KN - 4. kapitola

Překlad: Lusesita
Kor.: Kačka

Nick

Můj ochranný instinkt se nakopne ve chvíli, když uslyším rachot. Vzhlédnu a uvidím párek dospívajících kluků, kteří narazili do Hollyiných poliček a teď se řítí pryč, vstanu a zakřičím.

„Hej!“ Můj hlas se šíří trhem. Obě děti se ohlédnou přes rameno, zatímco zdrhají, ale když mě uvidí, zastaví se. Pohlédnou na sebe a pak zase na mě.

Pak se pomalu vrací zpět s hlavou zahanbeně svěšenou.

„Omlouváme se,“ zamumlají.

„Já nejsem ten, komu byste se měli omlouvat,“ řeknu, podívám se na Holly, která stále vypadá v šoku z toho, co se stalo.

„Promiňte,“ řeknou oba Holly.

Pak jeden z nich riskne pohled na mě. „Byla to nehoda. Přísaháme.“

„To neznamená, že byste to neměli zaplatit.“

„Ale… my nemáme dost peněz…“ Kluci se na sebe podívají s panikou vepsanou ve tvářích.

„To je v pořádku, kluci,“ řekne jim Holly. „Jen… buďte víc opatrní. Dobře?“

„Pořád si myslím, že by za to měli zaplatit,“ zamumlám, když odchází. Podívám se na ten nepořádek, který způsobili. Rozbitá keramika je všude. Holly vezme prázdnou krabici z pod stolu, pak se sehne a začne sbírat střepy. Ohnu se, abych jí pomohl.

Vím, že jsem byl přesvědčený, že musím být k Holly chladný, ale před pár hodinami jsem si uvědomil, že to nedokážu. Na to je příliš sladká. A pak jsme strávili nějakou dobu rozhovorem, zatímco jsme jedli oběd… no, přimělo mě to uvědomit si, jak hluboká je moje touha vůči ní.

Byl bych blázen, kdybych s tím nic neudělal.

Dosbíráme všechny rozbité kousky keramiky. Je to tak zatraceně smutné vidět, že její dílo bylo takto zničeno. Při pohledu do krabice plné střepů ve mně kypí odhodlání. Nemůžu dovolit, aby její tvrdá práce přišla nazmar.

„Možná je to hloupá otázka, ale je nějaký způsob, jak tyhle kousky zachránit? Nemůžeš… já nevím… zase je spojit dohromady?“ Zeptám se Holly.

Napůl očekávám, že se vysměje mému hloupému návrhu, ale nesměje se. Chvíli přemýšlí a pak s nadějí pozvedne obočí.

„Vlastně…“ její nádherné oči pohlédnou do mých. „To je vážně dobrý nápad, Nicku. Teď když o tom přemýšlím, existuje japonské umění zvané Kintsugi, které používá zlato ke slepení rozbitých kusů keramiky. Je vážně krásné. Nikdy předtím jsem to nezkoušela, ale… myslím… že by to stálo za pokus, ne?“

„Rozhodně.“

„Myslím, že mám doma dokonce to, co je k tomu potřeba. Mohla bych dnes večer vyzkoušet, jestli to bude fungovat a dát tyhle kousky znovu na prodej.“

„Pomůžu ti.“

Její oči se na mě pozorněji zaměří. Vypadá překvapeně.

„Nemusíš to dělat. Nemůžu tě žádat –“

„Já chci, Holly.“ V mém hlase není prostor pro námitky.

Na jejích rtech hraje úsměv.

„Dobře. Hádám… že se na to vrhneme večer, až odejdeme z trhu… můžeš mi přijít pomoct, jestli opravdu chceš.“

Odpoledne dav trochu zhoustne. Máme dokonce ještě víc práce, než ráno. Ve chvíli, kdy večer trh zavírá, Holly prodala dobře více, jak polovinu keramiky, kterou přinesla.

Jsem na ni tak zatraceně hrdý.

Je tma, když všechno balíme a odnášíme do Hollyiny dodávky, ale vánoční světélka kolem nás září. Jakmile všechno dobalíme, vyšplháme se do dodávky a ona vyjede z parkoviště.

„Stále se cítíš na to, že mi pomůžeš?“

„Jasně, ale nejdřív si dáme něco k jídlu.“

„Dobře. Co máš na mysli? Drive-thru nebo tak něco?“

Drive-thru? Ne. Chci, abychom si dali opravdové jídlo. Kdybych mohl, právě teď bych ji vzal do nejlepší restaurace ve městě.

„Při cestě k tobě je jedna dobrá mexická restaurace. Mají úžasný salsa bar.“

„Och…“ řekne Holly s úsměvem. „Tomu nelze odolat.“

A tak zamíříme do mexické restaurace. Holly je ohromená salsa barem a řekne mi, že nemůže uvěřit, že tu ještě nikdy nebyla. Nabíráme na tortilové čipsy nesčetné množství sals a pak si je vezmeme k našemu stolu, kde máme šanci si víc popovídat. O práci, koníčcích a životě obecně: témata naší konverzace se prostě navzájem prolínají. Obzvláště rád poslouchám o jejích dílech, a když mi vysvětlí, proč je tento víkend tak důležitý, má touha pomoct jí je ještě silnější.

O několik tacos a churros (pozn. pečivo podobné koblihám rozšířené v latinské americe) později vlezeme opět do dodávky a zamíříme k Holly domů. Jakmile se k ní dostaneme, chytnu krabici s rozbitou keramikou ze zadní části dodávky a následuju ji k ní domů. Nikdy jsem si nepředstavoval, jaký je asi její byt, ale když ho vidím, tak nějak se k ní přesně hodí.

„Můžeš tu krabici položit na kuchyňský stůl. Zajdu pro nějaké věci a taky rychle zavolám bráchovi. Chci se ujistit, že je v pohodě. Chovej se tu jako doma.“

Přikývnu, jakmile Holly odejde, snažím se uvolnit a rozkoukat, ale její zmínka o Oliverovi mi připomene, že nezáleží na tom, jak moc Holly právě teď chci… nemůžu ji mít.

Nebo jo?

Chci říct, vím, je to nevyslovené pravidlo, že nemůžeš jít po sestřičce svého kámoše…

… ale tohle je jiné. Nesnažím se s ní na to jen vletět.

Chci o ni pečovat, hýčkat, rozmazlovat a dát jí celý svět.

 

Tak holky tentokrát pro vás mám obrázek keramiky Kintsugi: