SC - 22. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Claire

Probudím se až s příliš známým pocitem lepící pásky na ústech a rukama svázanýma za zády.

No, do prdele.

Tentokrát místo toho, abych byla ve staré stodole, jsem zpět v Pokoji Rozjímání. Panika mi ucpe krk a začnu se třást.

Ne. Ne. Ne. Tak moc jsem bojovala, abych tohle všechno nechala za sebou. Nemůžu tu být zpátky.

Podívám se na malé okýnko ve dveřích a uvidím Davise. Odemkne dveře a vejde dovnitř.

„Chybělo ti tohle místo, Claire?“

Vytáhnu se ze země do sedu a opřu se o postel v rohu pokoje. Dívám se na něj, bradu zvednutou a vyzývám ho, aby se mě pokusil znovu zlomit.

„Co to bylo, zlato? Spolkla jsi jazyk?“

Odtrhne lepící pásku a já na něj plivnu. Pravděpodobně to nebyl můj nejlepší nápad. Vlepí mi facku na místo, kde mě předtím udeřil pažbou pistole. Narazím na kovový rám postele. Bolest mi projede hlavou, když se udeřím do druhého spánku. Skoro omdlím, ale nedám mu to uspokojení.

Popadne mě za čelist a skloní se, dokud nemá obličej jen pár centimetrů od mého.

„Zkus to znovu, ty zatracená kurvo a já budu nucen využít tvoji pusu lepším způsobem.“ Ustoupí a chytne se za rozkrok a tře si napůl tvrdého ptáka.

Nechutné.

„Musím na chvilku odejít. Je svátek Dne usmíření. Příhodné, nemyslíš?“ Řekne neutrálním tónem, jako by říkal své manželce, že z kanceláře přijede později. Myslím, že je to v podstatě to, co dělá.

Natáhne se a pohladí mě po hlavě, než sjede rukou na zadní část krku, sevře do pěstí mé vlasy a s velkou silou za ně zatahá, až mi vytrhne vlasy. Nosem se téměř dotýká mého. Vypočítavým, chladným hlasem promluví. „Věř mi, když ti říkám, že si odpykáš své hříchy, děvko. Využijeme tvé nové, tělesné znalosti dobrým způsobem.“ Olízne mi obličej. Zdá se, že nechce opakovat jeho poslední pokus mě políbit. Jako by mi četl myšlenky, zašeptá mi do ucha, „musím pro tebe sehnat roubík, panenko.“

Odtáhne ruku a jde ke dveřím a vrátí se k neutrálnímu tónu. „Mezitím si udělej pohodlí, určitě si pamatuješ, kde je koupelna, že?“ Ďábelský úšklebek roztáhne jeho rty a naposledy se na mě podívá, než za sebou zavře a zamkne dveře.

Zpanikařeně ztuhnu. Končetiny mám těžké a mysl zamlženou. Takhle nemůžu zemřít. To odmítám.

Dívám se na bílý strop a snažím se dát dohromady své myšlenky. Jsem takový idiot. Cítila jsem se v klubovně jako ve vězení, ale nemohla jsem se víc mýlit. Vím, jaké to je nemít na výběr. Co je panovačnost a kontrola. Co je zneužívání. Vím, co znamená být opravdu bezmocný a být považován za věc.

Nic z toho nepopisuje můj čas strávený s Chaosem a rozhodně ne s Jaxem. Opravdu jsem se díky němu cítila vzácná. Zacházeli se mnou s úctou a důstojností a já to všechno posrala. Pořád jsem nasraná, že nechtěli, abych byla součástí jejich setkání, ale vím, že jsem to přehnala.

Zatraceně, chybí mi Jax.

Vzpomenu si na naši hádku, a jak jsem se k němu chovala jako kráva. Vše, co chtěl, bylo si popovídat. Odmítl mě opustit a já utekla jako vyděšené malé dítě, kterým jsem.

Musím se odtud dostat. Musím najít Jaxe a udobřit se s ním.

***

Nevím, kolik času uběhlo – další úžasná výhoda toho být v Pokoji Rozjímání. Uslyším kroky a okamžitě se napnu. Tyto kroky jsou lehké a rychlé, nikoli těžké. Nemůže to být Davis.

Skulím se z postele a přejdu k oknu.

Beth.

Pomáhala mi v kuchyni. Byla plachá, ale ke mně vždycky milá. Beth je o pár let mladší, než já. Byla jsem pověřena přinášením jídla do Pokoje Rozjímání (hezké připomenutí od Davise, co by se mi stalo, kdybych se znovu předváděla), ale Beth mi nabídla, kdykoliv, kdy nebyl Davis poblíž, že to udělá. Věděla, že mi to vyvolávalo špatné vzpomínky.

Pravděpodobně se dívá, jestli tu nejsou nějaké podnosy, které je třeba posbírat.

Vrazím ramenem do dveří a kopám, abych získala její pozornost.

„Beth! Beth! Prosím, pojď sem, tady Claire! Prosím!“

Zastaví se a hledí přímo na mě.

„Claire?“ Letmo se rozhlédne kolem sebe, jestli tu není ještě někdo jiný, než se přiblíží ke dveřím, její tvář je hned vedle mé. „Och můj Bože, každý si myslí, že jsi mrtvá. Jak je to možné?“

„Nemůžu to právě teď vysvětlovat, ale prosím, potřebuji, abys mě pustila. Prosím, Beth.“

„Víš, že nemůžu.“

Vydechnu a snažím se vymyslet něco, čím bych ji přesvědčila.

„Pokusili se mě zabít, Beth. Davis je ďábel. Myslím, že hluboko uvnitř to víš.“

Podívám se na ni, ale ona odvrátí zrak. Pak si všimnu známek po škrcení na jejím krku.

„Můžu tě odtud dostat,“ řeknu klidněji. „Můžu odtud dostat všechny. Mám přátele, kteří se o Davise postarají. Je to ďábel a oni ho sejmou. Musím jim pomoct. Prosím, Beth.“

Dlouho je ticho, nakonec vzhlédne a vidím, že pláče.

„Je tak strašný, Claire. Když jsi odešla, on… on…“ Nemůže to ani dokončit. Bolí mě srdce kvůli ní. Mám takový pocit, že se chystá říct, že zaujala mé místo. Nesnáším, že jsem jí to udělala.

„Beth, zlato, promiň. Je mi tak líto, co ti udělal. Nevěděla jsem, že…, Bože, Beth. Omlouvám se.“ Už brečím taky. Tak moc nenávidím Davise. Vím, že jsem si nezasloužila, co mi udělal, protože si nikdo nezaslouží zneužívání, ale navenek jsem mu vzdorovala, kdykoliv jsem měla šanci, dostala jsem se mu pod kůži a bojovala. Beth na druhou stranu je tak sladká a nevinná, a nesnáším, že ji tohle možná zlomilo…

„Není to tvá chyba, vím to, já jen… vážně mě můžeš odtud dostat?“

„Jo zlato, přísahám.“

Přikývne a vytáhne klíče z kapsy. Jakmile odemkne dveře, použije je, aby s nimi přeřezala lepící pásku kolem mých zápěstí. Přitáhnu si ji do náručí a houpám s ní tam a zpět.

Vzpomenu si na slova, která mi Jax řekl, když jsem se poprvé dostala ven a zašeptám, „Teď už jsi v bezpečí. Nedovolím, aby ti dál ubližoval.“