RG - 27. kapitola

 Překlad: Marťa

„Pryč? Co tím myslíš? Kde je?“ Zeptala jsem se. Znovu jsem se pokusila posadit, ale bolest mě srazila zpátky.

„Řekla jsi mu, že ho nemiluješ a že chceš, aby odešel. Jakmile zjistil, že se úplně zotavíš, odešel,“ řekla teta Sylvia co nejjemněji.

„Neměli bychom jí říkat, co by ji rozrušilo,“ připomněl jí Max, jako bych nebyla v místnosti.

„Zaslouží si znát pravdu,“ odsekla.

„To jsem mu neřekla. To bych mu neřekla.“ V mysli se mi objevila řada zamlžených vzpomínek a fragmenty snu, které jsem nedokázala zařadit. Byl tam Rafe. Něco jsem mu řekla. Ale to nebylo skutečné. Představovala jsem si to. Neměla jsem? Co jsem řekla? Byla jsem schopná to vůbec říct?

A on mě opustil? Myslela jsem, že nikdy neodejde. Slíbil, že mě ochrání a udrží v bezpečí a on odešel?

„Naštvala ses kvůli tomu sledovači.“ Max donesl tetě Sylvii židli k posteli, aby mě mohla dál držet za ruku.

„Sledovač?“ Zdálo se to povědomé.

„Potom, co jsi dostala tu pohlednici, nechal Rafův tým nainstalovat do klíčenky kolie sledovač.“ Byla to kožená postava ovčácké kolie, jako byl Laddie. Mohli do ní snadno něco vložit, aniž bych si toho všimla. Vzpomněla jsem si na to ráno, když mi zmizely klíče a jak je našel Rafe. Musel to udělat tehdy.

Proč mi to neřekl?“

„Myslel si, že by ses naštvala.“

Pro mě rozzuřilo. Slíbil mi, že mě nebude sledovat.

Slíbil, že nedá sledovač do telefonu.

Takže to technicky nebyla lež? Dobře. Nedal mi ho do telefonu, ale pořád mě sledoval.

Což mu umožnilo zachránit ti život.

Pravda, za což jsem byla samozřejmě vděčná, ale část mě se cítila zrazená.

„Jak dlouho to je od té doby… co se to všechno stalo?“

„Dva dny,“ řekl mi Max. „Museli tě udržovat ve spánku, protože jsi měla noční můry, která tvá zranění ještě zhoršovala.“

Fantastické. Rafe byl pryč dva dny a já byla mentální případ na odpis.

Oči mi najednou ztěžkly a nedokázala jsem je udržet otevřené. Slyšela jsem tetu Sylvii, jak mi říkala, že se brzy vrátí, a pak jsem upadla do bezesného spánku.

Probudila jsem se s křikem, stále uvnitř kufru a nemohla se dostat ven.

Dovnitř vstoupili sestry a doktor, aby mě zkontrolovali a ujistili mě, že jsem měla noční můru. Doktor řekl, že vzhledem k traumatu, které jsem zažila, to bylo normální, a až mě pustí, doporučil mi, abych navštívila psychologa. Na mém nočním stolku nechal doporučení.

Venku byla černá tráva, což znamenalo, že pravděpodobně byla noc. Neexistovala možnost, že bych teď usnula.

Pořád jsem nemohla uvěřit, že byl Rafe pryč. Teda, přes tu věc se sledovačem bych se přenesla. Měl strach, že bych mu to měla za zlé?

A když jsem mu předtím říkala, že ho nemiluju a chci, aby odešel, očividně mě poslechl. Nemyslela jsem to tak. Copak nevěděl, že jsem to tak nemyslela?

Vždycky jsem si myslela, že mi tak dobře rozuměl. Jak si mohl myslet, že se mnou jeho odchod nic neudělá?

Nevěděl, jak moc jsem ho potřebovala?

„Ťuk, ťuk,“ ozval se od mých dveří tichý hlas. „Slyšela jsem, že jsi vzhůru.“

„Whitney?“

Vešla do mého pokoje v nemocničním županu a před sebou tlačila malý průsvitný košík na kolečkách, ve kterém bylo dítě. „Tetičko Genesis, seznam se s mým synem. Tohle je Marco Rafael.“

Dítě bylo zabalené do přikrývky, jako burrito, a na malé hlavičce měl modrou čepičku. „Je tak malý!“

„To se stává, když se narodí předčasně,“ řekla mi a dovezla mi ho hned vedle postele, abych na něj viděla.

„Naštěstí byl dostatečně silný a velký na to, aby nemusel do inkubátoru.“ Natáhla jsem se, abych se dotkla kůže na jeho tváři svými prsty. Jedinou částí mého těla, které jsem neměla ovázané. Jeho kůže byla tou nejměkčí věcí, jakou jsem kdy cítila.

„Je tak krásný,“ vydechla jsem a podívala se na Whitney.“

„Vím.“ Usmála se a posadila se na židli, kterou předtím obsadila teta Sylvia.

„Proč jsi vybrala tohle jméno?“

„Do nemocnice jsme se nedostali, přestože jel Rafe na maximum. Marco mi pomohl mého chlapečka porodit na zadním sedadle. Mimochodem, nedoporučuji porod bez epidurálu. Každopádně jsem byla tak zaskočená bolestí, že jsem chtěla, aby se jmenoval Marco Rafael a Christopherovi se tak ulevilo, že jsme v pořádku, že mu to nevadilo. Takže je to Marco.“ Položila ruku na jeho malý hrudníček.

Začala jsem plakat.

„Co se děje?“

„Rafe je pryč. Opustil mě. Všichni mě opouští,“ řekla jsem mezi vzlyky.

Podala mi krabici s kapesníky, která byla vedle postele. Nemohla jsem se vysmrkat, ale mohla jsem si setřít slzy a nudle.

„Viní se, víš.“

Snažila jsem se vyhodit kapesník do koše, ale minula jsem. „Co? Proč?“

„Rafe i Marco se obviňují. Marco slíbil, že na tebe dá pozor a Rafe řekl, že nikdy nedovolí, aby se ti něco stalo Měla jsi je vidět potom, co tě našli. Oba byli na zhroucení.“

„Co se stalo?“ Poslední věc, kterou jsem si pamatovala, bylo hození do kufru. Potom to bylo naprosto rozmazané.

Kdybychom žily kdekoliv jinde, Whitney by to nevěděla, ale protože si to pravděpodobně vyprávěli všichni lidé v městečku, ten příběh se pořád opakoval a začaly se do něj přidávat další fragmenty. „Poté, co mě nechali v nemocnici, zavolali šerifovi. Tvůj hovor na horkou linku se spojil, ale nebylo nic slyšet. Podařilo se jim odhadnout polohu tvého telefonu a našli Laddieho, tvůj telefon a auto. Rafe a Marco odsud vyrazili, ale tví únosci měli několik hodin náskok.

Malý Marco zívl a na minutu upoutal její pozornost, když se na něj usmála klidným mateřským úsměvem. „Každopádně zcela překročili všechny představitelné dopravní omezení a povolali zbytek bezpečnostního týmu, aby se k nim připojil. Policie se je pokusila zastavit za překročení rychlosti, ale nezastavili. Zavolali místním policejním stanicím, aby jim řekli, co se stalo a policisté je nějak nechali jet dál. Tvé únosce dohonili v polovině Missouri, což k dosavadním prohřeškům přidali ještě překročení státní hranice. Marco před nimi s autem zastavil napříč a donutil je zastavit. Ostatní bodyguardi použili své zbraně, aby dostali muže z auta, zatímco se za nimi táhly dálniční hlídky a policejní auta ze všech měst odsud až po Missouri. Šerif Stidd říká, že Rafe byl ten, kdo tě vytáhl z kufru a položil tě do sanitky. Zpočátku se zastavili v nemocnici v Missouri, kde zjistili, že tvá zranění neohrožují tvůj život a on trval na tom, aby tě převezli sem, abys byla blízko domova a mohla tě navštěvovat rodina. Jel celou cestu s tebou. Zůstal, aby se ujistil, že budeš v pořádku, a pak odešel. Vyklidil dům pro hosty a jeho strážci se odhlásili z penzionu B&B Jsou prostě pryč.“

„A co Royal Productions?“ Ohrozila jsem zaměstnání všech lidí ve městě tím, co jsem řekla v deliriu? „Uzavřel ho taky?“

„Ne. Amanda říká, že v B&B zaplatil nájemné na dva roky, protože nájemné za budovu je placené na pět let a zaměstnal manažery, aby se o všechno postarali. Nic nezavřel. Prostě tady není.“

„A John-Paul je zavřený? Mají ho?“ Bála jsem se, že si všimne, jak jsem měla roztřesený hlas.

„Kdokoliv je ten muž, co tě unesl, nedostane se z vězení hodně dlouhou dobu. Únos je v Iowě zločin první třídy a oba státy ho plánují stíhat. Také se zapojila FBI, a jak to vypadá, zkoumají jeho zázemí.“

Přikývla jsem a nějak se mi znovu podařilo se rozbrečet. Myslela jsem, že mi v tom zabrání moje dehydratace.

„Chceš mi říct, proč by tě někdo unášel?“ Otázku položila jemně a pravděpodobně čekala, že jí to neřeknu.

Poté, co jsem jí donutila slíbit, že to nikomu neřekne, pověděla jsem jí celý chaotický a hanebný příběh. Na tváři měla lítostivě šokovaný výraz, ale ulevilo se mi, že jsem se jí mohla svěřit. Jako pokaždé, když jsem se o svůj příběh s někým podělila, odpadl mi z duše další kámen. Jako bych rozdávala část svého břemene svým přátelům. Čekala jsem její lítost, ale místo toho řekla: „Jsem na tebe tak pyšná. Jsi tak silná žena. Je mi ctí, že tě mohu nazývat svou přítelkyní.“

Když se mi oči zalily slzami, začal malý Marco plakat. „Je čas na krmení,“ řekla. „Přijdeme tě navštívit zase ráno.“

„Ne,“ řekla jsem jí. „Brzy budu doma. Přijedu za vámi.“

„Děkuji, že mi věříš. Je mi líto, čím vším sis prošla, ale věz, že tady pro tebe vždycky budu.“ Položila mi ruku na rameno a jemně ho stiskla a pak, než odešla do svého pokoje, popřála mi brzké uzdravení.

Nebyla to Rafova vina. Byla to moje chyba. Řekl mi, abych zůstala doma, ale po naší dovolené v Monteře se John-Paul zdál tak vzdálený. Tak nesmyslný a nedůležitý. Nikdy jsem si nemyslela, že se ukáže a udělá to, co udělal. Měla jsem zůstat na farmě. Neměla jsem vystavovat ohrožení sebe ani Laddieho.

Možná odešel, protože jsem byla tak hloupá.

Přála jsem si, abych mu mohla zavolat. Ale neměla jsem telefon.

Ne, že by na tom záleželo. Ani bych nevěděla, co mu říct.

 

***

 

Zůstala jsem v nemocnici další tři dny. Čím déle jsem zůstávala v posteli, tím víc jsem byla naštvaná.

Zlobila jsem se na John-Paula, že mi ublížil a unesl mě. Že ublížil Laddiemu a způsobil, že jsem měla ty noční můry, které mě ve spánku mučily.

Ale na Rafa jsem se zlobila proto, že mě opustil. Jak mohl říct, že mě miloval a pak odletět, jako by se mezi námi vůbec nic nestalo? Takhle se s někým, koho jste milovali, nezacházelo. Po celý váš pobyt v nemocnici měl zůstat po vašem boku. Podpořit vás a pomáhat.

Začal se mi hojit nos, přestala mě bolet hlava, rány se mi zacelovaly a modřiny mizely.

Bolest, kterou mi Rafe způsobil na srdci, nezmenšovala. Jen se násobila.

Když jsme se konečně odhlásili a zjistili, že Rafe zaplatil všechny účty za léčení, nebyla jsem vděčná. Jen mě to rozhodilo.

Jela jsem domů a pokračovala ve svém hojení. Život se vrátil k normálu, až na to, že jsem měla pocit, jako bych měla v hrudníku zející díru a nemohla jsem dýchat. Vrátila jsem se do školy a ignorovala pohledy a šeptání v kampusu. Zdálo se, že můj únos byl všude ve zprávách a díky mým zrzavým vlasům a výšce mě všichni poznali. Když jsem pracovala v restauraci, všichni tam se mnou jednali v rukavičkách, jako bych se mohla zlomit, kdyby řekli něco špatně.

I Max přestal vykládat vtipy.

Whitney byla jediná osoba, která se mnou mluvila narovinu. Když jsem šla navštívit ji a dítě, řekl: „Truchlíš pro něj.“

„Netruchlím,“ řekla jsem odmítavě.

 „Ale ano. Chřadneš, jako celý les borovic.“

Chovala jsem dítě v náručí a cítila jeho vůni. „Netruchlím. Opustil mě. A vůbec nechřadnu.“ Nevěděla jsem, kterou z nás se snažím přesvědčit víc.

„Hmmm,“ řekla a nevěřila mi.

„Možná jen trošičku,“ připustila jsem o minutu později. „Nechci ho vidět. Ani s ním mluvit. Ale nastavila jsem si na Google upozornění s jeho jménem. Nejsem divná?“

„Ach, zlato. To je jedna z tvých vlastností.“ Odložila prádlo, aby se mohla posadit vedle mě. „Měla bys mu zavolat.“

To se nestane.

Abych to zvládla, řekla jsem si, že Rafa nepotřebuji. Očividně mě nechtěl ani nepotřeboval. Dokázal odejít bez jediného ohlédnutí. Nikdy mi nezavolal. Neposlal email ani zprávu. Už několikrát jsem byla v pokušení ozvat se mu sama, ale hrdost mi to nedovolila.

Když jsem o tom mluvila s pastorem Davem, mluvil o něčem, čemu se říkalo přenos. Znamenalo to, že jsem vzala všechny negativní a nepřátelské pocity, které jsem chovala k John-Paulovi, tomu děsivému člověku, který mi ublížil a přenesla je na Rafa. Bezpečného člověka, kterého jsem milovala a o kterém jsem chtěla přemýšlet. Bylo pro mě snazší a bezpečnější být naštvaná na Rafa, spíše než na John-Paula. Řekla jsem mu, že jsem cítila spoustu hněvu vůči nim oběma.

Nemluvě o zlosti, kterou jsem měla na sebe. Nesnášela jsem se za to, že jsem pokaždé, když zazvonil telefon, doufala, že to volal on. Že pokaždé, když se objevilo oznámení o přihlášení nového uživatele, doufala jsem, že uvidím jméno Hatchet. Když jsem dostala upozornění na email nebo se mi rozsvítilo upozornění na Facebooku, doufala jsem, že to bylo od něj.

Nenáviděla jsem, že jsem ho viděla všude, kam jsem se ve vlastním domě otočila. Nemohla jsem zapomenout, i kdybych chtěla.

A teď, když se ozvalo zaklepání na dveře, srdce mi začalo dělat přemety a já se naštvala. Když jsem otevřela, ani jsem nečekala, že za nimi uvidím Rafa, ale špetka naděje tam byla, než jsem otevřela a uviděla tam stát Maxe.

„Pojďte dál,“ řekla jsem mu. „Teta Sylvie tady není.“

„Já vím,“ řekl a sundal si vybledlý klobouk. Měl přes čelo viditelně opálenou linii, protože stejně, jako většina mužů ve městě, pořád nosil klobouky. „Přišel jsem za tebou. Chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit.“

„Posaďte se,“ řekla jsem. Nabídla jsem mu pití, ale nic nechtěl.

Rukama si hrál s krempou svého klobouku. Vypadal nervózně. Nikdy jsem takhle Maxe neviděla. „Přišel jsem si pro tvé požehnání, smět požádat tvou tetu o ruku.“

Poprvé po dlouhé dobře jsem se usmála. „To je úžasné! Ale moje požehnání nepotřebujete. Vy dva můžete dělat vlastní rozhodnutí.“

„Jsem staromódní a ty jsi jediná rodina, která jí zůstala.“

„Dobře. Máme mé úplné požehnání.“ Navzdory svému vzrušení jsem se musela zeptat. „Ale co její.“

„Její RS?“ Přerušil mě. „Jeden ze svatebních slibů je v nemoci i ve zdraví. Budeme na něm pracovat. Nic není jisté. Mohl bych jít zítra ven a nechat se porazit autobusem a po zbytek života potřebovat, aby se o mě někdo staral. Nikdo z nás neví, co přijde a ne, není dokonalá. Ale to ani já. Budeme nedokonalí spolu a to mi stačí.“

Chvíli jsme si povídali a on odešel mnohem šťastnější a uvolněnější, než když dorazil. Šla jsem do stodoly, abych vykartáčovala Marigold. Další neustálou připomínku Rafa. Přemýšlela jsem o tom, co Max řekl a o rozhovoru, který jsem s pastorem vedla už před dlouhou dobou. O tom, jak jsem si postavila Rafa na piedestal a jen jsem čekala, až selže.

Stalo se to teď? To jsem se na něj tolik zlobila, protože se Rafe nezachoval tak dokonale, jak jsem očekávala? Nastavila jsem to tak, že nemohl vyhrát, bez ohledu na to, co udělal?

Chtěla jsem dokonalého robota nebo nedokonalého člověka?

O pár dní později jsem seděla v kostele vedle tety Sylvie, Maxe, Amandy a Austina. Pastor kázal o odpuštění a důvěře, což jak se zdálo, směřoval přímo na mě. V peněžence jsem měla pozvánku na Lemoninu zásnubní párty. Byla za méně, než týden.

Bude tam Rafe. Bude tančit s někým jiným? Už se posunul dál? Srdce se mi při těch myšlenkách sevřelo.

Když jsme dojeli domů, čekala jsem, že se k nám na večeři připojí Max a jeho rodina, ale teta Sylvia je poslala domů.

„Sedni si,“ ukázala na kuchyňský stůl. „Ty a já si musíme promluvit.“

„O čem?“ Zeptala jsem se neklidně. Posadila jsem se a stále se uzdravující Laddie mi položil hlavu do klína.

„O všem.“