RD - 8. kapitola

 Překlad: Marťa

Říká se, že se všechno děje z určitého důvodu. A někdy je ten důvod to, abyste dělali špatná a hloupá rozhodnutí.

Jako když jsem se rozhodla přimět Enza, aby si uvědomil, že ke mně něco cítil tím, že ho přiměju žárlit.

Jak jsem k tomuto závěru došla, nevím. Ale další rande mi Lemon domluvila s mužem jménem Gray Porter. Po rychlém internetovém pátrání jsem zjistila, že byl generálním ředitelem Porter Enterprises, jedné z těch obrovských firem, které se začaly specializovat na softwarovou technologii, ale nyní měl i několik dalších odvětví, kterým se věnoval. Byl jedním z nejbohatších mužů v Americe a byl překvapivě hezký. Měl špinavé blond vlasy a zelené oči a jednu z nejsymetričtějších mužských tváří, jaké jsem kdy viděla. Klidně mohl být jedním z bratrů Hemsworthových. Zajímalo by mě, jak se mu podařilo zůstat svobodný, bohatý a tak sexy. Lemon mě už po milionté ujistila, že nebyl gay, tak jsem hádala, že to budu muset zjistit sama. Souhlasila jsem se schůzkou.

Dorazila jsem k jeho budově (jeho vlastní budově – nikoliv k místu, které si pronajal, ale k místu, které vlastnil) ve finanční čtvrti a už teď na mě udělal dojem. Stále jsem Enzovi poukazovala na jeho umělecká díla a vodní prvky, ale ten vypadal znuděně.

Když se otevřely dveře výtahu, vešli jsme přímo do jeho střešního bytu. Pozdravila nás hospodyně a poslala nás do formálního obývacího pokoje. Posadila jsem se, zatímco Enzo zůstal stát, zdánlivě rozrušený.

O několik minut později vstoupil Gray a mé srdce se lehce zachvělo. Nebylo to, jako obrovské tsunami, které mi způsoboval Enzo, ale přesto tam byl malý otřes. Byl to první muž, se kterým jsem se setkala během této zkušenosti, který mě opravdu přitahoval.

A když mi potřásl rukou, bylo to tady znovu. Něco. Jiskra. „Jsem tak rád, že tě konečně poznávám, Bellamy. Lemon Beauchampová mi o tobě tolik vyprávěla.“

„Jistě lži a polopravdy.“

Jeho smích mi v prsou způsobil mihotavý pocit. Možná bych mohla vyměnit své polonahé fantazie o Enzovi tím, že bych ho nahradila Grayem. Vypadal docela dobře. To se mi líbilo.

Možná, kdyby mě Enzo odmítl milovat, protože jsem byla jeho klientkou, Gray by mohl.

„Lemon také říkala, že tohle je naše šance na popovídání a ty se rozhodneš, zda se mnou dnes večer budeš chtít jít ven.“ Posadil se do křesla naproti mě a rozepnul si knoflík u saka. Měl extrémně drahý oblek AndersonSheppard šitý na míru. Měla jsem ráda muže se stylem pro módu.

„Kam?“

„Dnes večer pořádám charitativní ples. Vybrané peníze se rozdělí pro bezdomovce v oblasti tří států. V loňském roce jsme získali deset milionů dolarů. Doufám, že letos částku zdvojnásobím.“ To byla astronomická suma a vsadím se, že to udělalo hodně dobrého. Cenila jsem si mužů, kteří se zapojovali do charity.

„Pojďme si promluvit a uvidíme, jestli bychom se mohli jeden druhému líbit,“ nabídla jsem. Jeho hospodyně přišla s čajem a my si začali povídat. Zjistila jsem, že je děsivě chytrý a také dominantní. Měli jsme málo věcí společných, kromě toho, že jsme si povídání zjevně oba užívali. Byl vychovaný ve vyšší společnosti, jeho rodiče byli stále svoji, chodil do školy Ivy League a po absolvování MBA převzal rodinný podnik.

To bylo od servírky z Ohia tak vzdálené, jak to jen šlo. Musela jsem mu položit otázku za milion dolarů. „A jak to, že jsi stále svobodná?“

„Jak to, že je princezna, jako ty, stále svobodná?“ Opáčil mi.

„Že jsem princezna, jsem zjistila teprve nedávno. A ty jsi posledních šest let bohatý a sexy obchodní ředitel.“

Znovu se zasmál. „Lemon měla pravdu. Mám tě rád. A abych odpověděl na tvoji otázku, jsem svobodný, protože jsem ještě nenašel ženu, která by se vyrovnala s mým pracovním nasazením. Obávám se, že jsem velmi zaneprázdněný muž.“

„To by bylo něco pro mě. Nevadí mi být sama.“ Podívala jsem se na Enza, jestli zaregistroval to, co jsem řekla. Zamračil se. Pokrok?

„V tom případě, chtěla bys mě dnes večer doprovodit na slavnostní gala, jako moje spolu hostitelka?“

Nevěděla jsem, co to obnáší, ale musela jsem přestat čekat na Enza. Možná ho to podnítí k akci. Od té doby, co jsme si s Grayem začali povídat, nepřestal se mračit.

Později toho dne jsem se ho pokusila přimět, aby se mnou mluvil. „Gray mi poslal zprávu.“ Koukni se. Zvedla jsem telefon. Stálo tam: Ahoj, ty. A pak rozkošný emotikon smajlíka se srdíčky místo očí. „Není to roztomilé?“

„Už zapomněl tvé jméno? Skvělé,“ odpověděl sarkasticky. Po tomhle jsem se od něj držela dál. Stále se mračil, ale já se chystala na plánovanou schůzku s Grayem. Na gala jsem si vybrala černé šaty s dlouhými rukávy Jenny Packham. Tyto šaty stály pravděpodobně víc, než malý dům v sousedství, kde jsem vyrůstala. Dívka, která se starala o mé líčení, mi namalovala kouřově černé oční stíny, o kterých jsem si myslela, že vypadají hrozně, ale místo toho způsobily, že mé oříškové oči vypadaly téměř zelené.

Gray poslal svého řidiče, aby nás vyzvedl a poprvé, po dlouhé době, se mnou Enzo nemluvil, když jsme jeli. Bylo to nepříjemné. Naštěstí jsem dostala zprávu od Lemon. Psala mi, že domluvila několik pohovorů s módními domy, které jsem měla absolvovat příští týden ve čtvrtek a pátek. Cítila, že už máme dost záběrů k tomu, abych mohla začít žít svůj život.

Když jsme se dostali k budově, byl tam červený koberec a spousta fotografů. Slavní lidé, z nichž někteří muži, se kterými jsem byla na schůzce, pózovali pro fotografy a odpovídali na otázky.

Gray přišel sám ke mně, aby mě pozdravil, čímž na nás upoutal veškerou pozornost.

„Vypadáš naprosto skvěle,“ řekl a políbil mě na tvář. Nikdy jsem se nepovažovala za krásnou, ale když to řekl on, skoro jsem tomu uvěřila.

„Znáš spoustu celebrit,“ poznamenala jsem, hlavně proto, abych zakryla své rozpaky.

„Obávám se, že je to nutné zlo. Kdekoliv se ukážou, přivedou sebou i novináře, čímž se zvyšuje i prestiž. A lidé zaplatí obrovské peníze za možnost s nimi posedět a popovídat si. Nemám ponětí proč. Většina z nich jsou sebestředné nevýrazné existence.“

Nikdy jsem ho neměla raději.

Prošli jsme spolu po koberci a tentokrát už lidé věděli, kdo jsem. Neustále volali: „Princezno Bellamy! Tady! Vaše Výsosti!“ Cítila jsem se divně, ale Gray mě objal paží kolem pasu a dal všem na vědomí, že jsme tam spolu. Jako vždy, moji kameramani všechno zachytili. Tohle bylo rande, na které bych se pravděpodobně podívala znovu.

Tu noc jsme tančili, povídali si s dárci a já se celkově cítila skvěle. Gray vydělal z lístků, darů a tichých aukcí asi sedmnáct milionů a řekl mi, že ty poslední tři miliony doplatí ze svého, aby se dostali na dvacet.

Nakrmí se tím spousta lidí a mě to potěšilo, když jsem přemýšlela o tom, jak moc ty peníze dokážou pomoci.

Gray požádal, aby mě mohl doprovodit domů a Enzo seděl na předním sedadle limuzíny. Stýskalo se mi, když se mnou neseděl vzadu, ale povídala jsem si s Grayem. Nedokázala jsem si představit, že bych žila jeho životním stylem, ale byl zábavný a okouzlující a nedovolil mi, abych se cítila trapně nebo nervózně.

Až do okamžiku, kdy se mnou šel k výtahu.

Enza jsem měla za zády, když se Gray natáhl, aby mě vzal za ruku. Byla to taková maličkost a hloupost, ale díky tomu jsem se cítila dobře. Stejně, jako navzdory všem nejistotám, jestli jsem byla dost dobrá nebo dost důležitá, aby mě chtěl držet za ruku. A ten pocit byl pěkný. Jeho ruce mi připomínaly ty Enzovy.

Když se otevřely dveře a my se ocitli na chodbě před naším apartmá, Enzo odemkl a zvedl na mě tázavě obočí.

„Pokud by vám to nevadilo, dejte nám minutku, chtěl bych jí popřát dobrou noc,“ řekl Gray. Enzo stroze přikývl a šel do apartmá.

„Tohle jsem chtěl udělat celý večer,“ řekl a naklonil se ke mně.

Pak mě políbil. Nebyl to ten druh polibku, který by polapil mou duši, jako s Enzem. Bylo to něžné a plné náklonnosti. Jako by používal rty, aby mě lépe poznal. Zkoumal tu jiskru mezi námi. Jeho ústa se pohnula a změnila úhel a tlak pokaždé, když přitiskl rty na mé.

Líbilo se mi to.

Možná to bylo dost dobré. Možná jsem nemusela mít ten druh nehynoucí vášně. Možná by se z toho časem mohlo stát něco víc.

Gray vypadal, že dospěl ke stejnému názoru, když mi vtiskl polibek na zranitelné místo těsně pod mým uchem. „Měl jsem pravdu. Jsi stejně lahodná, jak vypadáš.“

To mě mělo potěšit, ale jediné, na co jsem mohla myslet, byl Enzo.

„Vím, že se to může zdát náhlé, ale plánuji strávit příští čtyři dny na Bahamách. Chci, abys jela se mnou.“

„Co?“

„Je to jedna z mála dovolených, které si musím každý rok vzít. A byla by to pro mě šance tě lépe poznat.“

Doufala jsem, že to nebyl eufemismus. Musel vidět mé obavy, protože pořád mluvil. „Samozřejmě bys měla svůj vlastní pokoj. Nic neočekávám. Jen příležitost strávit čas s laskavou, inteligentní a krásnou ženou.“

Bylo to náhlé. A divné. Jen tak naskočit do letadla a rande si užít na tropických ostrovech.

„Probral jsem to s Lemon a ona si myslí, že by to byl skvělý konec pro vaši show. Ale kamery bychom mohli nechat tady a jen tak spolu strávit čas.“ Cítil mou neochotu. „Neodpovídej mi hned. Vyspi se na to a ráno mi dej vědět.“

Vtiskl mi další sladký, pomalý polibek na rty, popřál mi dobrou noc a odešel.

Jakmile se dveře výtahu zavřely, šla jsem do apartmá. Enzo přecházel po obývacím pokoji.

Myslela jsem, že by mohl být čas na to, abych posunula svůj plán přinutit Enza žárlit o krok dál.

„Gray mě políbil. A požádal mě, abych s ním na příští čtyři dny letěla na Bahamy.“

Tak strašně jsem chtěla, aby mě Enzo požádal, abych nejezdila. Aby mě políbil a vyznal mi nehynoucí lásku. Ani jedna z těch věcí se nestala.

Jeho oči zuřivě zářily, ale klidným hlasem se zeptal: „Pojedeš?“

„Přemýšlím o tom.“ Tak trochu.

„Pokud pojedeš, nemůžu s tebou jet.“

Vůbec jsem si nedokázala představit tu část, kdy by s námi byl Enzo na výletě. Protože to by bylo divné.

Ale zároveň jsem chtěla ty poslední dny strávit s ním. Uvědomila jsem si, že nechci jet, pokud nepojede on. „Proč ne?“

Zvedl mobil. „Právě jsem dostal zprávu od sestry. Naše matka prodělala mírný infarkt a je v nemocnici. Musím se vrátit do Monterry, abych byl se svou rodinou.“

Tady jsem, spratek, který se snažil Enza donutit k nějakému vyznání, když byla jeho matka nemocná. Byla jsem ten nejhorší člověk na světě. „To je mi moc líto. Můžu pro tebe něco udělat?“

Přestal přecházet a zastavil se u mě tak blízko, že jsem musela ustoupit. „Pojeď se mnou.“

„Jet s tebou?“ Opakovala jsem s bláznivě tlukoucím srdcem.

„Do Monterry?“

„Ano. Zapomeň na show a všechny ty šílenosti, které po tobě Lemon chce, a pojeď se mnou.“

Chtěla jsem říct ano. Udělat to. Na rozdíl od žádosti Graye jsem si okamžitě pomyslela: Ano, ano, ano. Ale musela jsem být realista. Nebylo to stejné, jako Grayovo pozvání. Kde by bylo o všechny výdaje postaráno. Neměla jsem peníze, abych mohla letět přes Atlantický oceán. A co moje schůzky naplánované na příští týden? Co moje stáž?

Ještě důležitější bylo, že mi Gray řekl, proč chtěl, abych jela.

Enzo ne.

„Proč?“ Zeptala jsem se. „Proč chceš, abych jela s tebou. Vím, že nechceš chodit s klientkami. Co ode mě chceš?“

Očividně frustrovaný si prohrábl oběma rukama vlasy. „Nevím. Nevím.“

„Nevím“ nebyl dost dobrý důvod. „Říkal jsi, že mi nebudeš lhát. Tak mi řekni pravdu. Jsi...“ Chtěla jsem se zeptat, jestli se do mě zamiloval. Jestli vůbec cítil to stejné, co já. „Přitahuju tě?“

Enzo si, jako by zlomeně, povzdechl. „Neměla bys, ale ano.“

Byl to krok správným směrem, i když ne úplně. Než jsem mohla položit další otázky, pokračoval. „Nevím, jestli je v tom něco víc. Ale chci, abys jela do Monterry, abychom to mohli zjistit.“

Myslela jsem na všechny ty lidi, které Lemon najala, aby mě udržovali krásnou. Kameramany, na které jsem často zapomínala, že tam byli.

Jak mi dala možnost splnit si svůj sen. Zařídila mi schůzky se zaneprázdněnými, důležitými lidmi. Dala dohromady tuhle show a udělala ze mě princeznu.

Přestože jsem to zpočátku odmítala, jako bezvýznamné, tato královská věc byla důležitá. Měla jsem povinnosti a sliby, které jsem musela splnit. Lidi, kteří na mě spoléhali. Možná byla součást problému to, že jsem zapomínala na to, že jsem princezna. Že jsem nechala svůj život ovládat nejistotami a zapomněla jsem, kdo jsem byla. Čím jsem se narodila, abych byla.

Bellamy Sullivanová by s Enzem do Monterry utekla, bez ohledu na to, jestli mě miloval.

Její královská Výsost, princezna Bellamy z Monterry, však měla povinnosti odpovědnost a chtěla od svého tělesného strážce víc než zjistit, zda by jeho přitažlivost mohla být i něčím jiným.

I když mi ten malý hlásek v hlavě říkal, abych to nedělala, věděla jsem, že jsem si zasloužila víc, než to.

„Dala jsem Lemon své slovo. Musím tady zůstat. Je mi tvé maminky líto. Prosím, dej mi vědět, jestli bych pro tebe mohla cokoliv udělat, abych tobě a tvé rodině pomohla.“

Náhle udělal krok dozadu, jako bych ho praštila. Jeho výraz byl směsicí překvapení, rozrušení a zoufalství. „Nemůžu tady zůstat.“ Vešel do svého pokoje, očividně už měl zabaleno a než jsem mohla své rozhodnutí přehodnotit, už se s kufrem v ruce vracel do obývacího pokoje. Nechtěla jsem, aby odešel, ale nebyl důvod, aby zůstal.

Věděla jsem, že po zbytek života nikdy nezapomenu na to, jak stál v chodbě se svými zavazadly a opouštěl mě.

„Sbohem, gattina. Přeji ti hodně štěstí.“

Sledovala jsem, jak vešel do chodby. Chtěla jsem, aby se otočil. Otoč se a řekni, že jsi udělal chybu a samozřejmě, že mě miluješ. Nebo se alespoň na mě naposledy podívej přes rameno, než odejdeš.

Ale neudělal to. Sledovala jsem ho, jak prošel dveřmi, a pak jsem uslyšela, jak se za ním tiše zavřely dveře.

Najednou jsem byla nevysvětlitelně smutná a naštvaná. Chtěla jsem se stočit do klubíčka a vzlykat, ale také jsem chtěla běhat po místnosti a házet na zem vázy, abych viděla, jak se rozbíjí tak, jako v tu chvíli pukalo mé srdce. Rozhodla jsem se pro skleněnou kouli v rohu gauče, která tam jen tak stála.

Poté jsem se rozhodla, že strávím litováním sebe sama ve svém pokoji a hodlala si zabalit. S celou tou věcí jsem skončila. Bez přemýšlení jsem zvedla hudební skříňku své matky. Tajemnou skříňku, která mi nedala jediné vodítko o mém otci nebo mém dědictví. Hodila jsem s ní přes místnosti, kde narazila do zdi a vyděsila mou kočku. Snickers skočila pod postel a já padla na kolena, zděšená svým vlastním dětinským chováním. Hudební skříňka byla na kusy. Zničila jsem jedinou věc, která mi zbyla po mé matce, kvůli tomu, že mě Enzo nemiloval.

Sbírala jsem kousky skříňky stejně, jako budu muset brzy posbírat kousky svého života. Jemně a opatrně, ale s odhodláním. Odštípl se roh zásuvky a kousek podšívky se zvedal. Pod ní byl kus papíru. Jak to, že jsem si toho nikdy předtím nevšimla? Roztrhla jsem látku a doufala, že Ryan bude znát někoho, kdo by mi hudební skříňku dokázal opravit.

Jakmile jsem papír rozevřela, uviděla jsem rukopis své matky. Musela jsem se držet, abych se nerozplakala a papír nezničila.

Začala jsem číst.