CIM - 12. kapitola

 Překlad: Lucianna

Když byl bezpečně vyložený zpátky ve své chatě, stál Gunnar ve dveřích a sledoval Katy, jak jde k němu, potom co zaparkovala svou dodávku. Odolal nutkání se stáhnout předem. Dlužila mu polibek, a i kdyby zapomněla, nebyl na jemné připomínky. Kdo by ho vinil? Byla to neobyčejná žena, a jak dneska zjistil, někdo o koho se lze v krizi opřít. Samozřejmě, byla to také komplikovaná žena z komplikované rodiny a být s ní, ho zároveň rozpalovalo, ale také měl pocit, že si ukousnul víc, než dokázal spolknout.

Napadlo ho, jaké je klanové pravidlo, když se jedna z jejich žen, začne zajímat o konkrétního muže? Musí požádat rodinu o povolení ho vídat? A když řeknou ne, jaké jsou následky, když i tak po tom chlapovi půjde?

Ale tak, neměla by požádat rodinu toho muže o povolení?

Gunnar se v duchu usmál, při představě té konkrétní konverzace mezi Katy a tetou May. Ačkoliv nikdy v životě nepovažoval svou tetu za outsidera v jakékoliv situaci, bylo možné, že konečně našel někoho, kdo by byl pro ni aspoň výzvou. Ale pak vystřízlivěl při zjištění, že ačkoliv zastaralá koncepce získávání povolení k randění, už dneska nebyla v moderní společnosti pravidlem, možná by měla být. Protože Bůh ví, že i kdyby jeden rodiny, nebyl spokojený s výběrem partnera svého milovaného, mohl páru pěkně znepříjemnit život.

Sakra, skoro všechny hádky, které slyšel u svých rodičů, se nakonec stočily k jeho otci, aby pokaždé znovu dokázal, že rodina jeho matky měla pravdu v tom, že Ivan Wolfe, zničil všechny její sny. Trvalo jim přesně osm let a devět měsíců, než přiměli Irene zmoudřet a přestěhovat se zpátky do Kodaně – bez důvodu pro její unáhlené manželství. Napětí těla, způsobené objevením jeho nepříjemné rodinné zátěže, způsobilo, že Gunnar přiměl svou mysl opustit tenhle náklad a soustředit se na tu nádhernou ženu před ním, a na tolik vytoužené požehnání, které mu nyní dlužila.

„Čeká mě návštěva tří statných Skotů, okamžitě potom, co zjistí, že jsi mě políbila?“ zeptal se a potlačil úsměv, když Katy padla čelist.

Ale pak viděl, jak se měsíc odrazil v jednom z těch je-to-tady, záblesků. „Vyděsili tě, co, pane Wolfe?“ řekla s působivým, silným přízvukem.

Odfrknul si, ačkoliv na ni naklonil hlavu. „Děsí tebe?“

Myslel si, že ji rozesměje, ale ona se podívala na Bottomless a povzdechla si. „Rozhodně to zkouší.“ Podívala se zpátky na něj, s vážným výrazem. „Pokud zjistíš, že máš zájem o dívku, zahnalo by tě malé, mužské pózování?“

„Pokud mohu říct,“ řekl s úšklebkem, „není nic malého, na tvé rodině, aspoň ne vaši muži a koně. I když, Jake Sheppard,“ dodal, protože nechtěl propásnout šanci, strčit toho bastarda pod autobus, „se ptal Nialla na povolení s tebou chodit.“

Ta její krásně tvarovaná čelist znovu poklesla, těsně předtím, než si rukama zakryla obličej a zasténala. „To je tak trapné.“

„Vážně?“ řekl protáhle, takže ji přiměl vzhlédnout. „Nemyslíš si, že když tví bratranci varují potenciální přítele, ušetří ti spoustu potíží?“

„Jak?“

„Odstraněním slabochů.“ Zvedl obočí. „Pokud teda se ti nelíbí muži, kteří se lehce vyděsí.“

„Což mě vede zpátky k mé otázce; změnil bys názor, kdyby žena, o kterou bys měl zájem, měla náhodou rodinu plnou děsivých mužů?“

„Hádám, že by to záleželo na tom, jestli by děsili, nebo neděsili jí.“

Znovu jí padla brada. „Cože?“

„Děsí tě muži ve tvé rodině, Katy?“

Tím si vysloužil upřímný smích. „Ne od té doby, co mi bylo osm, a já si myslela, že už nikdy neuvidím světlo světa, potom, co jsme já a moje nejlepší kamarádka, zbily Jasona Biggse za to, že nadával Cindy Paceové. Jane, musela odříkat celé devítidenní novény a propásla městské Velikonoční závody.“

„A jaký byl tvůj trest?“ zeptal se, když mu už Jane říkala tenhle příběh, a neoblomně trvala na tom, že to byl Katy nápad, dát tomu klukovi lekci, za ubližování jejich kamarádce.

Záblesk se vrátil. „To byl den, kdy jsem zjistila, jak těžké bylo pro mého tátu, potrestat dceru, na kterou byl hrdý. Dostala jsem deseti-minutové kázání za zbití toho kluka, dvaceti-minutové kázání za to, že jsem se nechala u toho chytit, a hodinovou lekci o tom, jak nastražit pořádnou léčku.“ Ušklíbla se. „Do dneška, Jane stále zkouší vytahovat tu kartu viny, že jsem z toho vyvázla líp, kdykoliv se hádáme.“ Ale pak si povzdechla. „Ačkoliv můj malý prohřešek, se může ještě vrátit a strašit mě, když Jason Biggs, teď žije v Turtleback Station a je jeden ze zástupců šerifa, který má na starosti tuhle oblast.“

„Naše dětské hříchy se rády vrací a koušou nás do zadku. Takže, stále čekám na tvou odpověď,“ pokračoval Gunnar, když viděl, že se pohnula blíž. „Pokud budeš mít zájem o muže, bude se očekávat, že se zeptáš tvých hlídacích psů, jestli je v pořádku s ním chodit?“

Zřejmě potřebovala chvilku, aby se nad jeho otázkou zamyslela, když mu omotala paže kolem krku a naklonila se k němu. „Nejspíš, jakmile bych si byla jistá, že stojí za ty problémy, které mi zeptání se jich, způsobí.“

Gunnar na oplátku sklouznul svými pažemi kolem jejího pasu a volně položil ruce na její krásný zadek. „A jak bys věděla, že za to stojí?“

„Och, je úžasné, co žena může zjistit z polibku,“ řekla a ten záblesk padl na jeho ústa. „Jako jestli má ten muž stejný zájem o ní, jestli jen bere, nebo i dává, a dokonce jestli je… dost moderně-smýšlející, aby jí nechal být sama sebou.“

„Tohle všechno dokážeš zjistit z polibku?“

Přikývla, s pohledem upřeným na jeho ústa. „Stejně jako jednu z nejdůležitějších věcí.“ Zvedla ty oči k jeho a ten záblesk nyní hořel s takovou intenzitou, že přiměl Gunnara, aby mírně zpevnil svůj postoj. „Může získat dobrou představu o tom, jakým milencem bude,“ dodala šeptem, těsně před tím, než ho políbila.

Konečně, jemně, báječně, se jejich rty setkaly. Měkká pokožka se setkala s měkkou pokožkou, která se zpočátku lehce tiskla, až žár mezi nimi propukl v rozkošný tanec škádlivého tlaku, tanec vedený jen Katy samotnou. Zalapal po dechu, překvapený tím vším, jak dobrý to byl pocit, jak těžké bylo přestat, a jak děsivě užaslým a hladovým se stal.

Ztuhlý, Gunnar zjistil, že neví, co má dělat. Věděl, co by chtěl dělat, ale byl si dost jistý, že zvednout Katy ze země a odnést ji do své chaty, bylo předčasné. K čertu, ani se neodvážil převzít kontrolu nad tím polibkem, protože se bál, že to pokazí a nikdy ji pod sebe nahou nedostane.

Ale nebyl právě na konkurzu pro roli milence?

Přerušila kontakt – něco, co věděl, že by nedokázal – a lehce se odtáhla. „Omlouvám se,“ zamumlala a oči se jí třpytily v měsíčním světle, když se dívala do jeho. „Šokovala jsem tvé starodávné, válečnické cítění, svou přímočarostí?“

Co to – Shiloh byl bezpečně ve své posteli doma, tak proč stále pokračovala se svou lží? Kromě toho, že začala mluvit o jeho dřívějším životě už před šesti dny, u táboráku. Že by místo naivky, byla Katy padlá na hlavu? Maine určitě požadovalo psychologické testy u svých záchranářů, než je pustili kamkoliv poblíž špičatých nůžek a ostrých jehel…

Och. Počkat. Už to má. Spíš než že by šlo o halucinace, slečna MacBainová měla očividně slabost pro mytické bojovníky s meči, z Atlantidy. Tak kdo byl on, aby ničil její fantazii? Sakra, sám strávil posledních pět týdnů honem po půlce světa, za andělem.

A hej, mohlo to být horší; mohla mít slabost pro výrobce svícnů.

Gunnar spustil jednu ruku na její malý zadek a druhou zvedl k hlavě, přitiskl její tělo ke svému, a pak konečně naplnil svou pět měsíců trvající fantazii tím, že se zmocnil jejích úst. Její odpověď byla okamžitá a tak plná příslibů vášně, že by přísahal, že se pod ním pohnula zem.

S rozhodnutím, že nadešel čas, Gunnar zvedl Katy do náruče, bolavé koleno si mohlo trhnout, a odnesl ji do své chaty. Cestou ji líbal, neschopný zůstat mimo její rty, i kdyby jen na pár vteřin. Natáhla se a hladila ho po zátylku, konečky prstů, jako rozžhavené okvětní lístky růží. Jeho touha se vzedmula a krok zrychlil. Čím dřív dostane tu ženu do své postele, tím líp.

Gunnar ji položil tak kultivovaně, jak jen dokázal, a pak odstoupil díval se na ni. Když ji sledoval, rozpustila si cop a prohrábla si své nádherné vlasy. Napnula se mu hruď, a měl pocit, jako by se na ni mohl buď dívat, nebo dýchat, ale ne oboje. Jak, jak, skončil s touhle ohromující ženou?

Jako by byla odhodlaná, dotlačit ho přes hranu, Katy sáhla dolů, chytla lem svého trička a přetáhla si ho přes hlavu. Její růžová, krajková podprsenka, k zbláznění decentní, zvýrazňovala její ňadra, o kterých byl přesvědčený, že zvedat nepotřebují. S pomalým úsměvem, sáhla za sebe, rozepnula háčky a pak pomalu stáhla podprsenku pryč.

Gunnar doslova cítil, jak mu stoupá teplota těla, a každý stupeň, tlačí jeho vášeň na nesnesitelnou úroveň. S hlubokým zasténáním, strhal ze sebe oblečení a položil se na postel. Dokonale splynul k jejímu tělu, lehce se přitiskl na ní a cítil ji pod sebou nádherněji, než si dokázal představit.

„Jsi tak krásná,“ zašeptal a zvedl lehce hlavu, aby se jí podíval přímo do očí. To co viděl, mu zastavilo srdce.

Katy pod ním, vypadala tak zděšená a zoufalá, že jeho první myšlenka byla, že ji drtí váha jeho těla. „Moc se omlouvám,“ zalapal po dechu a přetočil se vedle ní. „Nejspíš se potřebuješ nadechnout.“

Zavrtěla hlavou, a vrtěla s ní znovu a znovu, jak se škrábala z postele. „Ne,“ zašeptala, jednou rukou si zakrývala tělo a hledala na zemi oblečení. „Ne, ne. Ne, ne, ne…“

„Katy, co se děje? Omlouvám se.“ Znepokojení a zmatek, bojovaly v jeho těle, nutily ho natáhnout ruku a zároveň jí dát prostor. Posadil se a pak naprosto ztuhnul, a bál se udělat, nebo říct, cokoliv.

„Ne… já se omlouvám,“ řekla, otočila se, aby si nandala podprsenku a bojovala s tričkem. Otočila se zpátky k němu, tričko naruby a pruhy nakřivo, oči tak plné zoufalství, že se málem zvedl a objal ji.

Ale to, jak věděl – jediná věc, kterou v tuhle chvíli věděl – mohla být ta největší, představitelná chyba. Posunul se trochu blíž k okraji postele, tak zoufalý porozumět, ale ona ztuhla a vyběhla ke dveřím.

„Je mi to tak líto, Gunnare,“ řekla hlasem, který se šířil místností jako nejjasnější, nejosamělejší zvon, jaký kdy slyšel. A pak, než se ozvěna ztratila, byla pryč.

Zíral ke dveřím, tělo ztuhlé, duté a neohrabané, jako ve chvíli po autonehodě, když nic nevypadá úplně skutečně a vy si přejete, abyste mohli couvnout zpátky v čase a hledat náznak potíží, nebo zahnout vpravo místo vlevo.

Nebo možná prostě vůbec nenastoupit do toho auta.