MTTFD - 3. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evudar

Alyx

Bez dechu a srdce jí bylo tak rychle, že si myslela, že exploduje se Alyx se vtlačila do malého otvoru, který našla za skálou.

Cítila se, jako by běžela a schovávala se celé hodiny. Ve zvláštním světle pochodní, které osvětlovaly tunely a jeskyně, bylo těžké poznat, kolik času uběhlo.

Možná to byly jen minuty – i když to vypadalo jako nekonečná noční můra.

Ne. Ne, musí to být alespoň hodinu nebo dvě. Zena by se tak brzy do svých pokojů nevrátila. Jakmile to udělala, kdokoli ji doprovázel, uvědomil si, že jsem pryč. A pak spustili alarm.

Byla to alespoň další hodina, od té doby co zaslechla náhlý rozzlobený řev měnících se draků, který jí říkal, že její čas vypršel.

Její útěk byl objeven. Měniči šli po ní.

A co je ještě horší. Alyx se nepodařilo najít cestu ven.

Tunely byly jako bludiště. Nejprve se slepě vydala na cestu vpřed, vybrala si tunely, které ji podle všeho odváděli pryč od draků, a později si vybrala tunely, které podle všeho vedly nahoru.

Nakonec však běžela v kruzích. Bez ohledu na to, kam se podívala, nedokázala najít cestu zpět ke slunečnímu světlu.

Možná neexistuje. Možná jsou tady draci uvězněni stejně jako já. Možná už nikdy neuvidím slunce…

Alyx zamrkala slzy a přinutila se zhluboka dýchat. Teď nebyl čas na paniku.

Právě teď byla stále svobodná. Což bylo více, než měla za posledních několik týdnů.

Mysli. Vždy jsi v tom byla dobrá. Rychle přemýšlej. Musím se dostat ven!

Možná se mýlila, když se vyhýbala tunelům, kde v dálce slyšela zvuky draků. Pokud vedly k východu do vnějšího světa, dávalo by to smysl, aby ho draci použili – a hlídali ho.

Ale pokud mě uvidí, je po všem.

Alyx přitiskla ruku na kámen. Blížila se ta slabá vibrace draka?

Čekala dlouho, ale všechno bylo tiché.

Potom se znovu přinutila nohy znovu jít a ignorovala bolest v bocích a bolavá lýtka, když vyrazila do tunelu, který se zakřivoval pryč od toho, který prozkoumala předtím – a který vedl do slepé uličky.

Všechno jí bolelo. Byla tak vyčerpaná a tak žíznivá, že na okamžik s bezmocnou nostalgií přemýšlela o své maličké cele.

Pak tu myšlenku setřásla.

Ne. Nebudu znovu vězněm. Nedovolím jim, aby mě znovu mučili svými lektvary.

Alyx se rozběhla dál a znovu se proklínala za výmluvy, které si našla, když před třemi lety neobnovila členství v tělocvičně.

Ale pak, i kdyby vypadala jako jedna z modelek v tělocvičně, stejně by jí to ani trochu nepomohlo.

Draci byli draci. Žádná třída sebeobrany by jí tady nepomohla.

Ne. Potřebovala křídla. Nebo samotného Indiana Jonese, aby ji vedl přes toto smrtící bludiště.

Alyx zaťala zuby a tlačila se dál, přestože byla téměř vyčerpaná.

Před ní se otevřel další tunel, který vedl doleva – a mírně nahoru.

Mohla by to být cesta ven?

Ale právě v okamžiku, kdy provedla svůj první krok do nového tunelu, se z otvoru ve skále na její levé straně najednou objevili tři vyšší muži.

Nemohla ani křičet o pomoc; byla příliš vyčerpaná.

Ne, že by jí někdo dole pomohl.

„Copak to tady máme?“ zeptal se jeden z měničů a šklebil se na ni. „Vypadá to, že domácí mazlíček unikl.“

„Jdeš s námi,“ řekl další. „Do prdele, ten hloupý člověk zničil můj den volna.“

„Vsadím se, že ji šéf upeče zaživa,“ řekl první strážce a ušklíbl se na ni, když si sugestivně olízl rty.

Alyx se zachvěla.

Zděšeně zírala na měniče, svěsila ramena a konečně dovolila, aby jí stekly slzy.

„Prosím, nech mě jít,“ zakňučela a snažila se znít co nejžalostněji.

Dva strážci do sebe navzájem šťouchli a smáli se, když se na ni podívali – pravděpodobně přemýšleli o jakékoli odměně, kterou za chycení získají.

Přesně to Alyx chtěla.

Náhle se rozeběhla na útěk a odtrhla se od překvapených měničů.

Její lest jí získala vzácnou sekundu nebo dvě. Její věznitelé byli tak sebevědomí, že jim chvilku trvalo, než si uvědomili, co se stalo.

V době, kdy uslyšela, jak se po kameni rychle přibližují boty, už zahnula roh.

Tento směr předtím neprozkoumala. Teď si uvědomila proč: tunel vedl dolů.

Špatný směr.

Ale to právě teď Alyx nezajímalo. Všechno bylo lepší, než se vrátit k tomu, aby se stala vězněm draků.

Její srdeční rytmus byl stejně hlasitý jako hrom v uších, když prošla novým tunelem. A jednou bylo štěstí na její straně.

Před ní se otevíralo několik tunelů a žádný z nich nebyl dostatečně velký pro přeměněného draka.

Bez ztráty času na přemýšlení se vrhla do tunelu po pravé straně a běžela tak rychle, jak jen mohla, v naději, že draci nebudou schopni přijít na to, kterým tunelem se vydala.

Pořád se ozývaly výkřiky a zvuk bot dupajících po kameni, který divoce zněl v úzkém tunelu – ale žádná ruka se nenatáhla, aby ji chytila.

Zatím.

Otevřel se další tunel a pak další.

Alyx se pokaždé vrhla do úzkých bočních tunelů a doufala, že zmate muže, kteří ji následovali. Neměla tušení, kde je, ani jak by se dostala z tohoto bludiště – ale právě teď byla stále volná. Na tom záleželo.

Dokud se země pod ní náhle nesnížila, a ona zjistila, že klesá po prudkém svahu.

Srdce jí bušilo hrůzou, ale ani teď si nedovolila vydat jakýkoliv zvuk.

Kámen pod ní byl hladký a šla rychleji a rychleji. Ve své mysli už se viděla padat do nekonečné díry, která vedla přímo do středu Země, kde se spálí k smrti v obří jeskyni plné magma…

A pak zpomalila.

Sklon už nebyl tak strmý. O chvíli později se zastavila.

Třesoucíma se rukama ohmatala okolí. Země pod ní byla hladká – a rovnoměrná.

Nespadla do kádě magmatu. To bylo dobré.

Ale neměla ani tušení, kde je. Horší bylo, že byla v úplné tmě. Nebyly tam žádné pochodně ani lampy draka ohně, které by tuto oblast osvětlovaly.

Umřu tady, pomyslela si, a hrudník se jí sevřel tak pevně, že na okamžik nemohla dýchat.

Pak polkla stoupající paniku.

Přinutila se vstát a celé tělo jí z toho útěku bolelo. Natáhla ruce a snažila se cítit zdi tunelu – ale před ní nebylo nic.

O chvíli později byla jeskyně, ve které skončila, osvětlena téměř nesnesitelně jasným světem – a strašlivé světlo odhalilo postavu muže před ní.

Lovil ji jeden ze tří strážců. Měl tmavé vlasy a oči draků ohně, kteří ji uvěznili, široká ramena a atletickou postavu bojovníka.

Alyx mu v očích uviděla tančit rudé plameny a její tělo náhle polilo vyděšené teplo.

Muž před ní vypadal, jako by vyskočil přímo z obálky jejího časopisu o životním stylu. Ve skutečnosti věděla, že Jen z fitness sekce by kvůli fotografiím tohoto chlapa, zabíjela.

Jeho vlasy byly o něco kratší než staromódně vypadající draci dole – a zdálo se, že jeho oči ji hypnotizují, oheň v jeho pohledu zapálil něco uvnitř ní.

A byl jejím nepřítelem.

Na to nemohla nikdy zapomenout. Pro něj byla jen člověk. Postradatelný. Zbytečný.

Natáhl se, aby ji chytil za ruku s podivným výrazem na tváři – po jeho doteku se skrze Alyx valila vlna tepla.

Zaťala zuby. Měla dost her a jedů draků ohně.

„Jdi k čertu,“ zasyčela a ze všech sil se vrhla vpřed.

Přistihla ho úplně nepřipraveného. Klopýtl dozadu a ztratil držení na jejím zápěstí.

Alyx vyrazila kupředu, odhodlaná, že nikdy nedovolí, aby byla znovu zajata – ale snadno ji dohonil.

„Prosím,“ zalapal po dechu, když jí sevřel ruku kolem ramene. „Počkej! Nejsem tvůj nepřítel!“

„Jsi zasranej drak! Všechny vás nenávidím!“ vyprskla mu do tváře – tváře, u které si nemohla nevšimnout, že byla téměř jinak hezká, se silnou čelistí, citlivými ústy a teplými očima plnými starostí…

Ne!

Triky draka ohně. Magie draka ohně. Už nikdy si nedovolí, aby se těmto věcem stala obětí.

„Ticho,“ zasyčel zpět a na tváři se mu stále objevoval ten podivný pohled starosti. „Uslyší nás!“

„Je mi to jedno.“ Zamračila se na něj. „Udělej to nejhorší, draku ohně. Nebojím se tě. Jsem –“

„Ticho,“ řekl a o chvilku později jí rukou zakryl ústa.

Vydala tlumený, rozhořčený zvuk. Pak si uvědomila rozléhající zvuk drápů na kameni někde v dálce.

„Nenechte ji dostat se pryč,“ zakřičel cizinec, který ji držel. „Viděl jsem ji! Mířila nahoru k východním tunelům!“

Z malého tunelu, který ji dříve vyplivl, se ozval vzdálený řev. Pak zaslechla zvuk drápů znovu odněkud vysoko – tentokrát zvuk zeslaboval.

Alyxino srdce bilo jak o závod. Cizí ruka jí stále zakrývala ústa.

Nemohla myslet. Poslal ty draky pryč. Proč?

Chce mě zachránit? V žádném případě. Je to jeden z nich.

Pravděpodobně chtěl požadovat jakoukoli odměnu za její zajetí, aniž by se musel dělit se svými přáteli.

Doufám, že stojím za alespoň hrst zlata, pomyslela si, když hleděla do cizincových očí.

V nich stále tančily plameny – plameny, které slibovaly teplo a bezpečí. Plameny, které slibovaly odpočinek.

Obtočil paži kolem jejího těla a držel ji pevně a bezpečně.

Jak dlouho to trvalo od chvíle, kdy ji muž držel takhle, takže se cítila zcela bezpečně a milovaně…?

Co si sakra myslím? Je to můj nepřítel!

Pravděpodobně více dračí magie. Už se jim podařilo přimět ji, aby je nenáviděla. Možná teď chtěli vyzkoušet, jestli by ji mohli přimět k tomu, aby je milovala.

Hodně štěstí s tím, pomyslela si. Pak se zakousla do prstů svého věznitele.

„Ach! Za co to sakra bylo?“

Drak se zašklebil a potřásl rukou – na níž byl teď viditelný červený otisk jejích zubů. Možná je jen člověk, ale bez boje se nevzdá a nebude pokorným tvorem, o kterém si mysleli, že je.

„Za co myslíš, že je to? To je za mé uvěznění. Za mučení. Za to, že mě používáte jako morče, jako služku, jako laboratorní krysu. Ale víš co? Vaše tajemství si nemůžete uchovat navždy. Dříve nebo později zjistíme, že existujete. A vy všichni jste ve svých ošklivých jeskyních vysoko a mocní, ale to nebude trvat dlouho, a budete muset čelit F-15. Možná máte magii, ale my máme stíhačky.“

Drak ohně stále potřásal rukou se zraněným pohledem na jeho nespravedlivě hezkém obličej.

Jak divné. Ještě na mě nezaútočil.

„Podívej, je mi opravdu líto, že se ti to stalo,“ řekl tiše. „Ale nejsem, kdo si myslíš, že jsem. Jsem zde, abych ti pomohl. Můžu tě dostat ven – možná. Pokud budeme velmi opatrní.“

Alyx si odfrkla a podezíravě se na něj hleděla. „Nesednu ti na lep. Jsi drak ohně.“

„Jsem,“ přiznal klidně. „Ale já nejsem jeden z nich.“ Dlouho váhal, díval se na ni těmi nádhernými očima a hypnotizující plameny v nich stále blikaly. „Jsem tu, abych zajal jejich vůdce.“

„Steele?“ Alyx se instinktivně otřásla a vzpomněla si na děsivého muže s očima jako hluboké studené stíny.

Byl to on, kdo objednal experimenty. Byl to důvod, proč byla nucena pít strašlivé dračí jedy a cítit, jak její mysl napadla oheň a stíny.

„Jestli jdeš proti Steeleovi, jsi zasraně šílený,“ zasyčela, stále si nebyla úplně jistá, jestli mu věří. „Během chvilky tě skolí.“

„To bych si nebyl tak jistý,“ řekl cizinec klidně.

Alyx poprvé začala cítit, že na něm bylo něco výrazně odlišného od ostatních draků. Stejně jako kolem Steelea byla kolem něj zvláštní aura moci a příkazů – ale na rozdíl od Steelea vypadal podivně nevinně. Jako by skutečně věřil tomu, co říkal.

Jako by ji chtěl opravdu zachránit a zachránit svět před Steeleovými plány na ovládnutí světa.

Ale to nebylo možné. Už nikdy nebude měničům věřit.

Tak proč mu chtěla věřit?