Unraveled - KONEC I. ČÁSTI

Překlad: Sinnel

Kor.:Jitka

„ První výzva pro nástup na let TI457.“

Cara popadla svou tašku, která jí ležela u nohou a připravila se na nástup na palubu svého letadla. Tommas seděl vedle ní, ale nemluvil. Pravděpodobně proto, že kdokoli, kdo by se podíval se na Cařinu tvář, by věděl, že neměla náladu na jakýkoliv druh konverzace.

Tommas nemusel udělat nic víc, než ji doprovodit na letiště, nicméně rozhodl se udělat ještě víc. Prošel s ní bezpečnostní kontrolou a počkal s Carou u její odletové brány.

Chtěla mu za to být vděčná, její bratr se alespoň do jisté úrovně o ni staral, ale skutečně chtěla být sama.

„S návratem domů jsi vždycky vítaná,“ řekl Tommas tiše.

Cara se zadívala do stropu a pomalu se nadechla. „Jo, já vím.“

„Ale nemyslím si, že to je to, co máš v plánu, že?“

„Asi ne.“

„Dokonce i teď... s Gianem a tím vším?“

Ve střevech Cary se usídlil záblesk podráždění, nicméně potlačila ho. Nebylo Tommasovou chybou, že Gian Caře celé měsíce lhal. Navíc věděla, že její bratr si myslel, že Cara už pravdu o Gianovi a jeho… manželce znala.

„Než se to všechno stalo, vrátila jsem se zpátky do své rutiny,“ řekla Cara. „Poté, co jsem ztratila Leu, se to zlepšovalo - konečně. Nevrátím se o pár kroků zpátky jen kvůli jednomu muži.“

Řekla ta slova s takovou lehkostí, že by jim každý uvěřil. Kurva, i ona sama jim chtěla uvěřit.

Cara nevěděla, zda jsou pravdivá.

„Caro.“

Byla ve svých myšlenkách tak ztracená, jen stěží přítomná, takže neslyšela, jak ji bratr oslovil jménem.

Tommas natáhl ruku a položil ji jí na paži. „Caro.“

„Co, Tommasi?“

„Nikdy ti nebudu říkat, co smíš a nesmíš dělat se svým životem. Ty to víš, že jo?“

Cara přikývla. „Nikdy jsi to nedělal.“

„A ani s tím nezačnu. Ale pokud budeš poslouchat, chci ti říct jednu věc.“

„Do toho.“

Tommas se usmál, ale ten úsměv byl odměřený a ne zcela upřímný. „Buď opatrná, Caro. Zvláště v této situaci. Vždycky jsi byla opatrná, aby ses do té hromady sraček, které zanechala rodina, nezabořila se moc hluboko, a teď se bojím, že jsi v nich až po kolena a ani si to neuvědomuješ.“

„Do téhle stránky jeho života zapojena nejsem, Tommasi.“

Její bratr zavrtěl hlavou. „Možná to tak nevidíš, ale můžu tě ujistit, že jsi.“

„Dobře, ne na moc dlouho.“

„Možná ano, možná ne. Před jediným dnem - předtím, než tohle přišlo - jsi říkala, že jsi ho milovala. Takový pocit nezmizí jen proto, že se dějí špatné věci. Takže dneska ho chceš zaživa stáhnout z kůže, ale možná, že za týden už nebudeš tak rozzlobená a možná, že si dokonce vzpomeneš, jaký byl předtím, než ses dozvěděla o jeho ženě. Nebudu ti říkat, co máš dělat, ale musíš být opatrná. Ať se ti to líbí nebo ne, už ses ocitla v pozici, kdy je na tobě nalepený štítek se slovem vztah. Chápu, že ty jsi nevěděla, že tam byl, ale lidé kolem něj to rozhodně věděli. A pokud pochopíš, co to znamená být... tou ženou -“

Cara se zamračila. „Tou druhou ženou. Děvkou. Goomah. Vyslov to, Tommasi.“

Při jejích slovech dokonce ani nemrkl. Prostě na ni zíral, jako by to nic nezměnilo na tom, co si o ní myslel nebo jak ji viděl ve svých očích. „Pokud chápeš, co to znamená být tou ženou, a dokážeš to zvládnout, pak proti tvému rozhodnutí a přáním nikdy neřeknu ani jediné slovo. Je to tvůj život - žij ho tak, jak chceš ty, Caro. Žij ho tak, abys byla šťastná s člověkem, který tě dělá šťastnou. Ale v okamžiku, kdy se ocitneš až příliš hluboko a budeš se chtít dostat ven, víš, kde mě najdeš. Dobře?“

„Začíná nástup do letu…“

Cara vstala a přehodila tašku přes rameno.

Tommas se postavil spolu s ní. „Dobře, Caro? Stačí říct jediné slovo. To je to jediné, co musíš udělat.“

Usmála se, nebo alespoň tak moc, jak jen dokázala. „Po dnešku to nebudu potřebovat, ale děkuji ti.“

„Jistě, teď je to snadné říct.“

„Tommasi -“

„ Dobře, Caro?“

Od okamžiku, kdy začal mluvit, se výraz jejího bratra ani trochu nezměnil. Ani jednou mu v očích neprobliklo odsouzení. Nestyděl se za ni, za věci, které přehlédla nebo za ten bordel, ve kterém se teď ocitla. Ne, zajímal se jen o ni a o její štěstí.

Nebylo to to, co měla rodina dělat?

Zapomněla, jaký to byl pocit, když na ni dohlížel a zajímal se o ni někdo, kdo sdílel její příjmení a její krev.

„Caro?“ zatlačil na ni Tommas znovu.

„Jo, Tommasi. Dobře.“

Přikývl a pak mával rukou směrem k bráně, u které se začínali shromažďovat ostatní cestující v rukou se svými palubními vstupenkami. „Měj dobrý let, Caro. Až budeš doma a budeš mít chvilku, zavolej mi.“

„Dobře. Děkuji, Tommy. “

Tommas pokrčil rameny. „To je to, co dělají velcí bratři, ne? Nebo alespoň to, co bychom měli dělat.“

Jo, bylo to tak.

Na tuhle maličkost už zapomněla.

******

Průchod přes celnici torontského mezinárodního letiště nebyl ani z poloviny tak špatný, jako to bylo v době, kdy jím Cara procházela v Chicagu. Celní úředník se podíval do jejího pasu, jen stěží mrkl do jejího příručního zavazadla a tašky a s úsměvem ji poslal dál.

Byla to jedna zatracená věc, za kterou byla vděčná.

I když let z Chicaga do Toronta nebyl nijak dlouhý, její emocionální zmatek znamenal, že Cara nebyla v nijak zvláště dobrém stavu. Byla vyčerpaná - duševně i fyzicky. To jediné, co chtěla, bylo dostat se domů do svého bytu, zavolat bratrovi přesně tak, jak mu to slíbila, a pak si na pár hodin lehnout do postele.

Potřebovala spát.

Cara se vymotala z celního prostoru a zamířila směrem ven, kde by na ni měla čekat zavazadla a pak venku před východem taxi. Právě v okamžiku, kdy sestoupila z eskalátoru, si všimla muže, který stál přímo v čele velké skupiny čekajících lidí.

Několik z nich drželi cedule s napsanými jmény, byli tu pro to, aby vyzvedli někoho z cestujíích z letu.

Ne tenhle muž.

Chris ceduli držet nemusel.

Oblečený celý v černém, vlasy sčesané dozadu a ve tváři s nevýrazným úsměvem. Cara si při pohledu na Chrise povzdechla.

Chtěla jet domů. Doufala, že dřív, než se bude muset skutečně setkat tváří v tvář s Gianem, bude mít ještě trochu času pro sebe. Čas v klidu se nadechnout, aby si dala své myšlenky a pocity do pořádku, takže aby až ho uvidí, na něj nevyplilvla všechnu svou zuřivost, všechen svůj bordel, kterým by se zkazilo všechno, čeho by se dalo dosáhnout. Rozhodně nežádala o mnoho.

Vypadalo to, že Gian Carě tuhle možnost nedal. Dobře, když bude čelit jejímu hněvu, nebude z toho moci obviňovat nikoho jiného, než sám sebe. Mohl jí dát den nebo dva - něco – aby jí umožnil jeho lži vstřebat.

„Slečno Rossi?“ zeptal se Chris, když se postavil před Caru.

Přejela ho pohledem. „Poslal tě Gian, Chrisi?“

„ Sì, slečno.“

„Předpokládám, že pokud bych řekla, že nechci jet za Gianem a vidět ho, tak v tom stejně nebude žádný rozdíl, co?“

Trochu se ušklíbl. „Mám vás dovézt do jeho penthousu. Nikam jinam. Řídím se jen jeho příkazy. Bylo by lepší, kdybyste nevyvolávala žádnou scénu. Ať tak či onak, stejně to bude penthouse.“

„Báječné.“ Cara si založila ruce na hrudi.

„Jakmile s bossem skončíte, zavezu vás domů.“

Boss.

Co se týče Giana, Caře neušel mužův výběr slov. To bylo to, co se stalo, když byla pryč? To bylo důvodem, proč ji poslal pryč? Aby mohl převzít místo nového bosse a zároveň se pomstít za svého dědečka?

Samozřejmě, že nebyla hloupá a věděla, jak nestabilní a nebezpečná začínala být situace ještě předtím, než ji Gian poslal pryč. Události, které se staly až příliš blízko Cary a Giana. Nikdy však nemluvil o detailech. V tomto smyslu byl vždycky opatrný a poskytoval jí jen ty nejmenší náznaky informací. Prostě je tolik, aby jí to pomohl překonat.

Z dobrého důvodu, vysmívala se jí její vlastní mysl. Nejsi jeho manželkou.

Nic, co by Gian Caře kdy řekl, by nikdy nebylo bezpečné.

Ne u soudu.

Goomahs se svými muži nezískaly takový druh blízkosti.

Děvky nedostaly nic.

To ji nasralo ještě víc. Cara si myslela, že o Gianovi věděla všechno, co bylo důležité, věci, které by jí muž, který ji miloval, měl říct. Dokonce takový muž jako on, zapletený do věcí, díky kterým měl na svých zádech neustálý cíl.

Myslela si, že mu na ní záleželo.

Očividně mu na ní nezáleželo vůbec.

„Volal tvůj bratr a dal bossovi vědět v kolik hodin, by měl tvůj let dneska přistát.“

Cara kvůli tomu chtěla na Tommase cítit zlost, ale nedokázala ji v sobě vyvolat. Všechen svůj hněv uchovávala pro tu jedinou osobu, která si ho zasloužila nejvíce a věděla, že Tommas udělal jen to, co se od něj očekávalo, když umožnil Caře vrátit se do Toronta dřív, než k tomu dal Gian souhlas. „Je mi alespoň dovoleno sehnat si cestou nějaké jídlo?“

„Pokud máte hlad, boss má připravený oběd,“ řekl Chris.

Cara se zamračila a muže míjela. „Tím oběděm se může zadusit sám.“

*********

„Odsud už musíte zamířit nahoru sama,“ řekl její doprovod, když Cara vstoupila do výtahu. „Boss řekl, že bude lepší, když vás dva pro pár dalších okamžiků nebude nikdo vyrušovat.“

Cara se otočila ke Chrisovi, který držel tlačítko výtahu, aby se jeho dveře nezavřely.

„Kdybych nebyla tak nasraná, poděkovala bych ti, ale…“ Ve vzduchu nechala viset svá slova nevyřčená. „Víš, jak to chodí.“

Muž přikývl. „Vzhledem k okolnostem to chápu.“

Cara se zamračila a její rozpaky ještě vzrostly. „Ty ty okolnosti znáš?“

„Znám je od doby, kdy se se svou ženou oženil. Vzhledem k tomu, že jsem dohlížel na Giana už mnoho let před oním dnem, byl jsem jeho dědečkem pozvaný, abych se zúčastnil. Stál jsem mu po boku v mnohem víc věcech, než abych se v tenhle okamžik zajímal, a stalo se, že tohle byla jednou z nich.“

Au.

Jen další jméno, které si přidala ke svému seznamu lidí, kteří o tom věděli, zatímco ona ne.

„Takže si musíš myslet, že jsem byla tak hloupá.

Výraz Chrise jí nic neposkytl. „Myslím, že jsi byla šťastná a udělala jsi ho šťastným. Takže co je mi do toho, abych říkal svému bossovi, že by neměl být šťastným, když jsem tak dlouho sledoval, jak jen pouze existoval?“

„To je dost černobílý způsob, jak se na to dívat.“

„Možná, že ano.“

„Navíc mám pocit, že teď není šťastný ani jeden z nás,“ řekla Cara, „a i tohle je jeho vina. “

Chris znovu přikývl, ustoupil a nechal dveře výtahu zavřít se.

Zatímco se výtah začal pohybovat vzhůru, Cara mlčela. Dívala se do bezpečnostní kamery, která byla v levém horním rohu cínové krabice a směřovala přímo na ni. Přemýšlela, zda ji přes ni Gian sledoval, protože věděla, že tento výtah byl používán výhradně ke vstupu a odchodu z jeho penthousu. Nesloužil pro žádný z ostatních apartmánů v budově. Někdo tu kameru musel sledovat.

Směrek ní vystřelila zvednutý prostředníček.

Jen pro případ.

Možná to bylo dětinské.

Koho to zajímalo?

Výtah začal zpomalovat, protože dosáhl nejvyššího podlaží, Caru překvapilo, když zjistila, že se ten vnitřní zmatek uvnitř ní, téměř uklidnil. Nevěděla, co sama od sebe čekat - možná více nervů, ale rozhodně zasloužený hněv.

Jakmile se dveře výtahu otevřely, žádný z těchto pocitů okamžitě nepřišel.

Její oko nejdříve zachytily bílé zdi, klenutý strop a obrovský mosazný lustr s křišťálem. Rozhlédla se kolem sebe a ponořila se do důvěrně známých pocitů, které v penthousu cítila. Vzpomněla si na dobu, kdy to tu viděla poprvé, kdy jí to zatraceně málem sebralo dech. Skoro si přála, aby Gian měl tu slušnost a pro tuhle zkurvenou schůzku s ní vybral nějaké jiné místo. Musel vědět, jaký vliv na ní penthouse měl, jak by ji vzpomínky pálily.

Cara ten těžký pocit setřásla pryč z ramen a pokračovala dál do penthousu, vchodem a nahoru směrem k hlavnímu podlaží. Nemuselo jí být řečeno, aby věděla, kde na ni bude Gian čekat. Nikde poblíž výtahu, díky čemuž by mohla rychle odejít, pokud by potřebovala. Ne, hlouběji v penthousu, kde by ji mohl přesvědčit, aby zůstala.

Měla pro něj novinky.

Cara by nezůstala.

Nikdy.

Když Cara vstoupila do jídelny, Gian stál před okny, která sahala od podlahy až ke stropu a díval se ven do rušných ulic. Přesně tak, jak řekl Chris, na velkém stole čekal oběd. Vypadalo to, jako by byl naprosto nedotčen. Gian se konečně ohléd přes rameno, aby vzal na vědomí její přítomnost. Cara se nepohnula, aby se přiblížila k jídlu nebo k němu.

Zatímco se na ni díval, v očích se mu objevila opatrnost. Jeho obvyklý úsměv – ten sexy, sebevědomý úšklebek, který byl vždy na svém místě - zmizel. Jak tam stál a zíral na ni, vypadal starší. Jako by sem přišla všechna tíha světa a usadila se v tomhle okamžiku přímo na jeho ramenou. Vlasy s delšími prameny nahoře, měl mnohem neupravenější než obvykle. Jasné znamení, které mluvilo o jeho skrytém stresu, protože si prsty musel projíždět skrz tmavé prameny.

„Caro,“ zamumlal.

Stále se nepohnula.

Ne, když promluvil nebo když se směrem k ní otočil zcela a rozhodně ne, když jí srdce bolelo touhou jít k němu.

Neuvědomila si, jak těžké tohle bude.

Nebýt naštvaná, nebo dokonce ani nevědět, co má dělat, ale skutečně to udělat. Říct, že tohle bylo poslední – konec jich dvou, ať už to bylo cokoliv. Tohle byla ta těžká část.

„Omlouvám se,“ řekl Gian.

„Kéž by to znamenalo nějaký rozdíl, Giane.“

„Vím, že jsem ti to měl říct, dolcezza, neexistuje žádný jiný důvod, proč jsem ti to neřekl, kromě toho, že jsem byl sobecký.“

„Máš pravdu, měl jsi mi to říct a jsi sobecký.“ Cara přenesla váhu z jedné nohy na druhou, v srdci cítila neklid. „Nezeptáš se, jak jsem to zjistila?“

„Vlastně na tom ani nezáleží. Víš to a to je ta důležitá část.“

I tak mu to řekla.

„Fotky,“ řekla Cara tiše, „z tvé svatby. Ona vypadala nádherně, přesně tak, jak by správná nevěsta měla vypadat.“

„Můžu ti vysvětlit pár věcí o Eleně a manželství? Ona a já, nebyli jsme spolu v tomhle ohledu. Nebyli jsme spolu už celé roky, dokonce spolu ani pravidelně nemluvíme. Dovol mi, abych -“

Cara zavrtěla hlavou a rychle ho umlčela. „Ne.“

„Caro, prosím.“ Udělal krok kupředu a Cara o krok couvla. „Možná to chápeš - nebo ty sračky, možná ne, ale potřebuji, abys věděla, proč a jak se tohle stalo, prosím.“

„Ne, Giane. Je mi to jedno, protože tys neměl zájem o to, abys mi od samého začátku řekl pravdu. Lhal jsi mi. Možná ne ve svých slovech, ale ve svém opomenutí a ve věcech, které jsi ode mě držel dál. Nedal jsi mi na výběr, to rozhodnutí jsi za mě udělal ty. Přiměl jsi mě vypadat hloupě - jako tvoje bláznivá malá děvka, která kdykoli jsi luskl prsty, neustále běžela zpátky do tvé postele.“

Trhl sebou. „To není to, co jsem chtěl udělat, amore.“

„Nemusel jsi to chtít udělat. Tvoje činy to udělaly za tebe!“

„Je mi to líto, Caro.“

„Omluva tohle nenapraví, Giane. Není to zatracenej stroj času.“

„Já vím, já jen -“ Jeho další slova byla uťat. Odvrátil se, zatímco žvýkal svá další slova, jeho silná čelist se zatínala. „Chci ti to vysvětlit, ale nepomůže to, že?“

„Ne.“

Upřímnost byla tou nejlepší politikou.

I on se měl držet toho pravidla.

Gian si rukou promnul dolní čelist, čímž Cařinu pozornost přitáhl záblesk šperku na jeho prsteníčku. Nikdy dřív ho neviděla snubní prsten nosit, a v tom okamžiku měla pocit, jako by se nejednalo o nic jiného než další facku přímo do své tváře.

Zachytil její pohled, a když si uvědomil, že to bylo to, kam se dívala, svěsil ruku dolů.

„Vzhledem k tomu, jak se věci změnily, pro zdání a… musím ho nosit.“

„Přestaň,“ zašeptala Cara. „Nemusíš to vysvětlovat. Tak jako tak je na to už trochu pozdě a já nejsem v takovém postavení, abych potřebovala vysvětlení. Ne tak, jako by ho potřebovala tvá žena, víš?“

Gianův hnědý pohled zbarvila bolest.

„To bylo podlé,“ řekl.

Cara pokrčila rameny. „Pravda občas bolí, Giane. Vypadá to, že nejsem tou jedinou, kdo se tuhle lekci v poslední době musí naučit.“

S tímto tvrzením se Cara na patě otočila a zamířila zpátky k výtahu, odhodlaná nechat tato slova jako své poslední sbohem. Řekla mnohem víc, než by mohla. Nebylo to správné rozloučení, ale musela to udělat.

„Caro, počkej.“

Za ní se ozývaly jeho kroky, nicméně pokračovala v chůzi.

Výtah byl rychlý, ale ne dost rychlý.

Gian jí popadl za paži a otočil ji tváří k sobě. „Řekl jsem ti, počkej.“

Cara se na něj zamračila a poprvé od okamžiku, kdy vstoupila do penthousu, nechala svůj hněv vybublat. „Nezacházej tak se mnou, Giane. Teď už mi nebudeš nic nařizovat.“

„Dej mi pět minut, abych ti něco řekl. Dovol mi vysvětlit to a pak můžeš udělat cokoli, co sakra chceš dělat.“

„Co je tu k vysvětlování?“

„Já -“

„Jsi ženatý?“ zeptala se.

„Není to tak jednoduché.“

„Ty. Jsi. Ženatý.“

„Ano,“ přiznal.

„Tři roky.“

„A pár měsíců.“

Cara se zhluboka nadechla. „Ohledně toho jsi mi lhal?“

„V jistém smyslu ano. Opomenutím.“

„Pak už na ničem jiném nezáleží.“

„Mohlo by, kdybys mi to dovolila vysvětlit, Caro.“

O tom pochybovala.

„Nech mě jít, Giane. Nepatřím sem. Máš manželku, která může stát po tvém boku, být ve tvé posteli a kdekoli jinde, kde chceš, ale já jí nejsem. Nejsem tvoje žena. A nebudu předstírat, že jsem, když chceš na večer něco jiného. Nebudu goomah pro mafiána a rozhodně nebudu tvou děvkou.“

Gian pustil její paži, ale trvalo to pár vteřin. „Nechtěl jsem, aby se tohle stalo. “

„Měl jsi vědět, že k tomu dojde. Všechny lži se nakonec rozpadnou a to bez ohledu na to, jak dobrý jsi v jejich vyprávění. A ty jsi v tom tak dobrý, že? Ujistil ses, aby mi nikdo neřekl ani jediné slovo, ale všichni to věděli, že?“

„Takhle to nebylo. Neměli důvod o tom mluvit a možná si i někteří mysleli, že to víš. Sakra, nejdřív jsem si myslel i já, že to možná víš.“

„Proč bych to měla vědět, Giane? O tobě jsem nevěděla prakticky nic!“

„Já vím.“ Gian rozhodil rukama vysoko nad hlavou, jako by neměl k nabídnutí nic jiného než vzduch. „Miluju tě, Caro. Víš, že je to pravda. Musíš vědět, že je to pravda.“

„Ano? Myslím si, že o tobě už nevím vůbec nic.“

Cara zamrkala. Slzy, které potlačovala, jí začaly padat dolů po tvářích. Místo toho, aby se pokusila vlhkost setřít, nechala Giana, aby je viděl, takže to věděl. Potřebovala, aby pochopil, jak moc jí ublížil. Tohle se nedalo napravit.

Udělal to.

„I když tomu nemusíš věřit, v podstatě téměř od toho zatraceného dne, kdy jsme se vzali, jsem se svou ženou nebyl v romantickém vztahu a rozhodně jsem s ní nebyl v době, kdy jsem byl s tebou. To jediné, co kdy mělo cenu, bylo to, když jsem tě miloval,“ řekl Gian.

„Teď už to za moc nestojí.“

Z očí jí padaly další slzy, ale nevydala žádný zvuk.

Když Cara udělala těch posledních pár kroků směrem k výtahu, Gian se ji nepokusil zastavit. Přála si, aby mohla říci, že když udělala to, co věděla, že bylo správné, v srdci cítila jen úlevu.

Stále to bolelo jako peklo. Jakmile vstoupila do výtahu, srdce se jí roztříštilo a v okamžiku, kdy se dveře zavřely, se zlomila.

Tohle bylo její sbohem.

Gian si zasloužil, aby viděl každý zatracený okamžik toho.

On byl tím důvodem, proč se to stalo.

Každým jednotlivým důvodem.

 

Díky všem, kdo jste náš příběh četly a podpořily ať už komentářem nebo likem. Nesmírně si toho vážíme, doufáme, že jste si náš překlad užily a slibujeme, že se máte ještě rozhodně na co těšit, protože celý příběh pokračuje dál a dál a ještě mnohé se odehraje...       Sinnel + Jitka