CIM - 10. kapitola

 Překlad: Lucianna

Gunnar zapnul svou baterku a přejížděl silným paprskem světla sem a tam po lese, zatímco se loudal po cestě a připomínal si, aby nešel nikam poblíž verandy. Nečekal, že by mohl odložit setkání s Wyattem na neurčito. Jednoduše dával přednost tomu, aby neměl žádné svědky jejich… šťastného shledání.

Zatímco prohledával prostor svisle i vodorovně, přemýšlel, jestli by tohle mohl zapsat do Gilmorových statistik jako několikanásobný výjezd, když mají několik pacientů, nebo to má zapsat jen jako jeden? Protože si byl dost jistý, že čím víc výjezdů by ukázal, tím snadněji by mohl obhájit jejich cenu pro dobré obyvatele Spellbound Falls. Ne, že by to byla jeho věc, když on neměl v úmyslu být poblíž, až bude příští rozpočtové zasedání.

To ho přimělo prudce zastavit.

Takže kde přesně, měl v úmyslu být za rok od teď? Nebo dokonce za tři měsíce? V další temné uličce, nebo páchnoucí džungli, honící se za kretény, hladovými po moci? Nebo se možná bude snažit neumřít po střelné ráně, v nějaké nemocnici třetího světa, která nikdy ani neslyšela o antibiotikách? Upřímně, nic z toho už neznělo lákavě. A věděl, že nemůže počítat, že se objeví další Markov Lakeland, aby ho vytáhl z oceánu, až ho příště přejede letadlová loď, když bude utíkat o život.

Povzdechl si, a znovu začal hledat pařmeny. Renesanční muž. Dokonce i Sheppard a Wyatt, měli tolik inteligence, vypadnout ze hry dřív, než je z ní někdo vyhodí navždy.

Ačkoliv Gunnar si sám sebe nedovedl představit jako policajta. Sakra, nejspíš utratil za palivo pro tryskáč víc, než si oni tady vydělali za rok. Ne, že by se bál, že by ti bastardi žili od výplaty k výplatě, protože si jistě nevedli přesné záznamy o veškerém kontrabandu, se kterým manipulovali. Vlastně, nebyl by překvapený, kdyby zjistil, že Jake zaplatil za ten skvěle-vybavený dům přímo u Bottomless, pravými, zlatými cihlami.

Takže existoval nějaký důvod, proč si neudělal žádné plány, kromě setkání se slečnou MacBainovou? Co měl v úmyslu udělat, kdyby ji opravdu miloval? Nemilovat ji, bylo asi tak jednoduché, jako letět zpátky do Shelkovy, uškrtit Jane a pak se připojit k Anatolovi a jeho kmeni kočovníků bez žen, dokud by nezískal zpátky aspoň nějaké své schopnosti.

Kromě toho, že půlka těch mužů už nebyli staří mládenci. Markov mu taky řekl, že Anatol, se svými nevybroušenými způsoby, čerstvě upravenými vlasy a ošlehanou, i když stále mužnou postavou, se stále snaží okouzlit Irinu, a přimět ji, aby opustila rodinu, společenské postavení a většinu nánosů civilizace, pro základní svobodu kočovného života. Ta opravdu děsivá věc, řekl Markov, že ačkoliv jeho teta, vodila Anatola ze začátku trochu za nos, vypadalo to, že ten starý medvěd, vážně dělal pokrok.

Takže, co se to dělo, že se najednou všichni, které znal, začali párovat? Sakra, když minulý měsíc volal, dokonce i teta May, žvanila o nějakém hezkém vdovci, který právě koupil dům na konci její ulice. Gunnar se ani neobtěžoval prověřovat toho chlapa, protože si byl dost jistý, že do týdne, co se nastěhuje, bude May vědět o svém novém sousedovi víc, než ten hezký vdovec ví o sobě sám.

Gunnar se ušklíbl, že se měl poučit, když před osmi lety, představil May www svět. To, co měl v úmyslu mít jako prostředek k tomu, aby zůstali v kontaktu, když lovil padouchy, rozpoutalo málem malou válku, když si sousedé uvědomili, že jejich internetové připojení je nezvykle pomalé, protože si May, přivlastnila většinu pásma. Takže, přiletěl zpátky do Reykjavíku a v tichosti přesvědčil  - a zaplatil – kabelové společnosti, aby zavedla elegantní, optický kabel, přímo do domu May. A ta žena si stále stěžovala, že to bylo moc…

Gunnar ztuhnul při zvuku naštvaného křiku, okamžitě následovaného zřetelně ženským výkřikem, který naráz skončil, a oboje přicházelo odněkud zpoza tábora – což, pokud si pamatoval dobře, bylo, kam Russo poslal Gretchen a Katy.

Gunnar se rozběhl, pohledem zachytil Nialla, Jakea, Ikea a Wellese, kteří vyběhli z lesa z různých směrů a taky mířili směrem k nezaměnitelnému zvuku pevného předmětu, který opakovaně zasahoval maso, následovaný bolestným zavrčením. To zjevné napadení, Gunnarovi rozbušilo srdce, při představě bezvládného mužského pacienta, který se probudí skoro ze smrti a vytluče z Katy, nebo Gretchen duši.

Oběhnul roh budovy, tři kroky za Jakem, ale našel Nialla MacKeage, stát na místě. „Ne,“ vyštěkl Niall a chytil Jakea za paži a pak i Gunnara, čímž v podstatě zastavil i ostatní muže, kteří obíhali budovu. „Jestli se nechceme najít na špatné straně hrábí,“ řekl Niall klidně, přes těžké oddechování ostatních, „navrhuji, abychom nechali tu lass, to dokončit.“

Gunnar vážně padl na kolena úlevou, když zjistil, že Gretchen je v bezpečí mimo rvačku, že to sténání přichází od velkého muže s divokýma očima, a že ten pevný předmět, který byl toho příčinou, byla násada zahradních hrábí, které Katy opakovaně používala ke sražení toho chlapa na zem pokaždé, když se překulil a zkoušel se znovu postavit.

„Zůstaň dole,“ řekla mu.

„Jdi do prdele,“ zavrčel ten muž, když se škrábal na nohy.

Znovu, Katy poslala hrábě do jeho hrudníku, až se ten muž rozplácnul.

Gunnar nemohl říct, jak vysoký byl, když ten hloupý bastard to nikdy nezvládl výš, než se zvednout na jedno koleno, ale měl ramena obránce a vypadal, že má tak o sto liber víc, než Katy.

Ne, všechno, co mohl dělat, bylo zírat na tu neskutečnou scénu a vzdáleně si uvědomoval, že přicházejí další muži, jen aby byli stejně ohromení pohledem na Katy MacBainovou, jak neúnavně žene nadávajícího, bojovného muže, dál od…

Gunnar šťouchnul Russoa do nohy. „Gretchen,“ řekl a pokývl vpravo.

„Do prdele,“ zamumlal Russo a zamířil k jejich sejmuté zdravotnici, která zhrouceně seděla opřená o strom. Jednou rukou si svírala hrdlo a druhou držela něco u obličeje, zatímco také vytřeštěně hleděla na tu jednostrannou bitvu.

Gunnar se znovu podíval na Katy a snažil se smířit s tím, že jí běžel na pomoc, jen aby zjistil, že přemýšlí o tom, že by měl spíš zachraňovat toho idiota. „Ach, jsem si dost jistý, že máme lidi zachraňovat,“ řekl tak nějak nikomu konkrétně, „ne je mlátit.“

Niall si dřepnul na paty mezi Gunnara a Jakea, který také klesnul na kolena, buď úlevou, nebo nevěřícně, nebo obojím. „Když Michael MacBain učil své dcery, jak se bránit,“ řekl Niall, „naučil je, jak je důležité, neskončit, dokud se jejich útočník nemůže zvednout.“

No, Katy zjevně nezmeškala ani jednu lekci. Od výkřiku Gretchen, uplynula sotva minuta, ale Gunnar měl pocit, jako by se čas zpomalil a začal se plazit. A přísahal by, že místo bitvy mezi zdrogovanou gorilou a ženou, ozbrojenou jen zahradními hráběmi, sledoval přesně načasovaný, perfektně choreografický a podivně nádherný… tanec.

Ztuhnul, když Katy najednou couvla dost na to, aby se ten chlap dostal na nohy, periferně si uvědomujíc, že Jake tiše tasil zbraň a mířil na toho viditelně se motajícího idiota, který měl stále divoké oči a stále bojoval. A pak se Gunnarovi zježily chloupky na krku, když uslyšel tiché, ženské zavrčení. Katy mávla pracovním koncem hrábí nízkým, širokým obloukem, který skončil tak, že píchla hroty toho idiota do kotníků, vteřinu před tím, než mu levou botou, zasáhla hrudník.

„Ježíši Kriste,“ zašeptal někdo.

Jo. Teda. Jak řekl.

Ozvalo se náhlé zasténání, když ta gorila vystřelila dozadu a jeho zmizení, bylo následováno řadou těžkých žuchnutí a skončilo tlumeným šplouchnutím. Katy došla na okraj nízkého útesu a podívala se dolů, pak pustila hrábě, otočila se a proběhla kolem ohromeného publika, cestou ke Gretchen.

Gunnar si udělal mentální poznámku, že v rukou anděla pomsty, i zahradní hrábě, mohou stejně smrtící, jako brokovnice.

„A takhle, pánové,“ řekl Niall s tichou hrdostí, když se postavil a zamířil k útesu, „se skotské ženy vypořádávají se zatvrzelými muži.“

Jake strčil zbraň zpátky do pouzdra, když se podíval na Gunnara a ušklíbnul se. „Myslím, že jsme se ptali špatného pohlaví na povolení.“

„Už jsi pojmenoval tu myš ve své kapse?“ zeptal se Gunnar, když se postavil, aby šel zkontrolovat Gretchen a otočil se přímo do blížící se pěsti.

Hlava mu vylétla dozadu s výbuchem bolesti, a i když padal jako kámen, měl Gunnar dost zbylých mozkových buněk, aby si pamatoval, že má zůstat na zemi, až dopadne. Kromě toho, že Cole Wyatt zjevně nebyl školen od Michaela MacBaina, a ten bastard dal Gunnarovi pár kopanců a pak přistál na něm a pěstmi ho mlátil do žeber.

Čas se znovu zpomalil, když Gunnar slyšel překvapené výkřiky jeho posádky, kroky spěchající dopředu a dokonce těžký povzdech Jakea Shepparda, než to trestání skončilo a váha se zvedla pryč. Přetočil se na bok, objal si žebra a zkoušel popadnout dech přes křeče kašle.

Och jo, opravdu by měl přestat být kretén.

„Do prdele, šéfe,“ řekl Welles, který klesnul vedle něj. „Jste v pořádku?“

Když slyšel další bručení a vrčení a pěsti zasahující maso, se Gunnar přetočil na všechny čtyři a pak se vytáhl na kolena ve chvíli, aby viděl Nialla a Ikea spěchající to té chaotické bitvy, aby se pokusili získat kontrolu nad svými muži. Protože samozřejmě, hasiči si vzali osobně, že někdo zbil jejich šéfa a, samozřejmě, Jake si vzal osobně, že oni bijí jeho dlouhodobého partnera. Gunnar chtěl chytit Wellese, když ten mladík najednou vyrazil přímo do rvačky, a pak zasyčel nadávku, když ho marná snaha donutila přistát na všech čtyřech. Několikrát se krátce nadechnul, když zíral na zem, a pak zaklel znovu, když se vytáhl na nohy – částečně proto, že tohle nebyla jejich bitva, ale hlavně proto, že si dělal obavy, že by se Katy mohla znovu objevit s hráběmi v rukou.

„Hej!“ zařval, ale příliš pozdě, aby zachránil Skipa Masona od rány do čelisti, když se Jake ani neobtěžoval zastavit ránu. Také to bylo pozdě na to, aby zachránil Paula Higginse od vyhození do vzduchu, právě když se hasičova pěst, měla spojit s Wyattovou tváří, ačkoliv Paul odletěl jen pár metrů, když ho Niall MacKeage pustil uprostřed hodu, a otočil se zároveň se všemi ostatními.

„Nechte ho být. Wyatt je, uhm, je to můj starý kámoš.“

„Tam, odkud jsem,“ řekl Mason hrdelně, držíc si rukou čelist, „se kámoši nemlátí navzájem.“

„Och, no já nevím,“ řekl Gunnar protáhle, aby zakryl skutečnost, že mohl sotva dýchat, když se podíval přímo na Wyatta. „Možná mohou, pokud naposledy, když se viděli, nedorozumění přivedlo jednoho z nich do nemocnice.“

Wyatt na něj zíral několik táhnoucích se vteřin, a pak se tiše otočil a odešel pryč.

Gunnar si povzdechl, a usoudil, že vlastně dopadl mnohem lépe, než čekal, když byl stále naživu. A co se týkalo odplaty, která tak dlouho přicházela, tím prošel velmi rychle.

Rozhlédl se kolem po soumrakem potemnělém dvoře, na nepořádek zahradních židlí, chladniček, ručníků, různých kousků oblečení a dokonce i několika opuštěných kabelek; na kouř stoupající z ohořelých zbytků čehosi na grilu; a na piknikový stůl, naložený tolika lahvemi alkoholu, že by to naplnilo bar v Bottoms Up. „Všimnul si někdo, že to vypadá, že jsme jediní na tomhle večírku?“ zeptal se, ačkoliv uvažoval, jestli to stále může zapsat do statistik, jako výjezd.

Ale tak, na druhou stranu, s výjimkou Katy a Nialla – shodou okolností, dvou Skotů – většina ostatních by se dala považovat za pacienty. Sakra, dokonce i Welles měl začínající monokl.

Ike Russo si poklepal na oteklý ret, zamračil se na krev na svých prstech, a pak se rozhlédl kolem sebe. „Raději bychom se měli ujistit, že jsme nepřehlédli žádné ty hlupáky, než vyklidíme scénu. Kromě nás,“ upřesnil a sehnul se, aby zvedl ze země baterku a pak ji zapnul, když odcházel pryč.

Jake zamířil k verandě, kde seděl Wyatt na schodech, s pažemi opřenými o kolena, a plival krev na zem mezi své nohy. Niall přešel k zástupci šerifa, jehož odznak visel na utržené kapse košile, a ti dva pak vyrazili k útesu, kde ležel ten chlap na boku a v poutech… spící.

Higgins, Bean a Mason, všichni se svými různými bitevními zraněními, šli každý k rozsvíceným baterkám, osvětlujícím trávník tam, kde je upustili. Gunnar slyšel každého z hasičů mumlat nadávky, když mířili každý jiným směrem – Mason kulhající, zatímco si opatrně kontroloval spánek, Higgins si cucal klouby prstů a Bean si jednou rukou otíral ústa a druhou držel žebra.

„Jste ok, šéfe?“ zeptal se Welles.

„Jsem v pohodě.“

Ten kluk přišel a zvedl jednu ze dvou zbývajících baterek, pak se k němu znovu otočil tváří. „Můžu se na něco zeptat?“

„Jo, do toho.“

„Jak to, že jste nebojoval taky? Viděl jsem vás,“ dodal rychle. „Prostě jste nechal toho chlapa vás mlátit, aniž byste se bránil.“ Udělal krok blíž. „Vsadím se, že byste ho dostal, ale ani jste to nezkusil.“

Gunnar začal odpovídat, ale pak se zarazil. „Jsou chvíle, kdy nebojovat zpátky, může být tichá forma omluvy, a já… no, dnes večer, to byla jedna z těch chvil.“

„Ale nebylo by snazší, prostě říct omlouvám se?“

„Ne, pokud víš, že se to setká s hluchýma ušima. Běž dohnat Ikea.“

Gunnar čekal během Wellesova váhání, a pak až ten mladík vešel do lesa, než si objal žebra a se zasténáním se zhroutil, když hledal relativně pohodlné místo k přistání.

„Mám tě,“ řekl anděl pomsty, zvedla jednu jeho paži a opatrně nacpala své rameno do jeho podpaží, zatímco ho objala druhou paží a chytla ho za pásek. „Vyber si,“ pokračovala, když převzala něco z jeho váhy. „Chceš ležet na zemi, nebo napůl sedět na piknikovém stole?“

„Vzpřímeně.“

Dovedla ho k piknikovému stolu, otočila je oba dokola a pak couvali, dokud necítil stůl. „Počkej,“ řekla při zvuku toho, jak několik lahví spadlo na zem. „Ok, posaď se na kraj a pak se rovnej, dokud nenajdeš pohodlnou pozici.“

„Jak je Gretchen?“ zeptal se, aby se udržel od syčení, když musel převzít znovu svou váhu.

„Naštvaná. Paličatá. Zahanbená.“ Katy jemně sevřela jeho čelist a otočila mu lehce hlavu, pak se naklonila, aby přimhouřila oči na jeho lícní kost. „A tak zmatená, že mi vážně poděkovala.“ Spustila s odfrknutím ruku a strčila ji do kapsy svých kapsáčových kalhot. „A zjevně mnohem dobrosrdečnější než já, když uvážím, že se její pacient probudil a praštil ji do hlavy tak silně, že odlétla, a pak ji začal dusit.“

Její ruka se objevila s malým světlem v tužce, které zapnula, zatímco s ní ukázala k útesu, kde mohl vidět Gretchen, klečet vedle té gorily. „Má ránu v obočí, která potřebuje být zašitá, a její krk je už tak oteklý, že může sotva mluvit, a přesto trvala na tom, že se postará o toho bastarda, když já jsem jí řekla, že neošetřuji lidi, které jsem zmlátila.“

„Když o tom mluvíme, co se stalo s tou věcí, nechat chlapy se zbraněmi, aby byli hrdinové?“

„Tahle věc s hrdiny,“ zamumlala, zatímco mu jemně otevřela oteklé oko, „se má tak, že nemůžeš vždycky počítat s tím, že jeden bude poblíž, když ho potřebuješ.“ Namířila paprsek světla na jeho zorničku, dala ho pryč a zase ho vrátila, pak jím sklouzla k jeho lícní kosti. „Takže každou sobotu ráno, od chvíle, co jsme uměly chodit, učil náš táta mě a mou starší sestru, Maggie, jak ochránit sebe sama použitím čehokoliv, co můžeme vzít do rukou, jako zbraň.“ Ten tenký paprsek světla, mu dal dost světla na to, aby viděl její úsměv. „Řekl nám, že muži budou očekávat, že se bude žena vzpírat, ale ne, že se stane sama agresorem. Takže chvíle překvapení, spolu se silným klackem a klidnou myslí, nás může dostat z problémů, ve kterých bychom se mohly ocitnout.“

„Musela sis myslet, že moje varování, před pár dny, bylo trochu povýšenecké, když jsi zjevně víc než schopná, zvládnout své spolupracovníky.“ Ušklíbl se, ale hned toho litoval, když mu ostrá bolest prolétla hrudníkem. „Ne, že by se po dnešku někdo z nich hrnul do obtěžování – včetně Gretchen.“

Její úsměv zmizel, když sklopila pohled, ale dost rychle pro něj, aby mu uniklo její začervenání na tvářích. „Musím ti zvednout košili,“ řekla trochu chraplavě, když se dívala na jeho hrudník. „A podívat se, jestli nemáš zlomené žebro.“

Ale tak, možná se ani tak nestyděla, jako si byla vědoma toho, že jsou sami, ve tmě a právě se chystá po něm přejet svýma úžasně ženskýma rukama. Gunnar spolknul zasténání, které nemělo absolutně nic společného s jeho zraněními. Jeho pěti-měsíční fantazie, se chystala ožít.

Jelikož ji nechtěl nikde blízko spodní části svého těla, vytáhl si košili z kalhot a vytáhl látku dost vysoko, aby odhalil žebra, ale cuknul sebou, když mu její jemné prsty, něžně přejely po kůži – a způsobily, že každá kapka krve v jeho těle, vyrazila přímo do jeho slabin.

„Promiň,“ zamumlala s hrdelním uchechtnutím, když zhasla světlo. Strčila ho do kapsy, pak se postavila před něj a podívala se mu přímo do očí. No, do toho oka, které nebylo oteklé tak, že bylo skoro zavřené. „Budu muset trochu šťouchat a dloubat, až do bodu, kdy to může trochu bolet,“ řekla, když položila ruce na obě strany jeho torza, těsně nad páskem. „Takže ocením, když se po mě neoženeš.“

Och, rozhodně si byla vědoma, pokud ten náznak přízvuku, byl nějakým znamením.

„Věř mi, jsem dobrý v učení se z chyb druhých lidí,“ řekl protáhle – ta poslední část vyšla v zalapání po dechu, když její prsty pomalu cestovaly nahoru po stranách. „Tvé ruce jsou vážně horké. Jejich teplota,“ dodal chabě, ačkoliv přemýšlel, jestli by se mohl natáhnout dolů a zatáhnout si za kalhoty, aniž by si všimla, proč si je potřebuje upravit.

Kromě toho, že vypadala, že neposlouchá, a tím méně si dělá starosti, na co se jeho ruce chystají, když si byl dost jistý, že měla zavřené oči, zatímco se soustředila na něj, na pohyb jejích rukou přes něj. Jeho žebra – na cítění jeho žeber. Počkat, byl tohle úsměv?

Takže ta žena kontrolovala jeho zranění, nebo přiváděla své vlastní fantazie k životu?

Její prsty ho skoro lechtaly, takže se každé žebro, kterého se dotkla, cítilo… legračně. Trochu se třásl, jako by se pohybovaly v něm. Vlastně cítil horko a třásl se celý. Tím způsobem, jako dvě těla, než jdou společně do postele – ostře a plný energie. Ale nějak jinak. Uklidňující.

Přísahal by, že čím výš její prsty stoupaly, tím snadněji se mu dýchalo a méně to bolelo. Sakra, dokonce i jeho lícní kost přestala tepat.

Zřejmě touha byl dobrý zabiják bolesti.

Kdyby se naklonil jen pár centimetrů dopředu, mohl by ji políbit. Ani by to neviděla přicházet, protože měla zavřené oči. A s tím, jak byla vysoká a on polo-seděl na stole, jejich ústa byla ve stejné výšce. A nemohla by ho vinit, protože byl rozpálený a třásl se a ani nemyslel přímo, po té ráně do hlavy.

Možná se setkali teprve před pár dny, ale on si představoval tuhle chvíli od prvního okamžiku, když Jane, zmínila svou velmi krásnou, nejlepší kamarádku v e-mailu – chytře připojila fotku – před skoro pěti zatracenými měsíci. Kromě toho, že ve svých fantaziích nebyl zmlácený, takže je nemohl znovu prožít tím, že zvedne Katy ze země a odnese ji… někam do soukromí.

I kdyby cítil její rty jen na vteřinu, bylo by to dost.

Sakra, bylo mu jedno, i kdyby mu dala facku; prostě ji chtěl ochutnat.

Gunnar zmrznul uprostřed naklonění, když najednou otevřela oči, které se zdály nepřirozeně jasné, vzhledem k tomu, že teď byla naprostá tma. „Nic zlomeného.“

Jo. Jo, to bylo on. Byl zlomený. A to věnoval všechen ten čas a energii, a cestoval tisíce mil, hledajíc anděla z divočiny, rozdávajícího život-zachraňující polibky.

Natáhla se a vzala jeho tvář do svých horkých, jemných rukou, a i když to nemohl vidět, mohl slyšet úsměv v jejím hlase, když řekla, „Omlouvám se. Doufal jsi v pár dní volna? Protože můžu jít najít ty hrábě, jestli chceš.“

„Potřebuji sanitku!“ zaskřehotal hlas od útesu. „Wellesi! Higginsi! Někdo! Přepravujeme!“ skřehotání pokračovalo, a blížilo se. „Kde jsou sakra všichni?“

Ruce svírající jeho tvář zmizely, a doprovodný povzdech odrážel jeho vlastní. Ale pak se naklonila blíž a na tváři mu přistál něžný polibek, lehký jako vánek, ale nějakým způsobem spalující. „Zůstaň na místě, zatímco jí půjdu pomoct,“ řekla Katy, když zamířila pryč.

„Promiň.“ Gunnar si odkašlal, když zjistil, že sám zní trochu chraplavě. „Mají zdravotníci v Pine Creek ve zvyku dávat rozkazy svému šéfovi?“

Viděl, jak se její silueta zastavila. „Ano, pokud je to pacient. Zůstaň na místě.“

Ještě dlouhou chvíli, cítil Gunnar ten polibek na tváři, napil se její vůně – vanilky a ohně – a chtěl se do ní ponořit. Pak jeho tvář vychladla a polibek zmizel do noci.

V blízkosti kůlny, se ozvala táhlá rána, zvuk bouchajícího kovu, propletený se skřehotavou řadou velmi neženských a dost vynalézavých nadávek.

„Jsem hned tady,“ slyšel Gunnar říct Katy ve stejnou chvíli, kdy uviděl zapnout její světlo, slabě osvětlující Gretchen, sedící uprostřed změti zahradních židlí. Silnější paprsky světla projely tmou, právě když na silnici nastartovalo auto, a to relativní ticho opuštěné párty, bylo přerušeno hlasitým pípáním sanitky, která couvala.

Pípání konečně skončilo a dvorek vypadal jako ve dne, když světlomety vzadu na sanitce, se rozsvítily, a Gunnar si uvědomil, že stále drží svou košili, vytaženou do podpaží. Odstrčil se od stolu a pak si začal tahat za košili, s dalším povzdechem. Jen pár centimetrů a ty svůdné rty, mohly být na jeho. Pak by mohl…

Co to sakra? Buď byl mnohem silnější, než si myslel, nebo Wyatt v důchodu změknul, protože nejen že ho žebra skoro nebolela, cítil se překvapivě… nabitý energií. Podobně jako si představoval, že se cítil Tuxedo Tim, potom, co mu Katy vdechla život do jeho malých plic. Gunnar si odfrknul, napůl v pokušení se poohlédnout po létajícím listu, který by mohl honit, potom co vyrazil k sanitce.

***

„Měla bys začít zpomalovat,“ řekla Gretchen chraplavým šepotem, ukazujíc před ně na silnici. „Je to ten nápis na…“

Přestala mluvit, když Katy projela kolem vstupu do Moose Point Condominiums. „Říkala jsem ti, že si vyzvednu svoje auto zítra,“ pokračovala Gretchen. „Neměla bych řídit s těmi léky na bolest v těle.“

„Pak hádám, že budeš muset zůstat dneska v noci na stanici.“

„Nepotřebuji být hlídaná,“ odsekla nakřáple, „kvůli bolavému krku a třem malým stehům na obočí.“

„A možnému otřesu mozku,“ dodala Katy, „stejně jako několika pohmožděným žebrům.“

„Jsem naprosto schopná se o sebe postarat.“

„A můžeš s tím zatít hned zítra.“ Katy po ní střelila pohledem. „Ale dneska v noci se obávám, že jsi zaseknutá se mnou.“

Její spolujezdkyně ztichla a koukala ven bočním okýnkem. Katy cítila, jak jí zmizel úsměv. Katy bylo fuk Gretchenino reptání. Nikdo by neměl být sám po tak brutálním napadení. A něco jí říkalo, že velká část jejích protestů, měla co dělat s tím, že nechtěla, by jí ostatní hasiči, viděli tak zbitou; Katy si pamatovala – až příliš dobře – jak se cítila zvráceně zahanbená a stydící se, když se sama stala obětí, před čtyřmi týdny. Taky věděla, že pocit naprosté samoty, mohl být mnohem víc zraňující, než útok sám.

„Ti muži potřebují vidět sami na vlastní oči, že jsi v pohodě,“ řekla Katy do ticha. „Měla bys vědět, že se cítí zodpovědní za to, že jsi byla zraněná.“

Gretchen se překvapeně ohlédla. „Byli zaneprázdnění svou vlastní prací.“

„Slyšela jsem Ikea říkat, že to měl líp vymyslet, než nás posílat samotné k předávkovaným.“

„Řekl, že tam byl zástupce šerifa, který oživoval jednoho z nich,“ zaskřehotala Gretchen. „Ike věděl, že nebudeme samy.“

„Kde byl zástupce? Když jsem tě slyšela křičet, viděla jsem jen tebe a tvého pacienta.“

Gretchen sklopila pohled na svůj klín. „Já… ach, řekla jsem mu, že to mám pokryté a poslala ho najít tebe. Co se stalo s tvým pacientem?“ zeptala se ve zjevném pokusu, přesměrovat konverzaci.

„Našla jsem jednu puberťačka dole na pláži, s přítelem.“ Katy se usmála. „Oba vyděšení k smrti, že jejich rodiče zjistí, že kouřili trávu. Zjevně, té holce to nesedlo, tak ji její přítel odvedl od davu a ona usnula, jak čekala, až ta závrať pomine.“ Katy pokrčila rameny. „Hádám, že kdokoliv volal 911, je viděl a myslel si, že ta holka je taky předávkovaná. Ty děti se začali omlouvat, když jsem se ukázala, protože si mysleli, že jsou důvodem, proč jsme tam. A když jsem je ujistila, že nejsou, ti spratci utekli po pláži. Neobtěžovala jsem se je pronásledovat, jelikož jsem si řekla, že někdo tak hbitý, těžko potřebuje zdravotníka.“

„To je nejspíš pravda.“

„Právě jsem vylézala po útesu, když jsem tě slyšela zakřičet.“ Znovu se usmála. „A naštěstí, jsem si všimla, že jsou o kůlnu opřené hrábě, když jsem běžela kolem.“

„Kde ses naučila takhle bojovat?“ zašeptala Gretchen. „V jedné chvíli, mě ten bastard škrtil a v příští vteřině, ses ukázala a kopla ho tak tvrdě, že bych přísahala, že jsem slyšela jedno z jeho žeber prasknout. Kdo tě to naučil?“

„Každou sobotu ráno, když jsem vyrůstala, nás náš táta, mě a moji starší sestru, učil jak se bránit.“

Několik úderů srdce, bylo ticho. „Mohla… myslíš, že bys mě mohla naučit takhle bojovat?“

Gól! Katy se usmála. „Sranda, že se ptáš. Plánovala jsem promluvit si s Birch Callahanovou, tou dámou co vede krizový dům tady ve městě, o tom, otevřít lekce sebeobrany pro ženy.“

„Pak mě považuj za svou první studentku.“

„Och, já to nebudu učit,“ vysvětlila Katy. „Doufám, že do toho zapojím Nialla a své dva další bratrance, aby to učili společně.“

„Ale nebyly by ty ženy víc v pohodě, kdyby se to učili od tebe? Proč se vůbec obtěžovat zapojováním mužů?“

„Protože nejspíš to bude muž, proti kterému se nakonec budou muset bránit. A pokud budou ženy trénovat jen se ženami, můžou ztratit sebedůvěru, pokud stanou tváří v tvář naštvanému, agresivnímu násilníkovi.“ Střelila po Gretchen zlověstným úsměvem. „Věř mi, je dost posilující vědět, že to můžeš nandat 250-ti librovému chlapovi s ničí víc, než koštětem, nebo zahradními hráběmi.“

Gretchen si odfrkla. „Cítila jsem se posílená jen sledováním toho, jak jsi šla po tom bastardovi. Můj Bože, byla jsi neústupná.“

„To proto, že táta učil Maggie a mě, nikdy nezaváhat, nebo neustoupit, jinak bychom ztratily výhodu překvapení a rychlosti.“

Gretchen narovnala ramena, jak jí to jen bolavá žebra dovolila. „Chci pomoct s těmi lekcemi. Zeptáme se náčelníka Wolfea, jestli je můžeme pořádat na stanici, a já se postarám o papírování a plánování a udělám letáky, které rozneseme po městě.“ Podívala se na Katy. „Teda, pokud chceš moji pomoc.“

„To budu moc ráda.“

„Já… ach, omlouvám se,“ zašeptala Gretchen, a ramena jí znova poklesla.

„Za co?“

„Že jsem předtím na tebe byla taková mrcha.“

To Katy rozesmálo. „Vážně si myslíš, že jsi první člověk, kdo mě soudil jen podle vzhledu?“

Gretchen vzdychla. „Předpokládám, že ne.“

„Byla jsem podceňována skoro celý život.“ Katy po ní střelila dalším pohledem. „Někdy to byla moje výhoda, ale většinou, je to jen osina v zadku.“ Protočila oči. „Myslíš si, že jsem to měla těžké, aby mě brali vážně jako záchranářku; představ si businessmana z New Yorku, který kupuje rekreační dům v Maine za milion dolarů a věří, že dvaadvacetiletá holka s dlouhýma nohama a pevnýma prsama, ví něco o odpadních systémech, artézských studních, sněhových zátěžích a pobřežních předpisech.“

Gretchen si schovala ruce v dlaních. „Nemůžu uvěřit, že jsem ti tohle vážně řekla.“

„Příliš pozdě. Nenechám tě vzít ten kompliment zpátky.“

Gretchen spustila ruce a zamrkala na ni. „Cože?“

„Každá holka ráda slyší, že má pevná prsa,“ řekla Katy protáhle a znovu se zasmála, když Gretchen spustila pohled na její hrudník.

Katy dala nohu z plynu, když dojeli do města, ale spatřila jejich velký výsuvný systém, dole v parku, blízko paty vodopádů, jak jeho zadní světlomety osvětlují plošinu, vysunutou vysoko ve stromech. Zkontrolovala zpětné zrcátko, jestli za ní nikdo není a pak pomalu vedla sanitku přes most. „Co myslíš, že dělají?“ řekla, ukazujíc k hasičskému vozu.

„Vypadá to jako Matt na plošině,“ zaskřehotala Gretchen. „Proč by teď rozsvěcovali světla v parku, v…“ Podívala se na hodinky. „Dobrý Bože, co dělají venku skoro v jednu ráno?“

Katy přejela sanitkou přes silnici a zaparkovala u chodníku. „Já vím, co dělají,“ řekla a vypnula motor. „Předtím jsi to propásla, ale když jsme vyjížděli ze stanice, všimla sis těch lidí na prostranství?“

„Jo, všimla. Nemohla jsem tomu davu uvěřit. Paul mi řekl, že proud lidí, se objevil už od sedmi.“

„To proto, že se dámy ze Spolku, zjevně rozhodly, že Spellbound Falls potřebuje komunitní centrum.“ Katy se ušklíbla. „Přála bych ti vidět Gunnara. Byl tak pohoršený, když zjistil, že ukradly náš táborák, že chtěl, aby je Jake zavřel za prodávání piva na městs…“ Zmlkla, když uviděla Skipa Masona v šéfově dodávce, jak za sebou táhne prodejní přívěs, odbočil ze silnice na parkovou cestu, ale zastavil, když spatřil sanitku.

„Co to je?“ zeptala se Gretchen.

„To bude Spolkový prodejní přívěs. Postavily ho mezi našimi stromy, blízko chodníku. A vidíš ty dva červené piknikové stoly?“ dodala Katy, ukazujíc na dva stoly, pár metrů od plošiny. „Daly je vedle našeho ohniště. A všechna ta světla, která Matt věší na stromy, visely na našich stromech.“

„To pořád nevysvětluje, co všichni dělají tady, v jednu ráno…“

Gretcheniny dveře se otevřely a Ike Russo se naklonil do kabiny tak, aby jí rozepnul pás a pak ji jemně vytáhl dolů na zem. Držel ji za ramena, když ji očima prohlížel a jeho starostlivý pohled, se zastavil na malé náplasti na jejím obočí. Zatvářil se ustaraně, pak si povzdechl a opatrně ji objal.

„Nech toho, Ikeu,“ prskala. „Jsem v pořádku.“

„Ty nejsi ten, kdo o takových věcech rozhoduje,“ zabručel.

Gretchen se vymanila z jeho sevření a sklopila hlavu, nejspíš aby schovala začervenání, usoudila Katy. Protáhla se kolem Ikea a pryč z Katyina pohledu, mumlajíc když odcházela. „Dělá se tu příliš moc povyku.“

Katy se usmála a vyklouzla z kabiny. „Půjdeme zkontrolovat, co se děje v parku, Gretchen?“ zavolala.

Gretchen se objevila na Katyině straně sanitky a úlevně se usmála. „Jo, potřebuju trochu vzduchu.“

Společně přešly most a zamířily do parku. Nyní, byla světla nahoře a svítila, a většina týmu, byla shromážděná u piknikových stolů. Při tom pohledu se Katy usmála, mikrokosmos dobré vůle, který chtěla vytvořit ve svém novém městě. Bylo legrační, co dokáže udělat malé postrčení.

„MacBainová, Conroyová, je fajn, že se k nám připojíte,“ zavolal Gunnar. „Nechme stranou to, že se vy dvě ukážete, až když je práce skoro hotová.“

„Hádám, že jsme chytré,“ řekla Katy s úsměvem. Vydala se k jednomu ze stolů a sedla si, pak se rozhlédla kolem sebe, na tu změnu. „Vypadá to fantasticky, lidi.“

Přikyvování a úsměvy, se objevily všude kolem ní, a ona se málem ušklíbla, nad jejich hrdostí. Kde byli ti chlápci, co se tak rozčilovali ohledně jejího ohniště? Ne, že by jí chyběli, samozřejmě.

„Tady máte, dámy.“ Skip Mason dal lahev vody před každou z nich. „Vítejte na párty,“ řekl s mrknutím.

Katyino celé tělo zvlhlo potem a spustila pohled na zem. Je to dobrý chlap, říkala si. Není čeho se tady bát. Jsi v pohodě.

Ale napětí se jen zvýšilo, takže jí začalo tepat v hlavě a vyschlo jí v ústech. Podívala se na lahev vody, zoufale toužíc po napití, ale věděla, že to není v žádném případě možné. Zvedla oči a přinutila ústa se usmát, když prohlížela skupinu. Mluvili a smáli se, a volali na Matta, když spouštěl plošinu.

Využila toho momentu, vzala lahev, otevřela ji na klíně, a pak ji spustila, dokud se její vršek nezastavil u kolene. Naposledy se rozhlédla, vylila ji a pak zavřela a postavila zpátky na stůl. Zírala na prázdnou láhev a tělo se jí uvolnilo. Krize zažehnána.

„Chcete, abychom přinesli ohniště, šéfe?“ zeptal se Welles a zachytil tak Katyinu pozornost.

„Ne!“ všichni hasiči – a dokonce i Gretchen – řekli naráz.

„Ta umělecká práce je naše,“ dodal Ike zavrčením.

„Jo,“ vložil se do toho Paul. „Táboráky jsou naše služba komunitě.“

„A pokud zkusí dámy ze Spolku, dělat vlastní táborák tady v parku,“ pokračoval Ike, „měly by se radši nejdřív ujistit, že mají povolení.“ Najednou se usmál. „A až uděláme bezpečnostní prohlídku jejich ohniště, možná jim jedno podepíšeme.“

Vypuknul bouřlivý smích, který se odrážel mezi stromy. Katy se přidala, znovu nadšená tím, jak se její ohniště, nepopiratelně stalo jejich. Když zaklonila hlavu, zachytila Gunnarův pohled a jeho výraz zabil její veselí. Několik vteřin držel její pohled a pak se nepatrně podíval na prázdnou lahev před ní. Nakonec odvrátil zrak a každý kousek zájmu, který viděla, byl smazán.

Není zločin vylít vodu, řekla si pro sebe, ale hluboko uvnitř věděla, že to s tím nemá nic společného.

***

Při výměně směn, další ráno, Katy vešla do chaosu ve staniční kuchyni. Vstoupila dovnitř a našla všechny namačkané kolem televize, jak hlučí a vykřikují, jako by objevili druhé slunce.

„Co se děje?“ zeptala se Wellese, který stál nejblíže dveřím.

„Kanada má nový ostrov,“ řekl a ukázal na televizi.

Katy se zamračila. A co je na tom tak divného? Nakoukla na televizi, zmatená povykem nad obyčejnou – i když neskutečně krásnou – azurovou pevninou, hemžící se bujnou vegetací a vykukujícími horskými štíty. Pak viděla titulek. Nebyl to nějaký přejmenovaný, nebo nově získaný kus země. Místo toho, podle ohromených reportérů, se tenhle ostrov doslova objevil v centru Jamesova zálivu, když vyrostl z vody přes noc.

Usmála se, když si uvědomila, že je víc v obraze, než většina ostatních. Samozřejmě. Byla to Atlantida. Takže ty řeči ohledně Titových plánů, byly pravdivé. Opravdu to udělal, a během toho, postavil svět na hlavu. Dobře pro něj, pomyslela si, a její úsměv se rozšířil.

A pak zmizel, když pomyslela na Gunnara. Rozhlédla se po kuchyni, našla ho stát blízko rohu, s hlubokým a nečitelným výrazem. Čekala, až se na ni podívá, a chtěla mu dát najevo aspoň náznak svého znepokojení. Jak zničující musí být vědomí, že se už nikdy nebude moct vrátit domů. Nedokázala si ani představit, jak by se cítila, kdyby Pine Creek, náhle zmizelo.

Když se konečně podíval jejím směrem, snažila se to všechno říct svým úsměvem. Usmál se zpátky, trochu vypadal, že to nepochopil, ale možná to mělo co dělat s tím, že přerušil tahle pouta – k Oceanovým, k Nicholasovi a magii obecně – už dávno před tím. Ať už byl důvod jakýkoliv, vypadal, že si její úsměv vyložil jako pozvání, a proplul mezi ostatními, cestou k ní.

„Pěkně šílené, co?“ řekl a ledabyle se opřel o zeď.

„Záleží na úhlu pohledu, hádám.“ Katy přemýšlela, že na něj mrkne, ale pak si to rozmyslela.

„Takže tě to nepřekvapilo?“

„Nijak zvlášť. Tebe to překvapilo?“

„Asi tak jako kohokoliv jiného, hádám.“

„Chápu.“ Pokud to mohl zlehčovat, tak mohla i ona.

Chvíli si ji prohlížel, tázavý pohled se vrátil a pak se to vyjasnilo. „Takže, chtěl jsem se zeptat, jestli bych si s tebou mohl někdy vyjet.“

Katy cítila, jak vykulila oči. No to byl hezký nápad. Proč o tom sama nepřemýšlela? „Nevěděla jsem, že tě zajímá ježdění.“

„Náhodou koně miluju.“

Ach. To dávalo perfektní smysl. Možná se musel vzdát Atlantidy, ale vždycky bude mytický bojovník. A co potřebují bojovníci? Koně.

Vlastně, si uvědomila, že obnovení jeho vztahu s koňmi, mohl být jeho způsob, jak se vyrovnat se svými ostatními ztrátami. Možná se musel vzdát některých věcí, ale nemusel se vzdát všeho.

„Gunnare Wolfe, budu nadšená, když tě vezmu na vyjížďku,“ řekla Katy. „Vlastně, pokud bys byl ochotný mi pomoct změnit jednoho mladého přítele, ve schopného jezdce, mohl by tam být i polibek pro tebe.“

Vykulil oči, trochu jako dítě, když poprvé zahlédne vánoční ranní nadílku, a pak přikývl jako kývací panenka. S jemným ušklíbnutím, mu věnovala ten nejzářivější úsměv, nesmírně potěšená tím, jak se věci formovaly. Nejen, že mohla strávit čas jízdou na svém milovaném koni, s tímto statným mužem, ale také mu při tom mohla pomoct držet se své podstaty.