RD - 7. kapitola

 Překlad: Marťa

Příští den jsem na Lemon po telefonu hodně křičela a ona se mi hojně omlouvala. Řekla, že to bylo nedorozumění a že si myslela, že to vím. Vysvětlila, že se toho hodně děje a někdy jí může něco uniknout.

Jako moje důstojnost.

Slíbila mi, že od nynějška mi zařídí rande jen s hetero muži.

A zařídila.

Proběhla nekonečná přehlídka atraktivních a bohatých mužů. Někteří byli slavní, jiní normální. Modelové, zpěváci, herci, policisté a několik učitelů.

Ale žádný z nich ve mně neprobudil mužský žhavometr tak, jako Enzo.

A někteří z nich byli zdvořilí, dokonalí gentlemani. Hodně z těch mužů bylo milých. I když někteří byli milí v naději, že se s nimi vyspím. Jeden z nich mě pozval, abych s ním posnídala u bazénu v jeho hotelu, a když jsem ho přistihla, jak pokukuje po dívce v malých černých bikinách, měl tu odvahu mi vysvětlit, že od té doby, co odhalila 95% její těla, cítil se být povinný upírat pohled na ty zakryté části.

Další mi řekl, že chce moje děti.

Další se mě zeptal, jestli bych mu neprodala své kalhoty, protože by mu na sto procent seděly také. Pak řekl něco oplzlého, co nebudu opakovat. To jsem zažila velmi uspokojivý okamžik, když ho Enzo vyhazoval. Samozřejmě bez košile.

Protože Enzo v mé fantazii byl vždycky bez košile. Zatímco si čistil zuby, připravoval snídani nebo platil účty.

Ukázalo se, že jsem měla tu hroznou vlastnost, zvanou pýcha, která mi bránila v tom, abych si těmi ztroskotanci nechala zkazit náladu.

Jeden z těch modelů byl velmi pěkný, ale tak nemluvný, až jsem přemýšlela, jak se mu podařilo řídit a dýchat současně.

Každý měl právo být hloupý, ale on toho privilegia zneužíval. Ve skutečnosti by mě bolela hlava, když jsem s ním mluvila. Snažila jsem se, aby moje slova byla hlasitá, jasná a jednoslabičná.

Enzo si toho musel všimnout, protože přišel a zeptal se: „Vyrušuji?“

A já k tomu řekla: „Ano, děkuji,“ s vědomím, že tomu mé rande neporozumí.

A každou noc jsem cestou do hotelu Enzovi vyprávěla o svých schůzkách a rozesmávala ho. Říkala jsem si, že se smál se mnou, ale měla jsem podezření, že z větší části to bylo mě.

Což nakonec připustil. „No tak, musíš se umět zasmát sama sobě.“

„Ne, to nemusím.“

„Pokud se nemůžeš smát sama sobě ty, pak... bys to mě la dovolit alespoň mě.“

Několikrát jsem ho praštila do paže a on se zasmál, zatímco křičel: „Au!“

Mohla jsem se uklidňovat tím, že to mohl být druhý James Cruz. Další muž mě vyděsil. Tak, že jsem si myslela, že mi bude chtít ostříhat vlasy a udělat si z nich panenku voodoo. Enzo mě z té situace zachránil. Když jsem si na to stěžovala, ujistil mě, že je lepší milovat a lásku ztratit, než žít po zbytek života s psycho magorem.

Problém byl v tom, že se Enzo stal středem mého života. Byl to muž, se kterým jsem chtěla trávit čas. Byl to ten muž, který mě dokázal rozesmát. Ten, který mě udržoval v bezpečí a dal by svůj život za můj. Což byl velmi opojný pocit.

Dal mi pocit domova. Něco, co jsem neměla od doby, co jsem byla malá holčička.

A neublížilo tomu ani to, že byl tisíckrát přitažlivější, než jakýkoliv chlap, se kterým jsem byla na schůzce. A jednoho dne jsem si uvědomila, že on byl ten, do kterého jsem se zamilovala.

Tak jsem se náhodou zeptala Lemon, jaká byla Enzova smlouva. Jestli s někým chodil. Snažila jsem se zjistit, proč se choval, jako bych pro něj byla nedostupná. Proč se někdy zdál, jako by se držel stranou.

„Vlastně to vím,“ řekla a narovnala se. „Enzo je dobrý přítel staršího bratra mého snoubence. Když Enzo odešel z ozbrojených sil, korunní princ, Nico, ho povolal k palácové ochrance poté, co mu tvůj otec zavolal. Enzův první úkol, bylo chránit jednu z Nicových sestřenic, princeznu jako jsi ty.

Říkalo se, že se do ní Enzo zamiloval, ale když se na obzoru objevil první starší miliardář, odkopla ho. A k jejímu zděšení, pořád žije. Zlomila Enzovi srdce a on řekl, že s klientkou už nikdy chodit nebude. Zvláště ne s princeznou.“

A já princezna byla. Která vypadala, jako by chtěla jen slávu a peníze. Ale tak to nebylo. Chtěla jsem jen navrhovat oblečení. Na ničem dalším nezáleželo. Existoval způsob, jak mu to říct? A kdybych to udělala, cítil by ke mně totéž, jako já k němu?

Vypadalo to, že navzdory svému slibu, že nebude chodit s klientkami, se mnou problém neměl. O co šlo?

Nebo jsem si jen špatně vykládala věci, které mi říkal? Jak se mě dotýkal a pak okamžitě ruku stáhl zpátky, jako by se spálil? Zdálo se, že Enzo byl ten typ člověka, který dokázal udržet své srdce pevně zamčené a nikoho do něj nepustit. Snažil se úmyslně držet na uzdě?

Potom se Lemon omluvila za ty chlápky, které mi dohodila. Nikdy jsem se nedostala přes první rande. Protože uspořádala schůzky s muži ze všech možných životních vrstev, zeptala jsem se, proč mě nedala dohromady s někým z královské rodiny. „Bohužel, miláčku, jsi pokrevně spřízněná s téměř každou monarchií v Evropě. Včetně všech montteranských princů, kterých je celá řada.“

Takže se vyplatilo vyhýbat se princům. Žádné pro mě žádné Květiny v podkroví (pozn. odkaz na knihu) nebudou.

Bydlení s Enzem mě začalo vážně tlačit na hranu. Chemie mezi námi byla tak hořlavá, že jsem byla v neustálém stavu bolesti a touhy.

Jako ve chvíli, kdy jsem se připravovala na rande s policejním poručíkem. Snažila jsem se obléknout hedvábné šaty bez rukávu s potiskem rozmazané rtěnky. Bohužel, zip byl příliš nízko, abych ho dokázala chytit. Snažila jsem se otočit, ale pak jsem vykřikla. Točila jsem se a natahovala, až jsem ztratila rovnováhu a srazila lampu.

Do pokoje vběhl Enzo. Uviděl mě na podlaze, jak si přidržuji přední část šatů na svém hrudníku. Slyšela jsem v jeho hlase nezaměnitelný smích.

„Potřebuješ pomoc?“

Ano, to jsem potřebovala. Jen jsem ho o to nechtěla žádat. Natáhl ruku, aby mi pomohl vstát. „Otoč se.“

Udělala jsem to a každá buňka v mém těle ztuhla, když ucítila jeho blízkost a jeho úžasnou vůni. Roztřeseně jsem se nadechla a zavřela oči. Cítila jsem jeho prsty na zipu a slyšela zvuk kovových zoubků, které se jeden po druhém spojovaly.

Ať už to byla moje představivost nebo co vlastně, připadalo mi, jako by to trvalo věčně, než šaty zapnul. Jeho klouby se otíraly o nahou kůži mých zad, což mě v tom místě rozechvívalo a rozpalovalo. Pomalu, mučivě vytáhl zip až nahoru.

I když byl hotov, nehýbal se, prodlužujíc moji bolest. Cítila jsem, jak mě jeho ruce lehce hladí po ramenou a musela jsem odolat nutkání se o něj opřít. „Všechno je hotovo.“ Řekl mi na jedné straně krku a mě stálo všechnu sílu, abych se neotočila a nepolíbila ho.

A pak odešel, zatímco jsem se snažila vzpomenout, jak správně dýchat.

O několik nocí později mě našel v kuchyni jíst pohár. „Myslel jsem, že se pokoušíš držet salátů.“

To prohlášení jsem učinila poté, co mi Lemon řekla, že kamera přidává pět kilo. „Předstírám, že je to čokoládový salát s marsmallows dresinkem, třešněmi a vločkovými krutony máty.“

Usmál se a napil se něčeho přímo z lednice. Zvedl obočí a otevřel pusu, když najednou vypadal stejně překvapeně, jako já, když jsem začala plakat. „Co se děje? Co je špatně?“

„Už to nemůžu dál dělat,“ řekla jsem mu. „Nenávidím ty rande a nenávidím ty muže. Nenávidím tu hloupou show, která ještě ani neexistuje.“ Neřekla jsem mu, že jsem nenáviděla, že jsem se do něj zamilovala, protože jsem věděla, že ke mně to stejné necítil a cítit ani nebude. „Jen se chci vrátit do Ohia. Nejsem v tomhle dobrá. Zatím jsem v New Yorku nepotkala jediného muže, který by mě nechtěl využít nebo se se mnou vyspat.“

Na kratičký okamžik se v jeho tváři objevilo něco, co mě přimělo si myslet, že jsem se v té poslední části mýlila.

Velmi, velmi mýlila.

Ale pak to zmizelo. „Bellamy, prosím, neber to špatně, ale ty jsi typ dívky, která jen sní, ale nikdy si ty sny nesplní. Tahle situace tě k tomu donutila. Přijela bys do New Yorku, aby sis své sny splnila, kdyby se neobjevila Lemon Beauchampová?“

Neměla jsem co mu k tomu říct. Protože měl pravdu. Vždycky jsem měla velkolepé plány na všechno, co jsem chtěla jednou udělat, ale nikdy jsem neudělala nic, abych si je splnila. Měla jsem se do New Yorku přestěhovat už před lety, ale vždycky jsem si našla výmluvu, proč jsem to neudělala. Pořád jsem slyšela hlas své babičky, že nejsem dost dobrá. Že selžu. Že nejsem dost talentovaná nebo dost chytrá, abych to dokázala. Pořád bych byla v Ohiu, kdyby se Lemon neukázala.

„Protože jsi mi nikdy jako zbabělec nepřipadala. Tak jím nebuď ani teď.“ Přemýšlela jsem, proč zněl rozrušeně. Nebyl to jeho život, co jsem kazila. Vydechl a protáhl si krk. „Jdi po tom, co chceš, gattina. Protože ti to, co chceš, nikdo jen tak nedá.“

Z nějakého důvodu mě to nutilo znovu se rozplakat. On byl jednou z věcí, které jsem chtěla. Co by udělal, kdybych si za tím šla?

„Zavolám Lemon a zeptám se, jestli bychom zítra nemohli dostat volno. Žádné kamery. Co kdybych tě provedl po New Yorku a odpočinula sis od svých povinností princezny?“

Řekla jsem ano ještě dřív, než větu dokončil.

Chtěl odejít, ale otočil se zpátky. Celé jeho tělo vypadalo napjaté a jeho oči zářily tak intenzivně, až mě to šokovalo.

Jeho hlas zněl rázně a vážně. „Nejsi v tom sama. Jsem tu pro tebe.“

To můj pláč ještě zhoršilo. Protože jsem byla důkazem matčina „hříšného chování“, které způsobilo, že mě moje babička odmítala, většinu života jsem strávila spoléháním pouze sama na sebe. Bylo tak příjemné cítit, že jsem měla někoho, na koho jsem se mohla spolehnout.

Další den byl absolutně nejlepší, jaký jsem v New Yorku zažila. Enzo mi odmítl říct, kam jdeme, a chtěl, aby bylo všechno překvapením. Měla jsem v ruce telefon a dělala si peněžní propočty. „Snažíš se přijít na to, kam jdeme? Protože na to nepřijdeš.“

„Ne, hledám místo k bydlení, až bude po všem. Snažím se vytěžit maximum z rozpočtu, který jsem si stanovila.“

Zamračil se. „Ale dají ti tolik peněz, aby sis mohla dovolit bydlení uprostřed Manhattanu.“

„Jistě. Ale kdybych měla mnohem levnější místo k bydlení a možná i práci na částečný úvazek, mohla bych část svého měsíčního příjmu poskytnout místní charitě. Možná útulku pro bezdomovce.“

Enzo byl dlouho tichý. „Proč bys to dělala?“

„Proč by ne? Tolik toho pro mě dělají, až mám pocit, že bych se o to měla podělit s ostatními lidmi.“ I když pomáhat druhým nikdy nepomohlo utišit ten hlas v mé hlavě.

V tom se natáhl, položil ruku na mou a jednou ji stiskl, než ji zase stáhl zpět. Ten kontakt byl tak prchavý a znovu příliš rychlý, ale stále lepší, než bláznivý polibek, který mi dal člen chlapecké kapely včera večer.

„Tvoje laskavost a nesobeckost jsou dvě z věcí, které se mi na tobě líbí nejvíc.“

Slyšet, že má Enzo něco ze mě rád, mi způsobilo závrať. Když jsem viděla, kam mě vzal, málem jsem padla na kolena.

Mood.

Nejúžasnější a nejlepší obchod s látkami na celém světě. Tam, kam šli soutěžící pořadu Projekt Runway pro látky na své návrhy. Celý život jsem toužila se sem podívat. Řekla jsem mu to? Vzpomněl si? Protože jsem byla dojatá, ale pak jsem byla tím výběrem místa nadšená. Prošli jsme celý les rolí s látkami a on zůstal potichu, když jsem byla ve svém malém světě a obdivovala všechny ty barvy a vzory na různých texturách. Bylo to, jako jít do kostela. Od té doby, co jsem přijela do New Yorku, jsem nic nenakreslila a teď jsem poprvé začala přicházet na nové nápady. Z toho růžového drahokamového materiálu jsem mohla vyrobit plavky ve stylu 50. let. Nebo moderní bikiny s námořnickým námětem.

Bylo dobře, že jsem nebyla bohatá. Protože bych jinak skoupila celý obchod.

Po hodinách a hodinách nastal čas jít. „Opravdu si nic nekoupíš?“ Zeptal se nevěřícně.

„Nemám žádné peníze,“ řekla jsem mu.

„Vsadím se, že by se o to Ryan postaral.“

Nějak mi to přišlo nepoctivé. „To asi mohl. Ale ten hotelový pokoj není můj.“

V jeho očích byl respekt a něco, co jsem nedokázala identifikovat. Po Mood jsme šli do Módního technologického institutu podívat se do jejich muzea, a pak do některých vintage obchodů a podivných malých funky butiků, jako je Dover Street Market. Čekala jsem Sochu svobody a Empire State Bulding, ale tohle bylo mnohem lepší. Bylo to, jako by Enzo otevřel můj mozek, podíval se dovnitř, našel věci, které jsem milovala nejvíc a uspořádal podle nic celý náš den.

Jako by mě znal lépe, než kdokoliv jiný na celém světě.

Celý den byl dokonalý. Od procházky v Central parku, po pohled do oken dílny Diane von Furstenberg v blízkosti Chelsea Market to bylo naprosto skvělé, i když jsem si nic nekoupila.

Na to jsem se musela těšit, až se sem skutečně přestěhuji.

Tam, kde mi jiný muž mohl donést květiny nebo čokoládu, udělal Enzo něco mnohem lepšího. Náš den jsme zakončili několika hodinami v nedaleké vývařovně pro chudé a vydávali tam polévku, což oživilo mou duši způsobem, který nikdy nezapomenu. „Jsi jediná holka, kterou znám, která si myslí, že je to dobře strávený čas,“ řekl a prošel kolem mě, aby vyhodil odpadky.

Pravděpodobně měl pravdu. A milovala jsem každou sekundu.

Byla to ta nejromantičtější věc, jakou pro mě kdy kdo udělal.

Když jsme se vrátili domů, byla jsem na spaní příliš rozrušená. Poté, co jsem zkontrolovala Snickers, která spala v mé posteli, jsem se vrátila do pokoje. Enzo vyšel z kuchyně s lahví vody a já vyhrkla. „Budu se dívat na film. Chceš se dívat se mnou? Upřímně, je to nejlepší způsob, jak mě chránit. Posadit se vedle mě.“

Vážně jsem blábolila. Ale Enzo mě přerušil, kdy jsem se nadechovala. „Jistě.“

Prohlédli jsme si účet Netflixu, který nám připravil Ryan a nakonec jsem vyhrála, když jsem si vyprosila romantickou komedii. Která se ukázala být jen trochu romantická a ne tak komická, jak jsem doufala. Jednalo se většinou o hloupé lidi, kteří dělali hloupé věci.

Stejně, jako v mém skutečném životě.

Když film skončil, s Enzem jsme si povídali. Nejprve o tom, jak hloupý ten film byl, ale pak jsme se přesunuli k našim životům a pak k důležitějším věcem. Opravdu jsme si povídali. Teď, když jsem věděla, kdo to je, mi povídal o celé své rodině. Jak jeho otec odešel, když mu bylo dvanáct, aby mohl být se svou osmnáctiletou sekretářkou. Jak jeho matka, která nikdy nepracovala ani den, najednou nevěděl, jak se o ně postarat. Bylo na Enzovi, aby se o ni a své tři mladší sestry postaral. Proto odešel do armády ještě, než mu bylo osmnáct. Když před pár lety zemřela na IED, vrátil se, aby požádal o práci svého starého přítele. Bolelo ho to udělat, ale musel spolknout svou pýchu, protože potřeboval peníze. Pomyslela jsem o tom, že i když byl v podstatě zlomený, nechal mi za jedno kafe spropitné dvacet dolarů. Ještě jsem ten účet měla doma schovaný.

Řekl mi, jak můj otec pomohl a jemu a jeho rodině najít práci v palácové ostraze a dokonce mu dal vedlejší, kdy měl přijet a získat mou DNA.

Zjistila jsem, že už jsem se kvůli tomu nezlobila tolik, jako dřív.

Zeptala jsem se ho na svého otce. Pokud byl Enzův kmotr, pomyslela jsem si, že o něm musel něco vědět. Věděla jsem, že se snažil pravdu upravit, ale obrázek, který mi o něm podal, nebyl skvělý.

„Alberto dokázal být velmi okouzlující, velmi vtipný a měl záchvaty laskavosti a štědrosti. Ale, jako princ se bral velmi vážně. Jeho královské povinnosti a odpovědnosti pro něj byly těmi nejdůležitějšími na světě.“

Očividně. Byly důležitější, než moje máma a já. Když se Enzo snažil popsat mého otce, měla jsem pocit, že Alberto byl ješitný, sebestředný muž, který si o sobě myslel, že byl lepší, než všichni ostatní. Nemohl to být úplně zlý člověk. Musel mít i dobré vlastnosti, jinak by se do něj moje matka nezamilovala.

A cítila jsem, že jsem byla trochu ráda, že jsem nebyla součástí jeho života. Jak jsme si povídali, hodiny ubíhaly stejně rychle, jako tu první noc a uvnitř jsem cítila ten zářící pocit, který rostl a rostl, až jsem měla pocit, jako bych mohla celou místnost osvětlovat jen já sama.

A bylo to, jako by se něco změnilo. Že jsme nebyli jen bodyguard a jeho klientka. Byli jsme... přátelé. Možná, doufejme, ještě něco víc.

V určitém okamžiku jsem musela usnout, protože jsem se probudila, když mě Enzo držel. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi, jeho ruka mě objímala kolem ramen. Přes nohy mi přehodil přikrývku. Opatrně jsem se od něj odtáhla a vplížila se do svého pokoje. Nechtěla jsem, aby zjistil, že jsem ho použila, jako polštář. Nebo přiznat, jaké to bylo ležet v jeho náručí.

Hlavně jsem nechtěla, aby zjistil, že jsem se do něj šíleně, nepochybně, hluboce a neodvolatelně zamilovala.

Protože bych nesnesla jeho lítost v očích, kdyby to věděl.