WH - 25. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 25 – Michelle

 

„Mami! Mami!“ běžel Matthew chodbou a vlétl na mou postel.

Několikrát jsem zamrkala, ve snaze zaostřit očima potom, co jsem byla takhle příšerně probuzena. „Co se děje, kámo?!

„Pojď se mnou.“ Tahal mě za paži a snažil se mě vytáhnout do sedu.

„Jít s tebou? Kam?“ pohlédla jsem na telefon. „Matthew! Není ještě ani šest hodin.“

„K oknu!“ řekl nadšeně, ignorujíc moje stížnosti.

Zatímco jsem pomalu vylézala z postele, skákal přede mnou a tleskal rukama. Natáhla jsem se a vzala jeho ruce do mých. „Žádné tleskání. Jestli se probudí, Maura, budu křičet. Ok?“

Věnoval mi velký úsměv a přikývl, když mě táhnul k oknu a odtáhl závěsy. „Podívej!“ prohlásil.

„Páni,“ řekla jsem šeptem, když mi vystřelilo obočí nahoru a naklonila se ke sklu. Měli jsme obvyklou půlku listopadu, a já věděla, že zimní počasí nakonec přijde, ale zjevně jsem propásla upozornění. Čerstvá sněhová peřina pokryla celý svět před mým oknem. Bylo to klidné a zářivé a naprosto nádherné. Vždycky jsem milovala to, jak sníh vypadal brzy ráno, než po něm auta začala jezdit a lidé jím chodit.

„Můžeme si jít hrát ven?“ zeptal se Matthew.

„Můžeme… později. Stále je moc brzy.“ Vzala jsem mu do dlaní hlavu a přitáhla ji k sobě. „Hej, mám nápad. Co kdybychom se tulili v mé posteli, než se probudí, Maura, pak si udělali lívance a pak si šli hrát do sněhu?“

Stáhnul obočí dohromady. „Ale mami, lívance dělá Viper.“

„Já vím, že ano, zlato, ale není tady. Já vám je udělám.“

„Kdy se Viper vrátí domů? Je pryč už věčnost.“ Přešel a vylezl na postel, a plácnul sebou dramaticky na polštář.

Och Bože. Co řeknu?

Zhluboka jsem se nadechla a položila se na postel vedle něj. „Zlatíčko, já nevím, co bude s Viperem. Prochází si nějakými opravdu těžkými, dospěláckými věcmi, právě teď.“

Očima vyhledal mou tvář. „Co jsou dospělácké věci?“

„To je těžké vysvětlit… prostě věci, se kterými se dospělí někdy musí vypořádávat. Nechci ale, aby sis s tím dělal starosti, ok? Prostě buď dál tak skvělé dítě, jako jsi a všechno bude v pohodě.“ Naklonila jsem se dopředu a něžně ho políbila na čelo, a nechala tam své rty několik vteřin.

Třepotavě otevřel oči, když jsem se odtáhla a já věděla, že je unavený. Přejížděla jsem prstem tam a zpátky podél jeho obočí, a zakroužila mu na čele. Během pár minut, se jeho dýchání ustálilo a on usnul. Políbila jsem párkrát jeho jemnou tvář a přitulila se k němu, dokud se naše čela nedotýkala. Pak jsem znovu usnula.

 

Potom, co jsem udělala nevalné lívance, a Matthew si znovu stěžoval, že chce Vipera, nabalila jsem děti a zamířili jsme ven. Moje energetická hladina byla stále vyčerpaná, ale naštěstí byli Matthew a Maura spokojení s děláním sněhových andělů a házením sněhu do vzduchu, zatímco já seděla na lavičce na verandě.

Někde hluboko v kapse bundy, mi zazvonil telefon. Byla to Kacie.

„Ahoj!“ odpověděla jsem vesele.

„Ahoj tobě! Jak je?

„Jsem v pohodě. No, v tuhle chvíli sedím venku, zatímco si děti hrají, a snažím se neumrznout k smrti, ale jinak jsem v pohodě. A co ty?“

„Uhm. Jsem v pohodě. Ačkoliv je to jeden z těch dní. Je divné, dát si víno v deset hodin ráno?“

Nahlas jsem se zasmála. „Co se stalo?“

„Co se stalo? Piper vzala Lucy jedno z  triček a chtěla si ho vzít do školy, takže tu jedna na druhou ječela. Pak Emma vyklopila svůj talíř s francouzským toustem a sirupem, Dieslovi na záda.“ Odmlčela se a ztěžka si povzdechla. „Čekám, že se Grace, roztočí hlava v kruhu, nebo tak něco.“

„Do háje. Sirup na psovi? Už tam bych to vzdala.“

„Že jo? Já byla v pokušení. Každopádně, jaké bylo Díkuvzdání? Kéž bys přijela k nám a strávila ho s námi.“

„Já vím, a miluju tě za to, že ses zeptala, ale vlastně to nakonec bylo docela hezké. Můj soused přišel a přinesl sebou celou hostinu.“

„On?“ Její tón byl zvědavý. „Myslela jsem, že mluvíme o Jodi, ale jsem si jistá, že ta určitě nemá penis.“

„Ne,“ řekla jsem skrz hihňání. „Pamatuješ, jak jsem zmínila Joela, předtím? Ten s tím synem, co se přistěhoval do ulice?“

„Jo?“

„No, byl na Díkuvzdání jen s Gavinem, tak jsme se rozhodli, že bychom to mohli strávit společně. Bylo v plánu mít grilovaný sýr, ale ukázal se s krabicí hostiny na Díkuvzdání. Bylo to úžasné.“

„Páni!“ řekla Kacie nevěřícně. „To je úžasné. Takže… o co jde s tím chlapem?“

Pokrčila jsem rameny, ačkoliv mě nemohla vidět. „Je to prostě soused. Hodný chlap.“

„Michelle. Jsem to já. Nelži.“

„Nelžu!“ bránila jsem se, se smíchem. „Přísahám.“

„Je roztomilý?“

„Já nevím. Určitě.“

Linka ztichla.

„Haló?“ zeptala jsem se pomalu.

„Jsem tady. Jen čekám, až mi řekneš pravdu.“

„Ty jsi takový spratek,“ zabručela jsem. „Ano, je hezký. Vysoký, se širokými rameny, opravdu tmavými vlasy a nejšíleněji světle modrýma očima, které jsi kdy viděla.“

„Hmm… zajímavé. Nějaké pocity?“

„Pocity? Mám samé pocity, Kacie. Mám zlomené srdce, jsem rozzuřená, zmatená, osamělá. Pocity vychází z každého póru mého těla, ale žádný z nich, není pro Joela. Malí motýlci možná, ale všechny moje city, jsou zaseknuté právě teď na někom jiném. A všechny ty hormony, létající mi tělem, taky nepomáhají.“ Zhluboka jsem se nadechla a dívala se na své děti, běhající šťastně po dvorku, jak hází sníh jeden na druhého.

„Je mi to tak líto, Michelle,“ řekla Kacie smutně. „Jsem na něj tak zasraně naštvaná. Přísahám, že kdybych ho znovu viděla, asi bych ho zabila.“

„Asi bych s tím byla v pohodě.“ Zasmála jsem se. „Dobře. Musím běžet a zkusit dostat děti do domu. Necítím se zrovna nejlíp a chci si lehnout.“

„Co se děje?“ Její hlas zvážněl.

„Nic. Myslím, že jsem jen dehydrovaná. Moc jsem toho včera nevypila a dneska mám trochu křeče.“

Kacie ztěžka povzdechla. „Poslouchej, chci, abys zavolala doktorovi, kdyby se ti cokoliv nezdálo, ok?“

„Ok.“

„Slib mi to,“ nařídila.

„Slibuji,“ souhlasila jsem.

„A pokud jim zavoláš a oni budou chtít, abys přijela, zavolej mi. Jasné?“

„Ano, mami,“ žertovala jsem.

„Nemůžu si pomoct. To je ta sestra ve mně.“

„Jo, jo. Miluju tě za to. Ozvu se později, ano?“

„Nemáš na výběr.“ Zasmála se.

Ukončily jsme hovor a já zavolala Matthewa a Mauru domů. Nejdřív kňourali, ale slíbila jsem jim horkou čokoládu s extra marshmallow a přiběhli.

 

O pár hodin později, po zdřímnutí s dětmi se mi třásly ruce, když  jsem volala Kacie zpátky. „Ahoj, uh… můžeš přijet? Musím k doktorovi.“

„Ano! Samozřejmě. Co se stalo?“ mluvila přísně a nervosně.

„Zdřímla jsem si s dětmi, a když jsem se probudila a šla na toaletu, bylo tam trochu krve.“

„Och, do prdele,“ zamumlala si pod vousy. „Ano, jsem na cestě. Budu tam za chvilku.“

Díkybohu, Taylor měla volný večer a přispěchala k dětem, když jsem jí zavolala.

„Buď v kontaktu, ok?“ Rychle mě objala, když jsem se obouvala.

„Budu. Děkuji, Tay.“ Sevřela jsem jí ruku a byla pryč ze dveří.

Na cestě do ordinace, jsem mohla říct, že se Kacie snažila udržet mou mysl zaneprázdněnou tím, že mluvila o všem možném, ale sotva jsem ji poslouchala, když jsem zírala oknem ven. Pokud bylo něco špatně, neměla jsem představu, jak bych se cítila. Zničená kvůli miminku, ale to bylo dané. Taky bych se nikdy, nikdy nebyla schopná znovu podívat na Vipera. Nikdy.

Když jsme se dostaly do ordinace a zapsaly se, neměla jsem ani čas si sednout. Sestra mě vzala rovnou na ultrazvuk a já vylezla na stůl.

„Mám si sundat kalhotky?“ zeptala jsem se.

„Uh…“ podívala se do mé karty. „Ne. Jste ve čtrnáctém týdnu, takže nebudou dělat vnitřní ultrazvuk, v tuhle chvíli. Všechno bude z venku. Bude tu hned.“ Bleskla po mě úsměvem a zavřela za sebou dveře.

Kacie si sedla na židli v rohu místnosti a poklepávala nohama.

„Přestaň s tím,“ řekla jsem, když jsem si lehla na stůl. „Znervosňuješ moji nervositu.“

Její výraz poklesl. „Promiň, já jen…“

Dveře se otevřely a vešla Sandy, technička, která dělala většinu mých ultrazvuků.

„Ahoj, zlato!“ řekla vesele a sevřela mi paži, když obešla přístroj.

Nebyla jsem tak nadšená. „Ahoj.“

„Ok, vím, že musíš být jak uzlíček nervů, takže přeskočíme rozhovor a podíváme se, co se děje.“

Přikývla jsem a otočila hlavu k obrazovce, visící na zdi, s modlitbou, abych viděla malý, blikající, bílý flíček, každou vteřinou. Sandy mi nanesla teplý gel na břicho a dala na něj snímač. Pohla s ním jen párkrát a byl tu jasný obraz: zamlžené malé tělíčko se dvěma rukama, dvěma nohama a velkým bříškem… a blikajícím srdíčkem. Přelila se přese mě úleva a do očí mi vlezly slzy.

„Tady to je,“ řekla Sandy a zněla skoro stejně úlevně, jako já se cítila.

„A všechno je v pořádku?“ Zlomil se mi hlas.

„Miminko vypadá skvěle. Udělám pár obrázků a uvidím, jestli najdu, co se děje, takže pokud mě uslyšíš cvakat, nebuď nervosní. Jsem jen důkladná pro doktora.“

Přikývla jsem, když mi z koutku oka unikla slza. Kacie si stoupla a přešla trochu za mě a vzala mě za ruku.

Sandy klikla na několik obrázků a pak se ztuhla u jednoho místa. „Hmmm,“ zamumlala.

Otočila jsem hlavu k ní. „Co? Je něco špatně?“

„Špatně? Ne. Ale vím, co budeš mít,“ řekla s velkým úsměvem na tváři. „Chceš to vědět?“

„Ano!“ vyhrkla Kacie, než jsem mohla odpovědět.

„Počkat. Já nevím. Mám?“ podívala jsem se na Kacie. „On tu není. Měla bych počkat a zjistit, jestli to chce taky vědět?“

Kacie vystrčila bok na stranu a zkřížila si ruce na hrudi. „Chceš, abych ti odpověděla upřímně, protože tam bude zahrnuta spousta krátkých, sprostých slov.“

„Máš pravdu. Neodpovídej.“ Otočila jsem se zpátky k Sandy. „Vybal to.“

„No,“ – usmála se a zavrtěla hlavou, když koukala dolů na svou obrazovku – „podívej se a nejspíš to uvidíš sama.“

Podívala jsem se zpátky na obrazovku.

„Řekněme, že tvoje dítě není moc stydlivé a je krásně a doširoka otevřené, pro nás.“ Sandy se zasmála. „Podívej, tenhle malý hrbolek, přímo tam uprostřed? Je to kluk!“

Oči se mi znovu zalily slzami, když jsem sevřela Kacie tvrdě ruku. „Jsi si jistá?“

„Jop. Pokud by to byla holka, byly by ta tři malé čárky. Rozhodně kluk… a z toho, co můžu říct, rád se předvádí.“

„Jaký otec, takový syn.“ Zasmála jsem se. V hloubi mé mysli, zvedla svou ošklivou hlavu, smutná bolest. Neměla jsem tušení jak, nebo kdy, řeknu Viperovi tu novinku, ani jsem nevěděla, jak by na to reagoval, ale rozhodla jsem se strčit ten smutek do krabice na později, a prostě být nadšená z mého syna. Můj syn.

Jak se ukázalo, měla jsem slabé krvácení – subchorionický hematom – na který doktor bude dávat pozor, ale ujistili mě, že obvykle zmizí sám a řekli mi, abych prostě byla pár týdnů opatrnější. Byla jsem jako v sedmém nebi, když jsme opustily ordinaci a šly zpátky k autu, a nebyla schopná dostat z obličeje úsměv.

Kacie koukala na ultrazvukový obrázek, který nesla, extra sadu, o kterou Sandy požádala, aby jí vytiskla.

„Nemůžu uvěřit, že jsi to udělala.“ Šťouchla jsem do ní. „Co budeš vůbec dělat s fotkou mého dítěte?“

„Kdo ví?“ Pokrčila rameny. „Možná počkám do času na spaní a ledabyle ho podám Brodymu. Nejspíš si nadělá do kalhot, ale rozesmálo by mě to, takže by to nakonec stálo za to, ne?“

„Pokud to uděláš, měla bys to natočit a poslat mi to.“ Smála jsem se a vrtěla hlavou. „Ačkoliv vážně díky, že jsi dneska šla se mnou. Byla jsem opravdu vyděšená.“

„Já vím, že byla,“ řekla Kacie upřímně. „Já byla taky. Jsem tak šťastná, že je v pořádku.“

Nahlas jsem vydechla. „Já taky. A nemůžu uvěřit, že jsme to zjistili tak brzo!“

„Já vím!“ prohlásila. „Teď, teta Kacie může začít nakupovat!“