CIM - 9. kapitola

 Překlad: Lucianna

Jelikož nechtěl zmeškat Katyinu reakci, až vyjde ven na druhý veřejný táborák Hasičů a Záchranářů Spellbound Falls, sedl si Gunnar na špalek vedle toho, na kterém byla její plátěná taška, a stále po očku sledoval dveře, zatímco konversoval s hosty, kteří se zastavovali, aby ho přivítali, jako nového náčelníka hasičů.

Jeho bdělost se nakonec vyplatila, když Katy vyběhla ze stanice a skutečně smykem zastavila, při pohledu na to, co muselo být tak třicet lidí, sedících a stojících v malých skupinkách, kolem hořícího táboráku. Mluvili, smáli se a pili to, co Gunnar doufal, že byly nealkoholické nápoje. Když si všimnul, že Katyiny vykulené oči sklouzly vlevo, ohlédl se a viděl další tucet lidí, přicházejících po příjezdové cestě, z nichž většina nesla skládací židle, tašky s jídlem a malé ledničky. Podíval se zpátky, právě když se dlouze napila ze své kovové lahve na vodu, pak viděl, jak se zhluboka nadechla, uhladila si košili, nasadila si svůj typický úsměv na tvář, a jakoby nic, se vydala k monstru, které stvořila. Gunnar se otočil, když uslyšel odfrknutí a uviděl Jakea – nastrojeného do své nažehlené, modré uniformy a zatížený různými policejními hračkami – jak pustil špalek, který si přinesl, na druhou stranu vedle toho, kde byla plátěná taška a pak se na něj posadil.

„Vypadá to, že si budeme muset začít rezervovat místa dopředu,“ řekl Jake.

„Pokud nemáš v kapse myš, není žádné my.“

„Už jsi požádal o povolení, nebo čekáš, až ti nejdřív narostou větší koule?“

„Čekám, co dostanu za odpověď z těch inzerátů, které jsem podal po celé Evropě.“

 Jake se postavil s úsměvem tak širokým, že by byl vidět až z vesmíru a dal dolů plátěnou tašku ze špalku. A pak si ten bastard stoupnul před něj a pokynul Katy na svoje sedátko. „Držím ti místo.“

Pár okamžiků zaváhala, pak ho obešla a posadila se na ten, kde byla její taška. „Díky, ale myslím, že bude lepší, když si sednu mezi vás dva.“

Gunnar se snažil nesmát, když si ten zklamaný bastard, sednul na svůj špalek.

„Cítíš se dnes večer na sebe pořádně hrdá, předpokládám,“ řekl Gunnar protáhle Katy.

Podívala se na něj překvapeně. Nebo možná to bylo zděšeně. „Nikdy jsem ani nesnila o tom, že se všichni ti lidé ukážou,“ řekla – jop, bylo to zděšení – když ukázala k davu. „Deset, nebo dvacet lidí, bylo nejvíc, co jsme kdy měli v Pine Creek najednou.“

„Dovedu si představit, že se to usadí, až vyprchá novost. Ale já vlastně mluvil o tvém malém vítězství, dnes odpoledne.“

Velký, zářivý úsměv, nahradil její zděšení. „Ten pohled na všechny jejich obličeje, si uchovám až do hrobu.“

„Takže, kdy jsi zjistila, že jste filmováni?“

Úsměv se změnil na samolibý. „Když jsem si uvědomila, kde jsou přivázaná naše bezpečnostní lana, a přistihla se, že přemýšlím, proč zaparkovali ten záchranný vůz v tak divném úhlu.“ Ušklíbla se. „Někdo zapomněl přelepit černou páskou to malé, červené světýlko, na palubní kameře.“

Gunnar se naklonil blíž. „Když slíbím, že to nepovím, řekneš mi, jak jste se dostali dolů?“

Pohlédla na Russoa a jeho manželku se dvěma syny, sedícího naproti přes oheň, a pak po něm střelila záhadným pohledem. „Pomocí magie.“ Zasmála se, když se na ni zamračil. „Ok,“ řekla a naklonila se jeho směrem. „Vylezli jsme.“

Gunnar se s odfrknutím narovnal. „K čertu, měla bys být na sebe hrdá,“ řekl, vědom si toho, že to vyžadovalo mnohem větší sílu horní poloviny těla, než si kdokoliv z jednotky myslel, že by nováček mohl mít. Zatraceně, přál si, aby to video nevymazala.

Katy vzala plátěnou tašku od Jakea, když si všimla, že se v ní přehrabuje, pak vytáhla plastovou vaničku a dala si ji na klín, rozhlížejíc se znovu okolo po lidech, kdy se její pohled příležitostně zastavil na nějaké skupince, než pokračovala dál. Podívala se dolů na vaničku a povzdechla si. „Udělala jsem jen libru popcornu.“

„S máslem, doufám,“ řekl Gunnar a sebral jí vaničku z klína ve chvíli, kdy se po ní natáhl Jake. Sundal víko a nabral si hrst popcornu, ale ztuhnul s ním napůl cesty k ústům, když na něj Katy zvedla své delikátní obočí.

„Neviděla jsem tě právě spolknout dvě velké porce lasagní s půlkou česnekového chleba a pak zhltnout čtvrtku koláče?“ řekla a jen se zasmála. „Promiň, žádná slovní hříčka.“

(Vysvětlím – zhltnout je v angl. wolf down, a on se jmenuje Wolfe, tak proto zmiňuje tu slovní hříčku, pozn. překl.)

„Víš, kolik kalorií potřebuje každý den tělo velké šest stop a tři palce, aby se udrželo?“ zeptal se Gunnar a potlačil úsměv, když si Jake znovu odfrknul. „Počkej. To nic. Setkal jsem se s tvým bratrem.“ Naklonil se dopředu. „Setkal ses s Robertem MacBainem, Shep-chci říct Jakeu?“ Gunnar sklouznul pohledem ke Katy. „Má kolik? Šest-šest? Šest-sedm?“

A znovu tam byl ten záblesk. „Robbie je vysoký šest stop a sedm a půl palce, v ponožkách.“

Jak snadné. Gunnar se narovnal a hodil si hrst popcornu do úst, aby se nesmál nahlas. K čertu, nejen, že si Katy byla vědoma toho, co se děje, ta malá svůdnice mu ještě pomáhala strčit Jakea pod autobus!

Což bylo trochu děsivé, vlastně. Katy MacBainová byla přehnaně bystrá, zlomyslná, v dobré víře božská bytost, která zjevně taky uměla magicky lézt po cihlových zdech.

Uslyšel tiché zalapání po dechu. „Och můj Bože, Welles právě naboural do Tita, až se polil svým pitím, a ten kluk ani nezpomalil.“

Gunnar následoval její pohled, a viděl Wellese, kličkujícího k nim, s Jaycee v závěsu, ale neměl ponětí, který z mužů v závěsu za mladým párem, byl Titus. Sledoval skupinu, a snažil se rozhodnout, který z nich vypadá, že patří k tomu jménu, když za nimi prošla malá postava, s tváří zakrytou davem. S bušícím srdcem, čekal až se – na základě výšky – objeví žena, jak si myslel, ale vypadala, že mu zmizela z dohledu.

„Říkám si, jak by se Welles cítil,“ pokračovala Katy suše, „kdyby věděl, že právě napadl osobu, která platí celé jeho vysokoškolské vzdělání.“

Málem se udusil druhou hrstí popcornu, kterou dokázal nabrat, než od něj vaničku odtrhla, a tak se Gunnar rychle a dlouze napil svého energetického drinku, aby to spláchnul. „Kdo to platí?“ zeptal se a věnoval všem mužům dlouhý pohled.

Naklonila se blíž. „Nesmíme to ale v žádném případě říct Wellesovi,“ zašeptala. „Oceanovi trvají na tom, zůstat v anonymitě.“

Rozhodně poznal jméno Oceanus, ale ještě se nesetkal s majiteli dvou největších středisek ve městě. „Jsou tu oba Oceanovi? Myslel jsem, že se jmenují Mac a Olivia?“

Katy na něj zamrkala a pak se zamračila. „Ne Mac-Titus. Je tady s Ranou. Jeho manželkou?“ vysvětlila při jeho prázdném pohledu. „Tvůj dřívější šéf, který je náhodou taky…“ Zmlkla a narovnala se. „Och, promiň. Zapomněla jsem, že jsi tady jen pár týdnů a ještě všechny neznáš,“ dodala s pohledem na Jakea, který ani nepředstíral, že by bezostyšně neposlouchal, zatímco žvýkal plnou pusu popcornu.

Gunnar se vrátil s prohlížení mužů a snažil se vzpomenout si na někoho jménem Titus Oceanus, kdo ho kdy najal. Povzdechl si, a hádal, že to muselo mít co dělat s jeho dřívější prací, kdy viděl a dělal… něco, co zahrnovalo hodně cestování.

Katy pokradmu ukázala na malou skupinu lidí, asi dvacet yardů od ohně. „Titus je ten vysoký, bělovlasý gentleman, který mluví s Duncanem MacKeagem.“ Oči se jí rozsvítily pobavením. „Myslím, že Duncan se ti představil osobně, než jsem přijela?“

Rozhodně poznal Duncana, jen dnes večer, měl ten Skot ročního chlapce, který mu seděl na ramenou – a něco, co vypadalo jako jeho identické dvojče, které držela krásná, blonďatá žena, stojící vedle něj – stejně jako čtyř, nebo pětiletého chlapce, který ho tahal za ruku, zatímco ukazoval na skupinu dětí různého věku, sedící na – Gunnar ztuhnul. Kde se tady sakra vzal piknikový stůl? A kdy? Ne, dva stoly. To, co považoval za lidi, sedící na lavičkách, udělaných z prken na špalkách, když vyšel předtím ven, byly ve skutečnosti piknikové stoly, každý dlouhý aspoň deset stop a natřené zářivě červeně. Pak si všiml všech těch světel, zavěšených nad hlavami, mezi stromy, vrhající měkkou záři na malý lesík, jak slunce zapadalo za horu.

„Do prdele,“ zamumlal, když se postavil a pomalu se otočil dokola. „Ony z toho tady udělaly komunitní centrum.“ Z borovicových větví u parkoviště dokonce visely dvě provazové houpačky a okolo po trávníku, bylo rozmístěno, snad tucet pochodní. Gunnar se otáčel dál, dokud neztuhnul, když uviděl…

Ne, v žádném případě sem nemohly přestěhovat prodejní stánek – s velkým nápisem Spolek Spellbound Falls – bez jeho vědomí. Ale lidé, seřazení na chodníku před – Kriste, malá stará dáma, právě vytáhla okénko, vzala peníze z ruky nějakého muže a vyměnila je za dva hot-dogy a lahev piva. „Jak sakra dostaly ten zatracený přívěs mezi ty stromy?“ Ohlédl se, když se Jake, začal smát. „To není vtipné, Shepparde. Místo cpaní své pusy, bys je měl zavřít za prodej chlastu, na pozemku města. Rada jim nedala stanici, tak si vzaly náš dvorek.“

„To je to, co dámy ze Spolku, dělají,“ řekl Jake mezi smíchem. „Pokud nemůžou něco dostat normálními kanály, prostě počkají, až se nikdo nedívá a vezmou si to. Jak myslíš, že přišlo město k rekreační stezce? Když přestal před lety jezdit vlak, ty ženy jednoduše prohlásily trať za majetek města, vytrhaly deset mil kolejí až k Turtleback a založily park u paty vodopádu.“

„A nikdo se ani nepokusil je zastavit?“

Jake si odfrknul. „Pět ze sedmi zastupitelů, jsou ženatí s dámami ze Spolku.“

Což vysvětlovalo, proč Duncan MacKeage byl ten, kdo sestřelil jejich pokus, získat požární stanici, na zasedání. Gunnar ukázal na čtvrt akru lesa, kolem nějž bylo roztroušeno nyní asi padesát lidí. „Můžou si postavit stánek v parku, který už mají, protože na rozdíl od železnice, požární stanice stále funguje.“

„Podle toho, co jsem slyšel,“ řekl Jake protáhle a jeho pobavení rostlo úměrně s Gunnarovým rozhořčením, „nechtěly si kazit estetiku svého parku.“

„Ale nevadí jim zaneřádit mnoha-milionové, pracovní zařízení?“ Gunnar popadl Katy za ruku a vytáhl ji na nohy. „Chci, abys mě představila Titovi,“ řekl, když ji vedl okolo ohniště. Cestou sebral Wellese, a utnul tak cokoliv ten kluk někomu říkal. „Pojď, Ingersoll-Hoffenmeyere, čeká tě jedna omluva.“

„Wolfe.“

Gunnar zastavil a otočil se, a viděl Jakea stát a držet ruku u ucha, ale cuknul sebou, když se staniční alarm najednou ozval z reproduktoru ve dveřích. Všichni zmrzli a jejich zděšené výkřiky přehlušily dlouhou sérií tónů, které následovaly. Jake byl jediný v pohybu, poslouchal zprávu ze sluchátka v uchu, když šel mezi stromy k městu a jakmile se dostal na chodník, rozběhnul se.

„Pozor pro Spellbound Falls Hasiče a Záchranáře. Vyrazte na Sunrise Point 355, k neznámému počtu pacientů při vědomí i v bezvědomí, možná souvislost s drogami, v tuhle chvíli nejméně dva lidé nereagují. Policejní složky již na cestě. Potvrďte příjem, Spellbound Falls Hasiči a Záchranáři; Sunrise Point 355, neznámý počet pacientů, nejméně dva nereagují. Policejní složky na cestě. Piscataquis, 19-49.“

Následné ticho, bylo přerušeno kapitánem Russoem, štěkajícím rozkazy přes náhlé houkání policejních sirén, přicházející z centra města. „Jdeme všichni!“ křikl, když běžel směrem ke stanici a další tři hasiči, Katy, Welles a Gunnar, ho následovali. „Mason na vůz číslo jedna; Higgins a Conroyová sanitka číslo jedna; Bean a MacBainová do dvojky,“ pokračoval, když Gretchen přibíhala ze zadní části stanice. „Wellesi, ty jedeš se mnou.“

Russo se zastavil ve dveřích tváří dovnitř. „Hej!“ vyštěkl, až všichni ztuhli vedle svých vozů, a podívali se na něj. „Nikdo neopustí své vozidlo, dokud to nepovolím,“ nařídil, ačkoliv se díval přímo na Gretchen. „Jasné, Conroyvá?“

„Jistě, kapitáne.“

Russo se pak otočil. „Uvolněte příjezdovou cestu!“ křikl, ačkoliv Gunnar už viděl několik hasičů z ostatních směn, jak tlačí lidi na trávník. „Grindle, uhaste ten…“ Russo zmlknul, když druhá siréna, se najednou ozvala blízko.

Gunnar se podíval skrz stromy a viděl černou dodávku Nialla MacKeage, s blikajícím modrým světlem, vyjet z cesty kempu na druhé straně kostela a mířit k městu.

„Grindle, uhaste ten oheň, než odejdete!“ zopakoval Russo jednomu hasiči v civilu. Pak se ohlédl a střelil po Gunnarovi úsměvem. „Můžete se přidat, šéfe,“ řekl, než se otočil a běžel ke kapitánské dodávce, zaparkované na konci.

Usoudil, že není potřeba přidávat další vozidlo do průvodu, a tak Gunnar utíkal k vozu jedna a nasedl na přední sedadlo spolujezdce, aby nepropásl šanci, svézt se ve spěchajícím, blikajícím a houkajícím, hasičském autě.

„Připoutejte se,“ řekl Skip Mason se smíchem, když zapnul světla a sirény a vytočil se ze stanice, aby se zařadil za kapitánovu dodávku.

Gunnar se rozhlédl po stále ztuhlém davu, a viděl, jak někteří zakrývají svým vykuleným dětem uši, když Mason zapnul sirénu a vyjel na hlavní silnici k městu. Jop, není nad to, způsobit, aby každá buňka v jejich tělech křičela, aby lidé ve městě věděli, kam přesně jdou jejich těžce vydělané daně. Sakra, mohl by si myslet, že jejich nová občanská spojka, vyvolala falešný poplach, jen pro efekt.

***

„Právě jsem si uvědomil, že tohle je první oficiální výjezd pro MacBainovou,“ řekl Skip nahlas, přes houkající sirénu, když jel nalepený za Russoem, zjevně ve snaze tlačit kapitána po silnici rychleji.

„Jop,“ zabručel Gunnar spíš, než řekl, více zaneprázdněný tím, že tlačil obě nohy dolů na imaginární brzdy na podlaze. Střelil po Masonovi napjatým úsměvem. „Za předpokladu, že Conroyová nebude pobíhat okolo a zabírat si všechny pacienty.“

Mason zabručel zpátky.

„Víš, kam jedeme?“ Gunnar se chytil dveřní kličky, když prudce zatočili v – sakra, byl si jistý, že ten budík s jehlou, mířící lehce za padesátku, byl tachometr.

„To je práce Russoa,“ řekl Skip, když ukázal předním oknem ven. „Moje práce je následovat tu dodávku přímo do pekla, a pak udělat cokoliv kapitán řekne, jakmile se tam dostaneme.“ Odfrknul si. „Není vozidlo, které bych nedokázal řídit, nebo oheň, který bych nedokázal zhodnotit, ale nikdy bych nedělal kapitána, protože nikdo by zjevně nenásledoval do pekla někoho, kdo se ztratí cestou do bytu, ve kterém žije tři roky.“ Střelil po Gunnarovi pohledem. „Viním z toho pád na hlavu v dětství, který mi poškodil můj smysl pro orientaci.“

„Stáhni se od mého zadku, Masone,“ štěknul Russo přes vysílačku. „Ok, kluci a holky, odbočíme doleva za míli a půl, na kempovou cestu. Naše scéna je čtvrt míle vpravo. Vypadá to na velkou párty, takže pokud se něco pokazí, vypadnete z cesty a necháte hochy se zbraněmi, dělat ze sebe hrdiny. Vypněte sirény, až odbočíme,“ dodal, když projeli zatáčku, kde je přivítala modrá blikající světla, v protějším pruhu. Zástupce šerifa stál vedle svého vozu a blokoval protijedoucí dopravu a zároveň naváděl záchranné jednotky na odbočku.

Gunnar se natáhl a vypnul sirénu, pak se znovu zapřel, když se velký vůz vyhoupl na polní cestu. Pořád se mlátil hlavou o boční okno, když se auto silně klátilo sem a tam, přes řadu velkých, mělkých výmolů. Mason přidal svou vlastní nadávku ke Gunnarově, při zvuku větví, škrábajících podél obou stran a vršku náklaďáku, a pak dupnul na brzdy s další nadávkou, když uslyšeli hlasitou ránu, půl vteřiny před tím než je větev nad nimi, praštila silou výstřelu.

„Tohle je těžařská země, proboha,“ zavrčel Mason. „To nikdo na téhle cestě nemá pilu?“ Natáhl se pro vysílačku ve stejnou chvíli, kdy se podíval do bočního zpětného zrcátka „Higginsi, zastav a zvedni cokoliv, co mi ten zatracený strom, utrhnul z auta.“

„Nemusím,“ odpověděl Paul Higgins se smíchem. „Jsem si dost jistý, že to zachytily moje střešní světla. Vypadalo to jako jeden z tvých zadních reflektorů.“

Mason ztěžka povzdechl, natáhl se a poplácal přístrojovou desku. „No tak, no, Lucindo, netrap se tím. Skippy tě zase udělá krásnou, dřív než bude večer.“

Gunnar se podíval postranním oknem ven, aby zakryl úsměv, a všimnul si nízko stojícího slunce, které teď pronikalo mezi stromy, když se ocitli ve stínu hor, ale rychle vystřízlivěl, když Mason úplně zastavil.

„Vejdeš se,“ řekl Russo přes vysílačku, takže se Gunnar podíval a viděl asi půl tuctu aut, chaoticky zaparkovaných podél obou stran silnice, takže před nimi byla asi sto metrů dlouhá, ještě užší cesta, k blikajícím modrým světlům. Sakra, pár lidí vyrylo malé keře a zaparkovali přímo v lese.

„Kdybychom vzali místo toho záchranný vůz,“ řekl Mason, když zkušeně proplétal auto skrz překážkovou dráhu, očima stále těkajíc mezi jedním a druhým, bočním, zpětným zrcátkem, „mohli jsme některé z nich, odhrnout z cesty. Pro Kristovy rány, jaký kretén jede Mercedesem do křoví?“ Přestal těkat pohledem na tak dlouho, aby střeli po Gunnarovi úsměvem. „Na tom večírku musí rozdávat fakt pořádný sračky.“

„Většina značek je mimostátních.“

Mason si odfrknul. „Asi jediné Mainské poznávací značky, které jsem viděl na autě stojícím přes dvacet tisíc, patří tomu nóbl resortu na vrcholu Whisper Mountain. Místní neradi utrácí peníze za něco, co jim výmoly a silniční sůl, sežere. Den potom, co jsem se sem přestěhoval z Dallasu, tady byla sněhová bouře, která v zatraceným dubnu, přinesla dvě stopy sněhu. Odkud jsi říkal, že jsi…“

„Přesuň auto na otevřenou příjezdovou cestu, na téhle straně vedle MacKeageovy dodávky,“ řekl Russo přes vysílačku. „Vy v sanitkách můžete mít silnici, ale zajeďte na cestu k našemu večírku.“ Mikrofon se vypnul a pak znova zapnul. „Pamatujte si, pokud neuvidíme plameny, šlehající z oken, nebo uvízlá koťata na stromech, tohle je policejní rodeo. A počkejte na mě.“

Gunnar si rozepnul pás, když Ike zajel naproti dvěma policejním dodávkám, zaparkovaným na každé straně toho, co předpokládal, že byla příjezdová cesta k večírku – a nechal ji volnou. Mason zajel vozem číslo jedna na cestu vlevo, pak si rozepnul vlastní pás a vyskočil ven. Gunnar vylezl svými dveřmi a doběhl k zadní části vozu, kde našel hasiče už stát na nárazníku a kontrolovat škodu po větvích.

„Tohle nechá trvalou jizvu,“ zamumlal a seskočil dolů. Vzal batoh, který položil na nárazník – ve kterém Gunnar poznal jeden ze záchranných batohů s vybavením, který mělo každé auto – a pak šel na konec příjezdové cesty.

„Na večírek je tu dost ticho,“ řekl Skip, když Gunnar došel k němu a oba se dívali směrem k modrým, blikajícím světlům a červeným světlům jejich sanitek. Russo mluvil s Niallem MacKeagem na příjezdové cestě, když Katy a Gretchen, stály vedle zadní sanitky, se zdravotnickými batohy na ramenou. Obě ženy vypadaly připravené vyběhnout ve chvíli, kdy ji kapitán řekne, běžte, spolu s Beanem a Higginsem, kteří stáli vedle nich.

Mason pohlédl na Gunnara. „Ty máš nějaký zdravotní výcvik, nebo aspoň v rychlém podávání Narcanu? Páč si myslím, že jsou všichni mimo.“ Zamžoural skrz stromy na Bottomless a ušklíbl se. „Nebo slyšeli sirény a plavou pryč.“

„Jsem si jistý, že dokážu do někoho píchnout jehlu,“ řekl Gunnar a vrátil mu úšklebek, „pokud se nehýbou.“

„Pokud se ty budeš hýbat potom. Už jsem zažil pár lidí, co se probudili a rozdávali rány.“ Mason zavrtěl hlavou. „Zřejmě je naštve, když je přivedeš ze stavu na pokraji smrti.“

„Můžeme jít, lidi!“ zavolal Russo, když šel zpátky na silnici a Gunnar s Masonem se k němu rozběhli. „Conroyová. MacBainová. Máte nereagujícího muže a ženu, na opačné straně tábora. Zástupce oživuje muže vedle kůlny a ta žena je dole na pláži!“ volal k jejich zádům, když spěchaly dolů po cestě.

Ike si povzdechl a otočil se ke svým hasičům. „Máme náčelníka MacKeage na scéně, spolu s Jakem Sheppardem a tím policajtem z Turtleback, v civilu, a dva okresní zástupce šerifa – jednoho tady a jednoho na hlavní silnici. Niall řekl, že to tady vypadá na širokou škálu drog; cokoliv od alkoholu, přes starou dobrou trávu, po heroin, nejspíš říznutý fentanylem – což by mohlo vysvětlovat ta dvě možná předávkování. Taky říkal, že tu bylo možná padesát účastníků, ještě před dvaceti minutami, ale většina z nich zmizela, buď na člunu, nebo pěšky přes lesy, když slyšeli, že někdo zavolal 911. Takže naše práce je prohledat pozemky a vnitřek kempu, stejně jako sousedící dvorky a jakékoliv venkovní budovy, jestli tu není někdo další mimo. Pokud narazíte na někoho, kdo je jen sjetý trávou, řekněte mu, že na verandě je blonďák v tričku spidermana a rozdává sušenky. Pokud najdete někoho, kdo se probouzí z bezvědomí a zase do něj upadá, nebo se chová zmateně, doveďte ho na verandu a nechte ho se Spidermanem. Je to Cole Wyatt, ten polda v civilu. Ten je udrží pohromadě, než je Conroyová, nebo MacBainová nezkontrolují.“

Gunnar zatnul čelist. Dokázal tu týdny chodit, aniž by viděl toho sráče Wyatta, ale nyní nebyl čas, zabývat se starou záští.

Ike zamžoural na tmavnoucí lesy. „Higginsi, vezmi nějaké baterky z auta, protože si myslím, že tu chvíli budeme.“ Podíval se na Masona. „Ty nejsi zatím v Maine licencován na nic víc, než dávat někomu náplast, takže vezmi Conroyové a MacBainové zdravotnický batoh. Možná budou potřebovat další Narcan. Ok,“ dodal Ike s úsměvem a zamnul si ruce, „pojďme posbírat pár hlupáků. A kdo jich najde nejvíc, dostane cenu.“ Sklouznul tím úsměvem ke Gunnarovi. „Chceš něco dodat, šéfe?“

„Jak může být osm hodin na počítači, znít jako odměna?“

„To teda,“ řekl Skip Mason, vzal od Higginse baterku a vyrazil po příjezdové cestě, následovaný Beanem. Higgins vyndal další baterku a pak vyběhl za nimi.

„Wau,“ řekl Russo a chytil Wellese, když ten vyrazil, aby je následoval. „Ty jsi se mnou.“

„Ale no tak, kapitáne.“

„Pravidlo číslo jedna,“ řekl Ike, plácl Wellese po rameni a vedl ho po cestě, „nikdy nezpochybňuj kapitánovy rozkazy na scéně. Nikdy. Jestli máš vztek, vyřiď si to s ním potom.“