FP - 5. kapitola

 Překlad: Clarissa

Tabitha

Poté, co se ujistím, že vše jde tak, jak bylo naplánované, vrátím se zpět do tanečního sálu. Svatební koordinátorka byla na roztrhání. Dívím se, že ještě nedostala infarkt, zvlášť když Alenin nový manžel posunul datum svatby. Od okamžiku, kdy se včera mé nohy dotkly podlahy, poletovala jsem jako vichřice.

Co začalo jako Alenina rozlučka se svobodou, to se změnilo v bláznivý sprint, abychom měli vše připravené na následující den. Sotva jsem měla čas, abych přemýšlela o předešlé noci nebo o tom, co jsme Vlad a já udělali.

Položím si ruku na břicho a přemýšlím, jestli to, co řekl, byla pravda. Včera v noci jsem mu řekla, že bych chtěla pět nebo šest dětí. On mi řekl, že první tři nebo čtyři by měli být kluci, pokud se holky budou podobat své matce. Řekl, že bude potřebovat posilu. Usměji se při vzpomínce na ten snadný rozhovor, který jsme vedli. Plánovali jsme si naše životy bez ohledu na svět, jako kdybych s ním mohla utéct a nemělo to žádné následky. 

Neměla jsem moc času, abych si s Alenou promluvila. Minulou noc se vkradla do mého pokoje s jejím brzy-budoucím-manželem v patách. V ten moment jsem věděla, že ten muž je do ní bláznivě zamilovaný.

Stoupnu si stranou a sleduji, jak sedí na klíně svého manžela, usmívá se na něj, zatímco on ji pevně objímá pažemi. „Je volná,“ zašeptám sama sobě. „Je šťastná.“

Z její radosti mi začnou slzet oči. Dostala jsem ji pryč od mé matky, a nyní je v náruči muže, který ji bude chránit svým životem. Viděla jsem to včera v noci, když vtrhl do mého pokoje a pronásledoval ji. Úplně ji prosil, aby šla s ním. Jsem si jistá, že až do včerejší noci nikdy o nic ve svém životě neprosil.

„Říkal jsem ti, že všechno dobře dopadne, princezno.“ Narovnám se, když ucítím Vladovy rty na svém uchu. Trochu se zakloním, protože chci cítít teplo jeho těla. „Slíbil jsem ti, že tvá sestra bude v pořádku, a nikdy bych svůj slib tobě neporušil.“

Otočím se a podívám se na něj. Tohle mi řekl. Včera v noci se znovu vkradl do mého pokoje. Byl na misi. Na misi, aby se ujistitl, že vím, že patřím jemu. A aby se ujistil, že to ví také celý svět. Pokud dokáže, abych otěhotněla, už nebude možné to skrývat. Měla jsem mu za to dát facku, ale vše, co jsem dokázala, bylo jen to, že jsem k němu ještě víc přilnula.

Něco na tom jeho neandrtálském chování ke mně, spolu s jeho poroučením a barbarskými tendencemi, funguje. Možná proto, že když jsem s ním, nemusím přemýšlet. On se postará o to, co se stane, a je to milé. Osvobozující.

„Opravdu je, že? On ji miluje.“ Znovu na ně pohlédnu a usměji se, když vidím, jak ji zvedne a odnáší ji z místnosti. Musím zadržovat smích. Jsem si jistá, že má matka chce zemřít studem nad tím, jak je její dcera odnášena pryč ze své svatby. Jí jde jen o to, jak co vypadá.

„Myslím, že se zbláznil,“ řekne Vlad a já se na něj podívám. Dívá se na mě a nevěnuje pozornost ničemu jinému. „Viděl její fotku a přišel o rozum. Věděl jsem, že ho nic nezastaví. Takového jsem ho nikdy předtím neviděl. Takže jsem couvl a neřekl mu, že se zbláznil, protože jsem věděl, že jsem nemohl nic udělat.“

Dívám se, jak očima bloudí po mé tváři, a jak poté zjihnou a sladce se na mě dívají. To se stává, když mě dostane tam, kde mě chce mít, obvykle po tom, co mě tam má. „Pak jsi mi vešla do života ty, a já jsem to pochopil. Rozsvítila jsi celou místnost a tehdy jsem to uviděl. Vytáhla jsi ze mě tu neandrtálskou část. Část mě, o které jsem ani nevěděl, že ji v sobě mám. Ležela uspaná dole a čekala na tebe. Protože patřila tobě.“ Trochu se skloní, takže je jeho dech u mých rtů. „Tys ji vytáhla na světlo. Měla jsi za úkol chránit svou sestru. Vsadím se, že tohle děláš celý svůj život, je to tak? Ujišťuješ se, aby k sobě nepoutala pozornost, o kterou nestojí. Ujišťuješ se, abys schytala palčivý hněv vaší otravné matky.“

Jeho velká dlaň uchopí můj obličej. „Je mou prací ji chránit. Ona je moje mladší sestra,“ řeknu mu.

„Já vím, holčičko. Já vím. Ale kdo chránil tebe?“ Palci hladí mé tváře. Já odpověď nemám. Oba víme, že to měla být má matka, ale ona mě chránila tak moc jako farmář chrání svůj dobytek. „Od teď bude tvou odpovědí na tuto otázku mé jméno. Řekni to, Tabitho.“

„Mě chrání Vlad,“ řeknu okamžitě a ta slova vyjdou z mých úst snadno.

„Zatraceně správně,“ zavrčí, než přitiskne své rty na mé.

Zapomenu, kde jsme a poddám se tomuto okamžiku společně s ním.

Vždy způsobí, že na své okolí zapomenu. Když je se mnou, všechno se rozmaže a já si nedělám starosti o svět. Má pravdu. Vím, že mě ochrání. Cítím to ve svých kostech. Celý svůj život jsem čekala na tohoto rytíře, až mě zachrání. Můj rytíř.

Odtáhne se a těžce oddechuje jako já. „Nemůžeme to dělat tady. Nelíbí se mi, když se na tebe takhle lidé dívají.“ Jeho majetnická slova mě přenesou zpátky do reality a vzpomenu si, kde jsme. Trochu se odtáhnu a Vladovo sevření se na okamžik utáhne, než mě pustí. Varuje mě, abych raději neutíkala. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem zapomněla na to, že jsme v místnosti plné lidí a otevřeně jsem se líbala s mužem. Princezna se takhle nikdy nesmí chovat k muži, který není jejím manželem. A dokonce i poté není na veřejné projevy náklonnosti dobře nahlíženo.

Vidím, jak celé Vladovo tělo ztuhne. Vypadá, jako kdyby se chystal vybouchnout. Nelíbí se mu, že se schováváme. Nelíbí se mu, že většinu dne musíme předstírat, že k sobě nepatříme. Ačkoliv vím, že kdyby se lidé podívali z blízka, mohli by to vidět. Pořád mě sleduje pohledem a stále mě volá, abych mu s něčím ´pomohla´, alias chvilka mazlení v nějakém zamčeném pokoji. Odtáhl mě pryč a trval na tom, že mě potřebuje a já mu to věřila. Pokud bych se nepodvolila těmto ukradeným chvilkám, myslím, že by si mě přehodil přes rameno a byla bych už dlouho pryč odtud.

Natáhnu se, dotknu se jeho paže a snažím se ho uklidnit. „Tady ne. Je to svatba mé sestry.“ Trošku se po mých slovech a doteku uvolní, ale stále vidím, jak se sebou bojuje. Vím, že mě chce zvednout a hodit si mě přes rameno. I přesto, že ho znám jen krátkou chvíli, tak už vím, že je to jeho snaha dostat mě tam, kde mě chce mít. Prostě mě vezme a odnese mě tam.

„Celý den jsem tě pronásledoval.“ Myslím, že v jeho hlase zní náznak našpulených rtů. „Chodila jsi tady v těchto pitomých šatech, za což zaplatíš, až přijdeme domů.“

„Ty mě pronásleduješ rád,“ řeknu provokativně a vidím, že se maličko uklidnil. Moje srdce nad slovem domů poskočí. Miluji, když se ke mně chová jako pračlověk, i když tady na to není místo ani čas. Dnes večer ne.

Sevře můj bok. „Raději tě chytám.“ Prsty na mém boku se napnou a ponoří do mě. „Tvá taška už je v mém autě. Dnes večer jedeš se mnou domů.“ To nebyla otázka.

„Řekla jsem ti, že ano,“ zasyčím na něj a zakroutím očima, což ho rozesměje. Miluji, jak snadné je naše škádlení. Je mi s ním tak bezstarostně a cítím se víc sama sebou, než jsem se vůbec kdy cítila.

„Zařídím, aby se vše splnilo,“ řekne, přitáhne si mě k sobě blíž a já ví, o čem mluví. Včera v noci, když jsme leželi v posteli, zeptal se mě na mé sny. Kdybych si mohla vybrat svůj život, jaký by byl? Ve tmě bylo snadné dát život tomu, co jsem chtěla. Nechtěla jsem být princeznou. Chtěla jsem žít v domě s mužem, kterého miluji, a který mě také miluje a obdivuje. Chtěla jsem mít hromadu dětí. „Dám ti všechno, co jsi kdy chtěla, Tabitho, ale ty budeš navždy princeznou. A teď budeš jenom mojí princeznou.“

Chci, aby to byla pravda, abych byla jen jeho, ale vím, že je jen otázkou času, než lidé zjistí,  co jsme udělali. Nebyli jsme opatrní. Je to těžké, když jste zamilovaní. Je nemožné toto cítít a nedat do nijak najevo. Vím, že se někdo pokusí vzít mi mou pohádku, ale cítím, že můj rytíř nikdy nedopustí, aby se tak stalo.