SH - 4. kapitola

 Překlad: Verča

Shayla

„Co se děje?“

Torment na mě zírá hlubokým a temným pohledem. Po strašlivé noci, kdy mě ve snech pronásledoval Damian a Zack mě mučil za bdělosti, jsem sotva připravená čelit Tormentovi. Když si mě dnes ráno zavolal do jeho kanceláře, musela jsem bojovat s touhou utéct a schovat se. Když jsem včera dala Zackovi facku mimo ring, porušila jsem pravidla a teď se můžu jen modlit, aby mě odtud Torment nechal odejít v jednom kuse.

„Omlouvám se.“ Myslím, že Torment ocení přímý přístup. A není to tak, že bych lhala. Redemption je horší než střední škola a vzhledem k počtu lidí, kteří byli včera v tělocvičně, je naprosto jisté, že každý ví, že jsem udeřila Zacka Graysona.

Co jsem si sakra myslela?

„To nestačí,“ řekne Torment. „Zkus to znovu.“

„No…“ Hraju si s rukama v klíně, je mi naprosto nepříjemné, že musím diskutovat o svém osobním životě s Tormentem. Přestože ho respektuju jako bojovníka a trenéra, nikdy jsme si takhle nepovídali. Torment opravdu není hovorný typ. Jak s ním Makayla může vycházet, se asi nikdy nedozvím.

„Zack a já máme společnou historii. Vyrostli jsme spolu. Randili. Skončilo to špatně. Myslím, že to s ním mám stále nevyřešené.“ Nejsem v rozpacích z toho, že jsem Zacka udeřila. To bylo sbohem, které jsem nikdy neřekla.

„Nestarám se o tvoje vztahové záležitosti.“ Torment mě přeruší mávnutím jeho ruky. „Mluvím tu o sobotním boji.“

Horkost, červenání, horkost. Může být celá tahle situace ještě víc ponižující? Samozřejmě, že se nestará o vztahové záležitosti. Provozuje tělocvičnu a trénuje bojovníky. Vše, na čem mu záleží, je dělat z dobrých bojovníků lepší. „Jasně. Boj. No, nevím, co se stalo. Začala jsem sil-“

Torment mě znovu přeruší. Nejsem si jistá proč tu vůbec jsem, protože ho vůbec nezajímají odpovědi na jeho otázky. „Byl jsem tam. Viděl jsem ten boj. Tvoje soupeřka je známá jako wrestlerka. Nejlíp jí to jde na zemi, protože postrádá vytrvalost bojovníka. Bylo to zřejmé, když spustila ruce a znovu a znovu ti vystavovala bradu. Musíš používat obranné krytí a údery, aby si jí vyknokautovala.“ Nakloní se dopředu a zamračí se. „Tak jak jsme plánovali.“

Sklouznu na svém místě, jako kdybych byla na střední škole a byla jsem kárána ředitelem. Až na to, že teď nebude venku čekat Zack a nebude hrozit, že zbije každého, kdo mě přinutí brečet. „Myslela jsem, že by to bylo příliš riskantní.“

Moje srdce prudce bije když Torment buší jeho prsty o stůl. Věděla jsem, že tahle přednáška nastane. Tohle je čtvrtý boj v řadě, který jsem za posledních několik měsíců prohrála a Torment nemá rád poražené.

„Nikdy jsem neměl pochybností o tom, že jsi připravená postoupit na další úroveň,“ řekne. „Máš dovednosti, zdatnost a sílu. Zdecimovala jsi celou nižší úroveň amatérů. Ale v loňském roce, kdy jsme se dostali nahoru, k jiné třídě bojovníků, jsi začala couvat. Je to otázka důvěry? Nemyslíš si, že jsi tak dobrá jako ony? Nebo se bojíš zkušenějších bojovnic?“

„Nebojím se.“ Zamumlám si několik vět písničky „Nebojím se“ od skupiny Masterplan, když se Tormentovo zamračení prohlubuje. Tolik na odlehčení nálady. Tahle metalová písnička je na můj vkus trochu uhlazená. Poté, co jsem odešla z New Yorku, vymazala jsem ze svému playlistu klasickou hudbu a taneční pop a nahradila jsem je rozzlobenými a frustrovanými texty, silnými zvuky kytar a těžkým bubnováním kapel jako jsou Stone Temple Pilot, Pearl Jam a Queens of the Stone Age. Pouze oni rozuměli mé bolesti.

„Mluvil jsem s Fuzzym,“ řekne Torment po mé krátké hudební přestávce. „Myslíme si, že by možná bylo lepší, abys nesoutěžila, dokud nezjistíme, co tě drží zpátky.“

„Ztratím svoji šanci získat amatérský titulový pás a šanci dostat se k profesionálům. Bude trvat další rok, než to budu moct zkusit znovu.“ Chci to víc než cokoli jiného. Chci si dokázat, že mě nikdo nemůže zničit. Bez ohledu na to, jak daleko spadnu, budu se moct znovu postavit.

Po skončení mé kariéry a manželství v New Yorku jsem se přestěhovala do San Franciska a vyškolila jsem se jako securiťačka. Teď jako senior security consultant pro Symbian Cloud Computing, mám zbraň, taser a světlo na zbraň a vím, jak je používat. Ale uspět jako bojovnice mi nějak uniká. Jsem dobrá, ale ne dost dobrá. Chci být profík. Ne kvůli slávě a bohatství, ale proto, že musím vědět, že pokud se mi někdo pokusí ublížit tak, jako to udělal Damian, budu se moct ubránit. Můj největší strach je, se znovu stát obětí.

„Musela by si vyhrát další tři zápasy, aby ses dostala do finále,“ řekne Torment. „A právě teď to vypadá, že to tak nebude.“

Torment se s tím nepáral.

Moje ruce se sevřely v pěst. Prošla jsem si mnohem hroším. Dva z nejdůležitějších mužů v mém životě mě opustili – můj táta, když zemřel při autonehodě těsně po mých sedmých narozeninách a Zack, když odešel – a ten třetí, Damian, mě zradil, proměnil se ze starostlivého přítele a něžného milence k násilnickému, alkoholickému a sprostému manželovi. Ztratila jsem kvůli němu manželství, mé přátele a mou kariéru a skoro můj život.

Čtyři roky jsem trénovala, potila se, krvácela, měla modřiny, abych světu ukázala, že jsem přežila, že jsem se mohla vrátit silnější, než kdy jindy, že jsem hodna být vzorem mladým dívkám na mých hodinách.

Ale možná jsem se mýlila.

Poprvé od chvíle, co jsem se posadila, kolem Tormentovo tváře přeběhlo znepokojení. „Vím, čeho jsi schopná. Viděl jsem, jak rosteš v bojovnici a vím, že můžeš vyrůst ještě víc. Dáme hlavy dohromady a vymyslíme plán.“

„Dobře. Díky.“ Předstírám nadšení, ale uvnitř umírám. Fuzzy, Torment a můj osobní trenér, Stan Roberts, už strávili hodiny jejich osobního času tím, že mi pomohli dostat se tam, kde jsem. Nemůžu žádat o další. Stan mi účtuje pouze za polovinu jeho běžné sazby a Fuzzy předstírá, že nezvýšil poplatek za koučování od té doby, co jsem v Redemption. Jednou jsem Tormentovi nabídla, že mu zaplatím a skoro jsem přišla o ruku.

Poté, co odejdu z Tormentovo kanceláře, zamířím do tělocvičny a rychle se rozhlédnu kolem, jestli neobjevím Zacka. Pořád se vzpamatovávám z toho obrovského nezdaru, takže nemůžu ani vystát myšlenku na to, že ho uvidím. Zack se dostal k profesionálům rychleji než kterýkoli jiný amatér a vyhrál jeho titulový pás už rok potom, co se přestěhoval do Seattlu. Na rozdíl ode mě si do ringu nepřinesl zavazadlo, když se rozhodl stát bojovníkem. Neměl tělo rozbité pádem ze dvou schodišť, srdce zničené zradou ani mysl zamlženou strachem. Neměl nikoho a nic, co by ho drželo zpátky.

A přesto, přes všechna zranění v mém srdci, moje tělo stále reagovalo na jeho dotek. Se Zackem to tak vždycky bylo. Měli jsme spojení od chvíle, co jsme se potkali. O to větší důvod zůstat mimo.

Po zbytek odpoledne se mi podaří vyhýbat se Zackovi, zatímco vyhledává potencionální rekruty, flirtuje s jeho fanynkami, podepisuje autogramy a baví se s bojovníky. Přestože před čtyřmi roky odešel do důchodu, všichni od něj očekávají velký návrat. Takže samozřejmě, že všichni chtějí být jeho novým nejlepším kamarádem.

„Hej, Zacku, chceš proteinový koktejl?“

„Můžeš mi podepsat rukavice?“

„Vyfotíš se se mnou?“

„Musí to být osamělé…cestovat celou tu dobu sám, spát sám v hotelu…“ Sandy samozřejmě neztrácí čas. Ví, co chce a pro ni je Zack trojité A – známka čerstvého masa.

Říkám si, že se o to nestarám. Zack pro mě ničím není. Jak jsem řekla Tormentovi, měli jsme společnou historii, ale teď jsme se posunuli dál. Proč se mi ale sevře žaludek, když uslyším rachot jeho hlubokého hlasu? Proč jsem si tak příliš vědoma jeho přítomnosti, když se ho snažím ignorovat?

V době, kdy můj tréninkový den skončí, jsem víc než šťastná, že můžu uprchnout do Silicon Valley na mou pozdní šichtu jako ochranka v Symbian Cloud Computing.

Poté, co jsem utekla z noční můry, kterou jsem žila v New Yorku, byla Redemption jedna část, která mi vrátila můj život; trénink na securiťačku byla ta druhá. Bylo to tak blízko k mému tajnému dětskému snu stát se policistou jako můj táta. Přestože tu není žádná možnost povýšení, mohu tu používat své bojové a sebeobranné dovednosti, pracovat celé hodiny na mém tréninkovém plánu, a také díky tomu zaplatit za všechny své návštěvy v posilovně a tréninky, a hlavně tady mám skvělé kolegy, Joe a Cheryl. Nic víc nehledám.

Dlouhé paprsky večerního slunce prosvítají skrz stromy, když vjedu se svým Volvem na parkoviště. Společnost se skládá ze čtyř dvoupodlažních budov ve tvaru písmene T, které jsou obklopené stromy a květinovou zahradou. Naše hlavní bezpečností kancelář je v centrální budově.

„Ahoj, Joe.“ Posadím se za neprůstřelnou bariéru z plexiskla, kterou tu Symbian namontovali před dvěma lety poté, co se do budovy vloupali špehové z konkurenční softwarové firmy a pokusili se ukrást firemní tajemství.

Joe Robinsky, věk padesát sedm let, vdovec, žádné děti, žádné vlasy, jeden bypass, na mě kývne. „Dneska jsme dostali budovu číslo tři.“ Vedení zajistilo extra zabezpečení na budovy, protože všichni zůstávají déle, aby dodrželi určený termín. Ukousne si něčeho, co vypadá jako bílý chléb s majonézou, máslem a masem.

„Myslela jsem, že jsi mi řekl, že ti doktor nařídil, abys vyřadil bílé sacharidy a špatné tuky.“ Vytáhnu své plastové krabičky a ukážu mu svou dietní večeři – dušené kuře, zeleninu a celozrnnou rýži s čokoládových proteinovým koktejlem jako dezert. „Ráda se s tebou podělím.“

„Tyhle sračky nejím,“ řekne Joe. „Potřebuju opravdové jídlo.“

„Nechci tě ztratit.“ Podám mu jednu z mých krabiček. „Bála jsem se o tebe, když jsi dostal infarkt. Co bychom bez tebe se Cheryl dělaly?“ Joe, Cheryl a já spolu pracujeme skoro dva roky. Jsme tak dobrý tým, že Joe odmítl nabídku na lépe placenou směnu, aby nás udržel pohromadě.

Joe odsune krabičku pryč. „Neboj se o mně. Bude trvat víc než jeden sendvič, abych odsud odešel a pokud ano, tak aspoň uvidím mou Lizzie mnohem dříve.“

Srdce se mi v mé hrudi smáčkne. Joeova žena zemřela před třemi lety a stále mu chybí.

Připnu si svůj opasek a nasadím čepici na mou hlavu. Moje uniforma se skládá ze stříbrné polokošile s odznakem  Symbian Security, beztvarých námořnických kalhot, bezpečnostního pásu s pistolí, taserem, baterkou, vysílačkou a pouty a extrémně nelichotivé modré čepice. „Neříkej takové věci. Pracuju s tebou ráda. Víš, když jsi byl v nemocnici, dali mi sem Sol Demarca. Polovinu jeho směny strávil skrýváním se v suterénu, kde sledoval sport na jeho tabletu a druhou polovinu vyprávěl lidem, že by mě v ringu zvládl s jednou rukou přivázanou za zády.“

„Bez šance,“ řekne Joe.

„Rozhodně.“ Udělám pózu kulturistů a ukážu své bicepsy.

Joe se zasměje a když odcházím, zavolá za mnou, „Připomeň mi, abych se nikdy nedostal na tvou špatnou stranu.“

Když kontroluju budovu, moje napětí se uvolňuje a užívám si chladného klidu noci. Možná si vezmu nějaké další směny, když je Zack kolem. Obvykle se náboráři zdrží jen pár dní, nadhodí nabídku, povečeří s potencionálními novými bojovníky nebo provádějí průzkum. Musím se tam ukázat jen na tréninky, a to v době, kdy tam nebude a pak odejde a vypadne z mého života už navždy.

Přejdu parkoviště a uslyším nějaký zvuk vycházející ze křoví. Srdce mi buší, rozsvítím baterku a odstrčím větve stranou.

„Ježiši Kriste. Dej tu věc dál od mýho obličeje.“ Nočním vzduchem pronikne hrdelní chrapot Cheryl Walker. Před několika lety byla operována kvůli nádoru štítné žlázy. Při operaci byl poškozen jeden z nervů vedoucí k jejímu hlasovému ústrojí a teď má hlas, který popisuje jako „kuřácký“ a jako hlas „štětky po telefonu,“ ale Joe říká, že je to úplně sexy.

„Myslela jsem, že jsi mýval.“ Skloním baterku a obejdu keř, za kterým Cheryl sbírá něco ze země.

„Znáš hodně mývalů se sto šedesáti centimetry, s velkýma kozama a kufrem místo zadku?“ Její kudrnaté tmavé vlasy jsou divočejší než obvykle a její zelené oči jsou doširoka otevřené a orámované dlouhými řasami. Nikdy jsem nepoznala nikoho jako Cheryl. Říká, co si myslí a nenechává si to pro sebe.

„Osobně ne. Co tam děláš?“

„Spadly mi klíče.“ Nakloní se blíž ke mně a zamračí se. „Povídej mi o mývalech. Co se ti stalo?“

„Špatný boj.“

Cheryl si odfrkne. „Vítej v mém životě. Pohádala jsem se s mým ex, takže se rozhodl, že nevyzvedne Amber, přestože úterky jsou noci táta s dcerou. Musela jsem ji znovu nechat u mé sestry.“

„Nahlaš to.“

„Zkusila jsem to.“ Cheryl si povzdechne. „Na dva týdny se srovnal a pak to začalo zase. Znala jsem ho, věděla jsem jaký je, když jsem si ho brala, ale sex s ním byl tak zatraceně dobrý. Víš, co myslím?“

„Jasně,“ řeknu, i když nevím. Můj ex, Damian, byl jako umělecký ředitel baletní společnosti dost kreativní v práci, v posteli už tolik ne. Teprve když jsem se odstěhovala, uvědomila jsem si, že se se mnou neoženil proto, že by mě opravdu miloval, ale protože jsem mu pomohla s jeho kariérou a krmila jeho ego. Líbilo se mu, že jsem byla o dvanáct let mladší než on, že je plný moci a má skvělou reputaci. Předváděl mě jeho přátelům, chlubil se naším vztahem a využíval mě jako ozdobu, když chtěl udělat dojem. Když jsem se stala úspěšnější, otevřely se mu dveře k nové generaci choreografů, kteří se mu hrnuli k nohám. Na oplátku mi dal stabilitu a bezpečnost, pomohl mi vybudovat kariéru a znovu jsem se cítila chtěná.

Poté, co jsem odešla od Damiana, neměla jsem rande víc než rok a když jsem to udělala, byly to jen příležitostné schůzky s muži, kteří byli přátelé mých přátel nebo se pohybovali ve stejných kruzích. Z velké části byli nudní, nevychovaní a naprosto nevýrazní, což se odrazilo ve výkonech v ložnici.

„Dneska hlídám s tebou,“ řekne Cheryl. „Dám vědět Joemu, že jsi tady a že společně dokontrolujeme parkoviště.“

Když není pryč ani ne pět minut, v mé vysílačce se ozve praskání. „Mám tady v hale nějakýho chlapa, co tě hledá,“ řekne Cheryl. „Chceš, abych ho přivedla?“

„Nikoho nečekám. Kdo je to?“

„Říká, že se jmenuje Grayson. Zack Grayson.“