MTTFD - 2. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Braeden

Braeden nepohnul jediným svalem, když ležel v úkrytu, pozorně sledujíc jeden ze zadních vchodů do toho, co muselo být tajné doupě draků ohně.

Věděl to, protože on byl také drak ohně. A není to tak dávno, co žil se zbytkem lidu pod zemí.

Po celá staletí, kdy byli lidskými rytíři loveni téměř k vyhynutí, se před všemi schovávali pod zemí. Po staletí jeho lidé nemysleli na nic jiného než na pomstu. Pomsta lidem, kteří je lovili. Pomsta pro ostatní dračí měniče – draci vody, draci země, každého, kdo se odmítl připojit k jejich boji, aby si podmanili lidstvo, než by byli všichni draci ohně zničeni.

Ale tehdy se nikdo nepřipojil do jejich křížové výpravy proti lidem, a tak byli nakonec nuceni uprchnout hluboko pod zem, aby během staletí strávených v jeskyních a tunelech hluboko pod zemí nashromáždili sílu.

Ve vzduchu teď bylo něco zvláštního.

Vystupňovalo to, až Braeden cítil, jak se mu vlasy na zátylku zvedají. Zůstal úplně v klidu a čerpal z moci svého živlu, aby se zahalil do ohně. Pokud vše proběhne v pořádku, mělo by ho to učinit neviditelným pro smysly jiných draků ohně.

Pak se ozval rachot a strana hory, kterou celý den sledoval, vypadala, že se rozpadla.

Tam, kde předtím byla jen matná, šedá skála, se objevila tmavá díra.

Otvor, přesně jak předpokládal.

A vzápětí z něj vystřelili tři draci a mávali křídly, aby se zvedli vysoko do nebe.

O chvíli později byli pryč. Braeden zaťal zuby, když skála znovu zaskřípala a otvor zmizel.

Ale teď věděl, kde to je. To byl první krok. První na velmi dlouhé cestě k naplnění mise, kterou ho Rada prvků pověřila.

Přesto to byl začátek.

Braeden stále sledoval, dokud se soumrak nezměnil v temnotu, hora před ním nebyla nic jiného, než temné místo proti temné obloze.

Potom velmi opatrně vstal a přistoupil blíž.

Jako nový pán elementu ohně se mohl maskovat v plamenech. Vypadal stejně jako každý jiný drak ohně – nebo v to doufal. Přesto jen pro případ. Použil keře a stromy jako krytí, a neustále vysílal své dračí smysly.

Ozvalo se mu vzdálené vlákno ohně – to musel být propracovaný systém jeskyní a tunelů ukrytých pod zemí, kde si vytvořili svůj domov.

Ale když se natáhl na horu před sebou, aby pocítil, kde byl otvor, nemohl cítit žádný zbytek živého plamene, který hořel v jeho duši.

V ústech měl chuť studeného popela, pocit tmy a starý, zatuchlý vzduch. To ho přimělo, aby se pohnul dál, aby opustil toto místo starých kamenů a stínů – ale místo toho, aby se tomu poddal, přinutil se soustředit.

Byl to trik. Nějaký druh obranného mechanismu zavedeného drakem ohně daleko silnějšího, než byl Braeden.

Ale to se změnilo. Braeden byl vybrán elementem ohně jako nový šampion.

Postavil smysly proti stínům, které chtěly rozptýlit jeho mysl. Mohl se propálit přímo přes obranu – ale chtěl se vyhnout tomu, aby někoho upozornil na svou přítomnost.

Byl mu dán jasný úkol: najít a deaktivovat Steela, vůdce draků ohně.

Braeden ani nevěděl, jestli to je místo, kde se Steele schoval. Všude byly tajná doupata. Sám znal alespoň šest míst a nebyl by překvapen, kdyby jich bylo dvakrát tolik.

Ale toto místo byl začátek. A možná, jakmile bude uvnitř, bude schopen najít informace o Steelovi, i kdyby tu ten nebezpečný měnič nebyl.

Když Braeden konečně dorazil na vrchol hory, bylo všude ticho.

Položil ruku na skálu a cítil otvor.

A tam byl náznak ohnivé magie, kterou hledal, běžící jako drátek tenké dráhy tepla skrz tuto část skály.

Braeden vyvolal tančící plamen ve svém srdci a nit začala vibrovat.

O chvíli později se ve skále před ním objevil otvor. Odhalil tmavý tunel skrytý pod ním, dostatečně velký, aby skrze něj mohl vcházet a vycházet, proměněný drak.

Když vstoupil dovnitř, Braeden zůstal ve své lidské podobě. Poté, co udělal několik kroků vpřed, skála zakolísala a otvor za ním zmizel.

Na okamžik to vypadalo, jako by ho tma spolkla.

Braeden trpělivě čekal. Po chvíli si jeho lidské oči zvykly na náhlou tmu. Začal rozeznávat jemnou rudou záři v dálce, která ho přitahovala kupředu, a volala jak po jeho lidské potřebě světla, tak po ohni v něm.

Uvnitř hory bylo ticho. Šel asi půl hodiny – bylo by rychlejší cestovat ve své dračí podobě, ale nebyl si jistý, jestli by je to mohlo upozornit na jeho přítomnost.

Pokud bude mít velké štěstí, draci tohoto doupěte neslyšeli o tom, jak zradil jejich rod. Ale i tak, lepší je to neriskovat.

Kromě toho si nebyl úplně jistý, jak jeho nově nalezenou sílu pána ohně používat. Tvrdě pracoval, aby udržel plamen uvnitř něj, ale byl v tom stále nový.

Předtím byl silný. Byl jedním z bojovníků vyslaných na povrch kvůli prvnímu přímému útoku proti jednomu z draků Rady prvků.

Ale nikdy nebyl naplněn takovou mocí. Už teď cítil, jak mu proudí v žílách.

Prvek ohně si ho vybral.

Teď prostě jen musí dokázat, že si oheň uvnitř svého srdce zaslouží – a, že je hoden křesla v Radě.

Vydal se vpřed skrz bludiště tunelů. Všechno bylo tiché a temné, až na pochodně, které tu a tam hořely, každá z nich rozsvícena drakem, takže hořely celé dny bez paliva.

Teď je cítil. Někde dole, v obrovském systému tunelů a jeskyní, žila skupina draků ohně.

A bylo jich víc – byl v rezidenci někoho nebo něčeho velmi mocného. Cítil to, jako žhnoucí plamen, který pulzoval hluboko v zemi, pulzující plamenem ve stejném čase jako v jeho vlastním srdci.

Steele.

Když opatrně postupoval kupředu, zaťal zuby. Mohl by to být jeho nepřítel: mocný drak ohně, který zaútočil na Radu prvků a chtěl si nárokovat křeslo ohně pro sebe, zničit Radu a poté vyhladit lidstvo jako pomstu za to, že kdysi lovili draky.

Ale to bylo před mnoha staletími, a jediné co Braeden a zrovna tak Steele, když vyrůstali, slyšeli, byly příběhy o zlých rytířích, kteří je nemilosrdně zabíjeli, ale on od té doby trávil čas mezi lidmi.

On byl alespoň vězněm rady elementů. A pak začal navazovat přátelství a učit se o lidech a jejich podivných cestách.

Lidé vůbec nebyli jako to, co očekával.

Místo toho, aby trávili dny přemýšlením o krutých způsobech zabíjení draků, vymysleli zmrzlinu, noční kluby a televizi.

A Braeden by byl zatracený, kdyby dovolil Steelovi vyvraždit všechny lidi, než zjistí, jak skončí Game of Thrones.

Na okamžik se zašklebil, když si představoval Steeleovu reakci na draky v té show. Draci, kteří se nemohli přeměnit. Draci sloužící lidem.

Pak ztuhl a jeho drak vycítil náhlé vyrušení.

Vlevo byla ve skále dostatečně velká trhlina, aby se ve stínu uvnitř mohl ukrýt člověk.

Spěšně se vmáčkl do přirozeného výklenku a poté načerpal své síly. Zahalil se stěnou neviditelného ohně – natolik, aby žádný drak ohně necítil nic neobvyklého, kdyby kráčel kolem něj.

Nevěděl, jestli to vydrží i při přímé kontrole – ale doufejme, že dva kurýři vyslaní na povrch nebudou mít čas na prohledávání trhliny ve skále, která vypadá naprosto obyčejně.

O chvíli později zaslechl hluk křídel.

Přitiskl se ještě více ke kameni, aby oheň v něm naplnil jeho myšlenky.

Nebyl nic. Byl skála. Byl oheň. Vlákno tepla v kameni, nic víc.

Pak se ozval zvuk drápů na kameni. Šli přímo k němu.

A pak se zastavili.

Braeden se neodvážil dýchat.

O chvíli později zaslechl na kameni spíše než drápy zvuk bot.

Proměnili se do lidské podoby.

Proč…?

Potom Braeden uslyšel zvuk třetího draka, který se blížil ze stejného směru, ze kterého vycházel.

To to vysvětluje.

Pokusil se uklidnit své závodící srdce. Stále nevěděli, že je tady. Proměnili se, protože v tomto tunelu nebylo možné, aby se tři dospělí draci mohli protlačit kolem sebe.

Na druhé straně tři lidé takové potíže neměli.

To byl jeden z důvodů, proč vstupy do všech jejich chodeb obsahovaly tak úzké tunely.

V případě útoku je velmi snadné je bránit. Pouze jeden drak by se k nim mohl dostat.

Braeden pozorně naslouchal, když se tři měniči, pozdravili.

„Co je špatně? Proč v takovém spěchu?“ podezíravě se zeptal měnič, který se vrátil.

„Ještě jsi to neslyšel? Ten zatracený člověk utekl,“ zavrčel jeden z ostatních draků. „Nelze ji nikde najít.“

„Odsud se zasraně nedostane. K tomu by potřebovala křídla. Přesto, šéf říká, že musíme čenichat kolem vchodu, uvidíme, jestli chytíme její stopu.“

„Tam dole je peklo. Šéf je velmi naštvaný.“

„Je jedním z těch testovaných subjektů?“ zeptal se navrátivší měnič. „Šéf ji měl zabít, když tyto experimenty selhaly. Nesnáším ten smrad člověka v našem vlastním domově.“

Měniči se hrubě zasmáli. „Ach, tentokrát to dostane. Šéf ji zabije, jakmile ji najde. Raději spěchejte dolů. Bude chtít, abyste při hledání pomohli.“

Nově příchozí měnič zasténal. „Do prdele, mám hlad a jsem unavený,“ stěžoval si. „Doufám, že to bude rychlé.“

O chvilku později Braeden pocítil zvláštní, malý výbuch ohnivé energie, který mu řekl, že se všichni vrátili zpět do své dračí podoby. Znovu uslyšel zvuk drápů na kameni – tentokrát šel do dvou různých směrů, dva draci jdou k východu a vrácený měnič pokračoval stejným směrem, kterým šel Braeden.

Jen aby se ujistil, čekal deset dlouhých minut, dokud se tunely kolem něj nevrátily do tiché temnoty, ani náznak draka ohně, který by ho mohl zahlédnout, s výjimkou pochodní.

Braedenovo srdce závodilo – už ne proto, že infiltroval domov lidí, kteří ho prohlásili za svého nepřítele.

Lidská žena. Jedna lidská žena uvězněná zde, řekli!

Neměl ponětí, o jakých experimentech mluvili ostatní měniči – ale ani nemusel. Byla člověk uvězněný v doupěti skupiny draků ohně.

To bylo všechno, na co přísahal, že tomu zabrání.

Ani nevěděl, že začali věznit lidi – ale pak se začal učit, že o dracích ohně, kteří je vedli, toho moc nevěděl.

Steele. Za tím vším stojí Steele.

Něco na mocném drakovi ohně vypadalo děsivě špatně, když se naposledy setkali.

Vypadal… zkorumpovaný. Braeden dokázal cítit zlo v něm.

Ne, že by Steele dal v minulosti uvěznit lidi. Koneckonců, Steeleovým cílem vždy bylo podrobení lidstva. K čemu by mu byla jedna lidská žena?

Ale ona utekla. Právě teď je volná. A v hrozném nebezpečí. Pokud ji chytí…

 

Braeden se zhluboka nadechl. Nebyl čas ztrácet čas. Byl cizincem tohoto zvláštního doupěte, a dokonce i se svými nově objevenými silami věděl, že je šílený nápad napadnout všechny zde shromážděné draky.

Ale musel jí pomoci. Musel ji najít a dostat jí odsud.

Proto si ho plamen vybral. Proto byl pánem ohně.

Znamenalo to sílu – ale také povinnost.

A poprvé v životě Braeden pochopil, proč draci Rady elementů dělali to, co dělali. Bylo to něco, co Steele, navzdory veškeré své moci, nikdy nepochopil.

Braeden dostal tuto moc, aby ji mohl používat – ne pro svůj vlastní osobní prospěch, ale pro dobro všech.

A pro dobro bezmocné lidské ženy, která byla uvězněna v doupěti draků ohně. Proto byl tady.

Bez ní neodejde. Protože tam nebyl nikdo jiný, kdo by jí teď – nebo vůbec – pomohl.

Braeden odhodlaně vstoupil do tunelu. Pevně sevřel plamen uvnitř něj a doufal, že jeho síla nezasvítí a neoznámí svou přítomnost nepřátelům.

Pokud se mu podaří vypadat jako průměrný drak ohně, jeden z mnoha bojovníků, kteří byli vysíláni na mise na povrch, mohl by se mezi nimi pohybovat tajně. Což by mu poskytlo čas na nalezení uprchlého vězně, než by se k ní mohl dostat někdo jiný.

Braeden zavřel oči a nechal ohněm naplnit duši. O chvilku později se proměnil, tělo draka vyplňovalo tunel.

Nebyl dostatek místa k letu – ale jeho drak se mohl pohybovat mnohem rychleji.

Když začal běžet, od drápů dopadajících na skálu odlétaly jiskry. Mířil hlouběji do hory, plamen v jeho srdci ho náhle táhl kupředu.

Nakonec tunel skončil. A přímo před ním vedla obrovská díra přímo do hory.

Před tisíci lety byla hora sopkou. Nyní zůstalo jen obří kruhové větrání, které vedlo přímo dolů do tmy. Strany byly dokonale hladké. Kdysi dávno byla skála pod hrozným tlakem, když se magma zvedlo na povrch.

Není divu, že si zde draci ohně postavili doupě. Byla to perfektní obrana proti jakémukoli měniči bez křídel.

A také to znamenalo, že lidský vězeň neměl absolutně žádnou šanci na útěk…

Braeden si stále udržoval pevné sevření plamene a roztáhl křídla.

Několik minut sestupoval, až našel římsu hluboko pod zemí.

Pod ním se vynořila temnota a on cítil, jak se v něm náhle zvedá podivná averze.

Tma mu nikdy nevadila. Narodil se v ní.

Ale něco na bezedné propasti ho postavilo na okraj, plamen uvnitř něj syčel a prskal.

Každopádně nebylo třeba jít hlouběji. Působení povinnosti ho vedlo k přistání na římse. Neměl v úmyslu jít dále do útrob země.

Zůstane zde, kde se před ním otevírá další větší tunel.

A na konci toho viděl známé světlo draka ohně.

Dostal se k doupěti.

Stále ve své dračí formě se vydal vpřed a držel svůj plamen v železném sevření, aby zabránil úniku jeho síly.

Z nějakého důvodu byl tunel prázdný, ačkoliv by očekával, že zde bude umístěna stráž.

Ale štěstí bylo na jeho straně. Možná byli všichni strážci povoláni, aby pomohli s pátráním.

Braeden neviděl jediného draka, dokud nedorazil do obrovské jeskyně, která se na konci tunelu otvírala.

Zastavil se, aby se zhluboka nadechl, instinktivně nahrbil ramena, když vzpomínky na jeho dětství vyplavaly na povrch.

Na vrcholu obří jeskyně hořela koule draka ohně a naplňovala jeskyni světlem a teplem.

Teď, když trávil tolik času ve světě lidí a dalších měničů, uvědomil si, že barvy jsou pryč. Jeskyně nebyla naplněna teplým sluncem. Byl tam načervenalý nádech a stíny vypadaly hlubší, barvy tak nějak pryč.

Ale to bylo světlo, které osvětlovalo jeho dětství. Je zvláštní, jak si nyní uvědomil, že strávil tolik let ze svého života v doupěti hluboko pod zemí, a jak mu to přišlo známé.

To bylo to, kým byl. Sem patřil… a tito lidé byli jeho příbuzní.

Ne.

Obnažil zuby a setřásl ten pocit.

Byl drak ohně. Za to se nestyděl.

Ale styděl se za skrývání ve tmě. Stydí se, že tolika jejich dětem bylo odepřeno sluneční světlo.

Stydí se za škodu, kterou by jeho vlastní lidé mohli udělat, kdyby byli vpuštěni na lidstvo.

Odhodlaný postupoval kupředu.

A v tu chvíli si uvědomil, že ho sledují.

Někdo po tom všem sledoval tunel vedoucí ven. Jakmile vstoupil, přistoupili dva draci a podezíravě na něj hleděli.

Byl zjevně jeden z nich – ale byl to cizinec, který nebyl cítit tímto doupětem. A co je horší, nesl vůni vnějšího světa.

„Stůj. Kdo jsi?“ jeden ze strážců zasyčel.

Braeden se poslušně zastavil a pevně sevřel plamen.

„Kurýr a lovec, Dylan z Inferno doupěte,“ odpověděl hrdě a roztáhl křídla přirozenou arogancí jejich lovců. „Doručil jsem zprávu. Byl jsem vyslán na pomoc. Člověk utekl?“

Napnul své mohutné svaly a oba slabší strážci vycenily zuby, ale naštěstí ustoupili.

Braeden si nikdy nepředstavoval, že by slepá poslušnost autoritativně vládnoucí jejich komunitám byla jednou užitečná, ale právě teď byl velmi vděčný za železnou pěst, se kterou zde vládl Steele.

„Jdi do severních tunelů,“ řekl jeden z nich a kývl směrem k otvoru ve skále skrytém za křivými podivně bledými stromy, které byly všechno, co vyrostlo pod falešným sluncem v jeskyních. „Kapitán Kane, pro tebe najde využití.“

Braeden ostře přikývl, že rozuměl, pak roztáhl křídla a prudce stoupal nad mlází jeskynních stromů. Za zády viděl úsek civilizace draků ohně: pole hub a brambor a za ní jeskynní ovce, které tu po staletí chovali, v jejich jeskyních, kteří vydávali trochu vlny, ale zvykli si na mech a na bledou, tvrdou tráva, která rostla pod sluncem draků ohně.

Braeden složil křídla, když se dostal ke vchodu do severních tunelů. Držel si dračí podobu a prošel kolem další dvojice stráží, aniž by byl zastaven.

Kapitán Kane, byl v lidské podobě, takže se do ní proměnil i Braeden. Ohlásil se do služby zkrácenými slovy, nedal žádné vysvětlení, kromě toho, že mu strážci řekli, aby se hlásil zde.

„Dobře, dobře,“ řekl kapitán rozptýleně. „Mohu použít jakýkoli pár rukou nebo křídel, co můžu získat. Pokud ji nenajdeme před večerem, bude Steele žádat něčí hlavu. Pokračuj, připoj se k hlídkovému shromáždění.“

Braeden přikývl. Uvnitř vzrostlo nové vzrušení.

Steele byl tady. Nebo alespoň – očekávalo se, že tu bude večer. Není divu, že ho jeho srdce stále táhlo dolů do tohoto doupěte.

To bylo místo, kam jeho povinnost vyžadovala, aby po celou dobu šel.