CP - 25. kapitola

Překlad: Ivča

Kor.: Evča

                                                           COLTONOVA KAPITOLA/ 25

Převzato z Aspeniny tabule citátů:

Řekli mi, abych ji přiměl se do mě zamilovat. Musel jsem ji rozesmát. Ale pokaždé, když se smála, jsem to byl já, kdo se zamiloval.

– Autor neznámý.

 

 

„Jdeme,“ řekl jsem další noc, když jsem poplácal Juliannu po stehně.

Byl to druhý den, co nás navštívila Červená teta, a prostě se v bytě nic nedělo – krom jedné kuřby, o kterou jsem ji prosil asi dvě sekundy po příchodu – ale to bylo skoro před dvěma hodinami – a připadal jsem si izolovaný.

I Juliiny spolubydlící byly pryč. Řekla mi, že obvykle zmizely, když měla periodu, protože byla hádavá, ale taková mi vůbec nepřišla.

Otočila hlavu od televize, kde jsme se dívali na nudný pořad o tom, jak se vyráběl cement.

„A co budeme dělat?“

Pokrčil jsem rameny. „Nevím. Pojďme se najíst.“ Neměli jsme večeři a já byl připravený jíst pořád.

Polekaně na mě mrkla. „Chceš se mnou jít na večeři?“

„Jistě.“ Proč se na mě dívala, jako bych řekl něco úžasného? „Všiml jsem si restaurace kousek odtud. Gusano’s nebo jak se to jmenuje.“

„Gusano’s?“ Řekla váhavě.

Nakrčil jsem obočí. „Co? Nemáš ráda pizzu? Můžeme zkusit zajít někam jinam.“

„Ne, to ne,“ řekla a zasmála se. „Mám ráda pizzu. Obvykle si ji objednáváme tady na rohu. Obvykle… tudy nechodím. Ke Gusano’s.“

„Ne?“ Zamračil jsem se, protože tam bylo hezké okolí. „Proč ne?“

„Jen tak,“ řekla rychle. „Máš pravdu, půjdeme. Musím se převléct do něčeho lepšího a –“

Když vstala z gauče a chtěla jít na chodbu, chytil jsem ji za ruku. „Nemusíš, vypadáš skvěle.“ A taky že ano. Měla na sobě těsné tričko s nápisem ESU Vikingové a černé legíny, které nikdy na nikom nevypadaly tak dobře.

„Coltone…,“ zasténala a chtěla se mi vymanit.

„Julianno,“ odpověděl jsem jí a zvedl obočí. „Pamatuješ si ten malý problém, co jsme řešili, že si děláš až moc velké starosti, co si budou ostatní myslet? No, já si myslím, že vypadáš opravdu sexy a my dva jsme jediní, na kom záleží. Takže pokud se v tom cítíš dobře, nemusíš se převlékat.“

Zavrčela, než zaklonila hlavu a povzdechla si. „Dobře, fajn. Učešu se a jdeme.“

„Ani se nedotýkej svých vlasů,“ varoval jsem ji, když jsem jí pouštěl ruku.

Převrátila oči, otočila se a zavolala na mě přes rameno: „Zlato, nikdy neříkej ženě, co by měla dělat se svými vlasy.“

Zasmála jsem se a byl rád, že se jí vrátila drzá jiskra. Když se vrátila do obýváku, už jsem měl boty, peněženku, mobil a klíče v kapse. Když se na mě ušklíbla, pusa se jí zaleskla.

Zavrtěl jsem hlavou: „Takže lesk na rty, ty malá rebelko?“ A zakýval jsem na ni obočím. „Někdo chce asi od Coltona naplácat.“

Zasmála se a plácla mě po ruce. „Panenko, jen by sis přál mít to privilegium položit mi dlaň někde poblíž zadku.“

Bylo špatné, že se mi líbilo, když mi říkala přezdívkou, kterou jsem já říkal jí? Takže jsem zavrčel, přitáhl si ji k sobě, objal ji okolo pasu a zašeptal do ucha: „Výzva přijata.“

Klouzal jsem jí prsty po zádech, zmáčkl zadek, ona mi položila ruku na hrudník a vypadala šťastně. „Budu s tebou mít plné ruce práce, že?“

„Jo,“ zasmál jsem se. „Chceš jít pěšky, nebo pojedeme autem?“

„Půjdeme pěšky,“ řekla. „Ráda cítím chladný vítr na tváři, a chci se dneska trochu protáhnout.“

„Tak dobře, jdeme pěšky.“ Pak jsem ji vzal za ruku, společně jsme vyšli z bytu, bavili se a smáli po celých sedm bloků až ke Gusano’s. Chladný lednový vítr byl příjemný.

Usadili jsme se v boxu, kde jsme měli soukromí a byl osvětlený, jen papírovou lucernou nad našimi hlavami. Natáhl jsem ruce přes stůl, vzal ji za ruce a hlásil ji palci, protože je měla promrzlé.

„Řekni mi něco hezkého, co si pamatuješ o mámě,“ řekl jsem.

Mrkla a překvapeně zavrtěla hlavou. „O mámě?“

„Jo,“ povzbudivě jsem jí stiskl ruce. „Vím jen, že byla dobrá máma, ale chtěl bych slyšet detaily.“

„Já,“ zasmála se a tváře jí zrůžověly. „Já nevím; byla jsem moc malá, pamatuji si jen hlouposti. Jako když jsme sledovaly televizi, seděly jsme v houpacím křesle, já jsem jí seděla na klíně a ona mi položila hlavu na rameno.

„To zní hezky.“ Usmál jsem se. „Co jste spolu rády sledovaly?“

„To ti neřeknu!“ Smála se a zakryla si obličej. „Budeš se mi smát.“

„Nebudu. Přísahám.“ Vzal jsem ji za ruce, aby se na mě znova podívala.

Nakonec zvedla hlavu, pořád se styděla a zamumlala: „SpongeBoba.“

„Nekecej!“ vytřeštil jsem oči. „Taky jsem se na něj díval.“

Zakryla si pusu, zasmála se a s úlevou si povzdechla. „Samozřejmě.“

„Ne, vážně jsem se na něj díval. Jeden rok mi Caroline pomáhala s kostýmem Patrika na Halloween.“

„Ach můj bože,“ vytřeštila oči. „Já jsem byla Sandy.“

Prostě jsem ji miloval. „Sandy ve skafandru nebo bikinách?“

Zakryla si oči a přiznala: „V bikinách. Měla jsem kanýrovou fialovou sukni a tak.

Super.

„Z čeho jsi měla ocas?“

„Táta si od babičky půjčil opravdový liščí ocas.“ Když jsem otevřel pusu, dodala. „Neptej se. Prosím, neptej se.“

Zvedl jsem ruce, ale i tak jsem musel dodat: „Takže jsi měla opravdový liščí ocas na kostýmu falešné veverky?“

Slzy jí tekly po tvářích a začala se smát. „Jo, babička Cicely je hodně na hoodoo.“ Uzřela si tváře a pak na mě zúžila oči. „Nikomu to neříkej, ale já jsem svůj ocas milovala. Přála jsem si, aby byl opravdový.“

Představil jsem si svou Juliannu jako malou holčičku s liščím ocasem a musel jsem se usmát.

Mrkla jsem na ni. „Neboj, Sandy. Tvůj tajný ocas je u mě v bezpečí.“ Pak jsem se zvedl a řekl: „musím si odskočit, hned jsem zpátky.“

Kývla na mě, tak jsem ji políbil na spánek a šel hledat záchody.

Byl jsem pryč nanejvýš dvě minuty, ale ta smíchy brečící July byla pryč. Měla založené účet na hrudníku a schovala se do nejtmavšího koutu našeho boxu.

Posadil jsem se naproti ní a ona se mračila na vedlejší stůl.

„Je vše v pořádku?“ zeptal jsem se a podíval se k tomu stolu. Seděly tam dvě holky a jedlý večeři. Když se ušklíbla, mrkla jsem: „Ty je znáš?“

„Hm?“ Konečně od nich odtrhla pohled a podívala se na mě. „Ne, proč?“

Zmateně jsem zavrtěl hlavou. „Já nevím. Možná protože na sebe vrháte vražedné pohledy.“

Povzdechla si a řekla mi jen: „Ony si začaly.“

„S čím začaly?“ Znova jsem se na ně podíval. „S mračením?“

„Ano.“

Pořád jsem to nechápal. Zvedl jsem obočí: „Proč by se na tebe mračily, když tě ani neznají?“

Naštvaně se na mě podívala. „Proč bych s tím začínala já?“

„Přesně.“ Znova jsem se na ně podíval a ušklíbly se. Poté jsem si prohlédl July od hlavy k patě. Nebylo ji přes stůl moc vidět. „Co mají za problém? Jsi hezky sportovně oblečená a jsi sexy. Takže by nemělo jít o nějaké módní faux pas, které by mělo vadit jejich smyslům pro módu.“

Julianno převrátila oči. „To protože jsem černá,“ řekla mi suše.“

Zvedl jsem obočí. „Co?“

„Nemyslí si, že bych tu měla s tebou sedět.“

Chvíli jsem na ni zíral a pak jsem se otočil na ty drbny. „Myslíš?“

„Ano,“ zasyčela a vzala mě za ruku, abych se otočil. „Věděla jsem, že byl špatný nápad jít sem. Nikdy jsem v této ulici neviděla černochy. Sakra, Coltone, prosím, přestaň se na ně dívat.“

Otočil jsem se na ni, ale nepustil jí ruku, kterou se mi snažila vytrhnout. „Dobře, zaprvé, je to kravina. Patříš všude, panenko. A zadruhé, jsi si jistá, že je to kvůli barvě pleti? Možná žárlí, protože jsi tak krásná.“

Převrátila oči a povzdechla si. „No, tím to nebude.“

„Ne, vážně,“ trval jsem na svém. „Jsi prostě perfektní taková, jaká jsi. Za tvůj vzhled by tě kritizovat vůbec neměly. Možná tě pomlouvají kvůli tomu, jak jsi perfektní.

Stáhla se a zvedla obočí. „Co?“

„Jsi skoro nelidská, jak jsi nádherná,“ vysvětloval jsem. „To protože jsou ostatní ženy smrtelné a průměrné. Prostě žárlí a jsou kritické. Budou tě sledovat zblízka, hledat každou malou nedokonalost, aby dokázaly, že nejsi perfektní a cítily se tak lépe.“

„To si myslíš, že cítím?“ trvalá na svém. „Že je pro mě důležitější, jak kdo vypadá?“

„Ne,“ řekl jsem pomalu, prostě jsem neuměl v tu správnou chvíli zmlknout. „Nemyslím si, že bys soudila lidi podle toho, jak vypadají. A taky si nemyslím, že by ses pořád snažila vše vylepšovat, abys vypadala lépe, než ostatní. Tak arogantní nejsi. Jsi, sakra… jak je to slovo.“ Luskl jsem prsty a pak mě to napadlo. „Prostě se bráníš. Tvé heslo je, nejlepší obrana je útok.“

Pomalu zavrtěla hlavou. „S tím nesouhlasím.“

„Nehodnotíš ostatní, ale pokaždé máš pocit, jako by tě odsuzovali oni, takže se bráníš, než na tebe může někdo zaútočit. Pokaždé, když se oblékáš, přemýšlíš, co na to ostatní. Snažíš se dokázat světu, že nejsi míň, než kdokoli jiný. Nepadneš bez boje.“  Pokrčil jsem rameny. „Což je podle mě obdivuhodné, ale někdy to je ku škodě.“

„Jak mi to může škodit?“ Naklonila se ke mně se zaujetím a netvářila se naštvaně, což by bylo to poslední, co bych chtěl.

„Hloupým lidem může jen letmý sebevědomý pohled připadat, že jsi…“ zašklebil jsem se, to slovo nebylo hezké.

Suše se na mě podívala. „Prostě to řekni.“

Tak jsem vyhrkl: „Namyšlená.“

Zvedla na mě obočí. „Opravdu? Namyšlená, jo?“ Zavrtěla hlavou a zakřenila se, jako by jí to pobavilo. „Ale řekl jsi, že mě znáš líp?“

„Samozřejmě.“ Mrkl jsem na ni a zašeptal. „Viděl jsem tvé spodní prádlo, pamatuješ?“

Zaklonila hlavu a zasmála se. „Moje spodní prádlo? Jak to s čímkoliv, sakra, souvisí?“

„Jsou pro mě to nejoblíbenější, co nosíš,“ řekl jsem.

Zavrtěla hlavou a dál se smála. „Proč? Jsou strašně nudné.“

„Ne,“ trval jsem na svém. „Symbolizují upřímnost. Jsou jednou z věcí, kterou si oblékáš a nikdo jiný ji pak neuvidí. Takže mi o tobě prozradí, jak by ses oblékala, kdyby ti bylo jedno, co si kdo myslí. Napovídají, že máš ráda pohodlí a praktičnost a máš ráda nápadné barvy. A jen pár privilegovaných lidí je může vidět.“

Otevřela pusu a prohlížela si mě. Chvíli přemýšlela nad mými slovy a pak zamumlala: „Je děsivé, jak zatraceně vnímavý jsi.“

Zasmál jsem se, natáhl ruku přes stůl a pohladil ji po tváři. „A přesto si myslím, že se ti to líbí.“

„Jo, no…“ Zakřenila se a převrátila oči. „Ale teď budu znít nudně, protože mám na sobě praktické spodní prádlo, takže tvůj talent není tak špatný.“

„Praktické, ale barevné,“ připomněl jsem ji, když jsem se naklonil přes stůl. „Popravdě, líbí se mi to. Líbí se mi, že jsi taková, jaká jsi.“

Když jsem jí políbil, vracela mi pusu a přejela mi rukama po vlasech. „Taky tě mám ráda,“ přiznala.

„Dobře,“ vracel jsem ji pusu.

Nedaleký smích mě přiměl přestat se líbat, tak jsem se otočil na dříve promlouvající holky a ty teď ještě víc drbaly.

Zřejmě se po naší puse rozjely.

Zamračil jsem se. „Možná mají rasové předsudky.“ Tak jsem na ně ukázal prostředníček.

„Coltone!“ Julianno mě chytila za ruku a zakryla prst, zatímco lidí u dalšího stolu, zalapali po dechu a otočili se.

„Co?“ Zavrtěl jsem zmateně hlavou. Prostě jsem jim to oplatil, ne?

Juli zatnula zuby. „To ty jsi mi říkal, abych zapomněla na to, co si ostatní myslí.“

„Byla jsi z nich rozrušená,“ řekl jsem. To je naštvalo.

Povzdechla si. „No, oplácení to nenapraví.“

„Ale bylo to až tak špatně?“ Zeptal jsem se. Jen jsem jim tím řekl, aby se starala o své. To jsi mi ty dělala pořád.“

Zúžila na mě oči. „Protože vím, že jsi lepší.“

„Jo? Jak dobrý si myslíš, že jsem, panenko?“

Zvedla bradu a zamračila se.  „Přestaň být arogantní.“

Smál jsem se, když přišel číšník a položil účtenku na stůl. Nezeptal se, jestli nechceme něco dalšího, jen se přísně usmál a řekl:  „Přeji hezký večer,“ než vrhl pohled na Juli a odešel.

Díval jsem se za ním a cítil se stejně paranoidní jako Juli; že nás lidi odsuzují. Zvedl jsem na ni obočí a řekl: „Asi bychom měli odejít.“

„Zpráva přijata,“ vzala si kabelku a rychle se chystala k odchodu.

Dal jsem jen tolik peněz, aby to stačilo na útratu a vzal ji za ruku. Když jsme vyšli z restaurace, rozhlédl jsem se. Pár lidí nás sledovalo, ale většina sjela pohledem jinam a náš vztah jim byl ukradený. Měl jsem pocit, jako bych prováděl nějaký experiment; studoval sociální chování průměrných Homo sapiens v jejich přirozeném prostředí. A usoudil jsem, že většina populace se chovala mile, a to je důvod, proč menšiny tak vyčnívaly, až tak, že se kvůli tomu Julianna cítila takhle špatně.

Políbil jsem ji na spánek a ona se mi ještě více přitiskla k boku, držela mě za paži.

„Omlouvám se,“ řekl jsem, když jsme byli na chodníku a stali zády k restauraci. „Nechápal jsem, jak hrozně mimo ses tam cítila.“

Zavrtěla hlavou. „Nedělej si s tím starosti.“

Ale i tak jsem si starosti dělal. „Vadilo ti to, když jsi šla na rande s Brandtem?“

Okamžitě přitiskla hlavu k mému rameni a nadechla se, jako kdyby se mě potřebovala nadechnout, aby se uklidnila. Nakonec se na mě podívala. „Kupodivu ne.“

Zamračil jsem se a naklonil hlavu na stranu, když jsem se na ni díval. „Proč ne? Já taky běloch jako já.“

Pokrčila rameny, ale nepodívala se mi do tváře. „Nevím.“

Stáhl se mi žaludek a n líbilo se mi to. „Takže… jsi ho měla ráda tak moc, že ti nevadilo, co si lidi mysleli?“ Takže to znamenalo, že mě neměla tak moc ráda, jako jeho.

Al ona zvedla hlavu a chytila mě za paži. „No, myslím si, že to bylo právě naopak. Když mě večer vyzvedl, bylo to jako… bychom byli jen kolegové, kteří si šli někam sednout, než abychom byli na rande. Prostě jako dva kamarádi, nebylo to tak důvěrné. Nedotýkali jsme se, ani nedrželi za ruce, prostě nic, a předpokládala jsem, že ostatní v nás viděli jen kolegy. Nikdy jsem v jeho přítomnosti nepřemýšlela o mezirasové stránce, protože někde uvnitř jsem tušila, že bychom se až tam nikdy nedostali.“

A v tu chvíli pálení v žaludku přestalo. „A se mnou si myslíš, že bychom k tomu dojít mohli?“ musel jsem se zeptat a srdce mi bušilo, protože jsem se těšil na její odpověď a zároveň se jí bál.

„Spali jsme spolu,“ řekla, prostě se z toho snažila vykroutit.

Ani se na mě nepodívala, tak jsem na ni přitlačil. „No tak, panenko, víš, na co se ptám. Kam si myslíš, že to mezi námi směřuje?“

Její oči vypadaly tak velké a hnědé, když se na mě podívala a tu samou obavu jsem cítil i já.

„Kam ty si myslíš, že to směřuje?“ zeptala se.

Zakřenila jsem se a zavrtěl hlavou. „Ptal jsem se první.“

„Tak bys měl odpovědět první,“ řekla.

Zaklonila jsem hlavu a zasmál se. Jedno bylo jisté; miloval jsem naše slovní přestřelky.

Ale sakra, odpovím první.

Když jsme se blížili k hospodě, odkud byla slyšet hrající hudba, a světlo svítilo na pár venkovních stolů, pár hulvátů si nás všimlo.

Jeden opilec vstal ze své kovové židle a zařval: „Takže jsi mudshark, jo? Máš to tak rád, co?“ (Nadávka někomu, kdo chodí s člověkem jiné barvy pleti)

Zarazil jsem se a otočil k němu. „Co jsi teď řekl?“ Můj tón nebyl milý a rozhodně jsem nechtěl, aby v těch kravinách pokračoval.

Ale ten idiot se křenil a trkl na mě loktem, jako bychom byli kámoši. Otočil hlavu ke světlu tak, že mu bylo vidět u oka tetování se slzou. Díval jsem se ani to a snažil se vzpomenout si, jestli někoho zabijete a půjdete za to do vězení, nebo jste byli nablízku někomu, kdo zemřel.

„Vážně,“ mumlal ten debil. „Chutnají její kozy po čokoládě?“

„Hej, no tak, kámo,“ řekl jeden z jeho kámošů, chytil ho za paži a snažil se jej stáhnout zpátky. Nám řekl: „Je opilý.“

„Hm,“ řekl jsem suše. „Jenže když se opiju já, neobtěžuji ostatní.“

„Coltone, jdeme,“ řekla mi tiše Julianna do ucha, když mě zatáhla za ruku.

Chtěl jsem jít s ní, ale najednou se ten opilec oddělil od svých kámošů a šel k ní.

„Chci ochutnat její čokoládový kozy.“

Když natáhl ruce, aby se dotkl jejího hrudníku, Julianna ucukla a uskočila.

„Hej!“ strčil jsem si něj. „Nesahej na ni!“

A opilec se na mě zamračil. „A proč, ty nesaháš na bílé holky? Špiníš vodu, kámo.“

A pak se ten debil po mně ohnal.

Po mně!

Já vím, jaká kravina.

A tak to pokračovalo.

***

Julianna mi přitiskla sáček s ledem na oko. Zasyčel jsem a odtáhl se od ní, ale ona na mě zasyčela a přitiskla sáček ještě víc na mou pokožku, kde se začínala dělat modřina.

„Přestaň být taková buzna.“

„Buzna?“ zamračil jsem se na ni svým zdravým okem. Naklonil jsem se k autu policejního strážníka, když jsme čekali na jeho vyjádření kvůli mé první rvačce. Možná jsem nevypadal nejlépe, ale ten druhý byl na vozíku a vezli ho k sanitce. Ale asi stačil jeden sáček s ledem, aby ze mě byla buzna.

Sakra.

„Takže co se tady stalo?“ Zeptal se jeden z procházejících policistů a otevíral si zápisník.

Odfrkl jsem si a ukázal na opilce, který byl u dalších policistů a zdravotníka, kteří se ho snažili dostat do sanitky. Asi byl příliš opilý na to, aby si uvědomil, že měl zlomenou ruku z toho, jak spadl na zem.

„Ten čurák to začal. My…“ odmlčel jsem se a ukázal na Juliannu a sebe: „jsme šli po ulici, když se on najednou zvedl od stolu, šel k nám a řekl mi, že jsem zatracený mudshark.“ (Nadávka na ženu, která je s tmavým mužem)

Policista přestal psát, zvedl hlavu a zmateně se na mě podíval. „Není to nadávka po bílou ženu, která je s tmavým mužem?“

„Já vím,“ zvedl jsem ruce a chtěl mu tím gestem poděkovat. „Díky, to jsem si myslel. Ten debil nám blbě nadával. To je blbec.“ Odmlčel jsem se a podíval na Juliannu. „Jak se říká bílému muži, který je s ženou tmavé pleti?“

Zmateně mrkla, aby mi tím dala najevo, že nechápala, jak jsem se na to mohl zeptat. Pak ale zavrtěla hlavou. „Nevím.“

No, bylo to jedno. Mávl jsem rukou a otočil se k policistovi. „Jo a mimochodem, pak ten opilec řekl, že chce ochutnat její prsa, chtěl jí na ně sahat a –“

„Takže počkat. Chtěl vám sahat na –“ Policista se otočila k Julianně a ihned klesl pohledem na její hrudník, protože byl tématem hovoru. Pak zrudl, protože měla v tričku ESU krásný výstřih. „Ehm,“ mrkl a zvedl pohled.

„Napadl vás, madam?

„Ne,“ Juli okamžitě zavrtěla hlavou. „On…“

„Jako kdybych nechal toho hajzla, aby se jí dotkl,“ vyhrkl jsem a zamračil se na policistu za to, že to vůbec řekl.

„Odstrčil jsem jeho ruku, než to udělal a pak se po mně ohnal. Sklonil jsem se. Pak se znova ohnal a to jsem už nestihl tak dobře uhnout. Strčil jsem do něj, aby vycouval. Znova se ohnal a já jsem znova neuhnul tak dobře. Pak se Julianna snažila stáhnout jeho ruku, takže se k ní otočil a vypadalo to, že ji praští. Ale skočil jsem mu na záda a tehdy spadl na zem. Dopadl první, takže asi proto má zlomenou ruku. A pak jsme se rvali, bušili do sebe pěstmi a nadávali.“

Pokrčil jsem rameny a říkal jsi, jestli bych měl říct všechny detaily i o rvačce. Nebudu lhát. I kdybych mě zatkl… bylo to jedno. Udělal bych všechno stejně i podruhé.

Ale kdyby mě zatkli, musel bych zavolat Noelovi. A vysvětlovat tohle Noelovi… kurva.

To by nebylo dobré.

Policista si něco zapisoval, a tak jsem se naklonil k Julianně. „Myslíš, že zavolají Noelovi?“

„O tom pochybuju,“ zašeptala ona. „Je ti 18, pamatuješ?“

„Ach, správně,“ s úlevou jsem si vydechl. „Super.“

V tu chvíli vytřeštila oči. „Jak to může být super? Být dospělým znamená, že můžeš jít si vězení.“

Ale v tu chvíli mi to starosti nedělalo. Jak dlouho může být člověk za mřížemi kvůli rvačce? Brandt se dříve často rval a nikdy si vězení nešel.

Dobře, možná jsem se v tomhle trochu mýlil. No. Vězení bude další zkušenost.

„Takže… chtěl vás praštit jako první?“ Zeptal se policista, když končil se psaním poznámek.

Přikývl jsem. „Jo.“

„A po celou dobu jste se bránil?“

Přikývl jsem a on se otočil na Juliannu. „A vy potvrdíte jeho výpověď, madam? Nechcete nic dodat, nebo pozměnit?“

„Ano,“ dodala okamžitě. „Vlastně ne, nechci nic dodat, ani změnit. Řekl to přesně tak, jak se to stalo.“ Pak se na mě naštvaně podívala.  Vlastně řekl víc detailů, než bych řekla já. Takže ano, podpořím jho výpověď.“

„Dobře, vážení.“ Přikývl a Havel sv poznámky. „Díky za váš čas. Jdu se podívat, jestli na vás ostatní kolegové nebudou mít další otázky a pak můžete jít po svém.“

Oba jsme se na něho překvapeně zatvářili. Ani jsem nepředpokládal, že mě tak snadno propustí.

O chvíli později jsem vděčné přikývl.  „Jo, dobře. Děkuji, pane.“

Přikývl a otočil se. Julianna nadšeně zavýskla. Pak mě chytila za ruku a políbila mě na rameno.  „Ach, díky bohu. Byla jsem si jistá, že tě zatknou.“

Políbil jsem ji na spánek. „Měj trochu důvěry, panenko. Umím se vymluvit z čehokoli.“ Mrkl jsem na ni a hned se zatvářil jako Clooney.