RG - 21. kapitola

 Překlad: Marťa

„To byla jedna z mých podmínek,“ řekla jsem vyplašeně. „Žádné vysvětlování.“

„Řekla jsi, že o tom nebudeme mluvit v autě. Nejsme v autě.“

K čertu s ním a jeho zatracenou logikou.

Do místnosti začal proudit těžký kouř, až mě rozbolely oči a plíce. „Otevřel jsi kouřovod?“ Zeptala jsem se a běžela ke krbu. Nestačilo, že jsme málem umrzli k smrti? Teď se ještě musíme udusit? Tolik k jeho „Vím, jak udělat oheň.“

Otevřela jsem knoflíkem komín a kouř začal proudit nahoru. Také jsem v kuchyni otevřela okno, ale vítr foukal příliš silně a dovnitř foukal až moc sněhu, abych ho nechala dlouho otevřené.

„Co je kouřovod?“ Zeptal se, když jsem zavřela okno. Chudák Rafe. Pravděpodobně měl služebnictvo i na zapalování ohně v krbu.

„Něco, co musíš otevřít, když zapaluješ oheň, aby všichni kolem tebe nezemřeli na udušení.“

„Kde je kouřový alarm, když ho potřebuješ?“ Žertoval a viděla jsem, jak se přesunul na gauč. Poklepal na místo vedle sebe a já se posadila s přikrývkou kolem sebe, jako štítem.

Nemohla jsem navždy oddalovat nevyhnutelné. Musela jsem ho to nechat vysvětlit. I když to bolelo a neomlouvalo to, co udělal, potřebovala jsem to vědět.

„Nejprve se ti omlouvám za dnešní večer a za to, co se stalo. Je to moje chyba.“

Tohle jsem nečekala. „Není to tvoje chyba.“

„Není?“

Neovládal počasí a ta věc s propíchnutými pneumatikami se mohla stát stejně dobře i bez něj. Možná to s ním nemělo nic společného. Byla to moje chyba, že jsme jeli do Iowa City. Bylo to mé rozhodnutí. Z nás dvou jsem víc na vině pravděpodobně byla já. Ale tohle všechno byla nehoda.

Nebo jeden obrovský kosmický vtip. Odmítala jsem věřit, že to bylo jinak.

„Pomyslel jsi na to, že by to bylo mnohem horší, kdybys tady nebyl? Co kdybych v té bouři uvízla ve Staré Bess jen v mých šatech?“ Neměla jsem tak naléhat, aby bylo po mém. Pravděpodobně bychom neuvízli tady v chatě. Vystrčila jsem jednu ruku zpod přikrývky a pohladila jsem ho po předloktí. Pouze, abych ho utěšila. Nemělo to nic společného s tím, jak moc se mi líbilo to, jaká byla jeho kůže na dotek.

Druhou ruku položil přes moji a já tu svoji nezbednou končetinu musela schovat. Potřebovala jsem všechny síly, abych zvládla zpracovat cokoliv, co mi chtěl říct. „Bez ohledu na to se omlouvám. A nejen za dnešek,“ řekl, když vzhlédl do stropu a zhluboka se nadechl. „Ale za všechno. Za to, jak jsem ti ublížil. Za ten podvod.“

Nic jsem neřekla. Nechala jsem ho mluvit.

Palcem si třel vnitřek dlaně a jeho pohled vypadal vzdáleně. „Potkal jsem Veroniku Renaultovou na internátní škole, když mi bylo dvanáct. Právě jsem objevil dívky a ona byla krásná a dědička. Myslel jsem si, že jsem se do ní zamiloval. Tolik, že jsem na nic jiného nemyslel. Po celou dobu ve škole jsme spolu chodili. Což zprvu nic moc neznamenalo, ale postupem času to získalo větší význam.“

Odkašlal si. „Když mi bylo osmnáct, rozhodl jsem se, že si ji chci vzít. Navrhl jsem jí to a ona šťastně přijala. Dante se mi to pokusil rozmluvit. Slyšel o ní zvěsti a myslel si, že bych to měl vědět. Moji rodiče byli vzteky bez sebe. Neexistovala možnost, že by nechali svého dospívajícího syna se oženit. To způsobilo v mé rodině roztržku.“

Bolest v jeho hlase byla evidentní. „Když jsem odmaturoval, naplánovali jsme útěk. Pronajali jsme si v Paříži byt a já se zapsal na univerzitu. O rok později byla Veronika zavražděna.“

Ze všech věcí, které jsem si kdy představovala, bylo tohle absolutně to poslední, co by mě napadlo. Zalapala jsem po dechu a zakryla si rukou pusu. „To je mi moc líto.“

„Úřady zpočátku podezíraly mě. Nemohl jsem je vinit. Vždycky podezírají přítele. Nebo snoubence, abych byl přesnější. Chytili se toho paparazzi. Ztratil jsem svou lásku a oni si mysleli, že jsem to udělal. Neměl jsem žádné soukromí, ani čas na truchlení. Nechtěl jsem se vrátit do Monterry, protože část mě z toho moji rodinu obviňovala. Říkal jsem si, že kdyby nás přijali, možná by se to nestalo. Teď vím, že to nebyla pravda, ale v té době to bylo těžké. Dokonce jsem obviňoval sám sebe. S ohledem na to, kdo jsem byl, zdroje, které jsem měl, jsem měl být schopný udržet ji v bezpečí.“

Promnul si zadní část krku. „Všichni ostatní měli pravdu. Veronika měla celou řadu milenců a podváděla mě při každé možnosti, kterou dostala. Jeden z těch mužů ji zavraždil ze žárlivosti. Nezáleželo na tom, že ho chytili. Bulvár začal šířit lži, že mu moji rodiče zaplatili, aby to vzal na sebe, a že jsem vinný já. Bez ohledu na to, kam jsem šel a co jsem dělal, všude na mě čekaly kamery a obviňování. Musel jsem se vypořádat se svou ztrátou, zatímco jsem se také zabýval objevem, že jsem ji nikdy neznal. Jedna z jejích kamarádek mi přiznala, že mě Veronika nikdy nemilovala a zůstávala se mnou, protože víc, než cokoliv jiného, chtěla být princeznou. Můj vztah byl smyšlený a já byl zrazený.“

„Nebylo to smyšlené,“ řekla jsem, neschopná zůstat zticha. Moje srdce toužilo sejmout z něj tu bolest. Nemohla jsem si pomoci. „Tvé pocity byly skutečné.“ I když ta francouzská coura to tak necítila.

Zhluboka jsem si povzdechla. „Už jsi někdy měla pocit, že někomu dlužíš všechno?“

To byla změna oproti tomu, o čem jsme mluvili. „Ano,“ odpověděla jsem, protože to byla pravda. Cítila jsem to tak k tetě Sylvii.

„Dante viděl, co se dělo. Vzal to na sebe, aby mě zachránil. Každou noc v týdnu chodil s jinou herečkou nebo modelkou nebo šlechtičnou. Sám volal paparazziům a řekl ji, kdy a kde bude. Nastoupil jsem na MIT ve Spojených Státech, zatímco můj bratr se předváděl, jako opička v cirkuse, aby ode mě odvrátil pozornost. Poslední čtyři roky mě chránil tím, že zaplňoval titulní stránky svými údajnými románky. Žádný z těch vztahů nebyl skutečný. Ale získal si nezaslouženou reputaci, jako lamač srdcí a playboy a to jen kvůli mně.

Lemon a já jsme si jednou v noci říkaly, o naší minulosti. Vysvětlila mi, že nikdy neměla přítele, který by ji nepodváděl. Teď jsem viděla, proč se od Danta držela dál. A proč ji muselo zničit, kdy našla mě s Rafem, který se tehdy vydával za Danta. Bylo to, jako by se zhmotnily její nejhorší obavy. Musel jí říct pravdu a ona mu odpustila.

Čemuž jsem rozuměla, protože na mě měla pravda stejný účinek.

Naklonil se dopředu a opřel se lokty o kolena. „Neexistují slova, která by vypověděla, kolik toho svému bratrovi dlužím. Dal mi čas se vyléčit. Dal mi soukromí a anonymitu, které jsem potřeboval. Nechal mě se vyrovnat s tím, co se stalo. Takže když mě požádal, abych s ním šel do té show předstíral, že jsme stejná osoba, okamžitě jsem souhlasil. Dante mě nikdy o nic nepožádal a po tom všem, co pro mě udělal, jsem nemohl říct ne.

Pro tetu Sylvii bych udělala to stejné. Udělala jsem to. Chtěla, abych šla do toho pořadu a já to, navzdory svým výhradám, udělala. Pro ni. Nemohla jsem jí říct ne.

Znovu se opřel dozadu, natočil se celým tělem ke mně a jeho hlas byl silný a jasný. „Dante se zamiloval do Lemon a udělal by cokoliv, aby ji učinil šťastnou. Měla reklamní agenturu, kterou se pokoušela rozjet. Dobrovolně se nabídl zúčastnit se pořadu, aby jí pomohl. A poprosil mě, abych udělal vše, co bylo v mých silách, aby ta show byla pro její kariéru úspěšná.“

Přitáhla jsem si přikrývku kolem sebe pevněji. Navzdory počasí venku se ledová krusta, obklopující mé srdce roztříštila. A jako u Grinche, protože už nebylo zmrzlé, povyrostlo o tři velikosti.

„Bylo to něco, čím jsem musel projít. Nedokázal jsem si představit, že bych potkal někoho, kdo by se mi líbil. Nechtěl jsem. Od smrti Veroniky jsem neměl skutečný vztah. Myslel jsem, že už nikdy nebudu šťastný. Myslel jsem, že už nikdy nebudu moci věřit ženě.“

Jeho oči se podívaly do mých. „Dokud jsem nepotkal tebe.“

Zatajila jsem dech. Kdyby mě někdo požádal, aby popsala všechny emoce, které jsem teď cítila, nebyla bych toho schopná. Byla jsem dojatá tím, co řekl. Vzrušená. Smutná, kvůli tomu, čím si prošel. Rozzlobená na něj, že mi to neřekl dřív. Rozzlobená na sebe, že jsem mu nedovolila, aby mi to řekl. Odpouštějící.

A milion dalších věcí. Ale všechny se zamotaly do sebe a já nevěděla, které z nich byly nejsilnější nebo které bych měla poslouchat.

„Nedokážu popsat, co se stalo tu noc, kdy jsme se potkali. Tehdy jsi v plesové róbě visela na plotě a smála se. Srdce mi připadalo tak lehké.

Nevěděl jsem, co si o tobě myslet. Ale od první chvíle jsem věděl něco jiného. A to, že máme být spolu. Věděl jsem, že se do tebe zamiluji. Nějak jsem věděl, že jsi pro mě ta pravá. Nechtěl jsem, aby se to stalo. Bojoval jsem s tím. Ale nemohl jsem se od tebe držet dál.

Ruku měl položenou na gauči a s čistým instinktem jsem ji vzala do své. Propletl naše prsty. „Začal jsem tě vyhledávat. Neustále jsem na tebe myslel. Líbal jsem tě, i když jsem neměl. Čím víc jsem ti propadal, tím jsem chtěl víc, ale nemohl jsem. Slíbil jsem něco Dantovi a já vždycky dodržuji své slovo. Ale bylo mi zle z toho, že jsem ti lhal. Obzvláště po Cozumelu.“

„Proč jsi mi neřekl pravdu v tom výtahu? Když jsem ti všechno řekla, proč jsi ke mně nebyl upřímný?“

Jeho prsty se kolem mých napjaly. „Protože to nebylo mé tajemství. Zahrnovalo Danta a já jsem s ním nejdříve musel mluvit. Když jsme se vrátili, mluvil jsem s ním. Mluvil a mluvil. A on mě prosil, abych ti to neříkal. Měl strach z toho, co bys mohla udělat. Že bys to řekla ostatním a zničila show. A měl strach, že pokud se něco pokazí, majitel pořadu Matthew Burdette zničí Lemonin podnik.“

„Nikomu bych to neřekl. Zůstalo by to mezi námi.“

„Já to vím,“ řekl a palcem mě hladil po ruce a vytvářel mi na ní malé vířivé ohýnky. „Ale Dante tě nezná tak, jako já. Teď bych to udělal jinak. Kdybych se mohl vrátit a udělat to znovu, řekl bych ti pravdu hned tu první noc, kdy jsme se potkali.“

„Což není moc reálné, protože žádný skutečný TARDIS ani Doktor Who, který by ti to mohl umožnit, neexistuje.“

„A to je největší lítost v mém životě.“

Moje také.

„Tu noc v mém pokoji,“ pokračoval a moje pokožka se zahřála. Byla to noc, na kterou nešlo zapomenout.

„Chtěl jsem ti to říct. Zkoušel jsem to. Třikrát. Není to omluva, ale chtěl jsem, aby znala pravdu, než to mezi námi… postoupí dál.“

A já mu řekla, že mě to nezajímá. Nemohla jsem vinit jen jeho a zlobit se na něj. Pokoušel se mi to říct a já ho nenechala. Měla bych se omluvit? Říct něco?

Neměla jsem šanci promluvit. „Vím, že jsem byl sobecký. Asi jsem tě měl nechat na pokoji a nechat tě žít tvůj život. Ale nemohl jsem. Chtěl jsem s tebou jen mluvit. Vidět tě. Držet tě. A i když už se mnou nikdy nechceš být, musel jsem se přinejmenším pokusit to napravit. Být alespoň tvým přítelem. Protože nechci prožít zbytek života bez tebe.“

Co byste mohli říct na něco takového? Srdce mi tlouklo až v uších. Navzdory tomu, co jsem si myslela, nepřijel sem, aby mě zmanipuloval nebo přinutil proniknout do mého života.

Nesnažil se nikoho vyhrát nebo mě dostat. Jech mi být jen nablízku.

Zatáhl za moji ruku a přitáhl si mě ještě blíž. Položila jsem mu své nohy na klín. Ale nedržel je tam. Protože se na mě chtěl pořád dívat. Natáhl ruku a něžně mě pohladil po tváři.

„Miluji tě.“

U všech Skotů. „Miluješ mě?“ Zeptala jsem se slabounkým hláskem. Pravděpodobně to mělo být očividné, ale občas jsem byla pomalejší v chápání. Jedna věc byla jeho pocity uhodnout, ale druhá byla ho slyšet ta slova říkat nahlas.

Po celé jeho tváři se rozlil velkolepý úsměv, ten, který hrozil, že spálí sníh, který nás obklopoval. V jeho hlase zněl kouř, který neměl nic společného s kouřovodem.

„Nejsem, jako můj bratr. Nemohu ti citovat poezii. Mohu jen říct, co cítím. A mám pocit, že jsem tě miloval vždycky a celý život jsem jen čekal, až tě najdu. I když jsem tě nechtěl milovat, protože to bolelo, pořád jsem to cítil. Tohle není něco, co by šlo ovládat. Nemohl jsem tě přestat milovat víc, než jsem mohl přestat dýchat – stalo se to mojí pevnou součástí.“

Možná nebyl schopný přednášet básně, ale měl poetickou duši. V hlavě mi křičelo tisíc myšlenek. Že bych mu to měla říct taky. Zajímalo by mě, jestli jsem ho také stále milovala.

Uvědomila jsem si nesmírnost této chvíle a co pro mě znamenalo, že mi řekl, že mě miluje. Nakonec jsem pochopila, že díky tomu, co udělal a proč to udělal, jsem mu byla schopná odpustit.

A s vědomím, že můžu věřit sama v sebe a v něj, že se přes to dostaneme.

Společně.

Přejel mi jedním z jeho drsných palců přes spodní ret a moje kosti zkapalněly.

„Snažil jsem se nechat tě na pokoji. Myslel jsem, že kdybys mě chtěla vidět, kontaktovala bys mě. Držel jsem se stranou tak dlouho, jak jsem mohl, dokud jsem už bez tebe nemohl strávit jediný den.

Tak jsem se sem přestěhoval, abych byl blízko tebe. Ale je na čase, abych přestal být sobecký. Řekni mi, ať odejdu a já to udělám.“

Pomyšlení na to, že udělá to, co jsem si celou dobu myslela, že chci, mě vyděsilo. Jeho hlas byl tichý a slova prakticky šeptal. „Ale pokud si myslíš, že existuje šance, že bys mi jednoho dne mohla odpustit, pak mi dovol zůstat a nechat mě získat si zpátky tvou důvěru a lásku.“

Moje kůže jiskřila z vědomí toho, jak byly jeho ústa blízko mým. Chtěla jsem se mu úplně odevzdat a vzdát. Chtěla jsem souhlasit s tím, co řekl. Abych zapomněla na to, na co jsem zapomenout musela.

Ale bylo to, jako bych byla pod vlivem. O vteřinu později zaznělo hlasité bouchnutí dveří od auta. Rafe zdráhavě vstal, aby otevřel a když se vzdálil, vrátil se mi zdravý rozum. Venku stál velmi nervózní Marco a začali spolu v rychlé italštině něco probírat.

Vstala jsem, abych posbírala naše věci a vrátila přikrývku do postele. Gianni zaparkoval SUV prakticky na přední verandě, takže nebudeme v chladu dlouho. Když Marco stále mluvil, nalil Rafe do ohně džbán vody, která zareagovala a do komína poslala bílý kouř. Bylo to, jako by se tím moje bolesti a starosti vypařily.

Přemýšlela jsem o jeho nabídce a procházela si seznam důvodů proč bych do toho měla jít. Ale žádné z nich už neměly váhu. Myslela jsem na všechny praktické důvody, proč by měl zůstat. Sylvia a já jsme potřebovaly jeho nájemné. Město potřebovalo jeho podnik – bylo na něm teď závislých tolik rodin.

Ale nic z toho nebylo to, co mnou pohnulo. To nebylo to, co mě tahalo za srdce.

Usadila jsem se na zadní sedadla černého SUV, které patřilo jeho bodyguardům. Oba muži vpředu poslouchali něco, co znělo, jako fotbalový zápas, ale bylo to v italštině. Rafe měl sklopenou hlavu, jako by se snažil také zaslechnout něco ze zápasu.

„Rafe,“ zašeptala jsem.

Okamžitě mi věnoval plnou pozornost. „Ano?“

Tohle bylo velké. Monumentální. Strašidelné a riskantní, ale chtěla jsem to. Musela jsem udělat ten krok a věřit.

Tak jsem to řekla. „Je tady šance.“