RD - 3. kapitola

 Překlad: Marťa

Celou dobu jsem se obviňovala, protože jsem si myslela, že důvod, proč odešel, bylo to, že si myslel, že večer neskončí tak, jak by chtěl, a proto se vypařil. Ale teď… teď jsem věděla, že to byl všechno podvod a on jen přijel pro mé DNA a zjistit, jestli jsem princezna nebo ne.

Přemýšlela jsem, jestli to bylo skutečné. Pokud to bylo opravdové alespoň na malý okamžik. Nebo jestli dělal a říkal, co musel, aby získal to, co chtěl.

Uvědomila jsem si, že na mě Lemon stále zírala. „Je to komplikované.“

„To život obvykle je, drahoušku. Jak už jsem řekla. Hodně štěstí a uvidíme se zítra.“ Zamávala a Marco se rychle postavil a spěchal, aby jí otevřel dveře. Ještě se na mě jednou usmála a já si uvědomila, že pozorně sleduji všechny její pohyby, protože Enzo odešel ode dveří.

Nenáviděla jsem, že jsem na něj pořád fyzicky reagovala. Že jsem měla srdce až v krku a cítila jsem teplo v břiše jen proto, že tam stál. „Měla bys dát výpověď a já tě odvezu do tvého bytu. Musíš si zabalit.“

Žádné „Ahoj, jak ses měla?“ nebo „Hej, omlouvám se, že jsem tě v podstatě svedl, abych si mohl vzít tvůj genetický materiál.“ Prostě šel k věci, jako bychom neměli žádnou společnou minulost.

Ale musela jsem se sbalit a nenáviděla jsem, že měl pravdu. Najednou jsem byla plná nenávisti. Musela jsem dát výpověď, ale … „Nesednu na ten stroj smrti. Autobus je naprosto v pohodě.“

„Autobus byl „naprosto v pohodě“, když jsi byla jen Bellamy.“

Z nějakého důvodu, to bolelo. Jako by mé staré já, se kterým tančil a líbal ho, nestačilo. Nebyla jsem nic zvláštního.

„Ale teď jsi princezna z Monterry a já ti nedokážu zajistit bezpečnost v autobuse. A jsem vynikající řidič.“

Otevřela jsem pusu, abych se hádala, ale rychle jsem si uvědomila, jak se věci měly. Když jsme se poprvé setkali, myslela jsem si, že byl Enzo obětavý, i když trochu tvrdohlavý. Hádat se s ním by mi nepřineslo nic dobrého. Udělám, co jsem chtěla já a on se s tím musel smířit. Nebo ne. Vůbec mě to nezajímalo.

Což byla zatracená lež. Nebylo mi to jedno. Ale pořád jsem nenáviděla, že tam mohl tak klidně stát, aniž by ho zajímalo, že mi zlomil srdce. „Uvidíme se za deset minut,“ řekla jsem mu.

Kývl. „Budu čekat.“

Měla jsem pocit, jako by mi do srdce zabodl nůž a otočil s ním. Když jsem odešla, našla jsem Franka, svého vedoucího a řekla mu o své situaci, ale zdálo se, že mi nevěřil. Přijal mou rezignaci s pokrčením jednoho ramene a potáhnutím z cigarety.

S ostatními servírkami jsem se nepřátelila, takže jsem se ani neměla s kým rozloučit. Což mě trochu rozesmutnilo. Šla jsem dozadu, abych si sbalila své věci a snažila se nemyslet na to, jak mi Enzo naposledy řekl, že na mě počká a nepočkal.

Tentokrát na něj nebudu čekat já. Plánovala jsem vyjít ven zadním východem z restaurace a dojít na autobusovou zastávku. Nechtěla jsem, aby mě odvezl.

Ale jakmile jsem otevřela dveře, uviděla jsem, že přejel s motorkou do zadní uličky a zablokoval mě. Jako by přesně věděl, co udělám a čekal, že budu jednat přesně tak, jak předpovídal. Opíral se o jednu zeď se založenýma rukama na prsou.

„V autobuse tě neudržím v bezpečí. Nech mě tě odvézt domů na motorce. Zítra budu mít auto.“

Chtěla jsem mu říct, do jakého otvoru si mohl tu motorku strčit, ale řekl: „Prosím.“

Proč mě to jedné slovo, které řekl tak, jak ho řekl, přimělo vůči němu změknout?

Možná to nebylo jen tím slovem. Možná jsem měla docela dobrou představu o tom, co by udělal, kdybych odmítla. Představovala jsem si, že by to znamenalo, že by si mě hodil přes rameno a držel mě tam, zatímco by jel.

Z čehož byla moje idiotská, hormony poháněná část mě vzrušená, ale zbytek mě byl příliš unavený. Dnes se toho stalo příliš a já se jen chtěla odplazit do své postele.

„Fajn. To je fuk.“ Budou další bitvy, které vyhraju. Poznala jsem, že se chtěl usmát, ale neudělal to. Podal mi druhou helmu a já byla opatrná, abych se ho náhodou nedotkla, když jsem si ji od něj brala.

„Nikdy jsem na motorce nejela,“ řekla jsem a on si tentokrát úsměv dovolil.

„Jen se posaď za mě. Nakláněj se, když se nakláním já a pevně se drž.“

Neexistovala šance, že bych se ho držela. Nasadila jsem si helmu, ale zápolila jsem s popruhy. Uskočila jsem, když se Enzo natáhl, aby mi pomohl, a rychle jsem je zapnula správně. Podal mi koženou bundu a řekl, že budu potřebovat ochranu. Vzala jsem si ji jen proto, abych byla v bezpečí. S Enzovou nebeskou vůní to nemělo nic společného.

Vylezl na motorku a já ho následovala. Za zadkem jsem měla rukojeť a chytila jsem se jí. Enzo nastartoval řvoucí motor, a přestože přidával plyn pomalu, děsilo mě to. Okamžitě jsem mu ovinula ruce kolem pasu a držela se ho, jako o život. Jakmile zvýšil rychlost, sevřela jsem ho ještě pevněji.

Byl to zvláštní pocit, když jsem panikařila, že zemřu, ale milovala jsem pocit jeho tvrdých, silných svalů na zádech. Jak se mu sevřel žaludek, když jsem ho rukama sevřela pevněji, dotek jeho nohou proti mým. Věci kolem nás se změnily ve šmouhy. Chtěla jsem položit hlavu na jeho záda, ale neudělala jsem to.

Naštěstí jsme se k mému bytu dostali rychle. Roztřesenýma rukama jsem si sundala helmu a podala mu ji. Začala jsem dunícím tepem vycházet schody, když mi Enzo položil ruku na rameno. „Počkej. Půjdu první.“

Protočila jsem očima. Že jsem princezna, jsem zjistila teprve před několika hodinami. Nikdo to ještě nevěděl, určitě na mě v mé garsonce nikdo nečíhal. Dala jsem mu klíče a on rychle prohledal tu jedinou místnost, ve které jsem žila. Snickers ležela stočená na mé posteli a sotva zvedla hlavu, když jsem vešla. Nezdála se příliš spokojená tím, že tu byl se mnou ten podivný muž.

Čekala jsem, že Enzo odejde a posadila jsem se na gauč. Stál uprostřed místnosti, jako by chtěl někdo vyskočit z televize nebo zpod mého malého jídelního stolu. „Jak vidíš, jsem naprosto v bezpečí. Můžeš jít.“

Zakroutil hlavou. „Musím zůstat blízko tebe. Mohl bych sedět celou noc venku, ale pokud by ti to nevadilo, mohl bych se vyspat na tvém gauči.“

Myšlenka na to, že by chtěl spát na mém gauči, mě nejprve nutila se chichotat, a pak mi přišlo zvláštní, že by spal jen pár metrů od mé postele. Mým prvním instinktem bylo přinutit ho zůstat celou noc venku. Ale viděla jsem, jak byl unavený a právě teď jsem neměla sílu na to, abych na něj byla zlá.

„Můžeš spát na gauči.“ Popadla jsem hromadu náčrtníků, které jsem obvykle nechávala válet na gauči, protože jsem do nich kreslila, když jsem sledovala televizi a položila je na stůl. Dala jsem mu polštář, deku a povlečení a nechala ho, aby si ustlal sám. Pravděpodobně jsem mu měla nabídnout postel s tím, že je o dobrých patnáct centimetrů vyšší, než já, ale protože napadl můj prostor, dostal to, co dostal.

Posbírala jsem si věci a šla se do koupelny připravit do postele. Bylo znepokojující vědět, že byl Enzo v mém bytě, z druhé strany dveří. Možná se svléká. Snažila jsem se nepředstavovat si to.

Selhala jsem.

Nadělala jsem spoustu hluku, aby věděl, že vyjdu z koupelny. Sundal si boty, kravatu a oblek. Měl tašku, které jsem si předtím nevšimla a já dala Snickers nějaké jídlo a vodu. Přední dveře byly zamčené, stejně jako okno.

Když jsem se podívala na svůj počítač, odolala jsem touze začít hledat všechno, co mi Lemon řekla. Nechtěla jsem tam sedět, až Enzo skončí v koupelně. Bude to muset počkat do zítřka. Zhasnula jsem hlavní světlo a odstrčila kočku, abych si mohla lehnout do postele. Sotva se pohnula, ale naštěstí spokojeně předla, když jsem se šoupala vedle ní.

Co jsem měla dělat. Předstírat spánek? Prostě ho ignorovat s tím, že bych se k němu otočila zády? Nechtěla jsem s ním mluvit. Chtěla jsem, aby odešel. Ale to se nestane.

Byla jsem zaseklá.

Enzo se vynořil z koupelny a já si nemohla pomoct. Podívala jsem se. Měl nějaké pohodlné kalhoty, ale bez trička. Zase. Možná by měli v Monteře zvýšit mužům plat, aby si mohli dovolit víc triček.

Tím okukováním jsem té situaci moc nepomohla. A myslím, že věděl, že to dělám, i když byla tma a svítil jen jeho telefon.

Posadil se na gauč a zasvítil mým směrem. Rozhodně jsem měla předstírat spánek. „Musím se ti omluvit, Bellamy.“

Ležela jsem naprosto klidně a nechtěla se pohnout. Díval se na něco ve svém telefonu, místo na mě. Snickers zívla, protáhla se a vstala. Seskočila z postele a zamířila přímo k Enzovi. Ta zrádná kočka mu vyšplhala na klín a předla. Roztržitě ji pohladil po srsti.

A bylo to. Stala jsem se naprosto ubohou. Žárlila jsem na vlastní kočku.

„Proč?“ Jako bych to nevěděla.

Enzo vzhlédl od telefonu. „Jsem muž, který se pyšní svou ctí. Měl jsem ti říct, že mě poslal tvůj otec, abych zjistil, jestli jsi jeho dcera.“

To měl. Mohlo mi to dát možnost setkat se s mým otcem.

„Alberto byl můj kmotr a já mu dlužil hodně za to, co udělal pro mou rodinu. Požádal mě, abych ti to neříkal. A já s tím bojoval. Nechtěl jsem být nečestný. Rozhodl jsem se, že ti to řeknu, protože jsem si myslel, že sis to zasloužila vědět.“ Povzdechl si. „To bylo poprvé v mém životě, kdy jsem o něčem úmyslně lhal.“

To mě přimělo se posadit. „Proč jsi lhal?“

„Když jsem přijel k restauraci, uviděl jsem tě. Viděl jsem, jak mluvíš se svými zákazníky a jak se jim rozzářily tváře, když jsi s nimi mluvila. A jediné vysvětlení, která mám, je to, že jsem to chtěl zažít taky. Už je to dlouho, co jsem měl v životě světlo. A ty jsi ho měla tolik. Nechtěl jsem ti dát něco, co by mohla být špatná zpráva. Chtěl jsem tvůj úsměv. Bylo to ode mě sobecké. A omlouvám se. Neměl jsem… Té noci jsem neměl dělat spoustu věcí. Ale hlavně jsem ti neměl lhát.“

Co jsem s ním měla dělat? Byl sladký a čestný a nějak to zjemnilo můj přetrvávající odpor. Chtěla jsem se držet toho hněvu, ale právě mi to znesnadnil.

„Lhal jsem a choval se tak, jak jsem se choval jen proto, že od chvíle, kdy jsem dorazil, jsem neviděl nic jiného, než tvůj úsměv. Což bylo skličující, protože máš stále ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl.“

Seděla jsem v posteli, s bušícím srdcem ohromená a neschopná slova. Co máte říct, když vám nejhezčí muž řekne, že máte ten nejkrásnější úsměv?

„Musíme teď spolupracovat a chci, abys věděla, že beru svou práci velmi vážně. Udržím tě v bezpečí, bez ohledu na cokoliv. A slibuji ti, že ti už nikdy nebudu lhát. Vždycky ti řeknu pravdu.“ Odmlčel se, jako by čekal. Jako by můj mozek mohl na něco takového inteligentně reagovat. „Dobrou noc, gattina.“

Gattina. Říkal mi tak už tu noc, kdy jsme se potkali. Nevěděla jsem, co to znamená. Musela bych si to vyhledat. Postavil Snickers na podlahu a stočil se na pohovce, co nejlépe to šlo, než přes sebe přetáhl deku. Vypnul telefon a místnost se ponořila do tmy.

Nakonec jsem dokázala znovu tvořit slova. „Bylo něco z toho skutečné?“

Uplynulo tolik času, že jsem si myslela, že mi neodpoví nebo už usnul. Ale on odpověděl, tak tiše, že si část mě myslela, jestli jsem si to jen nepřestavovala. „Bylo to skutečnější, než bych si přál.“

To byla naprostá rána mým pocitům. Zatímco jsem přemýšlela o tom, co to znamenalo, jeho pravidelné a těžké oddechování naznačovalo, že usnul.

Jak mohl spát? Nemohl na mě jen tak hodit takovou bombu a usnout. Ale chtěla jsem s ním o tom mluvit? Chtěla jsem slyšet věci, na které jsem nebyla připravená?

Tvrdě jsem se otočila. Moje postel zaskřípala na postel. Několikrát jsem praštila do polštáře, ale nezměkčilo ho to. Samozřejmě jsem si představovala, co by se stalo, kdybych Enza znovu uviděla. Byla bych o pět kilo lehčí, měla bych perfektní make-up a vlasy a vynadala mu, že mi lhal.

Ale nikdy jsem si nepředstavovala, že se mi omluví. A ještě tak ryze a upřímně.

Když jsem usínala, byla jsem naštvaná, že jsem nevěděla, jestli se zlobím kvůli tomu, že mi vzal mou pomstychtivou fantazii nebo že mě nutil cítit věci, které jsem cítit nechtěla.

***

Následující ráno, když jsem se probudila, byl okamžik, kdy jsem zapomněla na svůj skutečný život. Kde jsem si povzdechla, když jsem si vzpomněla na sny, ve kterých jsem líbala Enza nebo se on nakláněl nad mou postelí, připravený mě políbit. Pak mi smysly zaplnily vůně slaniny a vajec, takže jsem se usmála.

Dokud jsem si neuvědomila, že jsem je neuvařila já.

„Buongiorno. Dobré ráno.“

Alespoň teď překládal sám sebe, což bylo užitečné. Posadila jsem se a promnula si oči. Vypadal perfektně. Měl na sobě hezkou košili s kravatou a učesané vlasy. Já je na druhou stranu měla rozcuchané a musela jsem si stáhnout tílko dolů. Přísahala bych, že se díval na moje břicho, než jsem ho zakryla, ale to ze mě mohl mluvit nedostatek slaniny v mém organismu. Tak nějak jsem slaninu milovala.

Zajímalo by mě, jestli si to pamatoval nebo to byla jen náhoda. Viděla jsem, že složil ložní prádlo tak, jak jsem já nikdy nedokázala. Cenila jsem si jeho ohleduplnosti, ale zdálo se to zbytečné, protože jsem ho chtěla vyprat.

Protože by bylo divné držet si tady prostěradlo, které by vonělo, jako on.

Alespoň to jsem si říkala cestou do koupelny. Poté, co jsem ze sebe znovu udělala člověka, jsem se vrátila do pokoje a Enzo zrovna nakládal na talíře. Kromě slaniny a míchaných vajec mi také připravil palačinky.

S určitostí jsem věděla, že jsem žádnou z přísad na ně doma neměla. Tázavě jsem se na něj podívala a on to okamžitě pochopil.

„Vyměnil jsem motorku za auto a rozhodl se udělat něco k snídani.“

„Proč?“ Byla jsem hrubá. Ale mimo moji mámu pro mě nikdo nic takového neudělal.

„Jako poděkování, že jsi mě tady nechala. Vím, že to nebylo vhodné. Tak… děkuji.“

Díky tomu jsem se cítila malicherná a malá. Já ho jen nechala spát na gauči a on šel a jako poděkování mi udělal snídani. Když jsem se na něj zmohla znovu podívat, měl na tváři malý úsměv říkající „vím něco, co ty ne“.

„Co? Proč se tak díváš?“

Enzo si svůj soukromý vtípek ještě chvíli užíval, než řekl: „Chrápala jsi.“

Intimita, kterou svým pozorováním naznačil, mě zasáhla jako blesk. Bylo znepokojující myslet na to, jak chodil po mém bytě, když jsem spala. Cítila jsem se zranitelně a nevědomě. „Já nechrápu.“

„Ale ano.“ Řekl to stejným způsobem, jakým jsem já mluvila se Snickers. Jako bych mu připadala rozkošná.

Když jsem spala, bylo možné, že jsem vydávala nějaký zvuk, ale byla jsem si jistá, že chrápání to nebylo. „Jestli je to pravda, tak bych to raději považovala za jemné pobrukování.“ Při tom se zasmál a já se musela vzdát. Byla to hádka, kterou jsem nechtěla vyhrát. Místo toho jsem začala jíst.

A byla to pravděpodobně ta nejlepší snídaně, jakou jsem kdy měla. Slanina byla naprosto dokonalá. Ani příliš křupavá ani příliš měkká. Ten muž vážně uměl vařit. Proč ne? Pravděpodobně zachraňoval sirotky z požárů a o víkendech pomáhal rodit štěňata.

Když jsem se při jídle snažila nesténat blahem moc nahlas, Enzo mi nastínil rozvrh na dnešní den. Pořád jsem si musela sbalit (což jsem měla udělat včera v noci, ale na svou obranu: svlečený Enzo) a za dvě hodiny jsme museli být na letišti v Cincinnati. Při zmínce o soukromém letadle jsem mírně zvedla obočí. Měli jsme se setkat s Lemon a zařídit pár věcí, než se usadíme v našem hotelu v New Yorku.

Kde, díky mému souhlasu, přestane být můj život můj a bude patřit nějakému kamerovému štábu a té bláznivé malé jižance.

Když jsme dojedli, poděkovala jsem Enzovi. Neřekla jsem mu, že to bylo jedno z nejlepších jídel, jaké jsem kdy jedla, protože by mu to nafouklo ego do velikosti řeky Mississippi. Snažila jsem se umýt nádobí, jako poděkování, ale nedovolil mi to. Nádobí umyl on. Jako vážně.

„Líbí se mi ten citát.“

„Citát?“ Opakovala jsem a snažila se dělat, jako bych nebyla uchvácená jeho uklízením.

Kývl na mou lednici. „Tento.“ Italsky dodal něco, co se na rozdíl od předchozího neobtěžoval překládat.

Ten citát jsem našla na internetu a zamilovala si ho, tak jsem ho nalepila na dveře chladničky. Nejúčinnějším lékem na nemoc sebelítosti je ztratit se ve službě druhým. Když jsem pomáhala druhým, zapomněla jsem na sebe a své problémy.

Momentálně mé problémy spočívaly výhradně v tom, že byl Enzo příliš přitažlivý a ne vždy jsem chápala, co říkal.

Nemohla jsem si pomoci, a slovo gattina jsem si vygooglila. V italštině to znamenalo „kotě“. Hm. Proč mi říkal kotě? To se zdálo trochu… svůdné. A divné. Bylo to proto, že se mí líbily kočky nebo to znamenalo něco jiného? A samozřejmě, protože to byl můj život, Enzo náhodou prošel kolem a podíval se na obrazovku mého počítače. Snažila jsem se prohlížeč rychle zavřít, ale ten malý úšklebek na tváři mi dal najevo, že to viděl.

Naštěstí nic neřekl.

To mě ale nezbavilo rozpaků.

Začala jsem s balením, a když jsem vytáhla přenosnou klec na kočku, Snickers utekla pod postel. Ušetřila jsem ji tím, že ji vezmu až naposledy.

Nebyla se mnou šťastná, ale prostě jsem ji tady nemohla nechat.

Balení trvalo kratší dobu, než jsem si představovala. Obzvláště proto, že v New Yorku dostanu všechno oblečení nové. Když už tam budeme, udělala jsem si mentální poznámku, abych si koupila další kufr. Nebo tři.

Byla jsem si vědoma toho, že mě Enzo pozoroval a ty pohledy mi vysílaly pichlavé jehličky do celé mé kůže. Proč na mě měl stále takový účinek?

„Bellamy, musíme něco probrat.“

S povzdechem jsem si sedla na postel. Právě jsem se dávala dohromady. Nebyla jsem připravená na „pojďme prodiskutovat naši situaci“. „O co jde teď?“

„Musíme si promluvit o pravidlech.“