Entangled - 1. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Bylo možné být v místnosti plné lidí naprosto osamocený.

Gian Guzzi to nikdy dřív nezažil, ale teď se ten pocit stal jeho nedílnou součástí. Chybně předpokládal, že tím, že si vzal to nejvyšší místo ve své rodině Cosa Nostra, by mu zbývalo jen minimum času k tomu, aby uvažoval nebo se utápěl ve svých osobních problémech. Ale realita byla jiná.

Už byl srpen. Horký, vlhký letní měsíc, který Gian původně plánoval strávit s někým jiným a ignorovat horko tak nejlépe, jak mohl. Od jeho posledního setkání s Carou Rossi uplynuly tři měsíce, ale neminul ani jeden zasraný den, kdy by si ji nějakým způsobem nepřipomněl.

Samozřejmě, že část toho byla díky jeho vlastní ruce.

Na druhou stranu být bossem nutilo Giana držet své osobní problémy pod pokličkou. Rozhodně si nemohl dovolit, aby si muži kolem něj mysleli, že jeho pozornost byla rozptýlena emocemi, nemluvě o ženě, kterou už nemohl mít. Potřeboval, aby celou dobu věřili, že bez ohledu na to, co se děje, on byl ve hře tím nejlepším.

Nejdřív povinnost.

Na druhém místě dědictví.

A teprve pak láska.

Gian konečně pochopil, co se mu jeho dědeček Corrado, celé roky snažil říct. Předpokládal, že se jednalo o oběť, kterou museli všichni mafiáni udělat ve jménu dobra la famiglia, ale mýlil se.

Tuhle oběť činil jen boss.

Cosa Nostra musela být jeho jediná konstanta. Musel za ni dýchat. Za její život musel krvácet. On byl tím, od koho se očekávalo, že bude pravidla dodržovat a vymáhat. On byl tím jediným, ke komu vzhlíželo, když bylo potřeba něco vyslyšet. Jeho hlas mluvil za všechny ostatní.

To bylo to, co dělal dobrý boss. Tedy, pokud svou práci dělal dobře, bossovi muži by se nikdy nedozvěděli, že byl stejný jako oni, zasažený a zničený hloupostmi jako je láska a žena.

Povinnost. Dědictví. Láska.

Vždy v tomto pořadí.

Vždy.

Ach, ano.

Gian teď těmto slovům už rozuměl velice dobře.

Bylo lepší poslouchat lidi kolem sebe, nechat je mluvit a nakonec si vytvořit svůj vlastní názor. Následně vydávat rozkazy podle toho, co zjistil. Jako boss se to naučil dost rychle. Když byl však o samotě se svými myšlenkami, stále mu zbývalo až příliš mnoho času.

To jediné, co kdy dělal, bylo přemýšlet.

„Všechno nejlepší k narozeninám, bossi!“

Když ho zezadu poplácala ruka po zádech tak silně, až se uvnitř zatraceně celý zachvěl, Gian se pokusil usmát. Jeho pozornost se znovu vrátila do VIP sekce klubu a k mužům.

Muži slavili jeho třicáté narozeniny.

Měl by oslavovat i on.

„Tady, další drink,“ řekl Stephan.

Do Gianovy ruky byla strčena sklenice whisky.

Usrkl silný likér, alespoň mu poskytnul možnost něco dělat. „Merci.“

Stephan řekl něco dalšího, ale Gian ho neposlouchal. Na to, aby s tím začínal, nebyl moc dobrý parťák. S touto nocí se svými muži souhlasil jen proto, že ho o to požádali. Vzhledem k tomu, jak rychle by v rodině dokázalo vzplanout napětí, jeho trvalou prací bylo udržovat mír.

Zejména pro Giana.

Dneska během dne strávil až příliš mnoho hodin sezením u jídelního stolu spolu se starší generací capos v rodině a pro ně důležitých lidí. I oni chtěli jistým způsobem oslavit narozeniny svého bosse, ale ne tak, jako mladší muži. Což bylo pochopitelné.

I když se předěl mezi generačními liniemi uzavřel natolik, aby to Gian mohl považovat za přijatelné, stále dával přednost tomu, aby udržoval obě skupiny odděleně. Všem poskytoval jejich hlas a možnost vyjádřit ho. Do té míry, nakolik to bylo přijatelné.

„Šťastné narozeniny! Šťastné…“

Když dopředu dorazil číšník s dortem v ruce, Gian byl skupinou mužů postrčen směrem k němu. Byl to dvouvrstvý dort, zlaté barvy s černým lemem. Barvy rodiny Guzzi. Na boku dortu bylo napsáno jeho jméno a přání k narozeninám. Rozhodně vypadal dobře, nicméně v poslední době trpěl i vážným nedostatkem chuti.

Všechno nejlepší k narozeninám, bossi.

Špinavá třicítka, Giane.

Všichni vyslovovali fráze. Když to bylo nutné, Gian se usmíval a přikyvoval. Už ho nijak nešokovalo, že si nikdo nevšiml toho, že jeho srdečnost a dobrá nálada nebyla ničím víc než pečlivě vytvořenou lží.

Tyhle sračky už dovedl k naprosté dokonalosti.

„Polož ho,“ řekl někdo číšníkovi s dortem.

Přitáhli stůl a číšník na něj dort položil. Další muž podal Gianovi nůž, a dívky, které pro Giana v klubu pracovaly, připravily na stůl papírové talíře, ubrousky a umělohmotné vidličky.

„Tenhle je celý tvůj,“ řekl Domenic, kývl na Giana a pak na dort. „Běž do toho. K tomu všemu alkoholu, který tu ti blázni už v sobě mají, můžeš přidat i trochu diabetu.“

Gian za tohle zezadu plácl bratra po hlavě. „Že to říkáš právě ty.  Kolik nocí týdně popíjíš v klubu, nemluvě o pití doma o samotě?“

Dom pokrčil rameny. „Tak to chodí, když se scházím s lidmi.“

„Správně. Dobrá výmluva. “

„Prostě rozkroj ten svůj zasraný dort, Giane.“

„Víš, že jsem o dort nežádal,“ řekl Gian svému bratrovi. Mluvil tak tiše, aby ho mohl slyšet jen Dom. „Souhlasil jsem jen s pár drinky.“

Dom přikývl. „Chtějí to s tebou oslavit, člověče. Dovol jim to.“

Gian si povzdechl.

Správně.

Oslava.

Jen on byl tím, kdo se na party necítil.

„Prostě ten dort rozkroj,“ řekl Dom. „Pak už si ani nevšimnou, pokud odejdeš. Budou až příliš opilí a v krvi budou mít vysokou hladinu cukru.“

„Budeš tím šťastným sráčem - nebo smolařem, který tu zůstane, aby se ujistil, že můj klub nezničí,“ varoval ho Gian.

„To zvládnu.“

Dobře.

Dokud Dom věděl…

Gian byl za svého bratra vděčný. Od doby, kdy převzal rodinu, byl Dom jednou z mála konstant na Gianově straně. Přesně tak, jak slíbil, udělal ze svého bratra mafiána a dal Domovi v rodinných obchodech řádné postavení. Kromě toho, když už byl mafiánem, bylo sakra mnohem snazší udělat z Doma svého poradce.

Dom se prakticky přes noc stal jeho pravou rukou. Ale to bylo tak, jak to muselo být, a Gian nedal zkurvenou možnost komukoli se hádat nebo zpochybňovat jeho rozhodnutí. Dom se mnohem lépe hodil na pozici poradce, než jako capo nebo underboss, už prostě proto, že ho muži znali, Gian mu věřil, a v rodině nebyl pro nikoho jiného, než jen pro svého bratra.

Jako tomu bylo vždy.

Na druhou stranu underboss byl někdo, koho dovolil, aby si vybrali muži z rodiny sami. Bylo to neobvyklé a rozhodně ne standardní krok, ale dostali svůj hlas a pro někoho hlasovali.

Tím, koho si vybrali, byl Stephan.

Občas chtěl Gian toho bastarda zabít.

Jindy by byl ochotný toho arogantní sráče vyvážit zlatem.

„Pospěš si!“ vykřikl někdo za Gianem.

Dom se zasmál. „Dovol jim ten dort sníst, Giane.“

„Neříkal jsi, že to jednou někoho zabije?“

„Ale ona jim nedala dort.“

Gian si nemyslel, že to byla pravda.

I tak se do toho pustil a zakrojil se do dortu. Zvenku to byl mistrovský zlatý kousek lemovaný černou, uvnitř měl zářivě karmínovou barvu. Vypadalo, že se jednalo o Red Velvet.

Jako krev.

S ohledem na to, kolik krve už bylo prolito, to byla podivná volba.

„Dobře, uhni a nech mě to dodělat,“ řekl Dom.

Gian svému bratrovi ochotně předal nůž a nechal Doma pracovat. Pokud by se mělo ukázat na dvě věci, které měl Dom rád, bylo to jídlo a dobrá konverzace. Vzhledem k tomu, že všichni byli až příliš zaneprázdněni pitím alkoholu a ládováním se dortem, Gian byl schopný stáhnout se, aniž by si toho málokdo všiml.

Gian věděl, že v tenhle okamžik by měl věnovat čas tomu, aby ocenil to, co viděl.

Klid a mír. Spokojení muži. Mizející násilí. Rodina připravená pracovat.

Měl by být šťastný.

Měl by být… spoustu věcí.

Být bossem nebylo tak snadné, jak si myslel, že bude. Když to místo zastával jeho dědeček, dostal pouze část pohledu na to, jaké to bylo. Teď, když na tom místě seděl sám, měl Gian oči otevřené dokořán.

Být na vrcholu znamenalo zkurvenou samotu.

Gian byl neustále obklopený lidmi.

Měl až příliš mnoho práce.

Nikdy se nepřestal pohybovat.

Času měl málo.

Trpělivosti ještě méně.

A i tak, mnohem víc, než by byl ochotný si přiznat, se ocital úplně osamocený. Žádné množství práce, Cosa Nostra ani rozptýlení by mu s jeho problémem nepomohlo.

To by mohl jen jediný člověk - Cara.

Ta teď byla do jisté míry mimo jeho dosah. Fyzicky neměla být jeho, a to bez ohledu na to, jak moc ji chtěl. Emocionálně byla každým svým zasraným nehtem zabořena přímo do jeho srdce, a dokonce to ani nevěděla.

Jeho duše byla propojena se ženou, která ho už nechtěla, dokonce i když on pro ni stále umíral touhou.

Gian za tohle nemohl vinit nikoho jiného, než sám sebe.

********

Když Gian vystoupil ze zadu svého černého městského auta, zapnul si bundu. Chris držel otevřené dveře až do okamžiku, než Gian od auta neodstoupil, potom, jakmile mohl, je okamžitě zavřel. Gian stál uprostřed velké kruhové příjezdové cesty a zíral na panskou usedlost, která se pro něj stala svým způsobem jeho soukromým peklem.

Nechtěl do toho domu vstoupit.

Teď už ho dokonce ani nedokázal nazývat domovem.

Kdysi dávno tenhle dům znamenal přesně to. Domov. Domov jeho dědečka a babičky, plný vzpomínek na roky minulých a šťastnějších časů. Teď, kdykoli do panského sídla vstoupil, mu na ramena dopadlo neviditelné závaží a v hlavě cítil tlak, který byl připravený každým okamžikem explodovat.

Tohle by se mohlo stát člověku, když se od něj očekávalo, že bude sdílet prostor se svou manželkou. Zejména, když se jednalo o manželku, kterou byla Elena Guzzi. Od Giana bylo požadováno – v jeho současném postavení - že se bude chovat, co se týče manželky a manželství, jistým způsobem. Obraz jeho a jeho rodiny vypadal lépe, když se ke své ženě choval jako ke své manželce. Bez ohledu na to, co ohledně toho cítil, musel být se svou ženou vídán. Venku, na panském sídle i jinde.

Elena nebyla s Gianovou přítomností ve svém životě o nic šťastnější, než on s tou její.

A o to to bylo jen mnohem těžší.

Gian mohl přestěhovat Elenu do svého penthousu a dědečkův dům za pár milionů prodat, ale rozhodl se pro jinou cestu. Pro tuhle variantu, protože ani on, ani jeho manželka nechtěli být společně v menším prostoru, než museli být. A také, protože penthouse byl jeho, stejně tak jako její předchozí penthouse patřil pouze jí. Nebyli zvyklí žít společně a Gian si vybudoval svůj život tak, že do něj jeho manželka nebyla zapojena.

Nehodlal změnit svůj styl života zcela jen proto, aby vyhověl touhám pár lidí, kteří ho sledovali jako ostříž.

Když Gian navrhl panské sídlo jakýsi druh kompromisu, Elena se naštěstí nedohadovala. Několik dní a nocí, obvykle ve zcela jiném křídle, než jeho manželka, trávil tam, a pár nocí ve svém penthousu ve městě, kde byl snadno dostupný pro své muže a obchody.

Rozhodně to však neznamenalo, že by se alespoň jednomu z nich toto uspořádání líbilo. Díky tomu byly noci jako tahle, jen zasraně těžší.

„Jsi v pohodě, bossi?“ zeptal se Chris.

Když Gian odpověděl, výraz své tváře pečlivě ovládal: „Proč bych neměl být?“

„Vypadáš… tiše.“

„Kdy jsi mě zažil hlasitého?“

Strážce se zasmál. „Touché.“

„Máš náladu na večeři?“ zeptal se Gian. „Jsi víc než vítán, aby ses k nám připojil. Vypadá to, že tě má Elena ráda.“

Nebo přinejmenším, pokud byl poblíž někdo další, byla jeho manželka o něco příjemnější.

„Něco k jídlu bych si dal.“

To bylo ono.

Jakmile do sídla za Gianem vstoupil jeden z jeho mužů, Elena stěží mrkla okem. Na sobě měla jedny ze svých obvyklých šatů, s blond vlasy dokonale upravenými, make-up bez jediné chybičky. Jako prvního pozdravila Chrise a pak, jakmile strážce zamířil do pravého křídla do jídelny, otočila se k Gianovi.

„Nevěděla jsem, že dneska večer dorazíš,“ řekla Elena.

Žádný pozdrav.

Žádné ahoj.

Nic.

„Je sobota, Eleno. V sobotu večer sem jezdím vždy.“

„Obvykle to není tak pozdě.“

„Chceš denně podávat zprávy o tom, kdy mám v plánu na různá místa přijíždět a odjíždět, kdy se možná ukážu tady?“ zeptal se Gian.

Protože kdyby se tím vyhnul tomu, aby se s ní potkával ve dveřích, byl by šťastný a rád by jí ty informace pokusil poskytnout.

„Jsi takový chytrák,“ řekla Elena, „a já bych to mohla zvládnout bez tohoto postoje.“

„Byl to dlouhý den.“

„No, rozhodně jsi měl dlouhou noc, že?“

Gian se ubránil nutkání protočit oči. „Pokud mluvíš o večeři a následující narozeninové oslavě v klubu dnes v noci, tak ano, byl to dlouhý večer.“

Zatímco na něj Elena upřeně zírala, ruce měla založené na prsou, čelist sevřenou. Vždycky si myslel, že mnohem víc než hnědé oči, které měla, by se k ní hodily modré - led v jejím pohledu se nikdy nedokázal vyrovnat žádné jiné ženě, se kterou kdy přišel do styku. Občas její hnědý pohled vyzařoval pocit tepla jednoduše jen kvůli jejich barvě, ale byla to lež.

Byla chladnější než led.

„A proč jsem nebyla pozvána?“ zeptala se Elena. „Jsem tvoje žena, Giane.“

„Protože to nebyla rodinná věc,“ odpověděl Gian suše.

„I tak -“

„Nebyl jsem požádán ani pozván, abych tě přivedl s sebou, takže jsem tě nebral. Nechovej se tak, jako by ti to vadilo, protože oba víme, že ne. Jediný důvod, proč by ti to mohlo vadit, je to, že sis nemohla jít koupit něco hezkého na sebe, co by sis na daný večer oblékla. Pokud je to to, co chceš, rozhodni se, kam chceš příští víkend jet, a já tě tam vezmu. I když ne na mé narozeniny.“

„Dobře.“

Gian si povzdechl, vzal to jako vyhranou bitvu.

„Blíží se i moje narozeniny,“ dodala Elena rychle.

„A co by ses ráda?“

Sladce se usmála, jako by ji jeho otázka potěšila. Další falešné pozvání do jejích sítí.

Giana nikdy nepřestalo udivovat, jak snadno se dali muži chytit a pak být následně zabiti v bludišti Eleniných her a manipulací. Kdysi byl jedním z těch mužů i on. Před lety to byl právě on, kdo viděl její vzdálený pohled v očích a dokonale upravený vzhled a pomyslel si, něco je s ní špatně, nikdy se neusměje.

Vypadala smutně, sama a až příliš tichá. Bylo jí pouhých třiadvacet let, neměla žádné sourozence a vychovával ji pouze její otec. Její matka zemřela už před dlouhými roky.

Její krása, sladká povaha a měkký hlas ho tak snadno přitáhl. Jakoby svět byl zlovolným místem a rozhodně nebyl určený pro ni.

Byl hloupý.

Pošetilý muž, který se nechal lapit komplexem hrdinů.

Byla to chyba, kterou by už Gian nikdy znovu neudělal.

Ne s Elenou.

To o čem si myslel, že byla Elenina nevinnost a naivita, a že se jednalo o přímý následek toho, jak vyrůstala pod rukama svého násilnického, příšerného otce. Nebyla pravda a Gian se v tom hluboce mýlil. Ani jednou nevzal v úvahu to, že každá jednotlivá věc, kterou Elena kdy muži nabídla, ať už v podobě emocí, slov nebo fyzicky, to všechno byla jen hra. Její slova měla uklidňovat a zjemňovat. Její dotek byl určený k odzbrojení a lapení do pasti.

Pro ni byli muži jen a jen prostředek.

V Gianovi prostě jen našla toho správného muže, aby ho využila.

Byl to zvláštní sport, který se naučila až příliš dobře a stále ještě v něm své dovednosti neztratila.

Gian si neuvědomil, že hraje Eleninu hru. Ne, dokud nebylo až příliš pozdě. Spadl do všech jejích lží. Stačilo jen pár krátkých týdnů a oženil se s ní. Uvízl v dohodě, která byla uzavřena, a jeho život se roztříštil. Prostě jen tak. Zničila to, co mělo být jeho svobodným rozhodnutím a vůlí.

A neudělala to z žádného jiného důvodu než jen pro to, aby byla svobodná.

Lapila ho do pasti, aby ona sama mohla létat.

„No?“ zeptal se Gian. „Co chceš na své narozeniny?“

Elena pokrčila rameny. „Nic velkolepého.“

„Ale něco úžasného.“

„To je to, co si tvoje žena zaslouží, ne, Giane?“

„Určitě si něco zaslouží,“ řekl a pohnul se, aby jí obešel.

Elena natáhla ruku, aby ho pohladila ho po tváři. Musel sebrat každý ždibec vůle, aby neucukl. S touto ženou nesdílel život za hranicí toho, do čeho byli nuceni, a rozhodně nesdíleli společnou náklonnost. Nechtěl, aby se ho dotýkala, a ani on neměl žádný zájem či touhu dotknout se jí.

Kdysi, než se vzali, to jediné, po čem toužil, bylo dotýkat se jí a zachránit ji. Ale potom prohlédl její hry, ale to už bylo až příliš pozdě.

„Ne,“ zamumlal Gian a ustoupil z Elenina dosahu.

„Tak nedůtklivý, Giane.“

„Zajímalo by mě proč, Eleno.“

„Dneska večer s tebou není žádná zábava.“

S ní necítil nikdy žádnou zábavu.

„Pokud něco chceš, pak o to požádej. Nicméně nepokoušej se mě vmanipulovat k tomu, abych ti něco dal proto, že budeš předstírat, že jsi milá nebo podobné sračky. Ty nejsi nikdy milá. Já taky ne. Je to prostě takhle jednoduché.“

Elena po něm střelila pohledem. „Fajn, jak chceš. Přeji si lesklé a hezké věci, lidi, kteří mi zazpívají happy birthday, takové ty obvyklé věci.“

Gian přikývl. „Zařízeno.“

„Taky chci oslavu někde venku. Ne tady.“

„Vyber si místo.“

Teď byla Elena tím, kdo kolem něj prošel. Když se na něj přes své elegantní rameno podívala, její úsměv byl mírný, sarkasmus z jejího hlasu byl pryč. „Jsi pro mě až moc dobrý, Giane.“

Jak by měl být.

Jak musel být.

Protože ona byla jeho žena.

Očividně muselo záležet alespoň na něčem trochu jiném. Rozhodně ne na jeho pocitech. Ty zkurvené nechutné věci byly určeny pro slabší muže a Gian neměl čas na slabosti. Tyhle pocity si dopřál jen jednou, když přišlo na jistou ženu, která nyní byla naprosto mimo jeho dosah.

„Dobře, jdeš jíst, nebo budeš stát celou noc ve dveřích?“ zeptala se Elena.

„Ty jsi vařila?“

„Bože, ne.“

„Tak ano, budu jíst,“ řekl Gian.

Upřímně, dokonce své ženě nevěřil ani v tom, že by se ho nepokusila zabít jídlem.

Teď, když museli trávit jistý čas společně, byl jejich život takový. Opatrně kolem sebe kroužili, občas po sobě vystřelili rychlými a ostrými slovy, aby se projevili, ale jakmile se ukázala další osoba, která stála až příliš blízko, uťali to. Možná, že to tak pro ně oba bylo jednodušší.

Když se drželi toho, co bylo a nekopali příliš hluboko do toho.

Ani jeden z nich nechtěl ten bordel vytahovat.

Tak jako tak ne znovu.

*******

Kněz v rozmáchlém gestu směrem k farníkům zvedl ruce vzhůru a všichni se ve stejný okamžik postavili, aby dostali poslední požehnání. Gian za to byl vděčný - bylo to už skoro u konce.

A tím myslel svůj společný čas se svou ženou na pár dní.

Kostel měl představovat jednu z mírumilovných konstant v jeho životě, ale i ten byl poskvrněný skutečností, že teď, místo se svou rodinou, kterou kdysi měl, seděl v kostelní lavici se svou ženou.

Konec konců, zdání znamenalo vše.

V tomto ohledu někteří museli být šťastnější než ostatní.

„Konečně,“ zavrčela Elena sama pro sebe, když kněz shromáždění ukončil. Postavila se a uhladila si sukni svých krémových šatů v délce ke kolenům, které ladily s jejími botami a kloboukem. „Ty mše jsou nekončící. Nesnáším je.“

A přesto byla jednou z nejlépe oblečených žen v celé farní kongregaci.

„Církev je dobrá pro duši,“ odpověděl Gian unaveně.

„Lidé jako my nemají žádnou duši, Giane. Tohle není nic víc než fraška, a pokud existuje nebe, tak my budeme mít povolený vstup do něho jen proto, že jsme si cestu dovnitř zaplatili.“

Touché.

„Chris tě může zavézt domů,“ řekl Gian své ženě, zatímco si z lavice zvedl své sluneční brýle. „Dnes mám práci.“

Elena našpulila rty. „Tím jsem si jistá.“

Ale netlačila na něj ani se nesnažila s jeho požadavky dohadovat. Venku bude čekat Chris, aby odvezl Elenu zpátky do usedlosti a měla v telefonu na rychlé volbě dalšího řidiče, aby ji odvezl kamkoliv,  kam by sakra chtěla během týdne jet. Měla řidičský průkaz a mohla řídit naprosto dobře sama, ale raději se nechat vozit jako královna.

Dokud jí nemusel dělat řidiče sám, Gianovi to bylo ukradené.

Poté, co Elena odešla uličkou ven, netrvalo dlouho a do lavice vedle svého bratra vklouzl Dom. Gian nechal projít uličkou dalších pár lidí. Místo toho se rozhodl zůstat vzadu s Domem, aby od něj dostal týdenní hlášení ohledně novinek.

Vždycky to zkurveně bolelo.

Sralo to jako nic jiného.

Gian to dělal, aby sám sebe potrestal. Rozhodně

Stále mu to pomáhalo dýchat.

„No?“ zeptal se Gian.

Dom si usrkl ze šálku svou kávu, jako by měl veškerý čas světa. „Vlastně nic nového. Cara byla minulý týden docela v klidu. Stále pracuje v ženském útulku na Páté.“

„Carolina's House,“ řekl Gian, vyslovil jméno útulku.

Znal ho. Vzhledem k rodinné historii s tím místem, mu během let poskytoval často dary.

I když Cara to však nevěděla.

A už vůbec nevěděla o tom, že ji Gian sledoval.

Dom přikývl. „Stále tam. Příští měsíc se pravděpodobně vrátí zpátky do školy. Nejsem si jistý, zda v tom útulku bude pokračovat s prací dál.“

Podle toho, jak znal Caru a co chtěla dělat se svým životem, dýchala by za to, kdyby jí útulek umožnil pokračovat v práci i poté, co se vrátí na univerzitu. Gian doufal, že jí dají tu šanci. Koneckonců, stálo za to následovat své sny.

„Ohledně této záležitosti je to všechno, co ti musím říct,“ poznamenal Dom.

„ Nic jiného?“ zeptal se Gian.

Dom věnoval bratrovi dlouhý postranní pohled. „Víš, že s nikým nechodí ven. A místo toho, aby ses tvářil, jako by šlo o něco jiného, mohl ses na to prostě zeptat. Nemyslím si, že má vůbec čas na muže, Giane.“

O tom pochyboval. Pokud by Cara chtěla, čas by na ně měla. Z nějakého důvodu si prostě jen ten čas neudělala.

Zatím.

I když jen při tom pomyšlení mu ve střevech vzplála prudká žárlivost. Gian tu bezohlednou, násilnou emoci ignoroval, protože co jiného by sakra mohl dělat?

Nemohl své touhy na Caře vnucovat.

Copak jí už neublížil víc než dost?

„Mohl bys ji navštívit,“ navrhl Dom.

Gian se zasmál. „Naše poslední setkání neskončilo dobře. A pochybuju o bouřlivém přivítání, pokud bych se objevil.“

„Tak proč ji nenecháš na pokoji, člověče?“ Dom kývl směrem k uličce, kterou zmizela Elena. Většina lidí už kostel opustila. „Máš ženu, Giane. Možná se soustřeď na to.“

„Správně, moje žena.“

Nasrat.

Gian se rozhodl, že jejich rozhovor už nikam nevedl, takže se otočil k odchodu. Místo toho se ocitl tváří v tvář svému tátovi a mámě. Frederic a Celeste se ani nesnažili skrýt skutečnost, že tam stáli a odposlouchávali hovor bratrů.

„Máš něco, co bys chtěl dodat?“ zeptal se Gian svého zamračeného táty.

Frederic si nedělal žádné servítky ohledně toho, aby se s Gianem podělil o své názory, zejména pak co se týče názorů ohledně netradičního manželství a aférky, kterou jeho syn udržoval několik měsíců s Carou.

„Tvůj bratr má pravdu,“ řekl Frederic. „Nezapleť se do dalšího bordelu s tou dívkou Rossi. Teď ne, Giane. Na to, abys věnoval svůj čas a energii, máš mnohem lepší věci, a Elena je jen jednou z nich.“

„Nebo si můžeš zatraceně hledět svých vlastních věcí.“

„Giane!“ řekla jeho máma vyděšeně, pohledem zajela směrem ke kazatelně.

Gian neměl náladu zmírnit svůj postoj jen kvůli nějakým pocitům. „Řekl jsem to, co jsem řekl, mami. Myslel jsem to vážně.“

„Se svou ženou ses oženil,“ řekl jeho táta, který nevěnoval žádnou pozornost, tomu, co řekla jeho žena nebo jeho syn. „Rozhodl ses s tou dívkou oženit a teď s tím musíš žít.“

„Vlastně jsem nikdy nedostal na výběr. Dostal jsem iluzi volby, čehož jste si všichni vědomi.“

Gian si nasadil své letecké brýle a protlačil se kolem svého táty, aby vyšel uličkou ven. „Stále to nedělá žádný rozdíl v tom, co jsem ti řekl. Hleď si svých zkurvených věcí.“