SC - 24. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Claire

S Beth se vydáme dolů chodbou. V hlavě mi buší a párkrát skoro upadnu. Beth mě pokaždé zachytí.

„Děkuji ti, Beth. Moc ti děkuji. Zachránila jsi mi život a přísahám ti, že zachráním tvůj, dobře?“

Přikývne a pomalu se dostáváme k zadní části budovy. V chodbách nikdo není, když jsou všichni na festivalu. No, každý, kdo má moc a vliv. Ostatní pracovníci se starají, aby vše běželo hladce. „Myslím, že si potřebuji trochu odpočinout. Jen minutku. Musím popadnout dech.“ Opře mě o zeď a já se zhluboka nadechuji a snažím se vymyslet plán.

Jsou tu lidé pracující v kuchyni, stejně jako pracovníci údržby, lidé pracující ve školce a pár našich zdravotníků. Přemýšlím o budovách mezi Pokojem Rozjímání a zadní bránou. Je jich příliš mnoho a je to moc daleko.

Ne. Zvládneme to. Musím znovu vidět Jaxe. Musím zachránit Beth. Musím je zachránit všechny.

„Dobře holka, jsem v pořádku. Tady je plán. Potřebuju, abys byla můj předvoj. Vezmi si sebou kbelík se zbytky. Prostě jdi od jedné budovy k druhé, když tam nikdo nebude, přejdu k další budově. Kdyby se tě někdo zeptal, co děláš, můžeš jim říct, že jdeš vylít kbelík do lesa, jo? Zvládneš to?“

Zdá se, že má teď větší sebevědomí. Znám ten pohled. Existencí plánu se všechno zdá lépe dosažitelné. Rozumím tomu pocitu.

„Ano Claire, zvládnu to.“

„Dobře, děkuji ti.“

Popadne kbelík a vyjde ven. Kleknu si a položím ruce na před sebe – je to jediný způsob, jak se udržet vzpřímeně. Je mi na omdlení.

Po pár minutách vidím Beth, jak stroze pokývne, a já se plazím ke skleníku. Trvá mi to dlouho, každý pohyb posílá vlny nevolnosti mým tělem a tepe mi ve spáncích. Připomíná mi to útěk ze stodoly. Musela jsem se soustředit na jednu věc. Posunout krabici. Posunout krabici. Posunout krabici. Pak vylézt na krabice, nakonec utéct. Jedna noha za druhou. Znova a znova.

Zhluboka se nadechnu, mezi prsty cítím trávu a na kolenou vlhkost ze země. Posunu jednu ruku, která je následována opačným kolenem. Druhá ruka, přesunutí váhy a konečně druhá noha. Ruka. Noha. Ruka. Noha. Znovu a znovu.

Zvládnu to až k zadní straně skleníku. Cítím, jako bych uběhla maraton a to máme za sebou pět budov.

Beth mi dá pár sekund na odpočinutí a pak přejde k další budově.

Pokračujeme tak, snažím se být silná, ale cítím, jak mě každým pohybem opouští energie. Přesouvám se k poslední budově, zatímco Beth čeká, až se k ní dostanu.

Uvidím ho dřív, než ona. Snažím se vykřiknout. Davis ji popadne a narazí na zeď.

„Pustila jsi ji ven? To jsi tak pitomá?“

Zvedne ruku, vrazí jí facku a ve mně něco praskne.

Beth spadne na zem. Davis se skloní a znovu ji praští.

Adrenalin, o kterém jsem ani nevěděla, že mám, naplní mé tělo, vyskočím a zakryju Bethiino tělo. Davis místo ní uhodí mě.

„Nikdy se ode mě nedostaneš a právě jsi zpečetila Bethiin osud. Kdy se konečně poučíš, panenko?“

Popadne mě za ruku a strhne mě z Beth, ale já ho setřesu a znovu se stočím kolem ní.

„Omlouvám se, Beth. Jsi v pořádku? Nenechám ho, aby ti ublížil.“

Cítím, jak se pode mnou třese a já kolem ní pevně obalím ruce.

Slyším odjištění zbraně a vím, že jsme mrtvé.

Omlouvám se, Jaxi. Miluju tě.