Unraveled - 13. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Jaké chceš, červené nebo bílé?“ zeptal se Gian a zvedl dvě láhve vína, aby si Cara mezi nimi mohla vybrat.

„Myslela jsem, že jsme brali pivo?“

„To ano, ale ty máš raději víno. Které?“

Cara se podívala na dvě láhve a řekla: „Kterému myslíš, že bych dávala přednost?“

„Dneska večer červené. Bílé je k jídlu. “

„Dobrý odhad.“

„Nebo dávám pozor,“ odpověděl Gian stejně tak rychle a láhev bílého vína vrátil zpátky na polici. „Víš, že červené víno je dobré i k bohatým pokrmům.“

Cara si založila ruce na hrudi a zahnula za roh uličky, přitom z Gianovy natažené ruky vytrhla láhev červeného vína. „Jak můžeš říct, že někoho miluješ, když to jediné, co jsi s ním kdy dělal, bylo šukání?“

Gian si odkašlal a zajel pohledem k zákazníkovi ve vedlejší uličce, který se díval jejich směrem. Stačilo prosté zamračení a přiměl toho člověka, aby se rychle zadíval jinam. Pak se pohledem vrátil zpátky k ní, jeho intenzita ji přišpendlila na místě.

„Víš, že to není pravda,“ zamumlal Gian.

„Co - to, že to jediné, co děláme, je šukání? Je to naprostá pravda.“

„Špatně. Děláme sakra mnohem víc. Nemůžu si pomoci s tím, že došlo k tomu, že všechny věci, které jsme dělali, se smísily se skutečností, že spolu rádi hodně spíme, Caro.“

„Dobře -“

„Takže už ti nikdy nebudu číst ani v posteli, ani ve vaně, ani nikde jinde. Nebudeme zůstávat v posteli, mluvit a mluvit a zatraceně mluvit o všem a čemkoli, co tě právě napadne. Budu se chovat tak, jako by sis neužívala být zticha a pak se neusmívala, dokonce i když spíš. Nemusíš mi říkat ani hovno o tvojí matce a otcovi nebo tvém bratrovi, nemluvě o pomyšlení na to, že řeknu něco, co se týče tvé mrtvé sestry. Budu předstírat, že nevím ani hovno o tom, co máš ráda, jaké věci se ti líbí nebo čím chceš být, až příští rok školu skončíš. A -“

„Chápu,“ přerušila ho Cara tiše. „Neměla jsem to tak říct.“

„Buď konkrétnější.“

„Je to se mnou těžké, Giane.“

„Očividně,“ odpověděl suše.

„Zopakuj to.“

„Zopakuj co?“

„To, co jsi mi předtím řekl v autě.“

„Že tě miluji?“

„Ano, to,“ řekla Cara.

Gian ani na okamžik nezaváhal. „Miluju tě, Caro.“

Tón jeho hlasu se ani trochu nezměnil. Ani tak jeho výraz. Ta tři malá slůvka řekl tak snadno, jako by pro ni, jeho a svět mělo být naprosto zřejmé, že k ní tohle cítil. Cítil to tak hluboce, tak intenzivně, že jí to mohl v soukromí Mercedesu, kde je nikdo nemohl slyšet, stejně tak jako v obchodě s alkoholem, kde čekal pokladní, aby zaplatili za svůj nákup, a byli přítomni i další zákazníci.

Řekl to.

Řekl to, jako by to tak myslel.

Řekl slova, kterým Cara nerozuměla.

Oh, dostala ten kousek lásky – tomu rozuměla dobře. Pravděpodobně až příliš dobře. Rozuměla tomu, že ji miloval, protože to tak cítila i ona sama. Když tam nebyl, cítila se osamoceně, ve svých snech slyšela jeho hlas, a když přišel, cítila ho všude kolem sebe. Neustále se jí po něm stýskalo, když nebyl s ní, dělala si o něj obavy a její nejlepší okamžiky byly ty, které strávili v příjemném tichu nebo kdy jí ten muž něco sladce šeptal do ucha.

Samozřejmě, že ho milovala.

Bylo to tím, jak jí dopřál její pauzu.

Bylo to, jak se tohle stalo, co jí bránilo říct mu ta slova na oplátku.

„Proč na mě takhle díváš?“ zeptal se Gian.

„Proč mě nepožádáš, abych ti to řekla i já?“

„Nepotřebuji, abys to udělala.“

Cara se odvrátila od upřímnosti, kterou viděla v jeho pohledu. „Ale chceš, abych to udělala.“

„To není to, na co ses zeptala. Zeptala ses proč. Nepotřebuji slyšet, abys řekla něco, co už vím, Caro. A víš, jak to vím?“

„Poslouchám.“

„Vím, že mě miluješ, protože až do dnešního večera můžu spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát jsi mě o něco požádala nebo ode mě něco potřebovala, nebo prostě jen chtěla. Můžu to spočítat na prstech jedné ruky, ale stačil by mi k tomu jen jeden jediný prst. Jen dneska večer - to je jediný okamžik, kdy sis ode mě vzala něco, co jsi chtěla. Zavolala jsi, chtěla jsi mě u sebe, a to mi říká mnohem víc než cokoli jiného, co bys kdy možná mohla říct.“

„A proč je to?“

Nechtěla být tak zatraceně defenzivní, ale bylo to těžké. Její stěny byly její obranou před čímkoli, co by se možná mohlo ponořit až příliš daleko dovnitř jejích emocí nebo se zaříznout až příliš hluboko, pokud by bylo všechno řečeno a uděláno.

Gian byl pro Caru rozhodně jednou z těchto věcí.

Z obou hledisek.

„Protože ty mě nepotřebuješ,“ řekl Gian a díky upřímnosti v jeho slovech se mu tón hlasu o oktávu snížil. „Ne ve velkém schématu tvého života. Skutečně mě tam nepotřebuješ. Možná, že by ti chvíli trvalo, až bys mě vypakovala na mou vlastní cestu, ale nakonec bys byla v pořádku. To je to, co ženy jako ty dělají, ne? Budeš zraněná, setřeseš to ze sebe a pak budeš pokračovat dál - se svým životem. Každý tě jednou tak nebo tak zklame. To je to, co ses naučila.“

„Giane -“

„Je to pravda. Dokonce i když to nemají v úmyslu nebo je to vedlejším produktem činů někoho jiného, ublíží ti. Tvoji rodiče, tvoji sourozenci nebo přátelé. A tak jsi připravená na to, že dovolíš i dalšímu člověku, aby ti ublížil a až to udělá, tak spadneš na zem, oprášíš se a pár dalšími modřinami na duši budeš pokračovat dál.“

Téměř nenáviděla, jak ty věci viděl.

Chtěla nenávidět, že mu tyhle věci nikdy nemusela říct.

„Ale co je mnohem úžasnější,“ pokračoval Gian, „je to, že jsi mě pustila dovnitř. A potom nějakým bláznivým způsobem stále snižuješ své ochranné zdi tak, aby je jednou za čas mohl někdo přelézt. Tak jsme tady, ty čekáš, až to podělám, dokonce i když tě miluji, a dokonce i když ty miluješ mě, protože bez ohledu na vše ostatní je tohle to, co se vždycky stane. A když - pokud – se to stane, ty budeš v pořádku, protože to je to, kým jsi, Cara Rossi.

A nemůžeme být ničím jiným než přesně tím, kým jsme.“

Když Cara vydechla, ten výdech cítila bolestivě, ale s tou bolestí přišel i pocit úlevy. „Ušetřil jsi mi problém, abych ti tohle všechno musela vysvětlovat.“

Gian pokrčil rameny. „Nikdy jsem o vysvětlení nežádal.“

„Ne, ty ne,“ souhlasila tiše. „Nemyslíš si, že je trochu smutné, když miluješ někoho, kdo jen čeká na to, až přeskočíš někam dál?“

„Myslím, že je smutné, že žena, kterou miluju, má pocit, že potom všem na to musí čekat.“

V tom případě…

„A co všechny ty sračky, které se mi nelíbí?“ zeptala se Cara. „Obchody, které děláš, věci, které mi život vzal a jak mi ublížil? Co když ta hořkost, kterou cítím a nedůvěra, která je hluboko uvnitř mě, nikdy neodejde? Neodráží se to - jistým způsobem - na nás? Neodsuzuje nás to předem k zániku?“

„Je milión věcí, které by nás mohly poslat do záhuby, Caro,“ řekl Gian a přistoupil k ní o krok blíž, aby ji pohladil po tváři a odhrnul zatoulanou kadeř za ucho. Při jeho doteku se usmála, při tom kontaktu jí dolů po páteři přejelo to důvěrně známé zachvění. „Ty víš, co dalšího by nás mohlo poslat do záhuby? Místo toho, abys na sebe se mnou to riziko vzala – a skočila z útesu, který tě děsí - chceš debatovat o tom, jak a proč tě miluji, zatímco je deset večer a jsme v obchodě s alkoholem. Protože místo toho, abys prostě byla, to tak děláš se vším, i s těmi nejmenšími detaily ohledně nás.“

Cara se zamračila. „Ty to nevíš.“

„Vím, že si pořád děláš obavy o sebemenší maličkosti. Právě teď si děláš obavy o maličkosti ohledně nás, o něco jako je láska. To by měla být ta nejjednodušší, nejupřímnější věc, kterou můžeš cítit. A tvojí obrovskou přirozeností je zpochybňovat to, Caro, a ptát se mě.“

„Nechci to dělat.“

„Ale děláš to. A víš co, i to je v pořádku. Dokud budeš se mnou, zbytek je mi ukradený. Jsou mi ukradené všechny ty detaily a nesmysly. Neposlouchám ostatní, kteří mi říkají, co bych s tebou měl nebo neměl dělat. Všechno z toho je mi naprosto ukradené, protože tě miluju. Na ničem jiném nezáleží. Zbytek se vyřeší sám. Zcela tomu věřím.“

„Proč by ti někdo říkal, abys nebyl se mnou, Giane?“

Tentokrát to byl on, kdo odvrátil pohled.

Caře to neušlo.

„Jak jsem řekl, na tom nezáleží.“

I když přemýšlela, zda by mělo.

„Řekni to, znova,“ požadovala Cara.

Gian - znovu – ani na okamžik nezaváhal. „Miluju tě, Caro.“

Pokaždé, když to řekl, bylo snazší to slyšet.

Bylo snazší tomu uvěřit.

Bylo snazší to pochopit.

„Chci, abys to řekla i ty,“ řekl jí, „ale nepotřebuju, abys to řekla jen proto, že chci, abys to udělala. Nepotřebuju, abys řekla něco, co tě děsí tak moc, že tě to přimělo na tři týdny ode mě utéct, jen abys mi pak zavolala, když už to dál nedokážeš. Nepotřebuju, aby ses ospravedlnila za něco, co už vím, amore.“

„Ale?“

„Ale potřebuju, abys byla se mnou, Caro. To je celé.“

Uličkou procházel starší pán. To přimělo Caru pohnout se k Gianovi blíž, aby se vyhnula tomu, aby se s mužem střetli ramenem. Nevadilo jí to. U něho se jí líbilo.

„I když já ano,“ řekla.

„Hmm?“

„Miluju tě, Giane.“

Jeho úsměv vzrostl a rychle ji políbil. Pak si ji přitáhl ke svému boku.

S balením plechovek piva pod paží a lahví vína v ruce zamířili k pokladně a Cara se cítila… usazeně. Poprvé za několik týdnů byla v pořádku.

„Teď se vrátíme zpátky k předstírání, že jsme v pohodě a posledních pár týdnů se nestalo?“ zeptala se Cara.

„Není potřeba předstírat. Jsme dokonalí, mon ange. Vždycky jsme byli.“

„Možná bláznivým způsobem.“

„Naším způsobem,“ zamumlal Gian a pak ji políbil na temeno hlavy.

Takže nakonec milovat tohoto muže přece jen možná nebylo tak špatnou věcí.

Možná.

„Teď půjdeme k tobě domů, dáme si jeden z těch ošklivých příšerností, které máš tak ráda, opijeme se, a pak budeme šukat až do rána,“ řekl jí, zatímco položil alkohol na pult.

Když se pokladní natáhla nejprve pro víno, aby z něj odstranila bezpečností kód, oči měla vytřeštěné. „Obvykle bych měla zákazníky pozdravit, ale právě teď si nejsem jistá, co říct, tak mě omluvte, že jsem neřekla nic.“

Gian střelil po dívce úsměvem. „Stačí, když mi řeknete, co vám dlužím.“

„Třicet pět dolarů, dvacet dva centů,“ řekla dívka chabě.

Cara zavrtěla hlavou, ani se při tom neobtěžovala cítit rozpaky. „Jsi příšerný, Giane.“

„Ano, a ty to miluješ.“

Udělali přesně to, co řekl, že budou dělat - blbý film, alkohol a to všechno. Ale dokonce i když přišlo ráno a Cara si byla jistá, že ze způsobu, jak ji Gianův jazyk neúprosně šukal, umře, stále chtěla slyšet, jak to říkal.

Zas a znovu.

Pořád a znovu.

„Řekni to znovu,“ požadovala Cara šeptem.

Gian se na jejím vnitřním stehně uchechtl a pak ji svými rty zlíbal po celé cestičce od její stydké kosti až pod pravé prso. „Znovu?“

„Znovu.“

„Ti amo. Je t'aime. Miluji tě. Můžu ti to říci ve třech jazycích, donna, co víc chceš?“

Cara si nebyla jistá, co chce. Opravdu

Ne zcela.

Rozhodně víc ráno jako tohle.

Měkké přikrývky. Sluneční paprsky na své tváři. Giana v posteli.

Bylo to to, jak by měla probíhat láska? Cara to nevěděla.

Pokud ano, tohle dělali s Gianem už celé měsíce.

Tak proč teď měla pocit, že to bylo cítit jinak?

Proč to bylo lepší?

„Znovu?“ zeptal se a vznášel se v posteli nad ní.

Cara se s úsměvem zvedla na loktech, aby ho políbila na ústa, která chutnala po ní.

„Miluji tě.“

Gian se ušklíbl. „Znovu?“

„Vždycky.“