SH - 8. kapitola

 Překlad: Verča

Shayla

Když jsme dorazili do nemocnice, neměli jsme šanci promluvit si, ale Zack celou dobu neopustil můj bok. Poté, co jsme se nahlásili, jsme většinu noci čekali v přeplněné čekárně a povídali si, hlavně o MMA. Zack je stále do značné míry součástí tohoto světa. A přestože nebojuje, stále má přehled o aktuálních událostech a trénuje.

„Na příští čtyři dny zvolněte v trénincích,“ řekne a podá mi léky na předpis. „Pouze lehké cviky. A protože máte rizikové povolání, vezměte si volno. Na CT jsem neviděl nic vážného, ale přijeďte pokud se to zhorší.“

Zack si vykračuje a šklebí se, když opouštíme nemocnici za ranního měkkého světla. Nedokážu se dívat na jeho samolibý úškrn na tváři. Odtrhnu od něj pohled. Když dorazíme k jeho autu, otočím se a podívám se na něj.

„Řekni to. Vím, že po tom toužíš. Vyplivni to.“

Pozvedne tázavě jeho obočí, když otevře dveře. „Řekni co?“

„Nepředstírej, že to nechceš říct, nebo mě přinutíš jít proti lékařskému nařízení. Budu pobíhat po parkovišti, skákat nahoru a dolů a poperu se s první osobou, která vyjde ze dveří.“

Jeho úsměv zmizí. „To by ses neopovážila.“

Má pravdu. Nebudu riskovat. Ale jednou za čas bych měla.

„Prostě to řekni a vytáhni mě z mého utrpení.“

„Říkal jsem ti to,“ řekne, neschopný skrýt úšklebek. „Věděl jsem, že to byl otřes mozku, když jsem tě v Redemption držel.“

„Cítíš se dobře?“

„Ano, cítím.“ Přidrží mi dveře, když lezu do jeho auta a nakloní se, aby mi zapnul bezpečnostní pás. Jeho rameno se otře o má prsa a oba zamrzneme.

Zackovo pohled se setká s mým. Nakloní hlavu, aby se naše čela dotkla. Jeho oči se na krátký okamžik zavřou a jeho dech se zadrhne. Je to poprvé, co ukázal něco jiného než klidnou odhodlanost zajistit, že dostanu řádnou lékařskou péči a uvědomím si, že si to na něm vybralo daň.

„Děkuju ti.“ Nemůžu se zastavit, uchopím jeho čelist mou rukou. Jeho tvář je pokrytá strništěm, ale je to ta stejně krásná tvář, která mě pronásleduje ve snech.

„Bylo mi potěšením.“ Natáhne se pro mou ruku a políbí mě do dlaně.

Mé srdce se zatřese. Zack byl mistr v líbání. Roztáhli jsme deku na poli poblíž jeho přívěsu a on mi líbal prsty, jeden po druhém. Pracoval na tom tak pomalu, cítila jsem se omámená potěšením a očekáváním. Pak se převalil na mě a přikryl mě jeho teplem. Jeho ústa plenila ta má, zatímco jsem se třela o jedinou věc, kterou mi nedal.

Uslyším kroky a pak hlasy blížící se k nám. Zack se odtáhne a já omámeně zírám.

„Kam to bude?“ zeptá se poté, co vyleze do auta vedle mě.

„222 Foster Street v Lower Haight. Můžeš mě vysadit tam. Do tělocvičny půjdu později, takže se asi uvidíme. Budu se dívat na mé staré zápasy, abych viděla, co dělám špatně.“

„Nepůjdeš do tělocvičny.“ Nastartuje auto a tiché parkoviště je najednou naplněno silným zvukem. „Odvezu tě domu, aby sis odpočinula. To ti řekl doktor.“ Jeho hlas klesl do nízkého chrapotu. „Musím jít dovnitř a přivázat tě k posteli, abych se ujistil, že to uděláš?“

Všechna moje krev spěchá na místo, kam by neměla, a to kvůli sexy hromadě mužské dokonalosti, která právě strávila celou noc vedle mě v nemocnici.

„Hmmm. Ne. To je v pohodě.“ Pohodlně se usadím na svém místě a přemýšlím, proč někdo vynalezl kalhotky a jak moc chladněji by tam dole bylo bez nich. „A vlastně neřekl, že musím odpočívat. Řekl, že mám zvolnit v trénincích.“

„Měl na mysli odpočinek.“ Zack vyjede z parkoviště, jako kdybychom vykradli banku, pneumatiky na štěrku pískají. Pak vystřelí po silnici.

„Jsem zvědavá.“ Zalapám po dechu, když těsně mineme ženu s kočárkem. „Chtěla jsem se zeptat na tuhle otázku už při cestě do nemocnice, ale byla jsem zaneprázdněná modlením se za svůj život. Proč ses spokojil s Acurou, když chceš jezdit jako s Indy 500?“

„Neměli Indy.“

„Nesnáším, když se to stane.“ Přejedu si rukou po čele, když mineme semafor rychlostí světla.

„Jsi v pořádku?“ Popadne mé stehno jeho rukou, teplo prosakuje skrz mé džíny.

„Jo. Jen unavená.“ Jedeme v tichosti ještě několik bloků téměř bez aut, chodců, motocyklů a bez červené. Ze způsobu jakým okusuje svůj spodní ret, můžu říct, že ho něco trápí a vře to v něm. Je rozptýlený a skoro mu řeknu, aby si položil obě ruce na volant, když mi stiskne stehno.

„Bolí to?“

„Moc ne, vzala jsem si léky, které mi dal doktor.“

Poklepe mi na stehno. „Měl jsem na mysli tvou nohu. Viděl jsem jizvy.“

Napnu se, i když jsem měla vědět, že se zeptá. I přesto, že jsem ho požádala, aby vyšel ven, když se mě sestřička zeptala na má minulá zranění, mohl vidět jizvy v tělocvičně a pak když jsem šla kolem v nemocničním úboru.

„Někdy,“ řeknu upřímně. „Pořád v sobě mám svorky. Bojím se podstoupit operaci, kdy by se odstranili. Specialista řekl, že můžou zůstat uvnitř, takže s nimi žiju.“

Posune se v jeho sedadle a jeho ruka se na mém stehně napne. „Co se stalo?“

„Spadla jsem ze schodů,“ řeknu a řeknu mu polopravdu, kterou už opakuji poněkolikáté, že tomu sama téměř věřím. „Zlomila jsem si nohu a několik dalších kostí.“

„To je důvod proč už netancuješ?“

„Ano.“

Roztřeseně se nadechne. „Nedokážu si představit, jak těžké pro tebe muselo být vzdát se tvého snu.“

Těžko se popisuje probuzení v nemocnici a oznámení, že život, který znáte od doby, kdy vám byly tři, je za vámi, že už nikdy nebudete tancovat a neobjevíte se na jevišti. Veškerá krev, pot a slzy, které jsem prolila, byly k ničemu, protože jsem důvěřovala dalšímu muži a on mě znovu zradil.

„Zavedlo mě to sem, takže si myslím, že to nakonec dopadlo dobře. Miluju bojování a trénování v Redemption a svou práci si užívám. Teď mám nový sen. Stát se profesionální bojovnicí jako ty.“

Natáhne se pro mou ruku a proplete si jeho prsty s mými. „Měl jsem tam pro tebe být.“

Kdyby tam byl Zack, Damian by mě nenašel plakat v šatně. Nedržel by mě, neuklidňoval a neříkal mi všechna ta laskavá slova, které jsem potřebovala slyšet. Netrval by na tom, že mě vezme na kafe, nerozesmíval by mě a neukázal mi krásu New Yorku. Nepropadla bych mu a nevzala si ho. Kdyby tam Zack byl, pořád bych tancovala.

„Postaral se o tebe?“ řekne do ticha.

„Kdo?“

„Tvůj manžel.“

„Mamka a Matt tam pro mě byli. Mamka se mnou zůstala v nemocnici, protože jsem měla na rukou sádry-“

„Ježiši Kriste.“ Zack zatočí volantem ke straně a za chvíli parkujeme za benzínkou. V tuhle hodinu tu nikdo není a pokladní uvnitř sleduje televizi.

„Co to kurva bylo za pád?“ Prohrábne si vlasy. „Jak vysoké byly ty schody? Byly betonové?“

„Nechci o tom mluvit.“

„Shay.“ Jeho hlas se zlomí. „Prosím. Řekni mi to. Potřebuju to vědět.“

S povzdechem si odepnu pás a otočím se k němu. Jestli je tohle teď jediný způsob, jak se dostat domů, rozhodnu se mu říct podrobnosti, které jsem řekla Tormentovi, když jsem poprvé přišla do tělocvičny. „Zlomila jsem si pravou paži, nějaké kosti v levé ruce…“

Nebudeš mu to teď říkat, že ne?

„A několik žeber…“

Myslíš, že by to nezjistil? Sakra. Pořád ho miluješ. Sakra. Všechny ty zasraný roky a ty si ho nenechala jít. Sakra.

„Moji levou holeň…“

Začnu se kývat.

„Měla jsem několik modřin, otřes mozku, zlomený nos, naraženiny…“

Udělal jsem z tebe to, co jsi a vezmu si to zpět. Nikdo nechce polámanou a ošklivou balerínu. Pokud nemůžu být součástí tohohle světa, tak ty taky ne.

„A samozřejmě moje noha…“

Chceš pryč, děvko? Nechám tě jít. Nechám tě jít do pekla. Navždy.

Opřu se zpět do sedačky. „Můžeme teď jet?“

Ticho. A pak promluví, „Tvůj manžel. Kde byl?“

Tvůj manžel byl zatčen. Je ve vězení a čelí vícenásobným obviněním v souvislosti s útokem. Pokud se dostane ven na kauci, opatříš si zákaz přiblížení…

„Pryč.“

Zack zakřičí řetězec nadávek a mlátí do volantu. Tohle není jen o mně, jak si teď uvědomuju. Je to o něm. Chránil mě od prvního dne, co jsme se potkali, a zabíjí ho, že tam nebyl, aby mě ochránil, když jsem ho nejvíc potřebovala.

„Přestaň,“ zakřičím přes hluk. „Dost. Je konec. Nezáleží na tom.“

„Proč sis ho vzala?“ Projede si rukou vlasy. „Proč si na mě nepočkala? Byl to jeden rok. Chovala ses, jako kdyby to, co jsme spolu měli, nebylo nic, jako kdyby ti na ničem z toho nikdy nezáleželo.“

Teď je řada na mně, abych se rozzlobila. „Samozřejmě, že záleželo. Byl jsi pro mě všechno. Ale co jsi čekal, že udělám? Měli jsme plán do budoucna a ty si ho prostě zahodil, aniž by sis o tom se mnou promluvil. Myslel sis, že půjdu do San Diega a budu tam o samotě sedět a čekat, až si splníš své sny a zapomenu na svoje?“

„Odešel jsem, protože jsem tě miloval,“ řekne Zack. „Zjistil jsem to o New Yorku a věděl jsem, že jediný způsob, jak tě tam dostat, je odejít. Myslel jsem, že mi odpustíš, když si uvědomíš, že to byla správná volba a pak bychom začali tam, kde jsme skončili. To ale nebylo možný, protože si hned skočila do postele s jiným mužem a vdala ses. Nikdy jsme neměli šanci.“

Jak může být takový? Mám pocit, že můj milý doktor Jekyll, který mě vzal do nemocnice se náhle změnil na zlého pana Hydea. Otevřu dveře a vyjdu z auta. „Tomuhle rozhovoru nemůžu uvěřit. Zavolám si taxi.“

„Neutíkej ode mě.“ Zack vyjde z auta a popadne mě za ruku. „Chci to vědět. Co na něm bylo, že ti to usnadnilo pohnout se dál? Bylo to kvůli jeho penězům? Nebo vysokoškolskému vzdělání? Nebo to bylo jeho rodinou? Jsem si zatraceně jistý, že se nejednalo o středoškolského vyvrhele, který vyrostl v přívěsném parku s drogově závislou matkou a otcem alkoholikem.“

„Ne.“ Moje ruka vyletí ke krku, kde mi visí řetízek s vážkou, který mám schovaný za košilí. „Chyběl jsi mi tak, že jsem nemohla dýchat. Všechno mi tě připomínalo. Každý tanec. Každá píseň. Viděla jsem tě na každém roku. Pořád jsem na ulici slyšela tvůj hlas. Moje srdce se roztříštilo v den, kdy jsi mě opustil a nikdy už nebylo stejné. Jen jsem chtěla, aby ta bolest skončila.“

„Pro mě to nikdy neskončilo.“

Zack mi popadne tvář mezi jeho ruce a políbí mě. Jeho rty jsou měkké a sladké a tak bolestně známé. Moje srdce divoce bije v mé hrudi, tavím se proti němu. Nechci ho líbat, ale dělám to. Přitisknu se k jeho ústům a pomocí jazyka zkoumám známou jizvu na jeho rtu. Chutná jako káva, hořká a sladká, a jsem hluboce ztracena v moři emocí, že nevím, jestli najdu cestu domů. Jeho ruce se kolem mě ovinou, přitáhne mě k němu a díky tomu se probudím. Ustoupím, odtrhnu se od něj se zvedajícím se hrudníkem.

„To nemůžeš dělat.“ Šíří se mnou vlna vzteku, jsem zklamaná, že jsem tak slabá, i když jsem celé ty roky strávila učením, jak být silná. Přinutím se vzpomenout si, jak jsem se cítila tu noc, kdy mě opustil, na tu prázdnotu, která mě spotřebovávala v následujících týdnech a měsících a zranitelnost, která mě dovedla do vztahu, který mě téměř zabil. „Nedokážu to. Nemůžeme se vrátit zpět, Zacku. Věci nemůžou být takové, jaké byly.“

Jeho tvář se vyhladí do nečitelné masky. „Už se to nestane.“

„Ne. Nestane.“

Zhluboka se nadechne a otevře mi dveře. „Vezmu tě domů.“

Nasednu do jeho auta jen proto, že nechci postávat v šest hodin ráno na parkovišti a hledat taxi. Zack se usadí do jeho sedačky a o pár minut později jsme zpátky na silnici. Ale něco se změnilo. Jsem si ho vědoma způsobem, jakým předtím ne. Cítím z jeho těla napětí, jako kdyby bylo mé vlastní. Cítím ho na rtech. Jeho teplo přetrvává na mé kůži.

„Nenávidíš mě, že?“ zeptá se, napětí v jeho hlase neodpovídá jeho klidnému chování.

„Nikdy bych tě nemohla nenávidět. Jsi stále součástí mě. Ale strašně si mi ublížil, a myslím si, že se přes to nikdy nedostanu.“

„Dostala ses přes nehodu.“ Položí mi ruku na mé stehno, tentokrát váhavě, ale neodtlačím ho. Poté, co se mezi námi stalo, potřebuju tohle spojení, protože to je možná naposledy, co jsme spolu. Není pochyb o tom, že mě zase opustí.

„To je jiné. Měla jsem Redemption.“

Zastaví před mým bytem, jeho výraz je zamyšlený. „Možná taky potřebuju Redemption.“