Unraveled - 10. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Před Gianem se daly do pohybu automatické dveře, nicméně neotvíraly se dost rychle, aby to vyhovovalo jeho tempu nebo trpělivosti. Rukama zatlačil na dveře a silou se snažil popohnat mechanismus, aby se dveře otevřely rychleji.

Srdce cítil až v zkurveném krku.

Žaludek mu spadl na zem.

V tomhle okamžiku se čas stal nedůležitým.

Gian si nedokázal vzpomenout, kdy se takhle cítil naposledy - úplně v prdeli jak v hlavě, tak v chaosu úzkosti, ale navenek zatraceně chladně a klidně.

Corrado mu vždycky říkal, že tohle byly okamžiky, kdy byl Gian nejnebezpečnější. V těchto chvílích nad Gianem převzaly v jeho rozhodnutích a chování vládu emoce, ale jen tehdy neumožnil ostatním ten dar prohlédnout skrz jeho emoce, aby odhadli jeho směřování, což se stávalo velice nebezpečným. Protože pak se změnil v nestabilního a nepředvídatelného.

Jeho dědeček však nikdy neřekl, že by to byla špatná věc.

Další sada dveří se také neotevřela dost rychle, aby byl Gian spokojený, takže i ty rozevřel silou. Sestra na druhé straně dveří se mu jen stěží stihla uhnout z cesty, s vyjeknutím přitom upustila své tašky. Jakýkoli jiný den by se Gian zastavil a pomohl je ženě zvednout, nicméně dneska byla jeho mysl někde úplně jinde.

V místnosti naproti rušné stanici sester byl v půlkruhu shromážděný půl tucet mužů. Gian jejich tváře poznával – jeho přátelé, mladší capos, kteří pravděpodobně slyšeli o tom, že se něco stalo a přišli ho podpořit. Oceňoval jejich úsilí a obavy, ale neměl náladu mluvit nebo se zajímat o politiku mafie.

Bombový útok na jeho auto byla jedna věc.

Vždycky byl zkurveným cílem.

Ale Cara?

Cara byla něco naprosto jiného.

„Giane.“

„Kurva, pěkný oblek, chlape. Kam jsi dneska večer vyrážel?“

Gian ignoroval pozdravy a otázky, které na něj, když míjel skupinku mužů, padaly. Mířil do otevřeného nemocničního pokoje, kde našel Chrise, který příšerně klel, zatímco mu sestra na krku sešívala dvoucentimetrovou řeznou ránu.

„No, kdybyste se tolik nehýbal,“ zamumlala sestra sama pro sebe.

„Přetočil jsem se na posteli, cazzo. Možná by to měli zkurveně stáhnout už napoprvé lépe.“

Gian si odkašlal, aby získal pozornost obou lidí. Když se na něj sestra podívala, kývl hlavou ke dveřím. „Vypadněte ven.“

Sestra přimhouřila oči. „Ale -“

„Dvě minuty, to je to jediné, co potřebuju. Vypadněte.“

Žena naštěstí bez větších hádek odešla, ale předtím ještě dokončila posledních pár stehů. Jakmile se Gian s Chrisem ocitl o samotě, otočil se a zavřel dveře, aby jeho další slova nikdo neslyšel.

„Dobře, mluv,“ požadoval Gian.

Chris se na lůžku otočil, aby mohl svému underbossovi vidět řádně do tváře. „Nic vážného. Jen pár škrábanců z chodníku. Mě na krku škrábla kulka. Je to v pořádku.“

„Sì, vidím, jak jsi v pořádku. To je tím jediným důvodem, proč jsem místo za Carou šel nejdřív sem. Protože jsem doufal, že než ji uvidím, tak se trochu uklidním. Co se kurva stalo?

„I ona je v pořádku, bossi.“

Gian zaťal zuby. „V tomhle okamžiku je to věc názoru.“

„Je v pořádku. Dostal jsem ji dolů včas.“

„Když je v tvojí péči, máš na starosti jen jedinou věc.“

Chris přikývl. „A svou práci jsem odvedl, Giane. Proto je ještě dneska večer z nemocnice propuštěna a já, než dostanu propouštěcí papíry, tu musím zůstat až do rána na pozorování.“

To byla pravda.

Gian měl Chrise rád hlavně proto, že ten muž byl přímočarý a nevedl žádné zbytečné kecy, nicméně na druhou stranu chápal, jakou měl v jejich světě váhu respekt. Takže i když naservíroval Gianovi pravdu takovým způsobem, kterou by možná někdo jiný nepoužil, udělal to s respektem muže, který věděl, že mluví se svým nadřízeným. Gianův postoj se uvolnil, ale skutečně jen trochu. Stále se nacházel na velice tenké hranici své sebekontroly. Nikdy neměl takové obavy ani nebyl tak nasraný, jako právě teď. „Co jsi viděl předtím, než začala střelba?“

„Velice málo. Byl jsem otočený ke Caře, otvíral jsem jí dveře. Nesledoval jsem ulici - neměl jsem žádný důvod myslet si, že bych měl. Začaly kolem létat kulky a já se ji snažil dostat z cesty. To je vše. V době, kdy jsem se znovu zvedl, mi na tom zkurveném místě krvácel krk a auto bylo pryč. Když jsem na ní promluvil, nedokázala mi nic říct. Jako by najednou ani nebyla na té samé planetě. Možná šok.“

Možná.

Nebo možná i něco jiného.

„Takže v podstatě nemáš nic, co by mi mohlo pomoci?“

Chris pokrčil rameny, i když to vypadalo bolestivě. „Stalo se to rychle. Udělal jsem svou práci. Nemám co jiného říct.“

Gian jednou přikývl. „ Merci.“

„Nemáš zač.“

„Uvidíme se, až nebudeš v nemocniční posteli,“ řekl Gian, než vyklouzl z místnosti ven.

Venku na chodbě našel Gian skupinu mužů, kteří se na chodbě přemístili dál od dveří a stanice sester. Nicméně jejich hovor stále probíhal v hlasitosti, kdy je mohl jasně slyšet.

A nepotěšilo ho to.

„Takže když se to stalo, dělal co, vyzvedával to Rossiho kuřátko?“ zeptal se jeden z capos.

Voják přikývl. „Tuším, že jo. Možná, že to je přesně tam, kde byla Gianova hlava poslední dobou - u ní, víš.“

Muži si nevšimli, že Gian opustil místnost, ani toho, že stál jen pár stop od nich a poslouchal jejich rozhovor. Ani jim nedal vědět o své přítomnosti.

„Slyšel jsem o tom nějaké fámy,“ řekl další capo. „Našel si pro sebe rozptýlení, ne že bych ho za to obviňoval… vzhledem k tomu všemu.“

„Prostě ji nazývej tím, čím je,“ řekl Constantino. „Netancuj kolem toho jako po zkurvených skořápkách vajec.“

Kdy se ukázal Constantino?

Než předtím Gian vešel do pokoje strážce, nebyl tam.

„Jak bys ji pak tedy nazval?“

Constantino - Gianův nejstarší a nejbližší přítel - přikývl. „Jasně, že ano. Co na tom záleží? Je lepší, že to všichni ostatní ví. Tak jako tak tyhle typy přicházejí a zase odcházejí. Dokonce i Gian to ví. Proč si myslíš, že to ohledně ní drží dole při zemi a nevykřičí to do světa tak, jak by to možná udělal někdo jiný? Nechápej mě špatně, Cara je zastracený úlovek. Je to úžasná dívka – taky je to moje sestřenice, takže to můžu říct a víš, že je to pravda. Ale Gian?“

Gian udělal pár kroků, které ho dělily od skupiny mužů, dostal se na jejich úroveň, zastavil se přímo před Constantinem a otočil se k němu tváří v tvář. Jeho přítel nevypadal nijak překvapeně, když ho viděl, jak se tam náhle zjevil.

„Řekni to,“ vyzval Gian svého přítele. „Řekni, co ses chystal říct, cafone.“

Constantino ani nemrkl. „Teď není správný čas na to, abys běhal za svou vybranou chutí měsíce, chlape, a dělal si obavy, kdo možná přijde na řadu po ní. Není to důležitý detail a tuhle sračku dneska někdo pravděpodobně udělal proto, aby získal tvoji pozornost, protože ty jsi až příliš zaneprázdněný, než abys věnoval pozornost tomu, čemu je právě teď potřeba. Ona prostě jde -“

Dokonce své prohlášení ani nestihl dokončit.

Gianova pěst narazila do Constantinovy čelisti a donutila ho sklapnout. V jeho tváři se objevila krev a síla úderu poslala muže na podlahu.

Mafiáni spolu nebojovali. Rozhodně kurva nemlátili jiného mafiána. Bylo to pravidlo. Gian se naučil, že existovala pravidla, na které bylo nutné se zkurveně vysrat. Tohle bylo jedno z nich.

Gian se ze shora díval na Constantina a neobtěžoval se s tím, aby mu nabídl ruku a pomohl svému přítelovi zvednout se z podlahy. „Už nikdy zkurveně znovu neprojevíš neúctu vůči Caře Rossi. Ne přímo mně do tváře, ani za mými zády. Nic neřekneš a ani nikdy nic ohledně ní nebudeš šeptat. Pokud se tohle někdy znovu zopakuje, Constantino, tak ti vydrápu oči, spálím tvoje zkurvené uši a vyříznu ti jazyk z huby ven. Možná, že pak všichni ostatní pochopí, co u mužů jako já znamená nevidět ďábla, neslyšet ďábla a neříkat nic špatného o ďáblu. Možná, že pak by mohli pochopit, že žena stojí mnohem víc než jen za titul, kterým muž její postavení označí. Vyzkoušej mě a sleduj, co se stane. Promluv o ní znovu špatně a já tě zabiju, ať už jsi přítel nebo ne.“

Neobtěžoval se počkat, aby slyšel, co se bude dít dál. Měl na práci mnohem důležitější věci.

Jako třeba ženu nahoře, která na něj čekala.

Cara potřebovala jet domů. Všechno nejlepší k narozeninám, pomyslel si bídně. Tohle nebylo tak, jak měl víkend probíhat. Měli už být v Quebecu – vlastně už před několika hodinami – a společně sledoval balet.

Tohle omluva nezlepší.

Tím si byl Gian víc než jistý.

******

Když jí Gian z těla opatrně sundal bílý tvídový kabát a odložil ho stranou, Cara mlčela, pohled měla skloněný na podlahu v koupelně. Předek nádherných šatů, které byly jedním z dárků k jejím narozeninám, byl zbarvený do červeno hnědé - pravděpodobně šlo o Chrisovu krev.

Naštěstí neutrpěla žádná otevřená zranění.

Cara konečně promluvila, tupý tón jejího hlasu zničil všechnu Gianovu ostražitost. Kromě toho, že když v nemocnici vešel do jejího pokoje, ho tiše pozdravila, za celou dobu, co ji odtamtud dostal a pak dovezl domů, neřekla vůbec nic.

Nebyl zvyklý na to, že by tahle žena s ocelovou páteří a s ostrým jazykem, byla tak... tichá.

„Neříkej, prosím, že koupíš nové šaty, které tyhle nahradí,“ řekla Cara.

Gian pokrčil rameny a stáhl zip šatů dolů, aby pod svýma rukama odhalil Cařina záda. Pak dlaněmi přejel po teplé, jemné kůži jejích ramen, cestou jí šaty stahoval dolů z těla.

„Vlastně mám doma docela slušného uklízeče. Má talent na odstraňování skvrn od krve, pokud nejsou příliš staré. Tajný trik, nebo alespoň tak to říká. Myslím, že mu je vezmu.“

I když tohle byla od Giana naprostá lež.

Krev z vláken nepouštěla.

Pořídil by pro Caru nové šaty, jen by jí jednoduše neřekl, co udělal.

„Nemusíš to dělat,“ řekla Cara.

Stále se na něj nepodívala.

Gian to nenáviděl.

„Hej.“

Cara si tiše povzdechla. „Hmm, co?“

„Bella mia, podívej se na mě.“ Gian opatrně přetáhl šaty Caře přes hlavu a pak ji otočil k sobě. Její bezvýrazná tvář ho zranila ještě víc. „Ten dnešek mě mrzí, Caro.“

„Není to tvoje chyba.“

Technicky to tak asi bylo.

On nebyl tím, kdo stiskl spoušť.

„Policajti se mě vyptávali,“ řekla Cara a rukou si přitom prohrábla spleť kudrlin. „Když jsem jim nedokázala dát to, co chtěli, byli ještě otrávenější. Jen pro případ, že by sis dělal obavy, neřekla jsem…“

„Ohledně toho si nedělám vůbec žádné obavy, mon ange,“ přerušil ji rychle. „Dělal jsem obavy o tebe, o nic jiného.“

„I tak. Neměla jsem moc co říct.“

„Chris se zmínil o tom, že jsi... po té střelbě najednou byla trochu mimo. Jako bys na zemi zamrzla.“

Cara pokrčila rameny. „Mohlo to být znovu jako ten den v Chicagu, protože to bylo to jediné, co jsem viděla. Slyšela jsem Leu, jak mě prosí, abych jí pomohla, ne Chrise. Myslím, že moje mysl je v tomhle ohledu zlomena.“

„Nebo se jedná o pozůstatek posttraumatického syndromu. Takovou událost je těžké překonat, Caro.“

„Já jen...“ Hlas se jí vytratil, zamračila se.

„Co, lásko?“

„Mám pocit, jako by se stalo něco důležitého - nebo jsem viděla něco důležitého - ale nemůžu si na to vzpomenout, protože to jediné, co vidím, je Chicago.“

„Ať už to bylo cokoliv, pokud je to dost důležité, vrátí se ti to. Jinak se kvůli tomu nestresuj. Rozhodně ne dneska večer.“

Gianův pohled byl přitahován k modřinám na jejím rameni. Měl co dělat, aby potlačil vztek, který se v jeho vnitřnostech náhle začal vařit jako horká láva. Jemnými dotyky po něm přejel konečky prstů. Chrisův pokus dostat Caru co nejrychleji z cesty způsobil, že díky síle nárazu na zem měla vykloubené rameno a kolem kloubu ošklivé podlitiny.

„Není to tak špatné, jak to vypadá,“ řekla Cara.

„To je věc názoru.“

Vypadalo to, že dneska večer to říkal často.

„Vypadáš naštvaně.“

Gian se suše zasmál. „Protože mě sere, že máš jakékoli pozůstatky po tom incidentu. Jediné známky, které by měly být na tvém těle, jsou ty, které jsem tam umístil já, když jsem tě šukal. Nic víc, nic míň.“

Cara se usmála, ale její úsměv nevypadal zcela pravdivě. „Dneska večer tu nemusíš zůstávat. Jsem si jistá, že máš jiné -“

„Nemám nic jiného, než si tu s tebou sednout.“

A to bylo přesně to, co právě dělal.

Když se Gian rozhodl, že byla vana dostatečně naplněná, prakticky přetékala levandulově voňavými bublinkami. Zatímco pomáhal Caře vstoupit do horké mýdlové vody, pára už začala stoupat místností vzhůru. Počkal, až se ve vaně usadí, pak si do koupelny přitáhl židli z kuchyně, postavil si ji vedle vany, usadil se na ní a vytáhl knihu, aby si ji mohl číst.

Samozřejmě nahlas.

Měla to tak ráda.

Cara se zaklonila a opřela si hlavu o jeho stehno, Gian svými prsty projížděl skrz její hedvábné vlasy.

„Až na tu celou věc s jízdou,“ začala Cara říkat.

„Pokračuj.“

„Jsou tyhle narozeniny z většiny v pořádku.“

„Nechám výlet do Quebecu na jindy. Slibuji.“ Gian se sklonil, aby políbil Caru na vršek hlavy. „Ale i tak ti to nějak všechno přijde v pořádku?“

„Až do doby, než jsem byla v nemocnici, jsem si to neuvědomila, ale tohle jsou moje první narozeniny bez Ley. Ve dnech předtím, nebo když jsem se dneska ráno připravovala, jsem o tom nepřemýšlela. Když mi ráno Tommas volal, aby mi popřál všechno nejlepší k narozeninám, nezmínil se o ní. Nepřišlo mi to na mysl. Ona byla o čtyři a půl minuty starší.“

„Nikdy dřív jsi mi to neřekla.“

„Detaily,“ odpověděla Cara nonšalantně. „Vždycky ohledně toho vtipkovala a říkala, že to byly nejlepší čtyři a půl minuty jejího života. Teď jsem odžila o šest měsíců víc než ona.“

„Věci, o kterých opravdu neuvažuješ, co?“

„Předpokládám. Chtěla jsem tím říct, že o těch čtyřech a půl minutách musela lhát, protože posledních šest měsíců pro mě bylo v životě to nejhorší.“

Gian ji jemně pohladil po tváři. „I když pro to máš opravdu dobrý důvod.“

„Nebyla to tak úplně pravda.“ Cara se na něj usmála šťastněji a upřímněji než předtím. „Posledních dnů pár ve skutečnosti nebylo tak špatných.“

V tom případě…

I tomu rozuměl.

„Ale se střelbou a tím vším,“ pokračovala Cara, „mě to vrátilo zpátky do reality.“

„A co znamená?“ zeptal se Gian.

Nebyl si jistý, zda se mu její odpověď bude líbit.

„Právě teď nevím, Giane.“

Jo, skutečně se mu to vůbec nelíbilo.

*******

Na hřbitově byla klidná, téměř mírumilovná atmosféra. Jako obvykle se ve vzduchu vznášel smutek, ale nebyl tak silný, jak Gian očekával. Vystoupil ze svého auta a podíval se na ulici, nicméně nevšiml si žádných jiných vozidel kromě jednoho, které tam bylo zaparkované. Když se podíval na hodinky, usoudil, že mu to dalo trochu času, než se muži objeví.

Rychle prošel hřbitovem a míjel přitom naleštěné náhrobní kameny a upravené hroby. Na velkém množství náhrobků byly čerstvé květiny - některé zimní, ale většina z nich byla jarního druhu.

Až příliš brzy došel k náhrobku, který hledal. Náhrobek jeho dědečka. Když jeho babička Aurora zemřela, Corrado se postaral o to, aby na kameni umístěném na jejím hrobě bylo uvedeno i jeho jméno, datum jeho narození a prázdný místo, které čekalo na doplnění data úmrtí. To místo už teď nebylo prázdné. Stejným typem písma a stylu, který odpovídal zbytku číslic, bylo vyryto i datum dědečkovi smrti.

Na nedaleké lavičce na něj čekal jeho táta, v ruce měl papír.

„Chodíš sem často?“ zeptal se Frederic.

Gian zavrtěl hlavou. „Tohle je vlastně poprvé.“

„Jaký je to pocit?“

„Zvláštní.“

„Ach?“

Gian se sklonil, aby plochu na kameni prarodičů položil kytici čerstvých květin. „Myslel jsem, že nebudu mít pocit, jako by tu byl, ale svým způsobem to tak cítím.“

„Dokonce i když tu zatím ještě není pohřbený.“

„Jak jsem řekl, je to zvláštní.“

Corradovo tělo na pohřeb do země stále čekalo, protože země byla stále ještě příliš zmrzlá. Za další měsíc by už půda měla být dost měkká, aby se do ní dalo kopat. Gian neměl v plánu zúčastnit se této akce, ale usoudil, že to ani nemusel.

„Ty sem chodíš často?“ zeptal se Gian svého otce.

Frederic odložil noviny stranou. „Jednou týdně sem chodím pozdravit mámu. Vždycky mi vyhrožovala, že kdybych si s ní nepřišel popovídat – dokonce i když byla mrtvá – tak mě za to bude chodit strašit. Svým způsobem to znělo jako vydírání.“

„A co Corrado?“

Jeho táta ukázal na svůj spánek. „Všechno je tady. Celou tu dobu ho tam slyším, Giane.“

Zvláštní…

„Neslyším ho tam. Nebo jen vzácně.“

Frederic se zvednutým obočím řekl: „Možná, že jen dost neposloucháš, synu.“

„Nebo si možná myslí, že když byl naživu, řekl mi toho tolik, že by to už teď nemusel znovu opakovat.“

„Nebo to,“ souhlasil jeho otec se zasmáním. „Proč jsi mě tady dneska chtěl?“

Gian se znovu narovnal a přešel přes cestičku, aby si sedl na lavičku vedle svého táty. „V poslední době došlo k některým problémům.“

„Musíš si myslet, že jsem úplně mimo dění, protože nejsem mafiánem.“

„Nic takového nepředpokládám, tati.“

Frederic se podíval na svého syna. „A proč?“

„Předpoklady vedou jen k tomu, že z člověka udělají mrtvolu.“

Otec si poklepal na stranu hlavy. „Vidíš, Corrado tam je, Giane. Jen se ti jednoduše nezjevuje stejným způsobem jako mně.“

„A to je jak?“

„Často ho slyším, jak mi hlasitě připomíná má selhání nebo to, že se mnou nesouhlasí. Koneckonců, kromě tebe jsem mu nikdy nedal to, co chtěl.“

„Ale jak ho slyším já?“ zeptal se Gian.

„Posloucháš sám sebe, synu, protože jsi až příliš podobný svému dědečkovi, že je těžké najít v tenhle okamžik rozdíl.“

„Nebyli jsme úplně stejní.“

„Je toho dost,“ řekl jeho otec neurčitě. „Vím, že máš problémy s Edmondem a jeho staršími muži. Myslel jsem si, že bys je mohl mít, a pravděpodobně si to myslel i Corrado. Mám pocit, že doufal, že bude žít déle než Edmond, ale vzhledem k diagnóze rakoviny věděl, že to tak nebude. Nicméně, ty tu jsi. Také jsem slyšel, že jsi našel… přítelkyni.“

Gianův výraz byl prázdný. Ohledně tohoto tématu byl odhodlaný udržet své emoce před tátou na uzdě. „Na tuto záležitost tvoje názory slyšet nepotřebuji.“

„Ano, dobře -“

„Také je nechci slyšet, tati.“

„Ale co přesně hodláš dělat s tou dívkou Rossi, Giane?“ Jeho táta se ušklíbl. „Není to tak, že s ní můžeš mít nějakou přijatelnou budoucnost.“

„To říká kdo?“

„Cosa Nostra, a ty víš proč.“

Gian zaťal čelist. „Na muže, který nechtěl být součástí la famiglia, jsi víc než dost dobře zběhlý ve věcech, o kterých nemáš mít ani tušení.“

„Za to poděkuj dědečkovi.“

„Nemůžeme poděkovat mrtvému muži, tati.“

„Legrační. Vždycky děkujeme Bohu za to či ono. Nezemřel kdysi i on?“

„Pokračuj,“ požadoval Gian a v gestu nezájmu mávl rukou.

„Dobře. Problémy, řekl jsi. Už vím.“

„Dobře. Drž hlavu dole, mimo ulice. Víš, ty běžné věci, když se objeví problémy. Dej to vědět mámě. Já to řeknu Domovi. Chci, aby v příštích dnech byli všichni v bezpečí. To je vše.“

„To naznačuje, že máš v plánu provést nějaké vlastní tahy, které by už tak napjatou situaci mohly ještě víc zhoršit, Giane.“

„Nic nenaznačuji,“ odpověděl Gian tiše.

Podíval se přes hřbitov a uviděl, že se na parkovišti podél cesty začala objevovat další auta. Většinu z nich poznal. Muži – z mladší části rodiny – o kterých věděl, že dorazí, pokud by požadoval jejich přítomnost. Bylo jasně viditelné dokonce i Constantinovo auto, a to navzdory tomu, že Gian očekával, že kvůli tomu, co se stalo před pár dny, bude jeho přítel stále cítit trochu kyselou náladu.

„Nic nenaznačuji,“ zopakoval Gian, „protože to právě teď otevřeně říkám.“

„Buď opatrný,“ varoval ho táta. „Věci, které často vypadají naprosto jasně a přímočaře, v téhle oblasti podnikání takovými bývají jen zřídkakdy, Giane.“

„Na čem záleží nejvíc, je to, že někdo začal válku a já mám v plánu skončit ji.“