SC - 8. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

S obtížemi se vytáhnu do sedu a čekám, až Jax donese nějaké jídlo.

Kdy naposledy mi někdo obstaral jídlo?

Přestaň. Nemůžeš si na to zvykat, ne že bych tu zůstala déle než pár hodin. Jen se potřebuji dostat na autobusové nádraží a půjčit si peníze na jízdenku. Vezmu si na něj kontakt a vrátím mu peníze, hned jakmile si najdu práci.

Pocítím chvění v žaludku, když pomyslím na to, že dostanu jeho číslo, což je hloupé, protože mě ani vzdáleně nemůže považovat za atraktivní. Po zhroucení do jeho náruče a krvácení všude okolo, jsem si jistá, že mě jen lituje a pak jsem ho nazvala 'mým nádherným cizincem!'

BOŽE, to je tak trapné.

To je doslova ta poslední věc, na kterou bych měla myslet. Musím se pokusit dostat se tak daleko, jak to jen bude možné.

Nový plán. Přijít s nějakým příběhem pro Jaxe. Čím míň toho ví, tím lépe pro nás oba. Přinutit ho, aby mi koupil jízdenku na příští autobus, co jede odsud pryč a zavezl mě na něj. Vzít si telefonní číslo a vrátit mu peníze.

Jak? Nic nemáš. Budeš jen bezdomovec venku na ulici. Kdo tě najme? Vždyť ani nemáš občanku. Nezáleží, jestli dostaneš Jaxonovo číslo, protože ani nemáš telefon, ty génie.

KURVA.

Mé depresivní uvažování je přerušeno vůní vajec a palačinek. No, těmi a stodevadesáticentimetrovou zdí s vkusně potetovaným svalnatým tělem, modrýma očima a chlapeckým úsměvem.

„Čau krásko, doufám, že jsi hladová.“

Och můj Bože. Je roztomilý. Vypadá tak zatraceně nadšeně, že mi obstaral jídlo. Musím říct, že toho chlapa mám ráda. Ne, že by to byl můj chlap. Sakra.

„Čau mezuláne.“

Jeho úšklebek se změní v plnohodnotný úsměv, který je naprosto ohromující.

„To je zábava. Rád hraji hru na přezdívky. Mám takový pocit, že vyhraji, zlatíčko.“

Protočím oči, ale nedokážu skrýt úsměv.

„Jasně šampióne, co mi neseš?“

„Palačinky, vajíčka a ovoce.“ Jemně mi položí talíř do klína a zhroutí se do židle vedle postele.

„Děkuji.“

„Jasně, anděli. Bylo by ode mě hrubé, abych ti nepřinesl alespoň snídani, když jsi se mnou strávila noc.“ Kření se a já vím, že mám rudé tváře.

Odkašlu si. „A co ty? Nechceš se najíst? Počkej, neříkej mi, že jsi jeden z těch, co sní k snídani šest syrových vajec, než jde do posilovny, že ne?“

Znovu se zašklebí a já vážně potřebuji, aby s tím přestal, protože mě rozptyluje od plánu vypadnout odtud.

„Za prvé, je sladké, jak se staráš o mé blaho a za druhé jsem rád, že jsi si všimla mých svalů. Rád trávím čas v tělocvičně.“ Mrkne na mě. „A ne, nejím šest syrových vajec k snídani. To je moc, dvě úplně stačí.“

Protočím oči a nacpu lžíci vajíček do pusy.

„Takže, kde jsem?“ Zeptám se, než si naberu další obrovské sousto vajíček.

„Jsi v klubovně Chaosu. Jsme motorkářský klub.“

„Och. Super. Myslím.“ Nevím nic o motorkářských klubech, takže taky nevím, jestli bych se měla obávat mé současné situace.

Nemůže to být horší, než tam odkud jsi přišla.

Navíc, Jax ke mně nebyl nic jiného než milý a pozorný. Opravdu mu věřím.

„No, děkuji ti za včerejší noc. Myslím, sakra…“ Bože, co to říkám?

Čekám, že prohodí nějaký naštvaný komentář, ale jen se na mě sladce usmívá a v očích se mu zračí obavy. „Samozřejmě, krásko.“

Zhluboka se nadechne a sleduje mě, jak dojídám zbytky snídaně.

Na pár okamžiků sedíme v tichosti. Vím, na co se chce zeptat.

„Vím, že to může být těžké, ale můžeš mi říct, co se stalo včera v noci?“

Zavřu oči a vymýšlím odpověď.

„Můj snoubenec je kretén a já se snažila od něj utéct.“ To je pravda, jen ne celá.

„A?“

„Co tím myslíš?“

Dívá se na mě těma modrýma očima naplněnýma laskavostí a upřímností. Vážně nesnáším, že mu musím lhát, ale je to pro jeho vlastní dobro.

„Viděl jsem tvá zápěstí. Vím, že jsi byla svázána a zavěšena. To se zdá být trochu moc na zneužívajícího ex.“ Podívá se na mě pro potvrzení, ale nedokážu se na něj podívat. „Navíc… minulou noc, než jsi omdlela, řekla jsi 'prosím, nenech je, aby mě dostali'.“

Zavřu oči. Kruci. Kruci. Kruci. Kdy jsem to včera řekla? Prostě musím vypadnout! Začnu se třást. Zdá se mi, že tu není dost vzduchu.

Postel vedle mě poklesne váhou jeho těla. Cítím teplo jen pár centimetrů ode mne. Vezme mě za ruku a já se mu podívám do očí. „Od koho utíkáš, srdíčko?“

Zavrtím hlavou a pevně zavřu oči, chtěla bych, aby tahle situace byla jiná, normální, abych nemusela utíkat. Chci zůstat tady v téhle bezpečné bublině, ale vím, že jakmile otevřu oči, budu muset čelit realitě.

„Hej, Claire, podívej se na mě.“

To je poprvé kdy mě oslovil mým jménem. Otevřu oči a ty se mi okamžitě zalijí slzami.

„Jsi v bezpečí. Přísahám. Nedopustím, aby se ti cokoliv stalo.“

Volnou ruku natáhne k mé tváři, jako to udělal předtím a palcem mi setře slzy. Je tak blízko. Uvažuji, jak asi chutná. Jestli by byl jeho polibek něžný nebo drsný.

Dej se dohromady, Claire.

„Já, nemůžu…“ podaří se mi vypísknout. „Je pro tebe lepší, když to nevíš.“ Odvrátím od něj zrak, jeho pohled je příliš.

„Claire, prosím. Věř mi. Dokážu tě ochránit. Můj klub tě může ochránit. Potřebujeme jen vědět, s čím máme co dočinění.“

„NE!“ Řeknu s větší silou, než jsem myslela, že ve mně je. „Jen se potřebuji odtud dostat! Nemůžu zůstat. Nemůžu ohrozit někoho dalšího. Prosím, nech mě jít!“

Snažím se mu odstrčit ruce, ale on mě nepustí.

„Jaxi, musím odejít, prosím,“ vykřiknu. Slzy mi začínají nekontrolovatelně stékat po tvářích a tělo se otřásá bolestivými vzlyky.

Jax mě ale nepustí. Obejme mě a přitáhne k hrudi. Necítím strach, cítím se kupodivu… klidná. Jako by se ve mně pokoušel uklidnit bouři, které ani nerozumím.

„Ššš, bejby. Je to v pořádku. Přestaň bojovat, jsi v pořádku,“ zašeptá mi do vlasů, než položí čelo na vršek mé hlavy. „Už nejsi sama. Jsem tu pro tebe. Jsi v bezpečí.“

Drží mě, dokud slzy neuschnou a bojovnost nevymizí. Pár minut sedíme v tichosti, než se mi srovná dech.

„Prosím, zlatíčko, zabíjíš mě. Musím vědět, co se stalo.“

Přikývnu hlavou na jeho hrudi a začnu se v objetí uvolňovat.

Neochotně mě Jax pustí. Zdá se, že ví, že potřebuji prostor, abych mohla vyprávět svůj příběh. Pomáhá mi se posadit proti čelu postele a podloží mě polštáři.

Zhluboka se nadechnu, připravená udělat možná tu nejhloupější chybu v životě.

„Utekla jsem ze sekty.“