TT - 12. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Trisha si otřela čelo. Prohlížela si vysoké stromy kolem sebe a přinutila se jít dál. Dnes to byly přesně tři dny, co utekla z paláce. A mířila stále hlouběji a hlouběji do lesa.

První noc se chtěla prostě dostat co nejdál od paláce a o zanechávání stop se nestarala. Jakmile si byla jistá, že už je od města dost daleko, zpomalila a pokračovala trochu metodičtěji, zatímco pokračovala v cestě. Druhý den narazila na širokou řeku a nechala se unášet proudem několik mil. Když uviděla kroužit nad řekou draky, vrátila se zpátky na břeh. Ukryla se mezi naplaveným dřevem, a když nad ní draci přeletěli, ponořila se tak hluboko, jak mohla. Sledovala, jak prolétávali mezi propletenými větvemi a poté vyrazili na sever. Nevěděla, jestli to byli opravdoví draci, nebo prostě nějaké letouny, které tak jen vypadaly, nebo jestli díky těm drogám jen halucinovala.

Věděla, že ji nesmí objevit. Teď jí přišel celý trénink jejího otce vhod. Poslední dvě noci byla v pohybu a každou hodinu si patnáct minut odpočinula. Několikrát cítila, že ji pronásledují dravci a tak vyšplhala na strom, kde vyčkávala a pozorovala je, jak prošli pod ní. Takto to dělala každý den, až došla k názoru, že musí být od paláce nejméně sto mil daleko.

Trisha se soustředila na stopy, které jí okolí poskytovalo. Zjistila, že větve masivních stromů jsou mnohem větší, než co znala z domova.

Třetí ráno bylo jasno a ze svého aktuálního úkrytu dohlédla dost daleko. Pokud by byla opravdu nadrogovaná, tak už by je musela ze svého těla vyloučit, takže tohle všechno kolem bylo reálné jako ona sama. Trisha se zhluboka nadechla. Musí si dát pozor. Ještě nechtěla, aby ji našli, ne dokud nezjistí, co to s ní je. Trisha vstala a vyrazila.

Rozhodla se, že se bude pohybovat v propletených větvích těch obrovských stromů. Využila je jako nějakou nadzemní cestu, podobně jako veverky na Zemi. Sice tak postupovala pomaleji, ale zanechávala mnohem méně stop. Kromě toho použila trochu bláta, mechu, a malých větviček, aby splynula s prostředím. Opatrně na sebe nanesla tlustou vrstvu na všech viditelných místech kůže.

Občas bude muset zastavit a vrstvu obnovit, ale pokud se nebude muset opět uchýlit do vody, neměla by být tak lehce vidět. Do svých dlouhých vlasů si vpletla tenké větvičky a nechala je trčet z hlavy, aby připomínala malý keřík.

Když usoudila, že udělala, co mohla, aby splynula s lesem okolo, prohlédla si zbraně, které sebrala muži na chodbě a zkoumala každičkou součástku. Měla zahnutý nůž, dlouhý asi půl metru, nějaký druh pušky a jeden menší nůž. Ten si zastrčila do boty. Když se rozhlédla, uviděla několik větví, ze kterých by mohla vyrobit luk. Trisha balancovala na jedné větvi, skoro deset metrů vysoko a odřízla jednu větev tak, aby si toho nikdo nevšiml.

Opatrně rozložila na zem několik dlouhých, tlustých listů, aby zachytila třísky, které při vyřezávání luku odpadnou. Bude to trvat několik dní, než bude úplně hotový a vytvrzený, ale ve svých pauzách na něm může dál pracovat. Nechtěla zůstat na jednom místě déle než jednu hodinu. Když si bude jistá, že nehrozí žádné nebezpečí, vyrazí na lov. Potřebovala proteiny, aby neztratila svalovou hmotu.

Když byla hotová se základním tvarem, zabalila Trisha třísky opatrně do listů a zastrčila si je pod triko. Z třísek a suchého mechu si později, až najde úkryt na noc, udělá malý ohýnek.

Vstala a pozorně naslouchala zvukům, které vydával okolní les. To byl její výstražný systém. Když nad ní přelétávali draci, pozorně sledovala změny, které to vyvolalo, a přitom zjistila, že ptáci vydávali dlouhé, ostré, varovné pískání. Poté, co draci zmizeli, se opět vrátili k tichému pohvizdování. Kromě toho si všimla, že mnoho rostlin se v blízkosti draků svinulo do sebe. Byla přesvědčená, že se jednalo o nějaký druh obranného mechanismu, aby chránily svá semena, která draci pravděpodobně žrali. To ještě bude muset pořádně prozkoumat. Potrava a ochrana byly důležité, pokud chtěla zůstat při síle.

Následujících šest hodin běžela, co nejrychleji to šlo. Často využívala i stromy. Pokud to bylo příliš těžké nebo nebezpečné, pokračovala po zemi. Občas se zastavila, aby si odpočinula. Zjistila, že její tělo díky stresu a intenzivní tělesné zátěži stejně jako nedostatku spánku a potravy, slábne. To poslední, co by chtěla, bylo, aby udělala nějakou hloupou chybu a zranila se, nebo aby se zabila. Dnes večer si už opravdu musí najít něco k jídlu a úkryt. Musí vydržet ještě hodinu, poté začne hledat, rozhodla se.

O dvě hodiny později Trisha vzhlédla k nebi. Objevily se tmavé, hrozivé mraky. Brzy si bude muset najít úkryt, protože nechtěla riskovat, že ji zastihne prudká bouře. Trisha pokračovala horní stromovou cestou, jak ji nazvala, ještě asi kilometr a půl, když znovu sešplhala dolů. Ze své vyvýšené pozice viděla pár rostlin, které reagovaly na přítomnost draků. Pomalu slezla ve stínu dolů, dokud nebyla dostatečně nízko, aby mohla seskočit.

Opatrně pokračovala a snažila se zanechávat na měkké půdě co nejméně pomačkaného listí nebo otisků, když došla k obrovskému kvetoucímu lusku. Ve středu lusku byla semena připomínající slunečnicová semínka, jen byla veliká jako meloun. Trisha nožem odřízla dvě semena. Když si je prohlížela zblízka, znovu ucítila, jak se v ní něco pohnulo. Trisha se zarazila a soustředila se na ten pocit.

Kdo jsi?, zeptala se tiše. Co jsi zač?

Jsem tvojí součástí, tvá dračice, zašeptal hlas. Prosím, chci svého druha. Potřebujeme svého druha.

Když se ta bytost snažila vyloudit tichý kašlavý zvuk, Trisha ji praštila. Cítila ho v hrudi a v krku. Zatnula čelist, zavřela oči a soustředila se na to, aby stvoření uzavřela do kovové klece. Ta se bránila, ale Trisha zvítězila.

Velmi brzy se naučila, jak vytvořit ve svém nitru velká, pevná, robustní místa, kde uchovávala nepříjemné věci, kterými se nechtěla zabývat. V této chvíli byla ta bytost, nebo ta dračice, jedna z těchto nepříjemných věcí. Nejdřív se musela ujistit, že je v bezpečí, než tu věc vypustí ven, aby ji prozkoumala.

Trisha otevřela oči a odhodlaně vyrazila dál. Měla dojem, že před sebou zahlédla nějakou jeskyni, kde by mohla najít útočiště před bouří. Zatímco se probojovávala hustým porostem, přemýšlela, jestli někdy najde úkryt i před bouří touhy, která v ní sílila a nutila ji vrátit se zpátky ke Kelanovi.

***

Kelan ze sebe vyrazil výkřik bezmocné zuřivosti. Už zase její stopu ztratili. A jestli nic nenajdou, než začne bouřka, bude nemožné zjistit, ani jakým směrem se vydala. Když před pár dny našel bezvědomého strážce svázaného v nice, předpokládal to nejhorší. Rychle zavolal svého symbionta a zeptal se ho, proč ji nechránil, nebo proč ho před útokem na jeho družku nevaroval. Byl zděšený, když zjistil, že to byla Trisha, která strážce tak zřídila. Zatímco se snažil pochopit, proč to udělala, jeho strach se proměnil ve vztek. Poté, co prohledal celý palác, vyslechl i ostatní ženy, se kterými byla Trisha u Abby, aby pochopil, proč před ním utekla.

První náznaky přišly od Abby. Řekla, že Trisha vypadala trochu zamyšleně, když ženám vyprávěla, že se dokáže proměnit v draka. Byl to spíš pocit, než něco konkrétního. Abby mu řekla, že si z toho všechny dělaly vtipy a navzájem se popichovaly, zatímco Trisha zareagovala jen tehdy, když se od ní očekávala odpověď na otázku.

Návštěva u Arielu mu poskytla přesně tu stopu, kterou potřeboval, aby pochopil, kde má s hledáním Trishy začít. Její zmizení Ariel velmi znepokojilo. Protože Trisha měla ve zvyku, jak Kelanovi sdělila, na nějakou chvíli zmizet, když ji něco rozrušilo, nebo potřebovala přemýšlet. Kelanovy myšlenky se vrátily zpět k tomu, co mu řekla.

„Trisha dřív strávila sama v horách někdy i několik dnů až týdnů. Její otec šel vždy za ní, aby se ujistil, že je v pořádku, ale když jí bylo čtrnáct, tak si toho Trisha jednou všimla.

Několik děvčat se jí ve škole posmívalo, že je divoženka. Když se k nim připojilo i pár kluků a začali ji popichovat, Trisha jednoduše vstala a odešla ze třídy. Byla pryč skoro tři týdny, než se do školy vrátila. Její otec ji našel v blízkosti Bear Creek. Tam nahoře je pár jeskyň. Nikdy mi neřekla, co se tam nahoře stalo, ale potom byla taková tišší, uzavřenější. Soustředila se na učení, aby měla dobré známky a kromě mě a Carmen, už se s nikým nestýkala.“ Ariel se odmlčela a podívala se oknem ven. „Jestli zmizela, tak šla určitě do lesa nebo do hor. Tam se cítí nejlíp.“

Ariel se otočila ke Kelanovi. „Nikdy ji nenajdeš, jedině pokud bude sama chtít. Je dobrá – opravdu dobrá – v tom, jak zmizet. Věřím, že by ji nenašel ani její otec, pokud by nechtěla.“

Kelan pohlédl do dálky Ariel přes rameno, kde město obklopoval hustý les. „Proč? Proč ode mě utekla?“

Ariel se na Kelana smutně usmála. Poté tiše odpověděla. „Změnil jsi ji, aniž bys jí dal na výběr. Trisha je navenek silná, ale hluboko ve svém nitru chtěla být vždy akceptována taková, jaká je. Snažila se být perfektním synem pro svého otce, perfektní dcerou pro svou matku, perfektní přítelkyní, perfektní manželkou, ale jakoby to nikdy nebylo dost. Teď už to není jen Trisha, pokud je pravda, co nám Abby vyprávěla. Snažíme se ze všech sil, si na všechno, co se s námi stalo, zvyknout. Některým z nás se to prostě daří lépe než těm ostatním. Trisha potřebuje čas, aby akceptovala to, co se tu děje a přijmout osobu, kterou se právě stává.“

Kelan pohlédl na Ariel a poprvé pochopil, proč byla pro Trishu tak důležitá. Brala Trishu takovou, jaká byla a bezvýhradně ji milovala. Bylo od něj špatné, že ji odsoudil tak rychle. Arielina síla a její podpora pomohly jeho družce překonat mnoho bolestných zážitků.

Kelan došel až k Ariel a jemně ji políbil na tvář. „Děkuji ti za všechno, co jsi pro mou družku udělala. Má velké štěstí, že má takovou sestru, jako jsi ty.“

Arieliny se oči zaplnily slzami a věnovala Kelanovi nesmělý úsměv. „Prostě ji doveď zpátky domů. Doveď ji domů, přijmi ji takovou, jaká je a miluj ji. To je všechno, co si přeje.“

„To ti slibuji,“ přísahal Kelan tiše, než se otočil a odešel. Musel prohledat les a najít svou družku. Kelan zavolal svého symbionta a hned, jakmile opustil palác, proměnil se. Doprovázeli ho čtyři nejlepší stopaři jeho bratra.

„Lorde Kelane,“ zavolal Jaguin, jeden ze stopařů, kterého mu doporučil Kreon – z jednoho vysokého stromu. Kelan se rychle vrátil do přítomnosti. Proměnil se a vzlétl k bojovníkovi, který dřepěl asi deset metrů vysoko na tlusté větvi. Kelan jemně přistál, zatímco se současně proměnil zpět. Opatrně se vydal k muži.

„Co jsi našel?“, zeptal se Kelan. Vrhl pohled na zem pod nimi a napadlo ho, že jeho družce patří naplácat na zadek za to, že se dostala do takového nebezpečí. Pád z takové výšky by byl bezpochyby smrtelný.

„Tady je otisk a pár škrábanců v mechu, kterým je pokrytá větev. Našel jsem něco, co vypadá jako nějaké třísky,“ odvětil Jaguin.

Jaguin si zamyšleně na své velké dlani prohlížel malé dřevěné třísky. Nedávalo to žádný smysl. Pokud ta žena něco vyřezávala, tak by tu mělo být víc třísek. Rozhlédl se a pozorně si prohlížel všechny větvičky v okolí. Proč by žena nosila nahoru na strom větvičky? To nedávalo smysl. Ještě stále byl překvapený vším, co se o té lidské ženě, kterou slíbil Kreonovi najít, dozvěděl. Ještě nikdy nebylo stopování tak těžké. Nejdřív si společně s ostatními stopaři myslel, že žena jen zabloudila. Pokud by to byl ten případ, tak by jim trvalo jen hodinu nebo dvě, než by ji našli. Ale brzy bylo jasné, že žena věděla naprosto jasně, co dělá.

První den se pohybovala kupředu velkou rychlostí. Snažila se nezanechávat žádné očividné stopy, ale nijak je nezamaskovávala. Bylo to, jakoby se snažila dostat se od svých pronásledovatelů co nejdál.

Společně s Palto, Gunnerem a Korem si mysleli, že pokud ji nedoženou dřív, tak si Trisha určitě najde nějaké místo na odpočinek, a tak ji lehce najdou. Nakonec v noci to bylo obzvlášť nebezpečné. Jak divoké kočky, tak i medvědi byli dravci aktivní převážně v noci. Bylo by logické, že se žena do svítání ukryje. Místo toho zjistili, že Trisha pronikla do lesa ještě hlouběji. Několikrát její stopu ztratili úplně. Poprvé si uvědomili, že za sebou zametá stopy, když narazili na divoké kočky. Kor našel otisk jedné její boty a pak stopy nepokračovaly. O dva kroky dál našli otisk tlapy divoké kočky. Lord Kelan, Palto a Gunner se okamžitě proměnili v draky, aby zjistili, jestli ucítí její krev, pokud by ta kočka ženu rozsápala a přímo na místě sežrala. Ale ani jeden z nich žádnou krev necítil.

Palto nakonec našel strom, na jehož kůře chyběl mech. Vypadlo to, jakoby se odloupl, když po něm něco šplhalo nahoru. Lord Kelan vylezl na strom a narazil na větev, která vypadala, jakoby na ní něco leželo a přitom pomačkalo trochu listí. Ne jednom velkém listu zůstal otisk podpatku.

To byla první známka toho, že se žena pohybuje ve větvích stromů. Teď hledali tři muži stopy na zemi, zatímco ostatní dva zůstávali nahoře na stromech. Stopování pokračovalo stále pomaleji, protože bylo těžší a těžší vůbec nějaké stopy najít.

„Byla tady,“ zašeptal Kelan a rozhlédl se. „Podívejte se na ty otisky v mechu. Jsou staré jen pár hodin.“

Kelan vstal a očima pročesával okolí. Co to proboha dělala? Kelan došel k místu, kde viselo dolů pár větví. Odhrnul je stranou a našel, co hledal. Čerstvě odříznutá kůra. Když se jí Kelan dotkl, její šťáva byla ještě lepkavá. Pohlédl do dálky a přemýšlel, co asi dělala.

„Tady šplhala po větvích. Mech je tu trochu špinavý od jejích bot,“ řekl Kor. „Je fakt dobrá. Nemohu si vzpomenout, kdy jsem lovil důstojnějšího nepřítele.“

„Ona není nepřítel,“ odvětil Kelan tiše. „Je to má družka.“

„Omlouvám se, Lorde Kelane, nechtěl jsem být neuctivý,“ odpověděl Kor. „Měl byste být na ni hrdý. Neznám mnoho bojovníků, kteří by se dostali tak daleko, kdyby jim bylo na stopě nás pět.“

Kelan souhlasně přikývl. „Už nemáme moc času. Bouřka se rychle blíží a vypadá to, že bude silná. Můžeš mi říct, kterým směrem se vydala?“

Jaguin kývl směrem na severozápad. „Znovu změnila směr. Vyrazila tímto směrem.“

Gunner tiše zavrčel. „Čím blíž k horám, tím je les hustší a nebezpečnější. Můj domov leží nedaleko údolí mezi dvěmi nejvyššími horami. Jen zkušení bojovníci se tam vydávají na lov medvědů.“

Kelan vzhlédl k zamračenému nebi a poté k horám v dálce. „Gunnere, ty mi ukážeš cestu. Tuto oblast znáš. Kde si myslíš, že bude hledat úkryt?“

Gunner pár minut přemýšlel nad terénem, ke kterému se blížili. „Pokud bude dál pokračovat směrem k horám, narazí tam na nespočet jeskyň. Nejméně šest z nich je dost velkých na to, aby se tam mohla schovat lidská žena. Tam bych začal hledat jako první.“

Nebe proťal blesk, následovaný hlasitým hromobitím. „Navrhuji, abychom také vyhledali úkryt v jedné z jeskyň. Bouřka bude brzy tady a podle mého draka bude dost silná,“ pronesl Palto, když přistoupil k ostatním.

Kelan pohlédl na muže a věděl, že mají pravdu. I když by raději hledal dál, za tak prudké bouře, která nebyla na jeho planetě výjimkou, to byla sebevražda. Kelan vrhl na Gunnera, který ho pozorně sledoval, pohled a přikývl.

Gunner se proměnil v draka a vznesl se do vzduchu. Kelan vyrazil jako poslední. Ostrým zrakem svého draka hledal stopy, zatímco prolétávali mezi stromy. Viděl stezku, po které šla. Když stopa vybledla, tři z nich letěli blíž u země, zatímco ostatní dva dál prozkoumávali větve, jakoby to byla jejich nevyřčená úmluva.

Zrovna, když Gunner přistával a proměnil se zpět, udeřil blízko nich blesk. „Musíme si najít úkryt. Tady venku je to příliš nebezpečné,“ zakřičel, protože vítr vyl stále silněji.

Kelan přistál vedle něj a přikývl. Následovali Gunnera a za chvíli uviděli zvláštní skalní útvar, tyčící se vedle obrovské kamenné masy. Gunner vytáhl zbraň a začal se k němu pomalu blížit. Jeho oči se proměnily v oči draka, aby mohl lépe prozkoumat vnitřek, jestli tam před bouří nenašla úkryt nějaká bestie.

„Je prázdná,“ zavolal Gunner, zatímco pokračoval dál do tmavé jeskyně.

Kelan kývl na ostatní muže, aby vešli dovnitř a poté se k nim připojil. Ještě naposledy pohlédl do temného lesa a zoufale si povzdechl. Věděl, že se k ní přiblížili. Mohl ji cítit.

Ano, hledat mou družku. Potřebuji svou družku, vrčel jeho drak tiše.

Brzy, můj příteli, už brzy budou obě u nás, uklidňoval ho Kelan.

***

Trisha přitáhla dovnitř poslední větší větve a navršila je vedle hromádky mechu, kterou si připravila. Venku zuřila pořádná bouře a Trisha se třásla, z části, protože byla úplně promočená, z části, protože byla v jeskyni zima a úzkým otvorem dovnitř foukal studený vítr. Momentálně nejdůležitější bylo rozdělat oheň.

Trisha vytáhla listí s třískami a suchý mech, který posbírala ještě před bouřkou. Poté, co našla tuto malou jeskyni, jí trvalo skoro hodinu, než nasbírala dostatek dřeva, mechu a listí. Rychle vyčistila jeden kout, aby si tam mohla vybudovat úkryt. Jeskyně, pokud se tak dala nazvat, nebyla větší než deset čtverečních metrů, ale byla relativně čistá a suchá. Málem její vchod minula.

Ze skály, kterou nejdřív považovala za jeskyni, se vyklubal přerostlý kmen dutého stromu, opřený o skalní stěnu. Když už se málem otočila k odchodu, všimla si, že asi o šest metrů dál je malý, tmavý otvor. Po bližším ohledání zjistila, že tato jeskyně je perfektní. Nacházela se trochu výš, takže pravděpodobnost sesuvu půdy byla dost malá; otvor byl tak akorát pro ni a poskytoval tak ochranu proti větším dravcům, které na svých nočních cestách zahlédla. A když člověk nestál přímo před ní, ani si jí nevšiml.

Bouře se blížila rychleji, než jí bylo milé a nevěděla, jak dlouho takové bouře na této planetě trvaly. Nechtěla tu uvíznout bez ohně nebo potravy, pokud trvala déle než jednu noc. Takže začala rychle sbírat dřevo na oheň a hledat jakékoliv jídlo. Nezbylo jí než doufat, že bouře její stopy smyje.

Našla dostatek dřeva, takže jí vydrží i několik dní, stejně jako další lusky semen a ovoce, které znala z paláce. Z pár uvolněných kamenů vytvořila kruh a uprostřed opatrně navršila trochu mechu. Poté vzala jeden list, rozbalila ho a položila na to pár třísek.

Trisha uchopila dva kameny a třískla s nimi o sebe. Po pár minutách uviděla stoupat dým. Opatrně začala do hromádky mechu foukat, až chytl oheň. Poté k němu přiložila malé větvičky, a když byl plamen dostatečně silný, položila na něj silnější kusy dřeva.

Chvíli zírala do plamenů a nahřívala si nad nimi ruce, aby jí rozmrzly prsty. Poté, co se ujistila, že nezhasne, zvedla několik větších větví a vytvořila v otvoru do jeskyně něco jako dveře. Odloupla pás kůry, aby je k sobě pěkně svázala a vydržely nápor větru. Na kůži cítila, že už je v jeskyni mnohem tepleji.

Ve světle ohně se Trisha rozhlédla. Z propletence kořenů kapala ze stropu jeskyně voda přímo do vyhloubené jamky ve skále. To jí zajistí dostatek pitné vody a vody na mytí.

Když se v jeskyni oteplilo, svlékla si mokré oblečení a zůstala jen ve spodním prádle. Vedle ohně zapřela několik dlouhých klacků a pověsila na ně oblečení, aby uschlo. Poté si ze svého drahocenného mechu vytvořila místo na spaní a položila na něj pár velkých listů.

Natáhla se po jednom lusku se semeny a položila ho na horké uhlíky v ohni. Nechala je opékat, zatímco ze zbytků listů, které nasbírala, se snažila splést něco jako deku. Další dvě hodiny strávila tím, že listy opatrně trhala na dlouhé proužky a splétala je dohromady podobně, jako to dělávala Arielina matka. Několikrát musela práci přerušit, aby přiložila na oheň, otočila lusk a omyla pár kousků ovoce.

Ani ze sebe nemusela smývat své maskování z bláta a listí. To už za ni udělal déšť, než stihla najít jeskyni. Zkontrolovala oblečení a s uspokojením zjistila, že už bylo skoro suché. Jeskyní otřásl úder blesku, následovaný hromobitím. Znělo to, jakoby tam venku měli mejdan démoni z pekla, pomyslela si s úsměvem. Byla ráda, že nebyla pozvaná.

Krátce na to se Trisha oblékla zpátky do svého nyní teplého a suchého oblečení. Žaludek měla naplněný opečenými semeny a čerstvým ovocem a pomalu se jí zavíraly oči. Přikryla oheň popelem a přidala pár čerstvých kousků dřeva, aby ještě chvíli hořel. Poté se stočila na svém provizorním lůžku do klubíčka. Na dosah položila nůž a pistoli. Když tam tak ležela a sledovala stíny na stropě jeskyně, ucítila najednou v sobě už známé bručení.

Trisha zavřela oči a soustředila se na své nitro. Řekni mi, kdo jsi, zašeptala.

Hluboko v jejím nitru se něco lehce pohnulo. Bylo to stočené do klubíčka a třáslo se to. Já jsem ty. Znáš mě, zašeptalo to slabě.

Trisha se zamračila. Prohlédla si malou, chvějící se bytost pozorněji. Byla tak krásná. Křehké tělíčko pokrývaly bronzově zbarvené, zlaté a černé šupiny. Pomalu to zvedlo hlavu a upřelo zrak na Trishu. Trisha málem vykřikla, když uviděla to zoufalství v očích.

Proč jsi tak smutná?, zeptala se Trisha tiše.

Protože mě nechceš… nechceš našeho druha. Nemohu bez svého druha žít. Potřebuji ho. Jsme jeden celek. Jeden bez druhého zemřeme. Proč ho nechceš? Je tak silný, tak krásný. Ochrání nás, zašeptala bytost.

Jsi halucinace, odpověděla Trisha naštvaně. Neexistuješ. Já jsem člověk. Nemohu se proměnit v draka. Musím se vrátit domů. Musím najít svého otce. Já tohle všechno nechtěla.

Bytost se pod Trishiným naštvaným hlasem jakoby scvrkávala. Jistěže existuji. Chci ven. Chci se dotknout svého druha, tak jak ses dotýkala ty toho svého. Proč? Proč mě nepustíš ven?“, kňourala.

Trisha cítila bolest vycházející z bytosti. Šířila se celým jejím tělem a připomněla jí, jaké to bylo být uvězněná v těle, které pořádně nefungovalo. Bez naděje na únik. Cítila, jak se v ní něco bortí, jakoby se hráz, která musela zdržovat příliš mnoho vody, najednou protrhla. Zaplavily ji vzpomínky. Vzpomínky na laskavé lekce jejího otce a jeho bezvýhradnou podporu, na Ariel a Carmen, které tu pro ni vždy byly jako přítelkyně, a kterým mohla vyprávět své sny a přání, na Arieliny rodiče a lásku, kterou k sobě cítili. Pomyslela i na to špatné, ale vypadalo to, jakoby už ji to tolik nezraňovalo jako dřív. Nyní už věděla, že ty dívky jí jen záviděly, že uměla věci, kterých ony nebyly schopny. A věděla, že chlapci s ní pouze velmi nezralým způsobem flirtovali. A Petr byl prostě Petr. Viděla v něm to, co chtěla vidět, ne realitu.

Ale především vzpomínala na Kelanovy něžné doteky. Na jeho křivý úsměv a na to, jakou s ní měl na palubě válečné lodi, která je sem přivezla, trpělivost. Nesnažil se na ni tlačit, akceptoval ji – se všemi jejími divnůstkami.

Trisha si představila, jak se obrací k třesoucí se bytosti ve svém nitru a poznala, že byla její součástí. Ta vyděšená, nejistá, mladá a zranitelná část. Byla to mladší verze jejího já a v tomto světě stejně nová jako ona.

Pšššt, to je v pořádku. Už jsem tu, mumlala Trisha tiše a jemně malou, křehkou dračici hladila. Už jsem tady. Jen potřebuji trochu času. To je všechno, oč tě žádám. Prosím, měj se mnou ještě trochu trpělivost a já ti slibuji, že půjdeme naše druhy hledat.

Naši druhové jsou krásní, zašeptala dračice ostýchavě.

Trisha nedokázala potlačit zachichotání. Jestli ti mohu dát jednu radu – muži mají rádi, když jsou označováni za pohledné. Když jsou nazváni krásnými, uráží je to. Předpokládám, že to není dostatečně mužné.

Drobná dračice v jejím nitru si odfrkla a poté odpověděla: Já si i tak myslím, že můj druh je krásný. Jestli se mu to nelíbí, tak je to jeho věc.

Trisha se zachichotala. Ano, ta malá dračice v jejím nitru byla rozhodně její součástí. Nechala se prostoupit teplem z ohně a teplem lásky prýštící z jejího nitra a upadla do hlubokého spánku.