TT - 5. kapitola

 Překlad: Mirus

Kelan nedokázal potlačit tiché zavrčení, které mu uniklo, když zachytil pach své družky. Vypadalo to, jakoby naplnila svou esencí z divokých květin a ještě něčím dalším všechny pokoje. Ale neměl čas tu jedinečnou vůni analyzovat, protože žena vyšla ze sprchy, oblečená jen do ručníku a v obou rukách svírala velmi ostré nože. Když uviděl, že zaujala obrannou pozici, zamračil se. Nechtěl, aby se ho bála.

„Nic ti neudělám,“ začal Kelan, a když udělal krok k Trishe, zvedl ruce dlaněmi vzhůru. „Můžeš mi ty nože klidně dát.“

Trisha zavrtěla hlavou a udělala krok dozadu a stranou. Nechtěla mu dát příležitost, aby ji zahnal do kouta. „Můžeš odejít a já si nože ponechám,“ odvětila klidně, když si vybavila vše, co ji otec naučil.

„Tohle jsou mé pokoje. Proč bych měl odcházet?“, pokrčil rameny Kelan a usmál se na ni. Přitom udělal další krok jejím směrem.

Trisha pozorně sledovala muže, stojícího před ní. Všimla si, jak se pohybuje elegantně a tiše. Byl asi o třicet centimetrů vyšší než ona a nejméně o padesát kilo těžší. A kromě toho velmi pohledný. Černé vlasy měl stažené dozadu a sahaly mu až do půlky zad. Byl štíhlý, ale svalnatý. Měl širokou hruď a úzký pas. Jeho tvář a barva kůže Trishe připomínala americké původní obyvatele, kteří žili v blízkosti jejího rodného města. Pohyboval se se stejnou elegancí jako oni.

Ale co ji obzvlášť fascinovalo, byly jeho oči. Byly tmavě zlaté a jakoby v nich žhnuly drobné plamínky. I jeho panenky byly jiné. Protáhlé, a ne kulaté, jak Trisha zjistila. Když ucítila vlnu touhy, udělala další krok dozadu. Nevěděla, proč má tak neodolatelné nutkání jít k němu a dotknout se ho. Tiše zaklela a napomenula své poblázněné hormony, aby se zase uklidnily. Musela najít způsob, jak se dostat domů, takže nemohla potřebovat žádné rozptylování obrovským mimozemšťanem.

Trisha se rozhodla, že k tomu, aby vyhrála, potřebuje pořádný odstup. Nebyla daleko od koupelny, svého „útočiště.“ Minulou noc ještě předtím, než šla spát, odmontovala ovládací panel u dveří, takže stačilo jen přeříznout kabel, a dveře by se za ní zasekly, kdyby to potřebovala. Podle pohledu, který na ni ten velký, temný a nebezpečně vyhlížející muž vrhal, si byla jistá, že to potřebovat bude!

Trisha se roztřeseně nadechla. „Dokud nezmizím, je to mé bydlení,“ prohlásila a mávla menším nožem jeho směrem, aby vypadala uvolněně. „A klidně můžeš zůstat stát tam, kde jsi. Pokud se jen o krok přiblížíš, nebudu váhat a vykuchám tě.“

S pohledem upřeným na muže před sebou si odfoukla pramen vlasů z čela. Ne, vlastně ho vykuchat nechtěla. Spíš myslela na to, jak si ho naservírovat na talíř jako svůj soukromý švédský stůl. Zatraceně, jestli se odsud nedostanu brzy pryč, tak se na něj ještě vrhnu!, pomyslela si Trisha pobouřeně. Ještě nikdy ji nic takového nenapadlo!

***

Kelan se zachichotal, protože jeho drak doslova vykvikl, když si představil, jak se zmocňuje své družky. Mohl cítit její vzrušení a to rozpalovalo jak jeho, tak i jeho draka. Kelan ještě nikdy nezažil svého draka tak dobře naladěného a hravého. Chtěl svou družku honit, zmocnit se jí a vychutnat si ji.

Kelan byl tak rozptýlený chováním svého draka a jeho vlastní reakcí na představu, jak se noří hluboko do jejího nitra, že si nevšiml, jak jeho družka udělala další krok dozadu. Než se nadál, byly dveře do koupelny zavřené. Potichu zanadával, protože kvůli svému drakovi nedával pozor a došel ke dveřím. To stačí, pomyslel si odhodlaně. Je na čase, abych si ji nárokoval a tomuto šílenství učinil rázný konec. Byl tak zvyklý na to, že se dveře automaticky otevřou, že se nezastavil, dokud do nich nenarazil obličejem. Kelan si třel bolavý nos. „Co, k čertu…?“, zamručel. Rukou přejel po dotekovém senzoru. Nic! Co se to, k čertu, dělo? Všechny dveře na vesmírné lodi byly naprogramovány tak, že se automaticky otevíraly! Byl nejvýše postavený důstojník; měl přístup ke všem místnostem.

„Otevři ty dveře!“, zavrčel Kelan. Zatraceně, ten nos ho bolel pořádně.

„Ne. Jdi pryč,“ křikla na něj Trisha skrz dveře. Ruce se jí třásly tak silně, že skoro nemohla otevřít přihrádku s oblečením. Když se jí to konečně podařilo, rychle se oblékla. Vrhla pohled na dveře, kterými včera večer manipulovala. Chtěla mu takto zabránit, aby se dostal do koupelny, dokud se nevyplazí větrací šachtou do vedlejší místnosti. Vypadalo to jako komora. Včera před spaním ji prozkoumala. Její otec ji naučil, aby se vždy poohlédla po únikové cestě. Dokonce i doma jich měli hned několik!

Trisha se zachichotala a otevřela kryt od větrací šachty. Bylo na čase vyhledat Ariel a Carmen a zjistit, jak se dostat z lodi pryč. Jak to vypadalo, tak se do kajuty chtěl vrátit jeho aktuální obyvatel a ona byla připravená mu ji přenechat. Nelíbilo se jí, jaké pocity v ní vyvolával, když byli spolu v jedné místnosti.

***

Kelan bouchl pěstí do stěny vedle dveří do koupelny a frustrovaně zavrčel. „Otevři ty zatracené dveře!“, zařval. Chtěl svou družku! Jeho drak už se také nebavil. Drásal mu nitro. Kelan toho měl dost. Lehni, zasyčel. Poté se obrátil na svého symbionta. „Proč jsi ji, k čertu, nezastavil?“, vyjel na zlaté stvoření spokojeně si hovící v posteli. „Mohl jsi mi aspoň pomoct! Ty nechceš, abychom si ji nárokovali?“

Kelanův symbiont se jen zachichotal. Poté se pomalu protáhl, seskočil z postele a vyrazil ke dveřím vedoucím na chodbu. Kelan tiše zaklel a vrátil se k panelu u dveří. Otevřel ho a pak vyrazil pro nářadí. Vážně uvažoval o tom, že svému symbiontovi fyzicky ublíží. Ale jakmile na to pomyslel, tak si uvědomil svou chybu. Ta zatracená věc se dokázala pekelně naštvat, když ji něco rozzuřilo nebo urazilo. Kelan cítil, jak mu náramky na pažích sklouzávají k zápěstí. Zavřel oči a čekal.

„Zatraceně!“, vykřikl, když mu oba náramky daly elektrickou ránu a poté se proměnily v malé dráčky, kteří odletěli ke svému mateřskému symbiontovi.

„Zatraceně, to bolelo!“, stěžoval si Kelan a sklonil se pro nářadí, které upustil. „Já jsem to tak nemyslel,“ zamumlal tiše. V ovládacím panelu spojil pár kabelů a mohl tak otevřít dveře manuálně. Odhodil nářadí na zem, položil ruce na dveře a zatlačil. S triumfálním výkřikem vstoupil do koupelny a zjistil, že je – prázdná. Kelanův vzteklý řev byl slyšet až na dalším poschodí.

***

Trisha se protáhla úzkým otvorem ve vedlejší místnosti a slezla po regálech dolů. Opatrně otevřela dveře od komory a vykoukla ven. Perfektní!, pomyslela si. Kajuta toho muže byla za rohem, takže strážci, stojící před vchodem, ji nemohli vidět. Otevřela dveře o trochu víc a najednou stála tváří v tvář šklebícímu se zlatému psovi.

Když uviděla jeho nadšený výraz, tiše se zasmála. „Ty jsi podváděl a vzal to zkratkou, že jo?“, zašeptala Trisha laskavě.

Jak zlatý pes mával ocasem sem a tam, celé jeho velké tělo se vrtělo. O chvíli později se objevili dva malí dráčci a přistáli jí na ramenou. Překvapeně těkala pohledem z jednoho na druhého. Nemohla odolat, a když se jí otřeli o tvář, každému vlepila pusu.

„Jsi opravdu nenapravitelný – víš to, že ano? Jdeme hledat mé kamarádky,“ zašeptala Trisha. Zrovna, když došla do poloviny chodby, ozvalo se hlasité nadávání a vrčení. Trisha věděla, že ten zvuk pocházel od toho velkého muže, kterého zanechala v pokoji. Okamžitě vyrazila a rozběhla se dlouhou chodbou. Dvakrát zabočila a uviděla tři strážné, stojící před Arielinou a Carmeninou kajutou.

Zadýchaně vyhrkla: „Musím za svými kamarádkami. Okamžitě!“ Trisha vrhla pohled přes rameno. Měla takové tušení, že ji bude muž pronásledovat.

Strážní na ni hleděli nedůvěřivě, ale ustoupili, aby ji nechali projít. Trisha poděkovala a vběhla do dveří, následovaná svým zlatým přítelem a dvěma malými dráčky.

Když Ariel uviděla Trishu, vyskočila na nohy. „Díky Bohu! Snažila jsem se dnes ráno proklouznout kolem stráží, abych tě navštívila, ale nepustili mě ven.“

Carmen se opírala o stěnu poblíž vchodu a pohazovala si s hrníčkem. „Teda nevím, jak vy, ale co mě týče, můžeme vypadnout. Mám něco nutného k vyřízení v San Diegu.“ Carmen se odlepila od zdi a sevřela ruce v pěst.

Trisha přikývla. „Právě jsem se pohádala s jedním mužem z posádky. Nemyslím si, že to vzal moc dobře.“

Ariel se ušklíbla, protože se jí podařilo odmontovat část židle. Bouchla s ní o svou dlaň. „Mám si s ním promluvit? Jsem si jistá, že dokážeme zdemolovat i další části lodi, pokud bys chtěla.“

Trisha se rozesmála. „Ne, jen chci domů. Taťka už určitě převrací celé Shelby a stát Kalifornii naruby.“ Poté střízlivě pokračovala: „Nechci, aby si dělal starosti. Když jsem měla tu nehodu, málem ho to zabilo. Ani si nedokážu představit, jak se teď cítí.“

Carmen přistoupila k Trishe a objala ji. „Mám tvého otce také ráda. Zase se k němu vrátíme.“ Poté ji pustila a odstoupila. Pohlédla na Trishu a Ariel a její pohled potemněl. „Půjdeme najít tu transportní místnost, o které jsi mi vyprávěla, Ariel, a pak hurá domů.“

„Oukej,“ řekla Ariel a obrátila se na Trishu. „Potřebujeme tě, abys odlákala pozornost stráží. Ještě nikdy nás odsud nepustili.“

Trisha přikývla. „Jasně. Jsou tři. Carmen, nějakého ti nechám, jo?“

Carmen jen zavrtěla hlavou. „Vždycky ses mi ráda pletla do mých záležitostí.“

Trisha se zachechtala a udělala krok ke dveřím. Ale ještě než k nim došla, tak se jí do cesty postavil zlatý symbiont, kterého pokřtila Bio. Pokaždé, když se ho Trisha pokusila obejít, tak ji zase odstrčil zpátky dál od dveří. Trisha se o to pokusila několikrát, a pak bezradně rozhodila rukama.

„No tak, Bio. Musím odsud ven,“ domlouvala mu netrpělivě.

„Možná bys měla jít ještě jednou do koupelny, než vyrazíme,“ řekla Ariel a přehnaně na ni zamrkala. „Však víš, jak jsi někdy slabá. Bylo by hloupé, kdybys upadla a ublížila si.“

Trisha chvíli hleděla na Ariel úplně zmatená. Poté jí to došlo. „Och, máš pravdu. Nechci se znovu zranit,“ odvětila Trisha a také zamrkala.

Carmen protočila oči a přešlápla z nohy na nohu. „No, tak to by sis měla raději pospíšit, nebo se odsud nikdy nedostaneme,“ zamručela tiše.

Trisha vyrazila do koupelny a koukla přes rameno. Kelanův symbiont seděl vedle dveří a blokoval cestu na chodbu. Velká, zlatá hlava se pohybovala sem a tam. Nejdřív pohlédl na Ariel, pak na Carmen a poté na dveře, za kterými zmizela Trisha. O chvíli později se ozval z koupelny výkřik. Kelanův symbiont vystřelil jako blesk. Trisha seskočila ze skříňky a zabouchla za ním dveře. Hned na to Carmen vrazila do ovládacího panelu nohu od židle.

„To by ho mělo nějakou dobu zadržet,“ prohlásila. Symbiont v koupelně vrčel a škrábal na dveře.

„Jdeme! Nemyslím si, že ho to udrží na dlouho,“ pobídla kamarádky Trisha a vyrazila ke dveřím, vedoucími na chodbu.

Když se dveře otevřely, praštila Trisha jednoho ze strážných do temene a nohou kopla druhého muže. Po té ráně jí projela celým tělem bolest, ale zatnula zuby.

Ariel s Carmen byly hned za ní. Ariel nohou od židle zneškodnila muže, kterého Trisha nakopla, zatímco Carmen sejmula třetího muže kopem do třísel. Následně ho přiškrtila a nakonec složila na zem. Trisha se mezitím postarala o strážného, kterého udeřila jako prvního a provedla wrestlingový hmat, který se naučila od svého otce.

Jakmile byli strážní mimo, vtáhly je ženy do kajuty, kde se jeden velmi naštvaný symbiont vrhal proti dveřím. Trisha zatřepala hlavou, protože se jí v mysli najednou objevily obrazy vysokého muže, který ji potřeboval a chtěl. Zaražená intenzitou jeho touhy Trisha obrazy potlačila. Když ženy opustily místnost, chodbou se ozval ohlušující řev, který zněl úplně jinak, než cokoliv, co kdy slyšely.

„Pospěšme si,“ zachraptěla Trisha. „Jde po mně.“

Když Ariel zahlédla v Trishiných očích záchvěv paniky, zbledla. „Rychle.“

Carmen následovala Trishu a Ariel a společně se rozběhly koridorem. Pokud se některé z nich mohlo podařit najít transportní místnost, tak to byla Trisha. Snažila se vybavit si mapu, kterou si ukládala do paměti, co se dostaly na loď: Nejdřív z transportní místnosti na ošetřovnu, poté z ošetřovny k jejich pokojům. Rychle si ji v duchu prošla.

Na chodbě potkaly několik mužů, ale žádný z nich se je nepokusil zadržet. To mohlo být buďto kvůli vysokému tempu, které nasadily, nebo vražednému pohledu, kterým Carmen všechny odrazovala; Trisha za to byla vděčná. Snažila se, aby na ní nebylo znát, jak silné má bolesti. Netrvalo dlouho a Trisha prudce zabrzdila před řadou dveří.

„To je ono,“ zasípala. Chtěla zrovna vejít, když ji Carmen zadržela.

„Nech mě jít jako první. Vím, že bys to zvládla, ale viděla jsem, že tě to bolelo, když jsi toho strážného nakopla,“ zašeptala.

Trisha chtěla zaprotestovat, ale zarazila se a přikývla. Carmen měla pravdu. Za ten kop zaplatila vysokou cenu. Celá noha jí pulsovala bolestí a měla pocit, jakoby se jí do ní zabodávalo tisíce jehel. Trisha o krok ustoupila a pokynula Carmen, že má jít jako první. Ariel jim kryla záda.

„Děkuji,“ řekla Trisha tiše. „Dejme se do toho. Chci domů.“

Carmen zakroutila rameny, hlavou a poté vyrazila ke dveřím. Když se otevřely, Trisha rychle pohledem zhodnotila situaci v místnosti a zapamatovala si, kde kdo stojí. Vytasila větší nůž, který si vypůjčila a malý nechala v kapse. Pár mužů vzhlédlo, když se ozval zvuk otvíraných dveří. Jeden z mužů okamžitě vyrazil. Jakmile se přiblížil, chytila ho Carmen za paži, trhla s ní dopředu a muž tak ztratil rovnováhu. Současně mu zkroutila ruku za zády a přitiskla mu ke krku nůž. Když se bránil, přistoupila k němu Ariel a zvedla mu bradu nohou od židle, takže musel hlavu zvrátit nepohodlně vysoko.

Trisha držela před sebou nůž a rozkázala ostatním mužům, kteří se k ní rozběhli, aby zastavili. „Zůstaňte tam, kde jste,“ pronesla klidně. Pohlédla na muže, stojícího u ovládacího pultu transportéru. „Chci, abys nás transportoval zpátky na naši planetu. Rozuměl jsi mi? To není prosba; to je rozkaz.“

Trisha napočítala v transportní místnosti pět mužů. Jeden stál vedle ovládacího pultu, dva u panelu napravo od platformy, jeden, kterého zajali a jeden úplně vzadu. Pokynula nožem mužům, stojícím vedle platformy, že se mají pohnout.

„Jděte dozadu ke svému kolegovi,“ vyštěkla na ně. Musela se soustředit. Teď z ní byl voják. Nadechla se a vydechla nosem a potlačila tak bolest a strach, dokud se nesebrala. „Ariel, postarej se o to, aby sem nikdo nevešel.“

Ariel vrhla na muže, kterému tiskla nohu od židle k hrdlu, varovný pohled a o krok odstoupila. Aniž by ho spustila z očí, pomalu couvala ke dveřím. Rychle se rozhlédla a poté se rozmáchla nohou od židle a vší silou praštila do ovládacího panelu. Zaprskalo v něm a začal se z něj šířit kouř, zatímco se všemi směry rozlétly jiskry.

„Hotovo,“ ušklíbla se Ariel.

Carmen vypadala, jakoby se chtěla usmát. To bylo poprvé za poslední tři roky, pomyslela si Trisha, co u ní viděla náznak úsměvu. „Víte co, už léta jsem se tak nebavila. Měly bychom spolu podnikat něco takového častěji. V Mexiku je takový malý, skvělý bar…“, pronesla Carmen, když se od dveří ozval dutý zvuk. „Ouha, myslím, že máme společnost.“

***

Kelan byl bez sebe vzteky. Ještě nikdy jeho vesmírná bitevní loď neutrpěla takové škody, jako za poslední tři dny, a to od té doby, co přivedli na palubu pozemské ženy. Poté, co se mu konečně podařilo získat přístup do koupelny a našel ji prázdnou, zjistil, že Trisha zničila ovládací panel. Nevěděl, jak se jí podařilo opustit jeho kajutu, ale zjistí to a postará se, aby se to už nikdy neopakovalo.

Poté ji sledoval ke kajutě ostatních žen, kde zjistil, že se strážní právě probírají z bezvědomí. Neměli své symbionty u sebe, protože to nepovažovali za nutné. Jeho vlastní symbiont se právě formoval do nové podoby, protože se musel protáhnout malou dírou, kterou udělal do dveří koupelny.

„Kde je?“, zavrčel Kelan na svého symbionta. Ten se otřepal od čenichu až po ostnatou špičku ocasu. Znovu na sebe vzal podobu kočičí šelmy. Když prudce vyrazil ke dveřím, Kelan uskočil stranou.

Kelan vrhl pohled na muže, kteří si pomalu sedali, a povzdechl si. Rychle rozkázal, aby poslali ke kajutě žen zdravotnický personál a symbionty zraněných mužů. Poté vyběhl z kabiny a křikl na pár bojovníků, kteří se shromáždili před dveřmi kajuty, aby ho následovali. Když mu došlo, kam ženy zamířily, rozzuřil se ještě víc. Už byl skoro u transportní místnosti, když se najednou spustil alarm.

„Co se děje tentokrát?“, vyrazil skrz zaťaté zuby Kelan, když mu zavolal šéf bezpečnosti.

„Trelonova družka způsobila zaplavení přistávacího hangáru číslo čtyři,“ vydechl Jarak unaveně.

„Cože udělala?“, zeptal se Kelan udiveně.

„Zatopení,“ odvětil Jarak. „Podle toho, co jsem viděl v programu ovládání klimatu v prostorách lodi, zřejmě pracovala na tom, aby ve vesmíru pršelo. Fungovalo to.“

Kelan zakroutil hlavou a ptal se sám sebe, čím si to všechno zasloužil. Vždycky se snažil dodržovat všechna pravidla platící pro valdierské bojovníky. A i když je jednou nebo dvakrát obešel, takový trest si určitě nezasloužil.

„Sprav to a zjisti, jak se jí podařilo získat přístup k systému životní podpory. Chci, aby bylo všechno zajištěno tak, že se tam už nikdy nedostane! A snaž se přesvědčit Trelona, aby ji někde připoutal,“ dodal Kelan a přemýšlel, že by to nebyl špatný nápad ani v případě Trishy.

Kelan se zastavil před transportní místností, ale dveře se automaticky neotevřely. Vydal pár rozkazů, ale ani to nepomohlo. Frustrovaně do nich praštil. Zavřel oči a snažil se v sobě najít svou ztracenou rovnováhu, která ho v těžkých situacích vždy zachránila, ale nikde ji nemohl najít.

To jediné, co ve svém nitru našel, byl jeho drak, který se mohl nad hanebnostmi jejich družky potrhat smíchy. Moc mi nepomáháš!, zavrčel Kelan naštvaně. Drak se řehtal dál a držel se za břicho.

Kelan znovu otevřel oči a obrátil se na bojovníka, stojícího vedle něj. „Přines mi bednu s nářadím. Okamžitě.“

„Ano, veliteli,“ pronesl vysoký bojovník s překvapivě stoickým výrazem ve tváři. Bohužel ho prozradily jeho oči. Očividně si nenadálé drama, o které se ženy na palubě lodi postaraly, užíval až moc. Kelan s povzdechem sledoval muže, jak pospíchá chodbou. Dlouhé cesty vesmírem mohly být někdy dost nudné. Od konce Tří válek tu moc hrozeb, který by jim dělaly starosti, nebylo. Tu a tam byli napadeni odpadlickými loděmi pirátů, kteří V’ager podcenili. Tuto chybu udělali vždy jen jednou, protože se vždy postarali o jejich okamžité zničení. Kelan zakroutil hlavou. Pirátská loď, kterou by mohl systematicky rozstřílet, by mu teď přišla vhod – s otravnými ženami, které právě systematicky demolovaly jeho loď, to samé udělat nemohl.

Bojovník se vrátil s nářadím, které Kelan potřeboval, aby odstranil ovládací panel a zapnul manuální ovládání. Opravdu doufal, že ženy nezničily transportní místnost. Trelon ji konečně po té bitce před pár dny opravil. Jeho bratr určitě nebude nadšený, až mu řekne, že už je opět zničená.

Kelan odložil kryt panelu na podlahu a pustil se do spojování drátů. Když uviděl spršky jisker, došlo mu, že ženy zkratovaly vnitřní ovládací panel stejným způsobem, jako v jejich kajutě. Kelan uvolnil dveře natolik, aby mohl do škvíry vložit ruce a pomalu je odtahovat od sebe. Bojovník vedle něj do škvíry strčil kovovou tyč, takže zůstala rozevřená. Kelan se protáhl dovnitř a povzdechl si.

Ano, pomyslel si rezignovaně. Pouta zní jako rajská hudba.

Kelan tam jen tak stál a hleděl na scénu, která se mu nabízela. Přemýšlel, co má, k čertu, udělat jako první. Jeho družka mávala jeho nožem na holení Tulexovi, stojícímu u transportní konzoly, před obličejem. Přitom na ni koukal se směsicí pobavení a vzrušení v očích. Ta bláznivá žena, co neustále zraňovala jeho muže, držela Burjovi nůž na krku a ta druhá praštěná osoba máchala ulomenou nohou od židle před ostatními třemi bojovníky. Kelan si zoufale prohrábl vlasy, zaklonil hlavu a frustrovaně zařval.

„Tak dost!“, zavrčel a upřel pohled na tři ženy.

Normálně, když Kelan vrčel, řval, zíral nebo vykazoval nějaké jiné známky toho, že za chvíli ztratí nad sebou kontrolu, byli jeho bojovníci a většina jeho nepřátel dost chytří na to, aby začali prchat. Proč si myslel, že ženy budou reagovat stejně, mu bylo naprosto nepochopitelné. Jen na něj zíraly, jakoby byl jediný, kdo tu měl problém, a než se otočily a dál ohrožovaly jeho bojovníky, jen zvedly obočí.

Opravdu by měl svého staršího bratra zabít, protože přistál na té blbé planetě, nebo ho aspoň zmlátit jako žito. Když sledoval svou družku, musel se sebezapřením uznat, že jak držela Tulexe v šachu nožem, vypadala úžasně. Ale jestli ji Tulex nepřestane hltat chtivýma očima, tak toho mizeru vykuchám, pomyslel si Kelan.

„Co se to tu děje?“, zeptal se Kelan a rezignovaně si povzdechl.

„Ty ženy chtějí, abychom je transportovali na jejich planetu. Snažil jsem se jim vysvětlit, že jsme odstartovali už před třemi dny a nejsme ani poblíž jejich galaxie,“ odpověděl Tulex, a když ho Trisha píchla špičkou nože, cukl sebou.

„A já jsem ti řekla, že nás máš dostat na Zem!“, řekla Trisha naštvaně. „Musím domů.“

Kelan si založil ruce na prsou a pohlédl přísně nejdřív na Trishu a poté na ostatní. „Žádná z vás už se domů nevrátí. Tohle je teď vás domov.“

Burj zmučeně zasténal, protože mu Carmen přitiskla nůž ke krku ještě silněji. „Veliteli, nemyslím si, že se jim tato odpověď líbí,“ vyjekl a z malého řezu na krku se vyronila kapka krve.

„Ach, nebuď jako mimino. Nechtěla jsem tě říznout,“ zamumlala Carmen tiše. „Kdybych chtěla, tak bys už byl mrtvý.“

Trisha hleděla na Kelana, jakoby ho viděla poprvé. „Ty jsi velitel této lodi?“, zeptala se váhavě.

„Ano, jmenuji se Kelan Reykill. Jsem velitelem V’ageru. Mohla bys, prosím tě, přestat ohrožovat mé muže a vrátit se do mé kajuty? Můžeme si o všem pohovořit méně destruktivním způsobem,“ pronesl Kelan jemně. Byla opravdu krásná, jak tam tak stála, kousala si spodní ret a měřila si ho naštvaným pohledem.

Trisha neodpověděla hned. „Ne,“ prohlásila pevným hlasem, znovu se obrátila na Tulexe a opětovně do něj píchla. „Chci domů. Hned teď! Jelikož jsi velitel, tak můžeš rozkázat, aby obrátili loď a odvezli nás domů.“

„Všechny chceme okamžitě domů,“ vyrazila ze sebe Carmen. „Neměli jste právo nás odvléct z naší planety bez našeho svolení.“

Kelan se obrátil na Carmen a odpověděl chladným hlasem. „Nepotřebuji žádné svolení. Od nikoho. Viděly jste toho příliš. A pokud ti mohu připomenout: Kdybychom nezasáhli, byla bys mrtvá. Nyní jste hosté na palubě mé vesmírné lodi. A byl bych opravdu vděčný, kdybyste ji přestaly ničit a ohrožovat mé muže. Pomalu začínám být naštvaný.“ Když Kelan ukončil svou řeč, spustil se opětovně alarm. O okamžik později se v jeho komunikátoru ozval hlas Jaraka.

„Co je zase?“, vybafl Kelan.

„Zase ta Trelonova družka,“ odvětil Jarak s povzdechem.

„Co ta lidská žena provedla tentokrát?“, zeptal se Kelan netrpělivě. Už toho měl dost a opravdu neměl čas se honit za další lidskou ženou. Musí se o ni postarat Trelon.

„Provedla pár změn na pohonu. Dobrá zpráva je, že krystaly teď dosahují zcela nové hladiny energie,“ pronesl Jarak a zněl překvapeně.

Kelan si přetřel oči. Bolest hlavy pomalu sílila. Kdyby ho neopustil jeho symbiont, tak by to nebyl žádný problém. Bohužel právě polehával na podlaze vedle Trishy a dával na ni pozor.

„A jaká je ta špatná zpráva?“, zamumlal.

„Symbionti, kteří měli ve strojovně pomáhat, se chovají jako opilí a rozbíjí všechno kolem,“ odvětil Jarak váhavě.

„Postarej se o to. Nevím jak, ale postarej se o to,“ zavrčel Kelan a přerušil spojení.

„Jaká další lidská žena?“, zeptala se Ariel náhle.

„Ta malá, které říkáte Cara. Je absolutně příšern…“, začal Kelan, ale byl přerušen Tulexem.

Trisha se kousala do rtu, zatímco sledovala hovor. Snažila se vytěsnit z mysli bolestivé křeče v noze a v zádech. Nevěděla, jak dlouho ještě vydrží stát. Stálo ji obrovské množství sil, aby nekřičela bolestí. Zkoušela si ulevit tím, že přenesla váhu na druhou nohu, ale to bolest v zádech ještě zhoršilo. Na čele jí vyrazil pot a pomalu se jí zmocňovala nevolnost. Nenechá své přítelkyně ve štychu. Nemohla. Byla silná. Její otec jí naučil techniky, které pomáhaly bolest ignorovat. Trisha se snažila soustředit na dýchání, ale bolesti začínaly být nesnesitelné. Byly tak silné, že si ani nevšimla, jak se symbionti na jejích zápěstích vzrušeně vlní, protože cítili, že má potíže.

„Veliteli,“ zavolal Tulex tiše. Dělal si starosti, protože si všiml, že Trishiny už tak tmavé oči černají bolestí. Byl u ní tak blízko, že mohl vidět i pot na jejím čele, a jak se barva její kůže mění z bílé na skoro mrtvolnou.

Kelan se prudce otočil, protože zachytil v Tulexově hlase obavy. „Co?“

Tulex chtěl právě odpovědět, když Trishou projela obzvlášť intenzivní bolest a pohled se jí zamlžil. Nedokázala potlačit výkřik bolesti, protože se jí svaly stáhly křečí. Trisha cítila, jak se jí podlamují nohy, a padá.

Carmen od sebe se zaklením odhodila Burje a pospíchala k Trishe, zatímco Ariel hodila po ostatních mužích nohu od židle a rozběhla se přes celou místnost. Ale Kelan byl u Trishy jako první a převzal si ji od Tulexe. Pomalu ji položil na zem. Trisha měla zavřené oči a zatnuté zuby, zatímco se jí tělo svíjelo křečí. Ruce měla sevřené v pěst tak silně, že je Kelan nemohl rozevřít. Symbiont kroužil kolem a tiskl se k Trishe, zatímco jí tělo pokrýval zlatými vlákny, aby jí ulevily od bolesti.

„Jdi od ní,“ vybafla Carmen na Tulexe a poklekla vedle její hlavy. Pohladila ji po čele. „Zhluboka se nadechni, srdíčko a snaž se uvolnit,“ opakovala pořád dokola.

Ariel začala Trishe masírovat nohu. „Neměla jsem dopustit, aby se vrhla na ty muže,“ pronesla s lítostí, zatímco rukama zpracovávala svaly na Trishině stehně a lýtku. „Musíš nám říct, že máš bolesti, než se to takhle zhorší. Vždyť víš, co se stane, když to přeženeš.“

„Co je s ní?“, zeptal se Kelan zoufale. Pohled upíral na bledou, zpocenou tvář své družky. Díky bolesti se jí kolem úst vytvořily tenké, bílé linie a snažila se dýchat zhluboka nosem.

Jeho symbiont se přesouval po Trishině těle sem a tam, a když se pohnula, tak se zarazil a roztřásl se. Kelan položil na symbionta ruku a kolem zápěstí se mu ovinula zlatá vlákna, aby skrz jejich spojení ucítil, co dělal s jeho družkou. Když do něj udeřila první vlna intenzivní bolesti, zalapal po dechu. „Co je s ní?“, zopakoval otázku příkře a pohlédl nejdřív na Carmen a poté na Ariel.

Carmen jen zavrtěla hlavou a odvrátila se. Když Kelanovi došlo, že z ní nic nedostane, otočil se na Ariel a mlčky ji prosil, aby mu to řekla. Jeho družka měla očividně nesnesitelné bolesti a on chtěl vědět, proč.