RG - 23. kapitola

 Překlad: Marťa

Byla jsem v pokušení říct Rafovi, že mě může políbit. Nechtěla jsem ho ale políbit jen proto, že mi koupil koně. Když ho políbím, a teď jsem věděla, že se to stane znovu a brzy, bude to proto, že jsem to chtěla víc, než cokoliv jiného. A nebudou při tom žádné polehčující okolnosti.

Šli jsme ruku v ruce zpátky k jeho autu, ze kterého jsme začali vynášet dárky. Z hromady, kterou jsem nesla, vyklouzla obálka a já ji chytila. Když jsme byli v kuchyni, obálku jsem otevřela. Uvnitř však žádné narozeninové přání nebylo. Byl to složený kus papíru.

Rozložila jsem ho, zalapala po dechu a cítila, jak se mi sevřely útroby. Rafe stál okamžitě po mém boku. „Co je to?“

Roztřesenou rukou jsem mu papír podala. Byla to černobílá fotka mě na koleji, na cestě do třídy. „Brzy se uvidíme, Mary-Pauline,“ napsal nahoře. Nepoznala jsem, jestli se jednalo o nedávnou fotku nebo ne. Rafe se na to jedinkrát podíval a zvedl telefon. Nejprve zavolal svůj tým, a pak šerifa.

Fotka byla rozmazaná, ale nebylo pochyb, že jsem to byla já. „Mluví se mnou,“ řekla jsem Rafovi.

„Proč by to dělal?“ Řekl. Právě dokončil hovory a telefon odložil.

„Těžko se to vysvětluje, ale je to jeden ze způsobů, jak nad všemi udržuje kontrolu. Po celou dobu nás držel v nejistotě. Nikdy jsme nevěděli, co udělá.“

Kolena se mi podlomila a já si kecla na jednu z kuchyňských židlí. „Nejhorší na tom je, že to neposlal poštou. Bylo to mezi ostatními dárky. Což znamená, že on nebo ten, kdo mě sleduje, přijel do Frog Hollow.“ Hlas se mi začal chvět. „A nechal ho mezi mými dárky.“

Z pomyšlení na to, že by John-Paul stál vedle mě, dost blízko, aby se mě mohl dotknout, se mi zvedl žaludek. Žluč mi spalovala žaludek, když jsem pomyslela na to, co by mohl udělat tetě Sylvii. Nebo Whitney. Nebo Nicole. Nebo Rafovi.

Dřepnul si přede mě. „Přísahám ti na svůj život, že nedovolím, aby se ti něco stalo.“

Pak mě držel, dokud nepřijeli najednou šerif, osobní strážci a Max s tetou Sylvií.

 

***

 

Rafe řekl svým mužům, aby posílili zabezpečení. Protože šlo o to nejzajímavější, co se na policii stalo za posledních deset let, šerif slíbil, že posílí hlídky a znovu bude pozorněji sledovat, kdo přijíždí a odjíždí z města. Slíbili, že kontaktují všechny z párty, aby zjistili, jestli nemá někdo v telefonu nějaké nahrávky nebo fotky, na které by se mohli podívat.

Celou noc jsem byla vzhůru, protože jsem nemohla spát. Jen jsem seděla v předním pokoji a Rafe zůstal se mnou. Celou noc mě držel. Nemluvili jsme. To jsme nemuseli.

Nemohla jsem snést myšlenku na restauraci. Místo, kde předtím byl. Takže Rafe zařídil, aby za mě směnu vzala Laura. „Dnes večer musím jít na církevní bazar,“ řekla jsem mu. „Mám ho na starosti.“

Souhlasil, ale jen pokud s námi půjde spousta strážců. Nehádala jsem se. Ale jak slunce stoupalo k obloze, začala jsem se cítit hloupě. Když jsem seděla obklopená Rafovými ochranitelskými pažemi, rozhodla jsem se, že John-Paul musel být ten největší idiot na světě, jestli se ke mně pokusí dostat, zatímco budu doslova obklopená muži, kteří by ho bez omluvy zastřelili. A mohl být spousta věcí, ale idiot nebyl.

Rafe mě neochotně opustil, aby se osprchoval a převlékl.

Jeho místo na gauči zaujala ustaraná teta Sylvia. „Jsi ráda, že máš Marigold zpátky?“

Byla jsem ráda, že nechtěla mluvit o John-Paulovi. „Jsem. Ale cítím se špatně, když mi dává takové dárky. Jako bych byla nějaká ubožačka, o kterou se musí starat.“

Moje teta se rozzuřila. „To je směšné. Zvláště proto, že své peníze zdědil. Chtěla bys ho méně, kdyby byl chudý?“

„Samozřejmě, že ne!“

„Správně. Jsi pěkný snob, když mu dáváš za vinu to, za co nemůže. A i když tvrdě pracuje a hodně vydělává, tak co? Neměl by snad? A neměl by ty peníze utrácet za někoho, koho miluje?“

Měla pravdu. Peníze by mě mohly znepokojovat, ale pravděpodobně budu muset přijít na to, jak se s tím srovnat.

Doufala jsem, že neviděla můj tajný úsměv. Teta Sylvia jen hádala, že mě Rafe miluje. Nevěděla, že mi to řekl. To nevěděl nikdo. Ani Whitney. Bylo to mezi ním a mnou a chtěli jsme, aby to tak zůstalo. Alespoň prozatím.

Všichni jsme šli společně na bazar. Cítila jsem se špatně, když jsem je donutila jít se mnou tak brzy, ale musela jsem připravit spoustu věcí. Jenomže to nijak dlouho netrvalo, protože se zapojil i bezpečnostní tým a všechno bylo připravené super rychle.

Bavilo mě, když jsme všechno chystali. Ujistila jsem se, že byly správně postavené stánky, že je tichá aukce připravená přijímat nabídky a že jídlo na večeři je teplé a připravené.

Nicole dorazila, když se všichni převlékli do černých šatů. Objala mě, když mě uviděla. „Promiň, že jsem s tebou včera večer nemluvila, ale byla jsem trochu zaneprázdněná.“

„Zpátky na tebe,“ řekla jsem. „Jak to jde s panem Shanem?“

„Hm, úplně perfektně. Což je znepokojivé. Jako by tady byli tři jezdci apokalypsy a já čekám, až přijede ten čtvrtý, který všechno zničí.“

„Nebo, se nemáš čeho bát, protože jsi úžasná a Shane to ocení.“

V jedné ruce držela talíř se sušenkami. „Řekl, že dá nabídku na mé sušenky. Snažím se ho krmit, protože víš, že cesta k mužovu srdci vede přes jeho žaludek. Buď jsi dobrá kuchařka a on si tě vezme, abys ho stále krmila nebo jsi špatná kuchařka, která mu způsobí otravu jídlem, z čehož bude v deliriu a ty ho můžeš zamknout v domě.“

Objala jsem ji kolem ramen a stiskla. „Věci fungují tak, jak mají.“

Zavrtěla hlavou. „Možná. Ale dost o mě. Co je s tebou a Rafem? Vyskoč zpátky na kozu!“

„Myslíš, zpátky na koně.“

„Zpátky na koně, pod svého prince, to je fuk,“ řekla s mávnutím ruky. „Teď jdu položit talíř na stůl a pak se budu přejídat, dokud ty pocity nepřejdou.“

Bylo na čase začít s bazarem. Ukázali se všichni z Frog Hollow, aby kostel podpořili a užili si socializaci. Celou noc jsem dohlížela na to, aby všechno běželo hladce. Dokonce jsem ani neměla čas si popovídat. Byly tam hry, na které se muselo dohlédnout, aukce, která se musela kontrolovat a další aktivity na dohlížení. Byla jsem ráda, že jsem měla co dělat. Téměř mi to pomohlo na John-Paula nemyslet. Max hrál v bluegrassové kapele, složená ze členů našeho města, které jsme přesvědčili, aby dnes zahráli zadarmo. Byli na pódiu a několik lidí dokonce na jejich hudbu tančilo. Pokaždé, když kroužila po místnosti, vybíraly se u stánků peníze. Bylo tak potěšující vidět každého, jak se šťastně baví.

Celý večer na mě dohlížel Rafe. Kdykoliv jsem vzhlédla nebo se na chvíli zastavila, abych popadla dech, byl tam. Cítila jsem se v bezpečí. A milovaná.

Nicole se nabídla, že mi pomůže spočítat peníze. „Potřebuji vědět, kolik aukce vynesla.“

Obě jsme byly zklamané, když jsme si uvědomily, že jsme shromáždily jen něco přes deset tisíc dolarů. „Musely bychom vydražit nejméně tisíc dolarů za kus,“ řekla jsem smutně. Neexistovala možnost, že by se to stalo.

A třetinu střechy jsme si koupit nemohli. „Jen mi věř,“ řekla. „Věřím, že to zvládneme.“

Stále jsem čerpala z důvěry, kterou do mě vkládal Rafe. Asi bych jí měla dát najevo trochu paranoi a úzkosti. Těch jsem měla spoustu.

Když Nicole zahájila aukci, jejím prvním svobodným mládencem byl Tommy. „Pokud Tommyho vyhrajete, dostanete také večeři v Iowa City a restauraci si můžete vybrat podle vlastního výběru! Slyším deset dolarů?“

„Deset dolarů!“ Vykřikl někdo.

„Chystáš se přihodit?“ Zeptal se Rafe, když se postavil vedle mě. Řekla jsem mu podrobnosti o svém rande s Tommym, které narušil. Když jsem skončila, Rafe se smál pět minut. Což mě naštvalo, protože to zábavné nebylo. „Ha - ha.“

Tomyho vydražily za sedmdesát pět dolarů, což mi připadalo straně moc. Nicole na mě vrhla panický pohled. Naštěstí byla dost chytrá, aby ukecala k účasti celou partu hasičů ze sousedního města. Ženy v davu se postavily, povzbuzovaly a držely své dolarové bankovky, jako by byly v nějakém striptýzovém baru místo v Domě Páně.

Hasiči plánovali rande od vaření chilli po tancování salsy. Nicole vydělala spoustu peněz tím, že nechala ženy, aby se o ně popraly.

„To bude stačit,“ zamumlala jsem.

„Co bude stačit?“ Zeptal se Rafe.

„Zatím jsme vydělali jen asi deset tisíc. Nevím, jak získáme dalších dvacet.“

Přistoupila k nám Brooke Cooperová a přerušila náš rozhovor. „Zdravím, Rafaeli,“ kývla mu.

„Slečno Coopervá. Rád vás zase vidím.“ Přimhouřila oči a mně se její odpověď nelíbila. Nebo její nedostatek. Otočila svou pozornost ke mně.

„Genesis, doufala jsem, že jsi s tebou dnes večer promluvím.“

A jé. To nebylo dobré.

„Chtěla jsem se ujistit, že si vezmeš na starosti odběry krve. Minulý rok jsi odvedla vážně dobrou práci.“ Byla ke mně milá jen kvůli Rafovi. Za celý svůj život se mnou nikdy tak sladce nemluvila. Ve skutečnosti, i když se mnou mluvila, žírala jen na Rafa.

„Já…“ Chtěla jsem říct ano. Byl to reflex. Někdo mě požádal o pomoc a já řekla ano.

Podívala jsem se na Rafa, který mi svou přítomností dodával sílu, o které jsem ani nevěděla. „Ne.“

„Díky, to je… co? Řekla jsi ne?“ Možná by vypadala více ohromeně, kdyby jí botox umožnil, aby hýbala čelem.

„Řekla jsem ne. Nemůžu. Teď jsem příliš zaneprázdněná. Budeš si muset najít někoho jiného.“

„Aha. Fajn. To je jedno.“ A s pohozením vlasů byla pryč.

Položil mi ruku kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Pak mi vtiskl jemný polibek za ucho. „Výborně. Nelíbí se mi, když říkáš ne mě, ale zjistil jsem, že to miluji, když to říkáš ostatním.“

Nabrala jsem ho loktem. „Přestaň.“

„Nevypadá moc milá,“ poznamenal.

„No, co jí chybí v milosti a soucitu, vynahrazuje drahými botami. Plus, byla vdaná za Tommyho. Z tohoto důvodu jí to musíme odpustit.“

Pousmál se na mě a podíval se na hodinky. „Jsem skoro na řadě. Hodláš na mě přihodit?“

Teď jsem byla na řadě, já, abych byla nenucená. Jen jsem pokrčila rameny. „Uvidíme.“

Popadl mě za ruku a vtiskl mi horký polibek do dlaně, než se vydal do zákulisí. Našla jsem tetu Sylvii a Maxe a posadila se k nim ke stolu. Teta Sylvia mi podala dražební číslo. „Mám pocit, že ho budeš brzy potřebovat,“ řekla s mrknutím.

Na pódium přišel Shane a Nicole oznámila. „To je Shane Fitzgerald. Jeho rande bude projížďka v sáních tažených koňmi k jezeru, kde vás čeká romantická večeře u ohřívače. Nabídku začneme na sto dolarech.“

Začala tak vysoko schválně, aby se zbavila veškeré konkurence. Ale někdo přihodil. Nicol dala protinávrh.

„Nemůžeš přihazovat!“ Protestoval někdo.

„Ale mohu!“ Odsekla Nicol. „Tři sta dolarů.“

Vyvolávání se dostalo až na pět set dolarů, a pak Nicole klepla na znamení posledního příhozu. „Jeden tisíc dolarů!“

Místnost ztichla a ona se sladce usmála. „Ještě nějaké další nabídky? Poprvé, podruhé, prodáno mě!“

A pak přešel Shane pódium a popadl ji. Zaklonil ji dozadu a před celým publikem ji políbil. Všichni luskali, pískali a tleskali.

Když ji konečně pustil, Nicolina tvář byla jasně rudá, ale blaženě šťastná. „Dobře! Čeká nás poslední položka dnešního večera. Máme tady Jeho královskou Výsost, prince Rafaela a jeho rande je… bylo rozhodující?“ Položila ruku na mikrofon a něco do něj řekla. Odpověděl jí.

„Dobře, takže Rafe říká, že jeho schůzka zahrnuje soukromé letadlo na svatbu jeho nejstaršího bratra v jeho domovské zemi Monteře, kde bude jeho osobním hostem a zůstane v jeho paláci. Slyším sto dolarů?“

„Pět set dolarů!“ Zvolala Brooke.

Nemohla jsem dopustit, aby ho měla. Stále mi zbývala část peněz z klubu. Zvedla jsem své číslo.

„Máme šest set. Slyším sedm?“

„Tisíc!“ Řekla Brooke.

Rafa se nedotkne. „Dva tisíce dolarů!“ Křikla jsem a vyskočila na nohy. Brooke se na mě podívala, jako by se snažila zjistit, jestli to myslím vážně.

„Tři tisíce!“

Tolik jsem neměla. Spadla jsem na židli. Max nabídl, že mi nějaké peníze půjčí, ale zarazila jsem ho. Už jsem víc dluhů nechtěla. Ani kvůli Rafovi.

„Slyším čtyři tisíce?“ Zeptala se Nicole, ale věděla, že odpověď nedostane. Nikdo jiný, než Cooperovi tolik peněz neměl. Polkla jsem hrudku v krku. Brooke půjde na svatbu. Na tu, na kterou jsem si představovala, že půjdu já a znovu se uvidím s Lemon a Kat a celou jeho rodinou. Církev potřebovala peníze. Musela jsem myslet na to, co jsem chtěla.

„To je v pořádku,“ řekla jsem své tetě, i když mi v oči plavaly v slzách. „Znamenalo by to, strávit Štědrý den a Vánoce bez tebe.“

„Což by bylo v pořádku. Můžeme strávit jednu dovolenou odděleně. To se obvykle stává, když děti vyrostou.“

„Čtyři tisíce? Kdokoliv? Někdo? Čtyři tisíce?“

„Oznam mě, jako vítěze!“ Naléhala přes dav hlasitě Brooke. Rafe přešel k Nicole. Kdybych nabídl, že zaplatím já, mohl bych si dívku vybrat?“

„Absolutně,“ řekla Nicole a její oči se rozzářil. „Nabízíš čtyři tisíce dolarů?“

„Kolik potřebuješ na doplacení?“ Zeptal se.

Nicole studovala svůj poznámkový blok, kam zapisovala výherní částky. Rychle to spočítala. „Asi sedmnáct tisíc.“

„Pak nabízím sedmnáct tisíc dolarů.“

Místnost byla tak tichá, že jste slyšeli, jak venku padal sníh. „Máme tady sedmnáct tisíc dolarů! Slyším osmnáct tisíc? Ne? To jsem si myslela. Poprvé, podruhé, prodáno princi Rafaelovi a máme novou střechu kostela!“

Všichni vstali, jásali a tleskali Rafovi za všechno, co udělal, aby podpořil město, které jsem milovala.

„To by mě zajímalo, koho si tak princ vybere pro své rande?“ Zeptala se Nicole. Jeho pohled se usadil na mě a natáhl ruku. „Genesis Kelleyová, pojedeš se mnou do Monterry?“

Zvedla jsem na tetu Sylvii obočí a ona tak horečně kývala, až vypadala, jako hračka s kývací hlavou.

„Jsi si jistá, že ti to nevadí?“ Zeptala jsem se.

„Měla bys raději říct ano, než ho Brooke unese a zavře ho do svého sklepa!“ Odpověděla.

„Přijímám!“ Zakřičela jsem na něj a jásot města byl ještě hlasitější.

Kostel bude mít novou střechu, Nicole měla Shanea a já měla rande s mým princem.