SH - 16. kapitola

 Překlad: Verča

Shayla

„Pojďme říct promotérovi, že jsi tady.“ Sadista mě jemně tlačí davem v bývalém strojírenském skladě na Jack London Square, který je oblíbeným místem podzemního bojového klubu.

On i Predator, neustále spojováni s podzemní bojovou scénou, riskuji tím, že mě sem dnes večer přišli podpořit. Podzemní boje jsou v Kalifornii nezákonné a představují velké riziko pro každého profesionálního bojovníka nebo amatéra s licencí. CSAC může bojovníkovi odebrat licenci nebo mu uložit jakoukoli sankci za to, že se objevil na podzemním boji. Ne že by to každého zastavilo. Neexistuje nic jako ta syrová, drsná atmosféra nabitá elektřinou z podzemního boje.

„Neměl bys tu být.“ Podívám se přes mé rameno, napůl očekávám, že uvidím záblesk žluté, ale poté, co si Sadista změnil jméno, musel se zbavit věcí, které byly spojovány s osobou Rampage, včetně jeho žlutého tílka s veselým obličejem.

„Nechceme tě tu s ním nechat samotnou. Není součástí tvého týmu.“ Střelí pohledem po Zackovi, který mluví s Blade Sawem. Samozřejmě, že jakmile tým uslyšel, že dnes budu bojovat, přišli sem navzdory všemu nebezpečí. Kromě Sadisty, Blade Sawa a Predatora jsou tu také Homicide Hank a Doctor Death.

Poté, co se zaregistruju, zahřívám se v rohu, dokud neuslyším píšťalku, což signalizuje začátek prvního zápasu. Boje se konají na různých místech a tohle místo je drsnější než většina ostatních. Hranici ringu označují čtyři kovové tyče se silnými provazy. Na betonové podlaze jsou opotřebované rohože a vzduch páchne po štěpce, naftě a potu. Obrovské reflektory jsou umístěné po obvodu ringu, a zajišťují tu jediné světlo.

Prvních několik bojů doprovází spousta krve, zlomených nosů a několik zlámaných kostí. Hodnocení amatéři nikdy neví, kdy se držet zpátky.

„Vypadá to, že dneska je tu jen jedna žena,“ řekne Zack za mnou. „Je ve tvé váhové kategorii, takže byste měly být vyrovnané.“

V podzemní nejsou žádné hmotností kategorie. Utkávají se tu menší a lehčí bojovníci s vyššími a těžšími bojovníky. Jediné pravidlo je, že muži nesmí bojovat se ženami a boj skončí, když někdo omdlí nebo poklepe v náznaku, že se vzdává. S ohledem na Zackovo ochranářskou povahu, jsem překvapená, že zajistil tenhle boj, zejména s rizikem, že bych mohla bojovat proti těžší bojovnici, než jsem já.

Ušklíbnu se, když jeden z bojovníků klopýtne a při pádu se praští hlavou o kovovou tyč. Ruka mi vyletí k hlavě, kde cítím neexistující ránu. Od mého pádu mě několikrát bolela hlava, ale nic, co bych nezvládla.

„Za poslední týden jsi měla dobré tréninky. Budeš v pohodě.“

„To je to nejhezčí, co jsi mi za celý týden řekl.“ Zack od naší nepříjemné konverzace v mém bytě, nebyl ničím jiným než profesionálním koučem, který na mě při tréninku tlačil tak, jako jsem nikdy předtím tlačena nebyla. Přestože jsme se tak dohodli, neočekávala jsem, že bude tak vzdálený a chladný. A rozhodně jsem nečekala, že bude tak zlý. Kvůli jeho netrpělivosti, jedovatým poznámkám a brutálním postupům je Torment ve srovnání s ním pohodář a to je co říct. Nemůžu s ním žertovat, mluvit a jeho emoční nepřítomnost mi způsobuje díru v hrudi.

Přes jeho tvář přeběhne bolest tak rychle, až si říkám, že jestli jsem ji opravdu viděla „Milé věci ti nezískají titulový pás.“

Vyvolají mé jméno a zkontrolují mé bandáže. Nemám na sobě rukavice, ale ruce mám omotané kvůli zpevnění a tím budou mé údery tvrdší a silnější.

„Vím. Jen…“ váhám říct to, co mám na mysli. Ale jsem v podzemí. Tady nejsou žádná pravidla. Je to místo, kde můžeš bojovat jakkoliv to cítíš. Je to místo, kde můžeš riskovat. „Chybíš mi.“

V rozpacích se otočím k odchodu, ale než můžu udělat krok, Zackova teplá ruka se dotkne mého zátylku. Odhrne můj culík na stranu a přitiskne jeho rty na mou kůži. Žádná slova, ale tohle gesto mi řekne mnohem víc.

Můj pulz rychle vyskočí a mé tělo zaplaví teplo. „Tohle bylo lepší než nějaký adrenalin,“ zašeptám.

„Cokoli potřebuješ.“ Znovu mě políbí na krk a pak mě hravě pleskne. „Teď ji jdi nakopat zadek.“

Ohlédnu se na něj přes rameno. „Doufám, že víš, jak je směšné mě plácnout přes zadek, a poslat mě někomu nakopat zadek v podzemním boji.“

Zack se zachechtá a díky jeho smíchu, jásotu týmu, jeho důvěře v mé schopnosti a endorfinům z jeho polibku jsem napumpovaná energií, když prolézám do ringu.

Moje soupeřka, Elsa Blome, je vysoká blondýnka se silnými rysy. Je přibližně o pět centimetrů vyšší než já a nenacházím na jejím těle žádný tuk. Asi se vzdám mých proteinových tyčinek a budu jen o koktejlech. Někdo zakřičí „Devil Elsa“ vteřinu poté, co uslyším píšťalku a zle se na mě usměje.

Dotkneme se pěstmi a všechno kolem najednou zmizí, kromě ženy přede mnou. Adrenalin proudí mým tělem, zlepšuje mé smysly. Obvykle je adrenalin doprovázen napětím a hromadou úzkosti z toho, jak boj ovlivní mé postavení v okruhu. Ale teď nic necítím. Na tomhle boji totiž nezáleží. Dnes bojuju, protože chci bojovat a ne proto, že musím vyhrát.

Sleduju ten nejmenší pohyb Elsiných očí, nahnutí jejího bicepsu, mírné chvění jejího stehna, jak se pohne vpřed kopem, kterému se snadno vyhnu. Využiju její ztráty rovnováhy a praštím ji pěstí do tváře. Rychle se zotaví a jsem nucena bojovat, abych odrazila útok její levou rukou, kterou následuje její pravačka. Přes obočí mi stéká krev a když ji setřu, kouknu se na Zacka, který stojí u lan, jeho tvář je napjatá a tvrdá.

Příliš pozdě si uvědomím svou chybu. I to nejmenší zaváhání může být výhodou pro soupeře a Elsa té příležitosti využije k tomu, aby mě kopla do zraněné nohy. Jako kdyby věděla, že moje noha je má slabost, vyskočí a zasáhne mou holeň tak, jak by v legálním boji nemohla. Při pádu se mi ji podaří nějak vyvést z rovnováhy, a obě tvrdě dopadneme na zem.

Bolest promění můj mozek v mlhu, ocitnu se zpět v noční můře, kdy se mě Damian rozhodl zničit.

„Potřebuju drink.“ Damian odhodí pálku stranou a přejde pokojem k lahvi s vodkou.

Nasávám jeden bolestivý nádech za druhým. I když bych tu chtěla jen tak ležet a umřít, část uvnitř mě se nevzdala. Navzdory bolesti jsem stále poháněna potřebou utéct a právě se objevila příležitost. Jsem vedle dveří. Vše, co musím udělat, je otevřít je. I když se nedokážu dostat po schodech na ulici, určitě mě někdo uslyší.

Nezraněnou rukou se vytlačím na nohy, bolestí zatínám zuby a odemknu dveře. Damianova hlava se otočí, když uslyší cvaknutí.

Zamrznu. Jen chvilka. A pak trhnutím otevřu dveře.

To zaváhání mě hodně stojí. Damianovi se podaří přejít místnost, když se dostanu k vrcholu schodiště. Otevřu ústa, abych zakřičela, ale nemůžu se dostatečně zhluboka nadechnout, kvůli bolesti z mých zlámaných žeber.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ Popadne mě za nezraněnou ruku a táhne ke dveřím.

„Nech mě jít.“ Zašeptám, moje hrdlo je pohmožděné od chvíle, kdy mi držel ruku kolem krku. „Nikomu neřeknu, co jsi udělal. Odejdu a už o mně neuslyšíš. Nebudeš mě muset znovu vidět. Opustím společnost, pokud chceš. Jen…prosím. Nech mě jít.“

„Shay!“

Zackův hlas mě přivede zpátky do přítomnosti. Má jednu ruku na laně, jako by se chystal skočit do ringu, ale od Glenwoodu jsem ušla dlouhou cestu. Už nepotřebuju být chráněná. Boj skončí pokud poklepu nebo omdlím. A nejsem připravena ani na jedno.

Zatnu zuby a dostanu se na nohy. Moje vidění je rozmazané, setřesu ze sebe pavučiny vzpomínky. Elsa je o půl vteřiny pomalejší a tak se pohnu k útoku. Obvykle takhle neriskuju. Ale s mým stále zamlženým mozkem a omezenou pohyblivostí jsem zranitelná a moje obvyklá taktika by byla taková, že bych ustoupila a počkala na příležitost, jak ji dostat na zem, tam mám větší kontrolu. Ale tohle je podzemí. Dneska jsem na sebe už vzala jedno riziko. Takže můžu vzít další.

Elsa několikrát vykopne a zasáhne mou bolavou nohu, ale já jdu do útoku a tvrdě ji kopnu do žaludku. Zasáhnu ji pravým hákem a pak do ní buším ránu za ránou, čímž přinutím Elsu zavrávorat. Je v potížích. Tvrdě ji složím na zem a pak ji začnu škrtit, dokud nepoklepe.

Tým Redemption jásá a rozhodčí pozvedne mou ruku ve vítězném gestu. Dva bojovníci pomáhají Else z ringu. Blade Saw skáče nahoru a dolů, pumpuje pěstí do vzduchu, ale nejvíc mě hřeje Zackův úsměv. Jeho úsměv zmizí tehdy, kdy jeho pohled sklouzne za něco za mnou.

„Svině. Tohle nebyl spravedlivej boj.“ Někdo mě popadne za culík a zatahá dozadu. Vletím do lan, odrazím se dopředu, a v tu chvíli jsem vděčná za výcvik, díky kterému jsem stále na nohou. Otočím se, abych se mohla setkat s mým útočníkem.

Ale boj nebude. V ringu je Zack a buší do chlapa, který mě popadl.

Dav hromadně zalapá po dechu. Kolem se ozývá Zackovo ringové jméno. I po čtyřech letech, co odešel do důchodu, je skvělý. Bojovník ve mně si nemůže pomoct, ale oceňuje rychlost jeho úderů, sílu z jeho pěstí, zvlnění jeho svalů a brutálnost. Můj útočník nemá jinou možnost než se vzdát, předtím než vůbec můžu protestovat, že Zack bojuje můj boj.

Vzhledem k tomu, že je tu riziko zlámání kostí, můj útočník poklepe. Zack ho okamžitě pustí. Postaví se a zadívá se na idiota, který, jak usuzuju, je Elsin kamarád. Bojovníci jsou ochranářští. Zřejmě se mu nelíbilo, že vidí, jak jí stéká krev po tváři.

„Myslím, že jsme tu skončili.“ Položím ruku na Zackovo paži, teprve teď se uklidňuje. Stejně jako já.

Jako by si neuvědomoval, že jsme stále v ringu, vjede mi jednou rukou za krk, přitáhne si mě k němu a políbí mě. Hluboce. Vášnivě. Lačně. Dav šílí, ale ne tak jako moje srdce.

Předstírám, že jsem si nevšimla Sadistovo samolibého výrazu, když kolem mě Zack přehodí paži, jakmile se dostaneme z ringu, ani nereaguju na otázku Doctora Deatha jak dlouho to spolu táhneme. Místo toho nechám Zacka, aby mi pomohl prokulhat se davem, kolem sešitů a různých částí těla, kvůli jeho podpisu. Lidé zoufale chtějí vědět, jestli se vrací z důchodu a fanynky si přejí, aby byly já.

„Zvládla bych ho,“ řeknu, když se zastavíme u vchodu, kde jsem si uložila svou tašku a oblečení.

„Vím, ale když tě popadl, neměl jsem na výběr.“

„Bylo hezký vidět, že se toho moc nezměnilo. Cítila jsem se jako bych byla znovu na střední.“

Zackovo rty sebou cukaly v koutcích, pak mi pokynul k židli u dveří. „Sedni se, zkontroluju tě. Dostala si špatnou ránu do hlavy. To není moc dobré vzhledem k tomu, že jsi měla otřes mozku.“

„Byl to malý otřes a ještě menší rána.“ Sednu si na židli a Zack si přede mě klekne a projíždí jeho rukama skrz mé vlasy.

„Vypadala jsi pak chvíli mimo, když jsi spadla.“

„Neboj se.“ Nakloním se dopředu a políbím ho na čelo. „Trvalo to jen pár sekund. Mám tvrdou hlavu.“

Jeho čelo se nakrčí. „Možná bysme tě měli vzít na kontrolu. Dostat ránu tak brzo po otřesu-“

„Zacku.“ Podeberu jeho obličej. „Šla jsem k doktorovi a všechno mi dovolil. Ví, co dělám. Řekl, že pár úderů do hlavy je v pohodě. Kdybych měla opravdu obavy, řekla bych ti to. Dobře?“

Přikývne a já ho pustím.

„Jsme v pohodě? Můžeme odtud vypadnout?“

„A co tvoje noha?“ Přeběhne jeho rukou po mé noze, od kraje mých šortek až po můj kotník a zpátky, zkušeně a schopně.

„Zdá se, že víš, co děláš.“

Zack pokrčí rameny. „Poté, co jsem odešel do důchodu, jsem si dodělal maturitu v oboru tělovýchova a získal titul jako flebotomický technik specializující se na fyzioterapie ve sportovním lékařství. Šílel jsem ze sezení a přehrávání si toho boje znovu a znovu.“

„Ty máš titul?“ Jsem zaplavena emocemi. Když jsme byli mladí, oba jsme často mluvili o vysoké, ale Zack nedokončil ani střední, aby se mohl postarat o jeho sestry.

Přikývne, můžu vidět, jak je jeho hruď naplněná pýchou a na rtech mu hraje úsměv.

„To je fantastické. Jsem za tebe tak šťastná. Proč nepracuješ jako fyzioterapeut?“

Stiskne mé lýtko, jeho ruce jsou teplé a silné. „MEFC mi nabídlo práci náboráře hned poté, co jsme zjistili, že se Viv vrátila leukémie, a já jsem si vyjednal její zdravotní pojištění jako podmínku přijetí. Nevadilo mi vzdát se toho. Bavilo mě pracovat se sportovci, ale rekrutování mě udržuje víc zapojeného do sportu.“

„No, tvoje dovednosti si můžeš udržovat se mnou.“ Cuknu sebou, když se dotkne zvlášt bolavého místa.

Zack se zamračí a znovu přejede prsty přes bolavé místo. „Je tohle železo?“

„Jo. Obvykle mi to nevadí.“

Vezme mě za ruku a přejede prstem po noze přes zjizvené místo. „Možná bys měla přehodnotit jeho odstranění.“

„To je v pohodě. Ortopedický chirurg, který mi tu operaci před čtyřmi roky dělal, mi řekl, že to nebude nutné. A nechci na operaci, pak bych byla několik měsíců mimo.“ Taky nechci vytahovat staré vzpomínky. Je lepší nechat všechno zamčené uvnitř.

„Nemáš to zlomené ani vymknuté,“ řekne a vstane. „Myslím, že tam budeš mít akorát podlitinu. Hned ti na to přinesu nějaký led.“

Kývnu k davu, který se tam shromáždil kvůli Zackovi, když si natahuju kalhoty. „Možná ne hned. Venku máš fanklub.“

„Oni můžou počkat. Moje holka mě potřebuje.“ Vytáhne mě na nohy.

„A co kdybych si došla pro led ke zdravotníkům, zatímco ty by si kolem šířil Slayerovo lásku?“ navrhnu. „Ale žádné zadky nebo výstřihy. I přátelství má limity.“

Zack se baví s jeho fanoušky, podepisuje se a pózuje, zatímco já si leduju nohu u zdravotníků. Když skončíme, sbalím se a vyrazíme do noci. Během dne se na Jack London Square pohybuje dost lidí, ať už na farmářských trzích nebo v půjčovně kol. V noci je to tu jiné. Páry chodí na procházky za měsíčního světla a skupiny přátel jdou do letních kin a restaurací. Vzduch je lehký, teplý a svěží s vůní oceánu.

Když za námi necháme sklad, Zack mě popadne za ruku a zatáhne do uličky. Okamžitě jsem přitlačena proti zdi, Zackovo tělo se tlačí proti mému, zatímco mě tvrdě líbá, až mi krade dech.

„Za co to je?“ zeptám se, zatímco lapám po dechu.

„Jsem na tebe hrdý,“ řekne. „Byl to skvělý boj. Ani nevíš, co to pro mě znamená vidět tě takhle v ringu. Rád jsem sledoval, jak jsi tancovala, ale strašně miluju dívat se, jak bojuješ.“

„Držel jsi to v sobě celou tu dobu?“

„Nebylo to snadný.“

Pokrčím rameny jako by nic, i když uvnitř radostně tancuju. „Dovolila jsem ji zasáhnout mě v první minutě.“

„Všechno to je o konci.“ Umisťuje mi polibky na tváře, čelo, nos, aby opět zaútočil na má ústa. „A miláčku. Ten konec byl pekelnej.“

Usmívám se od ucha k uchu. Stále jedu na vítězné vlně a cítím se, jako bych mohla ovládnout svět. Chci udělat něco, co jsem nikdy předtím neudělala. Něco bláznivého a divokého. Něco, co jsem neudělala od té doby, co jsme byli spolu.

„Chci slavit.“ Obalím mu ruce kolem krku a přitáhnu si ho k sobě. „S tebou.“

Jeho oči jiskří zájmem. „Co máš na mysli?“

„U mola je opuštěná loděnice. Když jsme tu byli naposledy kvůli Predatorově boji, někdo rozbil zámek a uspořádali jsme si uvnitř párty. Možná bysme mohli…“

„Začínám si myslet, že na tebe má Redemption špatný vliv – pití, podzemní boje, drby, příležitostný sex…“

„Žárlíš na mou malou rodinu?“

Zasměje se. „Možná jo.“

Dojdeme k loděnici a zatahám za zničený zámek. „Opravdu to chceš udělat? Pokud nás chytí…“

„Jako náborář nemám co ztratit, nemůžu udělat nic horšího, než jsem udělal.“ Natáhne se přese mě a doširoka otevře dveře.

Je to tady. Prostě to nemůže nechat jít. Pokaždé, když si myslím, že se přes to dostal, řekne něco, kvůli čemu mám obavy, že si nikdy neopustí to, co se stalo s Okamim.

„Dnes jsi bojoval v ringu a všechno dobře dopadlo.“ Stisknu mu ruku a vedu ho do zaprášené loděnice. „Představoval sis něco takového v den, kdy jsi vstoupil do Redemption?“

„Jako, že budu bojovat v podzemním ringu s tebou vedle mě?“ Zavrtí hlavou. „Ne. Ani v mých nejdivočejších snech.“

„Já taky ne.“ Položím mu ruce kolem krku a přitáhnu si ho k sobě. „Kdyby mi někdo řekl v den, co jsi vstoupil do Redemption, že moje kariéra ještě neskončila a o měsíc později, bych s tebou jako mým koučem bojovala v podzemním ringu, nevěřila bych mu. Dneska večer jsem se skoro nepoznávala.“

„Já jo.“ Zack přejede rty po mém čele. „Viděl jsem tě v tom ringu a pomyslel si „tady je moje Shay“.“

„Zacku…“ Už nejsem jeho a rozhodně nejsem dívka, kterou si pamatuje.

„Víš, na co dalšího jsem myslel?“ Líbá mě podél čelisti.

„Na co si myslel?“ zašeptám.

„Chyběla mi.“