TG - 10. kapitola

 Překlad: Mishacka

Dramaticky si povzdechnu, když vidím na telefonu zmeškaný hovor od své sestry, London. Netuším, proč mi volala, takže jí nebudu volat zpátky. Svoji sestru miluju, ale nemusím s ní nezbytně být. Abych řekla pravdu, tak ona je ten důvod, proč máme ten obrovský dluh. Půjčila si peníze od svého bývalého přítele. A když ho moje sestra opustila, tak chtěl svoje peníze zpátky, vyhrožoval, že jí ublíží. Přišel k nám domů, hledal ji a já jsem tam byla s ní. Nebylo to nic pěkného. Začal rozbíjet věci v domě a slovně jí napadal. Pokusila se ho uklidnit, ale on ji uhodil. Zrovna se chystal udeřit ji znovu pěstí, když jsem mezi ně skočila a křičela, že já mu ty peníze vrátím.

Naštěstí mi řekl, že mě má rád dostatečně na to, abychom se dohodli na splátkách. Zjevně je pěkné, když splácíte dluh jednomu z mnoha milenců vaší sestry. Dluh začínal na dvacetitisícech dolarů a teď už tam zbývá jenom deset. Polovina. Měla bych být na sebe hrdá, ale nejsem. Jsem už jenom unavená a přeju si, ať už to skončí.

Kráčím k soukromé místnosti, tuhle část večera z duše nenávidím. Je to jen možnost, jak si vydělat ještě více peněz. Začne hrát hudba a já začnu tančit pro chlapa v obleku. Pravděpodobně sem šel rovnou z práce. Přistoupím k němu a stáhnu si dolů podvazky. Přitáhne si mě blíž, zkouší si mě přitisknout k sobě. „Nesahat,“ řeknu mu ostře.

„Ale no táák. Vyplatí se ti to,“ zamumlá a nespouští hladový pohled z mého výstřihu.

Je mi jedno, kolik mi nabízí, nikdy tuhle hranici nepřekročím. Zakroutím hlavou. „Nesahat,“ zopakuju a zvednu obočí.

Afektovaně zvedne ruce do vzduchu a pak mi řekne, abych se otočila a pokračovala v tanci. Udělám, co řekne, a nenávidím z toho každou vteřinu. Konečně píseň skončí, tak si úlevou vydechnu. Najednou se zvedne a natlačí mě ke zdi, na zadek mi přitiskne svoji erekci. „To je ono,“ zabrouká. Vrazím mu loket do žaludku a pak vystrčím hlavu ze dveří a dám pokyn vyhazovači. Rychle přijde, tak mu řeknu, co se stalo. Popadne toho chlapa a vyvede ho ven. Opírám se zády o zeď, ztěžka dýchám, pulz mi uhání.

Jo, už se nemůžu dočkat, kdy se otočím k Snow zády.

*****

„Jak dlouho mě chceš ignorovat?“ zeptá se vedle mě Grayson popuzeně. Sedím na svém obvyklém místě na oběd. Už je to týden od chvíle, kdy jsme spolu naposledy mluvili a ne, že by se od té doby nesnažil. Poslal mi tři pugety květin, přinesl mi domů jídlo a doprovází mě domů po škole. Za celou tu dobu jsem mu řekla stěží pár slov, většinou ´ne, díky´ a ´proč jsi pořád tady?´ Opravdu se nevzdává. Z několika důvodů jsem mu chtěla odpustit, ale z nějakého důvodu jsem to neudělala. Je to jednodušší, odejít od toho daleko; ať už mezi námi bylo cokoliv. Nad jeho otázkou pokrčím rameny a zírám rovnou před sebe. „Jak dlouho si myslíš, že tě dokážu pronásledovat?“

Kousnu se do spodního rtu. „Nic od tebe nečekám.“

„Takže, když si vyrazím s jinou holkou, tak ti to bude jedno?“ zeptá se, hlas má lehce napjatý. Ta představa bolí přímo fyzicky, ale nemůžu mu ukázat žádnou slabost. Pokud to chce, tak ať si to dopřeje. To by znamenalo, že pro mě už nic neznamená.

„Můžeš si dělat, co chceš, Graysone,“ řeknu bez emocí.

Zakleje. „Tohle všechno je kvůli tomu, že jsem odjel na několik dní pryč a nic jsem ti neřekl? To se ti musím hlásit, nebo co?“ vyprskne.

Teda. Zaskočí mě a tak se k němu otočím. „O tohle nejde a ty to víš,“ procedím skrz zatnuté zuby. „Ale pokud se chceš chovat jako debil, tak raději odejdi.“

„Jenže ty mi nedovolíš, abych s tebou mluvil, takže ti to nemůžu vysvětlit,“ řekne a vypadá frustrovaně. Nevím proč, ale nemůžu si pomoci, ale cítím se teď vůči němu provinile. Zbláznila jsem se? Nechci se stát jednou z těch žen, které se ptají mužů na každý jejich krok, protože v hloubi srdce ví, že jim nemůžou věřit. Jo, tak to se mi nikdy nemůže stát.

„Paris, omlouvám se,“ řekne a prosí mě očima. Skloním pohled na jeho rty. Od té noci, kdy jsme se málem pomilovali, jsem neviděla jeho dolíčky. Chybí mi – jako, že šíleně moc.

„Dobře, poslouchám tě,“ řeknu a podívám se na něj zpříma.

Když si povzdechne, tak mu klesnou ramena. „Potom, co se mezi námi stalo… Podívej, chci tě. Víc, než cokoliv jiného. Něco na tobě je, prostě k sobě… pasujeme. Musel jsem pracovně s tátou odjet a tak jsem si myslel, že to využiju jako příležitost, abych si uspořádal myšlenky. Vím, že jsem ti to měl říct, ale byl jsem z toho zmatený a…“ zarazí se, hledá vhodná slova. „Dáš mi ještě jednu šanci?“

Po několika vteřinách ticha promluvím. „Byl jsi zmatený? A proč přesně?“ zeptám se. Jestli si myslel, že se může vytasit s nějakou polovičatou omluvou, tak to se panáček pěkně přepočítal.

Odvrátí pohled a přejede si rukou po zátylku. „K nikomu předtím jsem nic takového necítil,“ řekne po několika vteřinách ticha. „Jsem ztracený, Paris. Nemůžu tohle zničit, ale přesto to pořád dělám.“

Zhluboka se nadechnu a sleduju, jak si složí hlavu do dlaní.

„Nejsem dokonalý,“ řekne.

„Nečekám od tebe, že budeš dokonalý,“ zamumlám. A nechci. Dala bych přednost někomu upřímnému. Nad tou myšlenkou se zašklebím. Ode mě celkem ironické. Co tady k čertu dělám? Tahle celá věc je na hovno. Vstanu a odkašlu si, takže se na mě podívá.

„Musím jít,“ řeknu. Nesnáším, když v jeho očích uvidím smutek.

„Fajn, dobře,“ řekne a zase skloní hlavu. Povzdechnu si, ale přinutím svoje nohy k pohybu. Potřebuju se od něj dostat pryč, protože on není jediný, kdo je ze všeho zmatený.

*****

Když se vracím večer z práce, tak mě ve dveřích přivítá Anaya. „Ahoj, jak to, že jsi vzhůru?“ zeptám se, když za mnou zavře dveře.

„Je pozdě,“ řekne a v očích jí probleskne zlost. Vytáhnu si telefon z podprsenky a podívám se, kolik je hodin. Tři ráno. Dneska jsem tam zůstala o něco déle, protože v klubu bylo plno.

„Jo, dneska byl nával, takže jsem musela zůstat déle,“ řeknu jí. Vejdu do svého pokoje a ona jde rovnou za mnou.

„Řekni mi ještě jednou, jak se jmenuje bar, ve kterém pracuješ?“ zeptá se. Zarazím se a pak se k ní otočím.

„Proč?“ zeptám se jí.

„Jsem zvědavá,“ řekne a založí si ruce na hrudi. Nechci jí dál lhát. V tomhle městě je pro mě víc, než jen kamarádkou. Sednu si na postel a pak poplácám místo vedle mě. Sedne si a já sebou trhnu, protože se jí chystám říct celou pravdu.

„Paris, já vím, že mi lžeš,“ začne.

„Pracuju v Toxic,“ řeknu jí. „Je to ve městě, na ulici William.“

Přemýšlí a pohrává si s pramenem vlasů. Pak ztuhne a vykulí na mě oči. „Toxic? To je…“

Přikývnu a ztěžka polknu. Nedokážu se jí dívat do očí a tak pohledem bloudím po pokoji, čekám na reakci.

„Teda,“ řekne. Po několika vteřinách ticha si odkašle a pak se otočí, aby se na mě podívala. „Jsi striptérka?“

Stisknu zuby, skryju rozpaky a jednou kývnu.

„Tak proto stále mlčíš,“ zamumlá si pod nosem. Nemůžu si pomoci, nad jejím komentářem vyprsknu smíchy. Zakroutí na mě hlavou a pak se na mě ďábelsky usměje. „Možná, že bys mě mohla někdy naučit pár pohybů?“ zeptá se tiše a jemně do mě šťouchne ramenem.

„Možná,“ odpovím. Ušklíbne se.

Zbytek noci strávíme tím, že si o tom povídáme.

A tehdy si konečně uvědomím, že to mezi námi bude v pořádku.