HY- 15. kapitola

 Překlad: Lenny

WILLOW

Jako skutečný džentlmen, i Parker trval na tom, že mě před benefici vyzvedne. Což mě nechává postávajíc venku před koleji v ničem jiném než v červeném kusu látky, která předstírá, že jsou šaty.

Vítr fouká a cítím to na každém centimetru mého těla. Ten kus červené látky jsem si páskou přilepila přímo nad bradavky doufajíc, že to bude stačit, aby to drželo na místě. Ale s mým štěstím, pochybuji. Jsem zvědavá, co můj otec řekne, když mě uvidí? Ošiji se a můj pohled se zachytí na mých v podstatě holých nohách. Pod šaty jsem si oblékla červené tréninkové šortky, takže dnes večer nehrozí, že bude vidět víc, než by mělo.

Slunce již začíná zapadat a vzduch se začíná ochlazovat. Zkřížím ruce a obejmu se, abych se zahřála. Měla jsem si vzít sako, ale došla jsem k závěru, že obléct si něco jiného než to, co mi Parker nařídil, by ho přimělo vynadat mi.

Jsem dvě vteřiny od toho, abych řekla seru na to, a vyběhla nahoru po schodech, abych si na sebe něco vzala, když uvidím, že zpoza rohu přijíždí Parkerovo auto.

Jakmile zastaví, vrhnu se dovnitř. Bez pozdravu zavřu dveře a přidám na topení.

"Nedotýkej se toho," zavrčí a odtáhne mou ruku pryč.

"Možná kdybych měla na sobě nějaké další oblečení, neměla bych teď promrzlý zadek."

"Nebuď jako dítě, venku není tak chladno."

"Říká chlap, který má na sobě smoking." Protočím očima a zaměřuji svou pozornost na kolemjdoucí stromy. Nechci se dívat na jeho pitomou, hezkou tvář. Obzvláště ne, když má na sobě ten elegantně vypadající smoking. Dnes večer se na něj nebudu dívat. Uvidíme, jak dlouho to dokážu vydržet.

Po našem včerejším rozhovoru bych udělala cokoli, abych si nechala ujít tu hloupou večeři, ale pomyšlení na mou sestru mě drží při zemi, připomínajíc mi důsledky. Vždycky tam byli důsledky.

"Vypadáš hezky, pro případ, že by tě to zajímalo," odfrkne si Parker.

"Nezajímá a nevypadám. I když hezká, pořád vypadám jako levná děvka. Hezká děvka, to je to, jak vypadám, a to je to, co si všichni budou myslet, že jsem, když vejdu do místnosti.“

"Myslím tím, že technicky nebudou daleko od pravdy ..." Cítím, jak se mi jeho slova zabodli do hrudi. To je rána pod pás, dokonce i na Parkera.

Obrátím se k němu a cítím nutkání ho praštit do tváře, ale místo toho se spokojím se sarkastickou poznámkou: „Spala jsem jenom s jednou osobou, a pokud chceš vědět můj názor, nebyl ani tak dobrý.“

Parker zmáčkne volant tak pevně, že jeho klouby zbělají: „Říkáš to jenom proto, protože nemáš srovnání. Kdybych ti někdy dovolil spát s někým jiným, byla bys hrozným zklamáním.“

Pokaždé, když spolu mluvíme, jeho sarkastické komentáře si najdou cestu pod mou kůží. Dostávám z nich vyrážku, která odmítá zmizet, dokud ji neseškrábu.

"Kdybys mi dovolil? Uvědomuješ si, že je to jen dočasné, že? Tato dohoda brzy skončí. Po tomto semestru jsem pryč. Myslím, že potom dostanu své srovnání. Napíšu ti o tom v e-mailu, pokud chceš. Nazvu to, Jedna žena, třicet mužů.“

Parker bez varování dupne na brzdy a já zalapám po dechu, bezpečnostní pás se utáhne, držíc mě na místě.

"Co to k čertu?" křiknu na něj a strach mi vystřelí do žil. Jsem si docela jistá, že mám lehký infarkt.

Pak se Parker obrátí ke mně s očima temnějšími, než jaké jsem kdy viděla. Šlapu po tenkém ledě, jsem blízko k tomu, abych v něm probudila zvíře.

"Jsi moje! Jsi moje teď, a budeš moje, dokud neřeknu jinak.“ Chvěje se zlostí a horký vzduch v autě každým okamžikem narůstá. Asi tři vteřiny na něj jen zírám s otevřenými ústy jako ryba na suchu.

Pak si uvědomím realitu, zakloním hlavu a začnu se smát. Držím se za břicho a směji se tak moc, až se celé auto třese.

Jen co chytnu dech, řeknu: „Proč bych proboha tady zůstávala po tomhle semestru? Proč bych vůbec zůstala s tebou po tom, jak jsi se ke mně choval? Možná jsi tady velký zvíře, ale nejsi vládcem světa. Za pár týdnů opustím tohle místo a už se mě nikdy nebudeš moci dotknout.“

Nevím, kam půjdu nebo co udělám s mojí sestrou, ale zjistím to. Doufám, že do té doby bude na tom dost dobře, aby opustila kliniku a žila se mnou. Musí být, protože tohle už dál nemůžu dělat. Už nebudu loutkou našeho otce. Nebudu Parkerovou děvkou, jak mě teď nazval. Musím být sama sebou, ať už jsem kdokoli.

Podívám se na Parkera a zjistím, že mě pozorně sleduje. Pohled v jeho očích mě ohromí. Na okamžik bych mohla přísahat, že vypadal vyděšeně. Pohled, který jsem na něm nikdy předtím neviděla. Tak rychle jak jsem si toho všimla, to zmizí. Nahradí ho jeho obvyklý hněv.

Parker si oklepe ruce a obrátí svou pozornost zpět na silnici: „Budu předstírat, že jsi neřekla žádnou z těch hloupých sraček. Budu předstírat, protože neudělat to by bylo nebezpečné, a já ti opravdu, opravdu nechci kurva ublížit. Takže, teď to nechám tak, Willow, ale příště, až si pustíš ústa na špacír nebo mi budeš vyhrožovat odchodem, budu tě nucen naučit lekci. Takovou, na kterou nezapomeneš.“

Neříkám nic, ​​protože vím, že to nemá smysl. Se šílencem se nedomluvíš. Po chvíli nás Parker navede zpět na silnici. Do country klubu dorazíme za pár minut, naše konverzace se pořad týčí nad námi.

Lidé už vcházejí dovnitř. Muži oblečeni ve smokingu a ženy v elegantních šatech. Dávejte bacha lidí, mnohem méně elegantní šaty se chystají vstoupit. "Chovej se slušně, nenuť mě, abych musel udělat něco, co nechci." Ha, jako by to nechtěl. Ten chlap je střelený, neexistuje nic, co by mi neudělal. Další důvod, proč utéct co nejrychleji.

"Budu se chovat slušně, když si tak hezky požádal."

Jakmile zaparkuje na parkovišti, já už jsem na odchodu. Nemůžu s ním být v autě další vteřinu. Studený vzduch zasáhne mou holou kůži a mám pocit, že celé mé tělo je jedna obrovská husí kůže. Omotám ruce kolem sebe a snažím se netřást, stejně jako se snažím ignorovat všechny pohledy od lidí, kteří kolem mě procházejí.

Sklopím pohled na zem a modlím se, aby mě nikdo nepoznal. Měla jsem si vlasy na poslední chvíli obarvit nebo alespoň ostříhat. Vypadala bych víc jako děvka.

Moje myšlenky jsou přerušeny, když ke mně Parker přijde, ovine mi ruku kolem ramene a zatáhne mě k sobě. Chci se od něj odtáhnout, ale jeho tělesné teplo okamžitě proniká do mé kůže, nemůžu si pomoci a nakloním se k němu. Potřebovat ho je na prd.

"Připravená?" Zašeptá mi do ucha.

"Ne, ale pochybuji, že tě to zajímá."

"Myslím, že bych ti mohl dát opravdu rychlou jízdu na zadním sedadle mého auta, pokud ještě nejsi připravená jít dovnitř. Možná by ti to udělalo dobře. Trocha by ses uvolnila.“

"Fuj, jsi prase. Prostě pojďme."

Obejme mě svou paží a vede nás dovnitř. Nemyslím si, že na tomto místě je člověk, který na nás nezírá, když vstupujeme dovnitř. Skvělý. Bude o mě mluvit celé město. Přesně to, co Parker zajisté chtěl.

Vstoupíme do klubu, který vypadá tak extravagantně, jak byste očekávali. Snažím se dívat kamkoliv jinam než na lidi, kteří kolem nás procházejí, což je těžké, protože je tady spousta lidí. Parker zastaví a hlas, který znám až příliš dobře, mi propíchne uši.

"To mě podrž," Warrenův hlas je jako břitva na mé kůži. Nechci, aby si mě všímali, civěli na mě nebo mě zkoumali, ale tady jsem jako zatracený mimozemšťan.

"Přestaň zírat," Parkerův zastřižený tón prozrazuje jeho neklid.

"Pokud si nechtěl, aby se lidé dívali, pak si ji možná neměl přivést sem v něčem takovém. V něčem, díky čemuž by nevypadala, jako by patřila do místního strip klubu. Špičkového striptýzového klubu,“ dodává, jako kdyby mě nechtěl urazit.

Pro jednou si chci s Warrenem plácnout a poděkovat mu, ale jsem příliš rozptýlená jeho nádhernou společnicí.

Nakouknu skrz řasy a najdu dívku s vlasy barvy zlata připevněnou k Warrenově paži. Vypadá stejně nešťastně jako já a okamžitě ji lituji. Zajímalo by mě, kde ji našel. Nikdy předtím jsem ji neviděla ani jsem ho nikdy neslyšela mluvit o dívce.

"Kdo je ta holka?" Parker se ptá.

"Sakra. Promiňte. Tohle je Maja. Nevšímejte si ji. Já to taky dělám.“ Zasraný kretén.

"Parkere ..." Uslyším hluboký hlas volající odněkud z davu. Parker se otočí a jelikož jsem pořád k němu nacpaná, otočím se s ním a setkávám se tváří v tvář s Rogerem Rothschildem.

Jo, tato noc se stále zlepšuje a zlepšuje.

Ve chvíli, kdy mě Parkerův otec uvidí, tvář mu povadne a zkřiví se do něčeho, co vypadá jako něco mezi znechucením a zklamáním. Měla bych mu říct, že bych takhle nevypadala, kdyby mi to jeho syn nepřikázal, ale něco mi říká, že by to Parker neocenil.

Ten muž vypadá jako starší verze Parkera, tmavé vlasy i oči. Jako bych nahlédla do budoucnosti na to, jak bude Parker s největší pravděpodobností vypadat jako stařík.

Nechci vypadat tak, jak se cítím, a proto si narovnám páteř a držím hlavu vysoko. Jsem nelítostná, chytrá a silná. Zvládnu to.

"Hej, tati," pozdraví Parker svého otce, jako bych tu nebyla.

"Synu, je dobré tě vidět. Když jsi říkal, že přijede, netušil jsem, že s tebou.“ Stejně jako Parker, mluví, jako bych tu vůbec nebyla, a nejsem si jistá, co je víc urážlivé, jestli říkat mi to do tváře nebo chovat se jako bych ani nebyla hodná oslovení.

Parker pokrčí rameny: „Nemyslel jsem si, že na tom záleží.“

Rogerova ztrhaná tvář zhořkne: „Tvoje matka z toho nebude mít radost. Víš, co její rodina ztělesňuje.“

"Máma tu není," Parker úplně otce odbije.

"Víš, že o tom uslyší od svých přátel. Sakra, nejspíš už to ví.“ Jeho otec si mě prohlédne od hlavy k patě a já chci sklopit svůj pohled, ale neudělám to. Jsem silná. Zvládnu to. "Ježíši, mohl jsi se alespoň ujistit, že si oblékne vhodné šaty, než jsi ji sem přivedl. Tohle je charitativní galavečer, ne bordel.“

"Tati, víš, že přesně takové jsou Bradfordovy ženy. Vždycky vypadají jako levné šlapky.“ Vztek se ve mě zvedne a požírá zdravý rozum.

"Oba jste naprosto nechutní," zuřivě zavrčím, a tak moc jim chci dát facku, ale zaryji si nehty do dlaně, abych se zastavila. Nečekám ani na jednoho z nich až zareaguje. Je mi jedno, co mají na srdci.

Vymaním se z Parkerova sevření a rychle procházím davem. Bez toho, abych se ohlédla zpátky vím, že mě Parker sleduje. Cítím jeho přetrvávající pohled. Je to zvláštní, ten pichlavý pocit mi stéká po zádech a varuje mě, že je blízko, příliš blízko. Razím si cestu přes banketovou zónu a namířím si to přímo na toalety, ale když spatřím svého otce, zastavím se.

Zabývá se byznysem, vidím to na míle daleko, ale je mi to jedno. Chci, aby věděl, že jsem tady. Chci, aby viděl, co musela jeho dcera udělat, aby ho sem dostala. Pochoduji přímo k němu a dávám mu největší úsměv, na jaký se zmůžu.

"Ahoj, tati," zabroukám.

Jakmile mě uvidí, jeho tvář zčervená a omluví se, popadne mě za paži a zatáhne do vedlejší místnosti, kde stojí skupina číšníků s podnosy.

„Co to máš sakra na sobě?“ Jeho oči mě sejdou od shora dolu.

"To jsem si musela obléct, abych pro tebe získala pozvánku. Tímhle jsem se musela stát…“ Slzy mě v očích štípou, ale zaženu je pryč. Pláč to nespraví. Můj otec se nikdy nestaral o mé slzy nebo o Ashtonine. Vše, na čem mu záleží, je další obchod a peníze na jeho bankovním účtu.

"Řekl jsem, abys ho svedla, Willow, ne zostuzovala naše jméno." Zatřese hlavou a zklamání kape z každého slova. "Bude mi trvat věčnost, abych přesvědčil tyto lidi, aby se mnou podepsali smlouvu."

"Je mi to líto, možná mě jednomu z nich můžeš nabídnout jako děvku? Možná je to přiměje, aby skočili na šanci podepsat s tebou smlouvu?“ Všechno se děje tak rychle, v jedné minutě zuřím a v příští můj otec zvedne ruku s rozzlobeným výrazem ve tváři.

Ucuknu, připravená na facku, ale ta nikdy nepřijde. Z ničeho nic se objeví Parker, vrazí sem jako rytíř, aby zasáhl. V mžiku popadne mého otce za zápěstí, v jeho očích se mihotá surový pohled.

"Prosím, řekni mi, že jsi ji neplánoval uhodit?" Zuří a stěží zadržuje vztek, když odhodí otcovu ruku pryč jako kousek odpadu. Oči mého otce jsou tak velké, že vypadají, jako by mu mohli vypadnout z důlek.

"J-já ... nechtěl jsem ji uhodit," zakopává o slova a udělá krok zpět. A tak jsem našla otcovu jedinou slabost.

"Dobře, protože pokud zjistím, že jsi se jí nějakým způsobem dotkl, obchodní záležitosti budou tvá nejmenší starost." Srdce mi buší až v krku, a právě když si myslím, že to nechá viset jako nejasnou hrozbu, dodá: „Zabiju tě, staříku. Rozumíš?"

"Rozumím," zašeptá můj otec. Ach, jak mocní padli.

"Dobře, teď od ní kurva vypadni, než tě vyhodím." Můj otec se ani nerozloučí. Jenom přikývne, otočí se a zmizí do sálu a nechá mě samotnou s druhým největším monstrem.

Když se podívám na Parkera, zamrkám, abych odehnala slzy a odstrčím se od něj. Možná mě zachránil před mým otcem, ale v tomto příběhu není hrdinou. Ani vzdáleně. Vyčerpaná a na pokraji rozbití na milion kusů vykročím směrem k zadnímu východu.

Parker se na mě zvědavě podívá: „Doufám, že se nikam nechystáš. Vypadá to, že jsi mě před otcem zesměšnila, evidentně jsi zapomněla, kam spadáš v potravinovém řetězci.“

"Parkere," zakňučím a chci, aby alespoň pro tenhle večer přestal s hrami. "Měla jsem toho na jeden den dost, dobrá? Je toho tolik, že to nezvládám. Já se tam nevrátím. Nemůžu…“ Doslova nemůžu. Pokud chce, abych se tam vrátila, bude mě tam muset odtáhnout za vlasy. Z vlastní vůle tam zpátky nevkročím.

"Neplánoval jsem se tam vrátit," ušklíbne se a ďábel konečně ukazuje svou pravou podobu. "Teď se budeme bavit."

Och, skvělý.