CIM - 20. kapitola

 Překlad: Lucianna

Když Katy vešla na stanici, příští ráno, byl to pocit, jako by byla pryč roky, ne dny. Tak moc se změnilo, drobné posuny, které nedokázala přesně definovat, ale zdálo se, že ve svých stopách zanechávají monumentální vlny. Rozhlédla se okolo sebe, nasávala zář a sílu vybavení, organizaci a účel jejich uspořádání, zdraví a sílu svého týmu. A oni byli jejím týmem, uvědomila si. Místo toho, aby čekala na ně, až si ji vyberou, vybrala si ona je – a tenhle život – svým návratem.

Samozřejmě, než mohli společně udělat nějakou důležitou práci, musela se postavit překážce v místnosti o velikosti slona – skutečnosti, že s nimi skončila, z důvodů, které pro ně musely být na škále od hloupých, po neexistující. Ačkoliv to trénovala celé ráno před koupelnovým zrcadlem, věděla, že riskuje, že si je znepřátelí ještě víc, než když prvně začínala, pokud už to její chování minule, neudělalo.

Když viděla Gretchen poblíž jedné ze sanitek, jak doplňuje zásoby do lékárniček, rozhodla se začít tam. Zatímco by je necharakterizovala jako blízké, byli spojené tu a tam způsobem, jaký neměla s nikým jiným, takže možná by jí to mohlo dát trochu prostoru pro manévrování.

„Ránko,“ zavolala, mnohem víc bujaře, než zamýšlela.

Gretchen zvedla obočí a věnovala jí ostražitý, postranní pohled. „Ahoj,“ řekla.

„Potřebuješ nějak pomoct?“

„Ne. Mám skoro hotovo.“

Katy přikývla a naděje rychle splaskla. Možná by se na to prostě měla vrhnout a omluvit se. Ať to má za sebou. „Takže… mám pocit, že bych měla…“

„Poslouchej,“ řekla Gretchen a zvedla ruku do vzduchu, aby ji zastavila, „bez urážky, ale nemůžu procházet seznam a soustředit se na rozhovor.“

„Och, jistě. Dobře. Promiň.“ Katy přikývla a couvla. „Promluvíme si později.“

Gretchenin výraz se proměnil v úšklebek. „Ježíši, MacBainová. Měla jsi včera volno. Nemohla ses vymluvit tam?“

Stanice kolem ní ztichla. Volno? Koukala na Gretchen až to začalo být divné, pak našla ten nejlepší úsměv, jaký dokázala. „To by bylo moudré, co?“ mlžila. „Jdeme dál.“

„Přesně. Šéf chce všechno tiptop, až se vrátí.“

Ta „kam šel“ otázka se nabízela, ale Katy se přinutila ji polknout. Ona, lépe než kdokoliv, už věděla odpověď. Měl hodně co dělat, se svým novým domem a naprostým nedostatkem nábytku. Nastěhovat se, bylo snadné, ale připravit všechno pro tetu May, nejspíš ne. Nedivila se, že si vzal den volna.

Při tom tématu ovšem, její mysl znovu zakopla sama o sebe. Gretchen se chovala, jako by si prostě užívala naplánovanou dovolenou, místo aby ležela v posteli, kterou si vytvořila tím, že odpochodovala z práce. Možná to byla Gretchen, kdo měl dovolenou, nebo se prostě neúčastnila drbů.

Katy zvědavě vyrazila, aby zjistila, kdo další byl na stanici. Vešla do kuchyně, hlavně pro informace, ale taky pro kafe, a našla Wellese, Paula a Ikea, shromážděné kolem stolu. Oni si zjevně nedělali starosti s Gunnarovou směrnicí o „tiptop“.

„Ahoj, lidi,“ řekla, vděčná za rozptýlení konvicí na kávu. Nakoukla na ně, když si nalévala, dychtivá po stopách.

„Zdar.“ Welles jí lehce zasalutoval a věnoval jí decentní úsměv.

Trochu se nadechla a přidala smetanu a cukr.

„Ránko,“ zabručel Ike a zněl jako normální Ike.

Právě když se Katy znovu nadechovala, na své cestě k úlevě, Paul vzhlédl a zachytil její pohled. „Načase,“ řekl. „Čekal jsem na tebe.“

Nervy jí vzplály, jako zapálený tuk. Tady to bylo, ta chvíle. Přišla do kuchyně se tomu postavit a oheň se sám neuhasí, takže byl čas. „Nech mě si nejdřív sednout,“ řekla mu.

Se rty staženými téměř komickou otráveností, ji Paul sledoval a čekal. „Usazená, princezno?“

Katy sebou cukla. Nasrala ho. To dávalo smysl. Jen on a Gretchen tam byli, a ona se na to vykašlala před transportem a papírováním, což nebylo v pohodě. A pak se vykašlala na oddělení úplně, což bylo prostě zbabělé a hloupé. Zvedla svou kávu a držela ji před sebou, jako malý štít. „Jdi na to.“

„Nedostal jsem se k tomu, abych se tě zeptal, jestli jsi minule byla v pohodě.“

Naklonila hlavu a nakoukla na něj. „Prosím?“

„Ten kluk tě zjevně nastartoval a viděl jsem, že to ztrácíš, ale chtěl bych, abys věděla, že tě respektuji za to, že jsi vycouvala.“

Katy málem pustila svůj hrnek. „Páni. Díky.“

„Zníš překvapeně.“

„Asi jsem.“

Paul se ušklíbl. „Nedivím se. S chválou tady na tom nejsme zrovna dobře.“

„Můžeš to říct znovu.“ Welles sledoval stůl, jako by doufal, že bude další v řadě na kompliment.

„Udělej něco, co si zaslouží pochvalu a dostaneš ji, chlapče,“ vyštěkl Ike, ačkoliv se mu třpytily oči.

Katy se hodně napila své kávy, hlavně proto, aby skryla co nejvíc ze své tváře, a pak musela bojovat s tím, aby udržela tu vařící tekutinu v ústech, a nevyplivla ji všude po stole. Ale nic z toho nedávalo smysl. Všichni se chovali, jako by se nic nestalo, nebo, což bylo ještě divnější, jako by se stala přesně ta správná věc.

Pak jí to došlo. Nikdo to nevěděl. Ačkoliv s ním skončila, Gunnar to nikomu neřekl. Chránil ji, a všechno co s ním sdílela, ačkoliv si to nejspíš nezasloužila. A pak, další den, se omluvil. Tohle nebyl obyčejný muž, dámy a pánové.

Vzhlédla a našla tři páry očí, upřených na ni, a jejich výrazy byly od dotčených, přes zmatené, až po otrávené. „Hádám, že bych měla jít něco dělat,“ zamumlala s plachým úsměvem.

„Všechno v pořádku, MacBainová? Tvůj mozek vypadá jako zaneprázdněné místo.“

Katy se postavila a donesla svůj hrnek do dřezu, s novou vzpruhou v kroku. „Zaneprázdněnější, než si dovedeš představit, Higginsi. A od kdy se staráš?“ Otočila se a obdařila ho svým nejděsivějším pohledem.

Ušklíbl se a pokrčil rameny. „Jen konverzuji, jako s každým v týmu.“

Snažila se udržet svůj zlostný pohled, ale nemohl zůstat. Tým. To znělo rozhodně hezky. Než mohla vymyslet adekvátně vtipnou odpověď, rozezněl se alarm.

„Pozor pro Spellbound Falls Hasiče a Záchranáře. Jednotka 997 a ambulance dvě, jsou voláni do resortu Inglenook, ke ztracené skupince dětí, všichni ve věku devět až deset let. Naposledy byli viděni v lesích blízko stájí a už pár hodin o nich neslyšeli. Rodiče dětí jsou na místě a pomohou s hledáním. Opakuji, jednotka 997 a sanitka dvě: Inglenook resort, tři ztracené děti, nejspíš se ztratili v lese. Piscataquis, 10:14.“

Každý kousek předchozího štěstí, opustil Katyino tělo. Ona domluvila hrací setkání pro Shiloha a své bratrance, na dnešek. To museli být oni.

S divokostí, jakou nikdy předtím necítila, se Katy vrhla k sanitce, naložila svou výstroj a vyskočila do kabiny. „Kdokoliv řídí, má přesně pět vteřin nás dostat na cestu, jinak odjíždím sama,“ zavolala, právě když Gretchen otevřela dveře řidiče.

„Jsem tu, MacBainová,“ řekla a nastartovala motor.

Zadní dveře ambulance se zabouchly a dvě rychlá bouchnutí na boku sanitky, je dalo do pohybu. S očima upřenýma dopředu, Katy začala počítat, aby udržela svou mysl od bloudění. Poslední věc, kterou potřebovala, byla představa i jen jednoho z těch dětí, v potížích.