TT - 1. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Trisha Grove se zašklebila, když pohlédla na bledé jizvy hyzdící její ploché bříško. Jedna velká a půl tuctu menších protínaly kůži křížem krážem. Stáhla černé tričko uniformy zpátky dolů, aby se zakryla a odvrátila se od zrcadla. V duchu si představila pěknou, robustní kovovou skříň na složky. Když ji měla v mysli pěkně vykreslenou, odložila do ní všechny své špatné vzpomínky, zamkla ji a odhodila klíč pryč. Ta zatracená věc se neustále otvírá sama od sebe, ale aspoň to pokaždé trvá déle a déle, pomyslela si spokojeně.

Rozbalila námořnický vak s logem Boswell International na přední straně a hodila do něj dva kousky na převlečení. Jedno do práce a jedno na zábavu. I když se zábavou byl vlastně konec. Ups, pomyslela si s vyčítavým úsměvem, úplně jsem zapomněla.

Poté, co zabalila tašku, se znovu otočila k zrcadlu a zapletla si své světlehnědé vlasy do copu. Vlnily se jí od hlavy po špičky. Jednou si je nechala ostříhat nakrátko a zjistila, že to byla jedna velká chyba! Celé to skončilo s afro na hlavě, které by jí mohl závidět nejeden černoch, kdyby ovšem měl rudé vlasy. Po tomto katastrofálním rozhodnutí si nechala vlasy narůst dlouhé. Takto je aspoň mohla zaplétat nebo je sepnout nahoru. S povzdechem sledovala svou tvář. Musela uznat, že ve svých osm a dvaceti letech nevypadala špatně – aspoň oblečená. Byla skoro metr sedmdesát vysoká a měla souměrnou postavu. Nahoře byla trochu širší, ale ne tak moc, že by se nevešla do kokpitu. Podlouhlý, úzký obličej byl orámovaný vlasy dlouhými skoro po zadek. Měla rovný nos a rty nebyly ani tenké ani moc plné.

Ale nejraději měla na sobě své tmavé, čokoládově hnědé oči. Byly tak tmavé, že v nich ani nebyly vidět panenky. Když zlobila, její otec vždycky říkával, že se na ni nedokáže hněvat. Při vzpomínce na něj se musela usmát, ale krátce na to jí potemněly oči, když si uvědomila, že už ho dlouho nenavštívila. Vlastně za ním měla jet minulý měsíc, ale už jí pomalu docházely všechny výmluvy, proč ještě stále nemá žádného stálého přítele.

Je mi to líto, tati. Nemůžu ti dát vnoučata, která si tak moc přeješ. Doktoři říkají, že je to příliš nebezpečné. Ne, s nikým jsem se neseznámila. Byla jsem příliš zaneprázdněná prací. Ne, od rozvodu už jsem o Petrovi neslyšela. Ano, vím, že tam venku jsou i jiní muži, kteří… Trisha se donutila přestat. To stačí, poručila si. Už jsou to tři roky, zatraceně! Měla by ses přes to přenést!

Trisha si představila hlubokou, černou díru, vhodila do ní špatné vzpomínky a zakryla ji obrovskou kovovou poklicí. Na chvíli se zarazila, ještě jednou poklici zvedla a přihodila tam i vzpomínku na Petra. Poté díru opět uzavřela. Mnohem lepší. Trisha se zachichotala.

Natáhla se pro tašku a rozhlédla se kolem sebe, aby se ujistila, že opravdu nic nezapomněla. Když vyrazila ke svému terénnímu autu, zvedla hlavu k nebi. Ano, přesně odpovídalo její náladě. Vyjela z podzemní garáže obytného domu, kde bydlela a ušklíbla se. Ale aspoň budou moci dnes letět. Předpověď počasí říkala, že později to bude trochu horší. Společně s jejími nejlepšími přítelkyněmi, Ariel Hamm a Carou Truman, měla dnes absolvovat zkušební let s prototypem nového Business-jetu, který měl jít brzy do sériové výroby. Pasažérem měla být nějaká umělkyně z druhé strany země.

S Ariel už provedly několik testovacích letů po celém světě. Letoun byla kráska se supermoderním řízením a vybavením. Elegantní design byl zaměřen na vysokou rychlost, a doteď se zatím při různém počasí osvědčil dobře.

 

Cestou k soukromému letišti společnosti Boswell jí zazvonil telefon. Když se jí jiné auto málem otřelo o levý bok, zamračila se a tiše zavrčela. Při špatném počasí jakoby byly vždycky na cestě i ti nejhorší řidiči.

Trisha stiskla tlačítko na volantu a přijala hovor. „Ahoj, Ariel.“

„Ahoj, Trish,“ odpověděla kamarádka. Když uslyšela její zadýchaný hlas, zašklebila se. Ariel určitě zase zaspala.

„Zase jsi neslyšela budík?“, zeptala se Trisha s úsměvem. Dnes spaly déle, protože včera pracovaly dlouho do noci na tréninkovém simulátoru, ale Trishu by nepřekvapilo, kdyby Ariel nešla z výzkumného pracoviště přímo do útulku pro psy, kde dobrovolně vypomáhala. Ariel měla být veterinářkou, pomyslela si a přejela do vedlejšího pruhu.

„Ty budíky prostě nikdy nefungují. Nechápu, proč se vůbec namáhám pořád nějaké kupovat. Stejně vydrží tak týden a pak zdechnou,“ zamumlala Ariel tiše. „No to je jedno. Dívala jsem se na předpověď počasí, a jak to vypadá, mohly bychom dnes odpoledne odstartovat. Pokud vím, tak Abby spěchá domů. Ještě jsem neslyšela nic o Caře, ale měla by to také stihnout. Myslím, že byla v Detroitu nebo Philadelphii. Nevím přesně. Ale víš, jak je na tom s létáním. Budeme rády, když se nebude snažit tu zatracenou věc rozmontovat ve výšce deseti tisíců metrů nebo tak něco. Ach a Carmen taky poletí,“ dodala rychle Ariel.

Trisha potlačila chichot. Věděla, že Ariel není momentálně vtipům přístupná. Carmen byla bolavé místo. Popravdě řečeno, Trisha chápala, jak se Carmen cítila. Před třemi lety přišla dramatickým způsobem o manžela. Trisha byla toho názoru, že to Carmen celkem zvládá, když se vzalo v potaz to, co si všechno prožila. Znovu se soustředila, protože si všimla, že na druhé straně linky panuje ticho, jak Ariel čekala na odpověď.

„To je skvělé! Už jsem Carmen dlouho neviděla. Myslíš, že nám Cara už odpustila to rande naslepo, co jsme pro ni zorganizovaly minulý týden?“, zeptala se Trisha. Při slyšitelné úlevě v Arielině hlase, protože změnila téma a začala o něčem jiném, se usmála.

„To doufám, jinak je možné, že budeme muset mávat rukama jako křídly až do Kalifornie,“ zareagovala se smíchem Ariel. Dostaly důležitou lekci, a to, že nikdy, ale nikdy nemají domlouvat rande naslepo v podnapilém stavu, navíc pro někoho, kdo má nejen ADHS, ale je i chytřejší než Einstein. Ten chudák dostal uprostřed restaurace astmatický záchvat. Ani Ariel ani Trisha, obě silně podnapilé, si ničeho nevšimly, dokud lapající po dechu nepožádal číšníka, aby zavolal záchranku.

„Každopádně jsem na cestě a dorazím asi za dvacet až třicet minut,“ řekla Ariel.

„To zní dobře, ráda bych před cestou ještě zkontrolovala řízení. Vím, že jsme tento týden byly v simulátoru často, ale i tak bych se ráda podívala na pár věcí,“ pokračovala Trisha.

Ještě pár minut si spolu povídaly a poté hovor ukončily. Trisha věděla, že musí vyřídit ještě jeden hovor, než odletí. Chtěla se domluvit s otcem na termínu návštěvy, aby mu konečně řekla o svém záměru. Vytočila jeho číslo a čekala, až uslyší jeho hlas.

„Ahoj, drobku,“ pronesl Paul Grove jemně. „Jak se ti daří?“

Trisha se usmála. Tolik ho milovala. „Jsem v pořádku, tati. Stýská se mi po tobě.“

Paul Grove se rozesmál. „Oukej, kdy přijedeš, abychom mohli na pár dní do hor?“

„Jak to, že mě znáš tak dobře?“, povzdychla si Trisha.

„Jsme stejné krve, drobku. Venku v přírodě, obklopeni mírem a tichem, dokážeme vyřešit všechny problémy světa,“ odvětil Paul Grove a zachechtal se. „Takže, když přijedeš?“

„Dnes provádím testovací let pro Boswell International do Kalifornie. Měla bych být zpátky někdy zítra. Od pondělí mám dovolenou, takže bych mohla dorazit v pondělí pozdě odpoledne,“ odpověděla Trisha. Použila slovo „dovolenou,“ místo „výpověď,“ protože nechtěla, aby si otec dělal starosti a teď neměla čas mu své rozhodnutí vysvětlovat. Některé věci bylo lepší probrat osobně.

„To zní dobře. Do konce měsíce už nemám žádné klienty. Nechám si kalendář volný. Jak dlouho máš v úmyslu zůstat?“, zeptal se Paul trochu stroze. Nechtěl přiznat, jak moc se mu po Trishe stýskalo. Věděl, že teď měla svůj vlastní život, ale to přece neznamenalo, že mu nechyběla.

„Mám volno do konce měsíce. Myslela jsem si, že bychom si mohli trochu promluvit, až přijedu. Je tu pár věcí, který bych s tebou ráda probrala,“ odvětila Trisha tiše.

„Samozřejmě, drobku. Nemůžu se dočkat, až tě uvidím.“

„Díky, tati. Zavolám ti, jakmile se v pondělí vydám na cestu. Mám tě moc ráda,“ řekla Trisha do telefonu.

„Já tebe taky, Trish,“ odpověděl Paul Grove. „Dávej na sebe pozor.“

„Jako vždycky!“, odvětila pobouřeně Trish. Ale rázem se cítila mnohem líp. Ukončila hovor a soustředila se na zbytek cesty k letišti. Musela přemýšlet o mnoha věcech. Čekal ji rozhovor s Ariel. Trisha měla pocit, že je čas na změnu. Dala u Boswell International výpověď a měla v úmyslu pracovat s tátou u Grove Wilderness Guides.

Po té nehodě jí došlo, že se do vesmírného programu už nikdy nedostane. Nikdy ke hvězdám nepoletí. Doufala, že aktivní kariéra, která bude mít něco společného s létáním, ji učiní šťastnou, ale něco jí prostě chybělo. Konečně přišla na to, že se jí stýská po klidných nocí s otcem a po horách. Ale to, co jí chybělo nejvíc, byl pocit, že je součástí rodiny. Bylo na čase vrátit se domů.

***

Když dorazila Ariel, Trisha už byla zahrabaná v přípravách na start. Slyšela zvenku Ariel s Carmen, ale rozhodla se soustředit dál na práci. Ariel se postará o kontrolu zvenčí. Při tomto letu byla pilotkou Trisha a Ariel co-pilotka. Často se střídaly.

O chvíli později uslyšela v hangáru další hlas. Patřil Caře. Ó, jé, pomyslela si. Zase je v kofeinovém rauši! Musela se ušklíbnout. Cara byla tak legrační. Spolu s Ariel ji před pár lety adoptovaly jako svou malou náhradní sestru. Cara měla tenkrát za sebou těžké časy s jedním inženýrem, naprostým idiotem. Když se jednoho pozdního večera objevil u jejího bytu a napadl ji, byly u ní zrovna na návštěvě, takže ho ne zrovna přátelsky vyprovodily. Důrazně mu vysvětlily, co s ním provedou, jestli se ke Caře přiblíží ještě jednou. Ten idiot se krátce nato nechal přeložit do zámoří. Když si Trisha vzpomněla, jak po jejich zásahu vypadal, musela se zachechtat.

Vstala a protáhla se, aby si uvolnila napjaté svaly. Chtěla zjistit, co Cara dělá, než požádá letištní věž o povolení ke startu. Asi před hodinou zkontrolovala radar, a jak to vypadalo, nejhorší bouřka už přešla. Takže start by neměl být problém. Hned, jak dostanou zelenou.

Když sešla schody z letadla, Cara právě skončila. Usmála se na ni. „Ahoj, Caro. Vítej na palubě! Je to tvůj první let se sérií Fantom?“

„Jo, a už se hrozně těším, jak se mu podívám na zoubek,“ odpověděla Cara. „Carmen také poletí?“

„Ano, řekla Trisha tiše, když viděla, jak Ariel kráčí ke své sestře. „Ariel dostala povolení, že ji může vzít s sebou. Letíme do Kalifornie odvést domů jednu umělkyni, která vytvořila pro Boswellovy nějaké dílo a Carmen se tam také potřebuje dostat,“ pokračovala s vysvětlováním. Pomohla Caře s opaskem na nářadí. Vypadal pro křehkou Caru příliš těžký, ale Trisha věděla své. Když na to přišlo, byla Cara drsňák. Ještě jednou se otočila k Ariel a Carmen a poté vyšla schody do letadla, zatímco zašeptala ke Caře: „Stále na tom není moc dobře.“

O čtyřicet minutu později obdržela Trisha povolení ke startu a krátce na to se letadlo vzneslo do vzduchu. Příštích šest nebo sedm hodin by mohla být nuda, ale Trisha se rozhodla nový Jet důkladně vyzkoušet, když měly před sebou tak dlouhý let. Ještě nebyla připravená zasvětit Ariel do svých plánů. Rozhodla se, že jí to řekne na zpáteční cestě. Aspoň si pak nebude muset dělat starosti, že se Carmen pokusí zavraždit svou sestru, pokud dostane záchvat vzteku, až se dozví, že se Trisha vzdává létání.