Entangled - 2. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Léto v Torontu bylo něco, co Cara Rossi zbožňovala. Lidé v létě vypadali šťastnější.

Rozhodně to nebylo Chicago.

Když už mluvíme o Chicagu…

„Vypadá to, že moje sestra je tak zaneprázdněná, že se ani neobtěžuje s tím, aby mi pravidelně volala,“ řekl Tommas v okamžiku, kdy Cara hovor od svého bratra přijala.

„Dokonce ani nedostanu ahoj, jo?“

„Myslíš si, že si ho zasloužíš?“

„Myslím, že vhledem k tomu, že jsem tvou jedinou žijící sestrou, tak by ahoj bylo hezké.“

„Ahoj, Caro. Zavolej mi častěji, prosím. Rád vím, že jsi stále naživu a stále kopeš kolem sebe. Aniž bych musel volat já a ptát se, zda ještě žiješ. Dobře?“

Cara protočila oči. „Omlouvám se, že jsem nějakou dobu nezavolala. Bez ohledu na to, co si myslíš, jsem měla hodně práce.“

„Řekni to.“

„Prosím?“

„Co tě tak zaměstnalo, že si nemůžeš dovolit ani pětiminutový telefonát?“ zeptal se její bratr.

„Do všeho tak zatraceně strkáš nos. Myslím, že jsi to pochytil od své ženy.“

Tommas si odfrkl. „Věř mi, z nás dvou jsem já tím, kdo do všeho strká nos nejvíc. Abriella ode mě všechny špinavé detaily dostává.“

„To se vsadím.“

„Bojím se o tebe, Caro. To je celé.“

Trochu v chůzi zpomalila, aby umožnila staršímu páru předejít ji. „Vůbec se o mě nemusíš bát. Jaká byla svatba?“

„Ta byla už před měsícem.“

„Volala jsem ti, abych ti pogratulovala. Byl jsi pryč. Nechala jsem ti na telefonu doma vzkaz.“

„Mám i mobilní telefon.“

„Který jsi na několik dní vypnul,“ namítla Cara.

Tommas něco sám pro sebe zavrčel. „Fajn, máš pravdu. V udržování kontaktu jsem špatný i já. Pochopil jsem.“

„Takže, co svatba?“

„Byla úžasná,“ řekl Tommas. „Na ten den jsem hodně dlouho čekal.“

Cara se usmála. „Dobře, Tommy.“

„Po svatbě jsme zamířili do New Yorku a pak jsme se na chvíli vydali na výlet do Itálie. Trvalo dobré dva týdny, než jsme se po návratu domů dostali zpátky do naší rutiny. A Abriella si musela najít nového lékaře, který by se jí líbil, měli jsme pár schůzek, abychom vše dohnali.“

„Lékař? Kvůli čemu?“

Tommas si odkašlal. „Možná, že jsme to ráno, kdy jsme se brali, zjistili nějaké dobré zprávy.“

„Jako?“

„Jako to, že Abriella je těhotná,“ řekl Tommas tiše.

Cara se uprostřed chodníku zastavila. Lidé ji míjeli, jako by se nic nedělo. „Cože?“

„Neřekli jsme to zatím nikomu, ale nebude trvat dlouho, než se novinky rozkřiknou dál. Chtěl jsem být tím, kdo ti to řekne.“

„Gratuluji, Tommasi. Budeš skvělým tátou.“ Pak Cara pomyslela na to, aby dodala i další slova: „Z Chicaga nemluvím s nikým, kdo by mi to mohl říct, takže v tomhle směru sis nemusel dělat žádné obavy.“

„Slova mají i tak své způsoby, jak putovat dál,“ řekl Tommas. „Což je částečným důvodem, proč ti volám.“

„Nechápu.“

„Měl jsem ti zavolat týden po svatbě, když se v New Yorku něco vynořilo, ale s Abriellou a líbánkami -“

„Tyhle detaily nepotřebuji,“ skočila do toho Cara rychle.

Tommas se zasmál. „Klídek, o tomhle nemluvím. Jen jsem ti chtěl říct, že moje mysl byla trochu někde jinde, ale teď, když jsem zpátky doma a sračky se usadily, myslel jsem si, že je na čase zavolat.“

„Znovu nechápu, Tommy.“

„Děje se tam v Ontariu něco, o čem bych možná měl vědět?“ zeptal se Tommas.

„Nic, o čem bych věděla.“

„Chodíš na návštěvu za tetou Daniele a strýcem Claudem.“

„Ano.“

„A v rodinných obchodech nevypadá nic mimo?“

Cara si povzdechla. „Tommasi, víš, že co se týče mafiánské stránky rodinných obchodů, do toho nos nestrkám. Držím se od toho zatraceně co nejdál a to z dobrého důvodu.“

Za prvé proto, že její sestra dvojče byla zabita mafií. A za druhé, protože ten poslední člověk, se kterým se zapletla, a který do ní byl zamíchaný, zasraně rozerval její srdce na kusy a klidně se tomu mohl i smát.

Nehodlala stejnou chybu zopakovat.

„Ano, ale -“

„Tommasi, vážně se ptáš špatného člověka. Nemám ani ponětí, co se v rodině Guzzi děje. Nikdy jsem to nevěděla, dokonce i když jsem byla s Gianem. Kterého jsem mimochodem neviděla už tři měsíce a pokud budu moc, tak ho ještě ani pár dalších neuvidím.“

„Tři měsíce?“

Cara v potvrzení zamumlala. „Nejsem goomah žádného muže. Je mi sakra ukradené, kým si myslí, že je.“

Tommas si odkašlal. „Nejsem si ani jistý, zda Gian vůbec kdy pomyslel na to, čím jsi byla.“

„To nevíš a kromě toho ve mně nemusel vidět svoje vůbec nic. Ale díky tomu, co udělal, mě tak všichni ostatní viděli a to je dost špatné.“

„Máš pravdu,“ souhlasil její bratr rychle.

Cara už nikdy nedovolí žádnému jinému muži, aby ji přiměl znovu být vůči jeho skutečnému životu tak slepá a hloupá. Nehodlala nalétnout na tu sračku, jakkoliv by byla navenek dobře vypadající a okouzlující. Gian Guzzi Caru vážně poškodil jak emocionálně, tak i veřejně. Milovala ho - pořád, opravdu - ale když přišlo na jeho lži, nic to neznamenalo.

Doufala, že byl šťastný se svou manželkou.

Tommasův hlas vytáhl Caru zpátky z jejích myšlenek. „Ale bylo divné, že na setkání v New Yorku se z té rodiny nikdo neobjevil. Vzpomínáš si, co jsem ti říkal před třemi měsíci?“

Cara o tom nemusela ani přemýšlet. „Říkal jsi, že pokud zjistím, že mi cokoli přerůstá přes hlavu, to jediné, co stačí, abych udělala, je říct ti to a ty bys to vyřešil.“

„Dobře. Na tom se nic nezměnilo, Caro.“

„Chápu, Tommy.“

„A sakra, volej mi častěji.“

********

To první, co se Cara o Carolina's House dozvěděla, bylo to, že byl pojmenovaný po své zakladatelce, byť to neměla vůbec v plánu. Carolina Demaske během čtyřiceti devíti let života vzala pod svá křídla přes stovku žen. Žen, které byly staré i mladé, nemocné a bezmocné. Ošetřila jejich pohmožděné tváře, uzdravila jejich nemocná těla a pomohla jim vychovávat jejich malé děti, aniž by na oplátku žádala byť o jedinou věc.

Poté, co Carolina zemřela, založily její dcery nadaci, která nakonec vytvořila ženský útulek, před kterým Cara stála.

Jak procházela jeho hlavními dveřmi, Carolina's House byl tichý. Uprostřed týdne se nejednalo o nic neobvyklého. Útulek přijímal ženy, které se staly oběťmi domácího násilí, spolu se staršími dospívajícími dívkami a mladými matkami, které v nejrůznějších oblastech svého života potřebovaly pomoc. Některé potřebovaly bezpečně uniknout před svými zneužívajícími partnery. Další potřebovaly místo pro přespání a možnost postavit se znovu na své vlastní nohy.

Když bylo Caře v útulku nabídnuto místo poradce, byla neuvěřitelně šťastná. Spolupracovala s registrovaným terapeutem a poradcem, aby pomohla ženám získat zpátky jejich životy a svým způsobem i budoucnost. Cara pomáhala v čemkoli, co potřebovaly ohledně právních stránek věci nebo prostě jen proto, aby přežily.

Nebo se o to alespoň snažila.

Cara chtěla být jedním z těch lidí, kteří pomáhali.

Zastavila se ve společenské místnosti – v denním středisku, kde byly dvě dobrovolnice, které dohlížely na mladší děti, zatímco jejich matky dělaly cokoli, co pro ten den potřebovaly dělat. Pytlík se svačinkami, o kterých věděla, že je děti zbožňovaly, položila na stůl. Jedno z jejích nejoblíbenějších dětí si okamžitě všimlo její přítomnosti.

„Caro!“

„Ahoj, Mikey,“ řekla a nechala tříletého chlapce, aby ji objal kolem nohou. „Co dneska stavíš?“

„Vlakové nádraží.“

„Vlakové nádraží, jo? Můžu ti pomoci?“

Mikey nadšeně přikývl. „Máma říkala, že až skončí se slečnou Jenny, tak mi pomůže, ale můžeš mi pomoci i ty.“

Cara ani na okamžik nezaváhala. Klekla si na podlahu a pomáhala Mikeymu začít stavět budovu, která vypadala jako obrovské vlakové nádraží. Teprve, když si dostatečně dítě užilo její přítomnosti, byla schopná se vymanit dál.

Carolina's House fungoval díky dobrovolníkům. Díky úžasným mužům a ženám, kteří sem přicházeli bez jakéhokoli očekávání, jen s touhou trochu zlepšit život někomu, za koho bojovali. Lidé přinášeli jídlo. Někteří přinášeli věci pro miminka a děti nebo ženy, které byly potřeba. Každá věc pomohla.

Cara se od doby, co se v útulku zapojila do programu, naučila něco neuvěřitelně důležitého. Peníze zvládaly jen něco. I když se za ně dalo koupit zatraceně hodně pro ty, co to potřebovaly.  Ale péče, láska a podpora pomáhaly občas ještě víc.

„Slyšela jsem, že mě dneska chtěl někdo vidět,“ řekla Cara a nakoukla do dveří kanceláře své šéfové.

Jenny se zpoza stolu usmála. Na druhé straně kanceláře Tiffany procházela dokumenty ve své složce.

„Neměla jsi být dneska v práci, že?“ zeptala se Jenny. „Vím, že máš dneska volno.“

„Ani náhodou. Vím, že tu práce nikdy nekončí.“ Cara vklouzla do kanceláře, zavřela za sebou dveře a posadila se vedle sedmnáctileté Tiffany. „Mimochodem, Mikey tvrdě pracuje na svém vlakovém nádraží.“

Při zmínce o svém synovi se Tiffany rozzářila. „Snažím se ušetřit dost na to, aby k narozeninám dostal velkou stavebnici Lego, kterou chce. Je to celý vlak. Viděl ji v obchodě. Říct mu ne, mě zabíjí.“

Cara potlačila zamračení. Zatímco ostatní měli tak velice málo, ona toho měla tak moc.

„Kdy má narozeniny?“ zeptala se Cara.

„Za dva měsíce.“

„Dostane ji.“

Cara se o to postará.

Dospívající matka neměla snadný život a Mikey byl jednou z posledních věcí, která ji donutila utéct od svého otce, který ji zneužíval. Se svým synem přespávala po různých provizorních ubytováních, školu nikdy nedokončila a jen stěží si dokázala udržet práci. Nakonec ji dohnala sociálka a poslala ji domů, aby žila se svým otcem.

Tiffany utekla se synem znovu. Podruhé přišla do Carolina’s House. Tiffany se podařilo získat práci a před měsícem začala pracovat ve škole zkoušku. Cara nepochybovala o tom, že dívka tam byla za eso. Jen za dva týdny se mělo konat pro Tiffany soudní stání s tím, aby se legálně osvobodila od svého otce a zároveň ho přinutila držet se dál od snahy vzít ji jejího syna.

„Takže, co se děje?“ zeptala se Cara Jenny.

Jenny kývla k Tiffany. „Měla něco, na co se tě chtěla zeptat, a i když jsem to mohla udělat po telefonu, měla jsem pocit, že bude lepší, když se zeptá přímo.“

Cara se otočila k teenagerce. „Číslo na můj telefon máš. Víš, že mi můžeš zavolat kdykoliv, že jo?“

Tiffany přikývla. „Jo samozřejmě.“

„Co potřebuješ?“

„Vím, že House zařídil dobrovolníka, který mě vezme k soudu a pak od soudu, ale doufala jsem… dobře, doufala jsem, že bys to mohla být ty, Caro. Vím, že máš hodně práce a příští týden ti znovu začínají přednášky na univerzitě. Ale -“

„Rozhodně,“ přerušila ji Cara rychle.

Byla poctěna, že se Tiffany cítila lépe, pokud by tam měla Caru a ne kohokoliv jiného.

„Neuteče ti kvůli tomu něco jiného?“ zeptala se Tiffany.

„Pokud ano, nezáleží na tom,“ odpověděla Cara. „Spousta věcí můžu zařídit jinak. Tohle je pro tebe jedna z věcí, která se odložit nedá. Vůbec žádný problém.“

Z očí Tiffany se ztratila váhavost. „Díky, Caro.“

„Nedělej si s tím starosti.“

Měli silné podezření, že se u soudu otec Tiffany pravděpodobně ani neukáže, ale ať tak či onak, i tak tam musely jít.

„Půjdu najít Mikeyho,“ řekla Tiffany.

Cara se s ní rozloučila, a jakmile dívka zmizela, obrátila se k Jenny. „To je všechno? Chceš, abych se zdržela a pomohla s večeří nebo něčím jiným?“

„Extra ruce u večeře by byly skvělé, ale je tu ještě jedna věc.“

„Ano?“

Jenny pokrčila rameny. „Tiffany zmínila něco důležitého. Příští týden ti začíná škola.“

„Takže?“

„Tvoje praxe ve skutečnosti skončila už minulý týden, Caro. Za tohle jsi už své hodnocení dostala, zlatíčko.“

Cara dál zírala na ženu. „Jsem tady, protože tu chci být, protože tohle místo je úžasné a stejně tak i ženy a lidé, kteří ho provozují. Nejsem tu kvůli známce.“

Jenny přikývla. „Já vím.“

„Proč to zmiňuješ?“

„Chtěla jsem se tě zeptat, zda bys tu chtěla zůstat dál, i po zahájení školy. Můžeme domluvit práci na vybrané dny nebo večery, případně víkendy. Nemusí to být pravidelná pětidenní docházka ani nic jiného. Ženy tě milují a personál -“

„Ano.“ Cara o tom nemusela ani přemýšlet. „Na to se ani nemusíš ptát.“

**********

První den zpátky ve škole byl pro Caru vždycky na hovno. Znamenalo to spěchat mezi jednotlivými přednáškovými sály a budovami, aby dorazila včas na hodinu, ačkoli profesoři měli skoro vždycky zpoždění, zároveň však i žádné problémy s tím, aby zbuzerovali studenta, který dorazil až poté, co se konečně objevili oni sami. Znamenalo to také zorientovat se v menších třídách, navíc se seznámit s tím, co bylo možné od nadcházejícího semestru očekávat.

Cara už do dokončení zbýval poslední rok. Nejen, že už měla svůj titul ze Sociálních prací, ale jakmile projde tímto rokem, přidala by k tomu i titul z oblasti Veřejného zdraví. Pokud by se rozhodla pro další vzdělávání, mohla by si zvolit rezidenční program v oblasti psychiatrie a pokračovat touto cestou. Ale teď, se svými třemi tituly, by už mohla pracovat v několika oblastech, a to včetně práce s dětmi a v oblasti duševního zdraví.

Byl to její cíl, kterého chtěla dosáhnout, a teď už se skoro stal realitou.

I když po létě nebyla zvyklá na časně ranní rutinu. Caře se dokonce podvedlo zapomenout se najíst, takže když se jí podařilo vyšetřit třicet minut, zaběhla kvůli tomu do kavárny, kterou měla ráda a která byla jen pár bloků od univerzity. Jakmile vstoupila do kavárny, při pohledu na dlouhou frontu zasténala. Bohužel hned za ní se začali hromadit další lidi. Rychle se zařadila do fronty, aby nemusela čekat ještě déle.

Než se dostala na řadu, aby si objednala, byla zatraceně blízko stavu vyděšenosti, protože se podívala na hodinky a zjistila, že na další hodinu už měla zpoždění. Rychle požádala o kávu, bagel a cookie. I když byla mnohem hladovější, její žaludek bude muset počkat, až se vrátí domů.

„Vaše objednávka bude vyřízena támhle,“ řekl barista a ukázal na konec pultu.

„Velký dík.“

Zatímco Cara čekala na svou objednávku, pohrávala si se svou taškou. Stále přitom sledovala i své hodinky, aby měla přehled o čase, ale její samota netrvala dlouho.

„Čekáš tu na někoho?“

Při pohledu přes rameno uviděla pár nápadně modrých očí. Ten muž byl dost pohledný s odzbrojujícím úsměvem ve tváři a sportovním kabátem přehozeným přes ruku. Opřel se o pult, hned vedle Cary.

„Mluvíš na mě?“ zeptala se Cara.

Muž přikývl. „Jasně. Když je jedinou další možností stát tu a při čekání mluvit jen sám se sebou, je to jen kamarádská věc.“

Cara se rozesmála. „To je pravda. A ne, na nikoho nečekám.“

„Stále ses dívala na hodinky. Předpokládal jsem, že tu máš s někým schůzku.“

„Mám zpoždění,“ vysvětlila Cara, „a každou vteřinou se zvětšuje.“

„Jsem Nathan,“ řekl chlápek.

Cara se otočila, aby přijala ruku, kterou jí nabídl, a přitom si všimla jeho krátce zastřižených nehtů a hladké kůže. Vypadal, že je mu něco málo přes třicet. „Cara.“

„Dobře, Caro, jsem rád, že na nikoho nečekáš. Alespoň se za nádhernou ženou nikdo nepostaví.“

Zvedla obočí. „Snažíš se k něčemu dopracovat?“

Nathan pokrčil rameny. „Pokud ano, dostal bych se někam?“

„Nejsem zrovna na trhu pro seznámení. Promiň.“

Sklonil oči k její ruce, kterou stále pevně držel. „Žádný prsten.“

„Ani u tebe.“

„Abychom byli spravedliví, hodně chirurgů, pokud má směnu, si prsten sundává. I když já jsem ji právě skončil. Ale ne, žádný prsten.“

Cara se usmála. „Lékař.“

„Nezní to překvapeně.“

„Tvé ruce to naznačují.“

Nathan se zasmál. „Vezmu to jako kompliment.“

„Slečno, vaše objednávka je připravena.“

Cara se s pokrčením ramen vymanila z jeho ruky a otočila se, aby popadla své čekající jídlo. „Díky za hovor, ale opravdu už mám zpoždění.“

„Žádný problém.“ Blýskl po ní úsměvem. „Měj hezký den, Caro.“

„I ty.“

Cara si udělala jen pár kroků ke dveřím, když kolem oken kavárny zvenku prošla známá postava. Toho muže poznala ze dvou důvodů – jednak měl se svým bratrem podobné rysy, a kromě toho před pár měsíci viděla jeho tvář v novinách.

Domenic Guzzi.

Gianův mladší bratr.

Cara tam na okamžik jen stála a sledovala, jak Domenic, aniž by se podíval dovnitř, prošel kolem kavárny. Ani nevěděla, zda by ji ten muž poznal, ale na tom příliš nezáleželo. Vlastně jemu by na tom nezáleželo. Šlo jen o skutečnost, že Cara skoro očekávala, že uvidí i Giana.

Jak dlouho by mohli žít v tom samém městě, aniž by na sebe navzájem nenarazili? A skutečně nenáviděla i to, že jedna její část na něj narazit chtěla.

Pohni se dál, řekla sama sobě.

Dřív, než si to stihla dvakrát promyslet, se Cara otočila na patu a znovu zamířila k Nathanovi. Nemuselo to nic znamenat, ale schůzka byla schůzkou, a to signalizovalo, že netouží po muži, díky kterému měla své emoce naprosto podělané.

„Zapomněla jsi na něco?“ zeptal se Nathan, když k němu Cara přistoupila blíž. V ruce už měl svou objednávku a vypadal, jako by byl připravený i on odejít.

Vyndala svůj telefon, odemknula obrazovku a připravila si zadání nového kontaktu. „Zadej mi sem své číslo – i když je to bez záruky čehokoli.“

Než si její telefon vzal, podíval se na něj. „Ani tady nejsou žádné sliby.“

S tím mohla Cara pracovat.