RG - 28. kapitola

 Překlad: Marťa

V poslední kapitole bude muset Genesis vytáhnout do boje o srdce svého prince.

Všem moc děkuji za komentáře. Doufám, že se vám příběh líbil. Mě moc! 

Marťa

„Neptala se mě na názor, ale jsem stará, což znamená, že ti ho stejně řeknu,“ řekla teta Sylvia, když se posadila naproti mně ke stolu a otevřela si dietní kolu.

„Nejprve jsem ti chtěla říct, že volal šerif. Našli Richarda.“

Napila se, zatím co jsem zpracovávala ten šok. „Co? Jak?“

„Byl v Dubaji a přivezli ho zpátky do Států. Říkal, že byl na večírku v soukromém letadle a probudil se svázaný a s roubíkem na schodech před policejní stanici v New Yorku.“

Nemohla jsem uvěřit, jak klidně to říkala. „Našli nějaké peníze?“

Postavila plechovku na stůl. „Peníze jsou pryč. Ale chytili ho. Teď máme oba muže, kteří nám zkazili život, za mřížemi.“

Udělal to Rafe. Byl jediný, komu jsem o Richardovi řekla, a jediný měl zdroje, aby ho vystopoval a dostal zpátky do země. Zaplavil mě neuvěřitelný smutek. Ne, že byl Richard chycený. Ale že byl Rafe pryč.

A věděla jsme, kam tím směřuje. „Když mluvíme o penězích, musíme znovu pronajmout domek. Potřebujeme peníze,“ řekla jsem.

„Ne, nepotřebujeme.“

„Co tím myslíš?“

Povzdechla si a pohrávala si s plechovkou. „Rafe zaplatil nájemné na dva roky dopředu. A vyplatil hypotéku na statek a doplatil daně. O všechno je postaráno.“

Znovu jsem se naštvala. „Co? To nemůžeš přijmout. Nepotřebujeme jeho charitu.“

„Vlastně jeho charitu potřebujeme. Dlouhá léta jsme strkali hlavu pod vodu a kvůli tobě jsem přijala pomoc od nádherného mladíka, který nám ji nabídl kvůli tomu, co k tobě cítí.“

„To neberu!“             

„No, pak je dobře, že to nabídl mě a ne tobě, protože já nejsem příliš hrdá na to, abych to přijala. Máš svého koně a já mám svůj dům. A když jsem to kontrolovala naposledy, dobročinnost byla Kristova čistá láska. Jaká bych byla křesťanka, kdybych odmítla někoho, kdo nám takovou lásku prokázal?“

Důvodem byla láska. Možná ne náboženství, ale určitě láska. Chtěla jsem říct, že chtěl mít čisté svědomí nebo to udělal proto, že byl laskavý. Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že to nebyly ty důvody.

Utekl pryč, ale nebylo možné popřít, že mě stále miloval.

Naděje mě chytila za srdce a odmítala se pustit. Pohladila jsem Laddieho po hlavě.

„A já vím, že přirozeně jednáš tak, aby ses skrývala. Nemůžu tě vinit za to, co jsi prožila. Ale je načase přestat se schovávat. Je čas na ženu, která si dojde pro muže, kterého miluje.“

Zachvěla se mi brada. „On mě opustil.“

„Ano, stejně jako tvoje matka. Jak jsem řekla v nemocnici, odešel, protože jsi mu řekla, že ho nemiluješ a chceš, aby odešel. A on tě miluje natolik, aby to udělal.“

Tam, v Maxově chatě Rafe řekl, že odejde, pokud ho požádám. Kdybych mu řekla, že není šance, abychom byli spolu. Možná jsem mu to řekla. Pořád jsem si nepamatovala, co se v té sanitce stalo. Bylo to takové povědomé, ale nic, co jsem mohla chytit a vidět jasně. Opravdu jsem mu řekla, že ho nemiluju a my dva nemáme šanci? Že jsem chtěla, aby odešel?

Možná bylo lepší, když jsme byli od sebe. „Dal mi sledovací zařízení.“ Byl to slabý argument a obě jsme to věděly.“

„A díky nebesům, že to udělal. Kdo ví, co by ti ten muž udělal, kdyby tě Rafe nenašel tehdy, kdy tě našel. Co kdybych byla v nebezpečí já? Nebo Whitney? Nebo Rafe? Neudělala bys všechno, abys nás udržela v bezpečí?“

To byla pravda. A po tom, co se stalo s Veronikou, byl příliš ochranitelský. Žena, kterou miloval, zemřela během jeho dozoru. Nebyla to jeho chyba, ale byl to ten druh člověka, který by se zbytek života vinil z toho, že se nedokázal postarat o své blízké.

Včetně mě. Obzvláště mě.

„Milovat ho bolí,“ přiznala jsem. Laddie musel slyšet smutek v mém hlase, protože mi soucitně olízl ruku.

„Milovat někoho nebolí. RS bolí. Lži bolí, Zranění bolí. Ale láska ne. Láska je jediná věc, která všechno ostatní zlepšuje.“

Měla pravdu. Srdce mě bolelo, protože byl pryč, ne proto, že jsem ho milovala.

„Nechtěla jsem, aby odešel.“

„Měla jsi legrační způsob, jak mu to ukázat.“

Zkusila jsem jinou taktiku. „A nechci tě opustit.“

„Genesis, neopouštíš mě. Žiješ svůj život. Myslíš si, že chci, aby ses vzdala lásky a štěstí a místo toho se o mě starala? Ne. Mám Maxe a Rafe najal Amandu, aby se o mě postarala. Moje jediná práce, jakožto tvého rodiče, byla přimět tě vyrůst v nezávislého dospělého. Takže jím začni být.“

Zaklonila jsem se a Laddie odešel k misce se žrádlem. Jeho pohyby byly pomalejší, než dříve. Poznala jsem, že měl stále bolesti. „Jsem tady šťastná. Lidé, které miluju, jsou tady.“

„Od únosu jsi šťastná nebyla. Ne všichni lidé, které miluješ, tady jsou. A Frog Hollow ti nikam neuteče. Budu tě navštěvovat. Ty budeš navštěvovat mě.“ Znovu se napila. Všechno to znělo tak racionálně a logicky.

Vypustila jsem svou poslední výmluvu. „Nemůžu být princeznou. Jsem holka z farmy v Iowě.“

„James T. Kirk pocházel z Iowy a stal se admirálem ve Hvězdné flotile. Není důvod, proč bys nemohla být princeznou.“

„Nemůžu uvěřit, že si to pamatuješ,“ řekla jsem se smíchem.

„Ne všechno, co mi říkáš, jde jedním uchem dovnitř a druhým ven,“ řekla s úsměvem.

Tolik jsem se bála, že mi Rafe ublíží, že jsem nepomyslela na to, co by se stalo, kdybych ublížila jemu. Soustředila jsem se pouze na to, jak to ovlivní mě.

„Byla jsem trochu sobecký idiot.“

Naklonila se a položila svou ruku na mou. „Byla jsi zbitá a unesená. Ta sobecká idiocie ti projde.“

Noční můry začaly mizet. Pastor Dave zmínil něco o tom, jak čelit svému absolutně nejhoršímu strachu a přežít ho. Měl pravdu. Ten strach byl pryč. A když jsem měla ty sny, vždycky skončily stejným způsobem. Těsně předtím, než jsem se probudila, objevil se tam Rafe a zachránil mě. Přecházela jsem od pocitu strachu k bezpečí. Bylo to proto, že mě přiměl, abych byla sama sebou. A jako někdo, kdo celý svůj život čekal, aby se začal cítit opravdu bezpečně, bylo to poznání vážně báječné.

A když jsem se jednoho dne o několik dní později probudila, vztek byl úplně pryč. Bylo to, jako by se ve mně něco přepnulo. Znovu jsem se cítila, jako své staré já. Chtěla jsem být šťastná. Nechtěla jsem být naštvaná. Pochopila jsem, že jsem se tak dlouho držela hněvu, protože to, co po něm zbylo, byl nesnesitelný zármutek. Chyběl mi víc, než cokoliv jiného. Chtěla jsem říct něco, co by přimělo se usmát. Chtěla jsem cítit jeho uklidňující ruce sevřené kolem mě. Cítit vášeň jeho rtů na mých. Chtěla jsem ho milovat.

I kdyby se posunul dál a nechtěl mě vidět, musela jsem mu alespoň říct pravdu o tom, jak jsem se cítila. To jsem mu dlužila. Nestarala jsem se o peníze nebo zameškanou školu, práci nebo cokoliv jiného – prostě jsem se k němu musela dostat. Cítil tohle, když přijel poprvé do Iowy?

Vzrušená a silně motivovaná jsem seběhla dolů a našla tetu, jak seděla v kuchyni a četla noviny. „Musím jet do Monterry! Řeknu Rafovi, že ho miluju.“

Vykulila oči. „Vyřídím telefony.“

„Rafovi nevolej. Chci ho překvapit. Můžeme si dovolit letenku?“

S tím si budu dělat starosti později. Nejdříve jsem si musela sbalit.

Pozvánka na Lemonin zásnubní večírek jsem měla strčenou za rám zrcadla. Konal se zítra večer. Monterra byla sedm hodin před námi, ale kdybych odletěla dnes, dokonce i s přestupy bych se tam zítra mohla dostat. Popadla jsem ze skříně kufr. Stále byl plný od mé poslední cesty do Monterry.

Někdo ho musel přivézt z Rafova auta a nechat ho v mém pokoji. Ale bylo to perfektní. Ty šaty a boty ze svatby tam pořád byly. Musela jsem mít něco na sebe. Vyházela jsem špinavé oblečení a přibalila čisté.

Zavolala mi Whitney. Pozdravila jsem ji a ona mi řekla: „Kolik potřebuješ? Můžeme ti dát dvě stě dolarů.“

„Co? Vydrž, mám další hovor.“

Přepnula jsem na dalšího volajícího. Byla to Nicole.

„Právě jsem mluvila se Shanem a myslíme si, že ti můžeme dát pět set dolarů. Bude to na tvoji letenku stačit?“

Zavolala jí teta. To bylo rychlé. Řekla jsem jim, že to určitě pomůže. Teď, když bylo všechno splacené, jsem věděla, že jsem si z banky mohla půjčit alespoň tisíc dolarů. To by téměř stačilo, spolu s tím, co mi nabízely Whitney a Nicole.

 „Amanda přidá stovku!“ Zavolala na mě pod schody teta.

„Dobře!“ Řekla jsem Whitney a Nicole, aby se se mnou sešly u restaurace a ony souhlasily.

Zastavily jsme se Sylvií u bankomatu, ale mohla jsem vybrat jen několik stovek dolarů. Snažila jsem se nevyšilovat, když jsme se blížily k restauraci. Spadla mi brada, když jsem uviděla to, co jsem uviděla – bylo to, jako moje oslava narozenin. Parkoviště bylo plné.

Lidé mi podávali ruličky peněz, strkali mi je do rukou a do kapes a každý dával tolik, kolik mohl. Oči se mi zalily slzami a krk se mi svíral, když jsem viděla, jak moc mě milují a podporují. „Budeš moc hezká princezna!“ Zakřičela na mě paní Mathisonová, což mě rozesmálo. Poděkovala jsem všem a objala je a řekla, že jim dám vědět, jak to dopadlo.

„Co tím myslíš?“ Zeptala se Whitney. „Jedeme na letiště s tebou!“

Tak jsem jela na mezinárodní letiště Quad City s většinou obyvatel Frog Hollow, kteří za námi jeli v karavanech a troubili mi na cestu. Ale nešli se mnou až na letiště. Max řekl, že se Sylvií odvezou moje auto domů.

Políbila mě na tvář, objala mě a řekla: „Jsem na tebe tak pyšná.“

Díky penězům, které mi městečko dalo, jsem si mohla zarezervovat přímý let do Milána. Letět jsem měl samozřejmě až za čtyři hodiny, což mi dalo spoustu času na letišti s neomezenou energií, závratnou nadějí a vědomím, že jsem neměla kam jít. Prošla jsem si v hlavě spoustu simulací.

Když byl konečně čas, nastoupila jsem na palubu a vzlétli jsme. Ale jakmile jsme byli ve vzduchu, uvědomila jsem si, že nemám způsob, jak se dostat z milánského letiště do paláce.

Ale znala jsem někoho, kdo by to mohl zařídit. Zavolala jsem Lemon a ona to okamžitě vzala. „Jestli jste další reportér, vycpu vás, jako husu a budu vás podávat na nedělní večeři. Na žádné otázky ohledně zásnubního večírku odpovídat nebudu!“

„Tady Genesis! Počkej, ukážu ti to.“ Poklepala jsem na tlačítko a proměnila hovor ve FaceTime. Udělala totéž.

„Nepoznala jsem tvé číslo!“ Musela jsem si koupit nový za ten, který zničil John-Paul a nedala jsem jí svůj nový kontakt.

„Omlouvám se, měla jsem ti své číslo dát. V poslední době jsem se trochu soustředila jen na sebe.“

„Žádný div, vzhledem k tomu, co se stalo.“ Otočila se a přes rameno zavolala. „Kat! Volá Genesis.“ Otočila se. „Kde jsi? V letadle?“

Za ramenem se jí objevila Kat. „Ahoj, Genesis. Co děláš? Kde jsi?“

„Letím Rafovi říct, že ho miluju.“

Obě potěšeně zaječely a poskakovaly radostí. Kat řekla: „Jsem tak ráda, že jedeš. Rafe je naprosto zničený.“

„Nešťastný,“ dodala Lemon. „Naprosto zničený.“

„Neříkejte mu to!“ Varovala jsem je obě a ony přikývly. „Chci, aby to bylo překvapení. Ale volám, protože se potřebuju dostat z letiště.“

„Postaráme se o to,“ řekla Kat. „Měla jsi nám zavolat dřív, než sis koupila letenku.“

„Mohly jsme ti poslat letadlo,“ dodala Lemon.

To mohly. V tom spěchu jsem na to vůbec nepomyslela. „Teď už je pozdě. Takže, princezno Kat, jaké to je, být vdanou paní?“

„Je to úžasné,“ řekla s živým a vědoucím úsměvem. „Vřele to doporučuji.“

Podle toho, jak to půjde, to jednoho dne možná zjistím taky.

Chvíli jsme si povídaly a řekly mi, co se děje v Monteře. Dokončily jsme plány na můj odvoz hned, jak jsem jim řekla číslo letu a čas příletu. Musela jsem zavěsit, když jsem začala přitahovat pohledy ostatních cestujících. Byly jsme trochu hlasité.

O hodiny a hodiny později jsem konečně dorazila do Milána. Prošla jsem celnicí a vyšla jsem předním vchodem, kde jsem našla čekat Giacoma. „Signorina Genesis, prosím.“

Vedl mě k černé limuzíně, kde uvnitř čekaly dvě ženy. Představily se a já okamžitě jejich evropsky znějící jména zapomněla. Řekl mi, že jedna je vizážistka a druhá kadeřnice a než dorazíme do paláce, použijí na mě svoji magii.

„A zastavíme se ve městě, abychom vám obstarali nové šaty.“

„Dvoje jsem si přivezla sebou,“ řekla jsem mu, když ženy hovořily italsky o stavu mých vlasů po hodinách v letadle.

„Ze svatby?“ Když jsem řekla ano, zavrtěl hlavou. „To nejde. Nemůže vás vidět dvakrát ve stejných šatech, že?“

Nevěděla jsem, že takové pravidlo někde ve světě existovalo, ale Giacomovi jsem důvěřovala. Kromě toho to budou šaty, ve kterých Rafovi řeknu, že ho miluju.

Zastavily jsme v obchodě, který měl zamčené dveře a ochranku před nimi. Giacomo našel perfektní šaty – byly šedozelené, řeckého střihu a na jedno rameno. Splývaly mi až k podlaze a já se v nich cítila, jako řecká bohyně.

Neměly cenovku – tak to byly drahé. Bylo mi to jedno. Vše, na čem mi záleželo, bylo dostat se k Rafovi.

Když jsme dorazili do paláce a uviděla jsem Lemon a Kat, jak na mě čekaly, cítila jsem se naprosto skvěle. Také už byly oblečené, a když mě uviděly, zakvílely a objaly mě. Všechny jsme byly opatrné na naše účesy a nalíčení.

Ale teď, když jsem tu stála, ve vstupní síni, probudilo se ve mně vyčerpání z letu, časový posun a úzkost. „Nevím, co bych měla dělat nebo říkat,“ přiznala jsem. Byla jsem v pokušení se posadit a položit si hlavu na kolena, dokud závrať nezmizí. Nevěděla jsem, proč jsem si myslela, že to bude dobrý nápad.

„Na to přijdeš. Jen řekni, co máš na srdci. Je v hlavním sále. Dante a já jsme ještě nevstoupili, takže s tebou jít nemůžu.“

„A Nico se stále připravuje.“ Kat protočila očima. „Přísahám, že aby byl hezký, trvá mu příprava déle, než mě. Ale jdi tam a vezmi si svého chlapa!“

Přikývla jsem a předstírala sebevědomí, které jsem necítila. Bude to v pohodě. Prostě ho svedu svojí rozpačitostí a přiměju ho, aby mě znovu miloval.

Sluhové mi otevřeli dveře do tanečního sálu a já Rafa okamžitě uviděla. Díval se z okna, zatímco lidé kolem něj se smáli, tancovali a jedli. V ruce držel skleničku s pitím, ale jen tam tak stál a držel ji. Byl neuvěřitelně hezký, ale vypadal tak smutně, že mě z toho bolelo srdce.

Sebrala jsem veškerou odvahu, kterou jsem v sobě měla a přešla k němu. Přes všechny ty hodiny příprav na to, co řeknu, jsem začala naprosto jednoduše.

„Ahoj.“

Několikrát zamrkal, jako by si nebyl jistý, že viděl to, co viděl. „Genesis?“ Co tady děláš?“ Jak se máš?“

Otevřel jsem pusu a zasekla se. Ohlédla jsem se přes rameno a viděla, že nás lidé sledovali. Popadl mě za zápěstí, vytáhl mě ze sálu a cestou odložil své pití. Cítila jsem vzrušení z pocitu jeho silné ruky na mé. Šli jsme do salonku a já měla jen sekundu na to, abych mohla obdivovat staré, drahé obrazy na zdech a starožitný nábytek, než mě k sobě otočil čelem.

„Co tady děláš?“

To nebyla tak úplně reakce, ve kterou jsem doufala. Tak jsem se rozhodla dát na Lemoninu radu a říct mu, co cítím. „Někdo mi vytrhl srdce a odvezl si ho sebou přes oceán.“

Viděla jsem ho několikrát polknout. Udělala jsem krok vpřed. Ustoupil.

„Ale to je v pořádku. Nechci ho zpátky. Můžeš si ho nechat. Stejně vždy patřilo tobě.“

Zakroutil hlavou. „Nemusíš mi to říkat. Nejsi povinná. Nemusíš mi to říkat, protože se cítíš provinile nebo si myslíš, že mi to dlužíš. Ty ne.“

„To si myslíš?“ To bylo daleko od toho, jak jsem se cítila, až mě to ohromilo. „Proto tady nejsem. Přejela jsem, abych ti řekla ne.“

„Ne?“ Opakoval.

„Vždycky jsi mě povzbuzoval, abych říkala ne. Takže ne, nepřijímám, že mě opouštíš. Ne, nebudu od tebe oddělená. Ne, nemůžeš pokračovat, aniž bys věděl, co k tobě cítím.“

Natáhla jsem ruku a nechala ji spadnout, když se nepohnul. „Teta Sylvia mi řekla, co jsi jí řekl. O věcech, které jsem řekla v sanitce. Nepamatuju si, že bych je řekla. Nikdy bych ti nic takového neřekla, kdybych byla při smyslech. Protože to je opak toho, co cítím. Kdybych mohla proletět kolem slunce a vrátit čas zpátky, udělala bych to.“

„Víš, že je to teoreticky nemožné.“ Přece jen záblesk naděje.

„Vím. A přeji si, abys mi dal příležitost ti to vysvětlit předtím, než jsi odešel. Protože to mě přimělo odhalit, že mám vážně problémy s odpouštěním.“

„Myslel jsem, že chceš, abych šel. Že jsi mě nemohla nebo nechtěla milovat. A já tě miloval natolik, abych tvé přání respektoval, i když mě to zabíjelo. A styděl jsem se. Stydím se, že jsem tě neudržel v bezpečí.“ Hlas mu zaskřehotal a jeho zjevná bolest se odrazila v mém srdci.

Když jsem znovu vykročila vpřed, tentokrát se nepohnul. „Nic, co se stalo, nebyla tvá chyba. Je mi líto, že jsi měl pocit, že musíš odejít. To byla ta úplně poslední věc, kterou jsem chtěla. Protože…“ To bylo ono. Tentokrát žádné váhání. Chtěla jsem to říct. „Miluji tě. Někdy mě přivádíš k šílenství, ale miluji tě. Miluji tvůj úsměv, miluji tvou mysl. Miluji to, jak mě dokážeš rozesmát. Miluji, jak se o mě staráš. Miluji…“

Nenechal mě to doříct. Přitiskl mě silně k sobě a vtáhl mě do nejteplejšího, nejsilnějšího a nejláskyplnějšího polibku, jaký si lze představit. Bylo to lepší, než jsem si pamatovala.

„…tě,“ řekla jsem, když jsem lapala po dechu. „Miluji tě.“

Zavřel oči a čelo si přel o mé. „Ti adoro. Ti amo, Genesis. Moc tě miluji. Nikdy jsem si nemyslel, že od tebe ta slova uslyším.“

„Strávím zbytek života tím, že ti je budu opakovat.“ Být takto, v jeho náručí, bylo všechno, co jsem chtěla. Cítila jsem se kompletní. Celá.

Byla jsem tam, kam jsem patřila.

„Už tě nikdy neopustím,“ slíbil tichým hlasem, díky kterému jsem se celá rozechvěla. „A vím, že nemáš ráda překvapení, tak ti to říkám dopředu. Požádám tě, aby sis mě vzala.“

Uvnitř mě vystřelovaly veselé a šťastné jiskřičky. To mi připadalo, jako dobrý plán. Dokud nepoklekl na jedno koleno a žaludek mi nespadl až ke kotníkům.

„Myslíš teď?“

„Ano teď. Varoval jsem tě.“ Strčil ruku do saka a vytáhl krabičku na prsteny.

„Ty tady chodíš s krabičkou?“ Zeptala jsem se, když jsem si přitiskla ruce na zarudlé tváře a uvědomila si, že to nebylo možné. „Lemon a Kat ti řekly, že přijedu?“

„To je prsten, který jsem ti vybral už při natáčení. Nosil jsem ho v kapse, když jsi mi chyběla, což bylo pořád.“ Pomyslela jsem si celou tu dobu, kterou jsme spolu strávili. On ho měl celou tu dobu u sebe? „A nebuď naštvaná, ale když tě unesli, Marco dal sledovač do tvého pasu pro případ, že by se tě to monstrum pokusilo dostat ze země. Takže když jsi nasedla do letadla do Milána, dostal varování a řekl mi to. Nevěděl jsem, co řekneš nebo proč jsi přijela, ale poprvé, po dlouhé době, jsem pocítil naději.“

Tak to byl můj život. Byl víc veřejný, než se mi líbilo. Někdy mě sledovali. Někdy jsem se cítila v pasti. Ale kompromis byl v tom, že jsem dostala Rafa a on stál za všechno, čím jsem si musela projít. „Nejsem naštvaná,“ řekla jsem mu. „Ale v pondělí se musím vrátit do Iowy. Mám školu.“

„Můžeme strávit část roku tady a část v Iowě. Můžeme v paláci vytvořit místo pro tvoji tetu a jejího manžela, pokud chceš. Cokoliv chceš.“

Nikdy jsem se necítila tak milovaná, jako v téhle chvíli.

Začal krabičku otevírat, a pak přestal. „Počkej. Nejsem si jistý, jestli to dotáhneš do konce. Nikdy jsi neudělala, co jsi slíbila.“

O čem to pro všechno na světě mluvil. „A to bylo co?“

„Nikdy jsi mě nenaučila vařit,“ řekl a jeho oči jiskřily humorem.

„Asi ti nějaké hodiny vaření dlužím.“ Položila jsem ruce na jeho tvář. „Hlavně od té doby, co jsi mě ty naučil milovat.“

„V tom případě…“ Otevřel krabičku s prstenem a já uviděla obrovský diamant, který mě málem oslepil.

„To je tvůj způsob, jak mě požádat o ruku? Protože ses nezeptal.“

Okamžitě se chytil mého okamžiku, kdy jsem ho na Štědrý den políbila.

„Takže si mě nechceš vzít?“

„Možná ne.“

„Lhářko.“ Usmál se. „Genesis Kelleyová, prokážeš mi tu čest a staneš se mojí princeznou?“

„Princezna Genesis.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„V angličtině se to hezky rýmuje. Mohli bychom tě nechat oslovovat, La Principessa Genesis.“

„Pokud mi slíbíš, že se nestaneš chodící postavou Dr. Seusse, pak ano, předpokládám, že bych si tě mohla vzít.“ Nasunul mi prsten na prst a nakonec vstal, políbil mě znovu a proměnil mi kolena v želé.

„Jsem ráda, že umíš pořád zacházet se slovy.“

„Ano, jsem docela mluvka,“ řekl a držel mě blízko u sebe. Máš představu, kdy bude ten správný čas?“

Pravděpodobně ne tak brzy, jak doufal. „Jsem ochotná o tom diskutovat.“

Tak se pustil do toho nejpřesvědčivějšího, nejpůsobivějšího a argumentování vůbec.

Bylo to ještě zajímavější, když jsme uslyšeli někoho říkat. „Ha!“

Ten zvuk přicházel od otevřených dveří. Odtrhli jsme se od sebe, abychom viděli na Serafinu. „Říkala jsem to. Pět sester! Ale fuj, líbání.“

Jeho sestra utekla a rozesmála mě i mého Prince Úžasného. Znovu mě políbil. „Kat tě varovala, aby ses se Serafinou nevsázela.“

To ano. Kde jsem předtím byla jen já a teta Sylvie, teď jsem najednou přišla k pěti sestrám, dvěma bratrům, tchánům, hromadě zvířat, domovu ve dvou zemích a k nejlepšímu manželovi, ve kterého jsem mohla doufat.

 

KONEC