SC - 20. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Claire

Jsem běsná.

„Teď je to záležitost klubu, dáme ti vědět, pokud budeme mít další otázky.“

Co to kurva je? Řekla jsem jim, kdo to je, poskytla jsem jim náskok, řekla jim, kde sekta je, jak funguje, nejlepší čas, kdy je možné tam proniknout. Zasraně jsem jim už podruhé vylila své srdce, a pak jsem propuštěna? Díky moc.

Yeah. Seru na to.

A pak… Jax tam jen tak stojí. Jako by se ho to netýkalo. O čem to sakra celé je?

Musím odtud vypadnout. Něco udělat.

Pomyšlení, že bych Jaxe opustila, mě hluboce zasáhne. Kurevsky to bolí, jako by bylo mé srdce rozervané vedví. Miluji ho. Vím, že jo, ale nemůžu tu zůstat.

Do prdele.

A pak Jax zaťuká na dveře. Vím, že je to on.

„Claire, pusť mě dovnitř. Musíme si promluvit.“

„Ne. Skončila jsem s mluvením. Je jasné, že stejně nezáleží, co řeknu. Ty a klub si stejně uděláte, co kurva chcete.“

Pokouší se vzít za kliku, což mě nasere ještě víc, že ani nečeká, až ho pustím dovnitř. Smůla, zamkla jsem.

„Sakra, zlato, prosím, pusť mě dovnitř, chci to napravit. Prosím, řekni mi, jak to napravit.“

„Není nic, co teď můžeš udělat. Jsem tak zatraceně naštvaná, Jaxi.“

„Já vím, jen tě potřebuji vidět, prosím. Cítím, jako bych tě ztrácel.“

Jeho slova mě bodají přímo do hrudi. Tak moc to bolí. Chci ho. Potřebuji ho, ale nemůžu. Z mnoha důvodů, nikdy jsem neměla nechat zajít věci tak daleko. Bojuji se slzami a snažím se znovu získat kontrolu.

„Odmítám být součástí další skupiny, která mě chce kontrolovat. Využít mě. Nebudu tolerovat tajemství, Jaxi. Nemůžu.“ Můj pitomý hlas se při posledním slově zlomí a já začnu vzlykat. „Nemůžu, já nemůžu, to se nestane.“ Slova se mi řinou z úst mezi vzlyky.

Co je se mnou sakra špatně? Musím si dát své sračky dohromady a odejít.

„Prosím, neplač, anděli. Zabíjíš mě. Pusť mě dovnitř, prosím, dovol mi to napravit.“

„NE!“ Hodím kartáč na vlasy proti dveřím jako dospělý člověk, kterým jsem. „Nech mě na pokoji. Prostě odejdi. Prosím, Jaxi, jdi.“

„Nikdy, nikdy neodejdu.“ Řekne poraženým hlasem. Slyším, jak se opře o dveře a sklouzne po nich na podlahu, kde se posadí. Nemůžu si pomoct, jdu ke dveřím a taky se posadím zády k němu, opřu se o dveře, jež nás oddělují.

Slyším Jaxe, jak si povzdychne. „Miluju tě, Claire. Tak moc tě miluju a neodejdu.“

Slzy mi tečou po tvářích, ale dokážu zůstat ticho. Zabíjí mě. Tento chlap mi vytrhl srdce. Jsem na něj i jeho pitomý klub tak naštvaná. Byli ke mně tak hodní a teď mě prostě chtějí držet v nevědomosti.

„Já vím, taky tě miluji, Jaxi.“

Což je důvod, proč já musím být tou, kdo tě opustí.

***

Sedíme tu takto dlouho. Jax na druhé straně dveří, jen čeká, až se uklidním a budu s ním mluvit a já osnuji útěk.

Žaludek mi zavrčí a slyším, jak se uchechtne.

„Můžu ti přinést nějaké jídlo, srdíčko?“

„Neotevřu ti.“

„Dobře. Nech mě ti obstarat nějaké jídlo, nechám ti ho za dveřmi a odejdu.“

„Jo, tak to ti nežeru.“

„Claire.“ Řekne ostře. „Nikdy jsem ti nezavdal důvod mi nevěřit, až na dnešek. Nikdy bych neporušil tvoji důvěru, doufám, že to víš. Nebudu na tebe tlačit, neublížím ti. Vím, že potřebuješ prostor, ale taky potřebuješ jídlo.“

Nic neřeknu. Věřím mu, jen ještě nejsem připravena mu čelit.

„Prosím, Claire. Připadám si tak bezmocný. Nech mě udělat aspoň jednu jedinou věc.“

„Dobře.“

„Děkuji ti, anděli, hned se vrátím.“

Slyším ho vstát a jít chodbou. Je to teď nebo nikdy. Popadnu jednu z cestovních tašek, hodím do ní nějaké oblečení a boty.

„Omlouvám se, Mio, doufám, že mi odpustíš.“

Jdu do koupelny a otevřu okno. Ještě se naposledy ohlédnu na jediné místo, kde jsem se cítila v bezpečí, stoupnu si na záchod a protáhnu se oknem.

Nemám plán.

Okno je v zadní části klubovny, takže mě nikdo nemůže vidět, když vylézám ven. Vše, co vím je, že se musím dostat pryč. Budu stopovat, pokud budu muset. Začnu sprintovat k lesu a neohlédnu se nazpět.

***

Běžím tak dlouho, jak jen můžu, než mi nohy vypoví službu. Jsem v lese, ale držím se na okraji, takže můžu být skrytá, ale zároveň mám možnost úniku. Tahle část lesa vede podél dálnice devět, kde doufám, že mě někdo sveze, kamkoliv, hlavně, že nebudu tady.

Kráčím hodiny podél silnice. Slyším motocykly, tak se stáhnu do lesa, dokud neprojedou.

Po chvíli se vynořím zpět na silnici. Uvidím Prius a rozhodnu se zkusit štěstí a zamávám na něj. Kdyby existovalo holčičí auto, byl by to Prius, ne? Zamávám na auto, které mě míjí.

Pak uvidím brzdová světla a auto couvne, dokud není přímo přede mnou.

Sehnu se k oknu spolujezdce, abych si promluvila s řidičem. Okno sjede dolů a já ztuhnu.

Och, kruci.

„Ahoj panenko, všude jsem tě hledal.“

Otočím se a běžím zpět k lesu, ale Davis je okamžitě venku z auta, má zbraň a já zamrznu na místě.

„To je ono, panenko. Nedělej si to horší, než to musí být. I když, vždycky miluju dobrý boj. Zlomit tě pak je o moc sladší.“

Oženu se po něm taškou, doufám, že ho vyvedu z rovnováhy, ale dřív než se mi to povede, udeří mě pažbou pistole do spánku. Zhroutím se na zem a vidím Davise, jak se na mě usmívá, než všechno zčerná.