FP - 7. kapitola

 Překlad: Clarissa

Tabitha

Sleduji, jak Vlad kouše jídlo, zatímco já si prohlížím jeho pichlavou neoholenou tvář. Byly jsme v jeho domě zavření už skoro týden. Opustili jsme ho jen několikrát, když jsme museli  - když jsem šla navštívit svou sestru, a on měl schůzku, aby zrušil svůj pracovní plán, aby mohl zůstat se mnou, zatímco si budu zvykat na život s ním. Myslím si, že jeho neandrtálské chování zacházelo možná až příliš daleko. Dobrá, to je lež. Pořád si užívám ten přetrvávající pocit z jeho vousů, který zanechal dnes ráno na mých vnitřních stehnech.

Usměje se a polkne jídlo, aniž by ho pořádně rozkousal a dělá u toho uznalé zvuky. Zúžím na něj pohled a on se na mě usměje. Vím, že to předstírá. Zvednu talíř muffinů a hodím je do odpadkového koše, než ten talíř odložím do dřezu.

Cítím, jak ke mně zezadu přijde, dá mi ruce kolem pasu a otočí mě. Zvedne mě, posadí mě na pult a poté vklouzne mezi mé nohy. „Snědl jsem každý kousek,“ řekne a já se podívám na jeho prázdný talíř.

„Tak doufám, že neumřeš, protože se mi nějak líbí, když tě mám kolem sebe,“ řeknu napůl provokativně a napůl naštvaně, což ho rozesměje. Bože, jsem ta nejhorší kuchařka a neskutečně z toho šílím. Jak vůbec budu krmit rodinu, když ani neumím vařit?

„Já sním všechno, co uvaříš.“ Snaží se, abych nebyla naštvaná, ale je to těžké. Vařila jsem celý týden a zdá se, že to byla jedna chyba za druhou.

„Ale já chci, aby ti to také chutnalo.“

„Miluji to, protože jsi to vařila ty. Miluji to, protože můžu sedět u kuchyňského baru a sledovat tě, jak mi děláš něco k jídlu. Ještě víc se mi to bude líbit, až při tom budeš bosá a čekat naše dítě.“

Omotám mu ruce kolem krku, zklamání z mých kulinářských schopností rychle opadá.

„Miluji tě,“ řeknu mu, než ho k sobě přitáhnu, aby mě políbil.

Jeho ústa se setkají s mými, a já ho líbám jenom chvilku, než se odtáhnu. „Panebože, pořád můžu cítít ten muffin a je to hrozné. Jak jsi ho dokázal sníst celý?“

Pokrčí rameny jako kdyby to nebyl žádný problém. Nemůžu si pomoct a zasměji se. Bože, já ho miluji. Udělal by cokoliv, abych byla šťastná.

„Půjdu obstarat nějaké dřevo do krbu.“ Sundá mě z pultu a plácne mě po zadku. „Proč si nevezmeš knihu, nelehneš si na gauč a nepočkáš na mě.“

„Mmjo,“ řeknu blaženě, protože vím, co bude následovat. Možná jsem s Vladem jen pouhý týden, ale už máme svou rutinu. Pozdě odpoledne lehávám na gauči před ohněm, zatímco on si přinese svůj laptop, aby pracoval. Od čtení přejdu k menšímu spánku. Během jednoho zdřímnutí zjistím, že se probudím s jeho ústy mezi mýma nohama.

Toto je moje nejoblíbenější část dne. Dobrá, možná druhá nejoblíbenější, protože tou první je ležení s ním večer v posteli. Neměla jsem vůbec tušení, že by život mohl být tak sladký. Užívám si to a čekám, až v tom budu až po uši. O své matce jsem od svatby neslyšela a vím, že ona ví, že se něco děje. Na svatbě mě celý večer sledovala a Vlad se příliš nesnažil skrývat, že mě chce, i když si myslí, že odvedl dobrou práci a držel se zpátky. Nejsem si jistá, jestli opravdu ví, co znamená držet se zpátky.

Dívám se, jak odchází a poté zamířím do naší ložnice, abych si vzala svou knihu. Kráčím po chodbě a mířím rovnou do našeho pokoje. Naše ložnice je jediným pokojem v tomto patře. Dalších pět ložnic se nachází nahoře. Téměř to vypadá, jako kdyby tento dům vypadl rovnou z mých snů. Vlad ho postavil před lety. Nachází se přímo u paláce, ani ne míli daleko. Ale je tu malá silnice, kterou můžeme používat pouze my, abychom se dostali za Alenou a Romanem. Jsem ráda, že se mohu tak snadno vidět se svou sestrou.

Řekl mi, že nikdy nepřemýšlel o tom, proč postavil tak velký dům, když neměl v plánu oženit se a mít děti. Ale po naší první noci tady mi řekl, že někde hluboko uvnitř musel tušit, že přijdu. Že ten dům postavil pro mě. Úplně mě to rozbrečelo. Měl pravdu. Vždy mi dával to, co chci. Dělal to před tím, než vůbec věděl, co to bylo. Nejvíc na tomto domě miluji to, že ačkoliv je velký, tak i přesto je velmi útulný a soukromý. Je teplý a je cítit domovem.

Vezmu knihu z nočního stolku a jdu do obýváku, který je propojený s kuchyní. Přemýšlím o dalším místě pro pečení, ale rozhodla jsem se, že bych si nejdřív měla asi objednat nějaké kuchařské knihy nebo tak něco. Ale neměla jsem moc touhu poustit tento dům. Chci držet venkovní svět mimo nás.

Přemýšlela jsem, jestli se mě má matka snažila dostat do rukou. Vím, že jsem se měla před pár dny setkat s potencionálním manželem, ale ten den nastal a uplynul, aniž by se něco stalo.

Když sedím na gauči, jsem překvapena, když uslyším klepání na hlavní dveře. Pohlédnu směrem, kudy Vlad odešel a přemýšlím, co bych měla dělat. Mám silný pocit, že by se mu nelíbilo, kdybych otevřela dveře. Navíc mám na sobě pouze jeho tričko.

„Tabitho, okamžitě otevři ty dveře.“

Cítím, jak se mi zkroutí žaludek, když zaslechnu hlas své matky. Svírám knihu v dlaních, zoufalá udělat cokoliv jiného, než jí čelit. Ale vím, že musím. Nemůžu žít neustále ve strachu, že budu kdykoliv odvedena od Vlada.

Odložím knihu na stůl a kráčím ke dveřím. Otevřu je a uvidím svou rozcuchanou matku. Protáhne se kolem mě do domu.

„Matko, nemůžeš jen tak vkročit do Vladova domu. On tě sem nepozval,“ řeknu jí a narovnám se. Opravdu nemám žádný důvod k tomu, abych se jí teď bála. Aleně už ublížit nemůže a hluboko v sobě vím, že by mě Vlad nikdy nenechal odejít. I kdyby to znamenalo, že bychom museli spolu utéct. Udělala bych to bez přemýšlení. Nemůžu ho ztratit. Vím, že existují zákony, které by nás mohly rozdělit.

„Oh, tvá vlastní matka není vítána v domě tvého manžela?“ Pohled má přilepený na prstenu, který mi Vlad navlékl na prst ten večer, kdy jsme sem přijeli. Řekl mi, že ho viděl a věděl, že byl stvořený pro mě.

Pohlédnu na ten nádherný prsten. Je to jednoduchý kroužek posetý diamanty. Je vyrobený pro ženu, který ví, že její ruce budou hodně zaměstnané, a já mám v plánu vést domácnost a starat se o naše děti. Je dokonalý – nejkrásnější prsten, který jsem kdy viděla.

„Nejsme svoji,“ řeknu jí a tvrdě dodám, „zatím.“

„Viděla jsem svatební dokumenty. Podepsané samotným králem!“ vyštěkne na mě. „Jak sis mohla dovolit odejít a porušit tradici!“ zavrtí hlavou. „Vždycky sis o sobě myslela, že jsi lepší než ostatní.“ Vůbec netuším, o čem to mluví, a přemýšlím, jestli není opilá. Tedy, víc opilá než normálně.

„Co sakra děláš v našem domě?“ Vladův hlas je nízký a smrtící, až z toho poskočím. Neslyšela jsem ho vejít dovnitř. Upustí všechna polena, která přinesl a přijde k nám, očividně naštvaný.

„Bylo ti řečeno, že nejsi vítána v okolí sta mil odtud,“ pokračuje a rychle zkracuje vzdálenost mezi ním a mou matkou.

„Sto mil? Vždyť tak daleko odtud ani nežije, jak by mohla ...“ Odmlčím se a dávám si dohromady, co řekl.

Má matka sem nesmí?

„Byl ti vydán příkaz a pět dní na to, abys vypadla, ale ty stojíš tady a pokoušíš svůj osud. Ale já nejsem ten, koho bys měla provokovat.“ Nakloní se k mé matce a sjede ji tvrdým pohledem. „Víš, že jsem chtěl udělat víc, než tě jen donutit odejít. Neudělal jsem to jen kvůli tomu, že má princezna je v jádru milá a jemná, a i když je jí jedno, co s tebou bude, pořád jsi její matka. Nelíbilo by se jí, kdyby věděla, že jsem ti chtěl sebrat všechny tvé tituly a nechat tě na ulici.“

Po Vladových slovech zalapu po dechu. Podívá se na mě. Smrtící pohled, který měl, zmizí. „Nikomu nedovolím, aby si myslel, že tě může vystrašit. Nebo abys musela žít se strachem z někoho. Ona si zpečetila osud ten den, kdy se přestala chovat jako matka a nechránila to, co bylo přivedeno na tento svět, aby bylo mé.“ Mé srdce pro tohoto muže ještě více roztaje. Nevím, jak to dokáže, ale dokáže to.

„Tabitho.“ Má matka to vysloví jako prosbu, jemněji než jsem jí kdy slyšela promluvit.

„Matko, prostě odejdi, než změní názor. Než změním svůj názor také já,“ řeknu jí.

„Tabitho,“ zkusí to znovu, ale tentokrát se neovládnu a křičím.

„Jdi! A zapomeň na to, že jsme Alena a já někdy existovaly. Zapomeň, že jsi vůbec někdy byla matkou!“ zařvu a vidím, jak jí vztek zkřiví tvář.

Jsem za to vděčná. Poprvé ve svém životě jsem ráda za to, že v jejím obličeji vidím vztek. To dělá vše snadnějším. „Ne že bys jí někdy začala být.“

Otevře pusu dokořán a já bych řekla, že se chystá něco říct, ale místnost zaplní nízké zavrčení a ona vrátí svou pozornost k Vladovi. Slyší varování a kývne. Otočí se a vyjde ze dveří, a já je za ní zabouchnu, aniž bych uhnula pohledem od Vlada. 

„My jsme svoji?“ zeptám se ho. Na jeho tváři zahlédnu rozpačitý výraz.

„Nezlob se,“ řekne a dá ruce nahoru, jako kdybych na něj chtěla zaútočit.

A má pravdu, protože jakmile uslyším ta slova, běžím k němu a skočím mu do náruče. On mě chytí a já spojím svá ústa s jeho v hlubokém a prudkém polibku.

Když se odtáhnu, všimnu si, že ležím na zádech na gauči a on se nade mnou naklání.

„Možná jsem vznesl nějaké požadavky na krále.“

„Ty jsi takový neandrtálec.“

„Štvalo mě, když lidé říkali, že nejsi moje.“

Znovu zavrčí a rozesměje mě.

„Co kdybych chtěla svatbu?“ zeptám se ho a pořád se usmívám. Vidím, jak jeho pohled jako vždy změkne, když mě dostane tam, kde mě chce mít.

„Chceš? Vystrojím ti jednu, jestli chceš. Víš, že ti splním všechno, o co si požádáš.“

„Ne,“ řeknu mu. Nemusím o tom přemýšlet. Někdo by si mohl myslet, že kvůli tomu, jak moc ráda se oblékám, budu ze svatby celá nadšená, ale já žádnou nechci. Chci být jen spoutaná s Vladem. Nechci plýtvat časem na svatbu, když můžu trávit svůj čas přímo pod svým majetnickým manželem.