TT - 11. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Trisha nemohla uvěřit, jak ten čas utíkal. Od toho večera, co propásli slavnostní večeři, už uběhl skoro týden. Poté, co Kelanovi vyprávěla o svém životě na Zemi, řekl jí o svém životě na Valdieru. Také jí prozradil, co se stalo s Carou. Trisha ji chtěla okamžitě vidět, ale Kelan ji ujistil, že se o ni stará Trelon a daří se jí dobře. Kromě toho jí také řekl, že to bude trvat trochu déle, než bude moci splnit svůj slib dopravit ji domů. Trisha věděla, že mu bylo líto, že její otec tak trpěl, ale chápala, že jako člen královské rodiny měl určité povinnosti a musel chránit svůj lid.

Většinu dne trávila učením jazyka Valdieru, aby už nepotřebovala překladač, stejně jako jejich zvyky a historii. Často byla neklidná, a chtěla objevovat svět mimo palác. Kelan ji občas vzal s sebou do sousední vesnice a tam se zamilovala do trhů.

Kromě toho se spolu často milovali. Trisha se tiše usmála. Když byli sami, nemohli se jeden druhého nabažit. Obvykle to začalo jemnými doteky a skončilo propletenými těly. V Kelanových pokojích neexistovalo místo, kde by to ještě nedělali. Když Trisha pomyslela na jídelní stůl, zrudla. Toho rána zrovna chystala stůl. Když se předklonila, aby naaranžovala Kelanův talíř, objevil se za ní s tichým vrčením Kelan. Než se nadála, křičela vyvrcholením. Ani se neobtěžovali se svlékáním. Kelan jí objal rukou kolem pasu a zatáhl za šňůrky, kterými měla zavázané kalhoty, takže jí sjely až ke kotníkům. Když protestovala, jen na ni zasyčel a přitlačil ji dolů, takže ležela na stole se zadečkem vystrčeným nahoru. Poté se jí zmocnil zezadu. Zatraceně, už jen ta vzpomínka stačila, aby se vzrušila.

Když se ozvalo zaklepání, lekla se.

Trisha otevřela dveře a spatřila za nimi Caru. „Co tu děláš?“, zeptala se překvapeně. „Myslela jsem, že máš domácí vězení, nebo tak něco.“

Cara se ušklíbla. „Rozmontovala jsem všechny Trelonovy hračičky. Po nějaké době to vzdal. Chtěla jsem vidět Abby. Včera se se Zoranem vrátili.“

„Co bylo s Abby?“, zeptala se Trisha udiveně.

„Copak ti to Kelan neřekl? Byla unesená, ale teď už je zpátky,“ pronesla Cara překvapeně.

„Ne, tuto informaci mi zřejmě zapomněl sdělit,“ zavrčela Trisha naštvaně.

Takže to byly ty důležité záležitosti, které ho poslední dny tak zaměstnávaly. Nebylo divu, že byl dnes ráno tak zatraceně nadržený. Měl jí říct, co se stalo. Opravdu si s ním musí promluvit o tom, co je zadržování důležitých skutečností.

„Jsem domluvená s Ariel a Carmen, že půjdeme navštívit Abby. Chceš jít s námi?“, zeptala se Cara a poskakovala přitom jako jojo. Trisha na Caru nedůvěřivě pohlédla. Měla kompletní kofeinový rauš.

„Samozřejmě, že chci jít s vámi. Nepila jsi náhodou v poslední době kávu nebo něco s kofeinem, že ne?“, zeptala se zvědavě, zatímco se za nimi zavřely dveře.

Cara radostně poskočila. „Ale ano! Poslední dvě noci jsem pracovala na replikátoru. Přišla jsem na to, jak do něj naprogramovat všechny možné druhy káv, dokonce i Latte Machiato a Cappuccino. Samozřejmě jsem musela všechny vyzkoušet, takže jsem toho vypila aspoň pět nebo šest konvic a teď jsem plná energie. Pravděpodobně nebudu celý týden spát. Už se nemůžu dočkat, až to řeknu Trelonovi.“

Když Trisha pomyslela na Kelanova chudáka bratra, potlačila úsměv. Ani nebude tušit, co se na něj žene. Pokud byl chytrý, tak se, dokud se Cara ze svého kofeinového rauše nedostane, bude od ní držet dál; jinak také nebude celý týden spát.

Ariel s Carmen potkaly na chodbě, vedoucí k Abbyiným pokojům. Když Trisha spatřila všechny ty stráže, které je, a především Carmen, obklopovaly, zamračila se. Někteří muži vypadali, jakoby byli raději všude jinde, než v její blízkosti. Ale jejich symbionti nevypadali příliš znepokojeně. Většina z nich polehávala kolem nebo si spolu hráli.

„Hej, lidi,“ zvolala Trisha a rozběhla se. Tolik se jí po děvčatech stýskalo. „Jak se máte?“, zeptala se.

„Mě je dobře, ale bylo by mi ještě líp, kdyby se tihle týpci někam vypařili,“ prohlásila Ariel a protočila oči. „Budu ráda, když mě nechají jít samotnou na toaletu,“ dodala sarkasticky a vrhla na dva vojáky, kteří jí byli přiřazeni, vražedný pohled.

Carmen jen pokrčila rameny. „Ráda bych něco podnikla. Tihle chudáci mi jdou pomalu na nervy.“ Měřila si strážné chladným, hodnotícím pohledem. Většina z nich neklidně přešlápla a zbytek na ni upíral pohledy plné obav.

„Kolik ti jich přidělili?“, zašeptala Trisha. Jestli se nemýlila, tak za ní stálo nejméně šest strážných.

„Osm,“ zamumlala Carmen tiše. „Dva jsou právě na ošetřovně.“

„Och,“ zareagovala Trisha a vrhla na pozůstalé vojáky soucitný pohled. Rozhodla, že bude nejlepší, když vyrazí k Abby hned, než na ošetřovně skončí i ten zbytek, což se podle Carmenina vypočítavého pohledu mohlo stát každým okamžikem.

„Jsem tak ráda, že je Abby v pořádku,“ řekla Trisha a vyrazila chodbou směrem k pokojům Abby a Zorana.

„Co máte s těmi všemi strážnými?“, zeptala se Cara zvědavě, zatímco běžela pozpátku a prohlížela si je. „Všimla jsem si jich už před Carmeninými pokoji, ale není to trochu směšné? Kolik stráží potřebujeme k naší ochraně, když máme u sebe své zlaté přátele?“

Ariel se zachichotala. „Nejsou tu proto, aby nás chránili. Jsou tu proto, abychom zase neutekly.“

Při pomyšlení na další nezbednosti se Caře rozzářily oči ještě víc. „Znovu? Potřebujete s něčím pomoct?“

Trishe bylo těch mužů skoro líto, když uslyšela, jak na chodbě za nimi zaznělo tiché zasténání. Všechny tři ženy byly schopné útěk jak naplánovat, tak i provést, ale při pomyšlení, že by měla Kelana opustit, Trishu bodlo u srdce. Bylo to, jakoby něco v jejím nitru plakalo, když jen pomyslela na to, že by ho měla opustit. Trisha zavrtěla hlavou. Poslední dobou se cítila podivně, jakoby kdyby se z ní chtělo něco vydrat na povrch. Jednu chvíli si i myslela, že její kůže změnila barvu, když se s Kelanem milovala a ty zvláštní zvuky, které ze sebe někdy vydávala. Někdy to bylo vrčení nebo vrnění, podle toho, co právě dělali. Pomalu z toho šílela.

Potřebovala se na to někoho zeptat, ale nevěděla, jak to téma začít. Co by měla říct? „Promiňte, ale myslím si, že je něco ve mě, co se snaží dostat ven?“, to znělo na její vkus příliš jako nějaký akční sci-fi film.

Trisha sledovala, jak Cara pod vlivem svého kofeinového rauše přiskočila ke dveřím. Nevinně se na stráže, stojící přede dveřmi, usmála a hlasitě zabušila na dveře. Otevřela jim Abby, zahalená do hedvábné róby, a překvapeně na ně hleděla. Než stihla něco říct, vjela Cara se stolkem plným jídla a něčím, co vonělo podezřele po kávě, do pokoje. Trisha, Carmen a Ariel ji následovaly spolu se svými novými mazlíčky-symbionty.

„Dobré ráno,“ pronesla nadšeně Cara a postavila tác s jídlem na nízký stoleček. „Myslely jsme si, že bys mohla mít hlad.“

„Ne, jen jste potřebovaly výmluvu, abyste zjistily, co se stalo!“, zašklebila se Trisha, sebrala z tácku kousek ovoce a zakousla se do něj. „Zatraceně, mají tu úžasné ovoce.“ Doufala, že to Abby nevadilo, že se tu takto zčista jasna objevily. Trisha pocítila vlnu spokojenosti, protože si uvědomila, jak moc si užívala, že se na chvíli dostala ven. Při všem tom rozrušení z Cařiny otravy a teď Abbyina únosu ji Kelan nechtěl nikam pustit.

„Takže, prozraď nám všechny detaily. Slyšela jsem, že jsi upekla Ben’qumaina? Jak se ti to podařilo?“, spustila palbu otázek Ariel a na druhý stolek postavila další tác s šálky a velkou konvicí kávy.

Trisha věnovala Abby pohled plný soucitu a vzala si od Ariel šálek kávy a od Cary talíř s jídlem. Všechny vyčkávaly, až si Abby udělá pohodlí na měkkých polštářích pohovky a přitáhne si nahé nohy pod sebe.

Abby se napila kávy a než začala s odpověďmi, chvíli počkala. „Já… proměnila jsem se v draka.“

Trishe po tomto prohlášení spadla čelist. Když si uvědomila všechny změny, kterými poslední dny procházela, měla pocit, že jí exploduje mozek: její pokožka měnila barvu, zvuky, které ze sebe vydávala, pocit, jakoby jí něco škrábalo pod kůží. Mohla by to být počínající proměna? Že by se také mohla proměnit v draka jako Abby?

Trisha seděla a v duchu přemýšlela nad všemi fakty a důvody. Pozorně si Abby prohlížela a snažila se zjistit, zda je na ní něco jiného. Pokud to bylo možné, proč se jí o tom Kelan nezmínil? Proč jí neřekl, že díky jejich spojení by se mohla proměnit v něco jiného? V něco, ne úplně lidského? Trisha si položila ruku na břicho, ve kterém jí při pomyšlení, že by mohlo v jejím těle žít ještě něco jiného, zakručelo. Co mohla udělat, aby to zastavila? Jak se toho mohla zbavit? Měla pocit, jakby jí z nitra vyšlo tiché zakňourání, když přemýšlela nad tím, jak se proti tomu jinému životu v sobě bránit. Trisha se snažila soustředit na své okolí. O tuto novou informaci se postará, až bude sama.

„To. Je. Tak. Cool!“, vykřikla Cara vzrušeně pisklavým hlasem. „Jak jsi to udělala? Můžu to taky udělat? Och. Můj. Bože. Musím to taky udělat. Tím bych přivedla Trelona jednoznačně k šílenství! Och, Abby, musíš mi ukázat, jak se to dělá. Prosím! Prosím!“ Při představě, že by se mohla proměnit v draka, Caře divoce svítily oči.

Najednou se místností ozvalo chichotání, následované výbuchem smíchu. Všechny hlavy se za tím zvukem otočily. Ani jedna z nich nedokázala uvěřit tomu, komu to chichotání patřilo. Carmen si otírala oči a snažila se uklidnit.

„Och, Abby, prosím, nauč nás to. Ráda by byla schopná otravovat ostatním život a určitě mě napadne nejméně tisíc způsobů, jak bych toho mohla v dračí podobě dosáhnout.“

Trisha pohlédla udiveně na Carmen. To bylo poprvé za poslední tři roky, co slyšela, že se Carmen směje. Vrhla na Ariel krátký pohled a uviděla, že má v očích slzy a usmívá se na svou sestru. Trisha se také váhavě usmála a přidala se k nim. Brzy se všechny chichotaly jako praštěné a přemýšlely, jak by mohly dohánět muže k šílenství tím, že by se měnily v draky. I když Cara byla tou nejkreativnější, Carmen napadaly doslova ďábelské metody, při kterých se musely hystericky smát. Když o pár hodin později vstoupil Zoran do svých pokojů a našel pět žen, jak se nekontrolovatelně smějí, přepadl ho nepříjemný pocit, že bude mít spolu se svými bratry potíže.

***

Trisha se pomalu vracela ke Kelanovým pokojům. Bio se o ní neustále otíral, jakoby se snažil její zmatené myšlenky a pochyby, které jí vířily hlavou, uklidnit. Strávený čas s ostatními ženami byl příjemný, ale teď nemohla myslet na nic jiného, než na to, o čem vtipkovaly. Potřebovala víc informací, času a klidné místo, kde by mohla o všem přemýšlet. Opravdu by se mohla proměnit v draka? A pokud ano, bolelo by to?

Kelana viděla v jeho dračí podobě jen jednou, a to bylo tu noc, kdy se seznámili. I když věděla, že se dokáže proměnit v jinou bytost, nikdy to pro ni nebylo opravdu reálné. Stejně tak jí přišlo neskutečné všechno kolem Abbyina únosu. Trisha nevěděla, jestli byla možností proměny v něco jiného nadšená stejně jako ostatní ženy. Hluboko ve svém nitru uslyšela tichý výkřik.

Chci svého druha, zašeptal hlas. Potřebuji svého druha.

Když Trisha uslyšela ten tichý hlas, zastavila se přímo uprostřed chodby. Bylo to skoro, jakoby byl někdo v ní a šeptal tam. Trisha se ptala sama sebe, jestli se takto cítí lidé trpící schizofrenií nebo rozdvojenou osobností. Možná prostě byla v kómatu, nebo hůř, byla součástí nějakého vládního experimentu, ve kterém testovali schopnost lidského mozku rozlišovat fantazii od skutečnosti. Když ucítila na rameni dotek ruky, škubla sebou.

„Jste v pořádku, Mylady?“, zeptal se jeden ze strážných hlasem plným obav.

„Co?“, zeptala se Trisha zmateně. „Kde to jsem? Myslím tím, doopravdy?“

Strážný se obrátil na vojáka, stojící vedle něj a něco mu zašeptal. Muž krátce přikývl a rozběhl se chodbou pryč. Trisha za ním hleděla a začínala panikařit. Co, když je pod vlivem drog? Co, když pomalu přestávaly působit a voják se rozběhl pro další dávku? Musela odsud pryč. Musela se schovat.

Trisha pomyslela na hustý les, obklopující město. Tam by se mohla ukrýt a nikdo by ji nenašel. Mohla by zmizet a byla by v bezpečí. Znovu se v ní ozvalo tiché zasténání a zřejmě to bylo jiného názoru.

Ne, zůstat u mého druha. Druh nás ochrání. Dá na nás pozor. Chci svého druha, pronesl hlas trochu hlasitěji a působil stále rozrušeněji.

Zmlkni, zavrčela Trisha, zatímco přistoupila blíž k muži, který ji hlídal. Nechci tě poslouchat. Jsi jen představa. Důsledek drog.

Trishu by zajímalo, jestli byly Carmen, Ariel a Abby reálné, nebo herečky, které jen vypadaly jako její kamarádky. Od jejich únosu ze Země, mohla ostatní ženy vídat vždy jen krátce. Pohlédla dolů, protože jí do ruky šťouchl Bio. Pozorně si prohlížela velké, zlaté stvoření, jakoby symbionta viděla poprvé. Poté ruku zděšeně stáhla. Bio se snažil skrz náramky na jejím zápěstí a na krku vysílat do ní vlny klidu a tepla. Když to Trisha ucítila, začala za ně tahat, nejdřív za ty na zápěstí, poté za ten na krku.

„Prosím, jdi ode mě pryč,“ zašeptala Trisha chraptivě, když se jí tělem šířil nevysvětlitelný strach a začala se třást. „Prosím.“

Malé zlaté náramky se pomalu uvolnily, jakoby se s ní loučily velmi nerady. Jakmile se jí přestaly dotýkat, dýchalo se Trishe o trochu lépe. Bio se chvěl a sklopil hlavu, jakoby ho Trishino odmítnutí ranilo. Otočil se a vyrazil chodbou k pokojům Kelana. Trisha za ním hleděla, dokud nezmizel za rohem a nezmizel jí z dohledu. Byla tak soustředěná na to, proč se cítí tak provinile, že nejdřív muže vedle sebe neslyšela.

„Mylady, nechcete si na chvíli sednout a odpočinout si? Poslal jsem druhého strážného, aby došel pro lorda Kelana,“ pronesl tiše.

Když se dotkl její paže, Trisha bez přemýšlení zareagovala. Rozmáchla se otevřenou dlaní a udeřila bojovníka do nosu. Poté mu sevřela ruku, kterou se jí dotkl, a současně mu vrazila koleno do břicha. Když padl dopředu, sevřela ruce v pěst a praštila ho za krk, takže se zhroutil v bezvědomí na zem.

Trisha se zhluboka nadechla. Chytila muže za paže a odtáhla ho do výklenku. Poté mu roztrhala košili na proužky a svázala mu ruce a nohy. Prohledala ho, sebrala mu jeho zbraně a schovala je za tričkem, takže nebyly vidět. V duchu si vyvolala mapu paláce, kterou si během svých výletů uložila v hlavě. Rozhodla se pro východ v blízkosti kuchyně, který se moc často nepoužíval a tiše a rychle se pohnula jeho směrem. Ukryje se v lese. Jakmile bude v bezpečí, popřemýšlí o všem, co zjistila a bude doufat, že pokud byla pod vlivem nějakých léků, tak jejich účinek brzy pomine. Nevěřila, že byly její kamarádky reálné. Pokud ano, tak by svou ofenzivní strategii, pokud by to bylo zapotřebí, ještě zvážila.

***

Kelan právě diskutoval s Kreonem, když byli přerušeni zaklepáním na dveře. Kreon chtěl, aby byl V’ager, pokud by se objevily problémy, připraven okamžitě odstartovat. Kelan právě sděloval Kreonovi aktuální informace o tom, kde se právě nacházela největší část valdierské flotily a domlouvali se na pár změnách v postavení některých válečných lodí v blízkosti hranic se Sarafinem a Kurizanem.

„Vstupte,“ zvolal Kreon, aniž by zvedl zrak z holoprojektoru před nimi.

„Prosím, omluvte to vyrušení, Mylorde, ale musím na chvíli mluvit s lordem Kelanem,“ pronesl bojovník tiše. Stál v pozoru u dveří a čekal na svolení promluvit.

Kelan se se zamračením otočil. A zamračil se ještě víc, když si uvědomil, že se jedná o jednoho ze strážných, kteří měli hlídat Trishu. Stalo se jí něco? Měla být přece s ostatními ženami u Zoranovy družky. Při pomyšlení na ženy jménem Ariel a Carmen, Kelan tiše zasténal. Přemluvily snad Trishu, aby jim pomohla s útěkem? Bylo mu úplně jedno, jestli by ty ženy utekly, Bohové a Bohyně stůjte při těch, co by jim zkřížili cestu, ale nedopustí, aby s sebou vzaly Trishu.

„Co se děje?“, zeptal se Kelan netrpělivě. Běda, jestli se ty ostatní ženy snažily Trishu ovlivňovat. Postará se o to, aby svůj pokoj už nikdy neopustily. Bylo mu jedno, co by k tomu řekli Mandra a Kreon.

Voják rychle vstoupil. Když byl dost blízko na to, aby mohl tiše promluvit, vysvětlil mu důvod své návštěvy. „Mylorde, vypadá to, že vaší družce není dobře. Doprovázeli jsme ji zpět z návštěvy u Zoranovy družky a najednou vypadala velmi zmateně a rozrušeně. Nevěděla, kde je a byla velmi, velmi bledá.“ Bojovník se zarazil a poté dodal: „Mohli jsme cítit její strach. Něco ji velmi vyděsilo.“

Kelan vojáka pozorně poslouchal a uviděl v jeho očích vážné obavy. „Jedla nebo pila něco? Myslíš, že by mohla být otrávená?“ Kelana okamžitě napadlo to, co se stalo Trelonově družce. Mohl se dostat jed nebo droga do nápojů, které ženy pily?

Voják zavrtěl hlavou. „Ne, pane. Jídlo i pití jsme hlídali a před servírováním bylo testováno. Po cestě jsem nakoukl k ostatním ženám, a všechny kromě té jménem Cara jsou úplně v pořádku. Řekla, že je „oukej,“ že má jen kofeinový rauš a její chování není pro ni nenormální. Lady Abby byla velmi zdvořilá a řekla mi, že se jí daří dobře. Ta jménem Ariel jako obvykle protočila oči a ta poslední se pokusila na mě zaútočit. Toto chování je pro ně obvyklé.“

Kelan přikývl. Krátce zavřel oči a pohladil zlatý náramek na zápěstí, aby se spojil se svým symbiontem. Když ho zasáhl pocit neuvěřitelného smutku jeho symbionta, zamračil se. Stalo se Trishe něco hrozného a symbiont jí nedokázal pomoci?

Kelan tiše zaklel a pohlédl na Kreona, který ho pozorně sledoval. „Má družka mě potřebuje. Něco není v pořádku.“

Kreon krátce přikývl. „Promluvím se Zoranem a se strážnými ostatních žen. Dej mi vědět, pokud bys potřeboval posílit ochranu nebo pomoc.“

Kelan vyběhl z místnosti, následovaný vojákem. Zmocnilo se ho neblahé tušení, jakoby se mělo stát něco hrozného. Jen doufal, že Bohyně a Bohové budou k tomu, kdo by chtěl jeho družce uškodit, milosrdní, protože on rozhodně nebude.