pocit, jako by právě prošla kouzelnými dveřmi a přistála přímo v Disneylandu.

            Jak to, že průvodce nezmínil Vánoční údolí a jeho zámek? Určitě muselo být hlavní atrakcí této oblasti!

            Dara zaujatá tím výjevem, udělala krok vpřed. Náhlý chladný poryv vzduchu ji donutil se zachvět a stáhl jí kapuci z hlavy.

            Když vzhlédla k nebi, slunce, díky kterému se zámek před chvílí leskl a zářil, zmizelo. Místo toho bylo všechno najednou šedé a bílé.

            Opět začalo sněžit, mnohem více než dříve. Vítr také zesílil. Když se Dara otočila, už se navzdory své teplé bundě třásla a tunel za ní zmizel.

            Chvíli tam stála a zírala na bílý závoj, kde před minutou byl vchod.

            Vítr jí vehnal sníh do tváře. Neviděla víc než na pár kroků před sebou. Všechno bylo bílé a vítr byl tak silný, že bylo těžké udržet oči otevřené.

            Pořád tam je. Prostě kvůli sněhu nevidím dost daleko, řekla si, ale srdce jí bilo jak o závod.

            Opatrně udělala krok vpřed, pak další. Vchod musí být přímo před ní. Neodstoupila od tunelu víc než pár kroků - pravděpodobně každou vteřinou narazí na skálu, což by pro ní mělo být správně, nebo ne?

            S nataženými pažemi udělala další krok vpřed. Pak druhý a třetí.

            Nic.

            Dara polkla a snažila se potlačit rostoucí paniku.

           

Toto je turistická atrakce. Je to tady úplně bezpečné. Jen se bojím, protože nejsem zvyklá na tak silné sněžení.

 

            Tunel nemohl být vzdálen více než pár stop. Uvnitř bude v bezpečí před větrem a sněhem. A pak si hned vleze do svého auta, zapne topení, rádio a pojede zpět do Vánočního údolí.

            Tam to všechno povypráví jako zábavný příběh. Možná že by se v hotelu mohla s někým spřátelit. A dnes večer by mohla sedět u ohně s několika cizími lidmi, usrkávat vaječný koňak a smát se svému dobrodružství.

            „Všechno bude v pořádku,“ řekla nahlas a snažila se uklidnit sama sebe.

            Vítr jí strhl slova z úst. Přes ten hukot nemohla slyšet ani sama sebe. Vyděšená klopýtla ještě pár kroků vpřed - ale pořád tam nic nebylo.

            Žádné kameny. Žádný tunel. Žádná brána.

            Ztratila se ve sněhové bouři a nikdo neví, kde je.

            „Bože,“ vzlykla, ale bouře odtrhla i tato slova.

            Střesoucími prsty vytáhla telefon, ale signál byl pryč. S mrznoucími prsty se pokusila poslat SMS Mirandě, ale neodeslala se. Zírala dolů na červený vykřičník vedle zprávy, který oznamovat, že zprávu nelze odeslat.

            Její panika stoupala a pokusila se zavolat na 911, ale stále nebyl žádný signál. Ve svém strachu začala třást telefonem, ale ani to nepomohlo, ale po chvíli se jí podařilo dát se znovu dohromady.

            Potřebovala najít své auto. Nebo pokud se to nepodaří, musí najít další lidi.

            Zámek.

 

            Pokud by se dokázala dostat na zámek, byla by v bezpečí. I kdyby dnes bylo zavřeno, tak velká atrakce tam určitě bude mít někoho, kdo tam žije kvůli údržbě. Nebo budou mít alespoň funkční telefonní linku.

            Dara těžce polkla a znovu se otočila. Před chvílí zírala přímo na zámek. Jediné, co musela udělat, bylo jít vpřed.

            Přímo do bouře ...

 

            Ale viděla, jak se země prudce zvedá a vede nahoru na vrchol hory, kde byl zámek. Dokud půjde nahoru, nemůže to minout.

            Bude to v pořádku. Je to jako zimní Disneyland! V Disneylandu nikdo neumírá, řekla si pevně a pak se vydala na cestu.

            Nemohla říci, jak dlouho šla. Vítr do ní narážel. Zdálo se, že se sníh proměnil v drobné kousky ledu, které jí bodaly do kůže. Stáhla si kapuci dolů, jak jen mohla. Ve vzduchu jí mrzl dech. Sotva viděla víc, než kam umístit další krok. Země byla bílá jako obloha, takže nemohla ani říct, kde končila nebo kde začínala.

            Cítila však, že jde nahoru. Bylo to kluzké, sníh pod sebou skrýval vrstvu ledu, ale ještě že měla na nohou dobré boty.

            Jdi nahoru. Jdi dál, říkala si.

            Mohla jít tak hodinu. Nohy a ruce měla zmrzlé na kost. Stále nic neviděla. Připadalo jí, jako by se pohybovala na místě - ale stále šla na horu.

            Unaveně si mnula ruce. Prsty ji štípaly, jako by chlad do nich píchal drobné jehličky. Byla vyčerpaná. Nejprve stále vytahovala telefon, aby zkontrolovala signál, ale teď i na to byla až příliš unavená.

            Pokračuj. Pokračuj nahoru ...

 

            Jak daleko to může být? Určitě každou minutou bude v cíli.

            Rty měla otupělé. Zuby jí cvakaly. Nohy byly jako bloky ledu.

            Už to déle nevydržím, pomyslela si a hleděla do vířícího sněhu. Nechci tady zemřít ... ale jsem tak unavená.

            Zdánlivě nekonečné minuty se ploužila pomalu vpřed.

            Pomozte mi. Někdo ... prosím!

 

            Dokonce i vzduch, který dýchala, byl zmrzlý tak, že plnil její plíce ledem, bolel jí každý nádech. Snažila se pokračovat dál, krok za krokem bojovala proti vyčerpání, které na ni stále víc doléhalo a nakonec toho bylo příliš. Vydala ze sebe úplně všechno.

            Její unavené tělo kleslo do sněhu a kolena se jí podlomila. Nekontrolovatelně se třásla. Už necítila nohy.

            Mělo by to být rychlé a bezbolestné, smrt způsobená umrznutím...

 

            Unaveně mrkla na sníh, který stále padal. Najednou všechno vypadalo klidně. Ztichl vítr?

            Teď ležela ve sněhu - ale vůbec jí nebyla zima. Cítila se podivně v teple a usmála se, když se závoj sněhových vloček rozdělil.

            Blížilo se k ní něco velkého. Letělo to vzduchem. Sledovala, jak to bylo čím dál tím větší, až rozeznala křídla.

            Drak.

            Drak vyrobený z ledu, třpytící se v tisících barvách, jak se od jeho těla odráželo světlo potápějícího se slunce. Zářivější než diamant. Impozantnější než cokoli, co kdy viděla.

            Bylo to nemožné a zároveň neuvěřitelně krásné.

            Opravdu umírám, pomyslela si, ale teď se už nebála. Nikdo jí nikdy neřekl, že když umíráš, přijde si pro tebe drak.

            Přichází si pro mě? Nejsem ani panna. Byla příliš unavená na to, aby se chichotala.

            Jakmile drak přistál, zvedla se sněhová mračna. Cítila sílu obra, silná křídla mávajících do vzduchu. O vteřinu později bylo ticho. A pak ji někdo chytil za ruku.

            Ach, pomyslela si v tichém překvapení a bojovala, aby oči udržela otevřené. Skláněl se nad ní cizinec se znepokojením na jeho hezké drsné tváři.

            Cizinec měl bledé blond vlasy, téměř v barvě sněhu. Vypadal trochu jako princ z pohádky - pokud princové v pohádkách nosili silně oteplené bundy a boty do sněhu.

            „Rozumíš mi?“ zeptal se muž a sklonil se nad ní.

            Dara unaveně zamrkala.

            Matně cítila, jak ji ten muž zvedl do náruče. Poprvé se cítila lehká jako pírko, když si opřela hlavu o jeho tvrdý svalnatý hrudník.

            Cizinec se na ni stále díval. Jeho oči měly podivný odstín šedé. Dara nikdy předtím takovou barvu neviděla. Byly téměř stříbrné, osvětlené nějakým vnitřním světlem a zářily úplně stejně, jako před tím na slunci ten ledový drak.

            Byly krásné.

            Dara se konečně cítila v bezpečí, zavřela oči a usnula