RG - 20. kapitola

 Překlad: Marťa

„Je tvůj dopis adresován mně?“

„Ano.“ Co to s tím mělo společného? To nevěděl, jak mě rozptylovaly jeho vlhké tmavé vlasy a přemítání o tom, jestli jsou chlupy na hrudi drsné nebo jemné? Že jsem byla zaneprázdněná sledováním toho, jak se pohybovaly jeho svaly na prsou a břiše? Nebo jak jsem chtěla hledět do jeho nádherných očí? Nebo jak pevné a fantastické měl rty? Jak jsem se jen chtěla dívat, jak se pohyboval a připomínat si, jak mi kvůli němu naskakovala husí kůže?

„Pak patří mně.“ Natáhl kolem mě obě ruce a natáhl se pro obálku. Otočila jsem se, abych ho od ní držela dál. Zasmál se, když se mu podařilo chytit ho jednou rukou, což rozesmálo zase mě.

Až do chvíle, kdy se smát přestal. Když nás zasáhlo vědomí, že naše srdce tlučou proti sobě, jak jsme se k sobě tiskli, a naše dechy se mísily, protože byly naše tváře tak blízko u sebe.

Smích mě přešel těsně předtím, než mě políbil. Jeho rty přejížděly přes mé lehce a jemně, jako peříčko. Slibný začátek, ale to bylo ještě předtím, než pořádně začal. Jeho tvář vypadala, jako by to ani moc udělat nechtěl.

Nestačilo to.

„Už jsme skoro u konce.“ Okouzlená jsem sledovala, jak jeho ústa formovala slova. V jeho očích hořelo teplo a oheň, což způsobilo, že mé tělo pulzovalo v souladu s rychlým tepem mého srdce. „A musím ti něco říct.“

Mohl to být vzorec pro léčbu rakoviny. Bylo mi to jedno. Neslyšela bych ho, i kdybych chtěla. Chtěla jsem ho jen líbat. Hodně. Udělala jsem tedy to, co by udělala každá racionální, rozumná žena za podobných okolností. Vrhla jsem se na něj.

Na chvilku byl zaskočený, než mě důkladně a hluboce políbil na oplátku. Ucítila jsem chuť máty z jeho zubní pasty a vzdychla jsem si.

Zabořila jsem mu prsty do vlasů, přitáhla si ho k sobě a cítila, jak se zachvěl, když jsem mu prsty přejížděla po pokožce hlavy.

A pochopila jsem, jak ty postavy v romantické komedii, které jsem odsuzovala, mohly jen tak přejít od polibku k něčemu víc. Byla tu zběsilá vášeň, která mě nutila zapomenout na to a myslet jen na jeho svalnaté tělo a to, jak bych ho měla hladit prsty. Bylo to, jako by se ve mně probudila letní bouře. Tělo se mi otřásalo hromy a při každém jeho doteku jsem elektrizovala.

Naše polibky začaly jemně a něžně a rychle eskalovaly. Pravděpodobně rychleji, než měly. Nebylo tady však žádné dlouhé zahřívací období. Warp 8 nás vrhl do divoké, hladové a zoufalé touhy.

Jako bychom byli předmětem National Geographic, který zkoumal pářící návyky panenské zrzky a horkokrevného prince.

Měla jsem hlavu, jako v mlze, když se uvnitř mě všechno rozpálilo a vířilo v oblacích touhy, takže jsem zapomněla, kdo jsem a co jsem řekla, že chci. Cítila jsem zezadu na nohách jeho postel. Oba současně jsme se na ni posadili. Ať už to bylo záměrně nebo náhodou, bylo mi to jedno. Chtěla jsem ho, chtěla jsem víc a všechny mé ostatní zásady přestaly existovat. Když náhle přestal, zakřičela jsem na protest. Měla jsem báječně syrový pocit na rtech a čelist mě úžasně bolela.

„Genesis, počkej.“ Vydechl ta znepokojivá slova mezi těžkými nádechy. Ústa se dala využít mnohem lépe, než k mluvení.

A nechtěla jsem je zbytečně unavit povídáním. Položila jsem mu ruce na krk, přitáhla si ho k sobě a znovu pocítila to, jak jeho horké vášnivé rty reagovaly na mé. Uplynulo několik minut, než opět přestal. Ve skutečnosti se odtáhl, jako by sám sobě nedůvěřoval, kdyby zůstal blízko mě. „Musím ti nejprve něco říct.“

„Je mi to jedno,“ řekla jsem mu, když jsem mezeru mezi námi zrušila a políbila ho na pulzující bod na jeho krku. Se zavrčením se odtáhl, abych ho mohla políbit na rty a znovu ve mně vyvolal ty skvělé a omamné pocity.

Nervovým systémem mi proudila tekutá láva a pálila všechno, co jí přišlo do cesty. Jako bych spolkla knedlík hořících uhlíků. V určitém okamžiku jsem přestala dýchat, ale když mě takto pohltil, nezáleželo na tom.

Jediné, na čem záleželo, byly jeho ruce a jeho ústa na mých.

Chtěla jsem si na něm pochutnat. Ukázalo se, že jsem měla skutečný problém s obžerstvím. Dokud se jeho ruce nepřestaly pohybovat směrem k vážně nebezpečnému území.

Měla bys to udělat? Zeptala jsem se trochu znepokojeného hlasu a znovu nalezla část svého rozumu.

Odsunula jsem jeho ruku pryč a on ji nechal tam, kde jsem ji nechala. Začal si lehat a já ho instinktivně zastavila. To bylo příliš. Nechtěla jsem si s ním lehnout. Musela jsem si udržet své hranice a věděla jsem, že pokud udělám, co chtěl, nepřestaneme. A i když jsem to nechtěla ukončit, i když se mi zdálo, že vše spělo k nevyhnutelnému závěru, který mě zanechá frustrovanou, musela jsem ho zastavit. Zastavit od pokračování. I kdyby to byl ten pravý muž, nebyl na to ten správný čas.

Ještě pár minut této extáze a já ho zastavím. Určitě.

„Genesis,“ řekl tichým hlasem proti mým rtům a připravil mě schopnost myslet. Všechno zmizelo v zapomnění a zanechalo po sobě jen touhu po něm.

Pak jsem uslyšela zvuk, který zněl velmi vzdáleně. Bylo to, jako by ten hlas přicházel ze dna studny. S ozvěnou a nesrozumitelný. Zněl jako: „Dante, chtěla jsem ti říct…“

Náhle jsme se přestali líbat. Byla tady Lemon. Proč byla Lemon v Rafově pokoji? Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co se dělo.

Hodila na Rafa vázu a jen těsně ho minula. Zalapala jsem po dechu. Stále říkala, že k němu nic necítí. Proč takhle reagovala? Proč by jí záleželo na tom, co děláme?

Začali se hádat. Nazývala ho různými jmény a on se pokoušel zjistit, co chtěla. Pak se rozzlobila na mě, což mě rozzuřilo. Pomyslela jsem nato, jak to muselo z jejího pohledu vypadat. Pokud se do něj zamilovala, muselo ji to ničit. Mě by to zničilo. Což mě rozčílilo a byla jsem tím, co se mezi námi stalo, zklamaná. Proč jsem vždycky tak reagovala na jeho doteky a polibky? Viděla jsem za ní štáb s kamerou, který všechno nahrával. Zakryla jsem si rukou tvář. Viděli něco? Natočili něco, co se odehrávalo mezi mnou a Rafem?  Na tom nezáleželo. Celá Amerika by dospěla ke stejnému závěru, jako Lemon, když mě uvidí v jeho pokoji, na jeho posteli a s ním, bez košile.

Lemon konečně vybuchla a Rafe si frustrovaně prohrábl vlasy. „To je hodně špatné…“ řekl a zastavil se, jako by si uvědomil, že jsem byla v místnosti. Nelíbilo se mi, jak jsem se přitom cítila. „Musím to napravit. Zůstaň tady, prosím. Všechno ti vysvětlím.“ Jeho tón byl zoufalý a prosebný.

Než jsem mohla odpovědět, vyběhl ven za jinou ženou.

Za jednu noc už toho ponížení bylo víc, než jsem dokázala snést. Když jsem držela hlavu vysoko a prošla kolem produkční skupiny s kamerou, aniž bych se na ně podívala, zamířila jsem do svého pokoje. Z jeho jednání bylo zřejmé, že měl Lemon rád víc. Normálně bych možná plakala, ale stále jsem byla v šoku z toho, co se právě stalo.

Zajímalo by mě, jestli bych mohla odejít ze show. Teď už nemělo smysl tady zůstávat.

Někdy v tu chvíli za mnou přišla Taylor, hlavní producentka. Zachytila jsem jen každé druhé slovo, které říkala. Jako bych byla pod vodou a všechno bylo zkreslené třpytivými a pohybujícími se vlnami.

„Mohu odejít?“

„Z pořadu?“ Taylor vypadala naprosto vyděšeně. Její hlas byl nervózní a vysoký. „Ne. Nemůžeš opustit show. Porušíš tím smlouvu, a pokud to uděláš, budeš muset zaplatit peněžitou pokutu.“

Později jsem zjistila, že Lemon odešla, a vrátila se domů, ale ona měla peníze, aby zaplatila jakékoliv penále.

Já ne.

Bolest v mém srdci byla neuvěřitelná, na rozdíl od všeho, co jsem kdy zažila. Zamilovala jsem se až po uši a on chtěl někoho jiného. A uvízla jsem ve svém pokoji, jako nějaký vězeň. Odmítla jsem mluvit s jakýmkoliv producentem, který za mnou přišel s falešným znepokojením a touhou mluvit o tom, co se stalo.

Celé tělo jsem měla otupělé. Tam, kde vzplál požár, byl teď led.

A lítost.

Pak nastala prázdnota. Využil mě. Využil mě a mojí naivity. Jako bych byla nějaký hloupý venkovský balík, který by se chtěl stát hlavním objektem výsměchu v televizních talk show.

Taylor se v jistou chvíli vrátila. Posadila se na postel naproti mně a mluvila. Většinou jsem ji neposlouchala. Věděla jsem, že chtěla vidět moji reakci. Pak jsem něco uslyšela.

„Identická dvojčata?“ Opakovala jsem.

Přikývla. „Ano. Dante a Rafe jsou identická dvojčata. Trávila jsi čas s Rafem a Lemon zase s Dantem. Nechtěli jsme, aby některá z vás věděla, že existují dva muži, ne jeden.“

„Ale proč? Proč byste to dělali?“

Naklonila hlavu na stranu, jako to dělal Ladie, když mě poslouchal. „Proč asi? Kvůli sledovanosti.“

Vytrhla mi srdce z hrudi kvůli sledovanosti. Kvůli tomu, aby vydělali víc peněz. Udělala ze mě terč posměchu a jen tak pro zábavu mi rozdupala zlomené srdce.

„Lemon byla naštvaná, protože si myslela, že líbáš Danta, ale je to naprosto v pořádku, protože jsi líbala Rafa.“

„Copak na tom záleží?“ Zeptala jsem se. To, co mi řekla, všechno ještě zhoršilo. Navzdory mým obavám, že chtěl Rafe Lemon, což by mohl být stále problém, byla ještě větší zrada to, že lhal.

Lhal a lhal a pak zase lhal. Nebyl tím, kým říkal. Ano, řekl mi své skutečné jméno, ale naznačil, že to je jen přezdívka a přiměl mě cítit se výjimečně, že jsem byla jediná, kdo ji používal.

Přetáhla jsem si deku přes hlavu a zabalila se do ní, jako když jsem byla malá a předstírala jsem, že deka byla mým silovým polem, které mě mělo ochránit před nočními můrami, duchy a vůdci kultu.

Taylor stále mluvila a mě po nose stékaly slzy a padaly na prostěradlo. Nakonec to vzdala a nechala mě v temné místnosti samotnou.

Nemohla jsem spát. I když jsem chtěla. Chtěla jsem to všechno zatemnit a zapomenout, že se to stalo. Lhal. I poté, co jsem mu řekla, jak pro mě byla důležitá čestnost. Jediný zvuk, který ze mě vycházel, bylo mé drsné, rozzuřené dýchání.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Byl to Rafe. I když jsem ho neviděla, věděla jsem, že to byl on.

Dveře se pomalu otevřely. „Genesis?“

„Jdi. Pryč.“

Vstoupil, zavřel dveře a posadil se na druhou postel.

Po několika minutách ticha řekl: „Přišel bych dříve, ale Dante a já jsme museli něco vyřešit s výkonným producentem. A chtěl jsem, abychom si promluvili o samotě.“

Bez kamer, které by zdokumentovaly každičký vzrušující okamžik. „Vím, že angličtina není tvůj hlavní jazyk, ale to, co děláš, je opakem odchodu. Nech mě na pokoji.“

Povzdechl si, ale nepohnula jsem se. Ležela jsem tam úplně zakrytá. „Našel jsem tvůj dopis.“

To ve mně vyvolalo smutek. Nechtěla jsem, aby si to přečetl. Nechtěla jsem, aby věděl, co jsem k němu cítila.

„Myslela jsi vážně to, co jsi tam napsala?“ Jeho hlas byl roztřesený.

Posadila jsem se a vzbouřil se mi žaludek. Byla jsem šílený dav útočící na hrad s pochodněmi a vidlemi. Do pokoje proudilo dostatek měsíčního světla, abych ho dobře viděla. Měl na sobě brýle. Něco, co neměl nikdy předtím. „Lhal jsi mi. Od začátku jsi mi neřekl, že jsi princ, takže to byla lež. Neřekl jsi mi, že máš identické dvojče. Předstíral jsi, že jsi on a přiměl mě, abych uvěřila, že ke mně něco cítíš…“ Sevřelo se mi hrdlo, ale byla jsem odhodlaná pokračovat. „Byla to nějaká hra? Vtip?“

„Nikdy. To, co k tobě cítím, je velmi skutečné. A musel jsem lhát. Dlužil jsem to Dantemu. Když jsem byl mladší a hloupější…“

Zvedla jsem ruku. „Nechci slyšet tvoje výmluvy. Nevím, jak jsi mi mohl lhát, když jsem se ti otevřela ohledně John-Paula. A Richarda. O tom, jak je pro mě důležité, aby ke mně muž, kterého jsem milovala, byl upřímný. A celou tu dobu, každou minutu každého dne, jsi mi lhal. Všechno mezi námi byla lež. Pokaždé, když jsi mě políbil a dotkl se mě. Lži.“

„Jedinou věcí, o které jsem lhal, bylo to, že jsme já a Dante stejná osoba. To ostatní jsem byla já. S tebou jsem byl vždycky sám sebou.“

„Ale velmi opatrný, aby ses se mnou nepodělil o příliš mnoho osobních informací,“ podotkla jsem, když se mi srdce sevřelo bolestí. „Vždycky sis ode mě držel odstup, protože jsi věděl, že to, co děláš, že špatné. A věděl jsi, jak mě to naštve.“

Hlas se mi třásl a já věděla, že se zhroutím. Nejen, že mi budou téct slzy, ale také budu hluboce a bolestivě vzlykat. „Vypadni. Nechci tě vidět ani s tebou mluvit.“

„Ale musí to vysvětlit.“

„Ne!“ Zakřičela jsem. „Vypadni!“ Praštila jsem pěstí do postele. „Ven! Hned!“

Vypadal zlomeně, ale bylo mi to jedno. V mém ledovém a rozzuřeném srdci nebylo pro soucit ani sympatie místo.

Ale on šel.

A zbytek noci jsem probrečela, dokud mi slzy nedošly.

 

***

 

Dokonce i teď, jen při vzpomínce na tu noc, se mi stále chtěla plakat. Otočila jsem se, protože jsem nechtěla, aby to viděl.

Slyšel, jak se zavřely dveře koupelny, když jsem si otírala oči. Musel se tam jít převléct. Ve prospěch mých panenských očí, předpokládala jsem. Šla jsem ke skříni a vyhrabala tam oblečení. Amanda tam nechala nějaké, které pravděpodobně nenosila od střední školy. Sundala jsem si mokré boty a ponožky, stáhla si Rafovy tepláky a oblékla si její. Byly mi těsné, ale také suché.

O jejích tričkách se nedalo mluvit. Všechna byla příliš těsná a krátká na to, abych si je oblékla a nosila před Rafem.

Vybrala jsem si nejmenší Maxovo tričko, které jsem našla. Bylo zelené a mělo na sobě nápis: „Polib mě, jsem z Iowy.“

Zip na mých šatech se zasekl. Ale ne. Pokoušela jsem se ho rozepnout, ale prsty jsem měla stále chladné a pořádně nefungovaly. Chtěla jsem se převléct, než vyjde z koupelny a ukážu mu tak víc, než bych chtěla. Pokoušela jsem se různě natočit a s rozepnutím si pospíšit.

„Problémy?“

Když jsem se narovnala, srdce jsem měla až v krku. Kdy otevřel dveře? Opíral se o ně a na sobě měl kalhoty, které mu byly příliš velké a krátké a červenočernou kostkovanou košili, což mě rozesmálo.

„Co?“

„Tvoje košile vypadá, jako by ses chystal lovit kválíky.“

Zdálo se, že ten odkaz na králíka Bugse nepochopil. Ukázal na tričko s nápisem, které jsem položila na postel. „Pořád je lepší, než tahle očividná výzva.“

„Ach. Na to jsem nepomyslela. Tváře mi zrudly. „Otoč se. Pomůžu ti.“

Udělala jsem, co chtěl, a zvedla si vlasy, abych mu k zipu umožnila lepší přístup. Několikrát zipem pohnul, dokud hladce nesklouznul po mé kůži dolů. Zuřivě mi tlouklo srdce. Ustoupila jsem a držela si šaty na prsou. Tohle už bylo příliš.

„Díky,“ řekla jsem předtím, než jsem vběhla do koupelny, jako zbabělec. Velké okno v horní části sprchy mi dávalo dost světla, abych viděla.

Poté, co jsem se převlékla a pověsila šaty na sušící provaz v koupelně, aby uschly, jsem se začala rozhlížet po fénu. Dokud mi nedošlo, jak neskutečně hloupé to bylo, vzhledem k tomu, že jsme neměli elektřinu.

Nechal mi na posteli pár suchých ponožek. Našla jsem ho, jak se krčil před krbem. „Co děláš?“ Zeptala jsem se.

„Snažím se zapálit oheň.“

„Jak víš, jak rozdělat oheň? Zeptala jsem se, když jsem vešla do kuchyně a hledala něco k jídlu. Rafe se zmínil, že má hlad hned potom, co jsme opustili klub a já ho donutila jet domů. Kdybych s ním šla do restaurace, píchnuté pneumatiky bychom objevili dříve, kdy jsme byli ještě v civilizaci a nikdy bychom tady neskončili. A protože jsem byla důvodem, proč jsme se do téhle situace dostali, já, to nejmenší, co jsem mohla udělat, bylo ho nakrmit.

Navzdory mému očekávání, že bude chata plně zásobená, bylo v lednici jen koření a tucet prošlých vajec, která jsem se bála uvařit. Skříňky na tom nebyly o nic lépe. Byly úplně prázdné, kromě několika plechovek psího žrádla. Našla jsem neotevřenou krabici sýrových křupek, které byly tak staré, že se rozpadly na prášek.

„Od té doby, co jsme tady, sleduji spoustu vidí na YouTube,“ vysvětlil Rafe a moje pozornost se upřela zpět k němu a jeho úsilí o zažehnutí ohně.

„Chceš, abych ti pomohla?“

Nelibě se na mě podíval. „Naznačuješ, že mi chybí základní schopnosti průměrného jeskynního muže. Dokážu rozdělat oheň. Uvědomuješ si, že pomlouváš moji mužnost, že?“

Kousla jsem se do tváře, abych se nerozesmála.

Venku byl hluk, který nemohl být z větru. Znělo to, jako by se zabouchly dveře od auta. Hrdlo se mi sevřelo a srdce mi zoufale tlouklo o hrudník, jako by chtělo vyskočit ven. „Slyšel jsi to?“ Zašeptala jsem.

Rafe se jednou podíval na můj výraz, přistoupil ke dveřím a otevřel je. Dovnitř vletěl chladný vzduch, ale já se nehýbala. Vyšel na krátkou verandu a zvedl lucernu. Žádné další děsivé zvuky se neozývaly. Jen vítr.

„Nic neslyším,“ řekl, když se vrátil.

„Přísahám, že jsem něco slyšela,“ zamumlala jsem. Mrzla jsem, tak jsem vytáhla peřinu a zabalila se do ní na gauči.

Představovala jsem si to? Co když nás právě našel John-Paul? Byli jsme tady naprosto bezmocní. Bez prostředků.

Napínala jsem uši a dál poslouchal, když se Rafe vrátil k ohni. Po několika minutách, kdy jsem nic neslyšela, jsem se začala uvolňovat. Musela to být má příliš aktivní představivost.

O osm pokusů později se mu podařilo dostat oheň z váze vznícení ke skutečnému plápolání. S uspokojením si oheň prohlížel, než se posadil do křesla vedle gauče. Chvíli jsme sledovali, jak oheň tančil a olizoval polena.

„Musíme si promluvit. A budeme mluvit. Vysvětlím ti, proč jsem udělal to, co jsem udělal.“